Všechny dotazy

Dobrý den, na základě vašeho dotazu mám příliš málo informací. Nerozumím zda syn pláče, že se nechce oblékat, nebo že nechce jít ven, dejme tomu, že je to ten druhý důvod. Je to opravdu ve všech situacích? I když jdete třeba do školky, k babičce? Stává se někdy že nepláče? Někam se například těší a chce tam jít. Zkuste vypozorovat a klást důraz na situace, kdy se odchod ven obejde bez breku. Nechcete třeba po něm příliš dlouhé procházky, výlety, ze kterých bývá hodně unavený? Líbí se mu pak venku, když jdete? Co jiného chlapec doma dělá, že nechce jít ven. Není například na nějaké elektronice? To pak bývá časté, že se děti od mobilu či tabletu nechtějí odtrhnout, zejména chlapce to zcela pohltí. Zkuste se synem navštívit dětského klinického psychologa a situaci s ním probrat. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, na váš dotaz není jednoduchá odpověď.  Ať už zvolíte jakýkoliv způsob, tak se může stát, že se u syna rozvine separační úzkost. Pro vás však hraje fakt, že u takto malého dítěte není ještě rozvinuto vnímání času. Dětská psychika je navíc pružná, děti se rychle na nové situace adaptují. Je také dokázáno, že rané zážitky si pamatujeme nejdříve asi od tří let věku. Ve vašem případě bych ponechala volbu, jestli vás v nemocnici navštěvovat nebo ne, na tom, kdo bude malého hlídat. Tedy ve vašem případě na tatínkovi, bude to on, kdo ponese tíhu zodpovědnosti a bude případně muset uklidňovat tesknícího a plačícího chlapce. Je tedy potřeba, aby se tatínek ve své "hlídací " roli cítil co nejkomfortněji. Bylo by také dobré vyzkoušet před nástupem do nemocnice ukládání syna tatínkem. Můžete si večer třeba někam vyjít a tatínek uloží děti. Pokud to zvládnou, můžete zkusit přespat třeba u babičky.  Takto nebude pro syna situace tak překvapující a frustrující, když zjistí, že občas nejste doma, ale zase se vrátíte. Můžete mu také zkusit ukázat budovu nemocnice, ke s dcerou budete a vysvětlit mu, že to je ten domeček a že v něm jsou nemocné děti,  aby to pro něj nebylo tak abstraktní. 

Pokud by se i přesto rozvinula separační úzkost, pak buďte po návratu z nemocnice synovi nablízku, poskytněte mu pocit bezpečí a pomozte mu toto období překonat. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

ptáte se, která varianta ohledně možné docházky do školky by byla pro Vašeho syna nejlepší a uvádíte několik možností, které berete aktuálně v úvahu.

Líbí se mi, že se zamýšlíte nad tím, co by synovi prospělo nejvíce, ale odpovědět na to, jak bych na vašem místě postupovala, neumím, protože vašeho syna neznám. Největšího odborníka má váš syn ovšem doma, a to vás, jeho rodiče.

Zkusím aspoň nabídnout nějaké podněty, které Vám můžou ulehčit rozhodování.

V první řadě mne zaujalo, že ze všech možností zmiňujete jako tu nejakceptovatelnější pro vás variantu, že byste syna nejraději nechala ještě rok doma. Co vám v tom brání konkrétně? 

Uvažujete v této souvislosti o potřebě socializace, která je potřebná pro zdravý vývoj dítěte, ale zároveň je její začátek i míra u každého dítěte individuální. Některé dítě se cítí v kolektivu jako ryba ve vodě už např. ve 2 letech, jinému vyhovuje pozvolnější rozjezd a cítí se bez rodičů jistější až v pozdějším věku.

Jak to vnímáte u svého syna? Cítíte, že už mu doma jako společnost nestačíte nebo se syn spokojí zatím jen s občasným kontaktem s dětmi? Jak se mezi dětmi chová - je spíše pozorovatelem nebo aktivně děti vyhledává a kontaktuje?

Máte nějakou možnost, jak synovi zajistit kontakt s vrstevníky než ve školce? Např. v rámci pravidelného kroužku, případně setkávání se s dětmi na hřišti, s příbuznými? Není možné se v blízkém okolí spojit s dalšími rodiči, co řeší podobnou situaci? Co dětská skupina, se kterou už měl syn zkušenost?

Jaké máte priority co se týká školky? Co je pro vás nejdůležitější? Jaký benefit by kromě společnosti dětí synovi školka přinesla?

Jak se vyjadřuje paní logopedka ohledně synovy připravenosti na školku? Jak syn zvládá změny, přechody mezi aktivitami, pobyty u příbuzných apod.? Jak je přizpůsobivý? Může být u něj pravděpodobnější potíž při přechodu z jedné školky do druhé nebo si zvyká bez potíží na nové situace?

Co se týká soukromé školky - máte dobré reference? Ne vždy musí platit, že přístup učitelek ze školky s menším počtem dětí je lepší a naopak, že větší počet aktivit dítěti zaručí větší spokojenost.

Jaká pozitiva by mohla mít vaše státní školka? Máte informace od rodičů - jak probíhá denní režim, vedou děti např. ke kreslení apod. aktivitám, vyžadují poobědové spaní u všech dětí apod...

Co jsem vnímala ve vašem psaní, je zájem o synův názor, co se školky týká. Oceňuji snahu o respektující přístup k dítěti, zároveň je však ke zvážení, jakému (spolu)rozhodování je vhodné čtyřleté dítě  vystavit. Přestože syn sice má určitou zkušenost s dětskou skupinou a nyní se vyjadřuje, že do školky sám bez maminky jít nechce, je hodně nepravděpodobné, že dokáže dopředu posoudit, jak se mu bude ve školce líbit, jak si zvykne a  nedokáže si v rámci zkušeností přiměřených jeho věku představit přínos, který může docházka do školky mít, a naopak- co vše by se mu líbit nemuselo. Kdo má životní zkušenosti a kdo musí udělat toto rozhodnutí, je rodič. Dítě potřebuje při důležitých rozhodnutích, kterých není z hlediska věku schopné, aby dospělý udělal rozhodnutí za něj a dokázal mu přiměřeně a jednoduše sdělit, co a jak bude dále.

Nelze dítě - byť neúmyslně- zatěžovat vlastní nejistotou a vyžadovat jeho názor nebo dokonce rozhodnutí ohledně zásadnějších otázek.

Děti se pak mohou cítit zmatené, nejisté, někdy se mohou jevit až úzkostně, protože nasávají nejistotu rodiče a jsou nechtěně tlačeny do pozice, ve které se právem necítí komfortně.

Obecně lze říct, že pokud není rodič o správnosti určitého řešení přesvědčený, dítě dokáže toto velmi dobře vycítit, je vůči danému řešení v odporu a může je bojkotovat, protože od rodiče obavy přejalo a necítí se dostatečně pod ochranou toho, kdo by mu měl poskytovat jistotu. Rodič musí být pro dítě dobře čitelnou autoritou, která mu pomůže vztahovat se k světu bezpečně a poskytne mu oporu, když se vyskytnou potíže.

Pokud se tedy např. rozhodnete, že školka poskytne synovi to, co nyní nejvíce potřebuje, pomůžete mu nejvíce tak, že ho na docházku připravíte povídáním si o konkrétních pozitivech, která ho tam budou čekat a poté ho podpoříte, pokud se nebude vše dařit tak,jak by si představoval a vydržíte i přes počáteční nesnáze. Pokud však u dítěte adaptace ani po pár měsících neprobíhá optimálně, je stále možnost jej z docházky stáhnout a nechat si ho dále doma, rozhodně se však nejedná o selhání.

Jestliže se rozhodnete, že je pro vás všechny příjemnější ještě si syna užít doma a vyzkoušet školku až na ni budete všichni dostatečně připraveni, věřím že si chlapec klasickou docházku užije dostatečně  ještě v dalším roce nebo dvou a nic zásadního do života mu uteče, obzvlášť pokud ho o kontakt s dětmi neochudíte a zkusíte mu ho zajistit aspoň v menší míře mimo školku.

Věřím, že uděláte to nejlepší rozhodnutí ohledně syna a přeji hodně radostných chvil s dětmi.

Dobrý den, na základě vašich informací vám nedokážu jednoznačně odpovědět. Jistě děláte vše podle vašeho nejlepšího svědomí, jak nejlépe dokážete a s ohledem na prospěch a potřeby vašeho syna. Výchova dítěte je složitá disciplína a navíc neexistuje správné a špatné řešení, každý rodič je jiný a každé dítě je jedinečné a potřebuje jiný přístup, nemusíte si proto vyčítat, že něco děláte špatně. Je potřeba hledat cesty, jak postupovat, aby situace byla pro vás všechny i pro vaše dítě co nejméně náročná a zátěžová. Po přečtení vašeho dotazu se mi jeví, že váš chlapec ve svém krátkém životě procházel a prochází mnoha zásadními změnami. Nemám sice časové údaje, ale prožil zřejmě rozchod rodičů, tedy přišel o každodenní kontakt s otcem a jednu významnou osobu v životě. Poté nastoupil do školky, což je pro dítě významná změna a klade na něj nároky na adaptaci na nové prostředí s důrazem zejména na oblast sociální. Troufám si tvrdit, že i v případě, že ve školce pracujete vy i vaše maminka se vás syn musel nějakým způsobem začlenit do kolektivu, vyrovnat se s tím, že se jemu blízké osoby věnují i jiným dětem a nejsou zde pro něj. Paradoxně tato situace pro něj může být náročnější, než kdyby došlo k jeho nástupu do jiné školky a odloučení od vás. Byl by totiž ve stejné situaci a startovní pozici, jako všechny ostatní děti. Dále uvádíte, že jste si našla nového partnera, ke kterému již se synem jezdíte a to i přes noc. Navíc jste syna seznámili s tím, že stavíte nový dům a tím z pohledu dítěte vlastně přijde o dosavadní domov včetně podpory prarodičů, na které je zřejmě zvyklý. Do toho návštěvy u otce, které přinášejí další změny prostředí a navíc se jeví, že vy jako dospělí nejste s otcem v souladu ohledně výchovy a především pobytu syna u něj. Proto mě napadá, že těchto změn je na tak malé dítě v krátkém časovém období velké množství, navíc jsou velmi zásadní a spojené s potřebou adaptace na stále nová a další prostředí i osoby. Jediným stálým bodem v jeho životě tak zůstáváte vy a případně babička (nepíšete, jestli s ní syn zvládne zůstat bez potíží). Nelze se proto divit, že váš chlapec prožívá protrahovanou separační úzkost, kterou další změny v jeho životě jen přiživují a zhoršují. Nejhorší, co byste mohla udělat, je nyní začít syna násilně nějak od sebe oddělovat. Naopak mu dopřejte jistotu vaší přítomnosti, nechte ho, pokud je to možné, chodit všude s vámi, nebo mu alespoň řekněte, kam jdete a kdy se vrátíte. Vzájemnou dohodu se snažte vždy dodržet. Nevyvíjejte na něj tlak ohledně toho, že by měl být bez vás schopen vydržet, neprobírejte to s ním. Vzbuzujete tak v něm jen dojem, že je něco špatně u něj. On však jen reaguje na svou ohromnou úzkost, kterou prožívá, když s ním nejste. Přílišný nátlak by mohl vést k narušení vašeho vztahu, začal by před vámi svoje pocity skrývat, protože by se za ně styděl a přestal by vám důvěřovat, což by mohlo mít na jeho vývoj negativní následky. V případě nutnosti odejít, syna nechávejte s osobou, nebo s osobami, které dobře zná a pobyt s nimi zvládá. Podporujte vztahy s biologickým otcem, ale na formě a délce pobytu chlapce u něj se předem dohodněte. Dítě by se nemělo stát svědkem dohadování dospělých, jestli někde bude nebo nebude spát, ještě více ho to znejišťuje. Všechny tyto okolnosti je potřeba dohodnout předem, ale i tak byste měli postupovat s ohledem na aktuální situaci a stav chlapce, pokud by si například jít k tatínkovi někdy netroufal, neměl by být nucen. Zároveň je však potřeba tatínka aktivně zapojit do komunikace o jeho dítěti, nepřestává být jeho rodičem a důležitost otcovského vztahu a příkladu je pro vývoj dítěte velmi významná. 

Teprve až se syn dostatečně nasytí vaší přítomností, jeho prostředí se stabilizuje a on získá potřebnou jistotu se začne sám osamostatňovat i bez nucení. Ohledně dosažení dohody a zlepšení komunikace s otcem dítěte by bylo dobré kontaktovat Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy či rodinnou poradnu, které bývají ve všech krajských městech, kde zaměstnávají odborné pracovníky, psychology, mediátory, kteří vám s domluvou pomohou. Dále se synkem můžete navštívit Pedagogicko psychologickou poradnu, nebo dětského klinického psychologa, kde bude možné osobně a podrobněji probrat vaši situaci a kde vám mohou pomoci s nalezením vhodných výchovných postupů k podpoře synova sebevědomí a osamostatnění. S pozdravem 

Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, čtyřleté dítě prožívá magické období, nerozlišuje ještě dobře, co je skutečné a co není, má bujnou fantazii. Některé děti mají i imaginární kamarády, se kterými komunikují a kteří je všude doprovázejí. Proto nemusí vámi popisované hlasy, které slyší vaše dcera nic znamenat. Zajímavý je ale obsah těchto hlasů, které ji nabádají, aby vám ublížila. Doporučila bych pro jistotu konzultovat s dětským lékařem vaší dcery. Zároveň se zamyslete nad vaším výchovným stylem, zkuste si zodpovědět následující otázky: Nejste ve výchově příliš autoritativní?

Má vaše dcera možnost vyjádřit negativní emoce nebo nesouhlas? 

Jsou projevy vzteku nebo odporu považovány ve vaší rodině za něco naprosto nepřijatelného?

Dělá se vše jak to určíte vy, nebo má dcera možnost prosadit i svoji vůli? 

Je to pořád hodná a poslušná holčička, nebo taky někdy zazlobí?

Její "hlasy" mohou být nezpracované negativní emoce, které v sobě z nějakého důvodu potlačuje a není schopna nebo nemá prostor je vyjádřit. Možná by stála za to konzultace u dětského klinického psychologa, který by s ní a případně i s vámi pracoval. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, podle pouhého popisu nemohu posoudit míru případného opoždění vývoje vašeho dítěte. Začátek chůze ve 22 měsících věku nemusí sám o sobě nic znamenat a může být v širší normě. Důležitější jsou pak další aspekty ve vývoji dítěte, vývoj řeči, sociálního chování, prostě v takto nízkém věku se jedná o celkový psychomotorický vývoj, kde je vše navzájem propojené. Důležitý je celkový obraz dítěte. Doporučila bych vám řešit svoje obavy nejdříve s dětským lékařem vašeho dítěte a zvážit odborné vyšetření u dětského klinického psychologa, případně i dětského psychiatra. Píšete, že u starší dcery byl diagnostikován autismus s mentální retardací, jste tedy pravděpodobně již v odborné péči. Zkuste tedy vývoj vaší mladší dcery konzultovat s těmito odborníky a postupujte podle jejich doporučení. Doma je důležitá všestranná stimulace dítěte, dostatek podnětů, pohybový rozvoj, řečový rozvoj formou básniček, písniček, prohlížení dětských knížek, obrázků. Pohádky v televizi pečlivě vybírejte, čas strávený u televize by měl být omezený. Aby sledování televize bylo pro dítě přínosem pro rozvoj myšlení a slovní zásoby, pak je potřeba, aby se rodič díval s ním a dění v televizi komentoval, vysvětloval. Doporučila bych vám se s oběma děvčátky obrátit na Ranou péči, což je sociální služba, která poskytuje pomoc rodinám s dětmi s obtížemi. Pracovníci jsou schopni dojet i domů a pomocí a poradit. Raná péče se poskytuje do sedmi let věku dítěte, proto ji neváhejte kontaktovat.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog 

Dobrý den, váš dotaz nepřísluší ani tak psychologovi, ale spíše ošetřujícímu dětskému lékaři vašeho syna. Při horečnatém onemocnění se blouznivé stavy mohou objevovat. Je přirozené, že dítě je po nich dezorientované a obsah halucinací si nemusí vybavovat. Nesnažte se je vybavovat, mohlo by to u dítěte spustit nežádoucí reakci a upevnit negativní prožitek, obavy a úzkosti. Lepší je, když své zlé sny zapomene. V případě výskytu takového stavu dítě ujistěte o vaší blízkosti a bezpečí, chovejte se klidně, nesnažte se jej násilně probírat, mluvte na něj uklidňujícím a tichým hlasem.  Pokud o to dítě stojí, můžete ho obejmout a ukonejšit, pokud kontakt nevyhledává, pak jej nenuťte. Můžete poté se synem probrat situaci ve smyslu komentáře, tobě se asi něco nepříjemného zdálo a zeptat se ho, jestli mu můžete nějak pomoci, nebo jestli by mu něco pomohlo. Třeba bude sám schopen vyjádřit, co by potřeboval. S dětským lékařem tyto stavy zkonzultujte, na místě by podle jeho doporučení možná bylo vhodné zvážit nějaké další odborné, například neurologické vyšetření. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, na váš dotaz není úplně jednoduchá odpověď, chápu, že vás tato situace trápí. V případě starších dětí se pravděpodobně nejedná o bezdůvodné bití mladšího dítěte, ale spíše o snahu o navázání kontaktu. Stejně tak, jako se učíme určité dovednosti a vědomosti, tak se učíme i sociálním kontaktům. Dvouleté dítě si ještě neumí hrát kooperativně, takto staré děti si hrají spíše vedle sebe. To ovšem neznamená, že se o ostatní děti živě nezajímají. Svoje sympatie a zájem pak mohou projevit i takovým způsobem, že někoho uhodí. Není za tím zlý úmysl a dítě zároveň nedovede v tomto věku posoudit následky svého chování, jedná impulzivně a nepromyšleně. Děti mají různý temperament a ty živější mohou také testovat hranice, experimentovat a zkoušet co to udělá, co se stane, když někoho uhodí. Jednoduchý recept, jak takovému "sbližování" zabránit úplně neexistuje. Vždy ale pomůže pozornost dospělého věnována dětem, zapojení dospělého do hry dětí. Dospělý svým příkladem ukazuje dětem, jak mají komunikovat, jak se chovat a jak si spolu mohou hrát. Zkuste mít svého chlapce pod kontrolou a pokud se k němu nějaké dítě přibližuje, pak kontakt vhodně usměrněte. Řekněte třeba, ty si chceš s námi hrát? Pojď zkusíme postavit bábovičku, hrad, jezdit bagrem. I když se vám asi nepovede zabránit všem střetům, tak zase mějte na paměti, že i váš chlapeček se sociální interakcí učí, i když pro něj není třeba vždy příjemná. Bude vědět, jak reagovat v kontaktu s většími dětmi, že se může stát, že nad ním budou mít fyzickou převahu. I negativní zkušenosti dítě formují a svým způsobem obohacují a připravují na život. Tím však nechci říci, že je dobré tolerovat ubližování a násilí. Přeji co nejméně konfliktních situací. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, na váš dotaz nelze takto jednoznačně odpovědět. Mám příliš málo informací. Odhaduji, že u vás jde nejspíše o vícegenerační soužití v jedné domácnosti. Toto rodinné uspořádání přináší ve výchově dětí určitě mnoho výhod, ale také některé nevýhody. Přirozeně se objevují i třecí plochy. Zejména prarodiče mají někdy s dobrým úmyslem snahu zasahovat mladé rodině do výchovy dětí. Doporučovala bych vám dohodnout se na pravidlech ohledně výchovy a péče o děti nejdříve s partnerkou a potom s nimi citlivě seznámit prarodiče. Zákonnými zástupci dětí jste vy jako jejich rodiče a vy také nesete rodičovskou zodpovědnost za jejich správný vývoj a výchovu. Měli byste to tedy být vy, kdo určuje pravidla, prarodiče by je měli respektovat a akceptovat. Situaci je potřeba řešit klidně, pomocí vzájemné dohody a určitě ne před dětmi a v zajetí emocí. Pokuste se dohodnout co nejvíce konkrétně kdo, kdy a jak se bude na péči o děti podílet. Například, že pokud jsou doma rodiče a dětem se právě věnují, pak by do toho neměli prarodiče vstupovat, pokud nejsou požádáni. Obdobně si promluvit i o dalších situacích, seznámit prarodiče s tím co vám není příjemné, ale také ocenit jejich podporu a pomoc. Pokud by se nedařilo vzájemnou dohodou dosáhnout domluvy, pak se můžete zkusit obrátit na Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy, kde vám mohou pomoci vyškolení odborníci, moderátoři. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog 

Dobrý den, na vaši otázku není úplně jednoduchá odpověď. Bohužel neuvádíte věk vaší dcery, což je v tomto případě informace docela zasadni. Pohoda a spokojenost dítěte v předškolním zařízení je určitě velmi důležitá. Důležitá však je také úroveň výchovně vzdělávací činnosti v MŠ, která pak následně bude dítě připravovat na úspěšné zahájení školní docházky. Jako rodiče nejlépe vaši dceru znáte a víte, jak se na nové prostředí adaptuje. Píšete, že zpočátku mívá obtíže a fixuje se na učitelky, což se v předškolním věku dá považovat za naprosto normální. V úvahu vemte také to, že do případné nové státní školky by dcera nastupovala až po prázdninách, takže pravděpodobně po určité časové prodlevě, kdy by do školky nechodila. Tato skutečnost by vám mohla vytvořit přirozený časový předěl, před nástupem do nové školky. Pro malé dítě je doba prázdnin dlouhá a dá se předpokládat, že na školku lehce pozapomene, což by vám mohlo pomoci ve vaší situaci. Koncem prázdnin můžete dceru začít připravovat na to, že nastoupí do školky nové. Ohledně budovy MŠ bych se tolik neobávala, důležité je, jaká je školka uvnitř a především to, jak se tam k dítěti chovají a zacházejí s ním. Musíte se však rozhodnout jako její zákonní zástupci sami. Mohlo by vám pomoci vzít si k ruce papír a tužku, na jednu stranu papíru si napsat všechna pozitiva změny školky, na druhou stranu zase negativa a pak tyto seznamy porovnat. Přeji vám, ať se dobře rozhodnete a ať je dcerka ve vámi vybrané školce spokojená. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, pokud vaše dcera začala vašemu novému partnerovi říkat tati spontánně, tak není třeba ji bezpodmínečně opravovat. Děti prostě považují za rodiče ty blízké lidi, kteří se podílejí na jejich každodenní výchově a péči. Vztah s biologickým otcem by to ovlivnit nemělo, děti jsou schopné mezi tatínky dobře rozlišovat. I když to tak v mladším věku někdy nevypadá, tak se stoupající vývojovou úrovní a věkem si dobře uvědomují, kdo je jejich vlastní otec. Samozřejmě je důležité, aby biologický otec se vztahu s dítětem nezmizel a udržoval s ním pravidelný kontakt, který by neměl být omezen jen na přání k svátku a k narozeninám. Právě nezájem nebo nedostatek kontaktu s rodičem je to, co naruší vzájemný vztah, nikoliv to, jak koho dítě oslovuje. Jestli však necháte dceru, aby vašeho partnera oslovovala tati, tak by s tím měli souhlasit všichni zúčastnění. Měli byste to probrat vy dospělí mezi sebou, tedy váš současný partner i otec dítěte by s tím měli souhlasit a nemělo by jim to vadit. Pro rodiče může být velmi bolestné, když slyší, že jeho dítě oslovuje tati pro něj cizího pána. Pokud by s tím měl někdo ze zúčastněných problém, pak by bylo vhodnější naučit dceru říkat partnerovi strejdo. Časem si na to zvykne a naučí se to, teď je pro ni asi matoucí, že u vás někdy bývá partnerova dcera, která mu tati říká. Ohledně partnerovy holčičky u ní vývoj probíhá tak jak má, to že si dítě v určité fázi vývoje věci či lidi přisvojuje, je sebestředné a používá slovo moje je v určité fázi vývoje úplně normální. Schopnost dělit se o cokoliv, porozumět cizímu vlastnictví, či pochopit, že tatínek nepřestává být jejím otcem, i když žije s jinou paní a holčičkou se teprve vyvíjí. Jejímu chování se však v popsané situaci není co divit, proto je potřeba přistupovat k dítěti citlivě, aby neutrpělo újmu. Partnerova dcera by neměla mít pocit, že je při návštěvách u vás upozaděná. Její otec by se měl přednostně věnovat jí, protože ji předpokládám má jen na určitý čas, aby také on neztrácel s dcerkou vztah. S vaší holčičkou je partner zřejmě v kontaktu denně. Pro jeho dceru je to o to těžší, že vaše vlastní dítě je stejně staré a je pro ni tedy velkou konkurencí. Snadno by si mohla myslet, že ji tatínek vyměnil za jinou holčičku, protože mu třeba nebyla dost dobrá, což by mohlo narušit její budoucí zdravý vývoj a sebedůvěru. Bylo by vhodné, aby tatínek s dcerkou naplánoval třeba nějakou akci nebo aktivitu, při které by se věnoval jen jí. Nemělo by být samozřejmostí, že vaše děti z prvního vztahu dělají automaticky vše společně a jsou stále spolu, když je u vás děvčátko na návštěvě. I když se děti mají rády a hrají si, tak to neznamená, že nepotřebují své rodiče také jen samy pro sebe. Přeji hodně úspěchů při zvládání určitě složitých situací, které život přinese. V případě obtíží můžete zkusit kontaktovat dětského klinického psychologa, nebo Poradnu pro mezilidské vztahy. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, z vašeho popisu není patrné, jak často si otec děti bere, nebo jestli máte střídavou péči? V každém případě ne všechny děti dobře snáší změny, navíc se vašim dětem rozpadla rodina, přišly o jistou míru stability a bezpečí. Reakcí může být separační úzkost - strach odloučit se od nejbližší pečující osoby, v tomto případě od vás jako od matky. Na tuto úzkost a strach mohou nasedat psychosomatické obtíže, zejména u citlivého dítěte s touto dispozicí. Je zde potřeba postupovat vzhledem k synovi velmi citlivě. Neměl by určitě přijít o kontakty s otcem. Otcovská postava je v životě chlapce velmi důležitá. Bylo by ale dobré se s ohledem na aktuální situaci s tatínkem domluvit na nějakém řešení, které bude pro chlapce co nejméně stresující. Jedná se o řešení na přechodnou dobu, než syn opět získá potřebnou stabilitu a separační úzkost odezní. Tatínek by si ho mohl na omezenou dobu brávat třeba jen na procházky, výlety, nebo k sobě přes den bez spaní. Vzhledem k tomu, že domluva může být složitá, pak by bylo vhodné kontaktovat Poradnu pro mezilidské vztahy a pokusit se dojít např. prostřednictvím mediace k nějaké dohodě, kompromisu. Ohledně obtíží syna se můžete poradit také s pediatrem a případně by bylo vhodné kontaktovat dětského klinického psychologa. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, v první řadě bych vás chtěla uklidnit, na vyhledávání odborníka to zatím nevypadá, i když pokud budete stát o nějaké výchovné rady, tak jej vyhledat můžete vždycky. Vypadá to, že máte doma dva zdravé, krásné a normálně se vyvíjející chlapce. Různých chyb ve výchově uděláme určitě všichni spoustu, jsme přece omylní lidé s chybami a ne roboti či automaty na bezchybnou výchovu. Ale ve vašem případě se ani o výchovnou chybu nejedná. Tak pročpak se vaši chlapečci chovají jako čertíci a nechtějí poslouchat a vašim trestům se smějí a perou se? 

S největší pravděpodobností se jedná o vývoj a to zdravý vývoj. Vaši chlapci se vývojově dostali do období vzdoru. O tomto období bylo již mnoho napsáno, najdete o něm mnoho literatury, informací na internetu v časopisech i jinde. Také na webu Baby online je o tomto období hodně informací, proto je podrobně již vypisovat a opakovat zde nebudu. Jen se pokusím shrnout nejzásadnější. Jedná se o vývojové období, které přichází v silnější či slabší formě v životě každého zdravě se vyvíjejícího dítěte. Jedná se vlastně o vývojový krok kupředu, i když z pohledu vychovatele i dítěte je toto období často náročné a ne vždy příjemné. Toto období přichází často náhle a z dítěte, se kterým se dalo normálně domluvit, se najednou stává malý vztekloun, který se třeba i válí po zemi, kvůli téměř nicotným či úplně vymyšleným příčinám. A všechen ten vzdor a vztek je velmi často namířen vůči rodičům či jiným nejbližším vychovatelům. Proto vaši chlapci cizí autoritu ve školce respektují a výchovné obtíže zde nemají. Nervová soustava dítěte v tomto období ještě není zralá a dítě nedovede rozumově zpracovat a ovládnout svoje pocity. A to zejména pocity negativní, které v nich vyvolává například zákaz či nepovolení něčeho, snaží se porušovat a posouvat daná pravidla. Děti se tak ale zároveň učí svoje negativní emoce zvládat a zpracovávat. Pokud se tedy stane, že se dítě dostane do vzteklého záchvatu, je potřeba počkat, až afekt odezní, dítě netrestat, nekřičet na něj, a ani se ho nesnažit nějak po dobrém usměrňovat. Dítě nás v této chvíli stejně nevnímá a každý náš pokus o uklidnění ještě afekt zhoršuje. Můžete třeba jen okomentovat jeho vztek, vyjádřit mu pochopení, ale nezasahovat (př. vím, že se zlobíš, že jsem ti nekoupila lízátko, chápu že tě to zlobí, ale měl bys zkažené zoubky...). Až se dítě uklidní, tak je teprve možné s ním danou situaci probrat, vysvětlit dětským způsobem, jak by se dítě mělo chovat, nebo proč je potřeba daná pravidla respektovat a dodržovat, proč na nich trváme. V některých případech je možné odhadnout, kdy vztek přichází (třeba vždy, když jdeme kolem obchodu s hračkami) a vzniku záchvatu předejít (jdeme jinou cestou). V tomto období je potřeba být s dětmi trpěliví, nebrat si jejich chování osobně. Ony pouze bojují samy se sebou a zvládnutím svého vzteku. Můžete se zkusit co nejvíce zapojit do her vašich dětí, bylo zjištěno, že děti, se kterými si rodiče hodně hrají, mívají pak toto období mírnější. U vás je prožívání tohoto období o to náročnější, že jej máte 2x současně. Navíc se přítomností stejně starého sourozence mohou projevy ještě zhoršovat, a proto se chlapci perou. Možná by bylo dobré občas chlapce rozdělit a věnovat se každému individuálně. Ono existovat ve dvou provedeních pro dítě také může být zátěž, dvojčata zejména stejného pohlaví si bezprostředně konkurují. Každé dítě navíc potřebuje individuální přístup a pozornost. Ono se na to u dvojčátek často zapomíná a rodiče je mají tendenci brát jako jednu osobu. To také může být důvodem jejich vzájemného praní a soupeření, jde jim o vaši výlučnou pozornost. Děti v touze po pozornosti akceptují i tu negativní, třeba že dostanou na zadek, jak píšete. Proto kluky rozdělte, podělte se třeba s tatínkem nebo babičkou a podnikněte s nimi něco také odděleně. Mimochodem fyzické tresty stejně nic nevyřeší, děti se pouze učí své negativní pocity řešit agresí a přenášet na někoho jiného a to nechceme. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, 

píšete o situaci, se kterou se setkává hodně rodičů. Dcerka je ještě hodně malá a zřejmě cítí momentálně zvýšenou potřebu kontaktu s vámi, ať už je to z jakéhokoliv důvodu. Opakované buzení dítětem putujícím v noci po bytě a následně nekomfortní spaní s kopající dcerkou v posteli však nejsou zážitky, které by člověk vyhledával, a proto je dobře, že se snažíte situaci řešit. Pokud u dcery nepozorujete jiné změny v chování, předpokládala bych, že se jedná jen o přechodnou záležitost, která odezní.

Zkuste popřemýšlet, kolik času s dcerou aktivně trávíte přes den, jestli máte čas věnovat se společně nějaké činnosti, která ji baví a kdy by vás na chvíli měla jen pro sebe - zda nepotřebuje více fyzického kontaktu s vámi.

Jinak i když dcera neuvádí žádný konkrétní strach v noci, nebude špatné, když zkusíte nechat v pokojíčku malé světýlko, pořídíte lapač snů, abyste odehnali případné sny škaredé a přilákali dobré spaní... Zeptejte se, co by jí pomohlo, aby se jí lépe spalo, třeba na něco společně přijdete. Třeba nějaký váš osobní předmět (polštářek, oblečení...), který by měla v posteli, by ji mohl pomoci uklidnit se...

S dcerkou se také bavte o tom, že na tulení se máte den, případně večer, vysvětlujte si, že v noci každý potřebuje svůj prostor, a pokud v noci přijde, přenesete ji zase do její postýlky, abyste si všichni lépe odpočinuli a druhý den měli sílu třeba na společné hraní. Bude potřeba nějakou dobu vydržet, být důslední a dítě do postýlky vracet. 

Jinak na BOL najdete i další názory na toto téma, např. v poradně pod názvem Dítě chodí spát k rodičům.

Přeji hodně radosti z dětí a klidné spaní.

Dobrý den, doporučila bych vám obrátit se nejdříve na paní třídní učitelku, jestli u dcerky nezaznamenala nějakou změnu ve zvládání školních povinností, zhoršení prospěchu, ve vztazích s vrstevníky či jinou změnu. Situaci proberte a pokuste se s paní učitelkou citlivé ve spolupráci řešit. Pokud paní učitelka žádné obtíže ve škole nepozorovala, pak bych vám doporučila kontaktovat buď dětského klinického psychologa nebo pedagogicko psychologickou poradnu, kde by vám mohli pomoci přijít na podstatu dceřiných obtíží. Doma na dcerku netlačte, nesnažte se zjistit, co je příčinou obtíží, jen ji ujistěte o vaší podpoře a že za vámi může kdykoliv přijít, když bude potřebovat. Poté vyčkejte, jestli dcerka sama nepřijde. Je ale možné, že si dcerka příčinu obtíží ani vědomě neuvědomuje, jen reaguje somaticky. Proto s kontaktováním odborníka neotálejte, u dcerky by se mohly rozvinout psychosomatické obtíže, které se pak často obtížné odbourávají a řeší. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, některé citlivější děti mívají s vyprazdňováním mimo domov obtíže. Doporučila bych vám se synkem kontaktovat dětského klinického psychologa a situaci a delší postup s odborníkem probrat. Na citlivou nervovou soustavu navazují pocity studu a mohlo by to vyústit v psychosomatické obtíže, zadržování stolice a následně obtíže s vyprazdňováním, proto návštěvu u psychologa neodkládejte. Ohledně doporučení vhodného odborníka se můžete poradit u vašeho dětského lékaře. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, každý člověk i dítě má nějaké přirozené biorytmy, podle kterých se jeho organismus řídí. Však se říká, že někteří lidé jsou sovy a jiní skřivani. Každé dítě si postupně vytvoří nějaký režim včetně potřeby spánku a usínání, který mu vyhovuje. Obecně bych příliš nedoporučovala dítěti násilím jeho spánkový rytmus měnit. Odpolední spánek je pro dítě v tomto věku důležitý a jeho kvalita se promítá do spánku nočního. Platí totiž, že pokud si dítě pravidelně odpočine odpoledne, tak o to lépe pak spí v noci. Takže bych do spánku vašeho synka raději příliš nezasahovala, vždyť kolik rodičů by vám délku jeho spánku ráno jistě závidělo. S vývojem dítěte se potřeba spánku mění, mohou přicházet různé spánkové krize, noční strachy apod. Dá se tedy předpokládat, že se i u vašeho synka časem bude měnit spánkový rytmus a bude příležitost nastavit změnu a dřívější noční usínání. Obecně je večer vhodné zařadit nějaké klidové aktivity a dodržovat pravidelný řád, který dítěti pomůže na spánek se připravit. Místnost, kde dítě spí, je potřeba dobře vyvětrat, dítě by na sobě mělo mít prodyšné nejlépe bavlněné pyžamko a lehčí přikrývku, aby mu nebylo horko. Ohledně posledního jídla před spánkem se spíše poraďte s ošetřujícím lékařem nebo dětským nutričním terapeutem, který vám i poradí, jaká jídla jsou vhodná. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog 

Dobrý den, při práci a výchově vaší dcerky bych vám doporučila využívat méně nátlaku a více vzájemné dohody a domluvy. Podle vašeho popisu vaší dcery to vypadá, že se jedná o velmi šikovné a nadané dítě, které vyžaduje citlivý a chápavý přístup. Na váš přílišný tlak reaguje úzkostně a pasivně negativisticky. Proč by dítě, které plynule četlo již před nástupem do školy, bezpodmínečně muselo číst článek ze slabikáře, který je pro ni zřejmě primitivní. Čtení je samozřejmě potřeba procvičovat, ale ať dcerka přečte o něčem, co ji zajímá a sama číst chce, nechte ji vybrat. Nebo jí snad nedůvěřujete, že článek ze slabikáře ve škole přečte? Nebo můžete udělat dohodu, že přečte nějaký text, který chce číst sama, a pak ještě přečtete pro ověření kousek článku ze slabikáře. Stejně by bylo dobré postupovat při jejím záseku. Je dobré vypozorovat situace, ve kterých k němu dochází a těm se vyhnout, předcházet jim. Vždyť proč by otrocky musela dcera plnit vaše příkazy, nechte jí prostor pro vlastní iniciativu. Je například prospěšné a jistě i výchovné, aby dítě mělo nějaké drobné domácí povinnosti, za které si samo zodpovídá. Proč by si ale tuto povinnost nemohlo samo vybrat. Udělejte dceři seznam úkolů, které je potřeba udělat např. v domácnosti a ať si sama vybere třeba dva, o které se postará. Plnění těchto úkolů pak nechte na ní samotné. Vypadá to, že se jedná spíše o rodičovský problém a potřebu neustálé kontroly a vlastní převahy nad dítětem. Snadno se tak může stát, že přílišným tlakem na citlivé dítě může dojít k jeho neurotizaci, nebo z dcerky vychováte perfekcionistu, který nikdy nebude se svou prací a ani se sebou spokojený a nebude schopen předvést co v něm je. Ze strachu z neúspěchu a odsouzení okolím neudělá raději vůbec nic. Stydlivost vaší dcery při plnění úkolů souvisí pravděpodobně s jejím strachem ze selhání, dále se může také jednat o snahu se vyhnout úkolu, který pro ni není atraktivní a nechce se jí do něj. Doporučila bych vám k přečtení knihu pana psychologa Lemana - Do pátku bude vaše dítě jiné, která je věnována problematice respektujícího výchovného přístupu, který však dítěti zároveň nic neodpouští a vede jej k samostatnosti. Pro vás bude určitě zajímavá kapitola věnovaná právě perfekcionalismu u dítěte, jak správně dítě povzbuzovat a podporovat, místo zakazování, přemlouvání, diskutování. Bylo by také dobré zvážit vyšetření rozumového potenciálu dcerky v pedagogicko psychologické poradně, kde se také s psychologem můžete poradit, jak k dceři výchovně přistupovat. Nechuť k přijímání změn u dcery může vycházet právě z její citlivosti a úzkostnějšího emočního ladění, zde je dobré na předpokládané změny dítě předem připravit, zeptat se jej, co by potřebovalo, aby změnu zvládlo, podpořit jej.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, obecně k vašemu dotazu platí, že jakmile nějaké chování či prožívání komplikuje a zasahuje do běžného života a fungování, pak je to signál k vyhledání odborné pomoci. Doporučila bych vám proto případně po poradě s ošetřujícím pediatrem kontaktovat pedagogicko psychologickou poradnu v místě vašeho bydliště, nebo případně dětského klinického psychologa. S odborníkem budete moci při konzultaci probrat chování vašeho synka, vaše případné obavy a doporučí vám další postup, případně nějaká další vyšetření, pokud nazná, že jsou potřeba. Projevy chování vašeho synka mohou plynout z více příčin, a proto není možné pouze na základě stručného popisu ve vašem dotazu vyhodnotit příčinu jeho obávaného chování. Syn může být úzkostnějším a citlivějším dítětem, které změny špatně snáší, do jeho chování se může promítat výchovný přístup,  nebo situace v rodině, pocit nějaké nejistoty ať už z vnějších nebo z vnitřních příčin, nebo se ale také může jednat o projevy vážnější možné diagnózy z okruhu poruch autistického spektra, případně se u něj jedná pouze o věc vývojovou, ze které prostě vyroste. Proto je odborná konzultace, případně další vyšetření synka nezbytné. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, doporučila bych vám se obrátit na manželskou a rodinnou poradnu či poradnu pro mezilidské vztahy a co nejdříve situaci řešit. Opilost, případně závislost rodiče může mít na děti a jejich psychicky vývoj velmi destruktivní vliv. Navíc opilý rodič ztrácí svou rodičovskou autoritu, dítě přichází o pocit bezpečí, je vystrašené. Můžete si zkusit promluvit s partnerem, zda je ochotný na sobě pracovat a svůj sklon k pití zvládnout. Potom je potřeba ho při případné léčbě podpořit. V opačném případě je partner závislý na alkoholu či jiné návykové látce partnerem vysoce rizikovým a setrvávat s ním v dlouhodobém vztahu není pro nikoho zúčastněného, zejména pak pro děti dobré. Při léčbě alkoholismu dochází však často k recidivám a závislý partner pak stáhne na dno nejen sebe, ale celou rodinu. Proto by měl sice dostat šanci, ale jen jednu. V doporučené pořádně zmapují vaší situaci a doporučí vám, jak postupovat. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, doporučila bych vám se synem návštěvu pedagogicko psychologické poradny nebo dětského klinického psychologa. Příčinou jeho chování opravdu může být žárlivost na mladšího sourozence. Starší sourozenci obvykle dobře přijímají miminko, které se do rodiny narodí. Miminko je bezbranné, je možné se o něj starat, nebo také ne, do her staršího sourozence nezasahuje, nepohybuje se. S vývojem mladšího dítěte se však situace mění, děťátko je stále šikovnější, začíná se pohybovat, žvatlat, později mluvit a časem se svému sourozenci začíná nebezpečně vyrovnávat či ho dokonce v něčem i předčí. Proto může také žárlivost nastupovat až postupem času, kdy už mladší dítě začíná být tomu staršímu konkurencí a dělí se o zájem rodičů. Ba co víc, často vyžaduje a potřebuje mnohem více rodičovské pozornosti, než dítě starší a to objektivně. Vždyť roční dítě je potřeba mnohem více hlídat a mít neustále pod dozorem, než dítě sedmileté. Navíc váš starší syn byl dlouho jedináčkem a o to je přijetí jeho role pro něj náročnější. Jeho chování působí dojmem, že se vás snaží zaujmout regresem na chování, které u vás vyvolává pozornost u dítěte mladšího. Na pro něj zátěžové a emočně vypjaté situace reaguje smíchem, protože je neumí jinak řešit, chce si vás tak naklonit, usmířit, i když efekt je často opačný. Další možností je pro něj začít plakat. Jeho smích vůbec nemusí znamenat, že mu na věci nezáleží, jen může ukazovat, že si se situací neví rady. Můžete zkusit začít věnovat pozornost tomu chování, které u něj chcete podpořit. Nepřiléhavý smích neposilujte, nenapomínejte chlapce. Vyčkejte, až se zachová adekvátně věku a teprve potom mu věnujte pozornost, pochvalte ho za vyspělý přístup a podpořte ho. Píšete, že je syn ve druhé třídě, nedokážu posoudit, jestli do školy nastoupil jako emočně a kognitivně zralý, nebo jestli nemá také nějaké výukové obtíže. Smíchem a zhoršováním chování se u něj může projevovat celkové přetížení. Právě ve druhé třídě jsou u dětí často diagnostikovány vývojové poruchy učení. Rozvíjí se právě na bázi nezralostí percepčně kognitivních funkcí zrakového, sluchového vnímání a dalších funkcí, které jsou potřebné pro bezproblémové osvojování školních dovedností. Diagnostika výukových obtíží probíhá právě v pedagogicko psychologické poradně a dítěti se dá ve škole minimální úpravou způsobu jeho vzdělávání, případně cílenou stimulací oslabených funkcí celkem rychle  pomoci, což se projeví celkem rychle i na úpravě chování dítěte. Samozřejmě čas trávený rozděleně s rodiči je také pro starší dítě důležitý, vždyť si uvědomte, že šest let měl rodiče jen pro sebe a proto narození sourozence pro něj bylo náročné na adaptaci, byla to velká změna v jeho životě a zaběhnutých rituálech. Osvědčuje se například si stanovit jeden den v týdnu, ve kterém se alespoň po nějaký čas staršímu dítěti budete věnovat jen samostatně, někam si vyjdete, nebo si s ním budete hrát, což utuží vaše vztahy a bude fungovat i jako prevence sourozenecké žárlivosti. Dbejte také na to, abyste na staršího chlapce nekladli v souvislosti se sourozencem neadekvátní požadavky, které nejsou úměrné jeho rozumové či psychosociální vyspělosti. Sedmileté dítě si dokáže sotva samo uvědomovat, kdy mu hroží nebezpečí, natožpak, aby dokázalo odhadnout, kdy hrozí nebezpečí jeho mladšímu sourozenci. Neměli byste ho proto pověřovat dozorrem či hlídáním mladšího bratra a očekávat, že dokáže vyhodnotit rizika. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

podle vašeho popisu se váš syn jeví jako velmi zdravé dítě svého věku. Aktuálně to vypadá, že prochází obdobím vzdoru, které ke zdravému vývoji dítěte patří. Doporučuji si k tomuto období (ale i k těm dalším) nastudovat informace, na BOL, když zadáte "období vzdoru" do vyhledávače, najdete spoustu užitečných informací, můžete se nechat inspirovat i dotazy a odpověďmi v poradně (např. pod názvem "Dětský blok", ale i mnoho dalších).

Vzhledem k nezralosti nervové soustavy nedokáže mnohé situace vyřešit a rodiče by se pak v tomto věku dítěte měli ideálně stát průvodci bouřlivými dětskými emocemi a pomocníky v jejich zvládání. Není dobré dítě za jeho nezvládnuté emoce trestat, pomáhá spíše pochopení a bezpodmínečné přijetí. Určitě je dobré, že dáváte synovi možnost výběru (samozřejmě rozhodnutí by měla být adekvátní věku), potom je ale vhodné, aby si na svém výběru trval. Pokud se začne vztekat, projevte mu pochopení, ale neustupujte, ani syna za vztek netrestejte.

V nepodstatných věcech (někdy stačí vyhovět a ustoupit v maličkosti) je možné se domluvit, aby se dítěti vyhovělo a mělo pocit, že i jeho názor je důležitý. V mnoha situacích lze vzteku předejít včasnou domluvou a vysvětlením toho, co se bude dít a proč.

Narození mladšího sourozence může rovněž u syna představovat zvýšenou zátěž, která se mnohdy projevuje právě bouřlivějšími projevy v chování.

Ze strany rodičů je tedy potřeba obrovská dávka trpělivosti, s tím, že každé období jednou skončí, dokonce i období vzdoru, přestože se to tak momentálně nejeví. Pokud se rodičům podaří dítě tímto obdobím úspěšně provést, dítě se naučí své emoce zpracovávat a upevní to vzájemné vztahy v rodině.

Dobrý den, doporučila bych vám si nejdříve sama odpovědět na otázku, zda jste vnitřně přesvědčená, že kolektivní zařízení je pro vaši dceru to nejlepší řešení. Pokud rodiče pochybují, zda dítě do školky měli nebo mají dávat, pak zřejmě intuitivně cítí, že by to pro jejich dítě nemuselo být to nejlepší. Někdy rodiče podlehnou konvencím, že je obvyklé, že tříleté dítě již do školky chodí, že si zvykne, že musí apod. Každé dítě se vyvíjí individuálně včetně jeho zralosti a připravenosti na nástup do kolektivního zařízení. Některé děti jsou ve třech letech již plně připraveny, dětský kolektiv vítají, rychle na prostředí školky přivyknou a jsou ve školce spokojené. Některé děti však připravené ještě nejsou. Vaše dcerka navíc prožila zátěžovou situaci spojenou s pobytem v nemocnici a prožívá separační úzkost. Představte si, že takové dítě každé ráno od sebe násilím odlučujete, jaké to pro ni asi musí být. Zvažte, zda vám toto peklo, které připravujete jí i sobě stojí zato. Doporučila bych vám zvážit odložení nástupu do školky alespoň do doby, než se dcerka uklidní a přestane vás tolik hlídat a bát se bez vaší přítomnosti. Píšete, že pracujete na částečný úvazek, musíte zvážit sama, zda by vám dcerku někdo mohl třeba pohlídat, když jste v práci. Pokud se rozhodnete pro setrvání vaší dcery v kolektivu, pak intenzivně komunikujte s učitelkami, doptávejte se a sledujte chování dcery. Také doma si všímejte signálů psychické nepohody, přetížení, změn nálad a chování a v případě obtíží situaci řešte. Můžete vyhledat dětského klinického psychologa ke konzultaci. Jinak "zlobivější" chování dcerky může souviset také s vývojovým obdobím vzdoru, které je pro tento věk normální. Více o tomto období lze najít na internetu, v literatuře, která se zabývá vývojem dítěte, na webu Babyonline a z mnoha dalších zdrojů, nebudu zde proto projevy tohoto období podrobněji popisovat. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, píšete, že se váš syn prochází obdobím vzdoru. Vámi popisované projevy chování syna jako je vzteklost, rozmrzelost, naštvanost, vše je pro něj problém.... jsou právě projevem tohoto vývojového období. Příchod mladšího sourozence opravdu mohl příchod tohoto období uspíšit či umocnit. Prožívání vývojového období vzdoru však automaticky neznamená, že je tím vše vysvětleno a že se dítě nemůže cítit špatně nebo že něco nepotřebuje. Naopak je důležité v tomto období přistupovat k dítěti citlivě s respektem k jeho potřebám. Neustálá rozrmrzelost, a agresivita není pro tak malé dítě úplně typická. Chlapec možná potřebuje více rodičovské pozornosti, zkuste se mu více přiblížit, zapojte se do jeho hry, vezměte ho někam jen samotného bez mladšího sourozence. Děti, se kterými si rodiče více hrají a reagují citlivě na jejich potřeby a emoce jsou spokojenější a projevy období vzdoru jsou mnohem mírnější. Nesnažte se hru syna řídit, ale zapojte se do ní na jeho vývojové úrovni. Místo stálého domlouvání a usměrňování mu můžete zkusit dát více prostoru, naslouchat tomu co chce a potřebuje, vystihnout chvíle, kdy je klidný a ty podpořit. Zapojení do péče o mladšího sourozence rozvíjí dobrý vztah mezi dětmi do budoucna. Podpořte synka, když chce pomáhat sám, oceňte jeho schopnosti, kolik toho jako starší bratr už dokáže. Ohledně vztahu se sestřenicí jsou děti ještě příliš malé na to, aby byly schopné rozvíjet kooperativní hru. Váš syn je vzhledem k věku vývojově mírně dopředu, schopnost spolupráce se však i u něj teprve rozvíjí a je ještě omezená. Nezbude vám proto, než společnou hru dětí kontrolovat, usměrňovat, dohlížet na ně, pokud se chcete vyhnout fyzickým konfliktům. Jejich vzájemné pošťuchování je známkou blízkého až sourozeneckého vztahu mezi nimi. Opět se můžete zkusit do jejich společné hry zapojit, citlivě ji řídit a usměrňovat. Ukázat dětem jak pomocí domluvy lze předejít konfliktům, ale také, že vůli druhého dítěte je potřeba respektovat a ne vždy třeba půjčí nějakou věc či hračku. Do půjčování hraček by se děti neměly nutit, nemají ještě upevněnou představu vlastnictví, domnívají se, že pokud věc půjčí, tak již není jejich a už se jim nevrátí. Podpořte svou pozorností, když se k sobě děti pěkně chovají, dovedou se domluvit. Vlastním příkladem ukažte. jak komunikovat, jak si hrát, rozdělte jim úkoly, role, činnosti. Případným konfliktům se snažte předcházet například výběrem vhodných hraček, vyhněte se  situacím, o kterých víte, že při nich ke konfliktům dochází. Ubližování sestřenici vyvolává rozruch a vaši pozornost, kterou věnujete synovi, proto pro něj může být přitažlivé. Dítě si také zkouší kam až může ve vztazích s druhými zajít, zkouší si svoji sílu a experimentuje. Blízký kontakt mezi dětmi se k tomu přímo nabízí. Pozornost tedy zkuste věnovat tomu chování, které od synka požadujete a také mu konkrétně a úměrně věku vysvětlete, jak by se chovat měl. Omezte zákazy a příkazy. Mějte se svým synkem trpělivost, žádný učený ani v mezilidských vztazích z nebe nespadl. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

důkladně jsem si přečetla, jakým způsobem se snažíte k synovi přistupovat a nezdá se mi, že by se mělo jednat o rozmazlující výchovu. Jedinou věc, kterou bych při výchově vynechala, by bylo ono zmíněné plácnutí (tady bych viděla snad jako jediný důvod k plácnutí, když dítě dělá něco nebezpečného, např. se chystá vběhnout do silnice apod., tak abyste ho zastavila) - místo plácnutí bych zkoušela spíš jen komunikaci z očí do očí a jasné "ne!" - pokud tedy dělá něco, co nemá, případně ho navést na to, co má dělat místo toho. Vždy je jinak lepší zkusit zjistit, proč dítě "zlobí", často se může jednat jen o nedorozumění a nepochopení toho, co dítě zrovna potřebuje.

K samotným úzkostnějším projevům píšete jen o případech, kdy má jít na neznámá místa, ta ho děsí. Nemám bohužel informace, jak se chová jindy. Jak reaguje na cizí děti, jak se chová např. na hřišti apod. Určitě je dobré syna podporovat v poznávání nových situací, zapojování se do her s dětmi (co třeba nějaká miniškolka 2x týdně?, cvičení s dětmi apod., scházení s dalšími maminkami), s tím, že ho budete k těmto věcem vybízet, ale přitom ho budete nadále jistit a situacemi provázet?

V případě nutnosti návštěv budov, kde se synovi nelíbí, bych zkusila spojit tuto situaci s nějakým příjemným zážitkem - dostane nějakou hračku, oblíbenou dobrotu, půjdete s ním pak na hezké hřiště....

Co se týká návštěvy doktorky, snažila bych se ho podpořit k prozkoumání hraček v ordinaci, pochválila bych ho za jakýkoliv projev samostatnosti, ale pokud by se nedařilo odpojování syna dle pokynů paní doktorky, neviděla bych rozhodně nic špatného na tom, že 2,5 leté dítě máte na klíně a mluvíte na něj. Určitě bude paní doktorce příjemnější vyšetřovat klidnější dítě, než dítě odstrčené, které ještě není na takovouto separaci od matky připraveno. 

Další možností je zkusit více zapojit tatínka, protože děti někdy zvládají "krizové situace"(např. odchody do školky apod.) lépe s ním, protože přece jen, s maminkou bývají celý den, jsou na sebe více napojeni a maminky pak emotivněji na potřeby dítěte reaguji, na což může zase více emotivně reagovat dítě...

Pokud máte pocit, že má syn opravdu strach, nenechávejte ho v tom samotného a snažte se mu být oporou, jinak se naopak může u něj úzkostnost prohlubovat. To ovšem neznamená utvrzovat syna v jeho obavách, ale projevit mu pochopení, že obavy prožívá, ale je s vámi v bezpečí a společně to zvládnete.

Pokud byste potřebovala nějaké záležitosti kolem výchovy podrobněji probrat a ujistit se ve svém přístupu, zkuste se objednat na konzultaci do Pedagogicko-psychologické poradny. Tam sice berou obvykle děti od 3 let, ale mohou vám případně poradit, kam se obrátit jinam.

Zmiňujete taky náročnější rodinnou situaci, kdy jste na péči o syna převážně sama (což je samo o sobě pro vás velká zátěž) a staršího chlapečka máte v ústavní péči, což si okolí spojuje s tím, že o mladšího syna máte např. přehnané obavy.

Máte také pocit, že tatínek by se mohl synovi věnovat více a máte spolu ohledně toho konflikty. Zkuste si sednout někdy v klidu a povykládat si, jaké kdo máte představy a jak si kdo z vás představujete trávení volného času s rodinou a najít nějaký kompromis, který by vám třem vyhovoval - nejlépe bez konfliktu, obviňování. Zkuste najít, co na sobě vzájemně oceňujete, co partner pro rodinu dělá. Možná pořádně neví, jak moc důležitý pro syna i pro vás je.

Zmiňujete, že syn nyní preferuje k určitým aktivitám vás. Období, kdy dítě vyžaduje k určitým činnostem jen jedinou osobu, bývá obvykle přechodné, pokud to tatínek nevzdá a bude se snažit do péče dále zapojovat, určitě vezme při uspávání syn zavděk i tatínkem. Nyní je to aspoň příležitost pro vás, udělat si svůj program, u kterého si odpočinete a syna necháte v péči otce. 

Hodně radosti při výchově.

Dobrý den, popisované chování a věk synka nasvědčuje, že prochází vývojovým obdobím vzdoru. Afektivní záchvaty a obtíže s regulací emocí jsou pro toto období charakteristické a plynou z nezralosti nervové soustavy. Dítě ještě nedovede zpracovat negativní pocity a ty jej přemohou natolik, že propukne ve vzteklý záchvat. Ve vzteku se dítě neovládá a může se objevit i agresivita vůči sobě nebo ostatním. Při citlivém a chápajícím přístupu rodičů toto období brzy odezní. O období vzdoru najdete mnoho informací na internetu, v literatuře, na Babyonline portálu a já jsem na toto téma také již mnohokrát odpovídala. Je asi zbytečné, abych se zde opakovala. Krátce tedy k přístupu k dítěti, pokud propadne záchvatu vzteku. Pamatujte, že nervová soustava dítěte je labilní, nezralá a proto se tak snadno a často i bez zjevné příčiny rozčílí. Jedná se o vývojové období. Dítě nám to nedělá schválně, nejedná se o žádnou výchovnou chybu ani rozmazlenost. Dítě se jen učí zvládat a ovládat svoje negativní pocity. V případě záchvatu zajistěte bezpečí dítěte, pokud váš syn bouchá hlavou o podložku, pak jej přesuňte na měkčí místo (koberec, trávník) a vyčkejte až záchvat vzteku odezní. V době záchvatu nemá příliš smysl na dítě mluvit, vysvětlovat mu, zakazovat. Dítě vás nevnímá a vaše dobře míněná snaha se bude míjet účinkem, projevy vzteku se dokonce mohou ještě zhoršit. Teprve až se dítě uklidní, můžete s ním probrat danou situaci, zeptat se, co se přihodilo, pomoci mu najít lepší řešení a konkrétně mu vysvětlit jak by se mělo chovat či co by mělo dělat, aby situaci zvládlo lépe a případně bez křiku. Pomozte mu v kontaktech s dětmi, vysvětlete mu, jak se chovat a domluvit ohledně půjčování hraček, střídání se atd. Nečekejte ale, že jedním vysvětlením se vše vyřeší a dítě bude ihned umět použít vaše rady. Je to trpělivá práce a člověk se sociálním interakcím učí celý život. Je dobré se o vaše dítě zajímat, zapojovat se do jeho her. Čím lépe vaše dítě poznáte a budete vědět jak reaguje, tím lépe budete odhadovat potenciálně rizikové situace ke vzniku afektu a tím jim často budete moci i předejít. Na závěr trocha optimismu, vývojové období vzdoru je i přes svou náročnost vývojovým krokem dítěte dopředu a signalizuje jeho zdravý sociálně emoční vývoj . S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, podle vámi popisovaného chování dcerky se skutečně zřejmě jedná o poměrně brzký nástup období separační úzkosti. Popisované projevy jsou pro toto období typické ačkoliv většinou přichází až mezi 6-8 měsícem. Dítě ve věku 4 měsíce dokáže již rozeznat známé a neznámé osoby a mohou mu být různě sympatické. Některých osob se může bát a třeba plakat v kontaktu s nimi. Tento strach často bývá spojen například s brýlemi, vousy nebo jinými výraznějšími charakteristikami lidí. Je potřeba nabídnout dítěti bezpečnou náruč a ukázat vstřícné chování k těmto osobám. Pozdravit je, vlídné s nimi promlouvat a dítě se postupně uvolní a přestane se kontaktu s nimi obávat. V období separační úzkosti se doposud pohodové dítě najednou začne obávat neznámých, ale třeba i známých osob, které třeba déle nevidělo. Mohou to být i lidé z rodiny, třeba prarodiče, které nevídá tak často, nebo byli déle pryč apod. Dítě začne plakat, projevuje strach, obavy. U některých dětí může toto období proběhnout méně výrazně, u jiných může být bouřlivější. Dítě prostě jen v tomto období potřebuje přítomnost a laskavou náruč matky. Mohou se objevit i problémy se spánkem a usínáním, které dítě také vnímá jako odloučení. Je proto potřeba, aby jej mateřská osoba ukládala a měla by být i při jeho probuzení. Chování dítěte je projevem zdravého emočního vývoje a správně se formujícího vztahu k matce či mateřské vztahové osobě. Citový vztah k matce pro něj bude později základnou pro formování zdravých vztahů k ostatním lidem. Neznamená to, že by prarodiče či jiné osoby přestalo mít rádo, je potřeba jim vysvětlit chování dítěte, které nemohou brát osobně. K dítěti přistupovat laskavě, do kontaktů je nenutit, poskytnout mu ochranu mateřské náruče, či jej držet na klíně. Je také možné, že jste socializací dcery, kterou jak píšete, berete všude s sebou a stýkáním se s hodně členy rodiny nástup separační úzkosti u ní urychlili. Zkuste v kontaktech s větším množstvím lidí trošku zvolnit, dopřejte dceři více klidu a mateřské péče, pro opětovné získání pocitu bezpečí. Při trpělivém, vstřícném a citlivém přístupu toto období brzy odezní a dcerka bude opět veselé a kontaktní dítě jako předtím. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, v současné době působím jako psycholog ve státní instituci. Soukromé placené konzultace neposkytuji, nemám živnostenský list. Můžete ale požádat Babyonline, aby váš dotaz a odpověď na něj nezveřejnil. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, pravděpodobně žádnou chybu nikde neděláte. Sama píšete, že je syn citlivý a prostě po ránu není optimistický. To tak někteří lidé mívají celý život, že po probuzení jsou rozmrzelí. Možná má prostě jen hlad, znáte to hladový chlap... :-D, nachystejte mu tedy rychle snídani. Možná jste až příliš úzkostlivá a všechno se snažíte dělat dobře, až z vás pak chlapec vaši nejistotu a nervozitu cítí. Vždyť už je to velký kluk, má 4,6 roku a vy o něm píšete, že má 56 měsíců jako o miminku, jehož věk se počítá ještě v měsících. Zkuste synka po ránu chvíli nechat v klidu, příliš na něj nemluvte, nerozebírejte proč kňourá, nechtějte slyšet důvody, jen ho přitulte a utište. Je také možné, že za zhoršením nálady vašeho staršího syna může být reakce na narození mladšího sourozence. I když ho má rád, jak píšete, tak zde jde o vaši pozornost. A mladší syn postupně začíná být čím tím víc šikovnější a pohyblivější a začíná tomu staršímu být konkurencí. Docházka vašeho staršího syna do školky se jeví jako velmi vhodná. Motivujte jej pozitivně, o školce si hodně vyprávějte, je to navíc něco, co je vyhrazeno jen jemu a malý tam ještě nemůže. Ohledně spávání s vámi v posteli se můžete synka zeptat, jestli nechce už spát ve svém pokojíčku. Pokud by chtěl, pak to vyzkoušejte, jen ho ubezpečte, že může kdykoliv přijít za vámi. Dělená pozornost, tedy že berete synka občas někam samotného je výborná, sama o sobě však nestačí. Zamyslete se, jestli svým kňouráním během dne také neupoutává vaši pozornost. Můžete zkusit se mu někdy věnovat, pokud si pěkně hraje, zapojit se do jeho hry a projevit o ni zájem. Děti často dostávají pozornost pouze když zlobí, nebo když kňourají, ale když jsou hodné, tak si jich dospělí nevšímají. Nevím co myslíte spartanskou výchovou, ale děti lze vychovávat i bez toho, že by dostávaly na zadek. Zejména citlivého chlapce, jako je váš syn jistě není potřeba fyzicky trestat, vyzkoušejte spíše vysvětlení, domluvu, příklad žádoucího chování. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, váš dotaz pouze přes odpověď na internetu nevyřešíme. Máte kolem jídla vybudováno tolik nevhodných návyků, že je to na delší dobu a doporučila bych vám návštěvu dětského klinického psychologa. Dítě by mělo mít pravidelný denní režim a to včetně jídla. Při jídle by nemělo sledovat pohádky a ani si hrát. Jídlo se podává v tu dobu, kdy je určeno a končí odchodem dítěte od stolu. Pokud dítěti něco nechutná, pak mu jídlo nenutit, ale zkusit nabídnout k ochutnání. Mezi jídly určitě nenabízet ŽÁDNÉ sladkosti, pamlsky ani nic jiného. Doporučila bych vám přečíst si knihu pana psychologa Lemana: Do pátku bude vaše dítě jiné, kde se také kapitole na téma odmítání jídla věnuje. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, ohledně nahoty a obnažování se před dětmi mohou mít lidé různé názory. To co jeden považuje za naprosto přijatelné a normální, může jiný považovat za naprosto nežádoucí. Někteří lidé preferující naturalistický životní styl, chodí před dětmi doma nazí úplně přirozeně. Je pravda, že lidská nahota není samo o sobě nic pohoršujícího nebo závadného. Je ale pochopitelné, že vaší bývalé manželce může vadit. Máte děti ve střídané péči, jak píšete a jste stále oba jejich rodiči. Je proto na vaší dohodě, jak své děti budete vést a vychovávat a měli byste se dohodnout i ohledně nahoty. Na druhé straně je zde manželka vašeho bratra, která s vaším dítětem nemá vůbec co do činění, na pozemku je doma a těžko můžete chtít, aby dodržovala vaše pravidla. Je to jako byste šli s dětmi kolem nudistické pláže a nutili nudisty, aby se oblékli. Můžete si sice zkusit promluvit s bratrem, jestli by paní nemohla své opalování omezit na dobu, kdy děti nejsou doma. Úspěch takového rozhovoru však není zaručen a je možné, že se s bratrem dostanete do konfliktu, protože přirozeně bude svoji partnerku hájit. Doporučila bych vám kontaktovat Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy, která poskytuje své služby zdarma a prostřednictvím moderátora můžete s manželkou zkusit dospět k dohodě. Můžete také zkusit kontaktovat právníka, když vám jím vyhrožuje bývalá žena a také se poradit, zda má její případné obvinění z ohrožování mravní výchovy šanci uspět. 

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, mám velmi málo informací na nějakou efektivní radu. Nevím, jestli takto špatně chlapec spává od narození, nebo se jeho spaní zhoršilo až nyní v 11 měsících? Jak vypadá jeho třepání nožkama a protahování. Děti mívají různé spánkové fáze a období, kdy spí hůře a lépe z různých důvodů, může to být bouřlivým vývojem, růstem zubů, změnou denního rytmu, životosprávy, spánkového rituálu, psychického přetížení v důsledku změn v rodině a mnoho dalších důvodů. Obecně je dobré rozhodnout se pro jeden rituál ukládání a ten dodržovat. Pokud dojde ke změně, třeba že se rozhodnete pro usínání syna v postýlce místo na rukou, což bych vám doporučovala, pak musíte počítat s tím, že dítě může být rozhozené a může několik večerů plakat, než si zvykne. Je potřeba k němu přistupovat citlivě, být u něj, konejšit ho slovně, doteky, hlazením, aby neměl pocit, že je sám. Nebrat ale miminko do náručí, jinak můžete začít od začátku a proplakané večery byly zbytečné. Ve vašem případě bych ale raději spánek chlapečka konzultovala s dětskou lékařkou, povězte jí hlavně o třepání nožkami a protahování, které syn dělá i o potížích s usínáním. Lékař pak rozhodne zda není potřeba odborné vyšetření, nebo vám poradí. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, už i malé děti útlého věku zjistí, že dotýkání se intimních partií u nich vzbuzuje příjemné pocity. Děti tak činí v rámci zkoumání vlastního těla včetně pohlavních orgánů. Neuvědomují si, že se jedná o sexuální praktiku, nemají to se sexem spojené, prostě jim to přináší příjemné pocity, působí uklidňujícím způsobem, uvolňuje napětí. Je to naprosto normální a děti by neměly být nijak trestány a ani by se jim tyto aktivity neměly zakazovat. Použití plyšových hraček, tření se o podložku atd. je poměrně časté. Jediné co je třeba, je dítěti vysvětlit, že tyto aktivity jsou v pořádku, ale patří do soukromí. Děti se s nimi také často do soukromí instinktivně uchylují. Ve vašem případě, pokud máte z chování dcery nepříjemné pocity, pak jí poskytněte soukromí vy. Ona před usnutím před vámi nikam odejít nemůže. Uspokojování zřejmě používá jako zklidňující rituál před usnutím. Tudíž vlastně jinou možnost nemá, než provozovat tuto aktivitu před vámi. Můžete tedy zkusit pozměnit uspávací rituál, běžte dcerku uložit jako obvykle a jakmile se začne věnovat uspokojovací aktivitě, tak se tiše vzdalte.

Ještě mě napadá, zda nedošlo v životě dcerky k nějakým změnám, které by u ní mohly způsobovat napětí či úzkost (např. nástup do školky, narození sourozence...), což by mohlo způsobit, že potřebuje napětí tímto způsobem ventilovat častěji. Neklidný spánek, svědění v oblasti konečníku, nebo i genitálu může ale také způsobovat nákaza dětskými roupy, které jsou aktivní po usnutí hostitele. Právě děti v batolecím věku, které si hraji často na písku se mohou snadno infikovat. I malá děvčátka mohou mít podrážděné genitálie, náběh na zánět močového měchýře apod. Případné podezření na zdravotní příčinu zkonzultujte s dětským lékařem. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, synkovi lahvičku ponechejte tak dlouho, jak ji bude potřebovat. Není vůbec potřeba způsobovat mu psychické trauma násilným odebráním oblíbené lahvičky. Důležité je, aby se napil a z čeho to není podstatné. Jiné nádoby na pití mu nabízejte, ale nenuťte ho. Uvidíte, že až bude sám připraven, tak přejde od lahvičky s dudlíkem třeba na hrneček. Prostě dudlík na lahvičce neměňte a až bude zcela rozkousaný či zničený, tak můžete synovi zkusit vysvětlit, že potřeba změna . Můžete pití z něčeho jiného učinit atraktivnějším nějakým ochuceným nápojem (občasným zařazením sladkého nápoje se dítěti nic nestane). Mohlo by to syna motivovat třeba k pití slámkou nebo že sosáčku, kterými jsou láhve s dětskými nápoji vybaveny. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, ohledně synovy stravy se poraďte s ošetřujícím lékařem. Pokud dítě prospívá, i když konzumuje jen určitá jídla, pak není důvod k obavám. S lékařem byste ale také měli konzultovat případné doplňky stravy, které dítěti dáváte. Ne všechny musí být pro takto malé dítě vhodné. Také by možná bylo dobré, aby lékař chlapci udělal krevní obraz, jestli mu opravdu nějaké živiny chybí, abyste mu nepodávali nadbytečné množství některých živin či vitamínů. Některé děti vykazují při jídle zvláštnosti, jedí jen určitá jídla a vybírají si. Není dobré dítě do jídla nutit a nutit jej k experimentování. Nová jídla však je dobré nabízet, v případě zájmu nechat ochutnat. Chutě dětí se mění a časem třeba syn může být ke zkoušení jiných jídel přístupnější. Zvláštnosti v jídle však ale také mohou vykazovat děti např. s poruchami autistického spektra, či děti hodně v jídle konzervativní. Mám příliš málo informací a váš syn je příliš malý. Ohledně pobytu bez vás nepíšete, kdo syna hlídá, když jste v práci. To že pláče, když odcházíte bývá u dětí normální. Je potřeba mu to citlivě vysvětlit na úrovni jeho chápání a vývoje. Dobu odchodu však neprodlužovat, dítě ani nadměrně nelitovat, nemazlit apod. Potom by si myslelo, že váš odchod je něco mimořádného a je důvod se bát. Takto malé dítě také nemá ještě vyvinutý pojem času, žije přítomností a myslí si proto, že odcházíte navždycky. Trošku mi z vašeho popisu připadá, že maličko chcete, aby na váš syn byl závislý, že vám to dává dojem výlučnosti a důležitosti. To vše dítě vycítí. Proč myslíte, že dobu bez vás protrpí. Žádné malé dítě se pokud je o něj dobře postaráno, má dobře rozvinuté citové vazby a navíc třeba už zná osobu, která jej hlídá, se celé čtyři hodiny určitě netrápí a také není důvod , aby bylo nešťastné. Nemohou to být spíše vaše domněnky? Zkuste chování a vývoj syna zkonzultovat s dětským klinickým psychologem. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, dcera se nachází ve věku, kdy u dětí nastupuje takzvané období vzdoru. Nejedná se o žádnou výchovnou chybu ani vás a ani vašeho manžela. Jedná se o přirozený vývojový proces a i když toto období nepatří právě k těm nejpříjemnějším pro rodiče, tak je jeho nástup signálem správného vývoje vašeho dítěte. O období vzdoru si můžete najít mnoho informací na internetu, v literatuře a také v mých předchozích odpovědích. Nebudu se tedy o něm podrobně rozepisovat, pouze se pokusím shrnout základní znaky. Do té doby hodné děťátko se najednou stává čertem, který hystericky křičí při každé známce odporu nebo při nevyhovění jeho požadavkům. Nebo také prakticky úplně bez příčiny, nebo si důvody vymýšlí, nemusí být ani skutečné. Nervová soustava vašeho dítěte se vyvíjí normálně, jen u dítěte v tomto věku není nervový systém ještě dostatečně zralý, aby dítě dokázalo zpracovat své emoční výkyvy. Na průběh období vzdoru má vliv osobnost dítěte přičemž platí, že čím silnější osobnost dítěte, tím dřívější nástup a těžší průběh toto období mívá. Nevěšte ale hlavu, při trpělivém a citlivém přístupu k dítěti se dá zvládnout poměrně rychle a tak jako přišly, tak vzteklé záchvaty zase pominou. Délka trvání tohoto období závisí také na přístupu k dítěti a je u každého dítěte odlišná. Pro výchovný přístup platí několik zásad, pokud se dítě dostane do afektu, tedy křičí, válí se po zemi, kope nožkama apod., pak je potřeba nechat mu prostor a čas, nechat afekt odeznít a teprve až se dítě uklidní, tak je možné situaci s dítětem úměrně jeho věku probrat. Mějte na paměti, že dítě vám to nedělá schválně, nebrat výlevy dítěte osobně, nechce nám dělat ostudu před okolím, jen prostě ještě neumí zvládnout svoje emoce. Můžete se snažit aktivně ovlivnit a vyhnout se situacím, kdy víte, že afekt zaručeně přijde. Třeba nejít někam, kde víte, že budou lákadla, která bude chtít dítě koupit a vy si to například nemůžete dovolit, zapojit dítě aktivně do rozhodování co se bude dělat, do výběru oblečení apod. Dávat mu však na výběr vždy z možností, které jsou pro vás obě přijatelné (např. dvě trička s dlouhým rukávem, pokud je venku chladněji, lžičku ať si také vybere sama, hlavně že se s ní nají......). Projevujte o své dítě zájem, hrajte si s ním, povídejte si s ním. Není chybou se ve hře řídit pravidly, která určuje dítě, zde jej nemusíte vychovávat a ani s ním soupeřit, dítě si tak ověřuje a zkouší svoje schopnosti. Rodič, který s dítětem tráví čas a hraje si s ním rozhodně neztrácí na své rodičovské autoritě, ale naopak získává důvěru dítěte a vytváří si s ním pozitivní vztah. Pokud nastoupí záchvat vzteku, pak na dítě určitě není vhodné zvyšovat hlas, nebo používat jiné donucovací prostředky. Tyto metody záchvaty jen zhorší a průběh tohoto období prodlouží. Vy se obrňte trpělivostí, protože není vyloučeno, že vám dcerka ztropí scénu před známými či okolím. Mějte na paměti, že se jedná o vaše dítě a vaši výchovu a nikdo jiný do ní nemá co zasahovat, případných významných pohledů si nevšímejte, nenechte se vyvést z míry. Každý tímto obdobím prošel, jen si to možná někteří u svých dětí nepamatují. Ohledně školky, je dost pravděpodobné, že tam dcera problémy mít nebude. Děti většinou potřebují získat pozornost rodičů, potřebují podporu a pocit, že rodiče je mají rádi, i když se zrovna vztekají a zlobí. Přeji zdárné zvládnutí tohoto důležitého vývojového období vašeho dítěte. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, role babičky je v tomto ohledu nevděčná. Musíte mít na paměti, že vychovatelé vaší vnučky jsou její rodiče. Oni by ji také měli o bezpečném chování v prostředí sociálních sítí a na internetu poučit. Můžete zkusit situaci probrat s nimi a oni by s vnučkou mohli její počínání na internetu rozebrat. Vnučku by ale bylo dobré upozornit, že si s maminkou nebo s tatínkem promluvíte. Můžete však také vyjádřit svůj názor a sdělit jí, že se vám tento s kamarády sdílený obsah nezdá být vhodný. Je pravda, že obecně se komunikace o záležitostech týkajících se intimního života, sexuality a podobných témat hodně vyvíjí a uvolňuje, témata, která byla ještě nedávno tabu, jsou již nyní zcela normální. Tady se však jedná o osobní intimní témata, ne o společenskou obecnou diskuzi o sexu. Můžete se zkusit vnučky zeptat, jestli by o své menstruaci vyprávěla kamarádům při osobním setkání. Nebo zda by chtěla, aby se jejími vyjádřeními o svém intimním životě uspokojoval nějaký pedofil či sexuální deviant. Upozorněte ji, že všechno tohle se pod zdánlivou anonymitou sociální sítě může stát. Můžete ji upozornit na film "V síti", který tuto problematiku mapuje a rizika ukazuje. Ať vnučka zkusí sama zvážit, co chce a co nechce ze svého intimního života sdílet s širokým okolím. V patnácti letech by to již měla být schopna vyhodnotit. Nečekejte, že uzná, že třeba pochybila, je dost možné, že bude reagovat odmítavě, ale své počínání na internetu pravděpodobně příště lépe promyslí. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, ve vašem dotazu popisujete celý souběh obtíží, na které není možné nijak jednoduše odpovědět. Doporučuji vám proto kontaktovat dětského klinického psychologa, případně by stálo za zvážení zahájení rodinné terapie či vyšetření dětí u dětského psychiatra. Zkuste požádat paní psycholožku, ke které chodíte, zda sama terapie nevede, nebo zda by vám nedala nějaké doporučení. Alespoň krátce k popisovaným obtížím vašich dětí. Starší syn podle popisovaného chování od útlého kojeneckého věku, by mohl vykazovat projevy poruchy aktivity a pozornosti či hyperkinetické poruchy (dle klasifikace nemocí v USA se jedná o ADHD syndrom). Diagnostika obtíží tohoto charakteru spadá pod dětského psychiatra. Obvykle se sice tato diagnóza uzavírá až kolem šestého roku věku, protože nervový systém dítěte vyzrává,  ale při výrazných projevech je možné diagnostikovat i v dřívějším věku, záleží na lékaři - psychiatrovi. Výchovně se syna snažte vést k dokončování započatých úkolů, při činnosti pracujte nebo trénujte krátce, ale častěji, dělejte přestávky, střídejte činnosti, prokládejte pohybovými aktivitami. Po případné přestávce se k činnosti vraťte a dokončete ji. Volte také činnosti, které jsou pro syna atraktivní, hravou formou a úměrné jeho schopnostem. Zapojte do výchovy obou synů více otce. Věnujte čas také sobě a svým potřebám. Vyjděte třeba jedenkrát týdně s kamarádkou nebo sama do kavárny, do cvičení, na procházku a to bez dětí. Separační úzkost obvykle začíná ve věku 9 či 10 měsíců tak, jako u vašeho mladšího syna. Její vznik je vývojově normální a není třeba se znepokojovat. Obvykle však její projevy cca během měsíce odezní. V rámci vývoje dítěte se může samozřejmě opakovaně vracet v souvislosti se zátěžovými situacemi v životě dítěte. Dlouhodobé přetrvávání takto silné úzkosti, jakou u mladšího syna popisujete, již není zcela fyziologické. Bylo by dobré tyto obtíže nepodceňovat a vyhledat odbornou pomoc. Dlouhodobá nezdravá separační úzkost se může vyvinout až v separační úzkostnou poruchu, která závažně ovlivňuje život celé rodiny, ale i život dítěte do budoucna. Vyhledejte tedy pro své syny odbornou pomoc. Raději, aby proběhla konzultace u psychologa nebo vyšetření u dětského psychiatra zbytečně, než aby synům, při přehlížení nebo bagatelizaci obtíží vznikly pak větší problémy. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, určitě, mixování stravy je pro vaše dítě životně důležité, proto ji na něj musíte přivyknout. Mixér dceři ukažte, řekněte jí, že jdete mixovat papání, zavrčte s ním. Ať dcerka pozná, že nejde o nic hrozného nebo pro ni ohrožujícího. Můžete zkusit koupit nějaký tišší přístroj, na trhu je velká nabídka. Ale i s tím dceru seznamte. Přeji ať je holčička hlavně zdravá a prospívá. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, dcera se vývojově nachází v období vzdoru, kdy má ještě obtíže zvládat svoje emoce a afekty. Do jejího chování vstupují pak také další faktory jako je její osobnost. Také zde může hrát roli reakce na příchod  mladšího sourozence a potřeba získat pozornost. Nemohu posoudit obtíže komplexně, protože mám příliš málo informací. Můžete ale navštívit dětského klinického psychologa ke konzultaci. Platí několik obecných zásad, pokud je dítě v afektu, který v tomto období mohou vyvolat i nicotné či vymyšlené příčiny, pak je potřeba nechat emoce odeznít. Situaci můžete rozebírat teprve poté, až se dítě uklidní. Pak je potřeba s dítětem klidně, jednoduše a přiměřeně věku situaci probrat a zejména konkrétně nastínit požadované chování. Dále je potřeba ocenit i náznak požadovaného chování. Ohledně vašich emocí je v pořádku, že je dáte dítěti najevo. Pokud jste skutečně smutná, je vaše chování autentické a dítě to dobře rozpozná. Vaše dcerka však může také volat po pozornosti, kterou tímto svým chováním zaručeně získá. Zkuste si jí proto více všímat a věnovat se jí v situacích, kdy je vše v pořádku a funguje dobře, oceňte její samostatnost. Zkuste si s tatínkem rozdělit péči o děti tak, aby vám vyšlo alespoň trochu času, který dceři budete věnovat jen samostatně. Můžete si s ní hrát, nebo si s ní někam vyjít. Stejně byste se měli prostřídat i pokud se týká vašich dalších dětí. Pro každé dítě je čas společně strávený s rodiči velmi důležitý a to zejména u rodin s více dětmi, kdy je i vzácný. Ohledně oblékání se také může jednat o snahu vyvolat pozornost. Nachystejte jí oblečení, o kterém víte, že ho snáší bez obtíží a podpořte, že se sama oblékla. Nežádoucímu chování nevěnujte nadbytečnou pozornost, pokud se dcera vzteká, pak raději odejděte z místnosti a vyčkejte až se uklidní. Zvažte také, zda byste nezvládla zavést dceru do školky i nejmladším sourozencem, pokud již manžel bude muset odejít do práce. Může vám pomoci děti vypravit. Dcera se může chtít školce vyhnout, i když se jí tam líbí a to proto, že ví, že vy zůstáváte s nejmladším dítěte doma. Dcera proto může žárlit na vaši pozornost věnovanou nejmladšímu dítěti. Pozice prostředního dítěte v rodině je náročná, před ním je starší sourozenec, kterému je obtížné se vyrovnat a nejmladší je na pozici benjamínka rodiny, kterou má také jistou. Proto je potřeba prostřední dceru podpořit. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, na základě popisu chování vaší dcerky nedokážu kvalifikovaně posoudit, o jaké obtíže se jedná. Může se jednat o kombinaci hned několika faktorů a doporučila bych vám určitě se obrátit na odborníky. Můžete poté co budou vyloučeny organické příčiny (onemocnění), kontaktovat opět dětskou klinickou psycholožku, buď tu, u které jste byli, nebo zvolit jiného odborníka. Vzhledem k popisovanému chování bych vám ale doporučila obrátit se spíše na dětského psychiatra. Dcera může chtít upoutávat pozornost v souvislosti s narozením sourozence, ale projevy jejího chování jsou skutečně vyhrocené. Je také možné, že může trpět nějakými úzkostmi, nebo se jedná o psychickou reakci na nákazu roupy, případně o počátek rozvoje nějakých psychických obtíží. Nebo může mít z něčeho velký strach, který ale nemusí být racionální (neuvědomuje si čeho se bojí). Může se však také jednat o výrazné, ale fyziologické období vzdoru. Proberte situaci také s vaším pediatrem, požádejte o kontrolu, zda nákaza roupy nepřetrvává. Doma se snažte vyhnout rozrušování dcery, nechte ji v prostředí, kde se cítí nejlépe. Násilím ji nepřenášejte do jiné místnosti, neměli byste alespoň nějakou dobu vyjíždět na dovolené, nebo přespávat u rodičů. Dcera evidentně potřebuje čas, aby se zklidnila a našla ztracenou rovnováhu Snažte se dodržovat režim zavedený před jejími obtížemi, co nejvíce pravidelný a předvídatelný. Do denního režimu by měla patřit také procházka, dítě pobyt na čerstvém vzduchu potřebuje. Neberte jí její rituály, které jí zřejmě pomáhají se se zátěžovou situací vyrovnávat. Pokud dcera chodí do školky, pak docházku, jestli je zdravá nepřerušovat, probrat situaci s učitelkami, sledovat její stav. Při zhoršování obtíží řešit společně s učitelkami, v krajním případě nechat dceru doma. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, u vašeho miminka mohl zážitek se sestřenicí urychlit nástup období separační úzkosti. Toto období je samo o sobě fyziologické a objevuje se u dětí kolem 7 - 9 měsíce života a je známkou dobře se rozvíjejícího vztahu s pečující osobou, kterou nejčastěji bývá matka. Projevuje se náhlým až hysterickým pláčem při setkání s cizími lidmi, ale také s příslušníky rodiny, které dítě vídá třeba méně. Někdy děti takto reagují i na svého otce, který nebývá většinou tolik doma jako matka. Při citlivém přístupu toto období cca do měsíce odezní. Je potřeba dítěti poskytnout emoční podporu, pokud to není nezbytně nutné, tak od něj neodcházet. Dítě si  v tomto věku ještě není schopno uvědomit, že rodiče jej neopouští natrvalo, protože žije přítomností. Určitě nyní není vhodné nechávat chlapce s lidmi, které příliš nezná. Ohledně sestřenice je potřeba jasně vymezit pravidla, které je potřeba dodržovat, pokud byste jí syna svěřovala na hlídání. Bylo by dobré si s ní v klidu promluvit, vysvětlit jí, co požadujete a proč. Vámi nastavené hranice by měla respektovat, pokud bude chtít chlapce vídat. Pokud nemá syna brát k sobě domů, pak je potřeba jí to také vysvětlit. O dlouhodobější trauma se u vašeho synka jednat nebude, ale situace pro něj určitě byla zátěžová. O potencionální hlídání v podobě sestřenice se nepřipravujte, ale počkejte určitě až období separační úzkosti odezní. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, u vaší dcerky s velkou pravděpodobností pozorujete projevy separační úzkosti. Jedná se o normální vývojové období, které se u dětí poprvé objevuje kolem 9 měsíce věku a může se v různých etapách v situacích, které jsou pro dítě zátěžové, opět objevovat. Pro vaši dcerku mohla být spouštěčem změna denního rytmu související s odbouráním pleny, což pro její adaptační mechanismy znamená zátěž. Snažte se být hlavně trpělivá, dítě utište, uklidněte. Pokud je to možné, tak dcerku na nějakou dobu neopouštějte a když, tak na nezbytně nutnou dobu. Dceru je na váš odchod potřeba připravit, měla by být s někým známým a nejlépe na známém místě. Berte emoce vaší dcerky vážně, záchvaty nedostává samoúčelně, ale opravdu se bojí a potřebuje vaši emoční podporu. Dítě v tomto věku žije přítomností a nechápe, že rodič, který se vzdálí se k němu opět vrátí, proto se snaží přivolat jej svým pláčem a křikem. Pokud budete na toto období reagovat citlivě a empaticky, pak brzy odezní. Je potřeba, aby se dítě cítilo přijímané a ne rodiči odmítané, pro svůj strach. S tím pak bude vaše dcerka získávat sebedůvěru a strach vymizí. Protože ve dvou letech již mluvenému slovu rozumí, pak je dobré s ní o věcech komunikovat. Není také dobré chtít po ní více činností zaráz, v situaci, kdy upevňujete udržování činnosti byste ji už neměli zatěžovat dalšími věcmi či činnostmi, dokud se udržování čistoty neupevní. Ohledně vykonávání stolice do pleny nebo do nočníku nemám od vás informace, zda se daří. Pokud by měla dcerka problém, pak je lepší upevňovat nejdříve močení na nočník a až poté se zaměřit na stolici. Některé děti to mají zase obráceně, kakají na nočník, ale pomočují se.  S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, vaše dcerka může mít hned několik důvodů pro své chování. Jednak se ještě nachází v období vzdoru, kdy má potřebu vzdorovat a vymezovat se vůči autoritě. Emoční výbuchy, vzdor, vztekání, jsou pro toto období charakteristické. Dítě ještě nedokáže zvládat své pocity, jeho nervový systém není ještě vyzrálý. Za své projevy dítě nemůže, je potřeba k němu přistupovat citlivě, brát jeho emoce vážně, nezlehčovat je. Při afektu vyčkat až odezní a teprve poté s dítětem o situaci přiměřeně věku promluvit, konkrétně vysvětlit, jaké chování je pro nás žádoucí, co bychom od něj požadovali. Dále se dcera může vymezovat také vůči své sestře - dvojčeti, která je jak píšete bezproblémová. Může tak chtít upoutat pozornost směrem ke své osobě. Pak je potřeba ocenit a podpořit to chování, které po ní požadujete a všímat si i pouhé snahy o něj. Neposilovat chování, které je nežádoucí, nevěnovat mu pozornost nerozebírat je před dcerou. Ohledně podezření na ADHD je u dvojčat navíc narozených předčasně vyšší pravděpodobnost výskytu. Doporučuji vyšetření dcerky u dětského psychiatra. Nervový systém dítěte se však vyvíjí a diagnóza ADHD je většinou jasná až kolem šestého roku věku dítěte. Našlapování na špičky může být známkou neurologických obtíží z důvodu např. předčasného porodu, konzultovala bych s pediatrem případné doporučení na neurologické vyšetření. Podle vašeho popisu to vypadá, že se svět vás všech smrskl na oblékání dcery a také, že dosavadní používané postupy nejsou efektivní. Mějte na paměti, že tam, kde vyvíjíte na dítě v období vzdoru tlak, tak dítě vyvíjí stejně silný protitlak. Neosvědčené postupy je tedy potřeba změnit. Zkuste vyjádřit dceři pochopení, nabídněte s oblékáním pomoc, nechte ji vybrat, co si oblékne sama (nejlépe tu část oděvu, kterou dobře zvládá) a s čím jí pomůžete. Samostatně zvládnout oblékání ve 3,5 letech na ni skutečně může být ještě příliš náročné, a proto se tolik vzteká a vzdoruje. Nebo se prostě na tuto činnost nedokáže ještě tak dlouho soustředit, protože ji nebaví a nezajímá. Vždyť vám sama říká, že po ní chcete, aby zvedala těžké kladivo. Nesrovnávejte děti navzájem, každé je individualita, i když jsou dvojčata a každé také individuálně zraje a osvojuje si dovednosti. Je potřeba ocenit a pochválit i každý malý pokrok v oblékání. Zároveň však ale tomuto úkonu nevěnovat přehnanou pozornost, je přeci tolik hezkých věcí na světě, tolik společných činností, ve kterých je dcerka šikovná a které si můžete s dcerami užít. Dohodněte se také s tetami v jeslích, ať na dceru s oblékáním nějakou dobu netlačí, ať jí pomohou. Dětí v jeslích není zase tolik, aby to časově nezvládly. Vaše dcera potřebuje od dospělých zažít pochopení a pomoc a ne tresty ve formě posílání do kouta nebo jiné.  Bylo by dobré tetám v jeslích sdělit, že si používání podobných trestů nepřejete. Navíc se ukazuje, že stejně nejsou efektivní. Ve školce se mohou samozřejmě obtíže objevit, ale také nemusejí. Pokud by se po nástupu dcerky do školky obtíže skutečně objevily, pak je dobré vyhledat pomoc buď dětského klinického psychologa, nebo psychology v Pedagogicko psychologické poradně. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, váš syn se nachází v období vzdoru, které není pro dítě a ani pro rodiče snadné a jednoduché. Navíc většinou platí, že čím silnější osobnost dítěte, tím může být období náročnější. U vás je ještě umocněné příchodem mladšího sourozence a potřebou syna udržet, potvrdit a upevnit si své postavení v rodině a upoutat na sebe pozornost za každou cenu. Proto se mu nechce chodit do školky, dobře si totiž uvědomuje, že mladší sourozenec s vámi zůstává doma a má obavy, zda nezaujme jeho uprázdněné místo. Ohledně období vzdoru, které je právě popisovanými afektivními reakcemi nezralého organismu dítěte charakteristické už bylo napsáno mnoho informací, které můžete najít v literatuře i na internetu a také já jsem již na dotazy s obdobnou problematikou mnohokrát odpovídala. Žádná rychlá a okamžitá rada neexistuje, dítě potřebuje čas, než vyzraje jeho nervový systém a naučí se zvládat svoje emoce a afekty. Můžete mu pomoci klidným a trpělivým přístupem, zvýšením zájmu o něj, pokud se nevzteká, věnovat se mu, vyhradit si čas na dítě odděleně od sourozence. Případný afekt je potřeba nechat odeznít a teprve poté lze situaci s dítětem situaci trpělivě probrat, vysvětlit jaké požadujeme chování, nebo jak by mohlo reagovat. Dítě za svoje chování nemůže, není úmyslné, jen si neumí jinak poradit. Potřebuje vaše objetí, porozumění a pochopení. Při přetrvávajících obtížích vám doporučuji vyhledat pomoc dětského klinického psychologa. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,
v dotaze uvádíte, že syn odmítá nosit cokoliv kromě ponožek. Dále píšete, že syn již přibližně půl roku chodí - nemám však informaci, jak odmítání botiček řešíte venku? Předpokládám, že venku syn má zájem chodit sám a v zimě nejspíš nechodí v ponožkách. Pokud venku botičky neodmítá, nechala bych ho doma jen v protiskluzových ponožkách. Pokud by odmítal boty obouvat i na ven (a že jsem měla možnost vidět takové děti na vlastní oči), nechávala bych ho v kočárku a trvala bych na tom, že běhání bez bot (obzvlášť v zimě) se provozovat nebude. Některým dětem trvá déle, než si na obuté boty zvyknou, důležité je vytrvat a vysvětlovat, proč botičky nohám pomáhají. Samozřejmostí by měla být správně volená velikost boty a dostatečné pohodlí (pokud možno ohebnější podrážka, případně barefoot boty).
Přeji hodně radosti se synem.

Dobrý den, ohledně spánku takto malého miminka bych vám doporučila poradit se s ošetřujícím pediatrem. Obzvláště, pokud se vám dcerka jeví být neklidná a celkově nespokojená. Takto malé miminko by mělo prospat až 17 hodin denně. Některá citlivější, dráždivější, neklidná miminka mívají potíže s útlumem a usínáním již v raném věku. Také některé mimořádně nadané děti vykazují odmalička malou potřebu spánku. Pokud vám dcerka v noci spí vcelku pět hodin, pak je to jen dobře. Pokud váhově prospívá, byla donošená a je zdravá, pak přirozený spánek miminka není potřeba narušovat a budit jej. Nechte ji spát tak dlouho vcelku, jak potřebuje. Jiná situace by mohla nastat, kdyby se jednalo o miminko nedonošené, zdravotně oslabené, s nízkou porodní váhou. Taková miminka jsou někdy slabá, málo sají a pijí, mají tendenci dlouho spát a nepřijímat tak potravu, neprospívají a slábnou. Taková miminka je někdy potřeba na jídlo pravidelně a častěji budit podle doporučení pediatra. Obraťte se tedy prosím na ošetřujícího dětského lékaře. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, doporučovala bych vám poradit se s dětským klinickým psychologem, jak postupovat, abyste ohledně vyměšování nevytvořili psychický blok. Určitě by pomohlo na syna ohledně stolice netlačit, nemluvit na něj, pokud již stolici vykonává do pleny. Mohlo by to vést ke vzniku psychických obtíží. Váš syn si zřejmě uvědomuje, že je potřeba stolici vykonávat na záchod nebo do nočníku, ale nemusí ji být schopen ještě tak dokonale ovládat, aby se to podařilo, nebo nechce měnit osvědčený způsob, kdy se mu vykonat potřebu daří. Můžete zkusit vysledovat jeho chování předtím, než si někam zaleze a stolici vykonává a vysadit jej na nočník. Pokud se ale nezadaří a syn bude potřebu potlačovat, pak ještě není připraven a nevytvářejte proto na něj nátlak. Dítě obvykle začne samo něco vykonávat, až když je připravené. Řekněte synovi, že až bude chtít, že má připravený nočník, kdyby chtěl vyzkoušet a nechte ho, ať se rozhodne sám. Třeba to, že přestanete naléhat, pomůže. Můžete se také poradit s ošetřujícím dětským lékařem. Postupujte hlavně citlivě, blok ohledně vyměšování se obtížně odbourává. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, poradila bych vám kontaktovat dětského klinického psychologa, který by vám pomohl problém zpracovat. Jeví se mi, že chování vaší dcery může souviset s narozením mladšího sourozence. Jedná se pravděpodobně o nezpracovanou a také výchovně ne zcela zvládnutou reakci na narození mladšího sourozence, na problematiku žárlivosti. Problém se s růstem syna bude stupňovat, protože bude rychle pohyblivější a bude zvládat čím dál více kompetencí, které jsou nyní vyhrazeny pouze dceři, takže bude postupně přicházet o své výsady. Vy jako matka byste si měla stanovit priority, které dítě nejdříve "ošetřit", pokud pláčou. Jestliže se váš syn uhodil a pláče, pak byste svoji péči měla věnovat nejdříve jemu a utěšit ho, protože je zde objektivní příčina pláče. Pokud pláče i dcera, která se ale bez příčiny vzteká, pak by pozornost dostat hned neměla. Jinak ji pouze v jejích afektivních reakcích podporujete, protože vyvolají pozornost a dokonce vás zřejmě často i odvede od pozornosti věnované mladšímu sourozenci. To že chce, abyste utěšila i jeho je pouze manipulace, kdy přebírá situaci a kontrolu nad pozorností, která se dostane sourozenci do svých rukou. V této situaci se ale dcera nemůže cítit dobře, chybí jí rozhodnost a jistota dospělého a pocit bezpečí, který z ní získává. Mám však příliš málo informací, abych vám mohla kvalifikovaněji poradit. Roli zde také hraje ještě zřejmě přetrvávající období vzdoru vaší dcery, která je tak afektivně labilní a neumí své reakce ještě zpracovat a ovládnout, navíc ji křik mladšího sourozence zřejmě nějak silně irituje, dráždí. Určitě byste ale měla být trpělivá, křik z vaší strany ani tresty nic nevyřeší. Dcera vám to nedělá schválně, její chování není osobní, jen nedovede jinak zpracovat vzniklou situaci. Pokud chcete s dcerou situaci probírat, pak je důležité vždy počkat až se uklidní a přestane se vztekat a plakat. Potom je chvíle, kdy si s ní můžete promluvit. Je důležité, aby se dozvěděla, že se vám její chování a křik nelíbí a také o vašich pocitech, které to ve vás vyvolává. Můžete spolu hledat jiné cesty, co by mohla v těchto případech dělat. Vysvětlujte vždy úměrně věku, ideálně formou příběhů, pohádek, můžete si zahrát loutkové divadlo a přehrát si možné způsoby reagování, vaší kreativitě se meze nekladou. Snažte se najít si na dceru čas, který strávíte odděleně jen spolu bez mladšího bratra. Chlapečka může někdo pohlídat, nebo se o něj postarat tatínek a věnovat se také jen jemu. Dcera vás měla tři roky svého života jen pro sebe a zřejmě jste se jí hodně věnovali a najednou o tento čas přišla. Proto se ho snaží vydobýt zpět. Důležité je, aby každý ze sourozenců měl také nějaký samostatný čas s rodičem. Postrádá ho však více dcera, váš syn se již narodil do rodiny s jedním dítětem a jinou situaci nepoznal. Bude dobré, když vyhledáte odbornou pomoc co nejdříve, než se problém dále prohloubí a vyústí například v nějaké agresívní chování k mladšímu sourozenci nebo vznikem potíží ve vztahu mezi sourozenci. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, podle obtíží, které popisujete, se mi na chování vašeho syna nejeví nic patologického. Potřeba spánku je u  každého dítěte, stejně tak, jako u dospělého, individuální. Z hlediska vývoje dítěte a hlediska fyziologického dvouleté děti spát ještě většinou potřebují. Pokud však na synovi nepozorujete nějaké obtíže, před den není unavený, je čilý, aktivní, večer dobře usíná a dobře se vyvíjí, pak není důvod k obavám. Některé čilejší děti prostě spánku potřebují méně. Pokud chlapec usíná v kočárku, pak je to výhoda, že je možné jej alespoň občas před den uspat. Jeho nervový systém se vyvíjí a v tomto věku, jak už jsem psala, většina dětí ještě přes den spát potřebuje. Nárazová potřeba spánku při nebo po nemoci je také naprosto normální a pochopitelná. Odpoledne by bylo, pokud syn nespí, vhodné zařazovat klidnější aktivity, čtení pohádky, malování, prohlížení obrázků, aby si odpočinul. Nemusíte trvat na usnutí. Důležité je dodržovat pravidelný režim, denních odpočinkových aktivit. Počítejte s tím, že také ve školce, kam pravděpodobně váš syn nastoupí, se odpoledne bude odpočívat. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,
v dotazu uvádíte, že je dcerka ve stávající školce spokojená, vy jste také spokojená, na školku máte i kladné reference. To je hned několik dobrých zpráv. Na druhou stranu máte trochu obavy, aby holčička nebyla vyloučena z her vrstevníků v místě vašeho bydliště a později z kolektivu ve škole, zvažujete tedy vhodnost přestupu do místní školky, ze které však zřejmě tolik optimistické pocity nemáte.

Podívala bych se na to úplně pragmaticky - školek, se kterými bude spokojené dítě i rodiče není neomezené množství. Popravdě řečeno, je štěstí, když hned napoprvé zavládne u všech zúčastněných spokojenost.

Co se týká kontaktu s dětmi z místa bydliště, vždy budete mít možnost zajistit dceři, aby se s dětmi setkávala a měla možnost si s nimi pohrát. Děti se mohou např. navzájem účastnit narozeninových oslav, ale příležitostí se potkat a více poznat bude jistě dost.

Nebála bych se tedy toho, že bude dcera potom pro děti za pár let ve škole "cizí", navíc pokud nemá výraznější problémy se seznamováním s dětmi, není důvod, proč by do kolektivu nemohla hladce zapadnout. V předškolním věku se sice někdy už začínají formovat trvalejší kamarádství, ale určitě to neznamená, že si děti i ve škole budou hrát a kamarádit se jen s tím, koho znají ze školky. Dceři může školka v jiné obci přinést další kamarády, v místě bydliště pak bude mít kamarády jiné.

Domnívám se, že pokud se budete nyní držet toho, co se vám osvědčilo, neuděláte chybu a do budoucna se dcera zařadí mezi děti, které bude znát minimálně ze sousedství, úplně v pohodě. V 1. třídě budou spolu všichni začínat od začátku a kamarádské vztahy se budou nově vytvářet a proměňovat, ostatně jako i ty následující roky.

Hodně radosti se škol(k)ačkou i miminkem.

Dobrý den, píšete, že řešíte rozchod a stěhování, což je i pro dospělé velmi vypjatá a náročná situace. A co teprve pro dítě, které, i když tomu co se kolem něj děje ne úplně zcela rozumí, tak vycítí, že se jedná o něco vážného a důležitého. Cítí napětí rodičů a jejich nervozitu. Dochází k nabourání jeho životních jistot a bezpečí. Je proto přirozené, že váš syn prožívá separační úzkost a hledá u vás záruku bezpečí a jistoty. Separační úzkost se poprvé objevuje cca kolem 9 měsíce věku dítěte, nebo i dříve a v různých obdobích dětského vývoje se může vracet. Zejména v obdobích spojených s nějakým emočním vypětím, změnami apod. Jedná se o strach z odlloučení od pečující osoby, ke které má dítě vytvořen citový vztah. Je to vývojově naprosto v pořádku a znamená to, že dítě vytvořilo s pečující osobou (většinou to bývá matka, která je s ním nejdéle a stará se o něj) citové pouto. Toto pouto bude základem pro budování vztahů do budoucna. Dítě žije přítomností a pokud matka odchází, tak to vnímá, že odchází navždy a proto má strach z odloučení. Přistupujte proto k vašemu synovi citlivě a k jeho prožívání, jeho potřeby pokud je to možné zajistěte vy. Tatínek ať si jeho projevy nebere osobně, pokud k němu budete oba přistupovat citlivě, tak toto období brzy odezní. Snažte se vyhnout konfliktních situací řešených před dítětem. Pokud jej necháváte hlídat např. od babičky, pak mu vždy vysvětlete, že se brzy vrátíte, snažte se jej uklidnit než odejdete. Bez vaší přítomnosti syn hlídání nebo pobyt s tatínkem zvládá dobře a to je důležité. Dožaduje se vás pouze ve vaší přítomnosti, proto je potřeba mu dát najevo, že jeho potřebu chápete, že je přijímaný a postarejte se o něj. Pokud mu podporu a péči neposkytnete, tak jen zvyšujete jeho stres, úzkost a obavy, může se cítit odmítaný a jeho pocity nejsou respektovány, což povede pouze k prohlubování obtíží. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, děti mají v průběhu vývoje mnoho období, kdy spinkají nebo usínají lépe a jindy zase hůře. Obtíže se spánkem mohou souviset s mnoha okolnostmi jako je třeba prudký vývoj nervové soustavy dítěte, růstový spurt, kdy se u kojeného dítěte zvyšuje spotřeba mléka a chvíli trvá, než se jeho tvorba potřebám dítěte přizpůsobí, období růstu zoubků, nebo zátěžovější období v rodině, které dítě vnímá apod. Pokud dcerka nechce dudlík, pak se asi budete muset smířit s tím, že její uklidnění může být náročnější, ale zase nevznikne návyk, který pak budete složitě odbourávat, o vlivu dudlíku na vývoj chrupu ani nemluvím. K dceři určitě přistupujte citlivě, reagujte na její signály a potřeby. Budete se asi muset rozhodnut, jestli ji budete uspávat ve vaší posteli u kojení, nebo vytrváte a budete ji přendávat ke spánku do postýlky. Neměla byste způsoby ukládání stále nebo často měnit. Je potřeba vytvořit si určitý rituál, pořádek a ten se snažit před spaním dodržovat. Rituál vytvořte samozřejmě takový, který vám oběma vyhovuje a dodržte jej, i když se momentálně vyskytují obtíže. Změny v zaběhnutém pořádku by dítě ještě více rozhodily a obtíže by se mohly prohloubit, což ovšem neznamená, že dítě nemáte pochovat a uklidnit pokud pláče, jen je potřeba se pak zase vrátit ke stejnému ukládacímu postupu, i když jej budete třeba muset vícekrát zopakovat. Je předpoklad, že při dodržení stejného způsobu ukládání se po pominutí důvodů k horšímu spánku vše zase vrátí do původních kolejí. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, kooperativní hra se u dětí rozvíjí teprve kolem třetího roku věku. Dítě ve věku vašeho syna je sebestředné a přirozeně sobecké, není schopné si uvědomit a  respektovat pocity a potřeby druhých dětí, převažuje hra souběžná tzv. vedle sebe. Dítě není schopno rozlišit mezi půjčením hračky a tím, že mu hračku někdo vezme. Ostatní děti jej mohou zajímat a může chtít kontakt navázat i tímto způsobem. Záleží na více aspektech, také na temperamentu a osobnosti dítěte jak reaguje. Váš syn se navíc dostává do období vzdoru, pro které jsou prudké emoční negativistické reakce typické a normální. Je potřeba k němu přistupovat trpělivě, věnovat se mu, pokud se objeví jiné děti, tak jeho hru monitorovat, zapojit se, usměrňovat vzájemné interakce dětí. Dojde-li k fyzickému násilí nebo útokům, syna netrestat, což jeho agresivitu může jen zvýšit, ale ze situace jeji odnést a snažit se mu klidným hlasem situaci vysvětlit přiměřeně jeho věku. Např. biješ děti, tak si na písku nemůžeš s nimi hrát a odejít s ním jinam. Můžete mu také ukázat, jak si s dětmi hrát, vysvětlit mu, že je potřeba se zeptat, když chci něčí hračku a učit ho přijmout, že i když požádá, tak mu druhé dítě věc vždy půjčit nemusí. Agresivitu ale určitě netolerujte. Pokud by se potíže nedařilo řešit, pak je vhodné kontaktovat dětského klinického psychologa, který by vám při osobním kontaktu mohl více poradit a pomoci. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, chování vaší dcerky vykazuje poměrně typické projevy počátku období separační úzkosti. O tomto období najdete mnoho informací na internetu, i zde na stránkách Babyonline jsem o něm několikrát psala. První projevy tohoto období jsou typické pro kojence od cca 8 - 9 měsíců, ale mohou se objevit i dříve. Záleží na více faktorech, vyspělosti psychiky dítěte, na jeho osobnosti ... Pro toto období je charakteristické, že jinak milé a klidné a od každého "chovací" děťátko se najednou pustí do hysterického křiku a pláče, pokud se od něj pečující, většinou mateřská osoba vzdálí. Ano často v tomto období děti křičí i v přítomnosti babičky, nebo i tatínka. Jedná se o fyziologické a vývojové období, které je v životě dítěte důležité. Nástup separační úzkosti znamená, že emoční vývoj probíhá normálně a dítě si vytvořilo citovou fixaci na matku nebo někoho jiného, kdo se o něj nejvíce stará. Tato emoční vazba se v budoucnu stane základem pro vytváření citových vztahů ke druhým lidem, rodičům, partnerovi, dětem... Dítě v kojeneckém věku žije přítomností a nedokáže si představit a vyrovnat se s tím, že rodičovská osoba od něj odchází, vnímá to, jako by od něj odešla nadobro. Pro toto období jsou charakteristické také jiné obtíže, strachy a úzkosti a také k nim mohou patřit obtíže s usínáním a spánkem. Mohu vám poradit pouze hodně trpělivosti, citlivý přístup k vaší dcerce, které poskytněte v co nejvyšší míře vaši emoční přítomnost, více ji chovejte, mazlete se s ní, nenechávejte ji o samotě, pokud bude plakat. To jak nyní zareagujete na projevy jejího strachu je pro její další vývoj velmi důležité, může se cítit buď přijímaná a pochopená, nebo také odmítaná. Tatínek ani babička ať si její projevy neberou osobně, ony při vašem citlivém přístupu brzy přejdou stejně tak jako obtíže se spánkem. Pokud budete od dcery potřebovat odejít, pak s ní klidně mluvte, vysvětlete jí, že se brzy vrátíte (i když je malinká, tak váš uklidňující hlas vnímá), neopouštějte ji však na dlouho. Přeji ať se vám dcerka dále zdárně vyvíjí a ať společně překonáte další úskalí jejího vývoje. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, kdybych věděla nějakou univerzální radu, jak zařídit, aby se miminka v noci nebudila, tak bych asi byla kandidátem na Nobelovu cenu :-). Obtíže syna s usínáním můžete zkonzultovat s dětskou lékařkou, u které je sledován. Může se jednat o dítě s dráždivější nervovou soustavou, které má obtíže se zklidněním a usnutím a potřebuje tedy zatím nějaký vnější podnět, stimul. Asi vás nepotěším, ale dělejte to, co synovi pomáhá usnout, i kdyby to znamenalo, že budete popojíždět postýlkou. Zkuste dodržovat pravidelné rituály před ukládáním, včetně pojíždění postýlkou, dávejte ho spát přibližně ve stejný čas, volte prodyšné pyžamko z bavlněných materiálů, snažte se zajistit klidné prostředí, zkrátka eliminujte rušivé vlivy, které by narušovaly usínání a spánek. Děti mají v průběhu vývoje několik vývojových spánkových krizí, kdy hůře spinkají, souvisejí s prudkým vývojem nervové soustavy, psychomotorickým vývojem, spánek může ovlivnit růst zoubků, teplota v místnosti ať už nízká nebo vysoká a spousta jiných faktorů. Zkuste syna pochovat, uklidnit a mějte s ním hodně trpělivosti. Přeji ať se jeho spaní brzy zlepší. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, píšete, že podobnými obtížemi jako vaše dcera trpíte také. Podle toho co popisujete se ve vaší rodině zřejmě jedná o dědičnou zátěž. Pravděpodobně se jedná o určitou labilitu nervové soustavy a tendenci v zátěži spojené s výkonem (alespoň u vaší dcery se jedná zřejmě o spojení se školou) reagovat neadekvátně panickým strachem. Také nástup potíží v období dospívání by tomu nasvědčoval. Své dceři můžete nejlépe pomoci tím, že vyhledáte odbornou pomoc. Pokud jste vy, vaše sestra nebo matka sledovány u odborného lékaře, psychiatra, pak bych vám doporučovala vzít s sebou na konzultaci také vaši dceru. Je na lékaři, aby posoudil její obtíže a případně doporučil další postup včetně případného zahájení medikace nebo psychoterapie. Jinak vzhledem k tomu, že obtížemi trpíte také a máte s nimi v rodině po ženské linii zkušenosti, tak můžete své dceři nejen dobře porozumět, ale také poradit, co třeba vám k vyrovnání se s úzkostí a strachem pomáhá, zabírá. Možná by si s ní mohla promluvit vaše sestra - její teta. Dětem se někdy lépe mluví a svěřuje tetě, než rodičům. Neznamená to, že by s rodiči neměly dobrý vztah, ale s tetou mohou mluvit více na partnerské úrovni a otevřeněji. Nejdříve si ale s dcerou promluvte, jestli o pomoc stojí a jestli ji chce. Přeci jen je už v pubertě a mělo by se počítat také s jejím názorem a potřebami. Ohledně obtíží se strachem ze zkoušení ve škole je možné dceru také objednat do Pedagogicko psychologické poradny, kde proběhne vyšetření obtíží a případné nastavení vzdělávací podpory. Poradna si ale také vyžádá jako podklad odborné lékařské vyšetření, takže bych doporučovala tím začít. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, váš syn se vývojově pravděpodobně již nachází na počátku období prvního vzdoru, pro které jsou záchvaty vzteku a emoční labilita typické. Tyto záchvaty plynou z nezralosti nervové soustavy dítěte, které se při nějakém vzruchu (např. když se mu něco nelíbí, nedostane co chtělo, je unavené, přetažené, má nějaké jiné potřeby, nebo z jiných důvodů) nedovede ještě ovládnout a emoci zpracovat. Emoce dítě naprosto ovládnou. O období vzdoru jsem psala již i na tomto fóru mnohokrát a dá se o něm najít mnoho informací na internetu i v literatuře. Emoční afektivní záchvaty vašeho syna před usnutím, které popisujete, mohou dosti pravděpodobně souviset s jeho únavou. Je možné, že je přetažený a má potíže se před usnutím zklidnit. O hyperaktivitě bych v jeho věku zatím vůbec nemluvila. Zkuste ale upravit jeho denní režim tak, abyste už přibližně dvě hodiny před ukládáním volili zklidňující aktivity, dodržovali nastavený režim, který příliš nevybočuje ze zajetých kolejí. Každé vybočení může způsobit zhoršení projevů u dítěte. Před spaním už by chlapec neměl mít nějaké divoké aktivity, jako dovádění, pohybové hry, venkovní aktivity atd. Těsně před spaním zařaďte nějaký oblíbený rituál, může to být koupel, čtení oblíbené knížky, prohlížení obrázků nebo jiné klidové aktivity. Není příliš vhodné sledování televize ani např. tablet nebo PC, ty spaní nenavozují, ale spíše dítě excitují. Usínací rituál by se měl opakovat každý den vždy v přibližně stejnou dobu. Některým dětem pomáhá k usnutí např. sklenice teplého mléka, nebo nějaký plyšáček usínáček, dětský kolotoč se stále stejnou melodií nebo něco jiného podle preferencí dítěte. Můžete chlapečka také pochovat, vyjádřit mu pochopení i pevněji přidržet, přimknout k sobě a pomoci mu se uklidnit. Podle toho, jak jsou rozvinuté jeho řečové schopnosti, se ho po uklidnění můžete zeptat, co by třeba potřeboval, nebo chtěl, aby se mu lépe spinkalo. Určitě však na něj nenaléhejte, pokud je v afektu, to vám nejen nic nepoví, ale jeho vztek se ještě zhorší. Mějte na paměti, že váš chlapec vám nedělá nic úmyslně, jen nedovede své pocity nebo únavu jinak zpracovat. Proto se na něj nezlobte, vyhněte se zvyšování hlasu, snažte se vy dospělí zůstat v klidu, protože vaše nervozita se na dítě přenáší a situaci ještě zhoršuje. Zkuste se při ukládání syna také třeba vystřídat, někdy pomůže vytvoření usínacího rituálu třeba s tatínkem, na kterého, protože často bývá jeho přítomnost vzácnější, dítě může reagovat lépe než na maminku, se kterou bývá většinu času. Přispěje to také k vytvoření a prohloubení vzájemného vztahu otce s dítětem. Můžete se také zkusit objednat k dětskému klinickému psychologovi ke konzultaci. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, ve vašem dotazu velmi neuspořádaně popisujete celý soubor problémů, který ale výchovně neřešíte opravdu šikovně, spíše se jedná o soubor výchovných chyb a selhání, které mají zákonitě dopad na chování dítěte. Doporučila bych vám určitě kontaktovat dětského klinického psychologa a dohodnout si návštěvu třeba nejdříve vás jako rodičů a dále postupovat podle jeho doporučení. Je pravděpodobné, že bude chtít vidět i vaše dítě a to jak spolu reagujete, fungujete. Epidemiologická situace je sice nepříznivá, většina odborníků je očkovaná a zcela jistě dodržují hygienicko-epidemiologická opatření. Momentálně se mi návštěva odborníka jeví pro vás jako menší riziko, než napáchat nějaké nevratné chyby ve výchově s negativním dopadem na vztahy ve vaší rodině. Abych se vrátila k vašemu dotazu, to že se tříleté dítě chová hyperaktivně, nemusí do budoucna znamenat, že se u něj rozvinou poruchy pozornosti s hyperaktivitou, či syndrom ADHD apod. Nervová soustava tříletého dítěte se prudce vyvíjí a k tomu také patří její labilita a nestabilita. Na chování, které je podobné hyperaktivitě, se velkou měrou podílí také nervózní a nejednotný přístup rodičů k dítěti. Dítě se také v tomto věku nachází v období vzdoru, pro které jsou emoční výbuchy a přehnané emotivní reakce jak píšete právě typické a normální. Mohou se u citlivých dětí objevit i poruchy spánku. Diagnózu ADHD lze většinou stanovit až po dovršení šesti let věku, kdy se mnohdy i velmi hyperaktivní děti naprosto s vyzráním nervového systému uklidní a žádné potíže do budoucna nemají. U vás do hry dále vstupuje více faktorů, reakce syna na narození sourozence a přirozená žárlivost na něj. Předpokládám, že miminko asi nespí samo v pokoji a péče o něj vám zabírá hodně času a proto se syn dožaduje vaší pozornosti, Dále to vypadá, že otec dětí s nimi přes týden asi moc nebývá a tak se syn na něj tolik těší a chce jeho pozornost, že prostě neovládne svoje emoce. Je potřeba, aby k němu otec přistupoval klidně, neprojevoval nervozitu, netrpělivost, protože syn pouze zrcadlí jeho chování. Dospělý je zodpovědný za výchovu dítěte, dovede se ovládat a nemůže tedy čekat, že se dítě samo nějakým zázrakem zklidní. Smích vašeho chlapce je jen prostředek jak se vyrovnat s pro něj náročnou emocionální situací, kdy v touze po pozornosti dostává jen negativní reakce, křik a bití, navíc se zřejmě před ním hádáte. Rodiče také často dělají to, že dítě rozdivočí, jak se říká a dítě ponořené do hry skutečně nedokáže odhadnout, kdy končí sranda a kdy ne. Proč by také mělo, vždyť je to pro něj sranda pořád. Proto musí zase dospělý korigovat svoje chování a chování dítěte, a pokud ví, že nějakou situaci pak dítě emočně nezvládne zpracovat a vyústí ve scénu, pak je lepší se této aktivitě vyhnout. Váš chlapec si prostě jen říká o pozornost, že chce, abyste se mu věnovali, hráli si s ním, zajímali se o něj a měli ho rádi, i když se chová podle vašeho mínění hrozně. Zkuste ho místo bití proutkem třeba naopak obejmout, uklidnit a pak si o jeho chování nebo o situaci, kterou řešíte v klidu promluvte. Vy jste dospělí a dovedete se ovládat, malé dítě ne. Ohledně popisovaného bití se dostáváte na hranici toho, aby se o vás začal zajímat OSPOD a také já mám ohlašovací povinnost při podezření na týrání dítěte. Doufám tedy, že tak daleko snad nezacházíte, ale přesto vám důrazně doporučuji vyhledání odborné pomoci, než bude pozdě a dostanete se do problémů. Bitím navíc v dítěti pouze probouzíte agresivitu a učíte ho, že problémové situace se řeší násilím a agresí. Dáváte tím také najevo, že si nedovedete poradit jako rodiče a ztrácíte rodičovskou autoritu, podrýváte váš vztah do budoucna. Ohledně školky bych ve vaší situaci momentálně počkala, změn v životě vašeho chlapce je s narozením sourozence hodně a další nároky na jeho adaptaci by nebyly rozumné. Navíc by snadno mohl docházku do školky spojit s tím, že ho chcete poslat pryč, zbavit se ho. Ne že by do školky neměl nastoupit, pouze v této vaší situaci teď není vhodná doba. Kontaktujte tedy odborníka a postupujte podle jeho doporučení. S pozdravam Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, asi vás svou odpovědí nepotěším, ale mít pro dítě skvělou tetu a babičku, které ho milují a dokážou se o něj postarat, je obrovský dar, kterého byste si měla vážit. Teta není v roli matky a může si tak se synovcem či neteří vytvořit kamarádský vztah, podílet se na jejich výchově a obohacovat jejich nejen vztahový život. Teta se o dítě často dokáže postarat i lépe než prarodiče, protože je mladší a má více energie. Děti se dobré tetě mohou se vším svěřit a o všem si popovídat. Prostě to tak je, že svým rodičům se děti svěřují méně rády. Neznamená to ale, že by k rodičům měly špatný vztah. Přítomnost tety a vztah s ní pomáhá dítěti utvářet rodinné hodnoty. Je velmi důležité jak dospělí v rodině spolu vycházejí. Mějte na paměti, že dítě se od vás učí a inspiruje, jak vytvářet a pěstovat vztahy do budoucna a do života. Když uvidí, že vaše vztahy s ostatními členy rodiny jsou dobré, je to pro něj velmi cenné a důležité. Teta se také může stát prostředníkem mezi dětmi a rodiči v případě nějakých konfliktních situací. Váš chlapeček je ještě malý, dítě v jeho věku žije přítomností, chce to, co je mu zrovna příjemné. Vy jste dospělá a do budoucnosti byste vidět měla, nehledě na to, že pokud to vezmete čistě prakticky, co by dalo mnoho rodičů za to, že jim děti někdo pohlídá, třeba když jsou nemocné a oni musí do práce, nebo si jen chtějí odpočinout či zajít do kina nebo divadla. A vy tuto skvělou možnost máte a teta dokonce ani nemá děti, takže se vašemu chlapečkovi může věnovat plně. Váš syn již vaším rozchodem přišel o přítomnost otce v rodině, opravdu ho chcete ochudit i o další rodinné vztahy? To že váš syn chce být s tetou, a že se na ni ptá, protože mu s ní je dobře, vůbec neznamená, že nemá rád vás jako matku, nebo že se váš vztah nerozvíjí normálně. Neberte jeho věty osobně, protože tak nejsou myšleny, takto malé dítě není schopno ani plánovat ani odhadnout dopad svých slov. Říkají prostě to, co aktuálně cítí. Chlapci jednoduše odpovězte, ano je ti smutno po tetě, však za ní půjdeme tehdy a tehdy, nebo ona k nám přijde ...  a dále to nekomentujte, rozhodně to není a nemá být pro vás jako facka, navíc je zcela přirozené, že syn tyto věty používá ve chvílích, kdy se mu třeba něco nelíbí. To prostě děti dělají, tetě zase syn může v nějaké pro něj nepříjemné situaci říkat, že chce za vámi. S tetou je ale potřeba ujasnit si pravidla, neřešte však podružnosti, zaměřte se na pro vás zásadní věci. Stanovení pravidel neřešte před malým, nejlépe by bylo, abyste tetě navrhla, že si s ní chcete promluvit a vyšly si na nějaké neutrální místo mimo domov vás obou (třeba kavárna apod.). Myslím, že vzhledem k tomu, že tetě na vašem synovi záleží a určitě mu nechce ublížit ani přemírou sladkostí ani ničím jiným, tak společnou řeč najdete. Ohledně uspávání se asi nic nestane, když u tety občas usne v posteli, ať si to společně užijí. Garantem výchovy dítěte jste vy a na vás tedy je nastavování pravidel. Ohledně vánočních svátků se také dohodněte na počtu dnů, které u tety chlapec stráví. A vy si volno užijte bez výčitek, vždyť péče o malé dítě je náročná. Pokud byste chtěla vztahy s tetou nějak přerušit, tak byste vašemu synovi i tetě ublížila a navíc by to oprávněně vypadalo, že dokud jste tetu a babičku potřebovala, když byl syn miminko, tak vám byly dobré a že za jejich pomoc nejste vděčná. Mám z vašeho dotazu spíše pocit, že si nejste v mateřské roli jistá, považujete tetu za konkurenci a proto se s náklonností syna k tetě tak těžce vyrovnáváte. Mohla byste zkusit vyhledat psychologa a situaci s ním probrat, třeba by vám to pomohlo utřídit si svoje myšlenky a pocity. Abych vás trošku uklidnila, tak můj čtyřletý vnouček jako malý dělával vždy hrozné scény, že nechce jít domů s maminkou, chtěl být stále u babičky a u dědečka a opravdu jak píšete se bál, že ho maminka odvede. Kdyby to moje dcera brala osobně, tak by se asi musela zhroutit :-). No chlapeček má teď čtyři, svoji maminku miluje a říká, že je maminky a babičky. Takže nezoufejte, přerušením kontaktů s tetou můžete více pokazit než získat a dejte sobě i svému synkovi čas. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

popisujete změnu v chování, kterou poslední dobou u dcerky pozorujete. Uvádíte její obavy ze samostatného spaní a zároveň i zvýšenou potřebu být ve vaší přítomnosti, poté, co se narodil sourozenec. Dceru  také vnímáte jako více citlivou.

Nejprve by bylo dobré uvědomit si, o jak starém dítěti mluvíme a jaké požadavky můžeme na něj v tomto věku klást. 

Dcera má 2,5 roku, je to tedy dle vývojové psychologie batole. I když je dcera podle vašeho popisu dítě moc šikovné a vzhledem ke svému věku samostatné, pořád je to batole, což je jen o stupínek výše za kojencem. Může se taky stát, že při narození dalšího dítěte rodiče mají, aniž by si to uvědomovali, sklon chovat se ke staršímu dítěti jako by bylo starší, než ve skutečnosti je.  Obzvlášť na děti, které byly do té doby samostatné a šikovné, jsou kladeny zvýšené nároky a očekávání, které dítě není schopno naplnit.

Vaše dcera prožívá období, které je velmi křehké a pro další emoční vývoj velmi důležité.

Dcerka už dokáže prožívat spoustu emocí, ale nemá zároveň schopnost racionálního úsudku a nedokáže si fakta a prožitky správně uspořádat. To je samozřejmě naprosto odpovídající jejímu věku. Kdo má dítěti pomáhat orientovat se v jeho vlastních citech, je jeho nejbližší pečující osoba.  Pokud dítě prožívá nějaké pocity, pomáhá mu, když na ně rodič reaguje a  pojmenuje je. Když se dítě raduje, má matka tuto radost spolu-cítit. Když se dítě zlobí, případně bojí, může reagovat slovy porozumění, může kriticky okomentovat jeho projevy. Důležité je, emoci dítěti potvrdit, nesnažit se ji popřít. To ovšem neznamená hluboce zabředávat do hovorů o tom, zda a proč se dítě opět bojí, argumentovat, dlouze vysvětlovat a na strach upozorňovat. Rodič ale musí být ten, u koho dítě nachází bezpečnou oporu a průvodce v leckdy chaotických emočních prožitcích.

Ve vašem případě řešíte obavy ze spaní v pokoji a strach ze strašidelných postav, který se zřejmě odrazil i ve zlých snech, popisujete také zvýšenou vázanost na vás, která se objevila po narození bratra.

Co se snů týká, myslím, že je dcera na nějaké racionální objasňování příliš malá, zaměřila bych se tedy na to, jak jí pomoci strach překonat.

Zkuste si nejprve představit, co dcera mohla cítit, když jí bylo řečeno, že si takové řvaní nepřejete, protože jste unavená. Že cítíte únavu, je naprosto legitimní pocit, na který máte nárok - kojení, nevyspání a do toho starší dítě, které začalo "dělat potíže" s něčím, co mu dříve potíže nedělalo.

Mohla tato informace nebo požadavek na dceřino chování nějak změnit její pocity (strach ze samoty, případně z opuštění, ze zlých snů...)? Po dceři bylo vyžadováno něco, co nebylo v jejích možnostech splnit, protože tímto se její strach neodboural a nedokázala tedy "poslechnout" nebo pochopit, proč nemá křičet.

Protože jste zmiňovala její předchozí samostatnost a schopnost spát bez potíží sama v pokojíčku, je pravděpodobné, že citlivé období, ve kterém se nachází a zároveň změna v rodině přinesly  do jejího chování regresi, tedy návrat k chování typického pro mladší věk. S tím souvisí zvýšená potřeba závislosti na svém okolí a odmítání samostatnosti. K tomu přičtěme její senzitivní povahu, "strašidelné postavy z TV" a máme hned několik důvodů, proč ke změně u dcerky došlo. Co dítě v takové situaci potřebuje, je zvýšená podpora a přítomnost (nejen ta fyzická) rodičů. S malým miminkem je zřejmě obtížně realizovatelné, abyste s dcerou spávala v pokojíčku vy. Nepíšete, jak se staví k dcerčiným obavám ze samoty tatínek - není možné aby spal u dcerky on? Pokud ne, nebylo by řešením,  že byste spali v 1 pokoji všichni společně?  Domnívám se, že by to dcerku hodně zklidnilo.

I když to můžete vnímat jako krok zpátky, věřte, že opak je pravdou. Někdy je potřeba o krůček couvnout, aby se mohlo dítě se znovunabytou jistotou vrhnout zase dopředu. Další věcí je, že nic netrvá věčně a dcerka vaši přítomnost nebude vyžadovat navždy.

Co se týká Vámi zmíněných talismanů, u některých dětí mohou  taky zafungovat. Můžete zkusit pořídit lapač snů, který všechno škaredé pochytá a nepustí...

Rivalitu u dcerky nepozorujete, což je ta jednodušší situace, dál ji tedy podporujte v ochotě pomáhání s mladším bratříčkem (podávání plen atd.) a veďte ji k tomu, aby nezapomínala na své potřeby a ukažte jí i nějaké "výsady" pro staršího sourozence, zdůrazněte, co vše už zvládá, na rozdíl od malého bratra, který se všemu ještě musí naučit.

S tím také souvisí práce na rozvoji sebevědomí dítěte. Zkuste se podívat po literatuře na toto téma.

Pokud jsem dobře porozuměla, trochu tápete v celkovém přístupu k dceři, kterou označujete jako přecitlivělou a zvýšeně reagující na různé podněty. Teoreticky víme, že je důležité  dítě přijímat takové, jaké je a zkoušet porozumět jeho vnímání světa,  méně se už zajímáme o to, jaké pocity v nás konkrétní chování dítěte vyvolává a proč cítíme to, co cítíme.

Výchova citlivějších dětí má svá specifika a domnívám se, že by pro Vás mohla být  přínosná konzultace s dětským psychologem, kde byste toto téma mohli probrat podrobněji. Zkuste také pohledat nějaké informace o Nevýchově, kde můžete najít tipy na nenásilnou komunikaci s dětmi.

Dobrý den, píšete, že se dcerka obává větru a ve školce ji kvůli tomu nechtějí brát na delší procházky.
Dcerka zřejmě patří mezi citlivější děti, které potřebují zvýšenou podporu ve zvládnutí pro ně náročných situací. Strach z větru je u dětí (a nejen u nich) poměrně častý, nejedná se o žádnou velkou výjimku. Děti se dokáží bát spousty věcí, které nám můžou připadat nepochopitelné, mnoho dětských strachů se objevuje a také postupně mizí právě v období do 6 let (později si dítě už dokáže racionálně hodně věcí odůvodnit, takže obava může vymizet).
Strach z větru může vzniknout z mnoha důvodů - někdy se jedná o nepříjemnou událost, která se přihodila v souvislosti s větrným počasím a dítě si to propojilo, a i když si danou událost už nepamatuje, v hlavě mu zůstal už jen strach z větru. Někdy se může bát, že ho vítr odnese, případně mu není příjemné, že vítr fouká do uší apod.
Dcerce už jsou 4 roky a zkusila bych znovu v klidném, bezpečném prostředí zjistit, co ji na větru  děsí, třeba to bude něco, co bude možné ošetřit nějak, aby byla dcera klidnější. I když se vám její obavy můžou zdát přehnané, nepodceňujte je a dcerku podpořte, že rozumíte tomu, že má strach a nesnažte se jí její emoci vymluvit. Zkuste vymyslet společně to, co by pomohlo její strach zahnat - můžete si povídat nějakou pěknou pohádku, ve které vítr pomáhá - můžete zkusit kouknout na Příběhy včelích medvídků (díl Strašidlový), kde vítr čmeláčkům pomohl. Zkuste si povykládat o tom, kde všude vítr pomáhá (poháněl mlýny, pohání větrné elektrárny, ale i malý větrníček, který můžete koupit a za oknem pozorovat, jak se roztáčí...)  Můžete zkusit spolu vymyslet nějaký talisman, který by jí povzbudil. Pomůže jí, když ji bude paní učitelka držet za ruku nebo jí pomůže nějaká "speciální" čepice dobře kryjící ouška?
Strach samotný ale není vhodné příliš rozebírat a věnovat mu přehnanou pozornost, aby se její obavy naopak ještě neprohlubovaly. Vše probírejte nenásilnou formou her, pohádek apod.
Co je velmi důležité - budovat u dcery sebevědomí a sebejistotu, ocenit i malé pokroky při překonání pro ni obtížných situací (nejen ohledně větru). Každý krůček vpřed je důležitý a pomáhá dítěti věřit ve své schopnosti, že situaci zvládne. Čím je dítě citlivější, je potřeba postupovat samozřejmě obezřetněji, překážky mu opatrně dávkovat a nepohodlným situacím ho postupně vystavovat. O to hrdější na sebe může takové dítě být, když zjistí, že zvládne mnohem víc, než si o sobě doposud myslelo.
Přeji také rozumnou domluvu se školkou, aby se vám podařilo společnými silami dcerku podpořit a její obavy zmírnit tak, aby mohla i s pomocí učitelek procházku zvládnout.
Přeji hodně radosti s dcerkou

Dobrý den, schopnost udržovat tělesnou čistotu u dětí souvisí se zralostí jejich nervové soustavy. Není prokázána žádná souvislost s inteligencí a rozumovou vyspělostí dítěte. Kolem dvou let věku děti často začínají být připravené na nácvik udržování čistoty, vydrží delší dobu suché, začínají potřebu signalizovat.  Nedá se to ale vztáhnout na všechny děti, nervová soustava  vyzrává u každého dítěte individuálně. Podle popisovaných obtíží se jeví, že váš synek není ještě na udržování čistoty docela připravený. Začíná si již uvědomovat, že vyměšuje, ale není pravděpodobně vyměšování vždy schopen vůlí ovlivnit. Občas se mu to podaří, občas ne. Určitě vám nedělá žádné schválnosti, pouze asi pojal vyměšování jako hru a baví ho vaše zřejmě vyděšená reakce, když řekne, že chce čůrat na koberci nebo na posteli. Nežádoucí chování posilují i negativní emoce a pozornost. Vypadá to, že přitáhne vaši plnou pozornost a pozornost je také to, že dostane na zadek, jak píšete. Za pomočení ho rozhodně netrestejte, vyjádřete naopak pochopení, např. slovy: tobě se chtělo čůrat a nedokázal jsi to stihnout na záchod, nočník, nic se neděje, pojď, zkusíme to společně uklidit a zapojte ho do následného úklidu. Pokud se mu podaří vykonat potřebu na záchod, pak jej velmi pochvalte a věnujte pozornost tomuto žádoucímu chování. Případnou nehodu nerozebírejte, nebavte se o ní před synem, nevěnujte jí nadměrnou pozornost. Prostě okomentujte stala se nehoda, uklidíme ji a více již nerozebírejte. Můžete zkusit pozorovat signály syna, že se mu chce vykonat potřebu a vysadit jej na záchod či nočník. Vzhledem k tomu, že si sám ještě neřekne, tak je potřeba mu potřebu připomínat. Na druhou stranu je to znamení, že ještě zcela připravený není, i když pleny odmítá. Pokud by se dlouhodobě nedařilo, pak zvažte opětovné zavedení plenek na přechodnou dobu, ať syna neúspěšné pokusy nedemotivují a nedochází k jeho neurotizaci. Přeji brzké zvládnutí udržování čistoty. Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, děti stejně jako dospělí pociťují strach, úzkosti a obavy, které se projevují různým způsobem. Úzkost patří mezi přirozené lidské emoce a nejedná se jednoznačně o negativní emoci. Určitá míra úzkosti je důležitá a patří ke zdravému psychickému vývoji dítěte. Strach a úzkost pomáhá člověku k aktivizaci a k překonání nebezpečí, v lidském prožívání má hluboké kořeny. Velí člověku k útěku nebo k útoku. Strach z nebezpečí je oprávněný, pokud se ocitáme v nějaké nebezpečné situaci. Problémem se stává nadměrná míra úzkosti v situaci, kdy člověku žádné nebezpečí nehrozí, a přesto ho zachvátí strach a obavy. V dětském životě je mnoho období, se kterými se výskyt úzkosti pojí, může se jednat například o separační úzkost. Míru úzkosti u dítěte určuje také citlivost nervové soustavy dítěte, genetická výbava, temperamentové vlastnosti. Dítě za svůj strach nemůže, je potřeba k němu přistupovat citlivě, s porozuměním a pochopením. Při nevhodném rodičovském přístupu by mohlo dojít k neurotizaci dítěte. Ve výskytu úzkostných stavů mohou hrát roli například přehnané nároky kladené na dítě a vedoucí k jeho přetížení. Píšete, že je váš chlapec velmi šikovný a inteligentní a zřejmě působí díky svému rozvinutému verbálnímu projevu jako na svůj věk vyspělejší a rozumnější. Je proto možné, že se k němu okolí chová jako ke staršímu a nároky a očekávání na něj kladené jsou příliš vysoké a jeho věku neadekvátní. U dětí se psychické obtíže či přetížení často projevují obtížemi tělesnými, dítě si ještě své pocity nedovede dobře uvědomit a vyjádřit. K chlapci je proto potřeba přistupovat citlivě, na nové pro něj neznámé situace ho připravit, vysvětlit mu, co se bude dít. Pokud zjistíte, že ho některá situace příliš stresuje, bude lepší ji nevyhledávat. S dítětem zacházet klidně, míru aktivit volit vyváženou, dodržovat zdravou životosprávu zahrnující například dostatek spánku. Pokud by se potíže syna stupňovaly, doporučila bych kontaktovat dětského klinického psychologa a ve výchově postupovat podle jeho doporučení či doporučení další péče. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog