Všechny dotazy

Dobrý den,

podle Vámi popisovaného chování dcerky se s největší pravděpodobností skutečně jedná o projevy separační úzkosti. O tomto období je k dispozici mnoho materiálů a informací, také já jsem již několikrát na obdobné dotazy odpovídala. Proto bych se o projevech tohoto období nyní více nerozepisovala. Snad jen uklidnění pro vás, jedná se o naprosto normální projev zdravého vývoje dítěte. Je to projev zdravě se formujících emočních vztahů k matce a k dalším pečujícím osobám. K dceři je potřeba přistupovat citlivě, poskytnout jí fyzický kontakt, pomazlení, pochování, když jej bude potřebovat. Čím citlivěji k ní budete přistupovat a naplňovat její potřeby citové blízkosti, tím se rychleji naplní a toto období odezní. Rozhodně není třeba se tím nijak trápit nebo znepokojovat, dcera se vyvíjí naprosto normálně. To, že se podobné projevy objevují ve vztahu k babičce, je známkou jejich dobrého blízkého vztahu. Samozřejmě že pokud jste přítomna vy jako nejbližší pečující osoba, tak dcerka upřednostňuje vás. Jinak i malé dítě si dokáže vybírat osoby, a to i u blízkých, které se o něj budou starat a které ne. Tyto preference se během dětství i několikrát změní a je to také normální (např. na toaletě mi může pomoci jen maminka, tatínek ne, na kole jezdím jen s pomocí dědečka apod.). Užívejte si zdravé a krásné dcerky, poskytněte jí dostatek blízkosti, dokud ji potřebuje.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Více o separační úzkosti najdete na www.babyonline.cz/vyvoj-ditete/separacni-uzkost.

Dobrý den,

výchova k finanční gramotnosti a hospodaření s penězi je velice důležitá a postupujete naprosto správně, když se k ní snažíte syna vést a dáte mu pocítit i případné důsledky jeho "hospodaření". Takto rozhodovat je určitě vhodné nechat syna o menších částkách, jako je např. kapesné. To je dokonce možné nechat v jeho kompetencí plně. Pokud nepocítí důsledky toho, že penízky neuváženě utratil tu za brambůrky, tu za drahé pití a pak již do dalšího kapesného nic nemá, tak se s nimi hospodařit nenaučí. Jiná situace je, pokud se jedná o větší částky peněz, které dostává např. k narozeninám a jiným příležitostem, jak píšete. Tady bych vám doporučila založit třeba společně se synem nějaký spořicí účet, kde si bude penízky šetřit. Můžete se spolu předem dohodnout a naplánovat, co bude cílovou částkou a co si bude chtít za peníze většího koupit. Po uspoření této částky si pak danou věc či přání může pořídit, splnit. Pokud budete nechávat tyto větší částky peněz doma, pak je to pro takto malé dítě příliš velkým pokušením, navíc je matoucí, že to, co nazýváte jeho penězi, zároveň nemůže utratit a hrozí mu konfrontace s vámi. Syn ještě ve svých 10 letech nemá vyzrálé morálně volní vlastnosti natolik, aby tomu plně porozuměl, je potřeba jej k hospodaření s financemi vést postupně. Vždyť hospodaření s finančními prostředky je problémem i pro mnoho dospělých. Budou-li peníze v bance, kde nad nimi budete mít kontrolu, pak vám i synovi odpadne spousta starostí. Nebudete muset pohyb peněz sledovat, syna s jejich ubýváním konfrontovat či sankcionovat, on nebude tolik v pokušení a nenakoupí si nezdravé věci. Důležité je se synem neztratit vztah a kontakt, hodně s ním komunikovat, zajímat se o něj, o jeho zájmy, přátele, o jeho svět. Probrat s ním, proč si myslí, že spolužákům rodiče více dovolí, co je to konkrétně a proč myslí, že mu to nechcete dovolit vy. Na místě je také mu vaše postoje a důvody vysvětlit. Je to, jak píšete, jedináček, je tedy na komunikaci a pohyb mezi dospělými zvyklý a bude jistě o to zdatnějším komunikačním partnerem. Mluvte s ním také o vašich obavách a lásce k němu, o vaší starosti o něj, to není projev slabosti, ale naopak vaší síly a rodičovské vyspělosti a vyslechněte a nezlehčujte také jeho důvody, i když mu i tak třeba nevyhovíte. Čím lepší vztah, založený na vzájemné důvěře, se vám se synem podaří vybudovat, tím více se o tento vztah budete moci opřít v průběhu jeho puberty. Ohledně oblékání bych vám doporučila stanovit jen hrubší hranice úměrně počasí, ale volbu trička apod. bych ponechala na chlapci. Pokud zvolí nepříliš vhodné oblečení, pak si následky ponese opět sám, a to je potřeba, aby se naučil. Pokud by potíže s braním peněz, či jiné, přetrvávaly, nebo se zhoršovaly, pak můžete k individuálnější práci se synem kontaktovat buď dětského klinického psychologa či Pedagogicko-psychologickou poradnu.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, na tomto místě odpovídám na dotazy ohledně vývoje dítěte, na vztahové obtíže nejsem odborník. Doporučuji vám proto obrátit se na Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy, kde vám se vztahovými problémy pomohou. Ohledně vaší situace bych vám zatím doporučila na přítelkyni netlačit, více jí a jejím potřebám naslouchat. Období po porodu a péče o maličké dítě je pro ženu velmi náročné, prochází také bouřlivými hormonálními změnami, může být vyčerpaná, nevypadá, depresivní. Některá maminka uvítá pomoc okolí, partnera, babiček, jiná chce být naopak s dítětem sama, sladit se, nastavit si režim a denní rytmus. Proto je potřeba s přítelkyní více komunikovat a její potřeby respektovat. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Děkuji za doplnění informací.  Ale jak jsem psala, soustřeďte se na situace, kdy nepláče. Můžete si se synem promluvit, co pomohlo k tomu, že neplakal, co by mohlo pomoci k tomu, že to zvládne i příště. Ohledně chování staršího syna může být ve hře i reakce na mladšího sourozence. Obraťte se prosím na odborníka přímo. Takto přes internet to nevyřešíme. Zdravím Matoušková

Dobrý den, na základě vašeho dotazu mám příliš málo informací. Nerozumím zda syn pláče, že se nechce oblékat, nebo že nechce jít ven, dejme tomu, že je to ten druhý důvod. Je to opravdu ve všech situacích? I když jdete třeba do školky, k babičce? Stává se někdy že nepláče? Někam se například těší a chce tam jít. Zkuste vypozorovat a klást důraz na situace, kdy se odchod ven obejde bez breku. Nechcete třeba po něm příliš dlouhé procházky, výlety, ze kterých bývá hodně unavený? Líbí se mu pak venku, když jdete? Co jiného chlapec doma dělá, že nechce jít ven. Není například na nějaké elektronice? To pak bývá časté, že se děti od mobilu či tabletu nechtějí odtrhnout, zejména chlapce to zcela pohltí. Zkuste se synem navštívit dětského klinického psychologa a situaci s ním probrat. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, na váš dotaz není jednoduchá odpověď.  Ať už zvolíte jakýkoliv způsob, tak se může stát, že se u syna rozvine separační úzkost. Pro vás však hraje fakt, že u takto malého dítěte není ještě rozvinuto vnímání času. Dětská psychika je navíc pružná, děti se rychle na nové situace adaptují. Je také dokázáno, že rané zážitky si pamatujeme nejdříve asi od tří let věku. Ve vašem případě bych ponechala volbu, jestli vás v nemocnici navštěvovat nebo ne, na tom, kdo bude malého hlídat. Tedy ve vašem případě na tatínkovi, bude to on, kdo ponese tíhu zodpovědnosti a bude případně muset uklidňovat tesknícího a plačícího chlapce. Je tedy potřeba, aby se tatínek ve své "hlídací " roli cítil co nejkomfortněji. Bylo by také dobré vyzkoušet před nástupem do nemocnice ukládání syna tatínkem. Můžete si večer třeba někam vyjít a tatínek uloží děti. Pokud to zvládnou, můžete zkusit přespat třeba u babičky.  Takto nebude pro syna situace tak překvapující a frustrující, když zjistí, že občas nejste doma, ale zase se vrátíte. Můžete mu také zkusit ukázat budovu nemocnice, ke s dcerou budete a vysvětlit mu, že to je ten domeček a že v něm jsou nemocné děti,  aby to pro něj nebylo tak abstraktní. 

Pokud by se i přesto rozvinula separační úzkost, pak buďte po návratu z nemocnice synovi nablízku, poskytněte mu pocit bezpečí a pomozte mu toto období překonat. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

ptáte se, která varianta ohledně možné docházky do školky by byla pro Vašeho syna nejlepší a uvádíte několik možností, které berete aktuálně v úvahu.

Líbí se mi, že se zamýšlíte nad tím, co by synovi prospělo nejvíce, ale odpovědět na to, jak bych na vašem místě postupovala, neumím, protože vašeho syna neznám. Největšího odborníka má váš syn ovšem doma, a to vás, jeho rodiče.

Zkusím aspoň nabídnout nějaké podněty, které Vám můžou ulehčit rozhodování.

V první řadě mne zaujalo, že ze všech možností zmiňujete jako tu nejakceptovatelnější pro vás variantu, že byste syna nejraději nechala ještě rok doma. Co vám v tom brání konkrétně? 

Uvažujete v této souvislosti o potřebě socializace, která je potřebná pro zdravý vývoj dítěte, ale zároveň je její začátek i míra u každého dítěte individuální. Některé dítě se cítí v kolektivu jako ryba ve vodě už např. ve 2 letech, jinému vyhovuje pozvolnější rozjezd a cítí se bez rodičů jistější až v pozdějším věku.

Jak to vnímáte u svého syna? Cítíte, že už mu doma jako společnost nestačíte nebo se syn spokojí zatím jen s občasným kontaktem s dětmi? Jak se mezi dětmi chová - je spíše pozorovatelem nebo aktivně děti vyhledává a kontaktuje?

Máte nějakou možnost, jak synovi zajistit kontakt s vrstevníky než ve školce? Např. v rámci pravidelného kroužku, případně setkávání se s dětmi na hřišti, s příbuznými? Není možné se v blízkém okolí spojit s dalšími rodiči, co řeší podobnou situaci? Co dětská skupina, se kterou už měl syn zkušenost?

Jaké máte priority co se týká školky? Co je pro vás nejdůležitější? Jaký benefit by kromě společnosti dětí synovi školka přinesla?

Jak se vyjadřuje paní logopedka ohledně synovy připravenosti na školku? Jak syn zvládá změny, přechody mezi aktivitami, pobyty u příbuzných apod.? Jak je přizpůsobivý? Může být u něj pravděpodobnější potíž při přechodu z jedné školky do druhé nebo si zvyká bez potíží na nové situace?

Co se týká soukromé školky - máte dobré reference? Ne vždy musí platit, že přístup učitelek ze školky s menším počtem dětí je lepší a naopak, že větší počet aktivit dítěti zaručí větší spokojenost.

Jaká pozitiva by mohla mít vaše státní školka? Máte informace od rodičů - jak probíhá denní režim, vedou děti např. ke kreslení apod. aktivitám, vyžadují poobědové spaní u všech dětí apod...

Co jsem vnímala ve vašem psaní, je zájem o synův názor, co se školky týká. Oceňuji snahu o respektující přístup k dítěti, zároveň je však ke zvážení, jakému (spolu)rozhodování je vhodné čtyřleté dítě  vystavit. Přestože syn sice má určitou zkušenost s dětskou skupinou a nyní se vyjadřuje, že do školky sám bez maminky jít nechce, je hodně nepravděpodobné, že dokáže dopředu posoudit, jak se mu bude ve školce líbit, jak si zvykne a  nedokáže si v rámci zkušeností přiměřených jeho věku představit přínos, který může docházka do školky mít, a naopak- co vše by se mu líbit nemuselo. Kdo má životní zkušenosti a kdo musí udělat toto rozhodnutí, je rodič. Dítě potřebuje při důležitých rozhodnutích, kterých není z hlediska věku schopné, aby dospělý udělal rozhodnutí za něj a dokázal mu přiměřeně a jednoduše sdělit, co a jak bude dále.

Nelze dítě - byť neúmyslně- zatěžovat vlastní nejistotou a vyžadovat jeho názor nebo dokonce rozhodnutí ohledně zásadnějších otázek.

Děti se pak mohou cítit zmatené, nejisté, někdy se mohou jevit až úzkostně, protože nasávají nejistotu rodiče a jsou nechtěně tlačeny do pozice, ve které se právem necítí komfortně.

Obecně lze říct, že pokud není rodič o správnosti určitého řešení přesvědčený, dítě dokáže toto velmi dobře vycítit, je vůči danému řešení v odporu a může je bojkotovat, protože od rodiče obavy přejalo a necítí se dostatečně pod ochranou toho, kdo by mu měl poskytovat jistotu. Rodič musí být pro dítě dobře čitelnou autoritou, která mu pomůže vztahovat se k světu bezpečně a poskytne mu oporu, když se vyskytnou potíže.

Pokud se tedy např. rozhodnete, že školka poskytne synovi to, co nyní nejvíce potřebuje, pomůžete mu nejvíce tak, že ho na docházku připravíte povídáním si o konkrétních pozitivech, která ho tam budou čekat a poté ho podpoříte, pokud se nebude vše dařit tak,jak by si představoval a vydržíte i přes počáteční nesnáze. Pokud však u dítěte adaptace ani po pár měsících neprobíhá optimálně, je stále možnost jej z docházky stáhnout a nechat si ho dále doma, rozhodně se však nejedná o selhání.

Jestliže se rozhodnete, že je pro vás všechny příjemnější ještě si syna užít doma a vyzkoušet školku až na ni budete všichni dostatečně připraveni, věřím že si chlapec klasickou docházku užije dostatečně  ještě v dalším roce nebo dvou a nic zásadního do života mu uteče, obzvlášť pokud ho o kontakt s dětmi neochudíte a zkusíte mu ho zajistit aspoň v menší míře mimo školku.

Věřím, že uděláte to nejlepší rozhodnutí ohledně syna a přeji hodně radostných chvil s dětmi.

Dobrý den, na základě vašich informací vám nedokážu jednoznačně odpovědět. Jistě děláte vše podle vašeho nejlepšího svědomí, jak nejlépe dokážete a s ohledem na prospěch a potřeby vašeho syna. Výchova dítěte je složitá disciplína a navíc neexistuje správné a špatné řešení, každý rodič je jiný a každé dítě je jedinečné a potřebuje jiný přístup, nemusíte si proto vyčítat, že něco děláte špatně. Je potřeba hledat cesty, jak postupovat, aby situace byla pro vás všechny i pro vaše dítě co nejméně náročná a zátěžová. Po přečtení vašeho dotazu se mi jeví, že váš chlapec ve svém krátkém životě procházel a prochází mnoha zásadními změnami. Nemám sice časové údaje, ale prožil zřejmě rozchod rodičů, tedy přišel o každodenní kontakt s otcem a jednu významnou osobu v životě. Poté nastoupil do školky, což je pro dítě významná změna a klade na něj nároky na adaptaci na nové prostředí s důrazem zejména na oblast sociální. Troufám si tvrdit, že i v případě, že ve školce pracujete vy i vaše maminka se vás syn musel nějakým způsobem začlenit do kolektivu, vyrovnat se s tím, že se jemu blízké osoby věnují i jiným dětem a nejsou zde pro něj. Paradoxně tato situace pro něj může být náročnější, než kdyby došlo k jeho nástupu do jiné školky a odloučení od vás. Byl by totiž ve stejné situaci a startovní pozici, jako všechny ostatní děti. Dále uvádíte, že jste si našla nového partnera, ke kterému již se synem jezdíte a to i přes noc. Navíc jste syna seznámili s tím, že stavíte nový dům a tím z pohledu dítěte vlastně přijde o dosavadní domov včetně podpory prarodičů, na které je zřejmě zvyklý. Do toho návštěvy u otce, které přinášejí další změny prostředí a navíc se jeví, že vy jako dospělí nejste s otcem v souladu ohledně výchovy a především pobytu syna u něj. Proto mě napadá, že těchto změn je na tak malé dítě v krátkém časovém období velké množství, navíc jsou velmi zásadní a spojené s potřebou adaptace na stále nová a další prostředí i osoby. Jediným stálým bodem v jeho životě tak zůstáváte vy a případně babička (nepíšete, jestli s ní syn zvládne zůstat bez potíží). Nelze se proto divit, že váš chlapec prožívá protrahovanou separační úzkost, kterou další změny v jeho životě jen přiživují a zhoršují. Nejhorší, co byste mohla udělat, je nyní začít syna násilně nějak od sebe oddělovat. Naopak mu dopřejte jistotu vaší přítomnosti, nechte ho, pokud je to možné, chodit všude s vámi, nebo mu alespoň řekněte, kam jdete a kdy se vrátíte. Vzájemnou dohodu se snažte vždy dodržet. Nevyvíjejte na něj tlak ohledně toho, že by měl být bez vás schopen vydržet, neprobírejte to s ním. Vzbuzujete tak v něm jen dojem, že je něco špatně u něj. On však jen reaguje na svou ohromnou úzkost, kterou prožívá, když s ním nejste. Přílišný nátlak by mohl vést k narušení vašeho vztahu, začal by před vámi svoje pocity skrývat, protože by se za ně styděl a přestal by vám důvěřovat, což by mohlo mít na jeho vývoj negativní následky. V případě nutnosti odejít, syna nechávejte s osobou, nebo s osobami, které dobře zná a pobyt s nimi zvládá. Podporujte vztahy s biologickým otcem, ale na formě a délce pobytu chlapce u něj se předem dohodněte. Dítě by se nemělo stát svědkem dohadování dospělých, jestli někde bude nebo nebude spát, ještě více ho to znejišťuje. Všechny tyto okolnosti je potřeba dohodnout předem, ale i tak byste měli postupovat s ohledem na aktuální situaci a stav chlapce, pokud by si například jít k tatínkovi někdy netroufal, neměl by být nucen. Zároveň je však potřeba tatínka aktivně zapojit do komunikace o jeho dítěti, nepřestává být jeho rodičem a důležitost otcovského vztahu a příkladu je pro vývoj dítěte velmi významná. 

Teprve až se syn dostatečně nasytí vaší přítomností, jeho prostředí se stabilizuje a on získá potřebnou jistotu se začne sám osamostatňovat i bez nucení. Ohledně dosažení dohody a zlepšení komunikace s otcem dítěte by bylo dobré kontaktovat Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy či rodinnou poradnu, které bývají ve všech krajských městech, kde zaměstnávají odborné pracovníky, psychology, mediátory, kteří vám s domluvou pomohou. Dále se synkem můžete navštívit Pedagogicko psychologickou poradnu, nebo dětského klinického psychologa, kde bude možné osobně a podrobněji probrat vaši situaci a kde vám mohou pomoci s nalezením vhodných výchovných postupů k podpoře synova sebevědomí a osamostatnění. S pozdravem 

Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, čtyřleté dítě prožívá magické období, nerozlišuje ještě dobře, co je skutečné a co není, má bujnou fantazii. Některé děti mají i imaginární kamarády, se kterými komunikují a kteří je všude doprovázejí. Proto nemusí vámi popisované hlasy, které slyší vaše dcera nic znamenat. Zajímavý je ale obsah těchto hlasů, které ji nabádají, aby vám ublížila. Doporučila bych pro jistotu konzultovat s dětským lékařem vaší dcery. Zároveň se zamyslete nad vaším výchovným stylem, zkuste si zodpovědět následující otázky: Nejste ve výchově příliš autoritativní?

Má vaše dcera možnost vyjádřit negativní emoce nebo nesouhlas? 

Jsou projevy vzteku nebo odporu považovány ve vaší rodině za něco naprosto nepřijatelného?

Dělá se vše jak to určíte vy, nebo má dcera možnost prosadit i svoji vůli? 

Je to pořád hodná a poslušná holčička, nebo taky někdy zazlobí?

Její "hlasy" mohou být nezpracované negativní emoce, které v sobě z nějakého důvodu potlačuje a není schopna nebo nemá prostor je vyjádřit. Možná by stála za to konzultace u dětského klinického psychologa, který by s ní a případně i s vámi pracoval. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, podle pouhého popisu nemohu posoudit míru případného opoždění vývoje vašeho dítěte. Začátek chůze ve 22 měsících věku nemusí sám o sobě nic znamenat a může být v širší normě. Důležitější jsou pak další aspekty ve vývoji dítěte, vývoj řeči, sociálního chování, prostě v takto nízkém věku se jedná o celkový psychomotorický vývoj, kde je vše navzájem propojené. Důležitý je celkový obraz dítěte. Doporučila bych vám řešit svoje obavy nejdříve s dětským lékařem vašeho dítěte a zvážit odborné vyšetření u dětského klinického psychologa, případně i dětského psychiatra. Píšete, že u starší dcery byl diagnostikován autismus s mentální retardací, jste tedy pravděpodobně již v odborné péči. Zkuste tedy vývoj vaší mladší dcery konzultovat s těmito odborníky a postupujte podle jejich doporučení. Doma je důležitá všestranná stimulace dítěte, dostatek podnětů, pohybový rozvoj, řečový rozvoj formou básniček, písniček, prohlížení dětských knížek, obrázků. Pohádky v televizi pečlivě vybírejte, čas strávený u televize by měl být omezený. Aby sledování televize bylo pro dítě přínosem pro rozvoj myšlení a slovní zásoby, pak je potřeba, aby se rodič díval s ním a dění v televizi komentoval, vysvětloval. Doporučila bych vám se s oběma děvčátky obrátit na Ranou péči, což je sociální služba, která poskytuje pomoc rodinám s dětmi s obtížemi. Pracovníci jsou schopni dojet i domů a pomocí a poradit. Raná péče se poskytuje do sedmi let věku dítěte, proto ji neváhejte kontaktovat.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog 

Dobrý den, váš dotaz nepřísluší ani tak psychologovi, ale spíše ošetřujícímu dětskému lékaři vašeho syna. Při horečnatém onemocnění se blouznivé stavy mohou objevovat. Je přirozené, že dítě je po nich dezorientované a obsah halucinací si nemusí vybavovat. Nesnažte se je vybavovat, mohlo by to u dítěte spustit nežádoucí reakci a upevnit negativní prožitek, obavy a úzkosti. Lepší je, když své zlé sny zapomene. V případě výskytu takového stavu dítě ujistěte o vaší blízkosti a bezpečí, chovejte se klidně, nesnažte se jej násilně probírat, mluvte na něj uklidňujícím a tichým hlasem.  Pokud o to dítě stojí, můžete ho obejmout a ukonejšit, pokud kontakt nevyhledává, pak jej nenuťte. Můžete poté se synem probrat situaci ve smyslu komentáře, tobě se asi něco nepříjemného zdálo a zeptat se ho, jestli mu můžete nějak pomoci, nebo jestli by mu něco pomohlo. Třeba bude sám schopen vyjádřit, co by potřeboval. S dětským lékařem tyto stavy zkonzultujte, na místě by podle jeho doporučení možná bylo vhodné zvážit nějaké další odborné, například neurologické vyšetření. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, na váš dotaz není úplně jednoduchá odpověď, chápu, že vás tato situace trápí. V případě starších dětí se pravděpodobně nejedná o bezdůvodné bití mladšího dítěte, ale spíše o snahu o navázání kontaktu. Stejně tak, jako se učíme určité dovednosti a vědomosti, tak se učíme i sociálním kontaktům. Dvouleté dítě si ještě neumí hrát kooperativně, takto staré děti si hrají spíše vedle sebe. To ovšem neznamená, že se o ostatní děti živě nezajímají. Svoje sympatie a zájem pak mohou projevit i takovým způsobem, že někoho uhodí. Není za tím zlý úmysl a dítě zároveň nedovede v tomto věku posoudit následky svého chování, jedná impulzivně a nepromyšleně. Děti mají různý temperament a ty živější mohou také testovat hranice, experimentovat a zkoušet co to udělá, co se stane, když někoho uhodí. Jednoduchý recept, jak takovému "sbližování" zabránit úplně neexistuje. Vždy ale pomůže pozornost dospělého věnována dětem, zapojení dospělého do hry dětí. Dospělý svým příkladem ukazuje dětem, jak mají komunikovat, jak se chovat a jak si spolu mohou hrát. Zkuste mít svého chlapce pod kontrolou a pokud se k němu nějaké dítě přibližuje, pak kontakt vhodně usměrněte. Řekněte třeba, ty si chceš s námi hrát? Pojď zkusíme postavit bábovičku, hrad, jezdit bagrem. I když se vám asi nepovede zabránit všem střetům, tak zase mějte na paměti, že i váš chlapeček se sociální interakcí učí, i když pro něj není třeba vždy příjemná. Bude vědět, jak reagovat v kontaktu s většími dětmi, že se může stát, že nad ním budou mít fyzickou převahu. I negativní zkušenosti dítě formují a svým způsobem obohacují a připravují na život. Tím však nechci říci, že je dobré tolerovat ubližování a násilí. Přeji co nejméně konfliktních situací. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, na váš dotaz nelze takto jednoznačně odpovědět. Mám příliš málo informací. Odhaduji, že u vás jde nejspíše o vícegenerační soužití v jedné domácnosti. Toto rodinné uspořádání přináší ve výchově dětí určitě mnoho výhod, ale také některé nevýhody. Přirozeně se objevují i třecí plochy. Zejména prarodiče mají někdy s dobrým úmyslem snahu zasahovat mladé rodině do výchovy dětí. Doporučovala bych vám dohodnout se na pravidlech ohledně výchovy a péče o děti nejdříve s partnerkou a potom s nimi citlivě seznámit prarodiče. Zákonnými zástupci dětí jste vy jako jejich rodiče a vy také nesete rodičovskou zodpovědnost za jejich správný vývoj a výchovu. Měli byste to tedy být vy, kdo určuje pravidla, prarodiče by je měli respektovat a akceptovat. Situaci je potřeba řešit klidně, pomocí vzájemné dohody a určitě ne před dětmi a v zajetí emocí. Pokuste se dohodnout co nejvíce konkrétně kdo, kdy a jak se bude na péči o děti podílet. Například, že pokud jsou doma rodiče a dětem se právě věnují, pak by do toho neměli prarodiče vstupovat, pokud nejsou požádáni. Obdobně si promluvit i o dalších situacích, seznámit prarodiče s tím co vám není příjemné, ale také ocenit jejich podporu a pomoc. Pokud by se nedařilo vzájemnou dohodou dosáhnout domluvy, pak se můžete zkusit obrátit na Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy, kde vám mohou pomoci vyškolení odborníci, moderátoři. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog 

Dobrý den, na vaši otázku není úplně jednoduchá odpověď. Bohužel neuvádíte věk vaší dcery, což je v tomto případě informace docela zasadni. Pohoda a spokojenost dítěte v předškolním zařízení je určitě velmi důležitá. Důležitá však je také úroveň výchovně vzdělávací činnosti v MŠ, která pak následně bude dítě připravovat na úspěšné zahájení školní docházky. Jako rodiče nejlépe vaši dceru znáte a víte, jak se na nové prostředí adaptuje. Píšete, že zpočátku mívá obtíže a fixuje se na učitelky, což se v předškolním věku dá považovat za naprosto normální. V úvahu vemte také to, že do případné nové státní školky by dcera nastupovala až po prázdninách, takže pravděpodobně po určité časové prodlevě, kdy by do školky nechodila. Tato skutečnost by vám mohla vytvořit přirozený časový předěl, před nástupem do nové školky. Pro malé dítě je doba prázdnin dlouhá a dá se předpokládat, že na školku lehce pozapomene, což by vám mohlo pomoci ve vaší situaci. Koncem prázdnin můžete dceru začít připravovat na to, že nastoupí do školky nové. Ohledně budovy MŠ bych se tolik neobávala, důležité je, jaká je školka uvnitř a především to, jak se tam k dítěti chovají a zacházejí s ním. Musíte se však rozhodnout jako její zákonní zástupci sami. Mohlo by vám pomoci vzít si k ruce papír a tužku, na jednu stranu papíru si napsat všechna pozitiva změny školky, na druhou stranu zase negativa a pak tyto seznamy porovnat. Přeji vám, ať se dobře rozhodnete a ať je dcerka ve vámi vybrané školce spokojená. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, pokud vaše dcera začala vašemu novému partnerovi říkat tati spontánně, tak není třeba ji bezpodmínečně opravovat. Děti prostě považují za rodiče ty blízké lidi, kteří se podílejí na jejich každodenní výchově a péči. Vztah s biologickým otcem by to ovlivnit nemělo, děti jsou schopné mezi tatínky dobře rozlišovat. I když to tak v mladším věku někdy nevypadá, tak se stoupající vývojovou úrovní a věkem si dobře uvědomují, kdo je jejich vlastní otec. Samozřejmě je důležité, aby biologický otec se vztahu s dítětem nezmizel a udržoval s ním pravidelný kontakt, který by neměl být omezen jen na přání k svátku a k narozeninám. Právě nezájem nebo nedostatek kontaktu s rodičem je to, co naruší vzájemný vztah, nikoliv to, jak koho dítě oslovuje. Jestli však necháte dceru, aby vašeho partnera oslovovala tati, tak by s tím měli souhlasit všichni zúčastnění. Měli byste to probrat vy dospělí mezi sebou, tedy váš současný partner i otec dítěte by s tím měli souhlasit a nemělo by jim to vadit. Pro rodiče může být velmi bolestné, když slyší, že jeho dítě oslovuje tati pro něj cizího pána. Pokud by s tím měl někdo ze zúčastněných problém, pak by bylo vhodnější naučit dceru říkat partnerovi strejdo. Časem si na to zvykne a naučí se to, teď je pro ni asi matoucí, že u vás někdy bývá partnerova dcera, která mu tati říká. Ohledně partnerovy holčičky u ní vývoj probíhá tak jak má, to že si dítě v určité fázi vývoje věci či lidi přisvojuje, je sebestředné a používá slovo moje je v určité fázi vývoje úplně normální. Schopnost dělit se o cokoliv, porozumět cizímu vlastnictví, či pochopit, že tatínek nepřestává být jejím otcem, i když žije s jinou paní a holčičkou se teprve vyvíjí. Jejímu chování se však v popsané situaci není co divit, proto je potřeba přistupovat k dítěti citlivě, aby neutrpělo újmu. Partnerova dcera by neměla mít pocit, že je při návštěvách u vás upozaděná. Její otec by se měl přednostně věnovat jí, protože ji předpokládám má jen na určitý čas, aby také on neztrácel s dcerkou vztah. S vaší holčičkou je partner zřejmě v kontaktu denně. Pro jeho dceru je to o to těžší, že vaše vlastní dítě je stejně staré a je pro ni tedy velkou konkurencí. Snadno by si mohla myslet, že ji tatínek vyměnil za jinou holčičku, protože mu třeba nebyla dost dobrá, což by mohlo narušit její budoucí zdravý vývoj a sebedůvěru. Bylo by vhodné, aby tatínek s dcerkou naplánoval třeba nějakou akci nebo aktivitu, při které by se věnoval jen jí. Nemělo by být samozřejmostí, že vaše děti z prvního vztahu dělají automaticky vše společně a jsou stále spolu, když je u vás děvčátko na návštěvě. I když se děti mají rády a hrají si, tak to neznamená, že nepotřebují své rodiče také jen samy pro sebe. Přeji hodně úspěchů při zvládání určitě složitých situací, které život přinese. V případě obtíží můžete zkusit kontaktovat dětského klinického psychologa, nebo Poradnu pro mezilidské vztahy. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, z vašeho popisu není patrné, jak často si otec děti bere, nebo jestli máte střídavou péči? V každém případě ne všechny děti dobře snáší změny, navíc se vašim dětem rozpadla rodina, přišly o jistou míru stability a bezpečí. Reakcí může být separační úzkost - strach odloučit se od nejbližší pečující osoby, v tomto případě od vás jako od matky. Na tuto úzkost a strach mohou nasedat psychosomatické obtíže, zejména u citlivého dítěte s touto dispozicí. Je zde potřeba postupovat vzhledem k synovi velmi citlivě. Neměl by určitě přijít o kontakty s otcem. Otcovská postava je v životě chlapce velmi důležitá. Bylo by ale dobré se s ohledem na aktuální situaci s tatínkem domluvit na nějakém řešení, které bude pro chlapce co nejméně stresující. Jedná se o řešení na přechodnou dobu, než syn opět získá potřebnou stabilitu a separační úzkost odezní. Tatínek by si ho mohl na omezenou dobu brávat třeba jen na procházky, výlety, nebo k sobě přes den bez spaní. Vzhledem k tomu, že domluva může být složitá, pak by bylo vhodné kontaktovat Poradnu pro mezilidské vztahy a pokusit se dojít např. prostřednictvím mediace k nějaké dohodě, kompromisu. Ohledně obtíží syna se můžete poradit také s pediatrem a případně by bylo vhodné kontaktovat dětského klinického psychologa. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, v první řadě bych vás chtěla uklidnit, na vyhledávání odborníka to zatím nevypadá, i když pokud budete stát o nějaké výchovné rady, tak jej vyhledat můžete vždycky. Vypadá to, že máte doma dva zdravé, krásné a normálně se vyvíjející chlapce. Různých chyb ve výchově uděláme určitě všichni spoustu, jsme přece omylní lidé s chybami a ne roboti či automaty na bezchybnou výchovu. Ale ve vašem případě se ani o výchovnou chybu nejedná. Tak pročpak se vaši chlapečci chovají jako čertíci a nechtějí poslouchat a vašim trestům se smějí a perou se? 

S největší pravděpodobností se jedná o vývoj a to zdravý vývoj. Vaši chlapci se vývojově dostali do období vzdoru. O tomto období bylo již mnoho napsáno, najdete o něm mnoho literatury, informací na internetu v časopisech i jinde. Také na webu Baby online je o tomto období hodně informací, proto je podrobně již vypisovat a opakovat zde nebudu. Jen se pokusím shrnout nejzásadnější. Jedná se o vývojové období, které přichází v silnější či slabší formě v životě každého zdravě se vyvíjejícího dítěte. Jedná se vlastně o vývojový krok kupředu, i když z pohledu vychovatele i dítěte je toto období často náročné a ne vždy příjemné. Toto období přichází často náhle a z dítěte, se kterým se dalo normálně domluvit, se najednou stává malý vztekloun, který se třeba i válí po zemi, kvůli téměř nicotným či úplně vymyšleným příčinám. A všechen ten vzdor a vztek je velmi často namířen vůči rodičům či jiným nejbližším vychovatelům. Proto vaši chlapci cizí autoritu ve školce respektují a výchovné obtíže zde nemají. Nervová soustava dítěte v tomto období ještě není zralá a dítě nedovede rozumově zpracovat a ovládnout svoje pocity. A to zejména pocity negativní, které v nich vyvolává například zákaz či nepovolení něčeho, snaží se porušovat a posouvat daná pravidla. Děti se tak ale zároveň učí svoje negativní emoce zvládat a zpracovávat. Pokud se tedy stane, že se dítě dostane do vzteklého záchvatu, je potřeba počkat, až afekt odezní, dítě netrestat, nekřičet na něj, a ani se ho nesnažit nějak po dobrém usměrňovat. Dítě nás v této chvíli stejně nevnímá a každý náš pokus o uklidnění ještě afekt zhoršuje. Můžete třeba jen okomentovat jeho vztek, vyjádřit mu pochopení, ale nezasahovat (př. vím, že se zlobíš, že jsem ti nekoupila lízátko, chápu že tě to zlobí, ale měl bys zkažené zoubky...). Až se dítě uklidní, tak je teprve možné s ním danou situaci probrat, vysvětlit dětským způsobem, jak by se dítě mělo chovat, nebo proč je potřeba daná pravidla respektovat a dodržovat, proč na nich trváme. V některých případech je možné odhadnout, kdy vztek přichází (třeba vždy, když jdeme kolem obchodu s hračkami) a vzniku záchvatu předejít (jdeme jinou cestou). V tomto období je potřeba být s dětmi trpěliví, nebrat si jejich chování osobně. Ony pouze bojují samy se sebou a zvládnutím svého vzteku. Můžete se zkusit co nejvíce zapojit do her vašich dětí, bylo zjištěno, že děti, se kterými si rodiče hodně hrají, mívají pak toto období mírnější. U vás je prožívání tohoto období o to náročnější, že jej máte 2x současně. Navíc se přítomností stejně starého sourozence mohou projevy ještě zhoršovat, a proto se chlapci perou. Možná by bylo dobré občas chlapce rozdělit a věnovat se každému individuálně. Ono existovat ve dvou provedeních pro dítě také může být zátěž, dvojčata zejména stejného pohlaví si bezprostředně konkurují. Každé dítě navíc potřebuje individuální přístup a pozornost. Ono se na to u dvojčátek často zapomíná a rodiče je mají tendenci brát jako jednu osobu. To také může být důvodem jejich vzájemného praní a soupeření, jde jim o vaši výlučnou pozornost. Děti v touze po pozornosti akceptují i tu negativní, třeba že dostanou na zadek, jak píšete. Proto kluky rozdělte, podělte se třeba s tatínkem nebo babičkou a podnikněte s nimi něco také odděleně. Mimochodem fyzické tresty stejně nic nevyřeší, děti se pouze učí své negativní pocity řešit agresí a přenášet na někoho jiného a to nechceme. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, 

píšete o situaci, se kterou se setkává hodně rodičů. Dcerka je ještě hodně malá a zřejmě cítí momentálně zvýšenou potřebu kontaktu s vámi, ať už je to z jakéhokoliv důvodu. Opakované buzení dítětem putujícím v noci po bytě a následně nekomfortní spaní s kopající dcerkou v posteli však nejsou zážitky, které by člověk vyhledával, a proto je dobře, že se snažíte situaci řešit. Pokud u dcery nepozorujete jiné změny v chování, předpokládala bych, že se jedná jen o přechodnou záležitost, která odezní.

Zkuste popřemýšlet, kolik času s dcerou aktivně trávíte přes den, jestli máte čas věnovat se společně nějaké činnosti, která ji baví a kdy by vás na chvíli měla jen pro sebe - zda nepotřebuje více fyzického kontaktu s vámi.

Jinak i když dcera neuvádí žádný konkrétní strach v noci, nebude špatné, když zkusíte nechat v pokojíčku malé světýlko, pořídíte lapač snů, abyste odehnali případné sny škaredé a přilákali dobré spaní... Zeptejte se, co by jí pomohlo, aby se jí lépe spalo, třeba na něco společně přijdete. Třeba nějaký váš osobní předmět (polštářek, oblečení...), který by měla v posteli, by ji mohl pomoci uklidnit se...

S dcerkou se také bavte o tom, že na tulení se máte den, případně večer, vysvětlujte si, že v noci každý potřebuje svůj prostor, a pokud v noci přijde, přenesete ji zase do její postýlky, abyste si všichni lépe odpočinuli a druhý den měli sílu třeba na společné hraní. Bude potřeba nějakou dobu vydržet, být důslední a dítě do postýlky vracet. 

Jinak na BOL najdete i další názory na toto téma, např. v poradně pod názvem Dítě chodí spát k rodičům.

Přeji hodně radosti z dětí a klidné spaní.

Dobrý den, doporučila bych vám obrátit se nejdříve na paní třídní učitelku, jestli u dcerky nezaznamenala nějakou změnu ve zvládání školních povinností, zhoršení prospěchu, ve vztazích s vrstevníky či jinou změnu. Situaci proberte a pokuste se s paní učitelkou citlivé ve spolupráci řešit. Pokud paní učitelka žádné obtíže ve škole nepozorovala, pak bych vám doporučila kontaktovat buď dětského klinického psychologa nebo pedagogicko psychologickou poradnu, kde by vám mohli pomoci přijít na podstatu dceřiných obtíží. Doma na dcerku netlačte, nesnažte se zjistit, co je příčinou obtíží, jen ji ujistěte o vaší podpoře a že za vámi může kdykoliv přijít, když bude potřebovat. Poté vyčkejte, jestli dcerka sama nepřijde. Je ale možné, že si dcerka příčinu obtíží ani vědomě neuvědomuje, jen reaguje somaticky. Proto s kontaktováním odborníka neotálejte, u dcerky by se mohly rozvinout psychosomatické obtíže, které se pak často obtížné odbourávají a řeší. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, některé citlivější děti mívají s vyprazdňováním mimo domov obtíže. Doporučila bych vám se synkem kontaktovat dětského klinického psychologa a situaci a delší postup s odborníkem probrat. Na citlivou nervovou soustavu navazují pocity studu a mohlo by to vyústit v psychosomatické obtíže, zadržování stolice a následně obtíže s vyprazdňováním, proto návštěvu u psychologa neodkládejte. Ohledně doporučení vhodného odborníka se můžete poradit u vašeho dětského lékaře. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog