Dobrý den paní magistro,mám dotaz ohledně mé dcery. Anička je zatím jedináček, má 20 měsíců. Je hodná, šikovná, zdravá, poměrně společenská, ALE. Kdykoliv, když jsme spolu a kdokoliv si jí chce pochovat, nebo se jí jen dotknout, tak utíká, řve, chce být jen se mnou. Je u nás babička, (na kterou je opravdu zvyklá, vídají se téměř každý den), Anička si v pohodě hraje, máma jí chce pomazlit, NEEXISTUJE, zdrhá za mnou. S manželem je díky bohu v pohodě. Fór je v tom, že když je u té stejné babičky na hlídání, a to i přes noc, nemají jediný problém, Anička se s ní mazlí, udělá si z ní kolikrát tu pečovatelku, tzn. chce být jen s ní, jakmile příjde děda, zdrhá zase za ní a chce být u ní. Už jsem z toho dost unavená, neboť to trvá nejméně půl roku a chtěla bych se vás zeptat, jestli dítě v tak malém věku už dokáže hrát/předstírat? Ona je opravdu v pohodě víceméně s kdekým, když nejsem na blízku. Trvá to pár minut, než například opláče můj odchod a je s tou danou osobou v pohodě. Ale jakmile jsme kdekoliv, nebo i u nás doma a někdo o ni projeví zájem, jsem-li na blízku, je to k nevydržení. Moc vám děkuji za pomoc!
Dobrý den,
podle Vámi popisovaného chování dcerky se s největší pravděpodobností skutečně jedná o projevy separační úzkosti. O tomto období je k dispozici mnoho materiálů a informací, také já jsem již několikrát na obdobné dotazy odpovídala. Proto bych se o projevech tohoto období nyní více nerozepisovala. Snad jen uklidnění pro vás, jedná se o naprosto normální projev zdravého vývoje dítěte. Je to projev zdravě se formujících emočních vztahů k matce a k dalším pečujícím osobám. K dceři je potřeba přistupovat citlivě, poskytnout jí fyzický kontakt, pomazlení, pochování, když jej bude potřebovat. Čím citlivěji k ní budete přistupovat a naplňovat její potřeby citové blízkosti, tím se rychleji naplní a toto období odezní. Rozhodně není třeba se tím nijak trápit nebo znepokojovat, dcera se vyvíjí naprosto normálně. To, že se podobné projevy objevují ve vztahu k babičce, je známkou jejich dobrého blízkého vztahu. Samozřejmě že pokud jste přítomna vy jako nejbližší pečující osoba, tak dcerka upřednostňuje vás. Jinak i malé dítě si dokáže vybírat osoby, a to i u blízkých, které se o něj budou starat a které ne. Tyto preference se během dětství i několikrát změní a je to také normální (např. na toaletě mi může pomoci jen maminka, tatínek ne, na kole jezdím jen s pomocí dědečka apod.). Užívejte si zdravé a krásné dcerky, poskytněte jí dostatek blízkosti, dokud ji potřebuje.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Více o separační úzkosti najdete na www.babyonline.cz/vyvoj-ditete/separacni-uzkost.

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, prosím o radu jak se řešit se synem braním peněz. Synovi je 10 let a záměrně nepíšu krádež, protože bere své peníze. Ale ne ty, které má dejme tomu v pokladničce, které si může spořit, popř. v rozumné míře utratit jak chce. Pokud dostává peníze k narozeniním, atd. větší částky, mám doma mezi dokumenty obálku, do které peníze ukládám. Syn o ní věděl, ví, že jsou to jeho peníze, ale nikdy jsme z ní na běžné utrácení nebrali a ani není úplně volně přístupná. Jedině pokud si chtěl koupit něco opravdu dražšího, jsme z ní po domluvě peníze vzali a koupili. Že si peníze teď ve větší míře utrácí za brambůrky, pití, které bych mu nedovolila koupit, teď např. Prime to si všímám nějakou dobu,. Pokladničku má vybranou, domlouvali jsme mu, ale už jsem mu i řekla, že si utratil a tak nemá a je to jeho problém. Protože spolužáci mají to, nebo ono. Právě Prime jsem koupila k narozeninám, aby měl. S tím, že víckrát už ne. Nezakazuji mu tyto věci úplně, právě proto, aby neměl důvod lhát. Tímhle stylem se snažím řešit vše a zatím to fungovalo. Posledního půl roku je velice chytrý, na vše má odpověď a já jsem proti ostatním rodičům moc přísná. Dalším faktorem je to, že od covidu má oslabenou imunitu, bere léky. Hraje fotbal, je i se školou dost vytížený a snažím se, aby jedl pravidelně a zdravě i když mu relativně nic nezakazujeme. Ani ty brambůrky, atd. ale doma, s námi, ne nekontrolovatelně, tajně, každý den po škole,. Ještě není tak chytrý, nebo vychytralý, takže papírky, flašky většinou najdu někde po pokoji, v batohu, atd.Snažíme se mu vysvětlovat nějakou hodnotu peněz, ale asi převažuje to, že ostatní rodiče koupí a on chce taky.Nevím jak se k tomuto postavit, za prvé předpokládám, že braní peněz popře, mám je teď spočítané a kontroluji, jestli ubývají. A za druhé nevím jak moc být přísná, protože z neustálého vysvětlování, přemlouvání, handrkování se o to v jakých půjde botech, triku, co bude jíst, mám pocit, že moc mluvím a k ničem to není. Ještě musím doplnit, že se jedná o částku odhadem kolem 2000,-. V obálce bylo více 100,200,500 bankovek, nevím přesně, ale rozhodně to není pár drobných nad kterými bych mávla rukou a to, že jsou to jeho peníze podle mne na věci nic nemění. Myslím si, že má co chce, je jedináček, má mobil, konzoli, hezký pokoj, ne úplně vše značkové, ale normálně, k narozeninám, vánocům mu vždy pořídíme něco lepšího,.S fotbalem jezdíme každý víkend někam, někdy i 150 km, cesta, jídlo, vybavení, vše má kvalitní, dražší, ale nemůže mít vše i když bychom na to měli, právě proto, aby věděl, že je potřeba vše nějak rozdělit. Nechci to nějak přehnat, ale nejradší bych mu zakázala kde co a dala pocítit, že jsem opravdu zklamaná.Děkuji
Dobrý den,
výchova k finanční gramotnosti a hospodaření s penězi je velice důležitá a postupujete naprosto správně, když se k ní snažíte syna vést a dáte mu pocítit i případné důsledky jeho "hospodaření". Takto rozhodovat je určitě vhodné nechat syna o menších částkách, jako je např. kapesné. To je dokonce možné nechat v jeho kompetencí plně. Pokud nepocítí důsledky toho, že penízky neuváženě utratil tu za brambůrky, tu za drahé pití a pak již do dalšího kapesného nic nemá, tak se s nimi hospodařit nenaučí. Jiná situace je, pokud se jedná o větší částky peněz, které dostává např. k narozeninám a jiným příležitostem, jak píšete. Tady bych vám doporučila založit třeba společně se synem nějaký spořicí účet, kde si bude penízky šetřit. Můžete se spolu předem dohodnout a naplánovat, co bude cílovou částkou a co si bude chtít za peníze většího koupit. Po uspoření této částky si pak danou věc či přání může pořídit, splnit. Pokud budete nechávat tyto větší částky peněz doma, pak je to pro takto malé dítě příliš velkým pokušením, navíc je matoucí, že to, co nazýváte jeho penězi, zároveň nemůže utratit a hrozí mu konfrontace s vámi. Syn ještě ve svých 10 letech nemá vyzrálé morálně volní vlastnosti natolik, aby tomu plně porozuměl, je potřeba jej k hospodaření s financemi vést postupně. Vždyť hospodaření s finančními prostředky je problémem i pro mnoho dospělých. Budou-li peníze v bance, kde nad nimi budete mít kontrolu, pak vám i synovi odpadne spousta starostí. Nebudete muset pohyb peněz sledovat, syna s jejich ubýváním konfrontovat či sankcionovat, on nebude tolik v pokušení a nenakoupí si nezdravé věci. Důležité je se synem neztratit vztah a kontakt, hodně s ním komunikovat, zajímat se o něj, o jeho zájmy, přátele, o jeho svět. Probrat s ním, proč si myslí, že spolužákům rodiče více dovolí, co je to konkrétně a proč myslí, že mu to nechcete dovolit vy. Na místě je také mu vaše postoje a důvody vysvětlit. Je to, jak píšete, jedináček, je tedy na komunikaci a pohyb mezi dospělými zvyklý a bude jistě o to zdatnějším komunikačním partnerem. Mluvte s ním také o vašich obavách a lásce k němu, o vaší starosti o něj, to není projev slabosti, ale naopak vaší síly a rodičovské vyspělosti a vyslechněte a nezlehčujte také jeho důvody, i když mu i tak třeba nevyhovíte. Čím lepší vztah, založený na vzájemné důvěře, se vám se synem podaří vybudovat, tím více se o tento vztah budete moci opřít v průběhu jeho puberty. Ohledně oblékání bych vám doporučila stanovit jen hrubší hranice úměrně počasí, ale volbu trička apod. bych ponechala na chlapci. Pokud zvolí nepříliš vhodné oblečení, pak si následky ponese opět sám, a to je potřeba, aby se naučil. Pokud by potíže s braním peněz, či jiné, přetrvávaly, nebo se zhoršovaly, pak můžete k individuálnější práci se synem kontaktovat buď dětského klinického psychologa či Pedagogicko-psychologickou poradnu.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, máme 5 měsíční miminko syna Petra. Za mě jsme i šesti neděli zvládli dobře. Ano oba jsme se učili... a ne vždy to bylo růžové. Během porodu jsem řešil i problémy v podnikání a zpožděné fakturace. Na začátku šestinedělí se ze mě stála doslova Mary Poppins, ale dobrovolně a plánovaně. Bohužel v půlce šestinedělí mi přeskočilo a pomoc od pritelčiné maminky jsem začal odmítat. Řekl bych i žarlit, protože pro přítelkyni a syna jsem dělal vše. Naopak přítelkyně byla vysazena zase na mojí maminku... Pořád když se zpětně ohlednu časem, tak těch 5 měsíců hodnotím pozitivně. Máme za sebou výlety, milování, úsměvy, krásné fotky a vzpomínky. Na okolí působíme jako ideální rodina. Ale. Mám možnost velkou část pracovní doby pracovat z domu a plánovat si čas. Jsem neskutečně šťastný , že jsem s nimi a vidím růst mého syna. Ale přítelkyni to vadí... na šestinedělí nevzpomíná v dobrém a ani na porod. Porod byl těžší , ale ty objetí a to společno. Nikdy jsem necítil takovou propojenost mezi námi. Po šestinedeli přišla přítelkyně ze zrušením svatby v příštím roce. Navíc dva měsíce zpátky uvažovala, jaké to bude když s malým bude sama... Teď přišla s tím, že mě má ráda, ale nemiluje, a "asi" chce být rodina. Je to jak na horské dráze... Většinu času jsme šťastná rodina pusy, objetí, úsměvy blbnutí s malým..., ale přijde menší nedorozumění a je vše špatně a minimálně na rozchod. Interval sexu se snížil ale je. Pred narozením syna jsme byly zamilovaný par i během těhotenství. Nevím co stim milují přítelkyni i svého syna a udělám cokoliv pro naši rodinu. Proto píšu i o radu, ať mám i zpětnou vazbu mimo naše okolí a hlavně co stimuluje? Nechci o ně přijít.
Dobrý den, na tomto místě odpovídám na dotazy ohledně vývoje dítěte, na vztahové obtíže nejsem odborník. Doporučuji vám proto obrátit se na Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy, kde vám se vztahovými problémy pomohou. Ohledně vaší situace bych vám zatím doporučila na přítelkyni netlačit, více jí a jejím potřebám naslouchat. Období po porodu a péče o maličké dítě je pro ženu velmi náročné, prochází také bouřlivými hormonálními změnami, může být vyčerpaná, nevypadá, depresivní. Některá maminka uvítá pomoc okolí, partnera, babiček, jiná chce být naopak s dítětem sama, sladit se, nastavit si režim a denní rytmus. Proto je potřeba s přítelkyní více komunikovat a její potřeby respektovat. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,již jsem vám psala minule o synu 4,5 roku starém a ráda bych doplnila informace než budu něco řešit opravdu s klinickým psychologem. Syn pláče po každé co připravujeme věci ať na procházku nebo na zahradu nebo k babičce i na výlet ikdyž tam chce, nebo když se jdeme oblikat a obouvat ven i do školky a to se těší je tam spokojený. Jen hodně vyjímečně nepláče, ale nespozorovali jsme co by bylo jinak. Třeba dnes plakal ráno při odchodu do školky šli jsme sním oba s manželem i s mladším synem, ale vyjdeme z domu a on po chvilce přestane a dnes odpoledne jsem ho s mladším synem vyzvedla ze školky a šli jsme procházkou domu a byli na zahradě a byl bez problémů neplakal. Žádné náročné procházky nemáme už jen kvůli druhému synovi 2 roky (z důvodu kočáru a nebo ted začínáme chodit všude bez kočáru). Hraje si, kouká na pohádky v tv, ale ty odpoledne bývají málokdy spíše si hraje. Nejsme zastánci aby seděl za tabletem nebo mobilem ani jedno nemá a nepučujeme mu to... Předem děkuji za odpověď
Děkuji za doplnění informací. Ale jak jsem psala, soustřeďte se na situace, kdy nepláče. Můžete si se synem promluvit, co pomohlo k tomu, že neplakal, co by mohlo pomoci k tomu, že to zvládne i příště. Ohledně chování staršího syna může být ve hře i reakce na mladšího sourozence. Obraťte se prosím na odborníka přímo. Takto přes internet to nevyřešíme. Zdravím Matoušková

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,chtěla bych se zeptat už si nevíme rady. Máme syna starého 4,5 roku a už dva roky nám řve neustále při oblíkání a chození když jdeme ven.. Bohužel jsme nevysledovali žádný spouštěč… Začne vždy když vidí že připravuju věci na ven tak začne řvát a pak to jsou hysteráky, ale dělá to jen doma nikde jinde ani u babiček a ani ve školce… Tvrdí že neví proč to dělá nebo když je manžel v práci tak tvrdí že se mu stýská po tatínkovi, ale když je manžel doma a jdeme ven tak stejně řve... Mohu poprosit o radu co by to mohlo být a jak s tím vynaložit aby to přestalo? Opravdu už jsme v koncích...Předem děkuji za odpověď
Dobrý den, na základě vašeho dotazu mám příliš málo informací. Nerozumím zda syn pláče, že se nechce oblékat, nebo že nechce jít ven, dejme tomu, že je to ten druhý důvod. Je to opravdu ve všech situacích? I když jdete třeba do školky, k babičce? Stává se někdy že nepláče? Někam se například těší a chce tam jít. Zkuste vypozorovat a klást důraz na situace, kdy se odchod ven obejde bez breku. Nechcete třeba po něm příliš dlouhé procházky, výlety, ze kterých bývá hodně unavený? Líbí se mu pak venku, když jdete? Co jiného chlapec doma dělá, že nechce jít ven. Není například na nějaké elektronice? To pak bývá časté, že se děti od mobilu či tabletu nechtějí odtrhnout, zejména chlapce to zcela pohltí. Zkuste se synem navštívit dětského klinického psychologa a situaci s ním probrat. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den. Mám dotaz. S dcerou (5let) budu hospitalizována v nemocnici po dobu cca 5 dní. Řeším co a jak se synem, kterému budou za pár dni 2 roky. Bude doma s manželem. Bylo by lepší, kdyby za námi do nemocnice jezdili na návštěvu i přesto, že by pak třeba delší dobu plakal při odcházení ode mě?Nebo by bylo pro něj lepší, kdyby nejezdil, manžel by se ho snažil zabavit, odreagovat od myšlenek na maminku a vůbec mě těch 5 dní neviděl? Co je lepší z hlediska psychiky?Manžel se bojí, že mu bude víc brečet, hlavne pokaždé, když by od nás odjížděli, že když mě uvidí, že na mě bude víc myslet a stýskat se mu. A já mám zase strach v případě, že by na návštěvy nejezdili, když najednou zmizím z ničeho nic a nebude o mě 5 dní vědět, že se pak bude bát a mít neustále nejistotu, jestli mu zase někam nezmizím a nebude vědět, co se vlastně stalo. Aby to nemělo vliv na jeho psychiku. Zatím jsme bez něj byli max. den. Zvládá to dobře. Ale na noc nikde na hlídání ještě nebyl. A večer vyžaduje maminku. Vysvětlím mu, že budu v nemocnici s jeho sestřičkou, než odjedu ,ale myslím, že v necelých dvou letech to stejně úplně nepochopí... děkuju moc za odpověď
Dobrý den, na váš dotaz není jednoduchá odpověď. Ať už zvolíte jakýkoliv způsob, tak se může stát, že se u syna rozvine separační úzkost. Pro vás však hraje fakt, že u takto malého dítěte není ještě rozvinuto vnímání času. Dětská psychika je navíc pružná, děti se rychle na nové situace adaptují. Je také dokázáno, že rané zážitky si pamatujeme nejdříve asi od tří let věku. Ve vašem případě bych ponechala volbu, jestli vás v nemocnici navštěvovat nebo ne, na tom, kdo bude malého hlídat. Tedy ve vašem případě na tatínkovi, bude to on, kdo ponese tíhu zodpovědnosti a bude případně muset uklidňovat tesknícího a plačícího chlapce. Je tedy potřeba, aby se tatínek ve své "hlídací " roli cítil co nejkomfortněji. Bylo by také dobré vyzkoušet před nástupem do nemocnice ukládání syna tatínkem. Můžete si večer třeba někam vyjít a tatínek uloží děti. Pokud to zvládnou, můžete zkusit přespat třeba u babičky. Takto nebude pro syna situace tak překvapující a frustrující, když zjistí, že občas nejste doma, ale zase se vrátíte. Můžete mu také zkusit ukázat budovu nemocnice, ke s dcerou budete a vysvětlit mu, že to je ten domeček a že v něm jsou nemocné děti, aby to pro něj nebylo tak abstraktní.
Pokud by se i přesto rozvinula separační úzkost, pak buďte po návratu z nemocnice synovi nablízku, poskytněte mu pocit bezpečí a pomozte mu toto období překonat. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, moc prosím o názor, jak byste postupovala v naší situaci. Syn má 4 roky (narozen na konci července) a opožděný vývoj řeči (jezdíme k paní logopedce), ale udělal velký pokrok a mluví již ve větách. Chtěli jsme ho dát do soukromé školky, která se nám líbí a kde je méně dětí na jednu paní učitelku a více možností různých aktivit. Státní školka v obci, kde bydlíme, je z doslechu taková ‘zaseknutá v čase’, některé paní učitelky nepříjemné, hodně dětí a co jsem se dívala, tak na jídelníčku nevhodná jídla např. šunková pěna… Kdyby nezrušili školkovné, tak bychom syna dali do soukromé školky bez váhání, ale máme ještě roční dceru a ta by taky chodila do té samé školky jako syn a bez školkovného je pro nás finančně nemožné dovolit si tuto soukromou školku pro obě děti naráz. Myslím si totiž, že syn půjde i kvůli opožděnému vývoji řeči do školy o rok později. I já jsem šla o rok později a akademicky (studuji v PhD. programu na UK) ani jinak mě to nijak nepoškodilo, naopak si myslím, ze mi to velmi prospělo. Nabízí se tedy 2 varianty:Varianta A: Dát tento rok syna do soukromé školky jenom na 2 a 3 dny (to bychom finančně zvládli) a příští rok ho dát do státní školky (nevím ale jestli bych mu nezamotala hlavu a nebylo by pro něj příliš náročné zvyknout si potom na prostředí státní mateřské školky - přechod z jiné MŠ, jiní kamarádi,atd…Varianta B: nechat si syna ještě 1 rok doma (jsem na rodičáku s dcerou) a příští rok jej dát do státní MŠ jako předškoláka. Syn už jako dvouletý chodil 1 rok do dětské skupinky, když jsem potřebovala jeden den chodit pracovat, takže si pamatuje, co je školka a tvrdí mi, že do ní nechce chodit. Když se ho ptám, jestli byly paní učitelky hodné a ve školce se mu líbilo, tak říká, že jo. Zároveň se ale někdy, když jdeme na hřiště, ptá, jestli tam budou děti a že by si s nimi chtěl hrát. Při té příležitosti, se jej taky ptám, jestli by chtěl chodit do školky, že tam bude mít děti, se kterými si může hrát, on se mě potom zeptá, jestli tam může být taky máma a když řeknu, že bych tam nebyla, tak odpoví, že do školky nechce. Tak nevím, já osobně bych si jej radši nechala ještě rok doma, ale nechci, aby nějak sociálně strádal. Moc prosím o radu, jak postupovat. -- S pozdravem a přáním hezkého dne, MgA. Klára Štěpánová
Dobrý den,
ptáte se, která varianta ohledně možné docházky do školky by byla pro Vašeho syna nejlepší a uvádíte několik možností, které berete aktuálně v úvahu.
Líbí se mi, že se zamýšlíte nad tím, co by synovi prospělo nejvíce, ale odpovědět na to, jak bych na vašem místě postupovala, neumím, protože vašeho syna neznám. Největšího odborníka má váš syn ovšem doma, a to vás, jeho rodiče.
Zkusím aspoň nabídnout nějaké podněty, které Vám můžou ulehčit rozhodování.
V první řadě mne zaujalo, že ze všech možností zmiňujete jako tu nejakceptovatelnější pro vás variantu, že byste syna nejraději nechala ještě rok doma. Co vám v tom brání konkrétně?
Uvažujete v této souvislosti o potřebě socializace, která je potřebná pro zdravý vývoj dítěte, ale zároveň je její začátek i míra u každého dítěte individuální. Některé dítě se cítí v kolektivu jako ryba ve vodě už např. ve 2 letech, jinému vyhovuje pozvolnější rozjezd a cítí se bez rodičů jistější až v pozdějším věku.
Jak to vnímáte u svého syna? Cítíte, že už mu doma jako společnost nestačíte nebo se syn spokojí zatím jen s občasným kontaktem s dětmi? Jak se mezi dětmi chová - je spíše pozorovatelem nebo aktivně děti vyhledává a kontaktuje?
Máte nějakou možnost, jak synovi zajistit kontakt s vrstevníky než ve školce? Např. v rámci pravidelného kroužku, případně setkávání se s dětmi na hřišti, s příbuznými? Není možné se v blízkém okolí spojit s dalšími rodiči, co řeší podobnou situaci? Co dětská skupina, se kterou už měl syn zkušenost?
Jaké máte priority co se týká školky? Co je pro vás nejdůležitější? Jaký benefit by kromě společnosti dětí synovi školka přinesla?
Jak se vyjadřuje paní logopedka ohledně synovy připravenosti na školku? Jak syn zvládá změny, přechody mezi aktivitami, pobyty u příbuzných apod.? Jak je přizpůsobivý? Může být u něj pravděpodobnější potíž při přechodu z jedné školky do druhé nebo si zvyká bez potíží na nové situace?
Co se týká soukromé školky - máte dobré reference? Ne vždy musí platit, že přístup učitelek ze školky s menším počtem dětí je lepší a naopak, že větší počet aktivit dítěti zaručí větší spokojenost.
Jaká pozitiva by mohla mít vaše státní školka? Máte informace od rodičů - jak probíhá denní režim, vedou děti např. ke kreslení apod. aktivitám, vyžadují poobědové spaní u všech dětí apod...
Co jsem vnímala ve vašem psaní, je zájem o synův názor, co se školky týká. Oceňuji snahu o respektující přístup k dítěti, zároveň je však ke zvážení, jakému (spolu)rozhodování je vhodné čtyřleté dítě vystavit. Přestože syn sice má určitou zkušenost s dětskou skupinou a nyní se vyjadřuje, že do školky sám bez maminky jít nechce, je hodně nepravděpodobné, že dokáže dopředu posoudit, jak se mu bude ve školce líbit, jak si zvykne a nedokáže si v rámci zkušeností přiměřených jeho věku představit přínos, který může docházka do školky mít, a naopak- co vše by se mu líbit nemuselo. Kdo má životní zkušenosti a kdo musí udělat toto rozhodnutí, je rodič. Dítě potřebuje při důležitých rozhodnutích, kterých není z hlediska věku schopné, aby dospělý udělal rozhodnutí za něj a dokázal mu přiměřeně a jednoduše sdělit, co a jak bude dále.
Nelze dítě - byť neúmyslně- zatěžovat vlastní nejistotou a vyžadovat jeho názor nebo dokonce rozhodnutí ohledně zásadnějších otázek.
Děti se pak mohou cítit zmatené, nejisté, někdy se mohou jevit až úzkostně, protože nasávají nejistotu rodiče a jsou nechtěně tlačeny do pozice, ve které se právem necítí komfortně.
Obecně lze říct, že pokud není rodič o správnosti určitého řešení přesvědčený, dítě dokáže toto velmi dobře vycítit, je vůči danému řešení v odporu a může je bojkotovat, protože od rodiče obavy přejalo a necítí se dostatečně pod ochranou toho, kdo by mu měl poskytovat jistotu. Rodič musí být pro dítě dobře čitelnou autoritou, která mu pomůže vztahovat se k světu bezpečně a poskytne mu oporu, když se vyskytnou potíže.
Pokud se tedy např. rozhodnete, že školka poskytne synovi to, co nyní nejvíce potřebuje, pomůžete mu nejvíce tak, že ho na docházku připravíte povídáním si o konkrétních pozitivech, která ho tam budou čekat a poté ho podpoříte, pokud se nebude vše dařit tak,jak by si představoval a vydržíte i přes počáteční nesnáze. Pokud však u dítěte adaptace ani po pár měsících neprobíhá optimálně, je stále možnost jej z docházky stáhnout a nechat si ho dále doma, rozhodně se však nejedná o selhání.
Jestliže se rozhodnete, že je pro vás všechny příjemnější ještě si syna užít doma a vyzkoušet školku až na ni budete všichni dostatečně připraveni, věřím že si chlapec klasickou docházku užije dostatečně ještě v dalším roce nebo dvou a nic zásadního do života mu uteče, obzvlášť pokud ho o kontakt s dětmi neochudíte a zkusíte mu ho zajistit aspoň v menší míře mimo školku.
Věřím, že uděláte to nejlepší rozhodnutí ohledně syna a přeji hodně radostných chvil s dětmi.

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, sleduji vaše videa a vaše rady jsou k nezaplacení. Ale mám takový boj se synem (4 roky ) máme na vesnici školku kde jsem já i babička a malého jsem neměla kam umístit jinam. Takže u něj neproběhla žádná adaptace zadne odloučení ode ne ani od babičky. A malý je na nás hodně upoutany... už chodí vic jak rok do této školky . Je moc šikovný, chytrý, pálí mu to... ale jakmile odejdu na chvilinku a nevidí mě, nastane šílený plac. S tatínkem žijeme oddělené a byl i problém když začínal jezdit k němu, zatím jen tedy na pár hodin , spaní není možné malý to opravdu nedává a tatínek na něj vytváří i nátlak a malý tam poté nechce již vůbec..řekl mu i větu příště tu zůstaneš a mamka už nepřijede ( jela jsme si pro něj když mi ho otec odmítal vydat, že tam malý prostě bude spát) od té doby je to ještě horší, mám ho i doma neustále kolem sebe, nemohu jít ani do patra bez toho aby me nehledal a neplakal že se bojí a kde jsem a jestli se vratim, jsem z toho i nešťastná.Snažím se s ním o všem mluvit ale asi dělám pořád něco špatně. Mam I nového partnera u nějakou dobu, malý ho má rád, ale ani s ním chvilinku nevydrží. Nevím co pořád děláme špatně, jak mu pomoci tohle celé překonat. Bydlíme v generacnim dome s mými rodiči ale s partnerem stavíme dům, malý se i těší že tam bude mír svůj pokojíček... ( zatím tedy jezdíme k partnerovi kde tedy nemá přímo svoji místnost ale zázemí tam má, spinka tam bez problémů, bere si tam i své hračky a vše co ma rad. Ale vůbec nevím hák tohle celé zvládnout a překonat, aby se tak beze mě přestal bát a plakat jen když na chvilinku odejdu ( třeba jen do patra a předem mu to povím u to že třeba jen pro něco jdu a hned se vratim ) I tak se to neobejde bez volání a pláče ( který se už někdy snaží I maskovat)
Dobrý den, na základě vašich informací vám nedokážu jednoznačně odpovědět. Jistě děláte vše podle vašeho nejlepšího svědomí, jak nejlépe dokážete a s ohledem na prospěch a potřeby vašeho syna. Výchova dítěte je složitá disciplína a navíc neexistuje správné a špatné řešení, každý rodič je jiný a každé dítě je jedinečné a potřebuje jiný přístup, nemusíte si proto vyčítat, že něco děláte špatně. Je potřeba hledat cesty, jak postupovat, aby situace byla pro vás všechny i pro vaše dítě co nejméně náročná a zátěžová. Po přečtení vašeho dotazu se mi jeví, že váš chlapec ve svém krátkém životě procházel a prochází mnoha zásadními změnami. Nemám sice časové údaje, ale prožil zřejmě rozchod rodičů, tedy přišel o každodenní kontakt s otcem a jednu významnou osobu v životě. Poté nastoupil do školky, což je pro dítě významná změna a klade na něj nároky na adaptaci na nové prostředí s důrazem zejména na oblast sociální. Troufám si tvrdit, že i v případě, že ve školce pracujete vy i vaše maminka se vás syn musel nějakým způsobem začlenit do kolektivu, vyrovnat se s tím, že se jemu blízké osoby věnují i jiným dětem a nejsou zde pro něj. Paradoxně tato situace pro něj může být náročnější, než kdyby došlo k jeho nástupu do jiné školky a odloučení od vás. Byl by totiž ve stejné situaci a startovní pozici, jako všechny ostatní děti. Dále uvádíte, že jste si našla nového partnera, ke kterému již se synem jezdíte a to i přes noc. Navíc jste syna seznámili s tím, že stavíte nový dům a tím z pohledu dítěte vlastně přijde o dosavadní domov včetně podpory prarodičů, na které je zřejmě zvyklý. Do toho návštěvy u otce, které přinášejí další změny prostředí a navíc se jeví, že vy jako dospělí nejste s otcem v souladu ohledně výchovy a především pobytu syna u něj. Proto mě napadá, že těchto změn je na tak malé dítě v krátkém časovém období velké množství, navíc jsou velmi zásadní a spojené s potřebou adaptace na stále nová a další prostředí i osoby. Jediným stálým bodem v jeho životě tak zůstáváte vy a případně babička (nepíšete, jestli s ní syn zvládne zůstat bez potíží). Nelze se proto divit, že váš chlapec prožívá protrahovanou separační úzkost, kterou další změny v jeho životě jen přiživují a zhoršují. Nejhorší, co byste mohla udělat, je nyní začít syna násilně nějak od sebe oddělovat. Naopak mu dopřejte jistotu vaší přítomnosti, nechte ho, pokud je to možné, chodit všude s vámi, nebo mu alespoň řekněte, kam jdete a kdy se vrátíte. Vzájemnou dohodu se snažte vždy dodržet. Nevyvíjejte na něj tlak ohledně toho, že by měl být bez vás schopen vydržet, neprobírejte to s ním. Vzbuzujete tak v něm jen dojem, že je něco špatně u něj. On však jen reaguje na svou ohromnou úzkost, kterou prožívá, když s ním nejste. Přílišný nátlak by mohl vést k narušení vašeho vztahu, začal by před vámi svoje pocity skrývat, protože by se za ně styděl a přestal by vám důvěřovat, což by mohlo mít na jeho vývoj negativní následky. V případě nutnosti odejít, syna nechávejte s osobou, nebo s osobami, které dobře zná a pobyt s nimi zvládá. Podporujte vztahy s biologickým otcem, ale na formě a délce pobytu chlapce u něj se předem dohodněte. Dítě by se nemělo stát svědkem dohadování dospělých, jestli někde bude nebo nebude spát, ještě více ho to znejišťuje. Všechny tyto okolnosti je potřeba dohodnout předem, ale i tak byste měli postupovat s ohledem na aktuální situaci a stav chlapce, pokud by si například jít k tatínkovi někdy netroufal, neměl by být nucen. Zároveň je však potřeba tatínka aktivně zapojit do komunikace o jeho dítěti, nepřestává být jeho rodičem a důležitost otcovského vztahu a příkladu je pro vývoj dítěte velmi významná.
Teprve až se syn dostatečně nasytí vaší přítomností, jeho prostředí se stabilizuje a on získá potřebnou jistotu se začne sám osamostatňovat i bez nucení. Ohledně dosažení dohody a zlepšení komunikace s otcem dítěte by bylo dobré kontaktovat Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy či rodinnou poradnu, které bývají ve všech krajských městech, kde zaměstnávají odborné pracovníky, psychology, mediátory, kteří vám s domluvou pomohou. Dále se synkem můžete navštívit Pedagogicko psychologickou poradnu, nebo dětského klinického psychologa, kde bude možné osobně a podrobněji probrat vaši situaci a kde vám mohou pomoci s nalezením vhodných výchovných postupů k podpoře synova sebevědomí a osamostatnění. S pozdravem
Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, dcera má čtyři roky a během týdne mi dvakrát v podvečer před spaním řekla, že slyší v hlavě hlasy. Že jí říkají, že jsem zlá a hnusná. A že mě má bouchnout. Máme spolu krásný vztah, vůbec tomu nerozumím. Pořád mi opakuje, že to neudělá a že mě miluje, že jsem hodná. Můžete mi prosím poradit? Mockrát děkuji!
Dobrý den, čtyřleté dítě prožívá magické období, nerozlišuje ještě dobře, co je skutečné a co není, má bujnou fantazii. Některé děti mají i imaginární kamarády, se kterými komunikují a kteří je všude doprovázejí. Proto nemusí vámi popisované hlasy, které slyší vaše dcera nic znamenat. Zajímavý je ale obsah těchto hlasů, které ji nabádají, aby vám ublížila. Doporučila bych pro jistotu konzultovat s dětským lékařem vaší dcery. Zároveň se zamyslete nad vaším výchovným stylem, zkuste si zodpovědět následující otázky: Nejste ve výchově příliš autoritativní?
Má vaše dcera možnost vyjádřit negativní emoce nebo nesouhlas?
Jsou projevy vzteku nebo odporu považovány ve vaší rodině za něco naprosto nepřijatelného?
Dělá se vše jak to určíte vy, nebo má dcera možnost prosadit i svoji vůli?
Je to pořád hodná a poslušná holčička, nebo taky někdy zazlobí?
Její "hlasy" mohou být nezpracované negativní emoce, které v sobě z nějakého důvodu potlačuje a není schopna nebo nemá prostor je vyjádřit. Možná by stála za to konzultace u dětského klinického psychologa, který by s ní a případně i s vámi pracoval. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,chtěla bych se poradit ohledně mé mladší dcery K. (2 roky 3 měsíce). Porod byl císařským řezem, kojila jsem jen krátce. Má starší sestřičku (4,5 roku), u té je diagnostikována PAS, lehká mentální retardace a motorická dysfázie. Každá je jiná. To co mě nejvíce trápí je, že od 1. narozenin je hodně mrzutá a ukňouraná. Do té doby mě přišel vývoj v normě. Nic zvláštního se ale neudálo. Od malinka se potřebuje uklidňovat mými a svými vlasy, hraje si s nimi. Dále vyžaduje dudlíka a látkovou plenu na držení při usínání a uklidňování. Stále si do pusy chce strkat všechny věci. Její vývoj je opožděný, začala chodit ve 22. měsíci. Doma běhá bez problémů. Ale venku se jí nechce chodit, kňourá, sápe do mé náruče nebo do kočárku či auta. Nevím si s tím rady.... Od podzimu do jara jsme byly stále nemocné. Střídaly si rýmu a kašel se sestřičkou, která to přinesla ze školky. Říká jen pár slov (mama, tata, dede, baba, jde, Klárka...), na svoje jméno (zavolání) moc nereaguje. U dětské doktorky jsme neměly v normě dotazník PAS. Zatím stále neukazuje po věcech. Když něco chce, tak jde, kde to je a začne křičet a mlátit rukama. Když něco nechce, tak to dá jasně najevo - odstrčí rukou nebo zavře oči. Mezi sebou si dcery nehrají, jsou jen vedle sebe. Každá si hraje zvlášť. Dávají ale na sebe pozor, kde je ta druhá, neperou se. Trochu na sebe žárlí, každá by chtěla maminku a její pozornost. Ráda se se mou mazlí. Nejšťastnější je u pohádky v televizi. S hračkami si moc nehraje nebo jen krátce. Ráda hází všechny věci na zem. Na cizí lidi reaguje kňouráním. Ráda zkoumá různé materiály, které dává do pusy. Také se ráda schovává pod stůl. Stále má plíny.Byla bych ráda za každou radu, jak dceři pomoct....Jakou metodu použít? Děkuji moc za odpověď.
Dobrý den, podle pouhého popisu nemohu posoudit míru případného opoždění vývoje vašeho dítěte. Začátek chůze ve 22 měsících věku nemusí sám o sobě nic znamenat a může být v širší normě. Důležitější jsou pak další aspekty ve vývoji dítěte, vývoj řeči, sociálního chování, prostě v takto nízkém věku se jedná o celkový psychomotorický vývoj, kde je vše navzájem propojené. Důležitý je celkový obraz dítěte. Doporučila bych vám řešit svoje obavy nejdříve s dětským lékařem vašeho dítěte a zvážit odborné vyšetření u dětského klinického psychologa, případně i dětského psychiatra. Píšete, že u starší dcery byl diagnostikován autismus s mentální retardací, jste tedy pravděpodobně již v odborné péči. Zkuste tedy vývoj vaší mladší dcery konzultovat s těmito odborníky a postupujte podle jejich doporučení. Doma je důležitá všestranná stimulace dítěte, dostatek podnětů, pohybový rozvoj, řečový rozvoj formou básniček, písniček, prohlížení dětských knížek, obrázků. Pohádky v televizi pečlivě vybírejte, čas strávený u televize by měl být omezený. Aby sledování televize bylo pro dítě přínosem pro rozvoj myšlení a slovní zásoby, pak je potřeba, aby se rodič díval s ním a dění v televizi komentoval, vysvětloval. Doporučila bych vám se s oběma děvčátky obrátit na Ranou péči, což je sociální služba, která poskytuje pomoc rodinám s dětmi s obtížemi. Pracovníci jsou schopni dojet i domů a pomocí a poradit. Raná péče se poskytuje do sedmi let věku dítěte, proto ji neváhejte kontaktovat.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den. Již párkrát se nám stalo, že naše dítě mělo nějaký "stav" po herečce, až naposledy to kulminovalo a pak jsem se synem měl rozhovor. Má 6 let a během jedné noci měl horečku, bolest břicha, zvracel a podali jsme mu sirup Nurofen na sražení horečky a uvolnění bolesti a poté černý čaj po lžičkách na hydrataci. Kolem poledne následujícího dne, kdy už měl teplotu 37°C a už si i hrál a střídavě koukal na pohádku, usnul. Vzbudil se s brekem, kdy ho nešlo uklidnit, šel na záchod se vyčůrat a poté se vrátil do obýváku s brekem a koukal kolem sebe, kdy to byl až takový historicky pláč. My se ženou už viděli, že je duchem mimo, tak jsme mu říkali, že jsme tady sním, že je to v pořádku. Žena si ho zavolala k sobě, na což zareagoval ale následně jak se na ní podíval, tak se pak hystericky rozplakal s výrazem vyděšení v jeho tváři. Od ženy odešel a začal chodit po místnosti, pákrát i tleskl rukama. Při tom všem, jsme mu pořád říkali, že jsme tady s ním, že je to v pořádku. Já se ho ptal, jestli vidí zvláštní věci a to mi ještě v tom "stavu" byl schopný potvrdit (řekl jenom "ano"). Ani nechtěl jít k nám a my jsme ho k tomu nenutili. Celý ten stav trval cca 2-3 minuty, i když nám to přišlo, že je to věčnost. Asi po půlhodince, kdy jsme měli "chlapskou" chvíli jen my dva, tak jsem se ho ptal, jestli viděl divné věci a on mi řikal, že ano, ale nebyl schopen je popsat. Vysvětlil jsem mu tedy, že nemusí mít strach, když se mu tohle stane, že to je díky té horečce a mozeček si takhle hraje, ale že jsme vždycky s ním. Jinak, je to klučina bez nějakých zjevných problémů, chodí do školky, dostal sice odklad, ale jen díky logopedickému problému. Jinak je dle učitelek absolutně v pořádku, takže další krok jsme zvolili předpřípravnou třídu na ZŠ. Mě se ženou už ty stavy tedy moc v pořádku nepřipadájí, tak se chci dotázat, jestli je toto potřeba nějak dál řešit? Mockrát děkuji za odpověď.
Dobrý den, váš dotaz nepřísluší ani tak psychologovi, ale spíše ošetřujícímu dětskému lékaři vašeho syna. Při horečnatém onemocnění se blouznivé stavy mohou objevovat. Je přirozené, že dítě je po nich dezorientované a obsah halucinací si nemusí vybavovat. Nesnažte se je vybavovat, mohlo by to u dítěte spustit nežádoucí reakci a upevnit negativní prožitek, obavy a úzkosti. Lepší je, když své zlé sny zapomene. V případě výskytu takového stavu dítě ujistěte o vaší blízkosti a bezpečí, chovejte se klidně, nesnažte se jej násilně probírat, mluvte na něj uklidňujícím a tichým hlasem. Pokud o to dítě stojí, můžete ho obejmout a ukonejšit, pokud kontakt nevyhledává, pak jej nenuťte. Můžete poté se synem probrat situaci ve smyslu komentáře, tobě se asi něco nepříjemného zdálo a zeptat se ho, jestli mu můžete nějak pomoci, nebo jestli by mu něco pomohlo. Třeba bude sám schopen vyjádřit, co by potřeboval. S dětským lékařem tyto stavy zkonzultujte, na místě by podle jeho doporučení možná bylo vhodné zvážit nějaké další odborné, například neurologické vyšetření. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, mého syna (11 měsíců) bezdůvodně bijí starší děti. Na hřišti k němu přijde například 2letý chlapeček a bezdůvodně ho bouchne. Nechápu důvod, nejde o teritoriální problém, nebo o to, že by někomu vzal hračku, nic takového. Moje dítě si normálně samo v klidu hraje... Vždy se pak rozpláče, a mne to samozřejmě trápí. Opravdu je tedy běžné, že starší děti bezdůvodně bijí mladší děti?!? Děkuji za odpověď.
Dobrý den, na váš dotaz není úplně jednoduchá odpověď, chápu, že vás tato situace trápí. V případě starších dětí se pravděpodobně nejedná o bezdůvodné bití mladšího dítěte, ale spíše o snahu o navázání kontaktu. Stejně tak, jako se učíme určité dovednosti a vědomosti, tak se učíme i sociálním kontaktům. Dvouleté dítě si ještě neumí hrát kooperativně, takto staré děti si hrají spíše vedle sebe. To ovšem neznamená, že se o ostatní děti živě nezajímají. Svoje sympatie a zájem pak mohou projevit i takovým způsobem, že někoho uhodí. Není za tím zlý úmysl a dítě zároveň nedovede v tomto věku posoudit následky svého chování, jedná impulzivně a nepromyšleně. Děti mají různý temperament a ty živější mohou také testovat hranice, experimentovat a zkoušet co to udělá, co se stane, když někoho uhodí. Jednoduchý recept, jak takovému "sbližování" zabránit úplně neexistuje. Vždy ale pomůže pozornost dospělého věnována dětem, zapojení dospělého do hry dětí. Dospělý svým příkladem ukazuje dětem, jak mají komunikovat, jak se chovat a jak si spolu mohou hrát. Zkuste mít svého chlapce pod kontrolou a pokud se k němu nějaké dítě přibližuje, pak kontakt vhodně usměrněte. Řekněte třeba, ty si chceš s námi hrát? Pojď zkusíme postavit bábovičku, hrad, jezdit bagrem. I když se vám asi nepovede zabránit všem střetům, tak zase mějte na paměti, že i váš chlapeček se sociální interakcí učí, i když pro něj není třeba vždy příjemná. Bude vědět, jak reagovat v kontaktu s většími dětmi, že se může stát, že nad ním budou mít fyzickou převahu. I negativní zkušenosti dítě formují a svým způsobem obohacují a připravují na život. Tím však nechci říci, že je dobré tolerovat ubližování a násilí. Přeji co nejméně konfliktních situací. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,chtěl sem se zeptat, jestli můžu být v klidu, když partnerka večer uspává syna a já hlídám dcerku 1 rok. A ona začne plakat únavou a za rohem stojí tchyně a jen na to čeká. A pak mi ji vezme z náručí. Je mi to dost nepříjemné.Děkuji za odpověď Tibor
Dobrý den, na váš dotaz nelze takto jednoznačně odpovědět. Mám příliš málo informací. Odhaduji, že u vás jde nejspíše o vícegenerační soužití v jedné domácnosti. Toto rodinné uspořádání přináší ve výchově dětí určitě mnoho výhod, ale také některé nevýhody. Přirozeně se objevují i třecí plochy. Zejména prarodiče mají někdy s dobrým úmyslem snahu zasahovat mladé rodině do výchovy dětí. Doporučovala bych vám dohodnout se na pravidlech ohledně výchovy a péče o děti nejdříve s partnerkou a potom s nimi citlivě seznámit prarodiče. Zákonnými zástupci dětí jste vy jako jejich rodiče a vy také nesete rodičovskou zodpovědnost za jejich správný vývoj a výchovu. Měli byste to tedy být vy, kdo určuje pravidla, prarodiče by je měli respektovat a akceptovat. Situaci je potřeba řešit klidně, pomocí vzájemné dohody a určitě ne před dětmi a v zajetí emocí. Pokuste se dohodnout co nejvíce konkrétně kdo, kdy a jak se bude na péči o děti podílet. Například, že pokud jsou doma rodiče a dětem se právě věnují, pak by do toho neměli prarodiče vstupovat, pokud nejsou požádáni. Obdobně si promluvit i o dalších situacích, seznámit prarodiče s tím co vám není příjemné, ale také ocenit jejich podporu a pomoc. Pokud by se nedařilo vzájemnou dohodou dosáhnout domluvy, pak se můžete zkusit obrátit na Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy, kde vám mohou pomoci vyškolení odborníci, moderátoři. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý deň, dúfam, že nebude problém so slovenčinou. Idem si po názor a radu lebo už mi asi hlava vybuchne z toľkého rozmýšľania. Ide o zmenu škôlky po druhýkrát a nevieme sa rozhodnúť. Malá nastúpila do štátnej škôlky od januára (je januárová). S prijatím bol problém kvôli veku a voľným miestam, preto nás prijali iba do spádovej škôlky, ktorá mala rôzne recenzie. Skúsili sme im dať šancu, ale narazili sme na vyhorenú pani učiteľku, ktorá na deti kričala, nevhodne sa vyjadrovala, detom sa vyhrážala a bolo tam viac problémov (o všetkom vedenie vedelo, ale nakoľko má rok do dôchodku neriešili to). Naša malá je veľmi citlivá, potrebuje úsmev a milé slovo. Takže sme sa po mesiaci rozhodli pre inú škôlku. Keďže to bolo v strede šk. roka jediná možnosť bola súkromná. Nastúpila hneď, bez nejakej dlhšej pauzy, asi dva dni som bola v škôlke s ňou na pol dňa v rámci adaptácie a na tretí deň tam už ostala sama aj spať. Zvykla si rýchlo, bez plaču, je tam spokojná, pani učiteľky má rada. Škôlka mala iba jednu spojenú triedu, čo bolo super nakoľko pani učiteľky sa môžu naplno venovať malým deťom. Teraz je tam cca 6 malých 3-4 ročných. Lenže sme sa dozvedeli, že od septembra sa rozrastajú a budú mať cca17 malých detí a urobia druhú triedu predškolákov. Tiež sme si všimli viacero vecí, tým že mali skôr staršie deti mali aktivity zamerané na ne a malé deti sa vačšinou iba hrali. Na edukačnú časť majú iba pol hodinu, nakoľko sa zbierajú deti až do 9.00 a nemajú ani žiadne ranné rozcvičky. Málo sa učia pesničky a riekanky, skoro vôbec. Viac sa venujú aktivitám pre staršie deti a mladší sa skôr "vezú". Nemajú žiadne krúžky. Sú ako keby v začiatku a s malými deťmi sa iba začínajú učiť robiť. Keď sme sa u nich boli pozrieť dosť vecí nám bolo inak povedané. A majú aj vlastnú alternatívnu školu, na ktorú nadväzujú a aj v škôlke učia štýlom, aby pripravili deti na ich školu. Teraz máme možnosť dať od septembra malú do štátnej škôlky, kde nám ju prvýkrát nevzali iba kvôli veku. Škôlka je menšia má iba 4 triedy, má krásny dvor, deti si pestujú zeleninku, majú každý mesiac poníky, krúžky, montessori prvky a skvelé recenzie. Počtom detí v triede sú tak isto ako bude v súkromnej. Takže zmeniť škôlku? Myslím, že by v tejto štátnej dostala malá všetko a možno aj viac a za celkom inú sumu. Ale strašne sa bojím toho nového začiatku. Ona sa zvykne dosť fixovat na ľudí, niekedy aj teraz je ráno mrzutejšia keď nie je v triede jej obľúbenejšia pani učiteľka. Tiež sa obávam aby jej budova štátnej škôlky nepripomenula prvú škôlku kde mala veľmi zlé skúsenosti, nakoľko táto aktuálna súkromná škôlka ma modernejšie priestory. Bojím sa nového začiatku v novej budove s novými učiteľkami. Máme dať prednosť citovému pohodliu dieťaťa pred kvalitou škôlky? Ďakujem krásne
Dobrý den, na vaši otázku není úplně jednoduchá odpověď. Bohužel neuvádíte věk vaší dcery, což je v tomto případě informace docela zasadni. Pohoda a spokojenost dítěte v předškolním zařízení je určitě velmi důležitá. Důležitá však je také úroveň výchovně vzdělávací činnosti v MŠ, která pak následně bude dítě připravovat na úspěšné zahájení školní docházky. Jako rodiče nejlépe vaši dceru znáte a víte, jak se na nové prostředí adaptuje. Píšete, že zpočátku mívá obtíže a fixuje se na učitelky, což se v předškolním věku dá považovat za naprosto normální. V úvahu vemte také to, že do případné nové státní školky by dcera nastupovala až po prázdninách, takže pravděpodobně po určité časové prodlevě, kdy by do školky nechodila. Tato skutečnost by vám mohla vytvořit přirozený časový předěl, před nástupem do nové školky. Pro malé dítě je doba prázdnin dlouhá a dá se předpokládat, že na školku lehce pozapomene, což by vám mohlo pomoci ve vaší situaci. Koncem prázdnin můžete dceru začít připravovat na to, že nastoupí do školky nové. Ohledně budovy MŠ bych se tolik neobávala, důležité je, jaká je školka uvnitř a především to, jak se tam k dítěti chovají a zacházejí s ním. Musíte se však rozhodnout jako její zákonní zástupci sami. Mohlo by vám pomoci vzít si k ruce papír a tužku, na jednu stranu papíru si napsat všechna pozitiva změny školky, na druhou stranu zase negativa a pak tyto seznamy porovnat. Přeji vám, ať se dobře rozhodnete a ať je dcerka ve vámi vybrané školce spokojená. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, potřebovala bych poradit.Mám dceru, které budou v září 2023 3 roky a nový vztah. Partnerovi mu má El začla sama říkat táta. Mám ji vysvětlovat pořád dokola, že je to strejda nebo ji nechat ať mu táto říká? Ovlivní ji to ve vztahu s jejím pravým otcem? Partner ( vdovec ) má také dceru, jsou ji 3 roky a začla říkat,, to je můj táta " nebo,, to je moje ".. nevím si vůbec rady. Co s tím? Přitom když zrovna nejsme všichni spolu, tak si voláme a je nadšená že vidí moji dceru El. Děkuji za radu. Hezký denS pozdravem Monika
Dobrý den, pokud vaše dcera začala vašemu novému partnerovi říkat tati spontánně, tak není třeba ji bezpodmínečně opravovat. Děti prostě považují za rodiče ty blízké lidi, kteří se podílejí na jejich každodenní výchově a péči. Vztah s biologickým otcem by to ovlivnit nemělo, děti jsou schopné mezi tatínky dobře rozlišovat. I když to tak v mladším věku někdy nevypadá, tak se stoupající vývojovou úrovní a věkem si dobře uvědomují, kdo je jejich vlastní otec. Samozřejmě je důležité, aby biologický otec se vztahu s dítětem nezmizel a udržoval s ním pravidelný kontakt, který by neměl být omezen jen na přání k svátku a k narozeninám. Právě nezájem nebo nedostatek kontaktu s rodičem je to, co naruší vzájemný vztah, nikoliv to, jak koho dítě oslovuje. Jestli však necháte dceru, aby vašeho partnera oslovovala tati, tak by s tím měli souhlasit všichni zúčastnění. Měli byste to probrat vy dospělí mezi sebou, tedy váš současný partner i otec dítěte by s tím měli souhlasit a nemělo by jim to vadit. Pro rodiče může být velmi bolestné, když slyší, že jeho dítě oslovuje tati pro něj cizího pána. Pokud by s tím měl někdo ze zúčastněných problém, pak by bylo vhodnější naučit dceru říkat partnerovi strejdo. Časem si na to zvykne a naučí se to, teď je pro ni asi matoucí, že u vás někdy bývá partnerova dcera, která mu tati říká. Ohledně partnerovy holčičky u ní vývoj probíhá tak jak má, to že si dítě v určité fázi vývoje věci či lidi přisvojuje, je sebestředné a používá slovo moje je v určité fázi vývoje úplně normální. Schopnost dělit se o cokoliv, porozumět cizímu vlastnictví, či pochopit, že tatínek nepřestává být jejím otcem, i když žije s jinou paní a holčičkou se teprve vyvíjí. Jejímu chování se však v popsané situaci není co divit, proto je potřeba přistupovat k dítěti citlivě, aby neutrpělo újmu. Partnerova dcera by neměla mít pocit, že je při návštěvách u vás upozaděná. Její otec by se měl přednostně věnovat jí, protože ji předpokládám má jen na určitý čas, aby také on neztrácel s dcerkou vztah. S vaší holčičkou je partner zřejmě v kontaktu denně. Pro jeho dceru je to o to těžší, že vaše vlastní dítě je stejně staré a je pro ni tedy velkou konkurencí. Snadno by si mohla myslet, že ji tatínek vyměnil za jinou holčičku, protože mu třeba nebyla dost dobrá, což by mohlo narušit její budoucí zdravý vývoj a sebedůvěru. Bylo by vhodné, aby tatínek s dcerkou naplánoval třeba nějakou akci nebo aktivitu, při které by se věnoval jen jí. Nemělo by být samozřejmostí, že vaše děti z prvního vztahu dělají automaticky vše společně a jsou stále spolu, když je u vás děvčátko na návštěvě. I když se děti mají rády a hrají si, tak to neznamená, že nepotřebují své rodiče také jen samy pro sebe. Přeji hodně úspěchů při zvládání určitě složitých situací, které život přinese. V případě obtíží můžete zkusit kontaktovat dětského klinického psychologa, nebo Poradnu pro mezilidské vztahy. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, chtěla bych se s někým poradit, dřív než to půjdu řešit nějak dál. Mám dvě děti. Holka 4 roky a kluk 5 let (v září 6). S jejich otcem spolu nežijeme už dva roky. Syn měl od malinká problémy s vyprazdňováním, a v pozdějším věku jsme s tím byli i v nemocnici, kde mu "diagnostikovali " syndrom dráždivého tračníku. Bylo u nás dost časté zvracení, nebo naopak průjem. Stačilo aby ho něco podráždilo, např. kašel, a už zvracel. Jenže teď pozoruji, že má tyhle problémy, když má jet, nebo už je u otce. Není to pravidlem, ale stává se to častěji. U mě jsou v pořádk , a předám je otci a do hodiny třeba mě volá, že kluk zvrací, v jakém stavu jsem mu je jako dala. Říkám dyť se mnou byli dobří jako. A stalo se to tak už několikrát, jednou tak začal zvracet už chvilku před tím, než si pro ně měl dojet. A druhý den je v pořádku všechno. Někdy i jak dojede v neděli domů, tak je dobrej, a večer až se hodí do klidu, tak se pozvrací, ale tím to hasne. Tak už si říkám, jestli to není z nějakého psychického původu. Holka je vždy v pořádku. On je kluk i takovej citlivější. Rozhodně si nemyslím, že by otec byl na děti nějak zlej nebo tak něco, to je vyloučené. Jeden den k nám otec přijel za dětma na chvíli, a jak kluk viděl z okna, že parkuje, tak mě říká "bolí mě bříško, protože dojel táta ". My s otcem máme dobrý vztah jen tak na oko. On i po dvou letech má potřebu o mě nehezky mluvit všude, že jsem krkavčí máma a že děcka nechci a podobně. Jednou se mi stalo že děti dojely domů od otce a syn se mě ptá " tak co mami, odpočinula sis? Mělas klid od nás ". To jsou přesně slova jeho otce, on pořád potřeboval mít svůj klid. Jediný kde to kluk mohl slyšet takovou vět , je u otce. Hned sem mu to vyvrátila a řekla, že mi bylo smutno po nich a že rozhodně žádný klid od nich nepotřebuju. Když se dceři stal úraz a otec nás vezl do nemocnice, tak moje kamarádka odvezla syna k otcové matce, tím že otec pak tam za ním dojede a bude s ním. A kamarádka mě píše, že jí kluk v autě říkal, že ale chce spát s maminkou. Pak už sem otcovi řekla tak nějak oklikou, že někoho mám, aby už nechal těch pomluv, a on se začal vyptávat kluka na "strejdu". Tak já nevím, jestli to může být stresem, nebo nějak psychicky. Co myslíte, poradíte mi? Jestli to nějak řešit. Nechci mu je dávat za tu cenu, že kluk bude mít scvrklej žaludek nebo že z toho bude zvracet nebo mít nějaký stres. Předem děkuji za odpověď. Seitlová
Dobrý den, z vašeho popisu není patrné, jak často si otec děti bere, nebo jestli máte střídavou péči? V každém případě ne všechny děti dobře snáší změny, navíc se vašim dětem rozpadla rodina, přišly o jistou míru stability a bezpečí. Reakcí může být separační úzkost - strach odloučit se od nejbližší pečující osoby, v tomto případě od vás jako od matky. Na tuto úzkost a strach mohou nasedat psychosomatické obtíže, zejména u citlivého dítěte s touto dispozicí. Je zde potřeba postupovat vzhledem k synovi velmi citlivě. Neměl by určitě přijít o kontakty s otcem. Otcovská postava je v životě chlapce velmi důležitá. Bylo by ale dobré se s ohledem na aktuální situaci s tatínkem domluvit na nějakém řešení, které bude pro chlapce co nejméně stresující. Jedná se o řešení na přechodnou dobu, než syn opět získá potřebnou stabilitu a separační úzkost odezní. Tatínek by si ho mohl na omezenou dobu brávat třeba jen na procházky, výlety, nebo k sobě přes den bez spaní. Vzhledem k tomu, že domluva může být složitá, pak by bylo vhodné kontaktovat Poradnu pro mezilidské vztahy a pokusit se dojít např. prostřednictvím mediace k nějaké dohodě, kompromisu. Ohledně obtíží syna se můžete poradit také s pediatrem a případně by bylo vhodné kontaktovat dětského klinického psychologa. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den paní doktorko, Obracím se ne vás s dotazem. Máme skoro 4leta (červen) jednovaječná dvojčata. Která od začátku vedeme k nějakým pravidlům. Od té doby co chodí do školky nás začali úplně bojkotovat. Nesposlouchaji, pořád se perou, zlobí, vztekají se. Když jim člověk dá na zadek tak se mu ještě vysmějí. Naší kluci mě přijde a říkají to i ve školce že jsou na jejich věk chytrý a jak krásně mluví. Když jsem se dnes ptala ve školce tak mi bylo řečeno že tam poslouchají. Nevím kde jsem udělala chybu. Můžete mi prosím poradit s tím? Je to na vyhledání odbornika? Děkuji
Dobrý den, v první řadě bych vás chtěla uklidnit, na vyhledávání odborníka to zatím nevypadá, i když pokud budete stát o nějaké výchovné rady, tak jej vyhledat můžete vždycky. Vypadá to, že máte doma dva zdravé, krásné a normálně se vyvíjející chlapce. Různých chyb ve výchově uděláme určitě všichni spoustu, jsme přece omylní lidé s chybami a ne roboti či automaty na bezchybnou výchovu. Ale ve vašem případě se ani o výchovnou chybu nejedná. Tak pročpak se vaši chlapečci chovají jako čertíci a nechtějí poslouchat a vašim trestům se smějí a perou se?
S největší pravděpodobností se jedná o vývoj a to zdravý vývoj. Vaši chlapci se vývojově dostali do období vzdoru. O tomto období bylo již mnoho napsáno, najdete o něm mnoho literatury, informací na internetu v časopisech i jinde. Také na webu Baby online je o tomto období hodně informací, proto je podrobně již vypisovat a opakovat zde nebudu. Jen se pokusím shrnout nejzásadnější. Jedná se o vývojové období, které přichází v silnější či slabší formě v životě každého zdravě se vyvíjejícího dítěte. Jedná se vlastně o vývojový krok kupředu, i když z pohledu vychovatele i dítěte je toto období často náročné a ne vždy příjemné. Toto období přichází často náhle a z dítěte, se kterým se dalo normálně domluvit, se najednou stává malý vztekloun, který se třeba i válí po zemi, kvůli téměř nicotným či úplně vymyšleným příčinám. A všechen ten vzdor a vztek je velmi často namířen vůči rodičům či jiným nejbližším vychovatelům. Proto vaši chlapci cizí autoritu ve školce respektují a výchovné obtíže zde nemají. Nervová soustava dítěte v tomto období ještě není zralá a dítě nedovede rozumově zpracovat a ovládnout svoje pocity. A to zejména pocity negativní, které v nich vyvolává například zákaz či nepovolení něčeho, snaží se porušovat a posouvat daná pravidla. Děti se tak ale zároveň učí svoje negativní emoce zvládat a zpracovávat. Pokud se tedy stane, že se dítě dostane do vzteklého záchvatu, je potřeba počkat, až afekt odezní, dítě netrestat, nekřičet na něj, a ani se ho nesnažit nějak po dobrém usměrňovat. Dítě nás v této chvíli stejně nevnímá a každý náš pokus o uklidnění ještě afekt zhoršuje. Můžete třeba jen okomentovat jeho vztek, vyjádřit mu pochopení, ale nezasahovat (př. vím, že se zlobíš, že jsem ti nekoupila lízátko, chápu že tě to zlobí, ale měl bys zkažené zoubky...). Až se dítě uklidní, tak je teprve možné s ním danou situaci probrat, vysvětlit dětským způsobem, jak by se dítě mělo chovat, nebo proč je potřeba daná pravidla respektovat a dodržovat, proč na nich trváme. V některých případech je možné odhadnout, kdy vztek přichází (třeba vždy, když jdeme kolem obchodu s hračkami) a vzniku záchvatu předejít (jdeme jinou cestou). V tomto období je potřeba být s dětmi trpěliví, nebrat si jejich chování osobně. Ony pouze bojují samy se sebou a zvládnutím svého vzteku. Můžete se zkusit co nejvíce zapojit do her vašich dětí, bylo zjištěno, že děti, se kterými si rodiče hodně hrají, mívají pak toto období mírnější. U vás je prožívání tohoto období o to náročnější, že jej máte 2x současně. Navíc se přítomností stejně starého sourozence mohou projevy ještě zhoršovat, a proto se chlapci perou. Možná by bylo dobré občas chlapce rozdělit a věnovat se každému individuálně. Ono existovat ve dvou provedeních pro dítě také může být zátěž, dvojčata zejména stejného pohlaví si bezprostředně konkurují. Každé dítě navíc potřebuje individuální přístup a pozornost. Ono se na to u dvojčátek často zapomíná a rodiče je mají tendenci brát jako jednu osobu. To také může být důvodem jejich vzájemného praní a soupeření, jde jim o vaši výlučnou pozornost. Děti v touze po pozornosti akceptují i tu negativní, třeba že dostanou na zadek, jak píšete. Proto kluky rozdělte, podělte se třeba s tatínkem nebo babičkou a podnikněte s nimi něco také odděleně. Mimochodem fyzické tresty stejně nic nevyřeší, děti se pouze učí své negativní pocity řešit agresí a přenášet na někoho jiného a to nechceme. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,nevím, zda to sem patří, ale nicméně nastal nám doma menší problém.Máme dvě dcery - 3 roky a 6 let. Ta starší mívala dříve občas noční děsy, ale už to naštěstí ustoupilo. Ta mladší 3letá spinkává s tou starší společně v pokojíčku. Do teď žádný problém nebyl, naopak to bylo klidné dítě, co prospalo celou noc, ale to se bohužel změnilo. Najednou, je to tak týden, co jsem se pořádně nevyspala. Začíná v noci cestovat a odmítá být ve své postýlce, i když není v pokojíčku sama. Večer kolem 8 obě dcery uložím do postele a čtu pohádku a vše je bez problému, ovšem kolem 2 v noci se mladší dcera vzbudí a cestuje ke mně do postele. Přesunu ji tedy do její postýlky, kde čekám s ní, než usne, vetšinou to trvá kolem té hodiny a půl, a pak jdu spát zpět k sobě... Takto se to teď opakovalo každý den. Ovšem teď už to začíná gradovat, kdy se v noci znovu vzbudí třeba i potom ve 4 a jde zpět ke mně. Nemusím vysvětlovat, že při tom cestování jsem nevyspaná jak já, tak manžel, co vstává brzy do práce. Stejně tak když mám dceru ve své posteli. Moc se na mě "lepí" a kope do mě než usne. Nechci, aby si na to zvykala, když má svou postýlku a pokojíček se sestřičkou. Ráno mně nedokáže říct, proč se tak děje, nebo jestli se něčeho bojí... Chci se zeptat, je to jen přechodné období jako ty noční děsy, nebo to mám řešit nějak jinak? Moc děkuji za odpověď
Dobrý den,
píšete o situaci, se kterou se setkává hodně rodičů. Dcerka je ještě hodně malá a zřejmě cítí momentálně zvýšenou potřebu kontaktu s vámi, ať už je to z jakéhokoliv důvodu. Opakované buzení dítětem putujícím v noci po bytě a následně nekomfortní spaní s kopající dcerkou v posteli však nejsou zážitky, které by člověk vyhledával, a proto je dobře, že se snažíte situaci řešit. Pokud u dcery nepozorujete jiné změny v chování, předpokládala bych, že se jedná jen o přechodnou záležitost, která odezní.
Zkuste popřemýšlet, kolik času s dcerou aktivně trávíte přes den, jestli máte čas věnovat se společně nějaké činnosti, která ji baví a kdy by vás na chvíli měla jen pro sebe - zda nepotřebuje více fyzického kontaktu s vámi.
Jinak i když dcera neuvádí žádný konkrétní strach v noci, nebude špatné, když zkusíte nechat v pokojíčku malé světýlko, pořídíte lapač snů, abyste odehnali případné sny škaredé a přilákali dobré spaní... Zeptejte se, co by jí pomohlo, aby se jí lépe spalo, třeba na něco společně přijdete. Třeba nějaký váš osobní předmět (polštářek, oblečení...), který by měla v posteli, by ji mohl pomoci uklidnit se...
S dcerkou se také bavte o tom, že na tulení se máte den, případně večer, vysvětlujte si, že v noci každý potřebuje svůj prostor, a pokud v noci přijde, přenesete ji zase do její postýlky, abyste si všichni lépe odpočinuli a druhý den měli sílu třeba na společné hraní. Bude potřeba nějakou dobu vydržet, být důslední a dítě do postýlky vracet.
Jinak na BOL najdete i další názory na toto téma, např. v poradně pod názvem Dítě chodí spát k rodičům.
Přeji hodně radosti z dětí a klidné spaní.

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, mám 8roční dceru , od září začala chodit do 1 třídy a do prosince to bylo všechno v pořádku chodila řádně do školy a zvykla si být v kolektivu s dětmi ale od ledna tohoto roku se mi sekla, přestala komunikovat ráno když má jít do školy si stěžuje že ji bolí bříško a zavře se v pokojíčku, nechce mi říct kdo nebo co za to může že se tak začala chovat prosila bych nějakou radu moc děkuji
Dobrý den, doporučila bych vám obrátit se nejdříve na paní třídní učitelku, jestli u dcerky nezaznamenala nějakou změnu ve zvládání školních povinností, zhoršení prospěchu, ve vztazích s vrstevníky či jinou změnu. Situaci proberte a pokuste se s paní učitelkou citlivé ve spolupráci řešit. Pokud paní učitelka žádné obtíže ve škole nepozorovala, pak bych vám doporučila kontaktovat buď dětského klinického psychologa nebo pedagogicko psychologickou poradnu, kde by vám mohli pomoci přijít na podstatu dceřiných obtíží. Doma na dcerku netlačte, nesnažte se zjistit, co je příčinou obtíží, jen ji ujistěte o vaší podpoře a že za vámi může kdykoliv přijít, když bude potřebovat. Poté vyčkejte, jestli dcerka sama nepřijde. Je ale možné, že si dcerka příčinu obtíží ani vědomě neuvědomuje, jen reaguje somaticky. Proto s kontaktováním odborníka neotálejte, u dcerky by se mohly rozvinout psychosomatické obtíže, které se pak často obtížné odbourávají a řeší. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, můj syn ( v březnu 5let), nechce kakat ve školce, do které chodí od 3, 5 let. Do třech a půl let kakal do nočníku, záchodů se bál. Nyní chodí na záchod jen doma a výjimečně i jinde, ale jen se mnou. Ve školce se prý stydí před ostatními a říkat si o utírání zadečku od pí. učitelky. Bohužel se to snaží vydržet domů a někdy ho z toho bolí bříško. Dneska měl ve školce nehodu a nechtěl se od učitelky nechat ani umýt. Naštěstí se to stalo těsně před mým příchodem, tak jsme to zvládli spolu. Jenže pak se stydí, je z toho špatný a mívá z toho stresu i zvýšené teploty.Ráda bych mu pomohla, ale nevím jak. Za dva měsíce začínám chodit do práce a už si ho nebudu moct brát po obědě jako dosud. Nechci, aby se trápil. Děkuji za odpověď a pěkný den.
Dobrý den, některé citlivější děti mívají s vyprazdňováním mimo domov obtíže. Doporučila bych vám se synkem kontaktovat dětského klinického psychologa a situaci a delší postup s odborníkem probrat. Na citlivou nervovou soustavu navazují pocity studu a mohlo by to vyústit v psychosomatické obtíže, zadržování stolice a následně obtíže s vyprazdňováním, proto návštěvu u psychologa neodkládejte. Ohledně doporučení vhodného odborníka se můžete poradit u vašeho dětského lékaře. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení