Dobrý den, dcera ( v červnu 3 roky) se po odpoledním spánku budí s neutisitelnym pláčem . Nevnímá řve place a nic nezabírá . V říjnu se nám narodila druhá dcera . Po narozeni se hodně starší dcera upla na otce prožívala noční desy . Po cca 3 měsících se zlepšila a vše bylo ok. Nyní je celkové smutná , z ničeho nemá radost, budí se s hysteraky odpoledne . Je tak nějak vztekla až ošklivá na blízké . Bez elánu do života . Nevím zda to muže být psychické, či za tím muže být nějaký zdravotní problém . Každopádně nevím co s ni co dal . Pozornosti má opravdu mnoho skoro nikdy na ne nejsem sama a máme na pomoc babičku nebo tatínka . Nejvíce mě trápí ty záchvaty place které nejdou zastavit a nedokážu ji pomoci v tu chvíli . Někdy 10 minut někdy až půl hodiny . Děkuji za radu
Dobrý den,
ve třech letech se dítě bouřlivě vyvíjí a mění. Velké změny probíhají v oblasti vývoje nervového systému, vývoje psychiky, mění se také fyziologické potřeby včetně potřeby spánku. Dítě je stále více samostatnější, zvídavější, prochází vývojovým obdobím vzdoru. Od batolecího vývojového období přechází do období předškolního věku. Každá změna s sebou přináší určitou destabilizaci dosavadního vývoje a nalezení nové kvalitativně jiné stability. Dcera může být citlivým a senzitivním dítětem s bohatým vnitřním životem. Napovídá tomu váš popis její reakce na narození sourozence i výskyt nočních děsů. Každou změnu citlivě prožívá a zpracovává. Vzhledem k tomu, že její psychika je ještě nezralá, pak se mohou objevit různé afektivní či plačtivé záchvaty. Je možné, že jak se snižuje potřeba odpoledního spánku, tak se pak dcerka budí v nepohodě, podrážděná. Můžete zkusit změnu režimu, dcerku třeba probudit o něco dříve. Pokud už plačtivý záchvat nastane, pak nechte dceru v klidu, nesnažte se ji nějak významně utišit, zajistěte klidné a tiché prostředím dejte jí čas na zpracování emocí.
Popisujete, že je dcerka vzteklá a ošklivá na blízké. Toto chování pravděpodobně souvisí právě s obdobím vzdoru, o kterém najdete mnoho informací, takže nyní nebudu všechny jeho projevy popisovat. Zdravotní problém je také dobré vyloučit, zejména, pokud se vám dcera jeví být smutná a bez života. Zkuste se o chování dcery, které vás znepokojuje, poradit s jejím ošetřujícím dětským lékařem, případně můžete vyhledat odbornou pomoc dětského klinického psychologa.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, prosím mám dotaz. Dnes jsme byli se synem 1,5 roku na druhé hodině cvičení pro děti, kde se spojuje více aktivit od zpívání, přes výtvarku a další. Syn hezky spolupracoval, výtvarka se mu moc nechtěla, to jsem udělala za něj a nechala si ho hrát. Děti měli i pauzu na svačinu a poté paní učitelka dala pokyn k úklidu hraček a přesunutí se do druhé místnosti na zpívánky s hudebními nástroji. Syn nechtěl pustit kočárek, s kterym jej bavilo jezdit přes práh. Když jsem se s ním snažila domluvit, tak odmítl, řekl ne a tak jsem navrhla, že zůstaneme ve staré místnosti, ať si dohraje a poté se přidáme k dětem. Jenže když se zavřely dveře, tak začal brečet a chtěl jezdit přes ten práh. V tu chvíli jsem se jej snažila jen uklidnit, ale nedařilo se. Zkoušela ho nalákat i paní učitelka, ale take nic. Já jsem nechtěla narušovat hodinu jinak spolupracujícím dětem, tak jsem mu nedovolila tam s kočárkem jezdit. Na chvíli se uklidnil a když jsme se přidali ke skupině, opět začal plakat (spíše řvát jako tygr). Šla jsem s ním tedy na chodbu, ať přijde na jiné myšlenky. Tam se uklidnil po chvíli a poté jsme se už přidali ke skupině. Byl pořád trosku mrzutý, ale nakonec byl v pohodě. Paní učitelka říkala, že jsem dobře udělala, že málokterá maminka by takto postupovala, ale v té chvíli jsem si začala sama o sobě říkat, že jsem byla asi zřejmě moc přísná a chtěla toho po něm moc. Cítím se od té doby opravdu špatně, že kladu na syna nároky, které zatím nedokáže splnit tak, že by to pochopil. Říkám si, že můžu být ráda, že ho konečně bavilo na chvíli něco, s čím si hrál sám a já jsem jej odtrhla. Na druhou stranu ale vím, že pro skupinu jsem udělala asi lepší službu, že jim nikdo nenarušoval zpívání. Bylo mi jasné, že pokud tam bude tahat hračky mě dítě, začnou i ostatní. Můžete mi prosím poradit, jestli mám syna raději víc nechat se rozvíjet a nekorigovat jej tak přísně az do řevu? Přece jen to nebyla žádná závažná situace. Nebo si to nemám dávat za zlé? Moc děkuji za radu
Dobrý den,
pokud chcete s takto malým dítětem chodit na nějakou skupinovou aktivitu, tak musíte počítat s tím, že bude potřeba, aby se dítě režimu skupiny přizpůsobovalo. Je však potřeba zvážit, jestli je toho dítě ve věku 1,5 roku schopné. Pro dítě jeho věku je přirozené, že si chce hrát s hračkami podle svého výběru a svým způsobem. Zároveň však je možné začít jej postupně do skupinových aktivit zapojovat, rozvíjet u něj schopnost spolupráce, přizpůsobení a ohleduplnost k ostatním. Třeba jej některá z aktivit předkládaných v kroužku zaujme a rád se zapojí. Vaše reakce byla správná a přirozená, zachovala jste se ohleduplně k ostatním dětem ve skupině, které spolupracovaly. Váš syn měl zase právo projevit svoji nespokojenost, protože se mu líbila jeho hra s kočárkem. Předala jste mu tak poselství, že někdy jsou prostě zájmy skupiny nadřazeny zájmům jednotlivce, vždyť určitým společenským pravidlům se podřizujeme všichni a kdyby tomu tak nebylo, tak by nejen v malé dětské skupince, ale také ve společnosti vznikl chaos. Zároveň jste jej nechala projevit křikem jeho nespokojenost, vzala jste ho uklidnit a v aktivitě jste pokračovali, oba jste tedy tuto situaci zvládli, a to proaktivním a prosociálním způsobem. Pokud však další podobné situace neunesete, pak zvažte, zda v pokračování docházky do kroužku setrvat, nebo zda nějakou obdobnou aktivitu nezkusit, až bude syn starší a lépe jí porozumí. Každé dítě je jiné, vyvíjí se odlišným způsobem, má odlišnou povahu, je jinak společenské, některé je pasivní, jiné zase živé a aktivní apod., a proto některým dětem zapojení do kroužků a aktivit ani v nízkém věku nemusí vadit, jiným dětem zase nemusí vyhovovat. Pozorujte reakce vašeho dítěte, jestli chodí do kroužku s radostí, chce tam být, chce pracovat, dokáže se uklidnit, když jej něco rozhodí. Pokud bude např. plakat jenom když se do kroužku chystáte či blížíte, pak zřejmě ještě není dostatečně zralý. Také dejte na radu paní učitelky, pedagogové, kteří vedou kroužky pro takto maličké děti, jsou většinou zkušení a aktivity jsou těmto malým dětem přizpůsobené. Také vy si můžete užít nějaký čas se synem, kdy se mu aktivně věnujete a něco společně tvoříte a něčím se zabýváte. Přeji hodně úspěchů ať už se rozhodnete v docházce do kroužku pokračovat, nebo ne.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, dcera 15 měsíců na mne začala být v posledních týdnech hodně fixována - neustále mě pronásleduje, kdykoli zjistí, že jsem z dohledu, tak se mě vypráví s velikým řevem hledat. Když je na hlídání u prarodičů, tak je v klidu, žádné scény nedělá, ale jakmile se objevim, tak ji nesmím pustit z ruky a k nikomu jinému už nechce. Přikládala jsem to separační úzkosti. Teď ovšem začala i špatně spát - ještě před pár týdny spala celou noc a teď se několikrát vzbudí, pláče, nejde odložit do postýlky, tak poslední dny spí vždy alespoň část noci s námi - často i s bdělými okny. Začalo to narušovat i spánek naší starší 3 leté dcery, kterou často uprostřed noci probudí. Každopádně jsem si uvědomila, že v posledních týdnech ( koresponduje s dobou, kdy přestala v noci spát) byla dvakrát přes noc u prarodičů, kde nebyl žádný problém, spala celou noc jako "andílek". Po návratu domů se ovšem začaly projevovat problémy se spaním. Můj dotaz tedy zní: může to souviset se separační úzkostí a je možné, že se to zhoršilo spaním u prarodičů? A pokud ano, jak to řešit - na nějakou dobu přespávání mimo domov vynechat nebo si na to časem zvykne a je nevyhnutelné, aby si tím prošla? Jak se k tomu správně postavit? Předem moc děkuji.
Dobrý den,
na základě popisovaného chování vaší dcerky se s největší pravděpodobností opravdu jedná o projevy separační úzkosti. K tomuto období opravdu patří nejen strach z odloučení od nejbližší pečující osoby (matky), který se projevuje křikem, pokud se vzdálí, ale může se také zhoršit spánek, dítě prožívá různé strachy a úzkosti z neznámého, u dětí, které již nemají pleny, může být spojen i s pomočováním. Nástup tohoto období mohl být u vás spojen i s přespáním dcery u prarodičů, a tedy s delším odloučením od vás jako mateřské osoby. Ovšem toto období by přišlo stejně, takže si nic nemusíte klást za vinu. Doporučila bych trpělivý a citlivý přístup k dcerce, umožněte jí být ve vaší přítomnosti co nejvíce, pokud to vyžaduje, tak také při usínání a spánku. Bylo by dobré na přechodnou dobu omezit přespávání mimo domov bez vás. Pokud budete volit přístup vstřícný a budete trpěliví, tak toto období dítě brzy překoná a opět bude schopno spávat samo, celou noc, i u prarodičů. Jinak se o tomto období nebudu více rozepisovat, lze k jeho průběhu nalézt velké množství informací na internetu, v literatuře, a také na stránkách webu Babyonline, kde jsem i já na toto téma již mnohokrát odpovídala. Přeji hodně trpělivosti a sil při zvládání tohoto možná pro vás nelehkého období, které je ale znakem zdravého a správného psychosociálního vývoje vašeho dítěte.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,syn 20M nevyhledává kontakt se stejně starými dětmi, dá se říci, že se jich bojí. Pokud je dítěti více jak 8 let, rád si s nimi hraje.Příklad: narozeninová oslava, kde jsou 4 děti, včetně mého syna, který chce okamžitě pryč, jakmile si děti začnou hrát. Pláče a ukazuje na dveře domů. Ostatní děti si hrají, honí se po bytě, syn se drží u mě nebo pláče, že chce domu a tak tedy jdeme domu, neboť ho nechci déle "traumatizovat". Příklad 2: chodíme na dětské cvičení, kde si děti hrají na prolezackach, překážkách, zpívají písničky. Syn 90% tohoto času proleží nehnutě na zemi. Chodím s ním do této skupiny, neboť ho chci na děti zvykat před školkou a socializovat. Naopak se nyní ovšem bojím, abych mu tím nepůsobila psychické trauma.Když po této lekci jdeme s ostatními dětmi do hernicky, většinou je syn spokojený, hraje si, klouže se na klouzačce aj. Syn je zdravý, bystrý. Máte prosím zkušenosti s podobným chováním u dětí? Přejde to? Nebo ho nemám do těchto skupin brát? Předem mockrát děkuji za odpověď. Klára
Dobrý den,
jak říkal nestor dětské vývojové psychologie pan profesor Matějček, tak jesle jsou zařízení pro rodiče, školka je pro děti. Chtěl tím vyjádřit jednu moudrost z vývoje dětské psychiky, kdy dítě prakticky do tří let věku není připravené kooperovat (spolupracovat) s vrstevníky, jednoduše na kooperativní způsob hry není zralý jeho mozek. Do té doby, tj. do věku tří let je normální, že dítě preferuje hru o samotě, případně paralelně s vrstevníky, to znamená souběžně s ostatními dětmi. Samozřejmě závisí také na osobnostním nastavení dítěte, jeho společenskosti, introverzi, extraverzi, průbojnosti, dosažené vývojové úrovni, výchovném vedení a na dalších faktorech, avšak vývojově tato pravda platí. Chování vašeho syna ve společnosti vrstevníků je naprosto normální a odpovídá jeho věku. Ve dvaceti měsících ještě není připraven na nějakou spolupráci s ostatními dětmi, navíc zřejmě bude introvertnějšího či bázlivějšího ladění, takže mu kontakt s nimi není příjemný, může mu také vadit hluk, který děti vydávají, jejich hra na něj může být příliš divoká. Starší děti kolem 8–10 let už mají vyvinuté pečovatelské instinkty (chcete-li, rodičovské pudy) a většinou mají zájem a chuť se o malé děti starat. Menší děti k těmto starším dětem vzhlížejí a považují je již za téměř dospělé a důvěřují jim. Proto synkovi nevadí, když si s ním hrají starší děti, cítí se s nimi v bezpečí. Ohledně kontaktů s dětmi na synka netlačte, nechejte jeho psychiku postupně vyzrávat, uvidíte, že až přijde čas, tak o kontakt s vrstevníky sám projeví zájem. To samozřejmě neznamená, že byste synka snad měla izolovat doma a nebrat jej mezi děti. Naopak mu umožněte, aby se s dětmi setkával, na hřišti, v herně, v parku.... Do bližších kontaktů ho ale nenuťte, respektujte jeho pocity a potřeby. Jestliže na dětské oslavě pláče a chce domů, pak ho nenuťte na ní setrvávat pro něj neúnosnou dobu. Nemusíte případně hned odcházet, můžete zkusit, zda syn nebude klidnější na vašem klíně, nebo si případně jít hrát s hračkami společně s ním. Pokud ani to nepomůže, pak je opravdu lepší odejít. Co se týká cvičení, pak váš chlapeček zřejmě ještě není zralý nejen na dětskou skupinku, ale ani na řízené aktivity, vedené cizím dospělým, což je vývojově také zcela v pořádku. Nevím, na jaké úrovni je jeho řeč, ale můžete se s ním zkusit domluvit, či posoudit podle jeho chování, zda se do skupinky na cvičení těší a chodí tam rád, nebo zda pláče, jak se jen ke cvičení blížíte. Pokud chodí rád a nijak neprotestuje, je možné, že mu cvičení nevadí, jen ještě nedokáže spolupracovat a chce jen ostatní pozorovat. Můžete to probrat s paní trenérkou, která cvičení vede. Nevím, jak je kroužek náročný finančně, ale také vy si zvažte, zda se vyplatí investovat do aktivity, do které se syn ještě nedokáže zapojit. Píšete, že hraní v herně se mu líbí, takže to bude aktivita přesně pro něj. Nedělejte si proto starosti o vývoj i socializaci svého syna, buďte trpělivá a poskytněte mu potřebný čas.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den paní magistro,mám dotaz ohledně mé dcery. Anička je zatím jedináček, má 20 měsíců. Je hodná, šikovná, zdravá, poměrně společenská, ALE. Kdykoliv, když jsme spolu a kdokoliv si jí chce pochovat, nebo se jí jen dotknout, tak utíká, řve, chce být jen se mnou. Je u nás babička, (na kterou je opravdu zvyklá, vídají se téměř každý den), Anička si v pohodě hraje, máma jí chce pomazlit, NEEXISTUJE, zdrhá za mnou. S manželem je díky bohu v pohodě. Fór je v tom, že když je u té stejné babičky na hlídání, a to i přes noc, nemají jediný problém, Anička se s ní mazlí, udělá si z ní kolikrát tu pečovatelku, tzn. chce být jen s ní, jakmile příjde děda, zdrhá zase za ní a chce být u ní. Už jsem z toho dost unavená, neboť to trvá nejméně půl roku a chtěla bych se vás zeptat, jestli dítě v tak malém věku už dokáže hrát/předstírat? Ona je opravdu v pohodě víceméně s kdekým, když nejsem na blízku. Trvá to pár minut, než například opláče můj odchod a je s tou danou osobou v pohodě. Ale jakmile jsme kdekoliv, nebo i u nás doma a někdo o ni projeví zájem, jsem-li na blízku, je to k nevydržení. Moc vám děkuji za pomoc!
Dobrý den,
podle Vámi popisovaného chování dcerky se s největší pravděpodobností skutečně jedná o projevy separační úzkosti. O tomto období je k dispozici mnoho materiálů a informací, také já jsem již několikrát na obdobné dotazy odpovídala. Proto bych se o projevech tohoto období nyní více nerozepisovala. Snad jen uklidnění pro vás, jedná se o naprosto normální projev zdravého vývoje dítěte. Je to projev zdravě se formujících emočních vztahů k matce a k dalším pečujícím osobám. K dceři je potřeba přistupovat citlivě, poskytnout jí fyzický kontakt, pomazlení, pochování, když jej bude potřebovat. Čím citlivěji k ní budete přistupovat a naplňovat její potřeby citové blízkosti, tím se rychleji naplní a toto období odezní. Rozhodně není třeba se tím nijak trápit nebo znepokojovat, dcera se vyvíjí naprosto normálně. To, že se podobné projevy objevují ve vztahu k babičce, je známkou jejich dobrého blízkého vztahu. Samozřejmě že pokud jste přítomna vy jako nejbližší pečující osoba, tak dcerka upřednostňuje vás. Jinak i malé dítě si dokáže vybírat osoby, a to i u blízkých, které se o něj budou starat a které ne. Tyto preference se během dětství i několikrát změní a je to také normální (např. na toaletě mi může pomoci jen maminka, tatínek ne, na kole jezdím jen s pomocí dědečka apod.). Užívejte si zdravé a krásné dcerky, poskytněte jí dostatek blízkosti, dokud ji potřebuje.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Více o separační úzkosti najdete na www.babyonline.cz/vyvoj-ditete/separacni-uzkost.
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, prosím o radu jak se řešit se synem braním peněz. Synovi je 10 let a záměrně nepíšu krádež, protože bere své peníze. Ale ne ty, které má dejme tomu v pokladničce, které si může spořit, popř. v rozumné míře utratit jak chce. Pokud dostává peníze k narozeniním, atd. větší částky, mám doma mezi dokumenty obálku, do které peníze ukládám. Syn o ní věděl, ví, že jsou to jeho peníze, ale nikdy jsme z ní na běžné utrácení nebrali a ani není úplně volně přístupná. Jedině pokud si chtěl koupit něco opravdu dražšího, jsme z ní po domluvě peníze vzali a koupili. Že si peníze teď ve větší míře utrácí za brambůrky, pití, které bych mu nedovolila koupit, teď např. Prime to si všímám nějakou dobu,. Pokladničku má vybranou, domlouvali jsme mu, ale už jsem mu i řekla, že si utratil a tak nemá a je to jeho problém. Protože spolužáci mají to, nebo ono. Právě Prime jsem koupila k narozeninám, aby měl. S tím, že víckrát už ne. Nezakazuji mu tyto věci úplně, právě proto, aby neměl důvod lhát. Tímhle stylem se snažím řešit vše a zatím to fungovalo. Posledního půl roku je velice chytrý, na vše má odpověď a já jsem proti ostatním rodičům moc přísná. Dalším faktorem je to, že od covidu má oslabenou imunitu, bere léky. Hraje fotbal, je i se školou dost vytížený a snažím se, aby jedl pravidelně a zdravě i když mu relativně nic nezakazujeme. Ani ty brambůrky, atd. ale doma, s námi, ne nekontrolovatelně, tajně, každý den po škole,. Ještě není tak chytrý, nebo vychytralý, takže papírky, flašky většinou najdu někde po pokoji, v batohu, atd.Snažíme se mu vysvětlovat nějakou hodnotu peněz, ale asi převažuje to, že ostatní rodiče koupí a on chce taky.Nevím jak se k tomuto postavit, za prvé předpokládám, že braní peněz popře, mám je teď spočítané a kontroluji, jestli ubývají. A za druhé nevím jak moc být přísná, protože z neustálého vysvětlování, přemlouvání, handrkování se o to v jakých půjde botech, triku, co bude jíst, mám pocit, že moc mluvím a k ničem to není. Ještě musím doplnit, že se jedná o částku odhadem kolem 2000,-. V obálce bylo více 100,200,500 bankovek, nevím přesně, ale rozhodně to není pár drobných nad kterými bych mávla rukou a to, že jsou to jeho peníze podle mne na věci nic nemění. Myslím si, že má co chce, je jedináček, má mobil, konzoli, hezký pokoj, ne úplně vše značkové, ale normálně, k narozeninám, vánocům mu vždy pořídíme něco lepšího,.S fotbalem jezdíme každý víkend někam, někdy i 150 km, cesta, jídlo, vybavení, vše má kvalitní, dražší, ale nemůže mít vše i když bychom na to měli, právě proto, aby věděl, že je potřeba vše nějak rozdělit. Nechci to nějak přehnat, ale nejradší bych mu zakázala kde co a dala pocítit, že jsem opravdu zklamaná.Děkuji
Dobrý den,
výchova k finanční gramotnosti a hospodaření s penězi je velice důležitá a postupujete naprosto správně, když se k ní snažíte syna vést a dáte mu pocítit i případné důsledky jeho "hospodaření". Takto rozhodovat je určitě vhodné nechat syna o menších částkách, jako je např. kapesné. To je dokonce možné nechat v jeho kompetencí plně. Pokud nepocítí důsledky toho, že penízky neuváženě utratil tu za brambůrky, tu za drahé pití a pak již do dalšího kapesného nic nemá, tak se s nimi hospodařit nenaučí. Jiná situace je, pokud se jedná o větší částky peněz, které dostává např. k narozeninám a jiným příležitostem, jak píšete. Tady bych vám doporučila založit třeba společně se synem nějaký spořicí účet, kde si bude penízky šetřit. Můžete se spolu předem dohodnout a naplánovat, co bude cílovou částkou a co si bude chtít za peníze většího koupit. Po uspoření této částky si pak danou věc či přání může pořídit, splnit. Pokud budete nechávat tyto větší částky peněz doma, pak je to pro takto malé dítě příliš velkým pokušením, navíc je matoucí, že to, co nazýváte jeho penězi, zároveň nemůže utratit a hrozí mu konfrontace s vámi. Syn ještě ve svých 10 letech nemá vyzrálé morálně volní vlastnosti natolik, aby tomu plně porozuměl, je potřeba jej k hospodaření s financemi vést postupně. Vždyť hospodaření s finančními prostředky je problémem i pro mnoho dospělých. Budou-li peníze v bance, kde nad nimi budete mít kontrolu, pak vám i synovi odpadne spousta starostí. Nebudete muset pohyb peněz sledovat, syna s jejich ubýváním konfrontovat či sankcionovat, on nebude tolik v pokušení a nenakoupí si nezdravé věci. Důležité je se synem neztratit vztah a kontakt, hodně s ním komunikovat, zajímat se o něj, o jeho zájmy, přátele, o jeho svět. Probrat s ním, proč si myslí, že spolužákům rodiče více dovolí, co je to konkrétně a proč myslí, že mu to nechcete dovolit vy. Na místě je také mu vaše postoje a důvody vysvětlit. Je to, jak píšete, jedináček, je tedy na komunikaci a pohyb mezi dospělými zvyklý a bude jistě o to zdatnějším komunikačním partnerem. Mluvte s ním také o vašich obavách a lásce k němu, o vaší starosti o něj, to není projev slabosti, ale naopak vaší síly a rodičovské vyspělosti a vyslechněte a nezlehčujte také jeho důvody, i když mu i tak třeba nevyhovíte. Čím lepší vztah, založený na vzájemné důvěře, se vám se synem podaří vybudovat, tím více se o tento vztah budete moci opřít v průběhu jeho puberty. Ohledně oblékání bych vám doporučila stanovit jen hrubší hranice úměrně počasí, ale volbu trička apod. bych ponechala na chlapci. Pokud zvolí nepříliš vhodné oblečení, pak si následky ponese opět sám, a to je potřeba, aby se naučil. Pokud by potíže s braním peněz, či jiné, přetrvávaly, nebo se zhoršovaly, pak můžete k individuálnější práci se synem kontaktovat buď dětského klinického psychologa či Pedagogicko-psychologickou poradnu.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, máme 5 měsíční miminko syna Petra. Za mě jsme i šesti neděli zvládli dobře. Ano oba jsme se učili... a ne vždy to bylo růžové. Během porodu jsem řešil i problémy v podnikání a zpožděné fakturace. Na začátku šestinedělí se ze mě stála doslova Mary Poppins, ale dobrovolně a plánovaně. Bohužel v půlce šestinedělí mi přeskočilo a pomoc od pritelčiné maminky jsem začal odmítat. Řekl bych i žarlit, protože pro přítelkyni a syna jsem dělal vše. Naopak přítelkyně byla vysazena zase na mojí maminku... Pořád když se zpětně ohlednu časem, tak těch 5 měsíců hodnotím pozitivně. Máme za sebou výlety, milování, úsměvy, krásné fotky a vzpomínky. Na okolí působíme jako ideální rodina. Ale. Mám možnost velkou část pracovní doby pracovat z domu a plánovat si čas. Jsem neskutečně šťastný , že jsem s nimi a vidím růst mého syna. Ale přítelkyni to vadí... na šestinedělí nevzpomíná v dobrém a ani na porod. Porod byl těžší , ale ty objetí a to společno. Nikdy jsem necítil takovou propojenost mezi námi. Po šestinedeli přišla přítelkyně ze zrušením svatby v příštím roce. Navíc dva měsíce zpátky uvažovala, jaké to bude když s malým bude sama... Teď přišla s tím, že mě má ráda, ale nemiluje, a "asi" chce být rodina. Je to jak na horské dráze... Většinu času jsme šťastná rodina pusy, objetí, úsměvy blbnutí s malým..., ale přijde menší nedorozumění a je vše špatně a minimálně na rozchod. Interval sexu se snížil ale je. Pred narozením syna jsme byly zamilovaný par i během těhotenství. Nevím co stim milují přítelkyni i svého syna a udělám cokoliv pro naši rodinu. Proto píšu i o radu, ať mám i zpětnou vazbu mimo naše okolí a hlavně co stimuluje? Nechci o ně přijít.
Dobrý den, na tomto místě odpovídám na dotazy ohledně vývoje dítěte, na vztahové obtíže nejsem odborník. Doporučuji vám proto obrátit se na Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy, kde vám se vztahovými problémy pomohou. Ohledně vaší situace bych vám zatím doporučila na přítelkyni netlačit, více jí a jejím potřebám naslouchat. Období po porodu a péče o maličké dítě je pro ženu velmi náročné, prochází také bouřlivými hormonálními změnami, může být vyčerpaná, nevypadá, depresivní. Některá maminka uvítá pomoc okolí, partnera, babiček, jiná chce být naopak s dítětem sama, sladit se, nastavit si režim a denní rytmus. Proto je potřeba s přítelkyní více komunikovat a její potřeby respektovat. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,již jsem vám psala minule o synu 4,5 roku starém a ráda bych doplnila informace než budu něco řešit opravdu s klinickým psychologem. Syn pláče po každé co připravujeme věci ať na procházku nebo na zahradu nebo k babičce i na výlet ikdyž tam chce, nebo když se jdeme oblikat a obouvat ven i do školky a to se těší je tam spokojený. Jen hodně vyjímečně nepláče, ale nespozorovali jsme co by bylo jinak. Třeba dnes plakal ráno při odchodu do školky šli jsme sním oba s manželem i s mladším synem, ale vyjdeme z domu a on po chvilce přestane a dnes odpoledne jsem ho s mladším synem vyzvedla ze školky a šli jsme procházkou domu a byli na zahradě a byl bez problémů neplakal. Žádné náročné procházky nemáme už jen kvůli druhému synovi 2 roky (z důvodu kočáru a nebo ted začínáme chodit všude bez kočáru). Hraje si, kouká na pohádky v tv, ale ty odpoledne bývají málokdy spíše si hraje. Nejsme zastánci aby seděl za tabletem nebo mobilem ani jedno nemá a nepučujeme mu to... Předem děkuji za odpověď
Děkuji za doplnění informací. Ale jak jsem psala, soustřeďte se na situace, kdy nepláče. Můžete si se synem promluvit, co pomohlo k tomu, že neplakal, co by mohlo pomoci k tomu, že to zvládne i příště. Ohledně chování staršího syna může být ve hře i reakce na mladšího sourozence. Obraťte se prosím na odborníka přímo. Takto přes internet to nevyřešíme. Zdravím Matoušková
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,chtěla bych se zeptat už si nevíme rady. Máme syna starého 4,5 roku a už dva roky nám řve neustále při oblíkání a chození když jdeme ven.. Bohužel jsme nevysledovali žádný spouštěč… Začne vždy když vidí že připravuju věci na ven tak začne řvát a pak to jsou hysteráky, ale dělá to jen doma nikde jinde ani u babiček a ani ve školce… Tvrdí že neví proč to dělá nebo když je manžel v práci tak tvrdí že se mu stýská po tatínkovi, ale když je manžel doma a jdeme ven tak stejně řve... Mohu poprosit o radu co by to mohlo být a jak s tím vynaložit aby to přestalo? Opravdu už jsme v koncích...Předem děkuji za odpověď
Dobrý den, na základě vašeho dotazu mám příliš málo informací. Nerozumím zda syn pláče, že se nechce oblékat, nebo že nechce jít ven, dejme tomu, že je to ten druhý důvod. Je to opravdu ve všech situacích? I když jdete třeba do školky, k babičce? Stává se někdy že nepláče? Někam se například těší a chce tam jít. Zkuste vypozorovat a klást důraz na situace, kdy se odchod ven obejde bez breku. Nechcete třeba po něm příliš dlouhé procházky, výlety, ze kterých bývá hodně unavený? Líbí se mu pak venku, když jdete? Co jiného chlapec doma dělá, že nechce jít ven. Není například na nějaké elektronice? To pak bývá časté, že se děti od mobilu či tabletu nechtějí odtrhnout, zejména chlapce to zcela pohltí. Zkuste se synem navštívit dětského klinického psychologa a situaci s ním probrat. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den. Mám dotaz. S dcerou (5let) budu hospitalizována v nemocnici po dobu cca 5 dní. Řeším co a jak se synem, kterému budou za pár dni 2 roky. Bude doma s manželem. Bylo by lepší, kdyby za námi do nemocnice jezdili na návštěvu i přesto, že by pak třeba delší dobu plakal při odcházení ode mě?Nebo by bylo pro něj lepší, kdyby nejezdil, manžel by se ho snažil zabavit, odreagovat od myšlenek na maminku a vůbec mě těch 5 dní neviděl? Co je lepší z hlediska psychiky?Manžel se bojí, že mu bude víc brečet, hlavne pokaždé, když by od nás odjížděli, že když mě uvidí, že na mě bude víc myslet a stýskat se mu. A já mám zase strach v případě, že by na návštěvy nejezdili, když najednou zmizím z ničeho nic a nebude o mě 5 dní vědět, že se pak bude bát a mít neustále nejistotu, jestli mu zase někam nezmizím a nebude vědět, co se vlastně stalo. Aby to nemělo vliv na jeho psychiku. Zatím jsme bez něj byli max. den. Zvládá to dobře. Ale na noc nikde na hlídání ještě nebyl. A večer vyžaduje maminku. Vysvětlím mu, že budu v nemocnici s jeho sestřičkou, než odjedu ,ale myslím, že v necelých dvou letech to stejně úplně nepochopí... děkuju moc za odpověď
Dobrý den, na váš dotaz není jednoduchá odpověď. Ať už zvolíte jakýkoliv způsob, tak se může stát, že se u syna rozvine separační úzkost. Pro vás však hraje fakt, že u takto malého dítěte není ještě rozvinuto vnímání času. Dětská psychika je navíc pružná, děti se rychle na nové situace adaptují. Je také dokázáno, že rané zážitky si pamatujeme nejdříve asi od tří let věku. Ve vašem případě bych ponechala volbu, jestli vás v nemocnici navštěvovat nebo ne, na tom, kdo bude malého hlídat. Tedy ve vašem případě na tatínkovi, bude to on, kdo ponese tíhu zodpovědnosti a bude případně muset uklidňovat tesknícího a plačícího chlapce. Je tedy potřeba, aby se tatínek ve své "hlídací " roli cítil co nejkomfortněji. Bylo by také dobré vyzkoušet před nástupem do nemocnice ukládání syna tatínkem. Můžete si večer třeba někam vyjít a tatínek uloží děti. Pokud to zvládnou, můžete zkusit přespat třeba u babičky. Takto nebude pro syna situace tak překvapující a frustrující, když zjistí, že občas nejste doma, ale zase se vrátíte. Můžete mu také zkusit ukázat budovu nemocnice, ke s dcerou budete a vysvětlit mu, že to je ten domeček a že v něm jsou nemocné děti, aby to pro něj nebylo tak abstraktní.
Pokud by se i přesto rozvinula separační úzkost, pak buďte po návratu z nemocnice synovi nablízku, poskytněte mu pocit bezpečí a pomozte mu toto období překonat. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, moc prosím o názor, jak byste postupovala v naší situaci. Syn má 4 roky (narozen na konci července) a opožděný vývoj řeči (jezdíme k paní logopedce), ale udělal velký pokrok a mluví již ve větách. Chtěli jsme ho dát do soukromé školky, která se nám líbí a kde je méně dětí na jednu paní učitelku a více možností různých aktivit. Státní školka v obci, kde bydlíme, je z doslechu taková ‘zaseknutá v čase’, některé paní učitelky nepříjemné, hodně dětí a co jsem se dívala, tak na jídelníčku nevhodná jídla např. šunková pěna… Kdyby nezrušili školkovné, tak bychom syna dali do soukromé školky bez váhání, ale máme ještě roční dceru a ta by taky chodila do té samé školky jako syn a bez školkovného je pro nás finančně nemožné dovolit si tuto soukromou školku pro obě děti naráz. Myslím si totiž, že syn půjde i kvůli opožděnému vývoji řeči do školy o rok později. I já jsem šla o rok později a akademicky (studuji v PhD. programu na UK) ani jinak mě to nijak nepoškodilo, naopak si myslím, ze mi to velmi prospělo. Nabízí se tedy 2 varianty:Varianta A: Dát tento rok syna do soukromé školky jenom na 2 a 3 dny (to bychom finančně zvládli) a příští rok ho dát do státní školky (nevím ale jestli bych mu nezamotala hlavu a nebylo by pro něj příliš náročné zvyknout si potom na prostředí státní mateřské školky - přechod z jiné MŠ, jiní kamarádi,atd…Varianta B: nechat si syna ještě 1 rok doma (jsem na rodičáku s dcerou) a příští rok jej dát do státní MŠ jako předškoláka. Syn už jako dvouletý chodil 1 rok do dětské skupinky, když jsem potřebovala jeden den chodit pracovat, takže si pamatuje, co je školka a tvrdí mi, že do ní nechce chodit. Když se ho ptám, jestli byly paní učitelky hodné a ve školce se mu líbilo, tak říká, že jo. Zároveň se ale někdy, když jdeme na hřiště, ptá, jestli tam budou děti a že by si s nimi chtěl hrát. Při té příležitosti, se jej taky ptám, jestli by chtěl chodit do školky, že tam bude mít děti, se kterými si může hrát, on se mě potom zeptá, jestli tam může být taky máma a když řeknu, že bych tam nebyla, tak odpoví, že do školky nechce. Tak nevím, já osobně bych si jej radši nechala ještě rok doma, ale nechci, aby nějak sociálně strádal. Moc prosím o radu, jak postupovat. -- S pozdravem a přáním hezkého dne, MgA. Klára Štěpánová
Dobrý den,
ptáte se, která varianta ohledně možné docházky do školky by byla pro Vašeho syna nejlepší a uvádíte několik možností, které berete aktuálně v úvahu.
Líbí se mi, že se zamýšlíte nad tím, co by synovi prospělo nejvíce, ale odpovědět na to, jak bych na vašem místě postupovala, neumím, protože vašeho syna neznám. Největšího odborníka má váš syn ovšem doma, a to vás, jeho rodiče.
Zkusím aspoň nabídnout nějaké podněty, které Vám můžou ulehčit rozhodování.
V první řadě mne zaujalo, že ze všech možností zmiňujete jako tu nejakceptovatelnější pro vás variantu, že byste syna nejraději nechala ještě rok doma. Co vám v tom brání konkrétně?
Uvažujete v této souvislosti o potřebě socializace, která je potřebná pro zdravý vývoj dítěte, ale zároveň je její začátek i míra u každého dítěte individuální. Některé dítě se cítí v kolektivu jako ryba ve vodě už např. ve 2 letech, jinému vyhovuje pozvolnější rozjezd a cítí se bez rodičů jistější až v pozdějším věku.
Jak to vnímáte u svého syna? Cítíte, že už mu doma jako společnost nestačíte nebo se syn spokojí zatím jen s občasným kontaktem s dětmi? Jak se mezi dětmi chová - je spíše pozorovatelem nebo aktivně děti vyhledává a kontaktuje?
Máte nějakou možnost, jak synovi zajistit kontakt s vrstevníky než ve školce? Např. v rámci pravidelného kroužku, případně setkávání se s dětmi na hřišti, s příbuznými? Není možné se v blízkém okolí spojit s dalšími rodiči, co řeší podobnou situaci? Co dětská skupina, se kterou už měl syn zkušenost?
Jaké máte priority co se týká školky? Co je pro vás nejdůležitější? Jaký benefit by kromě společnosti dětí synovi školka přinesla?
Jak se vyjadřuje paní logopedka ohledně synovy připravenosti na školku? Jak syn zvládá změny, přechody mezi aktivitami, pobyty u příbuzných apod.? Jak je přizpůsobivý? Může být u něj pravděpodobnější potíž při přechodu z jedné školky do druhé nebo si zvyká bez potíží na nové situace?
Co se týká soukromé školky - máte dobré reference? Ne vždy musí platit, že přístup učitelek ze školky s menším počtem dětí je lepší a naopak, že větší počet aktivit dítěti zaručí větší spokojenost.
Jaká pozitiva by mohla mít vaše státní školka? Máte informace od rodičů - jak probíhá denní režim, vedou děti např. ke kreslení apod. aktivitám, vyžadují poobědové spaní u všech dětí apod...
Co jsem vnímala ve vašem psaní, je zájem o synův názor, co se školky týká. Oceňuji snahu o respektující přístup k dítěti, zároveň je však ke zvážení, jakému (spolu)rozhodování je vhodné čtyřleté dítě vystavit. Přestože syn sice má určitou zkušenost s dětskou skupinou a nyní se vyjadřuje, že do školky sám bez maminky jít nechce, je hodně nepravděpodobné, že dokáže dopředu posoudit, jak se mu bude ve školce líbit, jak si zvykne a nedokáže si v rámci zkušeností přiměřených jeho věku představit přínos, který může docházka do školky mít, a naopak- co vše by se mu líbit nemuselo. Kdo má životní zkušenosti a kdo musí udělat toto rozhodnutí, je rodič. Dítě potřebuje při důležitých rozhodnutích, kterých není z hlediska věku schopné, aby dospělý udělal rozhodnutí za něj a dokázal mu přiměřeně a jednoduše sdělit, co a jak bude dále.
Nelze dítě - byť neúmyslně- zatěžovat vlastní nejistotou a vyžadovat jeho názor nebo dokonce rozhodnutí ohledně zásadnějších otázek.
Děti se pak mohou cítit zmatené, nejisté, někdy se mohou jevit až úzkostně, protože nasávají nejistotu rodiče a jsou nechtěně tlačeny do pozice, ve které se právem necítí komfortně.
Obecně lze říct, že pokud není rodič o správnosti určitého řešení přesvědčený, dítě dokáže toto velmi dobře vycítit, je vůči danému řešení v odporu a může je bojkotovat, protože od rodiče obavy přejalo a necítí se dostatečně pod ochranou toho, kdo by mu měl poskytovat jistotu. Rodič musí být pro dítě dobře čitelnou autoritou, která mu pomůže vztahovat se k světu bezpečně a poskytne mu oporu, když se vyskytnou potíže.
Pokud se tedy např. rozhodnete, že školka poskytne synovi to, co nyní nejvíce potřebuje, pomůžete mu nejvíce tak, že ho na docházku připravíte povídáním si o konkrétních pozitivech, která ho tam budou čekat a poté ho podpoříte, pokud se nebude vše dařit tak,jak by si představoval a vydržíte i přes počáteční nesnáze. Pokud však u dítěte adaptace ani po pár měsících neprobíhá optimálně, je stále možnost jej z docházky stáhnout a nechat si ho dále doma, rozhodně se však nejedná o selhání.
Jestliže se rozhodnete, že je pro vás všechny příjemnější ještě si syna užít doma a vyzkoušet školku až na ni budete všichni dostatečně připraveni, věřím že si chlapec klasickou docházku užije dostatečně ještě v dalším roce nebo dvou a nic zásadního do života mu uteče, obzvlášť pokud ho o kontakt s dětmi neochudíte a zkusíte mu ho zajistit aspoň v menší míře mimo školku.
Věřím, že uděláte to nejlepší rozhodnutí ohledně syna a přeji hodně radostných chvil s dětmi.
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, sleduji vaše videa a vaše rady jsou k nezaplacení. Ale mám takový boj se synem (4 roky ) máme na vesnici školku kde jsem já i babička a malého jsem neměla kam umístit jinam. Takže u něj neproběhla žádná adaptace zadne odloučení ode ne ani od babičky. A malý je na nás hodně upoutany... už chodí vic jak rok do této školky . Je moc šikovný, chytrý, pálí mu to... ale jakmile odejdu na chvilinku a nevidí mě, nastane šílený plac. S tatínkem žijeme oddělené a byl i problém když začínal jezdit k němu, zatím jen tedy na pár hodin , spaní není možné malý to opravdu nedává a tatínek na něj vytváří i nátlak a malý tam poté nechce již vůbec..řekl mu i větu příště tu zůstaneš a mamka už nepřijede ( jela jsme si pro něj když mi ho otec odmítal vydat, že tam malý prostě bude spát) od té doby je to ještě horší, mám ho i doma neustále kolem sebe, nemohu jít ani do patra bez toho aby me nehledal a neplakal že se bojí a kde jsem a jestli se vratim, jsem z toho i nešťastná.Snažím se s ním o všem mluvit ale asi dělám pořád něco špatně. Mam I nového partnera u nějakou dobu, malý ho má rád, ale ani s ním chvilinku nevydrží. Nevím co pořád děláme špatně, jak mu pomoci tohle celé překonat. Bydlíme v generacnim dome s mými rodiči ale s partnerem stavíme dům, malý se i těší že tam bude mír svůj pokojíček... ( zatím tedy jezdíme k partnerovi kde tedy nemá přímo svoji místnost ale zázemí tam má, spinka tam bez problémů, bere si tam i své hračky a vše co ma rad. Ale vůbec nevím hák tohle celé zvládnout a překonat, aby se tak beze mě přestal bát a plakat jen když na chvilinku odejdu ( třeba jen do patra a předem mu to povím u to že třeba jen pro něco jdu a hned se vratim ) I tak se to neobejde bez volání a pláče ( který se už někdy snaží I maskovat)
Dobrý den, na základě vašich informací vám nedokážu jednoznačně odpovědět. Jistě děláte vše podle vašeho nejlepšího svědomí, jak nejlépe dokážete a s ohledem na prospěch a potřeby vašeho syna. Výchova dítěte je složitá disciplína a navíc neexistuje správné a špatné řešení, každý rodič je jiný a každé dítě je jedinečné a potřebuje jiný přístup, nemusíte si proto vyčítat, že něco děláte špatně. Je potřeba hledat cesty, jak postupovat, aby situace byla pro vás všechny i pro vaše dítě co nejméně náročná a zátěžová. Po přečtení vašeho dotazu se mi jeví, že váš chlapec ve svém krátkém životě procházel a prochází mnoha zásadními změnami. Nemám sice časové údaje, ale prožil zřejmě rozchod rodičů, tedy přišel o každodenní kontakt s otcem a jednu významnou osobu v životě. Poté nastoupil do školky, což je pro dítě významná změna a klade na něj nároky na adaptaci na nové prostředí s důrazem zejména na oblast sociální. Troufám si tvrdit, že i v případě, že ve školce pracujete vy i vaše maminka se vás syn musel nějakým způsobem začlenit do kolektivu, vyrovnat se s tím, že se jemu blízké osoby věnují i jiným dětem a nejsou zde pro něj. Paradoxně tato situace pro něj může být náročnější, než kdyby došlo k jeho nástupu do jiné školky a odloučení od vás. Byl by totiž ve stejné situaci a startovní pozici, jako všechny ostatní děti. Dále uvádíte, že jste si našla nového partnera, ke kterému již se synem jezdíte a to i přes noc. Navíc jste syna seznámili s tím, že stavíte nový dům a tím z pohledu dítěte vlastně přijde o dosavadní domov včetně podpory prarodičů, na které je zřejmě zvyklý. Do toho návštěvy u otce, které přinášejí další změny prostředí a navíc se jeví, že vy jako dospělí nejste s otcem v souladu ohledně výchovy a především pobytu syna u něj. Proto mě napadá, že těchto změn je na tak malé dítě v krátkém časovém období velké množství, navíc jsou velmi zásadní a spojené s potřebou adaptace na stále nová a další prostředí i osoby. Jediným stálým bodem v jeho životě tak zůstáváte vy a případně babička (nepíšete, jestli s ní syn zvládne zůstat bez potíží). Nelze se proto divit, že váš chlapec prožívá protrahovanou separační úzkost, kterou další změny v jeho životě jen přiživují a zhoršují. Nejhorší, co byste mohla udělat, je nyní začít syna násilně nějak od sebe oddělovat. Naopak mu dopřejte jistotu vaší přítomnosti, nechte ho, pokud je to možné, chodit všude s vámi, nebo mu alespoň řekněte, kam jdete a kdy se vrátíte. Vzájemnou dohodu se snažte vždy dodržet. Nevyvíjejte na něj tlak ohledně toho, že by měl být bez vás schopen vydržet, neprobírejte to s ním. Vzbuzujete tak v něm jen dojem, že je něco špatně u něj. On však jen reaguje na svou ohromnou úzkost, kterou prožívá, když s ním nejste. Přílišný nátlak by mohl vést k narušení vašeho vztahu, začal by před vámi svoje pocity skrývat, protože by se za ně styděl a přestal by vám důvěřovat, což by mohlo mít na jeho vývoj negativní následky. V případě nutnosti odejít, syna nechávejte s osobou, nebo s osobami, které dobře zná a pobyt s nimi zvládá. Podporujte vztahy s biologickým otcem, ale na formě a délce pobytu chlapce u něj se předem dohodněte. Dítě by se nemělo stát svědkem dohadování dospělých, jestli někde bude nebo nebude spát, ještě více ho to znejišťuje. Všechny tyto okolnosti je potřeba dohodnout předem, ale i tak byste měli postupovat s ohledem na aktuální situaci a stav chlapce, pokud by si například jít k tatínkovi někdy netroufal, neměl by být nucen. Zároveň je však potřeba tatínka aktivně zapojit do komunikace o jeho dítěti, nepřestává být jeho rodičem a důležitost otcovského vztahu a příkladu je pro vývoj dítěte velmi významná.
Teprve až se syn dostatečně nasytí vaší přítomností, jeho prostředí se stabilizuje a on získá potřebnou jistotu se začne sám osamostatňovat i bez nucení. Ohledně dosažení dohody a zlepšení komunikace s otcem dítěte by bylo dobré kontaktovat Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy či rodinnou poradnu, které bývají ve všech krajských městech, kde zaměstnávají odborné pracovníky, psychology, mediátory, kteří vám s domluvou pomohou. Dále se synkem můžete navštívit Pedagogicko psychologickou poradnu, nebo dětského klinického psychologa, kde bude možné osobně a podrobněji probrat vaši situaci a kde vám mohou pomoci s nalezením vhodných výchovných postupů k podpoře synova sebevědomí a osamostatnění. S pozdravem
Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, dcera má čtyři roky a během týdne mi dvakrát v podvečer před spaním řekla, že slyší v hlavě hlasy. Že jí říkají, že jsem zlá a hnusná. A že mě má bouchnout. Máme spolu krásný vztah, vůbec tomu nerozumím. Pořád mi opakuje, že to neudělá a že mě miluje, že jsem hodná. Můžete mi prosím poradit? Mockrát děkuji!
Dobrý den, čtyřleté dítě prožívá magické období, nerozlišuje ještě dobře, co je skutečné a co není, má bujnou fantazii. Některé děti mají i imaginární kamarády, se kterými komunikují a kteří je všude doprovázejí. Proto nemusí vámi popisované hlasy, které slyší vaše dcera nic znamenat. Zajímavý je ale obsah těchto hlasů, které ji nabádají, aby vám ublížila. Doporučila bych pro jistotu konzultovat s dětským lékařem vaší dcery. Zároveň se zamyslete nad vaším výchovným stylem, zkuste si zodpovědět následující otázky: Nejste ve výchově příliš autoritativní?
Má vaše dcera možnost vyjádřit negativní emoce nebo nesouhlas?
Jsou projevy vzteku nebo odporu považovány ve vaší rodině za něco naprosto nepřijatelného?
Dělá se vše jak to určíte vy, nebo má dcera možnost prosadit i svoji vůli?
Je to pořád hodná a poslušná holčička, nebo taky někdy zazlobí?
Její "hlasy" mohou být nezpracované negativní emoce, které v sobě z nějakého důvodu potlačuje a není schopna nebo nemá prostor je vyjádřit. Možná by stála za to konzultace u dětského klinického psychologa, který by s ní a případně i s vámi pracoval. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,chtěla bych se poradit ohledně mé mladší dcery K. (2 roky 3 měsíce). Porod byl císařským řezem, kojila jsem jen krátce. Má starší sestřičku (4,5 roku), u té je diagnostikována PAS, lehká mentální retardace a motorická dysfázie. Každá je jiná. To co mě nejvíce trápí je, že od 1. narozenin je hodně mrzutá a ukňouraná. Do té doby mě přišel vývoj v normě. Nic zvláštního se ale neudálo. Od malinka se potřebuje uklidňovat mými a svými vlasy, hraje si s nimi. Dále vyžaduje dudlíka a látkovou plenu na držení při usínání a uklidňování. Stále si do pusy chce strkat všechny věci. Její vývoj je opožděný, začala chodit ve 22. měsíci. Doma běhá bez problémů. Ale venku se jí nechce chodit, kňourá, sápe do mé náruče nebo do kočárku či auta. Nevím si s tím rady.... Od podzimu do jara jsme byly stále nemocné. Střídaly si rýmu a kašel se sestřičkou, která to přinesla ze školky. Říká jen pár slov (mama, tata, dede, baba, jde, Klárka...), na svoje jméno (zavolání) moc nereaguje. U dětské doktorky jsme neměly v normě dotazník PAS. Zatím stále neukazuje po věcech. Když něco chce, tak jde, kde to je a začne křičet a mlátit rukama. Když něco nechce, tak to dá jasně najevo - odstrčí rukou nebo zavře oči. Mezi sebou si dcery nehrají, jsou jen vedle sebe. Každá si hraje zvlášť. Dávají ale na sebe pozor, kde je ta druhá, neperou se. Trochu na sebe žárlí, každá by chtěla maminku a její pozornost. Ráda se se mou mazlí. Nejšťastnější je u pohádky v televizi. S hračkami si moc nehraje nebo jen krátce. Ráda hází všechny věci na zem. Na cizí lidi reaguje kňouráním. Ráda zkoumá různé materiály, které dává do pusy. Také se ráda schovává pod stůl. Stále má plíny.Byla bych ráda za každou radu, jak dceři pomoct....Jakou metodu použít? Děkuji moc za odpověď.
Dobrý den, podle pouhého popisu nemohu posoudit míru případného opoždění vývoje vašeho dítěte. Začátek chůze ve 22 měsících věku nemusí sám o sobě nic znamenat a může být v širší normě. Důležitější jsou pak další aspekty ve vývoji dítěte, vývoj řeči, sociálního chování, prostě v takto nízkém věku se jedná o celkový psychomotorický vývoj, kde je vše navzájem propojené. Důležitý je celkový obraz dítěte. Doporučila bych vám řešit svoje obavy nejdříve s dětským lékařem vašeho dítěte a zvážit odborné vyšetření u dětského klinického psychologa, případně i dětského psychiatra. Píšete, že u starší dcery byl diagnostikován autismus s mentální retardací, jste tedy pravděpodobně již v odborné péči. Zkuste tedy vývoj vaší mladší dcery konzultovat s těmito odborníky a postupujte podle jejich doporučení. Doma je důležitá všestranná stimulace dítěte, dostatek podnětů, pohybový rozvoj, řečový rozvoj formou básniček, písniček, prohlížení dětských knížek, obrázků. Pohádky v televizi pečlivě vybírejte, čas strávený u televize by měl být omezený. Aby sledování televize bylo pro dítě přínosem pro rozvoj myšlení a slovní zásoby, pak je potřeba, aby se rodič díval s ním a dění v televizi komentoval, vysvětloval. Doporučila bych vám se s oběma děvčátky obrátit na Ranou péči, což je sociální služba, která poskytuje pomoc rodinám s dětmi s obtížemi. Pracovníci jsou schopni dojet i domů a pomocí a poradit. Raná péče se poskytuje do sedmi let věku dítěte, proto ji neváhejte kontaktovat.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den. Již párkrát se nám stalo, že naše dítě mělo nějaký "stav" po herečce, až naposledy to kulminovalo a pak jsem se synem měl rozhovor. Má 6 let a během jedné noci měl horečku, bolest břicha, zvracel a podali jsme mu sirup Nurofen na sražení horečky a uvolnění bolesti a poté černý čaj po lžičkách na hydrataci. Kolem poledne následujícího dne, kdy už měl teplotu 37°C a už si i hrál a střídavě koukal na pohádku, usnul. Vzbudil se s brekem, kdy ho nešlo uklidnit, šel na záchod se vyčůrat a poté se vrátil do obýváku s brekem a koukal kolem sebe, kdy to byl až takový historicky pláč. My se ženou už viděli, že je duchem mimo, tak jsme mu říkali, že jsme tady sním, že je to v pořádku. Žena si ho zavolala k sobě, na což zareagoval ale následně jak se na ní podíval, tak se pak hystericky rozplakal s výrazem vyděšení v jeho tváři. Od ženy odešel a začal chodit po místnosti, pákrát i tleskl rukama. Při tom všem, jsme mu pořád říkali, že jsme tady s ním, že je to v pořádku. Já se ho ptal, jestli vidí zvláštní věci a to mi ještě v tom "stavu" byl schopný potvrdit (řekl jenom "ano"). Ani nechtěl jít k nám a my jsme ho k tomu nenutili. Celý ten stav trval cca 2-3 minuty, i když nám to přišlo, že je to věčnost. Asi po půlhodince, kdy jsme měli "chlapskou" chvíli jen my dva, tak jsem se ho ptal, jestli viděl divné věci a on mi řikal, že ano, ale nebyl schopen je popsat. Vysvětlil jsem mu tedy, že nemusí mít strach, když se mu tohle stane, že to je díky té horečce a mozeček si takhle hraje, ale že jsme vždycky s ním. Jinak, je to klučina bez nějakých zjevných problémů, chodí do školky, dostal sice odklad, ale jen díky logopedickému problému. Jinak je dle učitelek absolutně v pořádku, takže další krok jsme zvolili předpřípravnou třídu na ZŠ. Mě se ženou už ty stavy tedy moc v pořádku nepřipadájí, tak se chci dotázat, jestli je toto potřeba nějak dál řešit? Mockrát děkuji za odpověď.
Dobrý den, váš dotaz nepřísluší ani tak psychologovi, ale spíše ošetřujícímu dětskému lékaři vašeho syna. Při horečnatém onemocnění se blouznivé stavy mohou objevovat. Je přirozené, že dítě je po nich dezorientované a obsah halucinací si nemusí vybavovat. Nesnažte se je vybavovat, mohlo by to u dítěte spustit nežádoucí reakci a upevnit negativní prožitek, obavy a úzkosti. Lepší je, když své zlé sny zapomene. V případě výskytu takového stavu dítě ujistěte o vaší blízkosti a bezpečí, chovejte se klidně, nesnažte se jej násilně probírat, mluvte na něj uklidňujícím a tichým hlasem. Pokud o to dítě stojí, můžete ho obejmout a ukonejšit, pokud kontakt nevyhledává, pak jej nenuťte. Můžete poté se synem probrat situaci ve smyslu komentáře, tobě se asi něco nepříjemného zdálo a zeptat se ho, jestli mu můžete nějak pomoci, nebo jestli by mu něco pomohlo. Třeba bude sám schopen vyjádřit, co by potřeboval. S dětským lékařem tyto stavy zkonzultujte, na místě by podle jeho doporučení možná bylo vhodné zvážit nějaké další odborné, například neurologické vyšetření. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, mého syna (11 měsíců) bezdůvodně bijí starší děti. Na hřišti k němu přijde například 2letý chlapeček a bezdůvodně ho bouchne. Nechápu důvod, nejde o teritoriální problém, nebo o to, že by někomu vzal hračku, nic takového. Moje dítě si normálně samo v klidu hraje... Vždy se pak rozpláče, a mne to samozřejmě trápí. Opravdu je tedy běžné, že starší děti bezdůvodně bijí mladší děti?!? Děkuji za odpověď.
Dobrý den, na váš dotaz není úplně jednoduchá odpověď, chápu, že vás tato situace trápí. V případě starších dětí se pravděpodobně nejedná o bezdůvodné bití mladšího dítěte, ale spíše o snahu o navázání kontaktu. Stejně tak, jako se učíme určité dovednosti a vědomosti, tak se učíme i sociálním kontaktům. Dvouleté dítě si ještě neumí hrát kooperativně, takto staré děti si hrají spíše vedle sebe. To ovšem neznamená, že se o ostatní děti živě nezajímají. Svoje sympatie a zájem pak mohou projevit i takovým způsobem, že někoho uhodí. Není za tím zlý úmysl a dítě zároveň nedovede v tomto věku posoudit následky svého chování, jedná impulzivně a nepromyšleně. Děti mají různý temperament a ty živější mohou také testovat hranice, experimentovat a zkoušet co to udělá, co se stane, když někoho uhodí. Jednoduchý recept, jak takovému "sbližování" zabránit úplně neexistuje. Vždy ale pomůže pozornost dospělého věnována dětem, zapojení dospělého do hry dětí. Dospělý svým příkladem ukazuje dětem, jak mají komunikovat, jak se chovat a jak si spolu mohou hrát. Zkuste mít svého chlapce pod kontrolou a pokud se k němu nějaké dítě přibližuje, pak kontakt vhodně usměrněte. Řekněte třeba, ty si chceš s námi hrát? Pojď zkusíme postavit bábovičku, hrad, jezdit bagrem. I když se vám asi nepovede zabránit všem střetům, tak zase mějte na paměti, že i váš chlapeček se sociální interakcí učí, i když pro něj není třeba vždy příjemná. Bude vědět, jak reagovat v kontaktu s většími dětmi, že se může stát, že nad ním budou mít fyzickou převahu. I negativní zkušenosti dítě formují a svým způsobem obohacují a připravují na život. Tím však nechci říci, že je dobré tolerovat ubližování a násilí. Přeji co nejméně konfliktních situací. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,chtěl sem se zeptat, jestli můžu být v klidu, když partnerka večer uspává syna a já hlídám dcerku 1 rok. A ona začne plakat únavou a za rohem stojí tchyně a jen na to čeká. A pak mi ji vezme z náručí. Je mi to dost nepříjemné.Děkuji za odpověď Tibor
Dobrý den, na váš dotaz nelze takto jednoznačně odpovědět. Mám příliš málo informací. Odhaduji, že u vás jde nejspíše o vícegenerační soužití v jedné domácnosti. Toto rodinné uspořádání přináší ve výchově dětí určitě mnoho výhod, ale také některé nevýhody. Přirozeně se objevují i třecí plochy. Zejména prarodiče mají někdy s dobrým úmyslem snahu zasahovat mladé rodině do výchovy dětí. Doporučovala bych vám dohodnout se na pravidlech ohledně výchovy a péče o děti nejdříve s partnerkou a potom s nimi citlivě seznámit prarodiče. Zákonnými zástupci dětí jste vy jako jejich rodiče a vy také nesete rodičovskou zodpovědnost za jejich správný vývoj a výchovu. Měli byste to tedy být vy, kdo určuje pravidla, prarodiče by je měli respektovat a akceptovat. Situaci je potřeba řešit klidně, pomocí vzájemné dohody a určitě ne před dětmi a v zajetí emocí. Pokuste se dohodnout co nejvíce konkrétně kdo, kdy a jak se bude na péči o děti podílet. Například, že pokud jsou doma rodiče a dětem se právě věnují, pak by do toho neměli prarodiče vstupovat, pokud nejsou požádáni. Obdobně si promluvit i o dalších situacích, seznámit prarodiče s tím co vám není příjemné, ale také ocenit jejich podporu a pomoc. Pokud by se nedařilo vzájemnou dohodou dosáhnout domluvy, pak se můžete zkusit obrátit na Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy, kde vám mohou pomoci vyškolení odborníci, moderátoři. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý deň, dúfam, že nebude problém so slovenčinou. Idem si po názor a radu lebo už mi asi hlava vybuchne z toľkého rozmýšľania. Ide o zmenu škôlky po druhýkrát a nevieme sa rozhodnúť. Malá nastúpila do štátnej škôlky od januára (je januárová). S prijatím bol problém kvôli veku a voľným miestam, preto nás prijali iba do spádovej škôlky, ktorá mala rôzne recenzie. Skúsili sme im dať šancu, ale narazili sme na vyhorenú pani učiteľku, ktorá na deti kričala, nevhodne sa vyjadrovala, detom sa vyhrážala a bolo tam viac problémov (o všetkom vedenie vedelo, ale nakoľko má rok do dôchodku neriešili to). Naša malá je veľmi citlivá, potrebuje úsmev a milé slovo. Takže sme sa po mesiaci rozhodli pre inú škôlku. Keďže to bolo v strede šk. roka jediná možnosť bola súkromná. Nastúpila hneď, bez nejakej dlhšej pauzy, asi dva dni som bola v škôlke s ňou na pol dňa v rámci adaptácie a na tretí deň tam už ostala sama aj spať. Zvykla si rýchlo, bez plaču, je tam spokojná, pani učiteľky má rada. Škôlka mala iba jednu spojenú triedu, čo bolo super nakoľko pani učiteľky sa môžu naplno venovať malým deťom. Teraz je tam cca 6 malých 3-4 ročných. Lenže sme sa dozvedeli, že od septembra sa rozrastajú a budú mať cca17 malých detí a urobia druhú triedu predškolákov. Tiež sme si všimli viacero vecí, tým že mali skôr staršie deti mali aktivity zamerané na ne a malé deti sa vačšinou iba hrali. Na edukačnú časť majú iba pol hodinu, nakoľko sa zbierajú deti až do 9.00 a nemajú ani žiadne ranné rozcvičky. Málo sa učia pesničky a riekanky, skoro vôbec. Viac sa venujú aktivitám pre staršie deti a mladší sa skôr "vezú". Nemajú žiadne krúžky. Sú ako keby v začiatku a s malými deťmi sa iba začínajú učiť robiť. Keď sme sa u nich boli pozrieť dosť vecí nám bolo inak povedané. A majú aj vlastnú alternatívnu školu, na ktorú nadväzujú a aj v škôlke učia štýlom, aby pripravili deti na ich školu. Teraz máme možnosť dať od septembra malú do štátnej škôlky, kde nám ju prvýkrát nevzali iba kvôli veku. Škôlka je menšia má iba 4 triedy, má krásny dvor, deti si pestujú zeleninku, majú každý mesiac poníky, krúžky, montessori prvky a skvelé recenzie. Počtom detí v triede sú tak isto ako bude v súkromnej. Takže zmeniť škôlku? Myslím, že by v tejto štátnej dostala malá všetko a možno aj viac a za celkom inú sumu. Ale strašne sa bojím toho nového začiatku. Ona sa zvykne dosť fixovat na ľudí, niekedy aj teraz je ráno mrzutejšia keď nie je v triede jej obľúbenejšia pani učiteľka. Tiež sa obávam aby jej budova štátnej škôlky nepripomenula prvú škôlku kde mala veľmi zlé skúsenosti, nakoľko táto aktuálna súkromná škôlka ma modernejšie priestory. Bojím sa nového začiatku v novej budove s novými učiteľkami. Máme dať prednosť citovému pohodliu dieťaťa pred kvalitou škôlky? Ďakujem krásne
Dobrý den, na vaši otázku není úplně jednoduchá odpověď. Bohužel neuvádíte věk vaší dcery, což je v tomto případě informace docela zasadni. Pohoda a spokojenost dítěte v předškolním zařízení je určitě velmi důležitá. Důležitá však je také úroveň výchovně vzdělávací činnosti v MŠ, která pak následně bude dítě připravovat na úspěšné zahájení školní docházky. Jako rodiče nejlépe vaši dceru znáte a víte, jak se na nové prostředí adaptuje. Píšete, že zpočátku mívá obtíže a fixuje se na učitelky, což se v předškolním věku dá považovat za naprosto normální. V úvahu vemte také to, že do případné nové státní školky by dcera nastupovala až po prázdninách, takže pravděpodobně po určité časové prodlevě, kdy by do školky nechodila. Tato skutečnost by vám mohla vytvořit přirozený časový předěl, před nástupem do nové školky. Pro malé dítě je doba prázdnin dlouhá a dá se předpokládat, že na školku lehce pozapomene, což by vám mohlo pomoci ve vaší situaci. Koncem prázdnin můžete dceru začít připravovat na to, že nastoupí do školky nové. Ohledně budovy MŠ bych se tolik neobávala, důležité je, jaká je školka uvnitř a především to, jak se tam k dítěti chovají a zacházejí s ním. Musíte se však rozhodnout jako její zákonní zástupci sami. Mohlo by vám pomoci vzít si k ruce papír a tužku, na jednu stranu papíru si napsat všechna pozitiva změny školky, na druhou stranu zase negativa a pak tyto seznamy porovnat. Přeji vám, ať se dobře rozhodnete a ať je dcerka ve vámi vybrané školce spokojená. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, potřebovala bych poradit.Mám dceru, které budou v září 2023 3 roky a nový vztah. Partnerovi mu má El začla sama říkat táta. Mám ji vysvětlovat pořád dokola, že je to strejda nebo ji nechat ať mu táto říká? Ovlivní ji to ve vztahu s jejím pravým otcem? Partner ( vdovec ) má také dceru, jsou ji 3 roky a začla říkat,, to je můj táta " nebo,, to je moje ".. nevím si vůbec rady. Co s tím? Přitom když zrovna nejsme všichni spolu, tak si voláme a je nadšená že vidí moji dceru El. Děkuji za radu. Hezký denS pozdravem Monika
Dobrý den, pokud vaše dcera začala vašemu novému partnerovi říkat tati spontánně, tak není třeba ji bezpodmínečně opravovat. Děti prostě považují za rodiče ty blízké lidi, kteří se podílejí na jejich každodenní výchově a péči. Vztah s biologickým otcem by to ovlivnit nemělo, děti jsou schopné mezi tatínky dobře rozlišovat. I když to tak v mladším věku někdy nevypadá, tak se stoupající vývojovou úrovní a věkem si dobře uvědomují, kdo je jejich vlastní otec. Samozřejmě je důležité, aby biologický otec se vztahu s dítětem nezmizel a udržoval s ním pravidelný kontakt, který by neměl být omezen jen na přání k svátku a k narozeninám. Právě nezájem nebo nedostatek kontaktu s rodičem je to, co naruší vzájemný vztah, nikoliv to, jak koho dítě oslovuje. Jestli však necháte dceru, aby vašeho partnera oslovovala tati, tak by s tím měli souhlasit všichni zúčastnění. Měli byste to probrat vy dospělí mezi sebou, tedy váš současný partner i otec dítěte by s tím měli souhlasit a nemělo by jim to vadit. Pro rodiče může být velmi bolestné, když slyší, že jeho dítě oslovuje tati pro něj cizího pána. Pokud by s tím měl někdo ze zúčastněných problém, pak by bylo vhodnější naučit dceru říkat partnerovi strejdo. Časem si na to zvykne a naučí se to, teď je pro ni asi matoucí, že u vás někdy bývá partnerova dcera, která mu tati říká. Ohledně partnerovy holčičky u ní vývoj probíhá tak jak má, to že si dítě v určité fázi vývoje věci či lidi přisvojuje, je sebestředné a používá slovo moje je v určité fázi vývoje úplně normální. Schopnost dělit se o cokoliv, porozumět cizímu vlastnictví, či pochopit, že tatínek nepřestává být jejím otcem, i když žije s jinou paní a holčičkou se teprve vyvíjí. Jejímu chování se však v popsané situaci není co divit, proto je potřeba přistupovat k dítěti citlivě, aby neutrpělo újmu. Partnerova dcera by neměla mít pocit, že je při návštěvách u vás upozaděná. Její otec by se měl přednostně věnovat jí, protože ji předpokládám má jen na určitý čas, aby také on neztrácel s dcerkou vztah. S vaší holčičkou je partner zřejmě v kontaktu denně. Pro jeho dceru je to o to těžší, že vaše vlastní dítě je stejně staré a je pro ni tedy velkou konkurencí. Snadno by si mohla myslet, že ji tatínek vyměnil za jinou holčičku, protože mu třeba nebyla dost dobrá, což by mohlo narušit její budoucí zdravý vývoj a sebedůvěru. Bylo by vhodné, aby tatínek s dcerkou naplánoval třeba nějakou akci nebo aktivitu, při které by se věnoval jen jí. Nemělo by být samozřejmostí, že vaše děti z prvního vztahu dělají automaticky vše společně a jsou stále spolu, když je u vás děvčátko na návštěvě. I když se děti mají rády a hrají si, tak to neznamená, že nepotřebují své rodiče také jen samy pro sebe. Přeji hodně úspěchů při zvládání určitě složitých situací, které život přinese. V případě obtíží můžete zkusit kontaktovat dětského klinického psychologa, nebo Poradnu pro mezilidské vztahy. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, chtěla bych se s někým poradit, dřív než to půjdu řešit nějak dál. Mám dvě děti. Holka 4 roky a kluk 5 let (v září 6). S jejich otcem spolu nežijeme už dva roky. Syn měl od malinká problémy s vyprazdňováním, a v pozdějším věku jsme s tím byli i v nemocnici, kde mu "diagnostikovali " syndrom dráždivého tračníku. Bylo u nás dost časté zvracení, nebo naopak průjem. Stačilo aby ho něco podráždilo, např. kašel, a už zvracel. Jenže teď pozoruji, že má tyhle problémy, když má jet, nebo už je u otce. Není to pravidlem, ale stává se to častěji. U mě jsou v pořádk , a předám je otci a do hodiny třeba mě volá, že kluk zvrací, v jakém stavu jsem mu je jako dala. Říkám dyť se mnou byli dobří jako. A stalo se to tak už několikrát, jednou tak začal zvracet už chvilku před tím, než si pro ně měl dojet. A druhý den je v pořádku všechno. Někdy i jak dojede v neděli domů, tak je dobrej, a večer až se hodí do klidu, tak se pozvrací, ale tím to hasne. Tak už si říkám, jestli to není z nějakého psychického původu. Holka je vždy v pořádku. On je kluk i takovej citlivější. Rozhodně si nemyslím, že by otec byl na děti nějak zlej nebo tak něco, to je vyloučené. Jeden den k nám otec přijel za dětma na chvíli, a jak kluk viděl z okna, že parkuje, tak mě říká "bolí mě bříško, protože dojel táta ". My s otcem máme dobrý vztah jen tak na oko. On i po dvou letech má potřebu o mě nehezky mluvit všude, že jsem krkavčí máma a že děcka nechci a podobně. Jednou se mi stalo že děti dojely domů od otce a syn se mě ptá " tak co mami, odpočinula sis? Mělas klid od nás ". To jsou přesně slova jeho otce, on pořád potřeboval mít svůj klid. Jediný kde to kluk mohl slyšet takovou vět , je u otce. Hned sem mu to vyvrátila a řekla, že mi bylo smutno po nich a že rozhodně žádný klid od nich nepotřebuju. Když se dceři stal úraz a otec nás vezl do nemocnice, tak moje kamarádka odvezla syna k otcové matce, tím že otec pak tam za ním dojede a bude s ním. A kamarádka mě píše, že jí kluk v autě říkal, že ale chce spát s maminkou. Pak už sem otcovi řekla tak nějak oklikou, že někoho mám, aby už nechal těch pomluv, a on se začal vyptávat kluka na "strejdu". Tak já nevím, jestli to může být stresem, nebo nějak psychicky. Co myslíte, poradíte mi? Jestli to nějak řešit. Nechci mu je dávat za tu cenu, že kluk bude mít scvrklej žaludek nebo že z toho bude zvracet nebo mít nějaký stres. Předem děkuji za odpověď. Seitlová
Dobrý den, z vašeho popisu není patrné, jak často si otec děti bere, nebo jestli máte střídavou péči? V každém případě ne všechny děti dobře snáší změny, navíc se vašim dětem rozpadla rodina, přišly o jistou míru stability a bezpečí. Reakcí může být separační úzkost - strach odloučit se od nejbližší pečující osoby, v tomto případě od vás jako od matky. Na tuto úzkost a strach mohou nasedat psychosomatické obtíže, zejména u citlivého dítěte s touto dispozicí. Je zde potřeba postupovat vzhledem k synovi velmi citlivě. Neměl by určitě přijít o kontakty s otcem. Otcovská postava je v životě chlapce velmi důležitá. Bylo by ale dobré se s ohledem na aktuální situaci s tatínkem domluvit na nějakém řešení, které bude pro chlapce co nejméně stresující. Jedná se o řešení na přechodnou dobu, než syn opět získá potřebnou stabilitu a separační úzkost odezní. Tatínek by si ho mohl na omezenou dobu brávat třeba jen na procházky, výlety, nebo k sobě přes den bez spaní. Vzhledem k tomu, že domluva může být složitá, pak by bylo vhodné kontaktovat Poradnu pro mezilidské vztahy a pokusit se dojít např. prostřednictvím mediace k nějaké dohodě, kompromisu. Ohledně obtíží syna se můžete poradit také s pediatrem a případně by bylo vhodné kontaktovat dětského klinického psychologa. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den paní doktorko, Obracím se ne vás s dotazem. Máme skoro 4leta (červen) jednovaječná dvojčata. Která od začátku vedeme k nějakým pravidlům. Od té doby co chodí do školky nás začali úplně bojkotovat. Nesposlouchaji, pořád se perou, zlobí, vztekají se. Když jim člověk dá na zadek tak se mu ještě vysmějí. Naší kluci mě přijde a říkají to i ve školce že jsou na jejich věk chytrý a jak krásně mluví. Když jsem se dnes ptala ve školce tak mi bylo řečeno že tam poslouchají. Nevím kde jsem udělala chybu. Můžete mi prosím poradit s tím? Je to na vyhledání odbornika? Děkuji
Dobrý den, v první řadě bych vás chtěla uklidnit, na vyhledávání odborníka to zatím nevypadá, i když pokud budete stát o nějaké výchovné rady, tak jej vyhledat můžete vždycky. Vypadá to, že máte doma dva zdravé, krásné a normálně se vyvíjející chlapce. Různých chyb ve výchově uděláme určitě všichni spoustu, jsme přece omylní lidé s chybami a ne roboti či automaty na bezchybnou výchovu. Ale ve vašem případě se ani o výchovnou chybu nejedná. Tak pročpak se vaši chlapečci chovají jako čertíci a nechtějí poslouchat a vašim trestům se smějí a perou se?
S největší pravděpodobností se jedná o vývoj a to zdravý vývoj. Vaši chlapci se vývojově dostali do období vzdoru. O tomto období bylo již mnoho napsáno, najdete o něm mnoho literatury, informací na internetu v časopisech i jinde. Také na webu Baby online je o tomto období hodně informací, proto je podrobně již vypisovat a opakovat zde nebudu. Jen se pokusím shrnout nejzásadnější. Jedná se o vývojové období, které přichází v silnější či slabší formě v životě každého zdravě se vyvíjejícího dítěte. Jedná se vlastně o vývojový krok kupředu, i když z pohledu vychovatele i dítěte je toto období často náročné a ne vždy příjemné. Toto období přichází často náhle a z dítěte, se kterým se dalo normálně domluvit, se najednou stává malý vztekloun, který se třeba i válí po zemi, kvůli téměř nicotným či úplně vymyšleným příčinám. A všechen ten vzdor a vztek je velmi často namířen vůči rodičům či jiným nejbližším vychovatelům. Proto vaši chlapci cizí autoritu ve školce respektují a výchovné obtíže zde nemají. Nervová soustava dítěte v tomto období ještě není zralá a dítě nedovede rozumově zpracovat a ovládnout svoje pocity. A to zejména pocity negativní, které v nich vyvolává například zákaz či nepovolení něčeho, snaží se porušovat a posouvat daná pravidla. Děti se tak ale zároveň učí svoje negativní emoce zvládat a zpracovávat. Pokud se tedy stane, že se dítě dostane do vzteklého záchvatu, je potřeba počkat, až afekt odezní, dítě netrestat, nekřičet na něj, a ani se ho nesnažit nějak po dobrém usměrňovat. Dítě nás v této chvíli stejně nevnímá a každý náš pokus o uklidnění ještě afekt zhoršuje. Můžete třeba jen okomentovat jeho vztek, vyjádřit mu pochopení, ale nezasahovat (př. vím, že se zlobíš, že jsem ti nekoupila lízátko, chápu že tě to zlobí, ale měl bys zkažené zoubky...). Až se dítě uklidní, tak je teprve možné s ním danou situaci probrat, vysvětlit dětským způsobem, jak by se dítě mělo chovat, nebo proč je potřeba daná pravidla respektovat a dodržovat, proč na nich trváme. V některých případech je možné odhadnout, kdy vztek přichází (třeba vždy, když jdeme kolem obchodu s hračkami) a vzniku záchvatu předejít (jdeme jinou cestou). V tomto období je potřeba být s dětmi trpěliví, nebrat si jejich chování osobně. Ony pouze bojují samy se sebou a zvládnutím svého vzteku. Můžete se zkusit co nejvíce zapojit do her vašich dětí, bylo zjištěno, že děti, se kterými si rodiče hodně hrají, mívají pak toto období mírnější. U vás je prožívání tohoto období o to náročnější, že jej máte 2x současně. Navíc se přítomností stejně starého sourozence mohou projevy ještě zhoršovat, a proto se chlapci perou. Možná by bylo dobré občas chlapce rozdělit a věnovat se každému individuálně. Ono existovat ve dvou provedeních pro dítě také může být zátěž, dvojčata zejména stejného pohlaví si bezprostředně konkurují. Každé dítě navíc potřebuje individuální přístup a pozornost. Ono se na to u dvojčátek často zapomíná a rodiče je mají tendenci brát jako jednu osobu. To také může být důvodem jejich vzájemného praní a soupeření, jde jim o vaši výlučnou pozornost. Děti v touze po pozornosti akceptují i tu negativní, třeba že dostanou na zadek, jak píšete. Proto kluky rozdělte, podělte se třeba s tatínkem nebo babičkou a podnikněte s nimi něco také odděleně. Mimochodem fyzické tresty stejně nic nevyřeší, děti se pouze učí své negativní pocity řešit agresí a přenášet na někoho jiného a to nechceme. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,nevím, zda to sem patří, ale nicméně nastal nám doma menší problém.Máme dvě dcery - 3 roky a 6 let. Ta starší mívala dříve občas noční děsy, ale už to naštěstí ustoupilo. Ta mladší 3letá spinkává s tou starší společně v pokojíčku. Do teď žádný problém nebyl, naopak to bylo klidné dítě, co prospalo celou noc, ale to se bohužel změnilo. Najednou, je to tak týden, co jsem se pořádně nevyspala. Začíná v noci cestovat a odmítá být ve své postýlce, i když není v pokojíčku sama. Večer kolem 8 obě dcery uložím do postele a čtu pohádku a vše je bez problému, ovšem kolem 2 v noci se mladší dcera vzbudí a cestuje ke mně do postele. Přesunu ji tedy do její postýlky, kde čekám s ní, než usne, vetšinou to trvá kolem té hodiny a půl, a pak jdu spát zpět k sobě... Takto se to teď opakovalo každý den. Ovšem teď už to začíná gradovat, kdy se v noci znovu vzbudí třeba i potom ve 4 a jde zpět ke mně. Nemusím vysvětlovat, že při tom cestování jsem nevyspaná jak já, tak manžel, co vstává brzy do práce. Stejně tak když mám dceru ve své posteli. Moc se na mě "lepí" a kope do mě než usne. Nechci, aby si na to zvykala, když má svou postýlku a pokojíček se sestřičkou. Ráno mně nedokáže říct, proč se tak děje, nebo jestli se něčeho bojí... Chci se zeptat, je to jen přechodné období jako ty noční děsy, nebo to mám řešit nějak jinak? Moc děkuji za odpověď
Dobrý den,
píšete o situaci, se kterou se setkává hodně rodičů. Dcerka je ještě hodně malá a zřejmě cítí momentálně zvýšenou potřebu kontaktu s vámi, ať už je to z jakéhokoliv důvodu. Opakované buzení dítětem putujícím v noci po bytě a následně nekomfortní spaní s kopající dcerkou v posteli však nejsou zážitky, které by člověk vyhledával, a proto je dobře, že se snažíte situaci řešit. Pokud u dcery nepozorujete jiné změny v chování, předpokládala bych, že se jedná jen o přechodnou záležitost, která odezní.
Zkuste popřemýšlet, kolik času s dcerou aktivně trávíte přes den, jestli máte čas věnovat se společně nějaké činnosti, která ji baví a kdy by vás na chvíli měla jen pro sebe - zda nepotřebuje více fyzického kontaktu s vámi.
Jinak i když dcera neuvádí žádný konkrétní strach v noci, nebude špatné, když zkusíte nechat v pokojíčku malé světýlko, pořídíte lapač snů, abyste odehnali případné sny škaredé a přilákali dobré spaní... Zeptejte se, co by jí pomohlo, aby se jí lépe spalo, třeba na něco společně přijdete. Třeba nějaký váš osobní předmět (polštářek, oblečení...), který by měla v posteli, by ji mohl pomoci uklidnit se...
S dcerkou se také bavte o tom, že na tulení se máte den, případně večer, vysvětlujte si, že v noci každý potřebuje svůj prostor, a pokud v noci přijde, přenesete ji zase do její postýlky, abyste si všichni lépe odpočinuli a druhý den měli sílu třeba na společné hraní. Bude potřeba nějakou dobu vydržet, být důslední a dítě do postýlky vracet.
Jinak na BOL najdete i další názory na toto téma, např. v poradně pod názvem Dítě chodí spát k rodičům.
Přeji hodně radosti z dětí a klidné spaní.
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, mám 8roční dceru , od září začala chodit do 1 třídy a do prosince to bylo všechno v pořádku chodila řádně do školy a zvykla si být v kolektivu s dětmi ale od ledna tohoto roku se mi sekla, přestala komunikovat ráno když má jít do školy si stěžuje že ji bolí bříško a zavře se v pokojíčku, nechce mi říct kdo nebo co za to může že se tak začala chovat prosila bych nějakou radu moc děkuji
Dobrý den, doporučila bych vám obrátit se nejdříve na paní třídní učitelku, jestli u dcerky nezaznamenala nějakou změnu ve zvládání školních povinností, zhoršení prospěchu, ve vztazích s vrstevníky či jinou změnu. Situaci proberte a pokuste se s paní učitelkou citlivé ve spolupráci řešit. Pokud paní učitelka žádné obtíže ve škole nepozorovala, pak bych vám doporučila kontaktovat buď dětského klinického psychologa nebo pedagogicko psychologickou poradnu, kde by vám mohli pomoci přijít na podstatu dceřiných obtíží. Doma na dcerku netlačte, nesnažte se zjistit, co je příčinou obtíží, jen ji ujistěte o vaší podpoře a že za vámi může kdykoliv přijít, když bude potřebovat. Poté vyčkejte, jestli dcerka sama nepřijde. Je ale možné, že si dcerka příčinu obtíží ani vědomě neuvědomuje, jen reaguje somaticky. Proto s kontaktováním odborníka neotálejte, u dcerky by se mohly rozvinout psychosomatické obtíže, které se pak často obtížné odbourávají a řeší. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, můj syn ( v březnu 5let), nechce kakat ve školce, do které chodí od 3, 5 let. Do třech a půl let kakal do nočníku, záchodů se bál. Nyní chodí na záchod jen doma a výjimečně i jinde, ale jen se mnou. Ve školce se prý stydí před ostatními a říkat si o utírání zadečku od pí. učitelky. Bohužel se to snaží vydržet domů a někdy ho z toho bolí bříško. Dneska měl ve školce nehodu a nechtěl se od učitelky nechat ani umýt. Naštěstí se to stalo těsně před mým příchodem, tak jsme to zvládli spolu. Jenže pak se stydí, je z toho špatný a mívá z toho stresu i zvýšené teploty.Ráda bych mu pomohla, ale nevím jak. Za dva měsíce začínám chodit do práce a už si ho nebudu moct brát po obědě jako dosud. Nechci, aby se trápil. Děkuji za odpověď a pěkný den.
Dobrý den, některé citlivější děti mívají s vyprazdňováním mimo domov obtíže. Doporučila bych vám se synkem kontaktovat dětského klinického psychologa a situaci a delší postup s odborníkem probrat. Na citlivou nervovou soustavu navazují pocity studu a mohlo by to vyústit v psychosomatické obtíže, zadržování stolice a následně obtíže s vyprazdňováním, proto návštěvu u psychologa neodkládejte. Ohledně doporučení vhodného odborníka se můžete poradit u vašeho dětského lékaře. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,mám syna (20 měs.) a ráda bych, aby chodil večer spát dřív.Ráno vstává v 8:15, po obědě spí 1,5-2,5 hod. (mezi 12:30-15). Večer se snažíme, aby šel spát po 20.hodině, ale stejně usne nejčastěji až ve 21 hodin. Nejsou výjimky, že se to protáhne do 22 hodin. Řekla bych, že je jedno v kolik usne, vstává pořád stejně (8:15).Chtěla bych se zeptat, zda je reálné, aby večer usnul dřív než v 21 hodin. Jakým způsobem byste mi poradila, abych toho dosáhla? Zkoušela jsem odpolední spánek upravit, aby končil nejpozději ve 14 hod., ale večer dřív unavený nebyl. Má cenu ho ráno násilím budit dřív??Nejsem si jistá, jestli/jak velkou roli hraje večeře .. Jak dlouho před spaním je vhodná? Spíš dřív, aby ji strávil, nebo až těsně před spaním, aby nebyl hladový? Nyní večeříme mezi 18-19, někdy si ještě něco malého dá ve 20 hod. Cca ve 23:30 se vzbudí na mlíčko a další ráno mezi 5.-6.hod. (potom ještě usne). Děkuji za rady.
Dobrý den, každý člověk i dítě má nějaké přirozené biorytmy, podle kterých se jeho organismus řídí. Však se říká, že někteří lidé jsou sovy a jiní skřivani. Každé dítě si postupně vytvoří nějaký režim včetně potřeby spánku a usínání, který mu vyhovuje. Obecně bych příliš nedoporučovala dítěti násilím jeho spánkový rytmus měnit. Odpolední spánek je pro dítě v tomto věku důležitý a jeho kvalita se promítá do spánku nočního. Platí totiž, že pokud si dítě pravidelně odpočine odpoledne, tak o to lépe pak spí v noci. Takže bych do spánku vašeho synka raději příliš nezasahovala, vždyť kolik rodičů by vám délku jeho spánku ráno jistě závidělo. S vývojem dítěte se potřeba spánku mění, mohou přicházet různé spánkové krize, noční strachy apod. Dá se tedy předpokládat, že se i u vašeho synka časem bude měnit spánkový rytmus a bude příležitost nastavit změnu a dřívější noční usínání. Obecně je večer vhodné zařadit nějaké klidové aktivity a dodržovat pravidelný řád, který dítěti pomůže na spánek se připravit. Místnost, kde dítě spí, je potřeba dobře vyvětrat, dítě by na sobě mělo mít prodyšné nejlépe bavlněné pyžamko a lehčí přikrývku, aby mu nebylo horko. Ohledně posledního jídla před spánkem se spíše poraďte s ošetřujícím lékařem nebo dětským nutričním terapeutem, který vám i poradí, jaká jídla jsou vhodná. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Přeji hezký den. Chtěla bych se zeptat, co by mohlo být za stydlivostí dcerky. Máme se všichni rádi a dáváme si to najevo i říkáme si to. Sedmiletá dcerka je aktivní, chytrá, chodí do první třídy, ale už loni nám plynule četla, počítala, má výbornou paměť, říká i dlouhé básničky,... Když něco umí nebo dostane ve škole známku, ukáže to, pochlubí se. Mně dokonce každý den říká, že mě miluje nekonečně. Je dost citlivá, kamarádská, přizpůsobivá. Jen když byla malá, neměla moc ráda změny, občas se stávalo, že když jsme po ní chtěli nějakou změnu, raději jsem o ní mluvila s předstihem, aby si "zvykla", že ta změna nastane. Ale zase třeba do školky šla úplně bez problémů a hned první den mě vyháněla. Ale někdy se stává, že má takový "zkrat", že když po ní něco chceme a ona to nechce, úplně se zasekne a nic s ní nehne. My trváme na svém, ona také. Třeba trvá i hodinu, samozřejmě s nářkem a od nás se zvýšením hlasu, než ji přesvědčíme, vysvětlíme, pak i vyhrožujeme, že třeba nebude pohádka a večerníček. Stojí mě to hodně sil a samozřejmě mě mrzí, že se nedokáže přemoct, poslechnout, že má něco udělat. Ale nakonec to vždycky nějak zvládne, až vymyslím nějaký způsob, co ji přesvědčí... Nejsem zastánce nějakých tvrdých trestů. Nejvíce mě ale zaráží situace, že když má ve slabikáři číst básničku (nebo třeba v knížce před spaním), neudělá to. Vysvětluju jí, že to je úkol, že mají číst a já to potřebuju slyšet, abych ji třeba mohla i opravit. Ona prostě nečte a jen na to kouká. Až když se pak důrazně zeptám, proč to nechce číst, když ostatní text čte, řekne, že se stydí. Dost mě to zarazilo a zamrzelo. Vysvětlujeme jí, že před náma se přece nemusí stydět, že nám se má spíš chlubit, když něco umí - a že ona toho umí hodně, je dost napřed před ostatními. Ale to nepomáhá. Opět nastalo hodinové přemlouvání, přesvědčování,...ale v tomto případě to rozhodně nechci hrotit a být až moc přísná. Kdybych jí to čtení ale odpustila, příště by to bylo stejné a úkolů bude ještě spousta. Přitom když někdy sama chce, tak nám třeba básničky ze školy řekne. Nevíte, v čem je problém? Vím, že je dost ambiciozní, do všeho se vrhá naplno a je velmi zvídavá, snaží se všechno dělat dobře, má samé jedničky. Ale stydět se před vlastní mámou? Občas dělá trochu problém to, že je dost váhavá, je narozená 21.10. a je to opravdu Váha. Dost mě tato situace trápí, ráda bych, aby se přede mnou cítila úplně v pohodě a nestyděla se. Předem moc děkuji za odpověď. S pozdravem Hanka
Dobrý den, při práci a výchově vaší dcerky bych vám doporučila využívat méně nátlaku a více vzájemné dohody a domluvy. Podle vašeho popisu vaší dcery to vypadá, že se jedná o velmi šikovné a nadané dítě, které vyžaduje citlivý a chápavý přístup. Na váš přílišný tlak reaguje úzkostně a pasivně negativisticky. Proč by dítě, které plynule četlo již před nástupem do školy, bezpodmínečně muselo číst článek ze slabikáře, který je pro ni zřejmě primitivní. Čtení je samozřejmě potřeba procvičovat, ale ať dcerka přečte o něčem, co ji zajímá a sama číst chce, nechte ji vybrat. Nebo jí snad nedůvěřujete, že článek ze slabikáře ve škole přečte? Nebo můžete udělat dohodu, že přečte nějaký text, který chce číst sama, a pak ještě přečtete pro ověření kousek článku ze slabikáře. Stejně by bylo dobré postupovat při jejím záseku. Je dobré vypozorovat situace, ve kterých k němu dochází a těm se vyhnout, předcházet jim. Vždyť proč by otrocky musela dcera plnit vaše příkazy, nechte jí prostor pro vlastní iniciativu. Je například prospěšné a jistě i výchovné, aby dítě mělo nějaké drobné domácí povinnosti, za které si samo zodpovídá. Proč by si ale tuto povinnost nemohlo samo vybrat. Udělejte dceři seznam úkolů, které je potřeba udělat např. v domácnosti a ať si sama vybere třeba dva, o které se postará. Plnění těchto úkolů pak nechte na ní samotné. Vypadá to, že se jedná spíše o rodičovský problém a potřebu neustálé kontroly a vlastní převahy nad dítětem. Snadno se tak může stát, že přílišným tlakem na citlivé dítě může dojít k jeho neurotizaci, nebo z dcerky vychováte perfekcionistu, který nikdy nebude se svou prací a ani se sebou spokojený a nebude schopen předvést co v něm je. Ze strachu z neúspěchu a odsouzení okolím neudělá raději vůbec nic. Stydlivost vaší dcery při plnění úkolů souvisí pravděpodobně s jejím strachem ze selhání, dále se může také jednat o snahu se vyhnout úkolu, který pro ni není atraktivní a nechce se jí do něj. Doporučila bych vám k přečtení knihu pana psychologa Lemana - Do pátku bude vaše dítě jiné, která je věnována problematice respektujícího výchovného přístupu, který však dítěti zároveň nic neodpouští a vede jej k samostatnosti. Pro vás bude určitě zajímavá kapitola věnovaná právě perfekcionalismu u dítěte, jak správně dítě povzbuzovat a podporovat, místo zakazování, přemlouvání, diskutování. Bylo by také dobré zvážit vyšetření rozumového potenciálu dcerky v pedagogicko psychologické poradně, kde se také s psychologem můžete poradit, jak k dceři výchovně přistupovat. Nechuť k přijímání změn u dcery může vycházet právě z její citlivosti a úzkostnějšího emočního ladění, zde je dobré na předpokládané změny dítě předem připravit, zeptat se jej, co by potřebovalo, aby změnu zvládlo, podpořit jej.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, syn (4,5) špatně snáší nové věci. Dramaticky se to projevuje ve spojitosti se školkou, kam nechce chodit. Zvlášť po nějakém delším volnu je to na hranici nemožnosti ho tam dovést a nechat. Nebo pokud se ten den má dít něco nestandardního (vyzvedávání v jiný čas, besídka apod.). Ale i jinak to pozoruji - nové oblečení, boty, apod.se běžně stávají předmětem odmítnutí, popř. scény. Z procházky chce chodit stejnou cestou a je schopen to prosazovat za každou cenu. Apod. Nevím, jestli to a tím může souviset, ale jí poměrně málo jídel - palačinky, suché těstoviny, rýži, apod. Brala jsem to jako rys osobnosti (také nemiluji změny) a předpokládala jsem, že jak poroste, bude se zlepšovat ve zvládání těchto situací. Některé skutečně už "unese" ale jindy je stále schopen "se zhroutit". Už se dostáváme do fáze, kdy to začíná bránit běžnému fungování ve společnosti a v životě (školka, ne vždy je možné, aby bylo podle jeho přání či potřeb...). Jak mu můžu pomoct? Když ta situace nastane, tak se jakoby zasekne a nemá snahu to nijak řešit, zacyklí se na "já nechci" a vymotat se s toho je pak téměř nemožné. Vycházela jsem mu příliš dlouho tak moc vstříc, že jsem mu ublížila? Je rozmazlený nebo přirozeně přecitlivělý? Jak poznám, jestli je čas vyhledat odbornou pomoc? Děkuji Karolína
Dobrý den, obecně k vašemu dotazu platí, že jakmile nějaké chování či prožívání komplikuje a zasahuje do běžného života a fungování, pak je to signál k vyhledání odborné pomoci. Doporučila bych vám proto případně po poradě s ošetřujícím pediatrem kontaktovat pedagogicko psychologickou poradnu v místě vašeho bydliště, nebo případně dětského klinického psychologa. S odborníkem budete moci při konzultaci probrat chování vašeho synka, vaše případné obavy a doporučí vám další postup, případně nějaká další vyšetření, pokud nazná, že jsou potřeba. Projevy chování vašeho synka mohou plynout z více příčin, a proto není možné pouze na základě stručného popisu ve vašem dotazu vyhodnotit příčinu jeho obávaného chování. Syn může být úzkostnějším a citlivějším dítětem, které změny špatně snáší, do jeho chování se může promítat výchovný přístup, nebo situace v rodině, pocit nějaké nejistoty ať už z vnějších nebo z vnitřních příčin, nebo se ale také může jednat o projevy vážnější možné diagnózy z okruhu poruch autistického spektra, případně se u něj jedná pouze o věc vývojovou, ze které prostě vyroste. Proto je odborná konzultace, případně další vyšetření synka nezbytné. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, mám dvě děti (dcera 4 roky, syn 20 měsíců). Žijeme ve společné domácnosti s jejich otcem. Bohužel ten dlouhodobě ve veškerém svém volném čase holduje alkoholu a svým koníčkům. Před dětmi je víkend co víkend opilý...když je opilý dcera ho sama od sebe vyhazuje, odstrkava, nechce a ním být...chci se zeptat, jaký dopad může mít chování jejich otce na jejich psychiku. Momentálně nevím jak z toho ven, jak to řešit, zda s dětmi odejít...
Dobrý den, doporučila bych vám se obrátit na manželskou a rodinnou poradnu či poradnu pro mezilidské vztahy a co nejdříve situaci řešit. Opilost, případně závislost rodiče může mít na děti a jejich psychicky vývoj velmi destruktivní vliv. Navíc opilý rodič ztrácí svou rodičovskou autoritu, dítě přichází o pocit bezpečí, je vystrašené. Můžete si zkusit promluvit s partnerem, zda je ochotný na sobě pracovat a svůj sklon k pití zvládnout. Potom je potřeba ho při případné léčbě podpořit. V opačném případě je partner závislý na alkoholu či jiné návykové látce partnerem vysoce rizikovým a setrvávat s ním v dlouhodobém vztahu není pro nikoho zúčastněného, zejména pak pro děti dobré. Při léčbě alkoholismu dochází však často k recidivám a závislý partner pak stáhne na dno nejen sebe, ale celou rodinu. Proto by měl sice dostat šanci, ale jen jednu. V doporučené pořádně zmapují vaší situaci a doporučí vám, jak postupovat. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, mám dva syny, jeden 7 let je ve 2 třídě a druhý 1 rok. U staršího syna dlouhodobě pozoruji jeho změnu chování, neposlouchá, každé věci se směje, i když se to týká, že by si mladší bráška mohl něco udělat, chová se jako mimino. A celkově mi přijde že se celkově zastavil a je tak rozumem o 3 roky méně. Nic mu nepřijde důležité, nad určitými věcmi vůbec nepřemýšlí i co se týče školy vše bere hrou, nic nebere vážně, přitom když začal chodit do školy, bylo vše v naprostém pořádku. Tuto změnu jsem začala registrovat letos v létě, od té doby to je jen horší a horší. Už nevím, co mám dělat. Mazlím se s ním, kolikrát si spolu povídáme, malý když spinka, jdu k němu a trávíme spolu čas, věnuji se mu, to samé manžel se mu také věnuje, jezdí i spolu pryč na houby jsou jen spolu. Nevím proč tahle razantní změna nastala, jestli i žárlí na svého mladšího sourozence?
Dobrý den, doporučila bych vám se synem návštěvu pedagogicko psychologické poradny nebo dětského klinického psychologa. Příčinou jeho chování opravdu může být žárlivost na mladšího sourozence. Starší sourozenci obvykle dobře přijímají miminko, které se do rodiny narodí. Miminko je bezbranné, je možné se o něj starat, nebo také ne, do her staršího sourozence nezasahuje, nepohybuje se. S vývojem mladšího dítěte se však situace mění, děťátko je stále šikovnější, začíná se pohybovat, žvatlat, později mluvit a časem se svému sourozenci začíná nebezpečně vyrovnávat či ho dokonce v něčem i předčí. Proto může také žárlivost nastupovat až postupem času, kdy už mladší dítě začíná být tomu staršímu konkurencí a dělí se o zájem rodičů. Ba co víc, často vyžaduje a potřebuje mnohem více rodičovské pozornosti, než dítě starší a to objektivně. Vždyť roční dítě je potřeba mnohem více hlídat a mít neustále pod dozorem, než dítě sedmileté. Navíc váš starší syn byl dlouho jedináčkem a o to je přijetí jeho role pro něj náročnější. Jeho chování působí dojmem, že se vás snaží zaujmout regresem na chování, které u vás vyvolává pozornost u dítěte mladšího. Na pro něj zátěžové a emočně vypjaté situace reaguje smíchem, protože je neumí jinak řešit, chce si vás tak naklonit, usmířit, i když efekt je často opačný. Další možností je pro něj začít plakat. Jeho smích vůbec nemusí znamenat, že mu na věci nezáleží, jen může ukazovat, že si se situací neví rady. Můžete zkusit začít věnovat pozornost tomu chování, které u něj chcete podpořit. Nepřiléhavý smích neposilujte, nenapomínejte chlapce. Vyčkejte, až se zachová adekvátně věku a teprve potom mu věnujte pozornost, pochvalte ho za vyspělý přístup a podpořte ho. Píšete, že je syn ve druhé třídě, nedokážu posoudit, jestli do školy nastoupil jako emočně a kognitivně zralý, nebo jestli nemá také nějaké výukové obtíže. Smíchem a zhoršováním chování se u něj může projevovat celkové přetížení. Právě ve druhé třídě jsou u dětí často diagnostikovány vývojové poruchy učení. Rozvíjí se právě na bázi nezralostí percepčně kognitivních funkcí zrakového, sluchového vnímání a dalších funkcí, které jsou potřebné pro bezproblémové osvojování školních dovedností. Diagnostika výukových obtíží probíhá právě v pedagogicko psychologické poradně a dítěti se dá ve škole minimální úpravou způsobu jeho vzdělávání, případně cílenou stimulací oslabených funkcí celkem rychle pomoci, což se projeví celkem rychle i na úpravě chování dítěte. Samozřejmě čas trávený rozděleně s rodiči je také pro starší dítě důležitý, vždyť si uvědomte, že šest let měl rodiče jen pro sebe a proto narození sourozence pro něj bylo náročné na adaptaci, byla to velká změna v jeho životě a zaběhnutých rituálech. Osvědčuje se například si stanovit jeden den v týdnu, ve kterém se alespoň po nějaký čas staršímu dítěti budete věnovat jen samostatně, někam si vyjdete, nebo si s ním budete hrát, což utuží vaše vztahy a bude fungovat i jako prevence sourozenecké žárlivosti. Dbejte také na to, abyste na staršího chlapce nekladli v souvislosti se sourozencem neadekvátní požadavky, které nejsou úměrné jeho rozumové či psychosociální vyspělosti. Sedmileté dítě si dokáže sotva samo uvědomovat, kdy mu hroží nebezpečí, natožpak, aby dokázalo odhadnout, kdy hrozí nebezpečí jeho mladšímu sourozenci. Neměli byste ho proto pověřovat dozorrem či hlídáním mladšího bratra a očekávat, že dokáže vyhodnotit rizika. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, mám 2 syny (3 roky a 6 měsíců). Dotaz se týká zvláštního chování staršího syna.Poslední zhruba měsíc má syn takové divné záchvaty. Pokaždé je vyvolá něco jiného. Vždy jde ale o to, že se v danou chvíli nedokáže rozhodnout, co vlastně chce, a hrozně se u toho začne vztekat. Jako příklad se vám pokusím popsat situaci, která se stala včera podvečer. Synové byli teď nachlazení a ten menší má stále ještě rýmu. Střikala jsem mu do nosu kapky. Starší chtěl taky stříknout, tak jsem vzala kapky a v tu chvíli pronesl, že nechce. Tak jsem začala kapky uklízet a on zase, že chce stříknout, pak hned nechce a takto se to opakovalo. Už jsem mu řekla, že stejně nebude chtít, tak ať už mlčí. A to začal brečet ještě víc (téměř hystericky). Vůbec nebylo možné ho uklidnit. Hrozně se vztekal. Nepomáhalo to ani po dobrém ( objala jsem ho a mluvila k němu, aby se uklidnil), ani po zlém (vynadat mu a odnést ho do jiné místnosti, aby se uklidnil, táta mu i plácnul přes zadek). Syn je sice rošťák a zlobí dost, ale i když to tak možná vypadá, že to dělal na truc a zlobil, já na něm pozorovala, že to tak není, že si v tu chvíli neví rady sám se sebou a nedokáže se rozhodnout, co vlastně chce. Dnes ráno jsem mu udělala kakao a on zase že nebude pít kakao, během vteřiny, že chce kakao, opět ne a to trvalo asi půl hodiny. Pak ho vypil. Podobných situací přibývá (chce jet k babičce, vzápětí nechce, chce, nechce. Hračku si vezme sám, najednou ji mám vzít já, ihned pronese, že ji vezme on ...). Jsem z toho už zoufalá, nevím, jak s ním v danou chvíli jednat, mám obavy, aby to nebyl projev nějaké psychické poruchy. Patří to k jeho věku? Nebo je to psych. problém? Ještě dodám, že často brečí a křičí ze spaní. Také trochu žárlí na mladšího bratra. Za radu děkuji.
Dobrý den,
podle vašeho popisu se váš syn jeví jako velmi zdravé dítě svého věku. Aktuálně to vypadá, že prochází obdobím vzdoru, které ke zdravému vývoji dítěte patří. Doporučuji si k tomuto období (ale i k těm dalším) nastudovat informace, na BOL, když zadáte "období vzdoru" do vyhledávače, najdete spoustu užitečných informací, můžete se nechat inspirovat i dotazy a odpověďmi v poradně (např. pod názvem "Dětský blok", ale i mnoho dalších).
Vzhledem k nezralosti nervové soustavy nedokáže mnohé situace vyřešit a rodiče by se pak v tomto věku dítěte měli ideálně stát průvodci bouřlivými dětskými emocemi a pomocníky v jejich zvládání. Není dobré dítě za jeho nezvládnuté emoce trestat, pomáhá spíše pochopení a bezpodmínečné přijetí. Určitě je dobré, že dáváte synovi možnost výběru (samozřejmě rozhodnutí by měla být adekvátní věku), potom je ale vhodné, aby si na svém výběru trval. Pokud se začne vztekat, projevte mu pochopení, ale neustupujte, ani syna za vztek netrestejte.
V nepodstatných věcech (někdy stačí vyhovět a ustoupit v maličkosti) je možné se domluvit, aby se dítěti vyhovělo a mělo pocit, že i jeho názor je důležitý. V mnoha situacích lze vzteku předejít včasnou domluvou a vysvětlením toho, co se bude dít a proč.
Narození mladšího sourozence může rovněž u syna představovat zvýšenou zátěž, která se mnohdy projevuje právě bouřlivějšími projevy v chování.
Ze strany rodičů je tedy potřeba obrovská dávka trpělivosti, s tím, že každé období jednou skončí, dokonce i období vzdoru, přestože se to tak momentálně nejeví. Pokud se rodičům podaří dítě tímto obdobím úspěšně provést, dítě se naučí své emoce zpracovávat a upevní to vzájemné vztahy v rodině.
Pro akci je nutné přihlášení
Zdravím, potřebovala bych radu nebo to probrat jen s někým zkušenější? Dcera (3 roky) začala chodit do školky. V červnu jsme leželi v nemocnici a od té doby má na mě jako na matku separaci, od té doby nechtěla ani bývat u babiček ani s tátem.(Do té doby normálně chtěla bývat i přes noc u babiček a mě tam nepotřebovala).Když někde jsme tak si mě furt hlídá, abych neodešla když mě na mžik ztratí z dohledu hned má hysterak. Jde mi o to, že jak začala chodit do školky tak samozřejmě s pláčem. Ráno jak vstane tak už pláče, že do školky nechce( samozřejmě mě po ránu ani nic nesní/nevypije), pláče i cestou do školky, v šatně. Učitelce ju předávám vyloženě násilím a se řvem „mami ne já nechci“. Učitelka tvrdí, že řve takhle chvilku a pak ještě když jdou ven si hrát, ale jinak, že ne. Dokonce ju chválí že pomáhá ostatnim dětem když pláčou. Když si po obědě pro ní přijdu a uvidí mě tak hned začne plakat. O školce(dětech, ucitelce),ale doma mluví pěkně myslím si,že se jí tam líbí. Děti a celkově kolektiv má ráda, hodně chodíme do dětských center a to jsme o ní kolikrát hodinu nevěděli. Hodně se to v ní pere přijde mě v chování horší/zlobivejsi. Dělá věci naschvál který ví, že dělat nesmí jako kdyby mě to doma dávala sežrat, že ji do té školky dávám. Je tohle všechno normální? Jak dlouho trvá dítěti než si zvykne na takovou změnu? Mohu proto něco dělat? Vidět takhle svoje dítě každej den plakat a dávat ho násilím do školky je opravdu děsný a každej den mě to rozhodí. Já to beru, že tam musí a musí si zvyknout, ale jak dlouho tohle bude trvat? Když se ji zeptám proč do té školky nechce, řekne že chce být semnou, ale já musím chodit do práce a to chodím na poloviční úvazek na směny což jich moc nemám. Ve volným čase se ji snažím hodně věnovat jsme furt venku a něco děláme a když potřebuju něco dělat doma do všeho se ju snažím zařazovat když chce. Umí si hrát i sama.Pomohlo by kdybych do té školky šla na chvilku s ní a pak třeba zmizla? Jenže to se obávám, že by se mě držela jak klíště. Opravdu nevím. Jsem z toho nešťastná. Nechci ,aby z toho měla nějaké trauma. Děti měla ráda a vždy se na ně těšila. Nyní i večer než jde spát tak říká, že nechce do školky. Ráno jsem ji sebou dala jejího oblíbeného plyšáka ,aby mu to tam ukázala a slíbila jsem ji něco za odměnu ,že ji donesu. Chodím do práce na poloviční úvazek na směny takže si pro ni chodím po obědě. Jen v dny kdy budu v práci ji bude vyzvedávat přítel až po spaní. Jak dlouho tohle může trvat? Zkouší to jen jestli povolím s tím pláčem? Kdyby v té školce plakala celý den tak bych chápala, že tam nechce být. Jaký na to máte názor a co by jsme měli dělat?
Dobrý den, doporučila bych vám si nejdříve sama odpovědět na otázku, zda jste vnitřně přesvědčená, že kolektivní zařízení je pro vaši dceru to nejlepší řešení. Pokud rodiče pochybují, zda dítě do školky měli nebo mají dávat, pak zřejmě intuitivně cítí, že by to pro jejich dítě nemuselo být to nejlepší. Někdy rodiče podlehnou konvencím, že je obvyklé, že tříleté dítě již do školky chodí, že si zvykne, že musí apod. Každé dítě se vyvíjí individuálně včetně jeho zralosti a připravenosti na nástup do kolektivního zařízení. Některé děti jsou ve třech letech již plně připraveny, dětský kolektiv vítají, rychle na prostředí školky přivyknou a jsou ve školce spokojené. Některé děti však připravené ještě nejsou. Vaše dcerka navíc prožila zátěžovou situaci spojenou s pobytem v nemocnici a prožívá separační úzkost. Představte si, že takové dítě každé ráno od sebe násilím odlučujete, jaké to pro ni asi musí být. Zvažte, zda vám toto peklo, které připravujete jí i sobě stojí zato. Doporučila bych vám zvážit odložení nástupu do školky alespoň do doby, než se dcerka uklidní a přestane vás tolik hlídat a bát se bez vaší přítomnosti. Píšete, že pracujete na částečný úvazek, musíte zvážit sama, zda by vám dcerku někdo mohl třeba pohlídat, když jste v práci. Pokud se rozhodnete pro setrvání vaší dcery v kolektivu, pak intenzivně komunikujte s učitelkami, doptávejte se a sledujte chování dcery. Také doma si všímejte signálů psychické nepohody, přetížení, změn nálad a chování a v případě obtíží situaci řešte. Můžete vyhledat dětského klinického psychologa ke konzultaci. Jinak "zlobivější" chování dcerky může souviset také s vývojovým obdobím vzdoru, které je pro tento věk normální. Více o tomto období lze najít na internetu, v literatuře, která se zabývá vývojem dítěte, na webu Babyonline a z mnoha dalších zdrojů, nebudu zde proto projevy tohoto období podrobněji popisovat. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobry den, rada bych se zeptala ohledne chovani meho syna. Syn ma skoro 3 roky (v listopadu 3), zcela jiste prochazi obdobim vzdoru a mozna je to umocneno i prichodem sourozence (4mesice), ikdyz k nemu se chova moc pekne, nikdy jsem ho nenutila aby se zapojoval do pece, projevuje zajem sam. Ale posledni dobou je hodne agresivni, vztekly, vse je problem (i veci s kterymi jsme predtim problem nemeli). To co na nej vzdy platilo ted vubec nezabira, nejde mu domluvit, kvuli vsemu breci a vzteka se, je porad hodne nastvany, mraci se. Vetsinou je tohle uz od rana, vstava s brekem a nastvany. Uz si ani nepamatuji, kdy jsme meli den bez place. Nejvetsi problem mame s jeho sestrenici, ktere fyzicky ublizuje. Kopne ji, kousne, strka, placa, stipe a podobne. Obcas chapu, ze on uz by si cilene hral a ona to jeste nedokaze, je o 9 mesicu mladsi, takze cerstve 2 roky, a irituje ho, ze s nim nespolupracuje, nastve ho to a ventiluje se tim, ze do ji kopne. Chapu, ze neumi zvladat svoje emoce, snazim se mu to vysvetlovat, ale uz se bojime, aby ji neco neudelal. Obcas jsou situace, kdy absolutne nechapu, proc to udelal. Jednou ji osklive kousnul a taky zmacknul ruku az se klepal a nechtel pustit. Musela jsem ho placnout, vubec na me nereagoval. Kdyz se ho ptam, proc to dela, tak mi rika, ze ji rad ublizuje. Ale na druhou stranu ji ma opravdu rad. Kazdy den se na ni pta a rika mi, ze se tesi az za ni pojedeme a budou si spolu hrat. Nikomu jinemu to nedela, k detem na hristi se chova pekne, male deti dokonce pohladi po tvari. Uz nevim, jak to mam resit, nechci ho mlatit, nemyslim si, ze by to pomohlo. Ale vysvetlovani nepomaha. Zkousela jsem nejprve mluvit a uklidnit ji, omluvit se, aby videl, jak to resim, ale ani tuk. Vyhrozovani, zakazovani a kriceni nepomaha. Uz opravdu nevim. Vubec nechapu, proc to dela. Taky tomu nemam sanci 100% zabranit, kdyz spolu travime napriklad vikend, tak jsou chvile, kdy jsou sami. Ikdyz se snazime aby spolu sami nebyli, nekdy to je neuhlidatelne. Moc dekuji za nazor, pomoc, napad, jak bych tomuto mohla pomoci.
Dobrý den, píšete, že se váš syn prochází obdobím vzdoru. Vámi popisované projevy chování syna jako je vzteklost, rozmrzelost, naštvanost, vše je pro něj problém.... jsou právě projevem tohoto vývojového období. Příchod mladšího sourozence opravdu mohl příchod tohoto období uspíšit či umocnit. Prožívání vývojového období vzdoru však automaticky neznamená, že je tím vše vysvětleno a že se dítě nemůže cítit špatně nebo že něco nepotřebuje. Naopak je důležité v tomto období přistupovat k dítěti citlivě s respektem k jeho potřebám. Neustálá rozrmrzelost, a agresivita není pro tak malé dítě úplně typická. Chlapec možná potřebuje více rodičovské pozornosti, zkuste se mu více přiblížit, zapojte se do jeho hry, vezměte ho někam jen samotného bez mladšího sourozence. Děti, se kterými si rodiče více hrají a reagují citlivě na jejich potřeby a emoce jsou spokojenější a projevy období vzdoru jsou mnohem mírnější. Nesnažte se hru syna řídit, ale zapojte se do ní na jeho vývojové úrovni. Místo stálého domlouvání a usměrňování mu můžete zkusit dát více prostoru, naslouchat tomu co chce a potřebuje, vystihnout chvíle, kdy je klidný a ty podpořit. Zapojení do péče o mladšího sourozence rozvíjí dobrý vztah mezi dětmi do budoucna. Podpořte synka, když chce pomáhat sám, oceňte jeho schopnosti, kolik toho jako starší bratr už dokáže. Ohledně vztahu se sestřenicí jsou děti ještě příliš malé na to, aby byly schopné rozvíjet kooperativní hru. Váš syn je vzhledem k věku vývojově mírně dopředu, schopnost spolupráce se však i u něj teprve rozvíjí a je ještě omezená. Nezbude vám proto, než společnou hru dětí kontrolovat, usměrňovat, dohlížet na ně, pokud se chcete vyhnout fyzickým konfliktům. Jejich vzájemné pošťuchování je známkou blízkého až sourozeneckého vztahu mezi nimi. Opět se můžete zkusit do jejich společné hry zapojit, citlivě ji řídit a usměrňovat. Ukázat dětem jak pomocí domluvy lze předejít konfliktům, ale také, že vůli druhého dítěte je potřeba respektovat a ne vždy třeba půjčí nějakou věc či hračku. Do půjčování hraček by se děti neměly nutit, nemají ještě upevněnou představu vlastnictví, domnívají se, že pokud věc půjčí, tak již není jejich a už se jim nevrátí. Podpořte svou pozorností, když se k sobě děti pěkně chovají, dovedou se domluvit. Vlastním příkladem ukažte. jak komunikovat, jak si hrát, rozdělte jim úkoly, role, činnosti. Případným konfliktům se snažte předcházet například výběrem vhodných hraček, vyhněte se situacím, o kterých víte, že při nich ke konfliktům dochází. Ubližování sestřenici vyvolává rozruch a vaši pozornost, kterou věnujete synovi, proto pro něj může být přitažlivé. Dítě si také zkouší kam až může ve vztazích s druhými zajít, zkouší si svoji sílu a experimentuje. Blízký kontakt mezi dětmi se k tomu přímo nabízí. Pozornost tedy zkuste věnovat tomu chování, které od synka požadujete a také mu konkrétně a úměrně věku vysvětlete, jak by se chovat měl. Omezte zákazy a příkazy. Mějte se svým synkem trpělivost, žádný učený ani v mezilidských vztazích z nebe nespadl. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, ráda bych Vás prosím požádala o radu, týkající se úzkostného dítěte. Mám 2,5letého chlapečka, který je o měsíc dříve narozený a je velmi úzkostný. Rok jsme cvičili Vojtovu metodu. Bojí se a pláče všude na neznámých místech. Nemůžu s ním nic vyřídit, protože jakmile vcházíme do neznámé budovy, začíná křičet. Samozřejmě je to nejhorší u lékaře a zubaře. K dětské lékařce se už bojím sama chodit, protože lékařka má za to, že to je jen chyba ve výchově, rozmazlenost a dětské vydírání. Já si to ale nemyslím, protože si myslím, že se opravdu bojí. U dětské lékařky malého nesmím mít na klíně, mluvit na něj, naopak ho musím od sebe posílat k hráčkám v rohu nebo si ho prostě vůbec nevšímat. Před návštěvou lékaře se snažím vysvětlit malému, co se bude dít a pomocí dětské lékařky ho připravit na to, co ho čeká. Podle všech ale přeháním a moc se s malým crcám. Mám ještě staršího syna, který je mentálně velmi těžce postižený a je v ústavu a pediatr zřejmě usoudil, že druhého syna hrozně rozmazluji, všechno mu povolují a už jsem udělala hodně chyb ve výchově. Já si to ale nemyslím. Malý si musí uklízet hračky, snažím se být důsledná, pomáhá mi v domácnosti a když opravdu zlobí, dostane přes ruku nebo přes plínku. Na druhou stranu se ale snažím s malým hodně mazlit, hladit jej a dávat mu najevo lásku. Malý je pořád jen se mnou, nemám už rodiče a partnerovy rodiče o malého prakticky nestojí, nemáme tedy vůbec žádné hlídání a malý je stále jen se mnou. Partner má spoustu zájmů a s rodinou tráví také velmi málo času. Přiznám, že se kvůli tomu hodně hádáme, i když se snažíme neřešit to před synem, ale asi cítí mezi námi napětí. Poslední měsíce se nenechá od tatínka uložit, vykoupat, přebalit. Když jsou jen sami dva, je s ním malý v pohodě, ale jinak ne. Moc ráda bych Vás požádala o názor, jestli tyto strachy časem odezní, jestli děláme něco špatně nebo jak máme postupovat. Jinak malý už přes rok spí sám v pokojíčku a úplně bez problémů a bez nočního pláče. Moc Vám předem děkuji za rady.
Dobrý den,
důkladně jsem si přečetla, jakým způsobem se snažíte k synovi přistupovat a nezdá se mi, že by se mělo jednat o rozmazlující výchovu. Jedinou věc, kterou bych při výchově vynechala, by bylo ono zmíněné plácnutí (tady bych viděla snad jako jediný důvod k plácnutí, když dítě dělá něco nebezpečného, např. se chystá vběhnout do silnice apod., tak abyste ho zastavila) - místo plácnutí bych zkoušela spíš jen komunikaci z očí do očí a jasné "ne!" - pokud tedy dělá něco, co nemá, případně ho navést na to, co má dělat místo toho. Vždy je jinak lepší zkusit zjistit, proč dítě "zlobí", často se může jednat jen o nedorozumění a nepochopení toho, co dítě zrovna potřebuje.
K samotným úzkostnějším projevům píšete jen o případech, kdy má jít na neznámá místa, ta ho děsí. Nemám bohužel informace, jak se chová jindy. Jak reaguje na cizí děti, jak se chová např. na hřišti apod. Určitě je dobré syna podporovat v poznávání nových situací, zapojování se do her s dětmi (co třeba nějaká miniškolka 2x týdně?, cvičení s dětmi apod., scházení s dalšími maminkami), s tím, že ho budete k těmto věcem vybízet, ale přitom ho budete nadále jistit a situacemi provázet?
V případě nutnosti návštěv budov, kde se synovi nelíbí, bych zkusila spojit tuto situaci s nějakým příjemným zážitkem - dostane nějakou hračku, oblíbenou dobrotu, půjdete s ním pak na hezké hřiště....
Co se týká návštěvy doktorky, snažila bych se ho podpořit k prozkoumání hraček v ordinaci, pochválila bych ho za jakýkoliv projev samostatnosti, ale pokud by se nedařilo odpojování syna dle pokynů paní doktorky, neviděla bych rozhodně nic špatného na tom, že 2,5 leté dítě máte na klíně a mluvíte na něj. Určitě bude paní doktorce příjemnější vyšetřovat klidnější dítě, než dítě odstrčené, které ještě není na takovouto separaci od matky připraveno.
Další možností je zkusit více zapojit tatínka, protože děti někdy zvládají "krizové situace"(např. odchody do školky apod.) lépe s ním, protože přece jen, s maminkou bývají celý den, jsou na sebe více napojeni a maminky pak emotivněji na potřeby dítěte reaguji, na což může zase více emotivně reagovat dítě...
Pokud máte pocit, že má syn opravdu strach, nenechávejte ho v tom samotného a snažte se mu být oporou, jinak se naopak může u něj úzkostnost prohlubovat. To ovšem neznamená utvrzovat syna v jeho obavách, ale projevit mu pochopení, že obavy prožívá, ale je s vámi v bezpečí a společně to zvládnete.
Pokud byste potřebovala nějaké záležitosti kolem výchovy podrobněji probrat a ujistit se ve svém přístupu, zkuste se objednat na konzultaci do Pedagogicko-psychologické poradny. Tam sice berou obvykle děti od 3 let, ale mohou vám případně poradit, kam se obrátit jinam.
Zmiňujete taky náročnější rodinnou situaci, kdy jste na péči o syna převážně sama (což je samo o sobě pro vás velká zátěž) a staršího chlapečka máte v ústavní péči, což si okolí spojuje s tím, že o mladšího syna máte např. přehnané obavy.
Máte také pocit, že tatínek by se mohl synovi věnovat více a máte spolu ohledně toho konflikty. Zkuste si sednout někdy v klidu a povykládat si, jaké kdo máte představy a jak si kdo z vás představujete trávení volného času s rodinou a najít nějaký kompromis, který by vám třem vyhovoval - nejlépe bez konfliktu, obviňování. Zkuste najít, co na sobě vzájemně oceňujete, co partner pro rodinu dělá. Možná pořádně neví, jak moc důležitý pro syna i pro vás je.
Zmiňujete, že syn nyní preferuje k určitým aktivitám vás. Období, kdy dítě vyžaduje k určitým činnostem jen jedinou osobu, bývá obvykle přechodné, pokud to tatínek nevzdá a bude se snažit do péče dále zapojovat, určitě vezme při uspávání syn zavděk i tatínkem. Nyní je to aspoň příležitost pro vás, udělat si svůj program, u kterého si odpočinete a syna necháte v péči otce.
Hodně radosti při výchově.
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,prosím o radu, zda se jedná u mého 3 letého syna o nějaký vývojový problém. Kdyz je rozcileny, případně mu nejake dítě vezme hracku nebo neni po jeho,tak s sebou vzteky hodi o zem nebo tukne hlavou o ni a rve,pred par dny mu byli 3 roky. A jak na toto reagovat,kdyz se tak stane. Předem deluji za odpověď
Dobrý den, popisované chování a věk synka nasvědčuje, že prochází vývojovým obdobím vzdoru. Afektivní záchvaty a obtíže s regulací emocí jsou pro toto období charakteristické a plynou z nezralosti nervové soustavy. Dítě ještě nedovede zpracovat negativní pocity a ty jej přemohou natolik, že propukne ve vzteklý záchvat. Ve vzteku se dítě neovládá a může se objevit i agresivita vůči sobě nebo ostatním. Při citlivém a chápajícím přístupu rodičů toto období brzy odezní. O období vzdoru najdete mnoho informací na internetu, v literatuře, na Babyonline portálu a já jsem na toto téma také již mnohokrát odpovídala. Je asi zbytečné, abych se zde opakovala. Krátce tedy k přístupu k dítěti, pokud propadne záchvatu vzteku. Pamatujte, že nervová soustava dítěte je labilní, nezralá a proto se tak snadno a často i bez zjevné příčiny rozčílí. Jedná se o vývojové období. Dítě nám to nedělá schválně, nejedná se o žádnou výchovnou chybu ani rozmazlenost. Dítě se jen učí zvládat a ovládat svoje negativní pocity. V případě záchvatu zajistěte bezpečí dítěte, pokud váš syn bouchá hlavou o podložku, pak jej přesuňte na měkčí místo (koberec, trávník) a vyčkejte až záchvat vzteku odezní. V době záchvatu nemá příliš smysl na dítě mluvit, vysvětlovat mu, zakazovat. Dítě vás nevnímá a vaše dobře míněná snaha se bude míjet účinkem, projevy vzteku se dokonce mohou ještě zhoršit. Teprve až se dítě uklidní, můžete s ním probrat danou situaci, zeptat se, co se přihodilo, pomoci mu najít lepší řešení a konkrétně mu vysvětlit jak by se mělo chovat či co by mělo dělat, aby situaci zvládlo lépe a případně bez křiku. Pomozte mu v kontaktech s dětmi, vysvětlete mu, jak se chovat a domluvit ohledně půjčování hraček, střídání se atd. Nečekejte ale, že jedním vysvětlením se vše vyřeší a dítě bude ihned umět použít vaše rady. Je to trpělivá práce a člověk se sociálním interakcím učí celý život. Je dobré se o vaše dítě zajímat, zapojovat se do jeho her. Čím lépe vaše dítě poznáte a budete vědět jak reaguje, tím lépe budete odhadovat potenciálně rizikové situace ke vzniku afektu a tím jim často budete moci i předejít. Na závěr trocha optimismu, vývojové období vzdoru je i přes svou náročnost vývojovým krokem dítěte dopředu a signalizuje jeho zdravý sociálně emoční vývoj . S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den paní doktorko,začínám být mírně zoufalá a i když je vše "jen období", nedá mi to a musím tomu přijít na kloub. Mám čerstvě čtyřměsíční dcerku, která je již od narození velmi socializovaná, bereme ji všude s sebou, vídá se s prarodiči i širší rodinou, chodíme zkrátka mezi lidi a nikdy nebyl problém. Moje máma malou mnohokrát hlídala několik hodin, malá ji zbožňuje a skutečně nikdy neměla s nikým problém. Před týdnem jsem s ní byla u rodičů, kteří se vrátili z dovolené. Když je viděla, byla nadšená, hrozně se smála, zkrátka jako vždy. Z minuty na minuty, ve stejné místnosti, mezi stejnými lidmi, udělala rohlík (:-)) a propukla v pláč, respektive hysterický záchvat. Nikdo, skoro ani já jsme ji nemohli utišit. Když jsem ji však držela já, byla to jediná varianta, při pohledu na kohokoliv jiného (kromě mě a manžela), začala pištět, řvát, byl úplně vyděšená. Od té doby to trvá a pohled na kohokoliv v ní budí hrůzu. Nikdy jsem se s tím nesetkala a jsem z toho dost rozmrzelá, jelikož byla malá do minulého týdne naprosto pohodový mimčo.Mohla bych se prosím tedy zeptat, jestli už může mít separační úzkost nebo jestli vás nenapadá, co zapříčinilo tu náhlou změnu?Mockrát děkuji!
Dobrý den, podle vámi popisovaného chování dcerky se skutečně zřejmě jedná o poměrně brzký nástup období separační úzkosti. Popisované projevy jsou pro toto období typické ačkoliv většinou přichází až mezi 6-8 měsícem. Dítě ve věku 4 měsíce dokáže již rozeznat známé a neznámé osoby a mohou mu být různě sympatické. Některých osob se může bát a třeba plakat v kontaktu s nimi. Tento strach často bývá spojen například s brýlemi, vousy nebo jinými výraznějšími charakteristikami lidí. Je potřeba nabídnout dítěti bezpečnou náruč a ukázat vstřícné chování k těmto osobám. Pozdravit je, vlídné s nimi promlouvat a dítě se postupně uvolní a přestane se kontaktu s nimi obávat. V období separační úzkosti se doposud pohodové dítě najednou začne obávat neznámých, ale třeba i známých osob, které třeba déle nevidělo. Mohou to být i lidé z rodiny, třeba prarodiče, které nevídá tak často, nebo byli déle pryč apod. Dítě začne plakat, projevuje strach, obavy. U některých dětí může toto období proběhnout méně výrazně, u jiných může být bouřlivější. Dítě prostě jen v tomto období potřebuje přítomnost a laskavou náruč matky. Mohou se objevit i problémy se spánkem a usínáním, které dítě také vnímá jako odloučení. Je proto potřeba, aby jej mateřská osoba ukládala a měla by být i při jeho probuzení. Chování dítěte je projevem zdravého emočního vývoje a správně se formujícího vztahu k matce či mateřské vztahové osobě. Citový vztah k matce pro něj bude později základnou pro formování zdravých vztahů k ostatním lidem. Neznamená to, že by prarodiče či jiné osoby přestalo mít rádo, je potřeba jim vysvětlit chování dítěte, které nemohou brát osobně. K dítěti přistupovat laskavě, do kontaktů je nenutit, poskytnout mu ochranu mateřské náruče, či jej držet na klíně. Je také možné, že jste socializací dcery, kterou jak píšete, berete všude s sebou a stýkáním se s hodně členy rodiny nástup separační úzkosti u ní urychlili. Zkuste v kontaktech s větším množstvím lidí trošku zvolnit, dopřejte dceři více klidu a mateřské péče, pro opětovné získání pocitu bezpečí. Při trpělivém, vstřícném a citlivém přístupu toto období brzy odezní a dcerka bude opět veselé a kontaktní dítě jako předtím. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, bylo by možné Vás touto cestou požádat o nějaký kontakt mimo platformu baby online? Máme téměř dvouroční holčičku a náš problém je pro nás až příjiž citlivý, než abychom ho veřejně prezentovali. Moc se nám líbily Vaše reakce na různé dotazy, tak bychom Vás chtěli požádat o pomoc.Případnou odpověď prosím zašlete na email stringer88@seznam.czPředem mnohokrát děkujeme.
Dobrý den, v současné době působím jako psycholog ve státní instituci. Soukromé placené konzultace neposkytuji, nemám živnostenský list. Můžete ale požádat Babyonline, aby váš dotaz a odpověď na něj nezveřejnil. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Mohlo by vás zajímat
Sledujte náš FACEBOOOK
Nejoblíbenější obsah
Další projekty Babyonline
