Všechny dotazy

Dobrý den.Bydlíme (já, žena, 1,5 a 3,5 roční děti) ve starém činžáku. Náš byt je v osobním vlastnictví. Pod námi bydlí vitální důchodci (muž 80 let, žena 94) ve státním bytě. Sousedi jsou staří komunisté (povoláním kontroloři), bezdětní, většinu dne doma. S každým (z jejich pohledu) hlučnějším zvukem bouchají na svůj strop nebo si u nás následně stěžují. Stejné problémy s nimi měli i dvoji předchozí nájemníci našeho bytu (kteří ani neměli děti).V bytě jsme udělali desítky opatření: Zrušení plovoučky, odhlučnění podlahy, položené lino a koberce, děti doma nemají dřevěné hračky/míče/o­drážedla, doma nenosí bačkory s tvrdou podrážkou. Zrušení skříně s hlučnými pojezdy, odhlučnění pračky,…Děti vstávají v cca 8 hodin, dopoledne je menší na hřišti, starší ve školce, po obědě spí, odpoledne až do podvečera jsme každý den venku. Večery jsou u nás klidné. Doma děti neskáčí, netancují, večer jsou v kompletním klidu, učíme je k tomu, že doma se neběhá a nechodí po patách.Děti jsou doma tedy jen pár hodin a zkrátka fungují normálně, občas popoběhnou a občas jim něco upadne. Klasika.Se sousedem se jednat nedá, nenechá dokončit větu, jen vyhrožuje a je verbálně agresivní. Jeho paní už jsem si pozval i na kafe a snažil se najít nějaké řešení. Ona to chápe, ale „starýho“ prý nezmění. Bohužel z jejich strany nepřišlo žádné opatření, pouze mají požadavky. Další schůzku už nechce, protože to z jejich pohledu k ničemu není.A teď, o co mi jde:Psychicky mi není dobře. S každým hlučnějším zvukem, který děti udělají, mám obavu: Nebylo to moc nahlas? Co na to sousedi? Zabouchají? Prostě nežiju svůj život, ale žiju život jejich. Co s tím? Rád bych se tohoto pocitu zbavil, ale nevím jak. Poradíte?

Dobrý den, obracím se na vás s problémem, který se stal včera v noci. Náš syn (5 let) při horečkách blouzní - většinou běhá po bytě, křičí, že se něčeho bojí ale vždy ho dokážeme utišit. Včera kolem půlnoci, jsem ho šla zkontrolovat, protože má od rána horečku, chystala jsem se spát a před spaním jsem mu chtěla dát napít a přeměřit horečku, ať mohu v klidu spát . Budím ho, ať si sedne že dáme vodičku a změříme, to otevřel oči, otočil se na mě ale díval se jakoby skrz mě, neodpovídal, nereagoval ani když jsem mu 10x zopakovala ať si sedne, odešla jsem pro obklad a když jsem se vrátila a promluvila na něj, sedl si a začal hystericky křičet, obličej měl v křeči, zatnuté,vyceněné zuby, mluvil skrze ně, takže jsme mu nerozuměli, něco skrz ně vrčel, ukazoval na zeď pak jsme mu rozuměli právě to, že se bojí, že chce dolu tak jsem mu chtěla pomoct z postele na zem jenže se bál právě mě, odstrkoval mě, takže ho vzal manžel a začal ho tišit, nic nepomáhalo, nereagoval na věci, které obvykle neodmítá, chvilku jsem se ho bála protože vypadal, jak z hororu, kde člověka posedne ďábel, asi 15 minut blouznil, vrčel a mluvil skrz zuby že jsme mu nerozuměli, ruce měl pokrčené, v pěst jako by se chtěl bránit, po 15ti minutách se najednou sám od sebe sklidnil. Ptala jsem se ho, jestli se mu zdálo něco ošklivého, stále byl v šoku,udýchaný, očička vykulené křišel že Joo, že tam byla mama a byla velká a zlá. To jsem ho utěšovala, že maminka by mu nikdy neublížila, že ho má moc ráda a jestli půjdeme spinkat. Lehl si do naší postele ať ho máme na očích, horečku jsem mu stáhla z 39,60 na 38,40 a šla v klidu spát. Ve 2:30 ráno se opět vzbudil a celý proces se znovu opakoval. Ráno, když jsem se ho ptala, jestli mu je dobře tak odpověděl že Ano. Prala jsem se, jestli se má zdál ošklivý sen, odpověděl, že ne. Když jsem se ptala, jestli se bál večer maminky, odpověděl že ne. Nechápu proč se bál rovna mě, nikdy jsem mu nic neudělala, občas, když hodně zlobí, dostane plácačku na zadek, ale to dostane i od táty ale rukou na zadek snad není důvod abych ho při blouznění děsila na smrt...Je to normální? nebo to máme nějak řešit? Mockrát děkuji za radu a přeji pěkný den.

Dobrý den,mám obavy o vývoj své neteře. Děvčátku budou v srpnu dva roky. Je to velmi šikovné vnímavé dítě, hezky mluví, snaží se opakovat jednoduché říkanky, zvládne si obout botičky. Ráda papá, na pokyny i vysvětlování reaguje velmi vstřícně, pokud ji požádáte aby něco udělala (něco přinesla, utřela po sobě stůl, obula si botičky) reaguje okamžitě snahou vyhovět.Bohužel je celá rodina v nelehké situaci, zhruba před rokem, tedy cca v jejím jednom roce jí zemřela maminka. Od jejího narození byla maminka vážně nemocná, o holčičku ale láskyplně pečovala (jak to dovolil její zdravotní stav), nejčastěji střídavě s babičkou, se kterou bydlí rodina ne ve společné domácnosti, ale ve stejném domě. O holčičku se nyní stará střídavě tatínek a obě babičky. Často tak mění "opatrovatele" a domácnosti ve kterých pobývá, skoro po dni nebo po dvou. Dosud to vypadalo, že s tím holčička nemá problém, v posledních týdnech je více fixovaná na tatínka, plačtivější pokud není v dohledu. To mi připadá celkem normální, také si pamatuji období, kdy mlůj syn zoufale vřískal, když jsem šla jenom na záchod. Co mi ale připadá znepokojivé a tady se dostávám k jádru mého dotazu - holčička ve společnosti velmi snadno přejde od "malá malá" k rychlému útoku, ať už se jedná o plácání, škábání, či stisk. Útočí často na obličej nebo krk s překvapivou silou. Vypadá to, že útočí bez zjevného důvodu (není za tím žádný zákaz, nebo jiné omezování, nedostatek pozornosti). Nerozlišuje mezi rodinou - lidmi které zná a např. dětmi, které náhodně potká na koupališti. Jak říkám, není za tím hádka o hračky, nebo boj o pozornost. Z opatrovatelů reaguje každý jak umí, samozřejmě říkáme, že to nesmí, vysvětlujeme , ale v tomto se vše míjí účinkem. Táta se s ní někdy v odpověď "pere" čímž se mi zdá, že její projevy vlastně zlehčuje a dělá z nich legraci. To samozřejmě neplatí pokud si vybere za cíl cizí holčičku. Obávám se, aby to nebyla známka toho, že jí ubližuje poněkud kočovný život, který z mého pohledu může vypadat jako nedostatek jistot. Že nás trestá, za to že si s ní hrajeme a pak ji "opouštíme". Do tohoto modelu ale nesedí útok na cizí děti.Ve výchově svých dětí jsem byla v jejich nízkém věku zstáncem pravidelného denního režimu, samozřejmě porušeného občas nějakou návštěvou, s jedním vychovatelem. To u neteře bohužel není možné, ale možná to není pro její zdravý vývoj nutné? Ráda bych se sama do péče o holčičku zapojila, ale tři rodiny se nám zatím vzhledem k jejímu věku zdají až až. Máme se obávat? Nebylo by prospěšnější, dát děvčátko na dopodne alespoň na čtyři dny v týdnu do školky, aby se režim více opakoval a dodal jí na jistotě? V obci, kde bydlí je malá školka a asi by rodině vyšli vstříc, ale obáváme se jak útoků na děti, tak i toho, jak by holčička vnímala další prostředí a jak by opouštěla tatínka, na kterém je nyní docela závislá. Neradi bychom jí vzhledem ke složitému startu do života neuváženými rozhodnutími a experimenty ublížili.Děkuji za radu.

Dobrý den. Předem moc děkuji za radu v tomto pro mě poměrně těžkém období. Abych upřesnila celou mou situaci, začnu úplně od začátku. Syn, kterému je nyní 5 měsíců, se narodil přidušený a hned po porodu nastaly komplikace, po sérii vyšetření jsme se dozvěděli, že prodělal mozkový infarkt, nicméně prognóza byla pozitivní s tím, že by jeho vývoj neměl být narušen. Nicméně toto období včetně šestinedělí a problémy s kojením (které jsme překonali) pro mě bylo velmi psychicky náročné a nejspíše mně poznamenalo víc, než jsem čekala v tom smyslu, že mám o něj až přehnaný strach a stále sleduji, jestli se vyvíjí normálně (hrozilo že by se nemusel vyvíjet dobře motoricky, ale zatím po dvou návštěvách u neurologa všechno vypadá dobře). Před 2 týdny nás čekalo první povinné očkování a já samozřejmě měla hrozný strach, aby ho to nějak nepoznamenalo. Po očkování vše vypadalo v pořádku, ale všimla jsem si, že druhý den nezvedal nožičky (cvičili jsme na to vojtovku), pouze je natahoval. Začala jsem z toho být samozřejmě nervózní a pořád na to myslela. Po 3 dnech jsme začala mít pocit, že se na mě syn nepodívá, když na něj zavolám a že mě začíná ignorovat. Nereagoval jak na mě, tak ani moc na hry, které jsem s ním dřív hrála a u kterých se smál. Zmocnila se mě panika, že ho očkování narušilo a byla ve stresu, jeden den jsem skoro probrečela a došlo to až tak daleko, že se na mě už ani nekoukal a totálně mě ignoroval (dříve stačilo udělal jen "kuk" a už se smál od ucha k uchu). Když ho vezmu do náručí a chci ho uspat, je úplně našponovaný a odvrátí ode mě hlavičku. Nicméně k manželovi se chová normálně, usmívá se na něj, otáčí se za ním, nechá se od něj nosit. Došlo, mi že očkování z něj neudělalo autistu, což už se mi honilo hlavou, a trochu jsem se uklidnila a také mi došlo, že jak jsem byla ve stresu, musel to ze mě cítit a to že se ode mě odvracel a nekoukal na mě, byla asi nějaká jeho obrana. Snažila jsem se uklidnit a situace včera už vypadala líp - občas se na mě usmál a podíval se na mě. Každopádně ráno po probuzení se na mě zase ani nepodíval a jakmile přišel manžel, začal se na něj usmívat a mě to trhalo srdce. Dnes už to došlo tak daleko, že jakmile přítel odejde z místnosti a já si s ním hraju sama, propukne v hysterický pláč a nepomáhá nic. Jsem už zoufalá a strašně mě mrzí, že mě můj syn, který se na mě dřív usmíval, takhle odmítá a připadá mi, že jako matka jsem selhala a hrozně se za to stydím. Mám pocit že už to nikdy nebude jako dřív a nevím co mám dělat. Mám pocit že mě úplně přestal mít rád. Moc děkuji za rady.