Všechny dotazy

Dobrý den, pro vaši dcerku se toho v poslední době v poměrně rychlém sledu hodně změnilo, nejen, že se jí narodil sourozenec a péče o miminko prokazatelně zabírá více času, než zbývá na ni, ale také jste poměrně dlouho pobývali mimo domov. Dcerka tak chodila před odletem do ČR do školky maximálně dva měsíce a pak byla téměř pět měsíců mimo. Vztahy mezi dětmi ve školce se mezitím vyvíjely, prostředí se měnilo.... Na prostředí školky ještě nebyla plně adaptována (i když chodila ráda a těšila se), potom přišla změna země, zřejmě i jazyka a ještě narození sourozence, které takto malé dítě může vnímat jako možné ohrožení své pozice v rodině. Navíc v ČR měla dcerka možná kontakt s prarodiči, vy jste byla s ní (před narozením sourozence), jistě jste se jí věnovala a možná tak získala více péče a pozornosti, než nyní doma. Její reakce je proto pochopitelná, potřebuje jen opět nabýt jistotu svého zázemí a domácího prostředí a ubezpečit se o svém jistém postavení v rodině, o vaší lásce. Potom bude připravena opět se radostně zapojit do kolektivu dětí, který má ráda. Proto pokud je to možné, na dcerku nespěchejte, věnujte se jí, vhodné bude, když se do péče více zapojí také tatínek. Snažte se jí věnovat i čas samostatně, například když miminko spí, nebo ať se miminku věnuje tatínek a vy buďte s dcerkou. S docházkou do školky nespěchejte, dcerku násilím nenuťte, můžete se pokusit nechávat ji ve školce kratší dobu (například do oběda), nebo jen dopoledne, zvažte i možné přerušení (jen na čas) docházky do školky, pokud je to ve vašich možnostech. Jakmile se vám dcerka bude jevit vyrovnanější (méně protivná) a bude sama projevovat o kontakt s dětmi a školku zájem, bude opět připravená do školky chodit. Můžete si také zkusit domluvit alespoň účast na společných akcích školky, aby holčička neztratila kontakt. Pokud by potíže neustupovaly, můžete zkonzultovat situaci také u nějakého dětského psychologa v místě vašeho bydliště.

Dobrý den, vzhledem k popisovaným potížím vašeho syna a jeho nechuti k docházce do školy a plnění školních povinností, bych vám zcela určitě doporučila návštěvu školského poradenského zařízení, přesněji nejbližší pedagogicko – psychologické poradny. Ve druhé třídě, ve věku kolem osmi let, se u dětí právě mohou začít rozvíjet specifické vývojové poruchy učení. Tyto obtíže se projevují často právě problémy s podáním školního výkonu, který by odpovídal schopnostem dítěte. Dítě s normálním intelektem i přes to, že se velmi snaží, není schopno odvést svému snažení odpovídající výkon. Školní činnosti pro něj znamenají velkou zátěž a jsou pro něj namáhavé. Zažívané neúspěchy pak mohou vést ke vzniku školní demotivace, nechuti ke škole a ke vzdělávání, dítě si tyto potíže neumí vysvětlit, může vinit sebe, vyučující, rodiče, ztrácí sebevědomí, je nešťastné. Poradenské zařízení proto vyhledejte co nejdříve, aby synovi byla nastavena případná podpora ve vzdělávání a eliminovaly se jeho případné školní potíže. 

Dobrý den, chování vašeho syna vykazuje prvky normálního vývoje dětské hry. Hra dítěte předškolního věku, jedná se o vývojové období od tří do šesti let je fantazijní a magická (někdy se opravdu rozvíjí i dříve cca od 2 – 2,5 let). Dítě hračky a jiné předměty, se kterými si hraje, považuje za živé, skutečné, vytváří si k hračkám citový vztah, povídá si s nimi, stará se o ně apod. Hrou dítě cvičí své schopnosti, dovednosti, získává nové zkušenosti, je to pro něj důležité zaměstnání, které je nutné k jeho zdravému rozvoji. Hra plní také poznávací funkci, pomáhá dítěti vyrovnat se a překonat případné nezdary, získat citovou rovnováhu, překonávat překážky, vyrovnávat s citově vypjatými situacemi a s city jako je například strach, zlost, lítost apod. Hračka také slouží jako prevence výskytu neuropsychických poruch u dítěte, v žádném případě by dítě nemělo být trestáno odejmutím či zničením hračky. Pozorování dětské hry nám může pomoci porozumět citovým potřebám dětí, pokud dítě například hračky často bije, ničí, či trestá, pak to může být projevem toho, že cítí vztek nebo hněv vůči někomu, nebo něčemu a netroufá si, nebo jej nemůže vyjádřit přímo. Může to být hněv vůči rodičům, sourozencům apod., je možné uvažovat o případné změně výchovného přístupu, případně nepodporovat sledování bojových či násilných scén ani v pohádkách či dětských příbězích. Pokud je dítě nemocné, nebo nějak jinak oslabené, může se jeho hra stát monotónnější, chudší, klesnout na nižší vývojový stupeň, po odeznění oslabení se hra opět upraví. Pokud se váš syn jinak vyvíjí normálně, zajímá se o nové věci a podněty, pak není důvod se jeho hrou s roboty znepokojovat. Pouze se zaměřte na sledování jejího obsahu, násilné hry mohou signalizovat možné potíže. Je také možné, že si váš syn prostřednictvím této hry odžívá a vyrovnává se se střídavým pobytem u vás a u otce, což pro takto malé dítě je náročná situace. Ponechte jej proto si volně hrát a do her mu nezasahujte, nesnažte se je násilně měnit, až bude syn připraven, projeví sám zájem o jinou, novou problematiku tak, jak se to stalo s tanky.

Dobrý den, volba vzdělávací cesty pro vaše dítě je na vás, jako na jeho rodiči a zákonném zástupci. Pedagogika Montessori vychází z určitých výchovných vzdělávacích principů a byla také vyvinuta za určitým účelem a pro určité spektrum dětí. Touto pedagogikou se pak následně nechalo inspirovat mnoho zařízení a institucí, které měly potřebu nabídnout rodičům na základě jejich poptávky různé alternativní formy vzdělávání pro jejich děti. Proto je dobré, než dítě do nějaké takové instituce dáme, seznámit se s teoretickými principy tohoto způsobu vzdělávání (dostatek informací je možné najít jistě i na internetu, po zadání příslušného odkazu např. Pedagogika Montessori, či principy Montessori pedagogiky). Obecné principy jsou tedy dané, konkrétní provedení a dodržování zásad této pedagogiky pak záleží na konkrétní instituci. Proto si více informací zjistěte přímo u vedení Montessori pracovny, kam vaše dítě dochází, řešte zde také vaše případné připomínky či náměty. Pokud se však rozhodnete vaše dítě vzdělávat určitým způsobem, který má nějaká pravidla, pak počítejte s trváním na jejich dodržování a na vás je případná změna způsobu vzdělávání, pokud by vám a vašemu dítěti nevyhovoval.

Dobrý den, situace vašeho přítele je poměrně složitá. Vzhledem k věku dítěte při posledním setkání s otcem lze předpokládat, že si chlapec otce již opravdu pravděpodobně pamatovat nebude a případné vzpomínky bude mít zkreslené interpretací matky. Od takto malého dítěte se dá proto očekávat spíše negativní, v nejlepším případě pasívní počáteční reakce. Přítel by měl postupovat velmi citlivě s ohledem na dítě, do ničeho synka nenutit, nenavazovat násilně fyzický kontakt, nebrat jej od matky. Snažit se co nejvíce spolupracovat a domlouvat se s matkou chlapce. Případné odmítnutí ze strany syna, ať si přítel nebere osobně, není smutný a postupně si se svým dítětem snaží vybudovat kvalitní vztah. On i dítě na to však budou potřebovat čas a hodně tolerance a trpělivosti. Dítěti je vhodné přinést nějakou hračku, případně menší sladkost, přes kterou je možné navázat a zahájit komunikaci, ale ani to se však nemusí podařit. V době mimo soudem nařízený styk, kdy přítel syna nebude smět vidět, by bylo dobré snažit se s ním nějakou formou udržovat kontakt, důležitá bude domluva mezi jeho rodiči. Vždyť i maminka chlapce určitě nechce svému dítěti ublížit a připravit jej o kontakt s otcem. Případné spory nebo potíže však určitě není vhodné řešit před dítětem, dospělí by si měli sjednat schůzku nejlépe v neutrálním prostředí, vyhledat lze i pomoc Poradny pro mezilidské vztahy (dříve Manželská poradna).

Dobrý den, pokud váš syn již dříve čistotu bez potíží udržoval a tyto potíže se objevily až po jeho navrácení se do školy po nemoci, pak je možné, že vám tímto chováním signalizuje nějakou svoji psychickou nepohodu. Zkuste se pobavit s učitelkami ve školce, jestli nedošlo v době jeho nepřítomnosti k nějaké změně. Jestli si se synem nepřestal například hrát nějaký jeho kamarád. U takto malých dětí nejsou vztahy ještě dlouhodobé a trvalé a případná nepřítomnost kamaráda pro děti často znamená, že na něj jakoby „zapomenou“ a navážou vztahy jinde, s někým jiným. Po nemoci přicházející spolužák pak může být v nemilé situaci, protože došlo ke změně vztahů v kolektivu a obtížně do nich opět zapadá. Pokud došlo k něčemu takovému, pak je na dospělých, zejména na vyučujících, aby dohlédli na jeho přijetí mezi děti a pomohli situaci řešit. Nebo se mu prostě po pauze způsobené nemocí do školky nechtělo. Můžete alespoň na čas zkusit snížit zátěž aktuálně spojenou se školkou tím, že ho budete vyzvedávat po obědě (samozřejmě je-li to ve vašich možnostech), případně ho vyzvedávat odpoledne co nejdříve. Doma se zaměřte na ocenění těch situací, kdy si chlapec řekne, případně, kdy jde na toaletu samostatně, velmi jej chvalte a odměňujte (malá sladkost, společná hra, nálepka, smajlík, něco co má syn rád), na nehody se snažte příliš neupozorňovat, řešit krátkou domluvou s návodem, co má příště udělat jinak a více se již k nehodě nevracet, opakovaně před synem nerozebírat. S paní učitelkou ve školce je možné dohodnout si schůzku bez syna a domluvit se na společném postupu, také ve školce by ho měli chválit, pokud si na záchod sám dojde a ocenit jej za toto vyspělé chování. Snažte se také vypozorovat projevy syna, když se mu chce na záchod (většinou se jedná o tělesný neklid, vrtění se, ošívání, poposedávání apod.) a pokud je u syna zaznamenáte, pak krátce jeho chování slovně okomentujte (např. vidím, že se ti asi chce na záchod) a na záchod jej doprovoďte, neomezte se pouze na slovní upozornění, snažte se předejít synovu selhání. Pokud by se potíže synka prohlubovaly a zavedená opatření mu nepomáhala, pak bych vám doporučila konzultaci nejlépe u dětského klinického psychologa, kteří působí buď bezplatně při státních zdravotnických organizacích (nemocnicích), nebo mají placené soukromé praxe, výběr je na vás, jako na rodičích.

Dobrý den, asi nemusím příliš komentovat, že reakce paní učitelky ve školce na pokakání vašeho syna byla neprofesionální a nevhodná a skutečně mohla být na počátku synových obtíží. Situaci jste vyřešili adekvátně, není opravdu vhodné, aby syn navštěvoval i nadále stejné oddělení MŠ. Možná bych i uvažovala o kontaktování kontrolního orgánu školky, aby prověřil kompetence zaměstnanců - pedagogů. Toto je však na vás, jak se rozhodnete, nebo ve školce domluvíte. Aktuální potíže chlapce bych doporučila řešit určitě ve spolupráci s dětskou lékařkou. Je pravděpodobné, že potíže mají psychosomatický podklad a bude potřeba se synkem, případně i s rodinou pracovat psychoterapeuticky, nejdříve je však nutné vyloučit organický (zdravotní) podklad potíží a syna nechat případně odborně vyšetřit. Pokud se zdravotní podklad potíží vyloučí, pak bych doporučovala vyhledat dětského klinického psychologa a zahájit psychoterapeutickou péči. Služby dětských klinických psychologů, kteří působí při zdravotnických zařízeních, jsou zdarma, výhodou je i dostupnost dalších odborných zdravotnických služeb, jinak existuje i velké množství soukromých klinicko - psychologických praxí, kde jsou poskytovány služby většinou za úhradu (pokud psycholog nemá smlouvu se zdravotní pojišťovnou). Co můžete ale zkusit hned a myslím, že tím nic nepokazíte, je nahradit negativní motivaci (tresty, zákazy pohádek apod.) motivací pozitivní. Zkuste si například zaznamenávat (např. obrázek či smajlík v kalendáři) a soustředit se na ty dny, kdy syn na „kakání“ nezapomněl a nehoda se nestala a velmi ho za toto chování pochválit i případně menší odměnou ocenit (odměnou může být sladkost, ale také nějaká společná oblíbená činnost, či právě ta pohádka). Pokud se nehody stávají denně, pak oceňte ty dny, kdy k pokakání došlo jen jednou a ne vícekrát atd. Se synkem si také hodně povídejte, projevujte zájem o to, jak se mu daří ve školce i jinde, co se mu povedlo, co by si přál, abyste měli o dění kolem něj přehled. Nesnažte se však za každou cenu vyzvědět nějaké negativní věci, soustřeďte se spíše na pozitivní zážitky a situace a posilujte v synkovi schopnost aktivně svým prosociálním chováním situaci ovlivnit a zvládnout.

Dobrý den, pokuste se s partnerem na styku s dítětem a s jeho přítelkyní dohodnout. Osobní jednání bude vhodnější, nebo spíše nutné, než forma emailu, nepřistupujte na komunikaci přes chat, ale trvejte na schůzce, ovšem bez přítomnosti dětí. Vámi navrhovaná dohoda mi připadá velmi rozumná, jistá opatrnost v seznamování dětí s novým partnerem je na místě. Je však potřeba, aby váš návrh jako rozumný a přijatelný, přijal také váš bývalý partner. Pokud se vám nepovede ke shodě dojít, pak můžete využít bezplatných služeb sítě manželských a rodinných poraden, které poskytují i mediační službu partnerům, manželům, kteří jsou v rozchodové či porozchodové situaci. Psát, že vaše vzájemná dohoda je nejvíce v zájmu nejmladší dcerky i vašich starších dětí, vám asi nemusím. Po využití všech možností, pak lze ještě požádat soud o úpravu styku dítěte s otcem, bylo by však škoda, aby dcera o kontakty s otcem přišla.

Dobrý den, chlapcova nervová soustava je zřejmě celkově citlivější a zranitelnější, proto se u něj projevuje vyšší pohotovost k lítostivým a plačtivým reakcím. Je možné, že některý z rodičů dítěte (případně oba) byl nebo je podobně citlivý, a proto pro něj má, nebo mají pochopení. Citlivost a porozumění dítěti ze strany rodičů, je určitě dobrá a potřebná a dítě jejich porozumění a zázemí, které mu vytváří jednoznačně potřebuje. V pěti letech je však možná již vhodnější posilovat v dítěti konstruktivnější způsob řešení potíží. Přílišným pochopením a litováním v něm rodiče mohou podporovat tento méně zralý přístup k řešení problémů a potíží a chlapec jej používá a setrvává u něj, protože je pro něj efektivní a přináší mu zisk. Časem by se mohl naučit také svého pláče opravdu i vědomě využívat. Nicméně v jeho věku se pokud ne již ve školce, pak zcela jistě ve školním prostředí, setká s rizikem konfrontace s ostatními dětmi, které pláč často považují za projev slabosti a dovedou velice nepříjemně a nekompromisně dát plačícímu spolužákovi najevo svůj názor. Chlapeček by se tak snadno mohl setkat s posměchem, neporozuměním a vzhledem k jeho zvýšené citlivosti by toto zřejmě nesl velice těžce, mohly by se u něj objevit psychosomatické potíže, rozvoj neurotických příznaků apod. S životními překážkami se přitom bude zcela zákonitě setkávat a je proto v jeho zájmu naučit se je překonávat také jiným způsobem, než je pláč. Je také možné, že chlapečkův vývoj probíhá nerovnoměrně, kdy rozumové schopnosti předbíhají vývoj psychosociální. Rodičům bych proto doporučila vyjádřit dítěti pochopení, jeho problém nezlehčovat (protože pro něj je opravdový a vážný), je možné jej i fyzickým dotekem (např. pohlazením, poklepem na ramínko, obejmutím utěšit), nechat ho vyplakat (nebrat však ihned do náruče) a  po zklidnění mu nabídnout společné hledání řešení. O problému si s ním promluvit, podporovat jeho vlastní aktivní přístup. Je možné, že je chlapeček také stydlivý, proto s ním rodiče mohou natrénovat několik vět, či vhodných formulací, které řekne, když se mu něco nelíbí, případně si něco přeje. Nácvik může probíhat například formou hraní divadla, rolí, případně jinou zábavnou formou, ve známém a bezpečném prostředí si to pak chlapeček může vyzkoušet (může zkusit o něco požádat člena rodiny, rodinného známého atd.), cílem by mělo být, aby se naučil vyjadřovat svá přání, potřeby a překonávat pro něj obtížné situace také jiným, vývojově vyšším způsobem, než je pláč. Vzhledem k tomu, že dotaz píše babička, je potřeba upozornit, že za výchovu dítěte zodpovídají rodiče, kteří za něj mají rodičovskou zodpovědnost a i dobře míněné rady ze strany prarodičů se mohou setkat s nepochopením. Důležité je, jestli rodiče vnímají celou situaci také jako problém a chtějí ji řešit, pokud ne, bylo by dobré rodičům do výchovy raději nezasahovat. V případě prohlubování potíží je možné doporučit rodičům kontaktovat pedagogicko-psychologickou poradnu v místě bydliště, kde psycholog bude schopen zralost chlapce komplexněji posoudit, případně rodičům poskytne odborná výchovná doporučení. 

Dobrý den, dcera se popisovaným chováním uklidňuje, děti k tomu používají různé prostředky a začnou se takto chovat, když jsou třeba unavené, před spaním, ve chvílích zklidnění, uvolnění, někdy třeba i z nudy nebo při rozčílení (mezi takové chování patří například cucání palce). Pohybové stereotypy i to dumlání palce se těžko odnaučují, protože dítěti slouží k uklidnění. Pokud neohrožují zdraví dítěte, není potřeba je nijak přehnaně řešit a s vývojem dítětem většinou samy odezní. Dítě si našlo svůj způsob k uklidnění pomocí vnějších mechanismů, protože vnitřně se zklidnit ještě nedokáže. Pokud vám dceřin způsob zklidňování z nějakého důvodu vadí, pak se někdy podaří přeměnit jej v nějaký jiný způsob, který by pro vás byl přijatelnější. Osvědčuje se třeba muchlání plenky, polštářku, plyšáčka apod. Můžete dceři zkusit něco takového při usínání nabídnout, avšak úspěch není zaručen, protože vlastní hlavička a zádíčka jsou k dispozici stále, plyšák pouze omezeně. Vaše dcerka je však normálně se vyvíjející dítě, nestresujte se, na její chování neupozorňujte, křečovitě neodvádějte její pozornost, i když někdy se to může podařit. Když se začne takto pohybovat, zkuste jí nabídnout zvolenou hračku, sedněte si k ní k televizi, pohlaďte ji, vezměte ji do náruče, pochovejte, třeba i to ji uspokojí, uklidní.

Dobrý den, s dcerou bych vám raději doporučila navštívit odborného lékaře a to dětského pedopsychiatra. Bylo by dobré vyšetřit dcerku, zda se u ní nejedná o rozvoj obsesivních příznaků a nutkavého chování, které by se neléčené mohlo rozvinout v nějaký větší psychický problém. Toto chování se neřídí zákonitostmi logiky, je zcela iracionální a ani člověk, který chování provozuje, nezná důvod, pouze ho něco k těmto projevům nutí. Někdy lidé s nutkavým chováním uvádí, že když určitý pohyb, rituál, nevykonají, tak by se jim, nebo jejich blízkým, mohlo něco špatného stát apod. Dětské vymýšlení a přibarvování může být jen projevem bujné fantazie dcerky, ale určitě jej při konzultaci s lékařem zmiňte, nic nepodceňujte. Konzultaci s lékařem neodkládejte, dceru přehnaně nepozorujte, nevyptávejte se jí, ať ji nevyděsíte, čím dříve se začne situace řešit, tím lépe.

Dobrý den, v případě vašeho synka se může jednat o příznaky poruchy pozornosti a aktivity, takzvaný ADHD syndrom. Děti s tímto syndromem jsou odmalička velice živé, těžce se koncentrují, mají potíže vydržet u nějaké činnosti, zejména pokud je nezajímá, mají potíže dokončit uložené úkoly, rozvrhnout si práci, plánovat, předvídat, jsou tělesně neklidné, pořád jakoby v pohybu, neposedí, nepostojí, jsou divoké, neposlušné, impulzivní, mají sníženou sebekontrolu. Doporučila bych vám vyšetření synka u dětského psychiatra, ničeho se neobávejte, ADHD syndrom se dá léčit stejně jako každá jiná nemoc s velmi dobrými výsledky. Neléčené potíže se zvyšují, stupňují, brání dítěti ve vývoji mozku a centrálního nervového systému, dítě má výchovné potíže v předškolním zařízení, následně ve škole je stále napomínáno, káráno, trestáno. Zkuste doma přistupovat k synkovi trpělivě, vlídně, ale důsledně. Na dodržování stanovených pravidel, splnění zadaných úkolů, trvejte. Synovi však můžete například s úklidem pokojíku pomoci, neumí si práci rozplánovat, ztratí se, zapomene, co chtěl dělat, začne si hrát.... To se stává i dětem, které ADHD syndrom nemají. Tresty, které na něj neplatí, omezte, případně úplně vynechte, jenom se tím zbytečně vysiluje vy i syn. Pravděpodobně se vám pak stává, že na dodržení trestu nezvládnete trvat a syn se vám pak jakoby "vysmívá", může to však být i projev prodlouženého, nebo opožděného období vzdoru. Jeho reakce neberte osobně, nenechte se vyprovokovat, ale na trestu nebo úkolu trvejte. Místo trestů zkuste raději využívat pozitivní motivaci, vymyslete třeba společně se synem systém odměn nebo výhod, které může získat, když něco dodrží, splní. Formulujete vždy konkrétně za co je možné odměnu získat a jak dlouho musí požadované chování, činnost vydržet, aby odměnu získal (odměnou nemusí být sladkosti, ale třeba obrázek, smajlík, návštěva zoo, čtení pohádky, společná oblíbená činnost s dítětem.....). Dcera zřejmě syna opravdu jen napodobuje, jeho chování je pro ni atraktivní, jakmile začnete situaci s chlapcem řešit a dojde ke zklidnění jeho chování, také ona se zklidní. S návštěvou lékaře neotálejte, čím dříve se začne situace řešit, tím to bude pro synka lepší. Podnětné informace můžete najít např. na internetových stránkách: www.adehade.cz. 

Dobrý den, je dobře, že syn má potřebu se vám se svým chováním svěřit a je vidět, že vám důvěřuje. Jeho chování může opravdu patřit k fázi experimentů s vlastním tělem a poznávání ostatních a nemusí mít, ale může sexuální podtext. Takové chování se vyskytuje i u dětí již v předškolním věku, také masturbace se často už u předškolních dětí objevuje. Zkuste si  s ním promluvit, nebo zapátrejte, jestli se nestal svědkem nějakého sexuálního chování (v televizi, doma, ve filmu nebo jinde), které by v něm vzbudilo mírně předčasný zájem o sexualitu. Děti ve věku vašeho syna jsou velmi zvídavé, všímavé, experimentují, osahávání pohlavních orgánů v nich vzbuzuje libé pocity.  Na místě by pak byla sexuální osvěta, chlapce netrestat, nevyvolávat v něm pocity viny, ale vysvětlit mu, že doteky na intimních místech jiných dětí nejsou v jeho věku přípustné, jsou dokonce zákonem zakázané, a pokud se týká doteků vlastního těla, pak že se jedná o normální chování (je to důležité pro jeho další zdravý sexuální vývoj), ale že se jedná o intimní činnosti, které se nedělají na veřejnosti ani před jinými dětmi. Veďte ho k tomu, aby si uvědomil cenu svého těla a zároveň respektoval i intimitu ostatních dětí. Vhodné by bylo zakoupit literaturu o sexu, která je pro děti uzpůsobena, např. vyšla kniha s názvem "Moje první knížka o sexu" Ottovo nakl., která je běžně k mání a dá se objednat i přes internet. Postupujte citlivě s ohledem na věk chlapce, velmi oceňte, že se vám svěřil a nezklamte jeho důvěru, situaci řešte rychle, než se svěří rodičům některé jiné zúčastněné dítě a z původně nevinné dětské hry by se mohlo stát velké nedorozumění.

Dobrý den, o projev separační úzkosti se u vašeho synka zřejmě nejedná, vzhledem k tomu, že jeho vztahy včetně vztahu s otcem rozvíjejí příznivě, tak ji má dávno úspěšně zvládnutou. Pokud s otcem chlapce komunikujete bezkonfliktně, pak si s ním zkuste promluvit o tom, jestli nedošlo při pobytu syna u něj k nějaké změně. Rozhovor veďte v synově nepřítomnosti a dohodněte se na společném postupu. Je možné, že tatínek koupil chlapci nějakou novou atraktivní hračku, kterou doma nemá apod. Za dobré vztahy syna s otcem ale buďte ráda, neberte synovy reakce osobně, ve svém věku se zřejmě se situací nedovede lépe vyrovnat. Děti mají rády oba své rodiče a nejraději by byly, aby rodiče byli spolu, rozvod nebo rozchod rodičů je pro ně vždy traumatickou zkušeností a chování syna, kdy se věší na tátu, může být motivováno i snahou, aby otec neodcházel. Nedovedu z vašeho dotazu navíc posoudit, jak dlouho kontakty probíhaly bez potíží, jak dlouho s otcem chlapce nežijete, ani jak dlouhou dobu u otce syn tráví. Uvádíte, že máte syna v péči a otec si jej bere nepravidelně cca 3x do týdne. To zřejmě v praxi znamená, že těžiště výchovy je na vás, včetně určitých nepopulárních výchovných opatření, každodenních monotónních denních činnosti, domácích povinností apod. Potom může být pobyt u otce pro syna atraktivní také tím, že otec na něj má více času a věnuje se jen jemu a mohou spolu podnikat různé společné aktivity, které s vámi tak často podnikat nemůže. Nesnažte se však s otcem v počtu zábav soutěžit, jednak táta dělá prostě s dětmi jiné věci, než máma, navíc do života patří i povinnosti, nejen zábava. Zkuste se s otcem o povinnosti více podělit, měli byste syna vychovávat jednotně, na dodržování dohodnutých výchovných zásad trvat, také povinnosti by měl mít synek stejné jak u vás, tak u táty. Syn bude zřejmě hodně citlivý chlapec, rozchodem rodičů byl zřejmě zasažen v pocitu jistoty, proto požaduje vaši blízkost, podporu, držení za ruku, toto mu samozřejmě poskytněte. Pomoci by mohla i dohoda o pravidelných návštěvách u otce, syna možná zúzkostňuje, že neví, kdy a jestli si pro něj otec opět přijde. Pojem času u předškolního dítěte je velmi vágní, a když se od otce vrací, může mít pocit, že už jej neuvidí. Pokud by situace přetrvávala a potíže se prohlubovaly, pak vyhledejte radu a pomoc u dětského psychologa, ke kterému zajděte na konzultaci.

Dobrý den, potíže vašeho synka souvisí téměř určitě s jeho pobytem v nemocnici. U synka došlo kromě vzniku strachu z lékařů, také k regresi jeho vývoje, což se zřejmě nejvíce odrazilo na vývoji řeči. Řeč je vývojově nejmladší dovedností, kterou si syn osvojil, proto byla nejvíce zasažena. Ve vašem případě je každá rada těžká, protože to chce opravdu jen čas, aby se syn s prožitou traumatizující zkušeností vyrovnal, zvládl ji, a opět se obnovila jeho důvěra i sebedůvěra. Potřebuje obnovit svoji základní životní jistotu, aby se jeho vývoj opět nastartoval a pokračoval. Nebojte se, pokud se nejednalo o operaci mozku, tak synek to, co předtím uměl, zcela jistě nezapomněl, jen je to teď „zablokované“ a neužívá to. Strach z lékařů v něm  zřejmě bude přetrvávat dlouho a možná v určité formě i po celý život. To je však věc, kterou neovlivníte a jeho operace byla nezbytná, takže rozhodně nepropadejte pocitům viny nebo sebeobviňování. Napřete teď síly do budoucnosti, co nejvíce se synovi věnujte, k pobytu v nemocnici se zbytečně nevracejte, jenom pokud by se syn sám na něco doptával, pak odpovězte. Zájem o knížky, příběhy a pohádky je v tomto věku u dětí veliký a určitě se u syna opět projeví, jenom musíte být trpělivá. Knížky mu nabízejte, povídejte si s ním, ale nenuťte ho, vhodné jsou různé rytmizované říkanky, písničky. Doba vyrovnávání se s prožitou traumatizující zkušeností je individuální, ale dětská psychika je  pružná a přizpůsobivá, což je naděje, že synek situaci brzy zvládne. Ohledně jeho projevů - pískání a houkání, by mohlo pomoci, že na tyto jeho signály přestanete reagovat a budete ho povzbuzovat, aby zkusil své potřeby vyjádřit jiným, přijatelnějším způsobem. Pokud na jeho houkání a pískání reagujete a vaši pozornost tak upoutá, tak v něm můžete nevědomky tento způsob komunikace upevňovat. Počítejte s tím, že budete muset být důsledná, vytrvalá a že se syn zřejmě nejdříve bude zlobit, když vás svými projevy nepřivolá a bude jejich intenzitu zvyšovat. Důležité je vydržet. Nástup do MŠ je pro dítě velká změna, hodně dětí s opožděným vývojem řeči se ve školce „rozmluvilo“ v touze domluvit se s ostatními dětmi. Vašemu synovi by to mohlo pomoci, po jeho nepříjemné zkušenosti bude ale nástup do školky zatěžující záležitostí, na kterou by mohl reagovat i negativně, proto se připravte i na možné potíže. Pokud by vývoj řeči i nadále zaostával, byla by na místě logopedická péče a také odborná psychologická péče u klinického psychologa nebo v Pedagogicko psychologické poradně. Mohla byste do poradny zajít i sama bez syna, zkusit se poradit s odborníkem, pokud se bojíte synovy reakce (pláče), také konzultace s logopedem je možná i bez dítěte.

Dobrý den, zájem o smrt a věci související s koncem života je u dítěte ve čtyřech letech normální. Je to období, kdy si dítě začíná uvědomovat konečnost života, i když skutečný pojem smrti pochopí až později, asi kolem deseti let. Dítě je konfrontováno s úmrtím blízkých, zvířátek, hmyzu, domácích mazlíčků a právě v tomto období kolem čtyř let se začíná zvýšeně o dění kolem smrti zajímat. Znám případ z rodiny, kdy čtyřletá holčička večer po oslavě sedmých narozenin její starší sestry plakala, že nechce být tak stará, jako je sestra, protože by brzy umřela. Podle reakcí vaší dcerky to vypadá, že smrt ji děsí, proto se snaží toto téma zpracovávat ve hře a také její „záchvaty“ křiku mohou souviset s jejími vnitřními myšlenkovými pochody. Zde je velký prostor pro vás jako rodiče k povídání s holčičkou o tomto tématu. I když to pro dospělé bývá nepříjemné mluvit o smrti a věcech s ní souvisejících je potřeba svoji nechuť překonat. S dítětem by se mělo mluvit otevřeně, ale přiměřeně věku, vysvětlit mu, že smrt je přirozenou součástí života, že kdyby všichni živočichové na světě stále zůstávali, tak by se na zeměkouli již ani nevešli a také že by byli staří a nemocní a nebylo by jim dobře. Můžete dcerku i uklidnit, že obvykle se umírá ve vysokém věku, což je ještě daleko. Využijte magického období tohoto věku, kdy v rozvoji dítěte vévodí schopnost fantazie a povídání příběhů, magické myšlení a můžete si na toto téma vymyslet příběh, pohádku, při jejím vymýšlení s vámi dcera může i spolupracovat. Můžete si pak zkusit tento příběh třeba i namalovat, zahrát si ho, možnost opory o konkrétní představu pomůže dceři toto téma vnitřně zpracovat, uzavřít a začne se zabývat zase něčím jiným. Co holčičce řeknete a jak jí smrt vysvětlíte, záleží na vás a vašem přesvědčení či víře, někdo věří na posmrtný život, někdo na převtělení, někdo smrt považuje za definitivní konec bytí. Také reakce holčičky, kdy je pohroužená do pohádky tak, že vás nevnímá, je v tomto věku normální. Holčička je zcela pohlcena příběhem, který považuje v tomto věku za skutečný, schopnost rozlišit realitu a skutečnost se u dítěte vyvíjí také později a je ukončena také až kolem deseti let věku. Takže pokud vám dítě nadšeně povídá o nějakých neexistujících věcech, zvířatech, případně si doplňuje nějaké skutečnosti pomocí vlastní fantazie, pak se nejedná u tohoto dítěte o vědomé lhaní, ale právě o projev neschopnosti zcela správně a přesně rozlišit skutečnost a fantazijní představy. Pokud nějaký děj zůstane neukončen, je to pro dítě stresující a proto si ho ve fantazii doplní tak, že pak domyšlenému i samo věří. Nemusí rozlišovat ani sen a skutečnost, takže vám pak o snu povídá, jako by se stal. Pokud si dcerka hraje na mrtvou i v MŠ s dětmi, pak by bylo na místě promluvit si s učitelkami, ať jí v této hře nebrání, dcerka tím nikomu neubližuje a pokud s ní nějaké dítě tuto hru je ochotné hrát, tak jí to pomůže vyrovnat se s tímto tématem. Je možné, že spouštěčem vyvolání zájmu dcery o toto téma, může být smrt pejska vašeho bratra. Holčička vnímala pozornost strýce, které se mrtvému zvířátku dostávalo, a také po ní zatoužila. Může za tím být skrytá potřeba získat pozornost a uznání od strýce, které se jí nedostává v takové míře, v jaké by si ji přála. Opět prostor pro vysvětlení a možná pro rozhovor se strýcem, zda by nebylo možné věnovat se malé poněkud více, popovídat si s ní, pohrát si s ní, vzít ji ven. Potom si holčička přestane přát zemřít, aby získala jeho pozornost, kterou získal smrtí pejsek. Někteří muži jsou v kontaktu s dětmi neobratní, nevědí, jakým způsobem se jim mají věnovat a ani je nenapadne, že dítě po jejich zájmu může toužit. Proto je dobré doporučit i konkrétní činnosti, které s dítětem může dělat, které má dítě rádo. Vymyšlený pejsek, mimozemšťané či jiné bytosti také nejsou v tomto vývojovém období ničím neobvyklým a dcera je opravdu ve svých hrách považuje za skutečné bytosti či postavy. Jejich existence je spíše dokladem citlivosti a vnímavosti dítěte, jejího bohatého vnitřního života a velké fantazie, nikoliv zřejmě ničím patologickým. Je možné, že také nadání vaší dcerky bude vyšší a celkově je vyspělejší. To že dobře vystřihuje za pomoci mimozemšťanů je přeci jasné, také kdyby vám pomáhali „skuteční“ mimozemšťané, tak by vám spoustu věcí výborně šlo :-). Ani kresba černou pastelkou v tomto věku nemusí být vůbec patologická a negativní, může být projevem třeba výtvarných aspirací dívky. Pokud by vaše pochybnosti přetrvávaly a projevy dcerky se nemírnily, pak by bylo na místě kontaktovat psychologa, nejlépe v pedagogicko psychologické poradně, kde bych doporučila zároveň posoudit i úroveň rozumových schopností dívky. Lépe je ale počkat se zjišťováním rozumových schopností kolem pěti let věku, kdy už je výsledek testu relevantnější. Návštěvy psychologa se obávat nemusíte, nejedná se o lékaře, ale o absolventa filosofické fakulty oboru psychologie a psychologové v poradnách se setkávají a pracují právě s normou populace a jejich úkolem je pomoc při řešení výchovných či výukových potíží dětí.