Všechny dotazy

Dobrý den,
pracovat s kterýmkoliv dítětem na rozvoji jeho samostatnosti je důležité, u dětí s určitou odlišností, jako je např. PAS, je pak tato práce ovšem mnohonásobně  náročnější. Potíže při nácviku, které pramení právě ze specifičnosti dětí s PAS neulehčuje ani skutečnost, že si rodiče  velmi dobře uvědomují naléhavost zvládnutí sebeobsluhy pro budoucí, nejlépe co nejsamostatnější život dítěte.
Tento dlouhodobý tlak a  pochopitelné obavy z toho, jak se bude situace u dcery vyvíjet nadále, vnímám i ve vašem dotazu.
Zásadní je, že jste se rozhodla tentokrát v nácviku nepovolit a trénovat hygienu dále. Je ovšem nutné raději počítat s delší dobou nácviku, protože zvládnutí čistoty patří v rámci sebeobsluhy k těm nejtěžším, stojí ale určitě za to vytrvat. Vzhledem k předchozím pokusům, které vždy skončily navracením plenek dítěti lze očekávat, že dítě opět bude čekat na to, že se k plenám opět vrátíte a vše bude tak, jak je zvyklá. S přihlédnutím k menší flexibilitě dětí s PAS je pravděpodobné, že přeučení návyku na pleny bude trvat déle, než si dítě uvědomí, že mu pleny vráceny nebudou.
Při nácviku by bylo vhodné, abyste postupovali jednotně společně s paní asistentkou v MŠ (např. stejné slovo, kterým budete nácvik vždy zahajovat, pravidelnost intervalů v posazování na WC, stejně postupovat při dávání odměny... výrazné chválení při každém úspěchu, používání stejného obrázkového schématu - při nácviku v rámci strukturovaného učení můžete využít např. i kartičky s vyobrazeným postupem https://www.ucimeseradi.cz/procesni-schemata/toaleta/)
Vzhledem k tomu, že se na problematiku dětí s PAS  nespecializuji, bych se ale nerada více pouštěla do konkrétních návodů a přimlouvala se za oslovení některého z odborníků, kteří pracují  přímo s dětmi s PAS (např. ze sdružení APLA,  ProCit apod.) a  s nácvikem sebeobslužných dovedností mají zkušenosti. Zde najdete také spoustu informací k tzv. strukturovanému učení, tedy metodě učení vhodné mj. i pro děti s PAS http://www.autismusprocit.cz/strukturovane_uceni.html, dále pak příslušnou literaturu k tématu.
Jako další tip pro inspiraci doporučuji vyhledat si na internetu velmi prakticky zaměřenou bakalářskou práci zabývající se podrobně přímo nácvikem sebeobslužných dovedností u dětí s autismem předškolního věku. Najdete v ní přímo postupy týkající se osvojení hygienických návyků.
Přeji vám i vaší dcerce hodně trpělivosti a radosti i z těch zdánlivě malých úspěchů, které vás budou na cestě za vámi vytyčeným cílem provázat.

Dobrý den,
popisujete potíže se synovým odpoledním spaním v postýlce a ptáte se, zda na toto existuje nějaký správný postup.
Pokud nějaký správný postup existuje, já ho bohužel neznám a kdyby ho někdo znal, věřím, že by po něm byla mezi rodiči obrovská poptávka, a tvůrce tohoto postupu by se stal velmi populární osobností :)
Přeučování jakýchkoliv návyků, které rodiče svým dětem, často v dobré víře, vytváříme, je vždy trochu oříšek. Je dobré počítat s tím, že pokud dítě učíme po mnoho měsíců, jako např. ve vašem případě, že do postýlky se chodí jen v noci a na denní šlofík je kočárek, bude trvat zase nějakou dobu, než si vytvoří nový návyk. To, nač je dítě měsíce zvyklé, se málokdy podaří změnit ze dne na den. Je ale třeba počítat s tím, že třeba na přechodnou dobu se může spánkový režim změnit, odpolední spaní zkrátit apod. Tyto změny v délce spaní, době usínání apod. jsou stejně neodvratné, i kdybyste dále uspávali v kočárku, protože tak jako dítě roste, mění se i jeho potřeby spánku.
Odpolední spaní v postýlce by bylo vhodné spojit s nějakým rituálem, třeba i podobným jako máte večer. Např. převlečení do pyžamka, povídání krátké pohádky/zazpívání ukolébavky/ pomazlení. Dítěti dát do postýlky nějakého usínáčka - hračku nebo třeba i bavlněnou plenu, kterou hodně dětí používá na uklidnění se před spaním a na přikrytí obličeje. Syna bych už v kočárku neuspávala a nepřenášela, ale cíleně směřovala uspávání do postýlky. Někdy pomáhá usínání spolu s maminkou ve velké posteli, potom třeba i zkusit přenést.
Zkuste se podívat i zde na BoL do diskuzí, téma odpoledního spaní v postýlce tam bylo už maminkami řešeno.
Hlavní je trpělivost a laskavá důslednost, nevzdávat snahu předčasně.
Přeji hodně radosti se synem

Dobrý den,
děkuji za zajímavý dotaz.
Co mě k tomu napadá jako první věc, je uvědomit si vždy období, ve kterém se dítě nachází, jaké potřeby v tomto věku má a jaké úkoly na něj čekají.
Batole má toho na práci opravdu hodně - začíná se pomalinku odpoutávat od maminky, přitom mu to ještě moc nejde, protože potřebuje stále hodně pomoci a opory. Těší se na prozkoumávání světa, snaží se prosadit svou osobnost a zároveň potřebuje mít od rodičů jistotu, že jsou tu stále pro něj, přijímají ho, i když se při tom sebeprosazování zrovna válí v kaluži a ještě mu dokáží určit hranice, ve kterých se může bezpečně pohybovat.
Batolecí období je rozhodně náročné pro rodiče i pro dítě.
Co se týká vašeho dotazu - ptáte se, jakým způsobem dát dítěti najevo, že něco nesmí. Teď už víme, co je batolecím úkolem (ve stručnosti: poznávat, prosazovat se, vyrůstat v bezpečném milujícím prostředí) a co je úkolem rodiče (opět ve stručnosti: umožnit batoleti poznávat svět i své potřeby a emoce, učit ho nové věci, určovat mu hranice a přistupovat k němu láskyplně) a můžeme z toho vycházet.
Pokud batolata provádí různé neplechy, nedělají nám to schválně, ale proto, že jsou průzkumníci a některé věci je fascinují ještě více, než jiné. Proto se dítě raději hrabe v kočičím záchodku, než si např. staví věž z kostek, což je aktivita, kterou by rodič pochopitelně ocenil více.
Někdy (často) vznikají konflikty z neporozumění tomu, proč dítě danou věc provádí a stojí za to zkusit zjistit, co ho k dané aktivitě vede, co tím sleduje a případně jaká jiná činnost by se dala dělat místo činnosti pro rodiče nežádoucí.
Příklad - Dítě tahá za žaluzie (má to zakázáno). Rodič přijde a zlobí se (Tytytyty, říkal jsem ti, že za žaluzie se netahá, utrhneš to! Neumíš poslouchat...!) Dítě tahá dále, plácne jej tedy přes ruku. Dítě se zlobí (Uáááááá, dup dup, prásk do žaluzií).
Tak - stojí za to za dítětem přijít, sednout k němu na bobek, říct mu, že jsme se domlouvali, že za žaluzie nesmí tahat - zjistit, proč to dělá - třeba chce jen vidět ven - na pejska, na auta... I když dítě třeba ještě málo mluví, obvykle se s ním už nějakým způsobem domluvit dá a dokáže dát najevo, co chce - v tomto případě, ano, chce vidět ven. Potom je třeba dobré mu nabídnout, že zkusíte vytáhnout žaluzie spolu a podíváte se ven spolu. Schválně, co tam všechno uvidíte...?
Možná se stane, že dítě opravdu tahá "jen tak"- prostě se mu to líbí jako hračka, žaluzie vydávají zajímavý zvuk a tak to jen tak zkouší. Vždy je dobré s dítětem komunikovat z oka do oka, zkusit zjistit, co chce, nabídnout mu jinou činnost, odvést pozornost jinam (pomůžeš mi žaluzie vytáhnout? Podíváme se spolu ven?Pojď, postavíme si vysokou věž z kostek... Podíváme se, co dělá brácha...). Pokud nic nezabírá a daná činnost, kterou chce dítě dělat je opravdu nevhodná - lézt na vysoký stůl, hledat poklad v kočičím záchodku... cokoliv - až nebezpečná a nedá se od ní odvrátit, náhradními aktivitami, nedá se nic dělat, musí se dítě z místa nejlépe odnést, důrazně říct, že se to dělat nesmí (takové nenene a tytyty děti pokládají často za podobně veselou říkánku, něco jako Paci, paci, pacičky...) a počítat s tím, že se dítě bude vztekat - protože je to batole a batole má nárok na intenzivní a měnící se emoce. Je ale nutné nezlobit se pak na něj za jeho vztekání, ale dát mu najevo, že i když se zlobí, stále je vaše :) a po odeznění afektu nabídnete zase jinou činnost.
Konkrétně v případě kočičího záchodku mě napadá nabídnout synovi, zda by nezkusil pomoci dát kočičce nový písek (samozřejmě v rámci jeho schopností - např. mu dát mističku, do které písek spolu naberete a on ho do záchodku nasype) nebo jinak vám nepomohl - děti obvykle pomáhají velmi rády s čímkoliv a rodič se musí obrnit trpělivostí, protože samozřejmě jim spousta věcí příliš nejde, ale s vaší pomocí toho zvládnou hodně, obvykle více, než si všichni myslíme. To dětem posiluje zase jejich sebevědomí a chuť zvládat další a další překážky. A ten pocit, že pomůžou rodiči, prarodiči, ten je pro dítě velmi důležitý a k nezaplacení.
Kromě pomoci kolem kočičky můžete zvážit i pořízení vlastního písku pro syna (podívejte se na tzv. měsíční písek) - je to surovina, kterou mají děti moc rády a přehrabování v písku je pro ně velmi radostná aktivita. A pokud se nejedná o písek kočičí, pak byste se mohli radovat se synem společně.
Tady ještě odkaz na pěkné povídání kolem batolete https://www.sancedetem.cz/batoleci-obdobi-mezi-prvnimi-tretimi-narozeninami
a přeji vám hodně radosti s malým objevitelem.

Dobrý den, pokud vaše dcera v pokojíčku plakala a tak, že jste ji slyšela, pak zcela jistě volá o vaši pomoc. Dostala se zřejmě do situace, se kterou si neví rady. Proto je nejdříve potřeba v zájmu zachování vašeho dobrého vztahu do budoucna, ošetřit potřeby vašeho dítěte. Teprve poté, co s ní situaci rozeberete a případně jí poskytnete pomoc, řešte vhodnost jejího vyjadřování. To, že napsala některá nevhodná slova je pravděpodobně výrazem nikoliv špatného vychování, ale spíše toho, že si se situací neví rady. Vaše dcerka se vývojově nachází na počátku pubertálního období. Dívky v tomto období jsou velice citlivé, mohou být i psychicky labilní a velmi jim záleží na tom, co si o nich myslí jejich okolí a zejména vrstevníci. Potřeba někam patřit a mít vybudovanou vztahovou síť mezi vrstevníky je v tomto období velmi silná. Dochází k postupnému odpoutávání od rodičů a hledání svého vlastního postavení ve společnosti, hledání své vlastní identity. Tento proces je pro dospívajícího náročný a často bolestivý, přesto je naprosto normální a žádoucí. Je to znak normálního zdravého vývoje vašeho dítěte. Rodičům dětí v tomto období se dočasně může zdát, že své dítě nepoznávají, může docházet k odcizení. Je potřeba začít respektovat soukromí a názory dítěte, ale snažit se mu zůstat co nejvíce nablízku a poskytnout podporu, pokud ji bude potřebovat. V 11 letech si dcera ještě se spoustou životních situací nedokáže sama poradit, vždyť se s nimi často setkává poprvé. Proto dceru vyslechněte, zjistěte, co se odehrálo. Kamarádství tří děvčat bývá skutečně často problematické, snadno se jedna z nich cítí být vyloučena a stranou. Je dobré, že jste s dcerou promluvila a ona k vám projevila důvěru a dokázala si najít také jinou kamarádku a bavit a kamarádit se s dalšími dětmi. Přesto dceři kontakt s bývalými kamarádkami může chybět a může o něj stát. Nebo naopak ony neunesly, že se dcera začala bavit i s někým jiným a mohou jí škodit. Dnešní doba, kdy jsou děti ve zvýšené míře z důvodu hygienicko epidemiologické situace zavřené doma a tráví velké množství času u PC,  je náročná na psychiku a  vysoce riziková ke vzniku tzv. kyberšikany formou různého napadání a pomlouvání přes různé aplikace, sociální sítě, nebo i přes komunikační portál školy. Je proto potřeba dceru poučit o bezpečném pohybu a používání internetu, co a jakým prostřednictvím sdělovat a čeho se vyvarovat. Obecně platí zásada, že to, co by člověk neřekl tomu druhému přímo, by neměl psát ani na internetu. Není také pravdou, že komunikace přes PC je anonymní. Původce konverzace se dá většinou snadno dohledat, navíc je potřeba mít na paměti, že komunikace se dá vytisknout a dotyčný má pak v ruce dokonce písemný důkaz. Na internetu se dá jednoduše dohledat spoustu rad o bezpečném pohybu a chování v kyber prostředí z důvěryhodných zdrojů např. PČR. Děvčata se v případě vaší dcery zřejmě napadala navzájem, proto bych zvážila požádat školu o spolupráci při realizaci preventivního programu k pohybu a chování na internetu. Poskytování těchto programů se věnují instituce, které jistě v dnešní době nabízejí i online programy. Škola má vždy stanoveného metodika prevence, který má na tyto organizace kontakty. Dceru také poučte, že k soukromé komunikaci se spolužačkami určitě nemá používat školní komunikační kanál. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, doporučila bych vám vyhledat odbornou pomoc. Obrátit se můžete například na Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy. Bylo by určitě dobré vyjasnit si vzájemné vztahy, péče o dítě a případný styk s otcem by měla být ve vašem zájmu určená soudem. V těchto poradnách pracují mediátoři, kteří vám mohou pomoci se společně dohodnout a nastavit pravidla návštěv dcery u otce a jeho případné přítelkyně. Reakce vaší dcery nasvědčuje tomu, že prožila zátěžovou situaci, která u ní vedla k výskytu pomočování a plačtivým reakcím. Takto malé dítě jiným způsobem neumí dát najevo, že není psychicky v pohodě. Styk s otcem je pro dítě samozřejmě důležitý, ale měl by mít svá pravidla, aby dítě nebylo stresováno. Pokud chce otec dceru brávat ke své přítelkyni, pak by je měl začít postupně seznamovat, nejdřív třeba na společné vycházce, seznámit ji také s jejím dítětem a postupně pak připravovat na možné spaní u přítelkyně. Pokud by potíže u dcerky přetrvávaly či se prohlubovaly, pak neváhejte vyhledat dětského klinického psychologa, který by vám také mohl doporučit jak dále s ohledem na vývoj a psychiku dítěte postupovat. Z vašeho popisu si dovozuji, že váš bývalý partner byl také z rozvedeného manželství. Měl by proto vědět, jak těžké situace to pro něj jako dítě byly, když se mu stýskalo po mamince a měl by se být do dcery naopak schopen lépe vcítit. Opravdu chce, aby jeho vlastní dcera prožívala stejně těžké situace? Přeci se na nevinném dítěti, které je navíc jeho, nechce mstít za to, že on neměl mámu, když byl u otce? Není to naopak důvod jak se lépe domlouvat, aby vše probíhalo pro všechny strany co nejméně stresujícím způsobem, když už se nepodařilo váš vztah udržet. Přeji brzké zvládnutí vaší situace. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, o období vzdoru, ve kterém se vaše dcerka právě nachází, bylo už napsáno mnoho odpovědí, literatury i informací, které jsou dobře dostupné. Dítě je v tomto období pohotovější reagovat odporem, vzdorem, negativismem. Také bývá časté, že čím vyšší temperament a silnější osobnost dítěte, tím bývá toto období silnější. Role vychovatele, rodiče, však nespočívá v pasívním přihlížení chování dítěte. Je to vždy on, kdo určuje hranice a pravidla. Mám z vašeho dotazu spíše dojem, že jste se postavila do role bezmocné oběti, která pouze přihlíží chování dcery. Dcera z vás cítí bezmoc, beznaděj a pocity selhání a ne sílu a jistotu a proto vás zkouší a projevy svého chování stupňuje. Období vzdoru je sice vysvětlením chování dítěte, ale neznamená to, že na něj nemáme jako rodiče či vychovatelé vliv. Velkému množství afektivních záchvatů se dokonce dá domluvou s dítětem předejít, i když pohotovost nervové soustavy dítěte k afektu je díky její nezralosti vysoká. Pokud chcete u dcery docílit změny v chování, tak nejdříve musíte změnit vy svoje chování a přístup. Pravděpodobně dcera ještě nechodí do školky a nemá dalšího sourozence. Proč byste se tedy s ní měla dohadovat kdy a zda se půjde na procházku? Řekněte, že se chystáte jít ven, ale pokud uteče a schová se, tak ji nechte, nehoňte ji, nechytejte, nevyhrožujte. Je to přeci asi většinou dítě, kdo na procházku chce jít a baví ho pobyt venku. Bude ze změny vašeho chování překvapená a buď vyleze a přijde sama, že chce jít na procházku a vy ji vypravíte (důležité ONA přijde za VÁMI). V nejhorším, pokud by zase utíkala se prostě ven nepůjde (pro jednou se nic nestane). Dcerka potřebuje pocítit důsledky svého chování a také vaši jistotu. Jste to přeci vy, kdo rozhoduje kam se půjde, ne ona. Podobně je potřeba postupovat i  u dalších činností. Odběhne od jídla? No tak toto jídlo již skončilo a bude muset počkat až do dalšího (např. svačiny, večeře), nedávejte jí nic mezitím. Do výchovy je potřeba zapojit také tatínka. I když má hodně práce a studuje apod., tak má také dceru a měl by se a je dokonce povinen se o ni starat a podílet se na její výchově stejně tak, jako vy. Proto by měl do svého programu také péči o ni začlenit. Dohodněte se třeba na pravidelné aspoň dvouhodinové sobotní procházce a dále podle vašich potřeb. Pokud uděláte nějaké změny ve výchovném přístupu, pak se na nich dohodněte se všemi, kdo se na výchově dítěte podílejí, tedy určitě i s babičkou. Také ona by měla postupovat obdobně a hlídání se pak pro ni třeba také stane snesitelnější nebo jí bude přinášet i radost. Není pravda, že dcera nestojí, nebo na ni nefunguje dobré slovíčko, pro každé dítě je pochvala a pozitivní motivace velmi důležitá a měla by převyšovat nad tresty či zákazy. Snažte se zachytit a ocenit každý i nepatrný náznak požadovaného chování, pokud se tomu dcera směje, pak se zasmějte společně. Na věcech, které se budou dít a jsou nezbytné se domlouvejte, připravujte ji na ně, vysvětlujete jí je. Pokud je potřeba něco udělat, pak neustupujte, pokud si něco dcera z více možností vybere, pak na tom trvejte, neměňte to... Slovo zlobení, je obecné, dítě neví, co si pod ním má představit, proto se snažte chování vždy konkrétně pojmenovat (např. nelíbilo se mi, že jsi rozházela hračky) a veďte dítě k nápravě (pojď společně hračky uklidíme). Ještě více důležité je pojmenovat požadované a žádoucí chování, tedy co by dítě vlastně dělat mělo a ne jen stále dítěti říkat, co by dělat nemělo. Výborné konkrétní rady jak se zachovat v různých situacích a životních obdobích dítěte můžete najít v knize pana psychologa Lemana - Do pátku bude vaší dítě jiné. Přeji mnoho výchovných úspěchů a radosti ze zdravé a dobře se vyvíjející dcery. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, váš syn se vývojově nachází na přechodu mezi dvěma vývojovými obdobími, z vašeho batolete se stává předškolák. Přechod do dalšího období vývoje je vždy provázen destabilizací dosavadní psychické struktury a je pro něj charakteristická psychická labilita. Tato labilita je pouze dočasná, po vyzrání nervové soustavy se psychika dítěte opět zklidní a vyrovná. Váš syn se nachází v takzvaném období vzdoru, které je pro tento věk typické. Typické jsou pro něj právě záchvaty vzteku, bez pro dospělého zjevné příčiny. Dítě však svůj požadavek nevnímá jako nesmyslný a emoce, které prožívá jsou opravdové. Při záchvatu vzteku je potřeba postupovat jako při každém jiném afektu. Je potřeba jej nechat odeznít, na dítě je možné klidně mluvit, snažit se mu vysvětlit danou situaci. Pokud se ale rozpláče, křičí, válí po zemi, tak je prostě potřeba jej nechat vyplakat a vyvztekat. Nervový systém dítěte je nezralý a dítě se teprve učí ovládat. Důležitý je proto trpělivý, laskavý a podpůrný přístup. Až záchvat odezní, pak je možné s dítětem v klidu situaci probrat. Na případné reakce okolí nedejte, je to vaše dítě a to má právě tuto potřebu. Je také možné se snažit těmto záchvatům předejít, předem dítěti vysvětlit jaká bude činnost, dohodnout si, co si s sebou vezmete. Ať si sám chlapeček rozhodne, jestli chce boby, sáně, nebo obojí. Na této dohodě pak trvat i za cenu možného dalšího výbuchu vzteku. O období vzdoru je možné najít mnoho literatury i informací na internetu, proto se o něm nebudu více rozepisovat. U vašeho syna může být ještě umocněné a pravděpodobně tomu tak i je narozením mladšího sourozence. Syn najednou cítí, že už není všechna pozornost soustředěná jen na něj a že se o přízeň rodičů musí dělit. Na vztah k sestře to nemusí mít žádný vliv, neznamená to, že by ji neměl rád. Sestřička navíc zůstává s vámi doma, zatímco on je ve školce. Pokud vás syn v afektu uhodí, pak je třeba dát mu jasně najevo, že toto není přípustné chování. Chyťte ho třeba za ručičky, řekněte mu, tohle ne, bít nikoho nemůžeš. Chlapce byste neměla také plácnout, protože mu tak potvrzujete, že je to způsob řešení konfliktních situací a to ho naučit přeci nechcete. Ohledně potřeby úklidu hraček a věcí na své místo je to normální, děti tím, že jsou věci tam kde patří získávají pocit jistoty a bezpečí. Synovi vyhovte a ukládejte věci tam, kam patří, pokud je to možné. Je možné, že je syn buď úzkostnějšího ladění, nebo to také může být reakce na narození sestry, kdy se stává úzkostnějším. V každém případě toto období spontánně odezní, takže pouze zachovejte klid a poskytněte synovi potřebnou podporu, aby se se všemi změnami mohl vyrovnat. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den se synem bych vám doporučila navštívit dětského klinického psychologa a ve spolupráci s ním se pokuste potíže řešit. Pláč a přecitlivělost vašeho syna může souviset s více okolnostmi, na základě konzultace přes email nemohu posoudit. Nástup do školy je pro dítě psychicky náročnou změnou, váš syn může být přetížený a proto plačtivě reaguje na každou další zátěž. Nemám informace o zralosti vašeho syna pro zaškolení, zda byl zvažován odklad školní docházky nebo ne. Ovlivňovat chlapce také mohou převzaté hodnoty dospělých, či jejich komentáře a názory, rodinná situace, která pro něj může být stresující. Na jeho reakcích se také podílejí jeho osobnostní vlastnosti a nastavení jeho nervové soustavy, to jak dovede zvládat stres a zátěž. Pokud chce syn ve vztahu s ostatními dětmi uplatňovat vůdčí schopnosti a děti jej poslouchají, pak asi není potřeba jej nějak usměrňovat, takové schopnosti se mu budou v životě hodit. Pokud dochází ke konfliktům s ostatními dětmi, pak opět řešte ve spolupráci s odborníkem. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, synovo chování může být reakcí na příliš velké množství změn v krátkém časovém úseku, které není schopný zpracovat. Neuvádíte časové období, které uplynulo od vašeho rozhodnutí odejmout mu dudlík. Mohla se dostavit opožděná reakce na odebrání dudlíku, který mu před spaním pomáhal ke zklidnění. Také bouřlivě probíhající motorický a mentální vývoj může způsobit dočasné poruchy spánkového rytmu, zklidnění a usínání. Mohou ho také trápit jiné potíže například spojené s růstem zoubků. Pokud jste se rozhodli dudlík odebrat, což je z důvodu správného růstu zubů jistě správné, pak je potřeba vytrvat a nevracet se zpět. Připravte se na to, že když se rozhodnete synovi dudlík vrátit, pak mu sice zřejmě pomůže s usínáním, ale jeho návyk se rychle vrátí a budete muset začít odvykání dudlíku od začátku. Při ukládání syna se naopak snažte neměnit ostatní zaběhnuté rituály, včetně místa a doby ukládání, jinak syna ještě více znejisťujete a vyvádíte z rovnováhy. Snažte se naopak vše ostatní kromě dudlíku zachovat a vytrvejte. Pokud nebude možné syna odpoledne uklidnit, pak proces ukládání přerušte a o nějakou dobu odložte. Když budete na chlapci pozorovat projevy únavy, zkuste vaše spánkové rituály zopakovat. Stejně postupujte i při večerním ukládání. Počítejte s tím, že nějakou dobu bude trvat, než se chlapec se ztrátou dudlíku vyrovná a bude si jei chtít vymoci všemi způsoby, které má k dispozici. Postupně si najde za dudlík nějaké kompenzační mechanismy a naučí se usínat bez něj. Můžete mu nabídnout třeba nějakou plyšovou hračku, polštářek, plenku, mluvte na něj klidně a konejšivě, vyjádřete s ním soucit, že to víte, že je to pro něj těžké, ale že to jistě zvládne. Toto období určitě brzy překonáte. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, pokud syn dobře prospívá a něco sní, pak není důvod k většímu znepokojení. Nevím, zda není třeba ještě kojený, nebo nemá jiný zdroj živin (např. podávání mléka přes den). V každém případě může mít jeho záliba v rozkousání a vyplivování jídla více příčin, určitě se však nejedná o zlobení. Takto malé dítě není ještě schopno mentálně tak složité operace, aby dělalo něco úmyslně se zákeřným či špatným úmyslem. Váš chlapeček si prostě s jídlem a pitím jen hraje a experimentuje, stejně tak jak poznává svět i v jiných oblastech. Zkouší, co to udělá, když jídlo vyplivne, když vyplivne tekutinu a může ho bavit také to, jak na to jako rodiče reagujete. Synek může být například najedený a napitý, tak si jen hraje, nebo ho může také něco trápit, například v době růstu zubů mohou děti začít přechodně odmítat jídlo, nebo jíst hůře. Místo napomínání, kterým jeho činnost činíte ještě atraktivnější, zkuste tomuto nešvaru předejít. Nedávejte mu jídlo a pití volně po bytě, ale u stolu. Pokud jídlo vyplivne, tak jej ukliďte bez zbytečných komentářů, nedávejte tomuto chování přílišnou pozornost, pokud jej dítě chcete odnaučit. Pokud synka plivání baví, pak si to může vyzkoušet například při koupání ve vaně, tam můžete projevovat nadšení a usměrnit tak jeho zálibu žádoucím směrem, nebo může zkoušet foukat třeba bublifuk, nebo foukáním posunovat malý lehký balonek, bude tak trénovat motoriku mluvidel, což je prospěšné pro rozvoj řeči. Dávejte také pozor na podávání různých pamlsků mezi jídly, děti se jimi rychle zasytí, nemají pak hlad a s jídlem si jen hrají. Také pokud chlapec jídlo ukončí a od stolu odejde, pak by jídlo mělo skončit až do doby dalšího jídla. V každém případě je plivání a hra s jídlem u dětí častá a normální a dítě z tohoto období vyroste i bez nutnosti větších zásahů a opatření. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,
co se týká režimu u dětí, asi by se mnoho rodičů shodlo, že je to velmi užitečná věc.
Režim pomáhá dětem orientovat se během dne, dělá jim svět srozumitelnější a předvídatelnější. Rodičům potom později pomáhá s výchovou a - podobně jako u dětí - zajišťuje jim orientaci a předvídatelnost v průběhu dne. Není nad to mít výhled, že dítě si mezi 13.-15. hod pospí a my máme okénko na jiné činnosti. Obdobná situace se opakuje večer, kdy zase známe přibližný čas, kdy se můžeme těšit na uložení dítěte a zasloužené chvíle odpočinku. Tolik teorie.
Praxe často vypadá jinak, a to, že děti snaze rodičů o nastolení režimu úspěšně odolávají, případně na režim naskočí, ale vlivem nemoci, vývojového období, změny ročního období nebo i zdánlivé maličkosti ho opět opustí a je těžké režim vrátit zpět, tak jako popisujete.
Pravda je, že každý jsme individualita a tak i každé dítě je jiné, jeho potřeby taky a tyto se navíc mění.
Pravda je také taková, že i když dítě zrovna "nefunguje" v námi nastoleném režimu, neznamená to, že se neřídí vlastním režimem, který mu určují vlastní biorytmy.
Ptáte se, zda se zkoušet režim nastolit nebo čekat, až období pomine. Je pravděpodobné, že rozhození režimu souvisí s aktuálně rychlejším psychomotorickým rozvojem dítěte.
Asi bych volila zlatou střední cestu - pravidelné denní aktivity zkoušet pomalinku nastavovat, ale určitě s respektem k synovi a jeho rytmu. Nemá cenu zbytečně stresovat jeho ani sebe, to by naopak mohlo mít zcela opačný efekt u syna.
Pokud ráno dlouho spává, můžete ho zkusit budit o něco dříve (např. o půl hodiny, potom třeba i o víc) polední (odpolední spaní) zkuste také směřovat na čas, kdy bývá nejčastěji unaven. Někdy děti obtížně usínají i proto, že jsou už "přetažené". Co syna pomáhá zklidnit?
Odpolední spaní můžete také případně malinko zkrátit a vyzkoušet, zda by poté syn přece jen večer neusnul dříve.
Nepíšete pak, jaký máte režim přes den, zda chodíváte třeba pravidelně na procházky, zda máte třeba přes den vyhrazený čas na "řádění" a naopak na zklidňující aktivity (prohlížení knížek, zpívání, povídání) před spaním. Máte nějaké rituály - např. večerní koupání, jídlo, potom třeba přesun do setmělé místnosti, mazlení, ukolébavka...? Spí syn celou noc nebo jen s minimálním počtem probuzení? (mimochodem, pokud ano, můžete si blahopřát, protože věřte, že v roce nespí celou noc ještě mnoho dětí).
Každopádně myslím, že aktuální "nerežim" je přechodné období a když budete naslouchat synovým potřebám, postupně se vám podaří váš denní rytmus zase sladit k oboustranné spokojenosti.
Hodně zajímavých informací i podporu můžete načerpat  i na prosimspinkej (třeba na instagramu).

Přeji hodně radosti s chlapečkem

Dobrý den,
popisujete náročnou situaci, se kterou se vaše rodina musí v posledním roce vyrovnávat. Otec dětí si našel novou přítelkyni a nyní s ní již čeká další dítě.
Vaše děti se doposud se situací nevyrovnaly a návštěvy u otce odmítají, syn se u otce necítil kvůli jeho nové partnerce dobře, dcera se s "macechou" nechce zatím seznámit vůbec. Vy byste byla ráda, aby se to u dětí zlomilo a k otci opět našly vztah.
Přemýšlím, co by se mohlo u dětí aktuálně zlomit? Pocit, že jim nová paní vzala tatínka? Pocit, že se s ní ve svém původním domově už necítí dobře, natož doma?
Jak vnímá situaci jejich otec? Jak si vysvětluje, že k němu děti nechtějí? Mluvili jste spolu o tom? Tlačí nějak na vás ohledně návštěv dětí u něj?
Jaký máte s otcem dětí nyní vztah? Myslíte, že vaše děti vnímají váš vztah jako dořešený?
Nevím, jaké by byly odpovědi na tyto otázky, ale zkuste si jen pro sebe zodpovědět. Někdy děti reagují i na to, co cítíme, přestože si to sami nepřiznáme.
Co se týká aktuálních pocitů dětí, přijdou mi naprosto pochopitelné a přirozené. Došlo k rozpadu rodiny, který nemohly ovlivnit, v nové partnerce otce vidí vetřelce, kvůli kterému jste museli opustit původní domov. Ve svém domově se cítí cizí, navíc je možné, že nová paní se dostatečně nesnaží hledat k nim cestu, navíc se dozvěděly od cizích lidí o očekávaném polorodém sourozenci. Nenapadá mě, co by samy děti měly dělat, aby se cítily u otce lépe.
Píšete, že jejich tatínkovi umožňujete návštěvy u vás, jeho kontakt s dětmi podporujete a děti se k návštěvám u něj snažíte motivovat.
Z těchto informací soudím, že děláte pro obnovení vzájemného vztahu otce s dětmi vše, co jde.
Děti mají však své pocity (a samozřejmě i city), které jen stěží mohou ovlivnit.
Kdo tedy může situaci změnit? Neměl by to být právě otec dětí, kdo by se měl snažit maximálně na vztahu s dětmi pracovat? Neměl by to být on, kdo by se měl snažit získat znovu jejich důvěru, dát jim pocit jistoty, že jsou pro něj stále důležité a má je rád? Je teď řada na něm, aby se děti u něj cítily dobře - on si musí se svou partnerkou vyjasnit, že jsou pro něj děti důležité, přeje si, aby u nich pobývaly a aby se, coby macecha, snažila také budovat si s nimi vztah.
Pokud otec neví (bylo by ale zvláštní, kdyby ani netušil), proč k němu děti nechtějí, zkuste si s ním v klidu na toto téma promluvit sama, říct mu to, co jste psala - tedy, že ho děti milují, ale necítí se přijaty ze strany partnerky. Nechat toto vysvětlování na děti by bylo asi hodně zatěžující.
Uvidíte, jak bude expřítel reagovat, můžete zkusit navrhnout nějaké společné setkání dětí s tatínkem a jeho přítelkyní mimo jejich domov (i když současná doba a možná i těhotenství partnerky tomu moc nenahrává).
Aby se děti cítily u táty dobře, musí zajistit především on.
Je důležité, že u vás děti cítí oporu, že se cítí s vámi i vaším novým přítelem dobře. Respektujte tedy jejich pocity, buďte trpělivá a nesnažte se nic "lámat".
Pokud od Vás děti cítí, že je v pořádku, aby bývaly co nejčastěji se svým tátou a zároveň je netlačíte tam, kde zatím nechtějí být, děláte pro ně maximum.
Míč teď není na vaší straně hřiště.
Přeji hodně radosti a společných okamžiků s dětmi.
Míša

Dobrý den, nemám dostatek informací o celkovém vývoji vašeho syna a také vzhledem k jeho velmi nízkému věku je obtížné posoudit příčinu potíží. Může se jednat o přecitlivělost jeho nervové soustavy, nebo o nějaké specifikum jeho vývoje. Doporučila bych vám konzultovat vámi popisované projevy chování s ošetřujícím pediatrem a postupovat podle jeho doporučení.  Synovi se snažte vytvořit co nejklidnější a stabilní rodinné prostředí, eliminujte vliv stresových faktorů a vzniku rozrušení. Pokud víte, že se některých zvuků bojí, snažte se ho jim co nejméně vystavovat. Mluvte na něj klidným hlasem, vysvětlujte mu situace jednoduchými, věku přiměřenými slovy. Postupně můžete trénovat přiblížení k vypnutému zdroji zvuku, nechat syna si ho ohmatat, vyzkoušet (např. vysavač). Ohledně schopnosti samostatné hry je v tomto věku normální, že se dítě samo dovede zabavit pouze krátkou dobu a na většinu svých činností potřebuje rodiče. Můžete se synem hrát různé pro věk přiměřené senzomotorické hry, které vám oběma budou přinášet potěšení a zároveň stimulovat jeho vývoj. Velké množství dětských her a námětů k nim je možné najít na internetu, nebo v literatuře. V případě, že budete potřebovat vykonat různé činnosti v domácnosti, tak lze dítě podle jeho věku do činností také zapojit. Je možné mu pořídit například stupínek nebo tzv. "učící věž", což je také vlastně takové stupátko například ke kuchyňské lince, které dítěti umožní bezpečně dosáhnout na linku a zapojit se do činností. Postupně s věkem a vývojem by se v souladu s vývojem dětské hry měla prodlužovat doba, kdy se syn dokáže zabavit sám. Volná hra je pro vývoj dítěte velmi důležitá a mělo by k ní mít dostatek času a prostoru. Vzhledem ke specifikům vývoje vašeho synka je na vás zvážit případný větší věkový rozestup mezi sourozenci. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, problematika potřeby menšího množství spánku se často týká bystrých a nadaných dětí, problémy se spánkem mohou ale také mít například děti hyperaktivní bez ohledu na nadání. Zahájení docházky do školky je pro dítě velkým zlomem v jeho dosavadním životě a klade na něj nemalé nároky. Jsou děti, které vše zvládnou naprosto bez potíží, ale jiné děti, zejména ty citlivější, mohou mít s adaptací na školku potíže. Často se také stává, že docházka začne bez potíží, dítě i rodiče jsou nadšení a reakce se objeví až později, většinou když dítě zjistí, že docházka je pravidelná a jedná se o jakousi jeho povinnost. Jiné děti zase mohou plakat od počátku a zvykají si postupně. Je to prostě individuální proces. Odpolední spaní je pro dítě náročné, obzvlášť když doma již po obědě nespává.  Podle popisovaných projevů vašeho syna se cítí být frustrovaný a to zřejmě také tím, že ne vždy proběhne vše podle plánu (zapomenutá hračka, pyžamko apod.). Děti mají rády pravidla a pokud je něco vychýlí ze zaběhnutého rytmu, tak se obtížněji přizpůsobují, mohou být plačtivé, lítostivé. Doporučovala bych vám proto, pokud máte možnost vyzvedávat syna ze školky po obědě, tak abyste jej tam zatím spávat nenechávala. Nejedná se o žádné ustoupení dítěti (nejde zde přeci o žádný boj), ale o přizpůsobení se jeho aktuálním potřebám a snížení jeho stresu. Přeci nechcete, aby se pro něj školka stala postupně strašákem a traumatizujícím prostředím. S postupným přivykáním na spaní po obědě začněte až po synově zklidnění, v období, kdy do školky bude zase chodit rád a bez potíží a nebude plakat a vybíhat za vámi do šatny. Možnost spaní ve školce s ním proberte, vysvětlete mu to, řekněte mu, co například musíte v této době udělat, zařídit nebo máte za činnosti. Proberte si společně také, jak ukládání ve školce probíhá, poraďte co dělat, když nebude něco v pořádku, že se nemá bát obrátit se na paní učitelku. S paní učitelkou také situaci proberte a požádejte ji, zda by se alespoň prvních pár dní, kdy syn bude ve školce odpoledne spát, na něj více zaměřila a věnovala se mu. Pravda je, že paní učitelky mají dětí hodně, ale teď již téměř v pololetí jich nebude tolik, které by plakaly a potřebovaly větší péči. Paní učitelky ve školce si vybraly tuto práci, protože je baví pracovat s dětmi a věnovat se jim, neměl by být tedy problém porozumět a vyhovět vaší žádosti. Děti, které po obědě nespí, je možné také zabavit jiným způsobem, alespoň krátký klid na lehátku je pro odpočinek dítěte důležitý, potom by  však dítě mohlo vykonávat nějakou klidovou činnost například kreslení či prohlížení knížek u stolečku. Vynalézavé učitelky určitě nějaký program, který nebude rušit ostatní děti, bez potíží vymyslí. Věřím, že váš chlapec adaptační potíže brzy zvládne. Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, váš syn se nachází v takzvaném magickém období vývoje myšlení, které začíná zhruba od tří let a končí přibližně s nástupem do školy a u některých citlivějších dětí může trvat až cca do 10 let. Děti v tomto období mají potíže rozlišit skutečné a fiktivní, pohádky, pohádkové postavy, hračky a magické postavy považují za skutečné. Na své rozumové úrovni ještě nedokáží rozlišit co je opravdové a co ne, převládá u nich intuice a fantazijní vnímání a představy nad logikou. Proto váš syn považuje čerty a Mikuláše za skutečné a obává se jich navzdory vašemu vysvětlení, že jsou to převlečení lidé, že nejsou skuteční. Podle popisovaných projevů chlapce to vypadá, že prožil traumatický zážitek v souvislosti s čerty a Mikulášem. Doporučila bych vám navštívit dětského klinického psychologa a  strachy a obavy syna u něj probrat a poradit se, jak se synem dále pracovat, aby se se zážitkem vyrovnal. Vy můžete udělat to, že si se synem promluvíte o zlobení. Váš chlapec teď žije s velkou úzkostí a strachem, že pokud se normálně spontánně projeví, či s něčím nesouhlasí nebo projeví svůj názor, tak bude potrestán čerty. Promluvte si tedy jednak o tom, čeho se vlastně konkrétně bojí, proč se tak zoufale snaží nezlobit. Jeho strach nebagatelizujte, je pro něj reálný a opravdový. Dále je potřeba mu co nejdříve vysvětlit, že projevení vlastního názoru a i případného nesouhlasu není zlobení, ale normální dětský projev. Pokud by něco zasluhovalo trest, pak je to úmyslné ubližování druhým, něco někomu úmyslně vzít, podvádět a lhát či jiné závažné činy. Trest, že byste však udělili vy jako rodiče a určitě ne nějaké pohádkové postavy jako čerti a Mikuláš. Že za svého chlapce zodpovídáte a uděláte všechno pro to, abyste ho ochránili před veškerým nebezpečím a uděláte také všechno pro to, aby se zdravě vyvíjel. Přece byste z chlapce nechtěli vychovat člověka bez vlastního názoru, který je poslušnou ovečkou plnící veškeré příkazy a žijícího ve strachu a obavách. Pečlivě odpovězte na jeho případné dotazy. Chlapec je evidentně citlivý, dávejte pozor na případné rozrušení i v budoucnu, protože jej může obtížněji zpracovávat. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, asi vás zklamu, ale nevím o žádné zázračné technice, která naučí dítě chodit na nočník a vykonat celou potřebu. Budete potřebovat hlavně trpělivost, každý i dílčí úspěch chválit, takže chválit i malé množství moči vykonané na nočník. Hlavně se na dítě nerozzlobit, nekárat ho. Vaše dcerka se teprve učí ovládat svůj močový měchýř a vnímat signály jeho naplnění. Tak jako když se každý člověk učí nějakou novou a pro malé dítě docela zásadní dovednost, tak má nárok na omyly, chyby i návraty zpět. Ale nevěšte hlavu, pokud je dcerka na nácvik chození na toaletu připravená, tak se to i přes počáteční obtíže naučí docela rychle. Na úvod si uvědomte, že při učení na nočník nezáleží naprosto na intelektu (nadání) dítěte, ale na zralosti jeho nervového systému. Každé dítě také vyzrává individuálně a to co některé dítě v jistém věku bravurně zvládá, se jiné dítě teprve učí, nebo se o to ani zatím třeba vůbec nezajímá. Přitom to nemusí znamenat vůbec nic, jen tempo vyzrávání dítěte je odlišné. Proto je i při nácviku na nočník vhodné počkat, až se dítě samo začne o nočník zajímat, začne například hlásit, že vykonává potřebu (což většinou nejdřív bývá až po vykonání, nebo při vykonávání a až poté si dokáže potřebu uvědomit předem), také by dítě mělo být schopno zůstat delší dobu suché. Dítě je potřeba vždy pochválit a postupovat pozvolna a trpělivě. Jinak se vhodná doba promešká, dítě se zablokuje a bude na nočník odmítat chodit a s nácvikem pak můžete začínat úplně od začátku až po nějaké přestávce. Nejlepší je řídit se vždy podle dítěte. Je tedy možné, že vaše holčička, která se teprve učí močový měchýř ovládat a potřebu správně vždy hlásí, tak se prostě ještě nedokáže plně uvolnit a vykonat potřebu celou a proto močí po troškách. Nebo prostě ještě močí častěji. Nebo vám chce udělat radost a tak jde třeba pokaždé, když se jí zeptáte, i když se jí třeba ještě úplně nechce. Počítejte s tím, že je v nácviku a má nárok na vaši toleranci. Můžete jí to ještě také klidným hlasem vysvětlit a říct jí, že se vám zdá, že by to ještě mohla zkusit, pokud ale nebude chtít, tak ji na nočníku určitě nedržte. Je potřeba ji vysadit vždy, když si řekne. Také je obvyklé, že když má dítě nějakou zátěž, je nemocné, rostou mu zoubky, tak na poslední, vývojově nejvyšší a ještě neupevněnou dovednost může jakoby zapomenout, prostě na ni nemá kapacity. Postupujte opět podle dítěte. Večerní usínání může být problémem, protože dcerka zjistila, že může neustálým chozením na nočník celkem dobře oddalovat uložení ke spánku. Nedá se nic dělat, je v nácviku a vy chcete, aby se na nočník naučila chodit, Nezbude vám, než ji vždy vyndat a na nočník vysadit, pochválit. Nedělejte kolem toho rozruch, který ji opět probere a naruší přípravu ke spánku. Postupujte jako vždycky, zachovejte večerní rituály, uložte dítě do postýlky. Bude-li se dožadovat vykonání potřeby, pak s ní o tom nediskutujte, nejlépe beze slov, nebo jen se stručným věcným komentářem dceru na nočník vysaďte, pochvalte ji ať už potřebu vykoná, nebo ne a pak opět bez zbytečných slov uložte do postýlky. Postupujte vlídně a trpělivě. Pokud jí nebude přinášet neustálé dožadování se toalety před spaním váš zájem, pozornost a vzrušení, pak se dcera zároveň také s tím, jak se bude zdokonalovat v ovládání močového měchýře uklidní a situace se upraví. Kdyby se nácvik stále nedařil a dcera by na nočník začala odmítat chodit, pak ještě zřejmě nebyla zcela připravená a bude potřeba nácvik přerušit a vyčkat na vhodnější období, reagovat na signály dítěte. Přeji rychlé zvládnutí tohoto období. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog