Všechny dotazy

Dobrý den, doporučila bych vám vyhledat odbornou pomoc. Obrátit se můžete například na Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy. Bylo by určitě dobré vyjasnit si vzájemné vztahy, péče o dítě a případný styk s otcem by měla být ve vašem zájmu určená soudem. V těchto poradnách pracují mediátoři, kteří vám mohou pomoci se společně dohodnout a nastavit pravidla návštěv dcery u otce a jeho případné přítelkyně. Reakce vaší dcery nasvědčuje tomu, že prožila zátěžovou situaci, která u ní vedla k výskytu pomočování a plačtivým reakcím. Takto malé dítě jiným způsobem neumí dát najevo, že není psychicky v pohodě. Styk s otcem je pro dítě samozřejmě důležitý, ale měl by mít svá pravidla, aby dítě nebylo stresováno. Pokud chce otec dceru brávat ke své přítelkyni, pak by je měl začít postupně seznamovat, nejdřív třeba na společné vycházce, seznámit ji také s jejím dítětem a postupně pak připravovat na možné spaní u přítelkyně. Pokud by potíže u dcerky přetrvávaly či se prohlubovaly, pak neváhejte vyhledat dětského klinického psychologa, který by vám také mohl doporučit jak dále s ohledem na vývoj a psychiku dítěte postupovat. Z vašeho popisu si dovozuji, že váš bývalý partner byl také z rozvedeného manželství. Měl by proto vědět, jak těžké situace to pro něj jako dítě byly, když se mu stýskalo po mamince a měl by se být do dcery naopak schopen lépe vcítit. Opravdu chce, aby jeho vlastní dcera prožívala stejně těžké situace? Přeci se na nevinném dítěti, které je navíc jeho, nechce mstít za to, že on neměl mámu, když byl u otce? Není to naopak důvod jak se lépe domlouvat, aby vše probíhalo pro všechny strany co nejméně stresujícím způsobem, když už se nepodařilo váš vztah udržet. Přeji brzké zvládnutí vaší situace. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, o období vzdoru, ve kterém se vaše dcerka právě nachází, bylo už napsáno mnoho odpovědí, literatury i informací, které jsou dobře dostupné. Dítě je v tomto období pohotovější reagovat odporem, vzdorem, negativismem. Také bývá časté, že čím vyšší temperament a silnější osobnost dítěte, tím bývá toto období silnější. Role vychovatele, rodiče, však nespočívá v pasívním přihlížení chování dítěte. Je to vždy on, kdo určuje hranice a pravidla. Mám z vašeho dotazu spíše dojem, že jste se postavila do role bezmocné oběti, která pouze přihlíží chování dcery. Dcera z vás cítí bezmoc, beznaděj a pocity selhání a ne sílu a jistotu a proto vás zkouší a projevy svého chování stupňuje. Období vzdoru je sice vysvětlením chování dítěte, ale neznamená to, že na něj nemáme jako rodiče či vychovatelé vliv. Velkému množství afektivních záchvatů se dokonce dá domluvou s dítětem předejít, i když pohotovost nervové soustavy dítěte k afektu je díky její nezralosti vysoká. Pokud chcete u dcery docílit změny v chování, tak nejdříve musíte změnit vy svoje chování a přístup. Pravděpodobně dcera ještě nechodí do školky a nemá dalšího sourozence. Proč byste se tedy s ní měla dohadovat kdy a zda se půjde na procházku? Řekněte, že se chystáte jít ven, ale pokud uteče a schová se, tak ji nechte, nehoňte ji, nechytejte, nevyhrožujte. Je to přeci asi většinou dítě, kdo na procházku chce jít a baví ho pobyt venku. Bude ze změny vašeho chování překvapená a buď vyleze a přijde sama, že chce jít na procházku a vy ji vypravíte (důležité ONA přijde za VÁMI). V nejhorším, pokud by zase utíkala se prostě ven nepůjde (pro jednou se nic nestane). Dcerka potřebuje pocítit důsledky svého chování a také vaši jistotu. Jste to přeci vy, kdo rozhoduje kam se půjde, ne ona. Podobně je potřeba postupovat i  u dalších činností. Odběhne od jídla? No tak toto jídlo již skončilo a bude muset počkat až do dalšího (např. svačiny, večeře), nedávejte jí nic mezitím. Do výchovy je potřeba zapojit také tatínka. I když má hodně práce a studuje apod., tak má také dceru a měl by se a je dokonce povinen se o ni starat a podílet se na její výchově stejně tak, jako vy. Proto by měl do svého programu také péči o ni začlenit. Dohodněte se třeba na pravidelné aspoň dvouhodinové sobotní procházce a dále podle vašich potřeb. Pokud uděláte nějaké změny ve výchovném přístupu, pak se na nich dohodněte se všemi, kdo se na výchově dítěte podílejí, tedy určitě i s babičkou. Také ona by měla postupovat obdobně a hlídání se pak pro ni třeba také stane snesitelnější nebo jí bude přinášet i radost. Není pravda, že dcera nestojí, nebo na ni nefunguje dobré slovíčko, pro každé dítě je pochvala a pozitivní motivace velmi důležitá a měla by převyšovat nad tresty či zákazy. Snažte se zachytit a ocenit každý i nepatrný náznak požadovaného chování, pokud se tomu dcera směje, pak se zasmějte společně. Na věcech, které se budou dít a jsou nezbytné se domlouvejte, připravujte ji na ně, vysvětlujete jí je. Pokud je potřeba něco udělat, pak neustupujte, pokud si něco dcera z více možností vybere, pak na tom trvejte, neměňte to... Slovo zlobení, je obecné, dítě neví, co si pod ním má představit, proto se snažte chování vždy konkrétně pojmenovat (např. nelíbilo se mi, že jsi rozházela hračky) a veďte dítě k nápravě (pojď společně hračky uklidíme). Ještě více důležité je pojmenovat požadované a žádoucí chování, tedy co by dítě vlastně dělat mělo a ne jen stále dítěti říkat, co by dělat nemělo. Výborné konkrétní rady jak se zachovat v různých situacích a životních obdobích dítěte můžete najít v knize pana psychologa Lemana - Do pátku bude vaší dítě jiné. Přeji mnoho výchovných úspěchů a radosti ze zdravé a dobře se vyvíjející dcery. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, váš syn se vývojově nachází na přechodu mezi dvěma vývojovými obdobími, z vašeho batolete se stává předškolák. Přechod do dalšího období vývoje je vždy provázen destabilizací dosavadní psychické struktury a je pro něj charakteristická psychická labilita. Tato labilita je pouze dočasná, po vyzrání nervové soustavy se psychika dítěte opět zklidní a vyrovná. Váš syn se nachází v takzvaném období vzdoru, které je pro tento věk typické. Typické jsou pro něj právě záchvaty vzteku, bez pro dospělého zjevné příčiny. Dítě však svůj požadavek nevnímá jako nesmyslný a emoce, které prožívá jsou opravdové. Při záchvatu vzteku je potřeba postupovat jako při každém jiném afektu. Je potřeba jej nechat odeznít, na dítě je možné klidně mluvit, snažit se mu vysvětlit danou situaci. Pokud se ale rozpláče, křičí, válí po zemi, tak je prostě potřeba jej nechat vyplakat a vyvztekat. Nervový systém dítěte je nezralý a dítě se teprve učí ovládat. Důležitý je proto trpělivý, laskavý a podpůrný přístup. Až záchvat odezní, pak je možné s dítětem v klidu situaci probrat. Na případné reakce okolí nedejte, je to vaše dítě a to má právě tuto potřebu. Je také možné se snažit těmto záchvatům předejít, předem dítěti vysvětlit jaká bude činnost, dohodnout si, co si s sebou vezmete. Ať si sám chlapeček rozhodne, jestli chce boby, sáně, nebo obojí. Na této dohodě pak trvat i za cenu možného dalšího výbuchu vzteku. O období vzdoru je možné najít mnoho literatury i informací na internetu, proto se o něm nebudu více rozepisovat. U vašeho syna může být ještě umocněné a pravděpodobně tomu tak i je narozením mladšího sourozence. Syn najednou cítí, že už není všechna pozornost soustředěná jen na něj a že se o přízeň rodičů musí dělit. Na vztah k sestře to nemusí mít žádný vliv, neznamená to, že by ji neměl rád. Sestřička navíc zůstává s vámi doma, zatímco on je ve školce. Pokud vás syn v afektu uhodí, pak je třeba dát mu jasně najevo, že toto není přípustné chování. Chyťte ho třeba za ručičky, řekněte mu, tohle ne, bít nikoho nemůžeš. Chlapce byste neměla také plácnout, protože mu tak potvrzujete, že je to způsob řešení konfliktních situací a to ho naučit přeci nechcete. Ohledně potřeby úklidu hraček a věcí na své místo je to normální, děti tím, že jsou věci tam kde patří získávají pocit jistoty a bezpečí. Synovi vyhovte a ukládejte věci tam, kam patří, pokud je to možné. Je možné, že je syn buď úzkostnějšího ladění, nebo to také může být reakce na narození sestry, kdy se stává úzkostnějším. V každém případě toto období spontánně odezní, takže pouze zachovejte klid a poskytněte synovi potřebnou podporu, aby se se všemi změnami mohl vyrovnat. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den se synem bych vám doporučila navštívit dětského klinického psychologa a ve spolupráci s ním se pokuste potíže řešit. Pláč a přecitlivělost vašeho syna může souviset s více okolnostmi, na základě konzultace přes email nemohu posoudit. Nástup do školy je pro dítě psychicky náročnou změnou, váš syn může být přetížený a proto plačtivě reaguje na každou další zátěž. Nemám informace o zralosti vašeho syna pro zaškolení, zda byl zvažován odklad školní docházky nebo ne. Ovlivňovat chlapce také mohou převzaté hodnoty dospělých, či jejich komentáře a názory, rodinná situace, která pro něj může být stresující. Na jeho reakcích se také podílejí jeho osobnostní vlastnosti a nastavení jeho nervové soustavy, to jak dovede zvládat stres a zátěž. Pokud chce syn ve vztahu s ostatními dětmi uplatňovat vůdčí schopnosti a děti jej poslouchají, pak asi není potřeba jej nějak usměrňovat, takové schopnosti se mu budou v životě hodit. Pokud dochází ke konfliktům s ostatními dětmi, pak opět řešte ve spolupráci s odborníkem. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, synovo chování může být reakcí na příliš velké množství změn v krátkém časovém úseku, které není schopný zpracovat. Neuvádíte časové období, které uplynulo od vašeho rozhodnutí odejmout mu dudlík. Mohla se dostavit opožděná reakce na odebrání dudlíku, který mu před spaním pomáhal ke zklidnění. Také bouřlivě probíhající motorický a mentální vývoj může způsobit dočasné poruchy spánkového rytmu, zklidnění a usínání. Mohou ho také trápit jiné potíže například spojené s růstem zoubků. Pokud jste se rozhodli dudlík odebrat, což je z důvodu správného růstu zubů jistě správné, pak je potřeba vytrvat a nevracet se zpět. Připravte se na to, že když se rozhodnete synovi dudlík vrátit, pak mu sice zřejmě pomůže s usínáním, ale jeho návyk se rychle vrátí a budete muset začít odvykání dudlíku od začátku. Při ukládání syna se naopak snažte neměnit ostatní zaběhnuté rituály, včetně místa a doby ukládání, jinak syna ještě více znejisťujete a vyvádíte z rovnováhy. Snažte se naopak vše ostatní kromě dudlíku zachovat a vytrvejte. Pokud nebude možné syna odpoledne uklidnit, pak proces ukládání přerušte a o nějakou dobu odložte. Když budete na chlapci pozorovat projevy únavy, zkuste vaše spánkové rituály zopakovat. Stejně postupujte i při večerním ukládání. Počítejte s tím, že nějakou dobu bude trvat, než se chlapec se ztrátou dudlíku vyrovná a bude si jei chtít vymoci všemi způsoby, které má k dispozici. Postupně si najde za dudlík nějaké kompenzační mechanismy a naučí se usínat bez něj. Můžete mu nabídnout třeba nějakou plyšovou hračku, polštářek, plenku, mluvte na něj klidně a konejšivě, vyjádřete s ním soucit, že to víte, že je to pro něj těžké, ale že to jistě zvládne. Toto období určitě brzy překonáte. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, pokud syn dobře prospívá a něco sní, pak není důvod k většímu znepokojení. Nevím, zda není třeba ještě kojený, nebo nemá jiný zdroj živin (např. podávání mléka přes den). V každém případě může mít jeho záliba v rozkousání a vyplivování jídla více příčin, určitě se však nejedná o zlobení. Takto malé dítě není ještě schopno mentálně tak složité operace, aby dělalo něco úmyslně se zákeřným či špatným úmyslem. Váš chlapeček si prostě s jídlem a pitím jen hraje a experimentuje, stejně tak jak poznává svět i v jiných oblastech. Zkouší, co to udělá, když jídlo vyplivne, když vyplivne tekutinu a může ho bavit také to, jak na to jako rodiče reagujete. Synek může být například najedený a napitý, tak si jen hraje, nebo ho může také něco trápit, například v době růstu zubů mohou děti začít přechodně odmítat jídlo, nebo jíst hůře. Místo napomínání, kterým jeho činnost činíte ještě atraktivnější, zkuste tomuto nešvaru předejít. Nedávejte mu jídlo a pití volně po bytě, ale u stolu. Pokud jídlo vyplivne, tak jej ukliďte bez zbytečných komentářů, nedávejte tomuto chování přílišnou pozornost, pokud jej dítě chcete odnaučit. Pokud synka plivání baví, pak si to může vyzkoušet například při koupání ve vaně, tam můžete projevovat nadšení a usměrnit tak jeho zálibu žádoucím směrem, nebo může zkoušet foukat třeba bublifuk, nebo foukáním posunovat malý lehký balonek, bude tak trénovat motoriku mluvidel, což je prospěšné pro rozvoj řeči. Dávejte také pozor na podávání různých pamlsků mezi jídly, děti se jimi rychle zasytí, nemají pak hlad a s jídlem si jen hrají. Také pokud chlapec jídlo ukončí a od stolu odejde, pak by jídlo mělo skončit až do doby dalšího jídla. V každém případě je plivání a hra s jídlem u dětí častá a normální a dítě z tohoto období vyroste i bez nutnosti větších zásahů a opatření. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,
co se týká režimu u dětí, asi by se mnoho rodičů shodlo, že je to velmi užitečná věc.
Režim pomáhá dětem orientovat se během dne, dělá jim svět srozumitelnější a předvídatelnější. Rodičům potom později pomáhá s výchovou a - podobně jako u dětí - zajišťuje jim orientaci a předvídatelnost v průběhu dne. Není nad to mít výhled, že dítě si mezi 13.-15. hod pospí a my máme okénko na jiné činnosti. Obdobná situace se opakuje večer, kdy zase známe přibližný čas, kdy se můžeme těšit na uložení dítěte a zasloužené chvíle odpočinku. Tolik teorie.
Praxe často vypadá jinak, a to, že děti snaze rodičů o nastolení režimu úspěšně odolávají, případně na režim naskočí, ale vlivem nemoci, vývojového období, změny ročního období nebo i zdánlivé maličkosti ho opět opustí a je těžké režim vrátit zpět, tak jako popisujete.
Pravda je, že každý jsme individualita a tak i každé dítě je jiné, jeho potřeby taky a tyto se navíc mění.
Pravda je také taková, že i když dítě zrovna "nefunguje" v námi nastoleném režimu, neznamená to, že se neřídí vlastním režimem, který mu určují vlastní biorytmy.
Ptáte se, zda se zkoušet režim nastolit nebo čekat, až období pomine. Je pravděpodobné, že rozhození režimu souvisí s aktuálně rychlejším psychomotorickým rozvojem dítěte.
Asi bych volila zlatou střední cestu - pravidelné denní aktivity zkoušet pomalinku nastavovat, ale určitě s respektem k synovi a jeho rytmu. Nemá cenu zbytečně stresovat jeho ani sebe, to by naopak mohlo mít zcela opačný efekt u syna.
Pokud ráno dlouho spává, můžete ho zkusit budit o něco dříve (např. o půl hodiny, potom třeba i o víc) polední (odpolední spaní) zkuste také směřovat na čas, kdy bývá nejčastěji unaven. Někdy děti obtížně usínají i proto, že jsou už "přetažené". Co syna pomáhá zklidnit?
Odpolední spaní můžete také případně malinko zkrátit a vyzkoušet, zda by poté syn přece jen večer neusnul dříve.
Nepíšete pak, jaký máte režim přes den, zda chodíváte třeba pravidelně na procházky, zda máte třeba přes den vyhrazený čas na "řádění" a naopak na zklidňující aktivity (prohlížení knížek, zpívání, povídání) před spaním. Máte nějaké rituály - např. večerní koupání, jídlo, potom třeba přesun do setmělé místnosti, mazlení, ukolébavka...? Spí syn celou noc nebo jen s minimálním počtem probuzení? (mimochodem, pokud ano, můžete si blahopřát, protože věřte, že v roce nespí celou noc ještě mnoho dětí).
Každopádně myslím, že aktuální "nerežim" je přechodné období a když budete naslouchat synovým potřebám, postupně se vám podaří váš denní rytmus zase sladit k oboustranné spokojenosti.
Hodně zajímavých informací i podporu můžete načerpat  i na prosimspinkej (třeba na instagramu).

Přeji hodně radosti s chlapečkem

Dobrý den,
popisujete náročnou situaci, se kterou se vaše rodina musí v posledním roce vyrovnávat. Otec dětí si našel novou přítelkyni a nyní s ní již čeká další dítě.
Vaše děti se doposud se situací nevyrovnaly a návštěvy u otce odmítají, syn se u otce necítil kvůli jeho nové partnerce dobře, dcera se s "macechou" nechce zatím seznámit vůbec. Vy byste byla ráda, aby se to u dětí zlomilo a k otci opět našly vztah.
Přemýšlím, co by se mohlo u dětí aktuálně zlomit? Pocit, že jim nová paní vzala tatínka? Pocit, že se s ní ve svém původním domově už necítí dobře, natož doma?
Jak vnímá situaci jejich otec? Jak si vysvětluje, že k němu děti nechtějí? Mluvili jste spolu o tom? Tlačí nějak na vás ohledně návštěv dětí u něj?
Jaký máte s otcem dětí nyní vztah? Myslíte, že vaše děti vnímají váš vztah jako dořešený?
Nevím, jaké by byly odpovědi na tyto otázky, ale zkuste si jen pro sebe zodpovědět. Někdy děti reagují i na to, co cítíme, přestože si to sami nepřiznáme.
Co se týká aktuálních pocitů dětí, přijdou mi naprosto pochopitelné a přirozené. Došlo k rozpadu rodiny, který nemohly ovlivnit, v nové partnerce otce vidí vetřelce, kvůli kterému jste museli opustit původní domov. Ve svém domově se cítí cizí, navíc je možné, že nová paní se dostatečně nesnaží hledat k nim cestu, navíc se dozvěděly od cizích lidí o očekávaném polorodém sourozenci. Nenapadá mě, co by samy děti měly dělat, aby se cítily u otce lépe.
Píšete, že jejich tatínkovi umožňujete návštěvy u vás, jeho kontakt s dětmi podporujete a děti se k návštěvám u něj snažíte motivovat.
Z těchto informací soudím, že děláte pro obnovení vzájemného vztahu otce s dětmi vše, co jde.
Děti mají však své pocity (a samozřejmě i city), které jen stěží mohou ovlivnit.
Kdo tedy může situaci změnit? Neměl by to být právě otec dětí, kdo by se měl snažit maximálně na vztahu s dětmi pracovat? Neměl by to být on, kdo by se měl snažit získat znovu jejich důvěru, dát jim pocit jistoty, že jsou pro něj stále důležité a má je rád? Je teď řada na něm, aby se děti u něj cítily dobře - on si musí se svou partnerkou vyjasnit, že jsou pro něj děti důležité, přeje si, aby u nich pobývaly a aby se, coby macecha, snažila také budovat si s nimi vztah.
Pokud otec neví (bylo by ale zvláštní, kdyby ani netušil), proč k němu děti nechtějí, zkuste si s ním v klidu na toto téma promluvit sama, říct mu to, co jste psala - tedy, že ho děti milují, ale necítí se přijaty ze strany partnerky. Nechat toto vysvětlování na děti by bylo asi hodně zatěžující.
Uvidíte, jak bude expřítel reagovat, můžete zkusit navrhnout nějaké společné setkání dětí s tatínkem a jeho přítelkyní mimo jejich domov (i když současná doba a možná i těhotenství partnerky tomu moc nenahrává).
Aby se děti cítily u táty dobře, musí zajistit především on.
Je důležité, že u vás děti cítí oporu, že se cítí s vámi i vaším novým přítelem dobře. Respektujte tedy jejich pocity, buďte trpělivá a nesnažte se nic "lámat".
Pokud od Vás děti cítí, že je v pořádku, aby bývaly co nejčastěji se svým tátou a zároveň je netlačíte tam, kde zatím nechtějí být, děláte pro ně maximum.
Míč teď není na vaší straně hřiště.
Přeji hodně radosti a společných okamžiků s dětmi.
Míša