Všechny dotazy

Dobrý den, píšete, že podobnými obtížemi jako vaše dcera trpíte také. Podle toho co popisujete se ve vaší rodině zřejmě jedná o dědičnou zátěž. Pravděpodobně se jedná o určitou labilitu nervové soustavy a tendenci v zátěži spojené s výkonem (alespoň u vaší dcery se jedná zřejmě o spojení se školou) reagovat neadekvátně panickým strachem. Také nástup potíží v období dospívání by tomu nasvědčoval. Své dceři můžete nejlépe pomoci tím, že vyhledáte odbornou pomoc. Pokud jste vy, vaše sestra nebo matka sledovány u odborného lékaře, psychiatra, pak bych vám doporučovala vzít s sebou na konzultaci také vaši dceru. Je na lékaři, aby posoudil její obtíže a případně doporučil další postup včetně případného zahájení medikace nebo psychoterapie. Jinak vzhledem k tomu, že obtížemi trpíte také a máte s nimi v rodině po ženské linii zkušenosti, tak můžete své dceři nejen dobře porozumět, ale také poradit, co třeba vám k vyrovnání se s úzkostí a strachem pomáhá, zabírá. Možná by si s ní mohla promluvit vaše sestra - její teta. Dětem se někdy lépe mluví a svěřuje tetě, než rodičům. Neznamená to, že by s rodiči neměly dobrý vztah, ale s tetou mohou mluvit více na partnerské úrovni a otevřeněji. Nejdříve si ale s dcerou promluvte, jestli o pomoc stojí a jestli ji chce. Přeci jen je už v pubertě a mělo by se počítat také s jejím názorem a potřebami. Ohledně obtíží se strachem ze zkoušení ve škole je možné dceru také objednat do Pedagogicko psychologické poradny, kde proběhne vyšetření obtíží a případné nastavení vzdělávací podpory. Poradna si ale také vyžádá jako podklad odborné lékařské vyšetření, takže bych doporučovala tím začít. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, váš syn se vývojově pravděpodobně již nachází na počátku období prvního vzdoru, pro které jsou záchvaty vzteku a emoční labilita typické. Tyto záchvaty plynou z nezralosti nervové soustavy dítěte, které se při nějakém vzruchu (např. když se mu něco nelíbí, nedostane co chtělo, je unavené, přetažené, má nějaké jiné potřeby, nebo z jiných důvodů) nedovede ještě ovládnout a emoci zpracovat. Emoce dítě naprosto ovládnou. O období vzdoru jsem psala již i na tomto fóru mnohokrát a dá se o něm najít mnoho informací na internetu i v literatuře. Emoční afektivní záchvaty vašeho syna před usnutím, které popisujete, mohou dosti pravděpodobně souviset s jeho únavou. Je možné, že je přetažený a má potíže se před usnutím zklidnit. O hyperaktivitě bych v jeho věku zatím vůbec nemluvila. Zkuste ale upravit jeho denní režim tak, abyste už přibližně dvě hodiny před ukládáním volili zklidňující aktivity, dodržovali nastavený režim, který příliš nevybočuje ze zajetých kolejí. Každé vybočení může způsobit zhoršení projevů u dítěte. Před spaním už by chlapec neměl mít nějaké divoké aktivity, jako dovádění, pohybové hry, venkovní aktivity atd. Těsně před spaním zařaďte nějaký oblíbený rituál, může to být koupel, čtení oblíbené knížky, prohlížení obrázků nebo jiné klidové aktivity. Není příliš vhodné sledování televize ani např. tablet nebo PC, ty spaní nenavozují, ale spíše dítě excitují. Usínací rituál by se měl opakovat každý den vždy v přibližně stejnou dobu. Některým dětem pomáhá k usnutí např. sklenice teplého mléka, nebo nějaký plyšáček usínáček, dětský kolotoč se stále stejnou melodií nebo něco jiného podle preferencí dítěte. Můžete chlapečka také pochovat, vyjádřit mu pochopení i pevněji přidržet, přimknout k sobě a pomoci mu se uklidnit. Podle toho, jak jsou rozvinuté jeho řečové schopnosti, se ho po uklidnění můžete zeptat, co by třeba potřeboval, nebo chtěl, aby se mu lépe spinkalo. Určitě však na něj nenaléhejte, pokud je v afektu, to vám nejen nic nepoví, ale jeho vztek se ještě zhorší. Mějte na paměti, že váš chlapec vám nedělá nic úmyslně, jen nedovede své pocity nebo únavu jinak zpracovat. Proto se na něj nezlobte, vyhněte se zvyšování hlasu, snažte se vy dospělí zůstat v klidu, protože vaše nervozita se na dítě přenáší a situaci ještě zhoršuje. Zkuste se při ukládání syna také třeba vystřídat, někdy pomůže vytvoření usínacího rituálu třeba s tatínkem, na kterého, protože často bývá jeho přítomnost vzácnější, dítě může reagovat lépe než na maminku, se kterou bývá většinu času. Přispěje to také k vytvoření a prohloubení vzájemného vztahu otce s dítětem. Můžete se také zkusit objednat k dětskému klinickému psychologovi ke konzultaci. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, ve vašem dotazu velmi neuspořádaně popisujete celý soubor problémů, který ale výchovně neřešíte opravdu šikovně, spíše se jedná o soubor výchovných chyb a selhání, které mají zákonitě dopad na chování dítěte. Doporučila bych vám určitě kontaktovat dětského klinického psychologa a dohodnout si návštěvu třeba nejdříve vás jako rodičů a dále postupovat podle jeho doporučení. Je pravděpodobné, že bude chtít vidět i vaše dítě a to jak spolu reagujete, fungujete. Epidemiologická situace je sice nepříznivá, většina odborníků je očkovaná a zcela jistě dodržují hygienicko-epidemiologická opatření. Momentálně se mi návštěva odborníka jeví pro vás jako menší riziko, než napáchat nějaké nevratné chyby ve výchově s negativním dopadem na vztahy ve vaší rodině. Abych se vrátila k vašemu dotazu, to že se tříleté dítě chová hyperaktivně, nemusí do budoucna znamenat, že se u něj rozvinou poruchy pozornosti s hyperaktivitou, či syndrom ADHD apod. Nervová soustava tříletého dítěte se prudce vyvíjí a k tomu také patří její labilita a nestabilita. Na chování, které je podobné hyperaktivitě, se velkou měrou podílí také nervózní a nejednotný přístup rodičů k dítěti. Dítě se také v tomto věku nachází v období vzdoru, pro které jsou emoční výbuchy a přehnané emotivní reakce jak píšete právě typické a normální. Mohou se u citlivých dětí objevit i poruchy spánku. Diagnózu ADHD lze většinou stanovit až po dovršení šesti let věku, kdy se mnohdy i velmi hyperaktivní děti naprosto s vyzráním nervového systému uklidní a žádné potíže do budoucna nemají. U vás do hry dále vstupuje více faktorů, reakce syna na narození sourozence a přirozená žárlivost na něj. Předpokládám, že miminko asi nespí samo v pokoji a péče o něj vám zabírá hodně času a proto se syn dožaduje vaší pozornosti, Dále to vypadá, že otec dětí s nimi přes týden asi moc nebývá a tak se syn na něj tolik těší a chce jeho pozornost, že prostě neovládne svoje emoce. Je potřeba, aby k němu otec přistupoval klidně, neprojevoval nervozitu, netrpělivost, protože syn pouze zrcadlí jeho chování. Dospělý je zodpovědný za výchovu dítěte, dovede se ovládat a nemůže tedy čekat, že se dítě samo nějakým zázrakem zklidní. Smích vašeho chlapce je jen prostředek jak se vyrovnat s pro něj náročnou emocionální situací, kdy v touze po pozornosti dostává jen negativní reakce, křik a bití, navíc se zřejmě před ním hádáte. Rodiče také často dělají to, že dítě rozdivočí, jak se říká a dítě ponořené do hry skutečně nedokáže odhadnout, kdy končí sranda a kdy ne. Proč by také mělo, vždyť je to pro něj sranda pořád. Proto musí zase dospělý korigovat svoje chování a chování dítěte, a pokud ví, že nějakou situaci pak dítě emočně nezvládne zpracovat a vyústí ve scénu, pak je lepší se této aktivitě vyhnout. Váš chlapec si prostě jen říká o pozornost, že chce, abyste se mu věnovali, hráli si s ním, zajímali se o něj a měli ho rádi, i když se chová podle vašeho mínění hrozně. Zkuste ho místo bití proutkem třeba naopak obejmout, uklidnit a pak si o jeho chování nebo o situaci, kterou řešíte v klidu promluvte. Vy jste dospělí a dovedete se ovládat, malé dítě ne. Ohledně popisovaného bití se dostáváte na hranici toho, aby se o vás začal zajímat OSPOD a také já mám ohlašovací povinnost při podezření na týrání dítěte. Doufám tedy, že tak daleko snad nezacházíte, ale přesto vám důrazně doporučuji vyhledání odborné pomoci, než bude pozdě a dostanete se do problémů. Bitím navíc v dítěti pouze probouzíte agresivitu a učíte ho, že problémové situace se řeší násilím a agresí. Dáváte tím také najevo, že si nedovedete poradit jako rodiče a ztrácíte rodičovskou autoritu, podrýváte váš vztah do budoucna. Ohledně školky bych ve vaší situaci momentálně počkala, změn v životě vašeho chlapce je s narozením sourozence hodně a další nároky na jeho adaptaci by nebyly rozumné. Navíc by snadno mohl docházku do školky spojit s tím, že ho chcete poslat pryč, zbavit se ho. Ne že by do školky neměl nastoupit, pouze v této vaší situaci teď není vhodná doba. Kontaktujte tedy odborníka a postupujte podle jeho doporučení. S pozdravam Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, asi vás svou odpovědí nepotěším, ale mít pro dítě skvělou tetu a babičku, které ho milují a dokážou se o něj postarat, je obrovský dar, kterého byste si měla vážit. Teta není v roli matky a může si tak se synovcem či neteří vytvořit kamarádský vztah, podílet se na jejich výchově a obohacovat jejich nejen vztahový život. Teta se o dítě často dokáže postarat i lépe než prarodiče, protože je mladší a má více energie. Děti se dobré tetě mohou se vším svěřit a o všem si popovídat. Prostě to tak je, že svým rodičům se děti svěřují méně rády. Neznamená to ale, že by k rodičům měly špatný vztah. Přítomnost tety a vztah s ní pomáhá dítěti utvářet rodinné hodnoty. Je velmi důležité jak dospělí v rodině spolu vycházejí. Mějte na paměti, že dítě se od vás učí a inspiruje, jak vytvářet a pěstovat vztahy do budoucna a do života. Když uvidí, že vaše vztahy s ostatními členy rodiny jsou dobré, je to pro něj velmi cenné a důležité. Teta se také může stát prostředníkem mezi dětmi a rodiči v případě nějakých konfliktních situací. Váš chlapeček je ještě malý, dítě v jeho věku žije přítomností, chce to, co je mu zrovna příjemné. Vy jste dospělá a do budoucnosti byste vidět měla, nehledě na to, že pokud to vezmete čistě prakticky, co by dalo mnoho rodičů za to, že jim děti někdo pohlídá, třeba když jsou nemocné a oni musí do práce, nebo si jen chtějí odpočinout či zajít do kina nebo divadla. A vy tuto skvělou možnost máte a teta dokonce ani nemá děti, takže se vašemu chlapečkovi může věnovat plně. Váš syn již vaším rozchodem přišel o přítomnost otce v rodině, opravdu ho chcete ochudit i o další rodinné vztahy? To že váš syn chce být s tetou, a že se na ni ptá, protože mu s ní je dobře, vůbec neznamená, že nemá rád vás jako matku, nebo že se váš vztah nerozvíjí normálně. Neberte jeho věty osobně, protože tak nejsou myšleny, takto malé dítě není schopno ani plánovat ani odhadnout dopad svých slov. Říkají prostě to, co aktuálně cítí. Chlapci jednoduše odpovězte, ano je ti smutno po tetě, však za ní půjdeme tehdy a tehdy, nebo ona k nám přijde ...  a dále to nekomentujte, rozhodně to není a nemá být pro vás jako facka, navíc je zcela přirozené, že syn tyto věty používá ve chvílích, kdy se mu třeba něco nelíbí. To prostě děti dělají, tetě zase syn může v nějaké pro něj nepříjemné situaci říkat, že chce za vámi. S tetou je ale potřeba ujasnit si pravidla, neřešte však podružnosti, zaměřte se na pro vás zásadní věci. Stanovení pravidel neřešte před malým, nejlépe by bylo, abyste tetě navrhla, že si s ní chcete promluvit a vyšly si na nějaké neutrální místo mimo domov vás obou (třeba kavárna apod.). Myslím, že vzhledem k tomu, že tetě na vašem synovi záleží a určitě mu nechce ublížit ani přemírou sladkostí ani ničím jiným, tak společnou řeč najdete. Ohledně uspávání se asi nic nestane, když u tety občas usne v posteli, ať si to společně užijí. Garantem výchovy dítěte jste vy a na vás tedy je nastavování pravidel. Ohledně vánočních svátků se také dohodněte na počtu dnů, které u tety chlapec stráví. A vy si volno užijte bez výčitek, vždyť péče o malé dítě je náročná. Pokud byste chtěla vztahy s tetou nějak přerušit, tak byste vašemu synovi i tetě ublížila a navíc by to oprávněně vypadalo, že dokud jste tetu a babičku potřebovala, když byl syn miminko, tak vám byly dobré a že za jejich pomoc nejste vděčná. Mám z vašeho dotazu spíše pocit, že si nejste v mateřské roli jistá, považujete tetu za konkurenci a proto se s náklonností syna k tetě tak těžce vyrovnáváte. Mohla byste zkusit vyhledat psychologa a situaci s ním probrat, třeba by vám to pomohlo utřídit si svoje myšlenky a pocity. Abych vás trošku uklidnila, tak můj čtyřletý vnouček jako malý dělával vždy hrozné scény, že nechce jít domů s maminkou, chtěl být stále u babičky a u dědečka a opravdu jak píšete se bál, že ho maminka odvede. Kdyby to moje dcera brala osobně, tak by se asi musela zhroutit :-). No chlapeček má teď čtyři, svoji maminku miluje a říká, že je maminky a babičky. Takže nezoufejte, přerušením kontaktů s tetou můžete více pokazit než získat a dejte sobě i svému synkovi čas. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog