Dobrý den, nevím, zda se to řadí mezi období vzdoru, protože Peťa (v srpnu 3 roky) byl vždycky svéhlavý a vše dělal po svém. Jinak, než by udělal kdokoliv z nás, nebo kterékoliv jiné dítě. Je hodně akční, neposedí ani u jídla, a když už ho tedy přemluvím, tak alespoň houpe nohama, nebo listuje knížkou. Rád hází věcmi, od malička vším a je těžké ho to odnaučit, ale je fakt, že hází velice dobře. A i když to zní jako ADHD, nemyslím si, že je to náš případ, protože když se s ním učím logopedii nebo čtu knížku, nebo dělám jakékoliv jiné aktivity, tak u toho vydrží i hodinu v kuse. Nevím, možná se mýlím, spíš to tak cítím. Učíme se logopedii už od 1 roku, protože má oboustranný rozštěp rtu i měkkého a tvrdého patra. S tím by to taky nemělo souviset, je to jen kosmetická vada. Vše zvládá s přehledem. Spíš mě teď trápí to, že minulý týden začal hodně zlobit ve školce (v malé skupince dětí). Chodí tam už 3 měsíce a teď znovu hází věcmi (to už přestal dělat) i po dětech, plácá děti, dělá naschvály, nechce chodit spávat s ostatními dětmi a neposlouchá, paní učitelky jsou mu pro smích, i když se zlobí. Nejde to ani po dobrém, ani po zlém. Někdy chytne amok, že brečí, když není po jeho, a kdybych neodvedla pozornost někam jinam, tak brečí třeba celé hodiny. Někdy ani odvést pozornost nestačí. Když se uklidní, tak mu to vysvětluji a on poslouchá a sám řekne ,,ne, nedělá se to, nejde to“. Ovšem neuběhne ani 5 minut a jsme tam, kde jsme byli. Pokud je to tedy období vzdoru, tak prosím alespoň o potvrzení. Nechci to podcenit, pokud by to bylo vážnější, chci to řešit za včas, tak, jako když jsem řešila vše kolem rozštěpu. Předem moc děkuji za zpětnou vazbu. S pozdravem Sarah Člupná.
Dobrý den, podle popisovaného chování vašeho syna se s největší pravděpodobností jedná o projevy období vzdoru. V této době se dítě teprve učí pracovat se svými emocemi a zvládat je, jeho psychika není ještě dostatečně rozvinutá, aby je mohlo zvládnout rozumově. K dítěti je potřeba přistupovat laskavě a trpělivě se současným nastavováním hranic a pravidel, vytvořit mu bezpečné a přijímající prostředí. Projevy chování mohou zhoršit či posílit prožívané zátěžové situace jakou je například nástup do školky. Adaptační reakce může být i odložená a v plné míře se projeví teprve potom co si dítě uvědomí, že školka není pouze hraní si v dětské herně, ale že se jedná o jakousi dětskou povinnost ( obdobu zaměstnání). Zároveň pobyt ve školce klade na dítě také nároky sociální ve formě rozvoje vztahů s cizími dospělými a vrstevníky a rozvoj kooperace s nimi. Dobré je předávat si vzájemně se školkou zkušenosti, které postupy a metody se vám u syna osvědčily a co u něj zabírá, například zmiňované odvedeni pozornosti. Velmi pěkně postupujete, když se synem po jeho uklidnění situaci probíráte. Doporučila bych vám se hodně konkrétně zaměřit na chování, které by syn dělat měl, které je požadované a pouhou snahu o něj velmi ocenit. Neříkat si tedy pouze to, co by dělat neměl, co je špatně. Dítě totiž často neví, jakým jiným chováním by to nežádoucí mělo nahradit. Můžete využít přehrávání různých situací s pomocí hraček, na trhu jsou i různé dětské knížky určené k rozvoji rozpoznání a porozumění emocím a k práci s nimi a jsou i pro takto malé děti s hodně obrázky a názornosti.
Ohledně rozštěpu rtu a patra se do budoucna bude jednat o spíše kosmetický problém ( i když se již dá velmi dobře řešit a nebude na synovi jistě nic poznat), avšak předpokládám, že syn v raném dětství zřejmě podstoupil a ještě bude postupovat určité lékařské zákroky možná spojené s operací v anestezii. Tyto rané zážitky, i když jsou nevědomé, se mohou promítnout do vývoje křehké dětské psychiky a projevit se například vyšší dráždivostí dítěte či specifiky v chování při zátěži, které by však postupně měly odeznít.
Ohledně podezření na ADHD se jedná o diagnózu psychiatrickou, kterou by měl rozhodnout dětský psychiatr, v naší terminologii se používá pojem porucha pozornosti s hyperaktivitou nebo hyperkinetická porucha chování (ADHD je pojem užívaný v americké klasifikaci nemocí). Tuto diagnózu psychiatr obvykle neuzavírá před šestým rokem věku dítěte, pokud tedy projevy nejsou extrémně silné. Jinak se totiž může jednat jen o přirozený vývoj a zrání nervového systému, kdy se dítě jako hyperaktivní může jevit, ale " vyroste z toho", jak se říká, právě přibližně do věku šesti let. Postupně se můžete snažit prodlužovat dobu zaměřené pozornosti i u aktivit, které syna tolik nezajímají, strukturovat čas na dobu volné hry a nějaké povinnosti. Přirozeně tuto schopnost trénujete také procvičováním logopedie.
V případě prohlubování výchovných obtíží ve školce bych doporučila zkusit se obrátit na Pedagogicko-psychologickou poradnu k posouzení možnosti nějaké podpory ve školce, případně k doporučení kontaktovat další odborníky či výchovná doporučení.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, já jsem Monika a mám půlroční dcerku Petrušku. Ona má zavedenou žaludeční sondu, a tak jí musím mixovat všechno papání úplně dojemna. Má dcerka, když začnu mixovat se rozbrečí a pláče jak šílená. Co ji mám říct před tím než půjdu mixovat? Mám ji nějak naznačit, že jdu mixovat?
Dobrý den,
u takto nemocného miminka je potřeba vše konzultovat s ošetřujícím lékařem, určitě s paní doktorkou proberte projevy a reakce dcery na zvuk ponorného mixéru. Je dobré, aby lékař zhodnotil, zda dcerku strach nějak neohrožuje a možná vám i doporučí nějaké vhodné řešení. Vzhledem k tomu, že pro výživu dcery je zásadní příprava potravy mixováním, je potřeba opravdu investovat do co nejvíce kvalitního a tichého mixovacího zařízení, zjistit si všechny možné varianty této přípravy stravy a všechny možné přístroje, které jsou na trhu dostupné. Jinak na miminko je potřeba mluvit, vysvětlovat mu, co a proč děláte, mixér jí ukázat, vhodné je přitom miminko mít na klíně nebo v náručí, aby se cítilo bezpečně a přístroj nejdříve ukázat vypnutý, říct, že se s ním dělá papání nebo jiný dětský název pro přípravu jídla. Tento název používat vždy stejný, aby se dcerce propojil se zvukem přípravy jídla. Po seznámení dítěte s vypnutým přístrojem můžete zkusit pustit na nejmenší rychlost a podle reakce dítěte buď po chvilce vypnout, nebo výkon zvýšit. Můžete dcerku také, pokud to její zdravotní stav dovoluje, umístit při přípravě jídla do zvýšené polohy (nějaké dětské sedačky, lehátka atd.) tak, aby na přípravu jídla viděla, vždy popisovat co děláte, mluvit na ni. I když miminko neumí mluvit, tak váš hlas a vaše sdělení vnímá a rozumí. Pokud by reakce byla stále silná, pak je možné se snažit připravovat jídlo v době spánku dítěte v jiné místnosti, podle vašich možností a dispozic bytu. Začala bych ale určitě hledáním řešení a poradou s ošetřujícím lékařem dítěte.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, Mám problém, který mě moc trápí. Můj dvouletý syn tvrdí, že nemá rád babičku (mou mamku). U druhé babičky byl od malička častěji a je tam rád, někdy brečí když s přítelem odcházíme, ale není to tak hrozné jako u mé mamky. Dnes měla syna chvíli hlídat abych mohla jít na hodinu pryč a on ztropil scénu, že jsem jít nemohla. Zatím toho syn vzhledem ke svému věku moc nenamluví, ale ptala jsem se ho proč nechtěl zůstat s babičkou, že je hodná a on řekl, že ne. Pak jsem se ho ptala, jestli babička není hodná a on zase, že ne. Tchyně je super na hlídání, má více času než moje mamka skrz pracovní dobu. A právě skrz to taky pomlouvá mojí mamku, že se s vnukem stýká méně. Bojím se, aby to synovi nepodsouvala právě ona, že je druhá babička zlá. Ale zas si říkám, jestli je to u takto malého dítěte možné, aby si to v té hlavě takhle “nastavil”. Přitom vím, že je s mamkou rád, bere ho na výlety, chová se k synovi hezky, jen má prostě méně času. Moc mě to trápí, protože vidím, že i mamka je z toho smutná i když tvrdí, že je syn prostě malý a že z toho vyroste. A tak se ptám, je to jen období? Mockrát děkuji, Veronika
Dobrý den,
ohledně vašeho problému s oblibou babiček bude pravděpodobně klíč v tom, co jste napsala na začátku. Totiž ta skutečnost, že u druhé babičky byl syn odmalička častěji, tudíž si k ní dříve vyvinul vztah, který je nyní silnější než vztah k vaší mamince. Prostě se projevuje to, že s ním vaše maminka vzhledem ke svému vytížení nemůže trávit tolik času, jak by třeba i chtěla. Nejedná se však o žádnou tragédii, jen počítejte s tím, že když s druhou babičkou bývá méně často, tak se bližší vztah prostě bude vytvářet déle. Nic jiného v tom nehledejte, neptejte se syna, jestli je nějaká z babiček zlá, nebo hodná, nedokáže vám na takovou otázku odpovědět. Prostě se asi s vaší maminkou aktuálně cítí méně bezpečně, protože ji jakoby méně zná. Vaše maminka ať si to nebere osobně a moudře říká, že z toho syn vyroste. Dovedu si představit, že druhá babička si tuto situaci užívá, protože se cítí být dítětem „vyvolená“. Pokud máte pocit, že synka ve vztahu k vaší mamince může nějak ovlivňovat, pak by bylo dobré si s ní o tom v klidu a bez přítomnosti syna promluvit. Vysvětlete jí, jak je pro vás vztah syna s vaší maminkou důležitý, že se nemusí bát, že by došlo k narušení jejich vzájemné vazby a můžete ji také naopak požádat o pomoc a podporu. Dejte synovi čas a netrapte se tím a uvidíte, že si cestu k vaší mamince také najde. Pokud by pochybnosti přetrvávaly a trápilo by vás to stále, tak můžete požádat o konzultaci u odborníka, nejlépe dětského klinického psychologa.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, Měla bych dotaz ohledně dcerky - budou jí 4 roky. Vždycky to byla hrozně hodná holčička. Loni v říjnu se jí narodila sestřička, měla ji ráda hned, u všeho asistovala, poslední dobou jí ale spíše ubližuje, na druhou stranu by však nedovolila být někde bez ní. Snažím se jim pozornost věnovat oběma stejně nebo alespoň tak, aby dcerka co nejméně strádala. Každopádně nám začala zlobit, ale to není zlobeni jako zlobeni, ale už to je opravdu moc co vše dokáže a stupňuje se to. Bouchá nás, kope kolem sebe, kouše, štípe, je drzá, vzteká se. Ubližuje už i ostatním dětem. Už se i snažila házet po někom kameny. My se snažíme to s ní řešit, mluvit o tom, ona vždy řekne, že už to dělat nechce. Problém ale je ten, že má souseda 5 let, u kterého tohle vše vidí a právě od té doby, co s ním kamarádí, se ona takhle právě změnila a začala tohle dělat, ona je totiž tip, že udělá vše co vidí u ostatních, to mám potvrzeno i ze školky, kde je ale hodná. On je opravdu zlý, on bije rodiče, je sprostý, ubližuje všem kolem, jenomže jemu nikdo nic neřekne a vše mu prochází. Všichni kdo nás znají už delší dobu a vždy nás vidí po delší době, tak jen nevěřícně koukají, jak se změnila. Tohle vše se stalo během jednoho roku. A teď se ještě ke všemu začala počurávat, ne že by si neřekla, řekne že jde čůrat, ale vrátí se mokrá, s tím, že to nestihla. Co s takovou situací, chceme pro ní to nejlepší, nechceme aby byla zlá nebo něco.
Dobrý den, doporučila bych vám s dcerkou konzultaci u dětského klinického psychologa, odborník vám může poskytnout dlouhodobější vedení a poradí jak postupovat při výchově. Popisujete celou kombinaci obtíží, které mohou mít na chování dcerky vliv. Každopádně její aktuální chování a pomočování mohou být signálem, kterým dcera sděluje, že potřebuje více pozornosti, případně, že současná situace je pro ni zátěžová. Před rokem, s narozením sourozence, došlo v jejím životě k velké změně. Zpočátku píšete, že se na péči o sourozence podílela a přijala tuto situaci dobře. Vzhledem k tomu, že miminko se opravdu rychle vyvíjí, tak nyní je předpokládám situace o hodně jiná, než před rokem. Po narození byla sestřička bezbranným, na péči odkázaným uzlíčkem, pro vaši dcerku něco jako panenka, o kterou je potřeba se postarat a která ji v podstatě v ničem nemůže "ohrozit" (rozuměj konkurovat). Nyní se druhá dcera pravděpodobně pokouší o první krůčky, slůvka, komunikuje, pohybuje se. Nejen, že vyžaduje hodně vaší pozornosti, ale také už se dokáže v některých ohledech starší sestře přiblížit, vyrovnat se jí. Píšete, že se snažíte věnovat oběma dcerám stejně. Doporučila bych vám pokusit se věci zorganizovat tak, aby bylo možné, že si občas se starší dcerkou vyrazíte samy, například do cukrárny, na nějaký dětský program, nebo na hřiště, nebo si s ní budete jenom tak hrát, není důležité, kam půjdete, ale výhradní čas a pozornost, kterou budete věnovat jen jí. Chování vaší dcerky dále může být ovlivněno i vývojovým obdobím vzdoru, které se obvykle objevuje kolem tří let věku dítěte. Pro toto období jsou typické projevy vzteku, prosazování i agresivity a lze o něm najít mnoho informací na internetu i v literatuře, proto nebudu více popisovat. https://www.babyonline.cz/vyvoj-ditete V každém případě může narození sourozence na počátku tohoto období jeho trvání prodlužovat, zejména pokud není adekvátně zvládnuto.
Ohledně chování chlapce od sousedů sice může být pro dceru krátkodobě vzorem a může některé chování, které vidí chtít vyzkoušet, pokud ji však dlouhodobě vedete výchovně jinak a vaše reakce budou jasné a konzistentní a jí se toto chování nevyplatí, pak jej přestane používat. Důležité je, aby vždy dostala zpětnou vazbu, co není přijatelné, co a proč se vám nelíbí a současně je potřeba jí vysvětlit, jaké chování po ní požadujete a toto chování podpořit a ocenit. Dobré je stanovit si pravidla chování, která chcete, aby dodržovala a na nich pak trvat, může k nim patřit třeba netolerance násilí. Pozor, také vy byste neměli v kontaktu s dcerkou používat fyzické tresty, děti si z chování dospělých berou příklad a je pro ně určující mnohonásobně více než vzor kamarádů. Za výchovu chlapce od sousedů zodpovídají jeho rodiče, nikdy nevíte, co může být důvodem jeho chování, proto se soustřeďte na vaše dcerky. Je potřeba ujasnit si, co od výchovy svých dětí očekáváte vy. Více prosím řešte u dětského klinického psychologa, přeji brzké zklidnění situace.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobry den, obracim se na Vas s dotazem ohledne syna. V cervnu mu byli tri roky. Mame problem s chozenim na velkou. Loni v listopadu jsme zacali odplenkovavat. S curanim problem ani tak nebyl, sem tam se pocura a to i ted, ale to beru asi jako "normu". Ale bohuzel neni schopen udelat velkou potrebu na nocnik, ci zachod. Vykonava to pouze do kalhot a treba i petkrat za den. Jsou situace, kdy sedi vedle nocniku, nebo je od nej vzdalen opravdu jen kousek a presto se pokaka. Uz od zacatku jsem ho motivovala napr. gumovym bonbonkem, ci nejakou hrackou, ktera se mu libila v kramu, ale bez uspechu. Priznam se, ze posledni dva mesice jsem z toho uz tak zoufala, ze jsem mu dala za to i na zadek. On mi slibi, ze bude chodit kakat na zachod, ale pak se to treba za pul hodiny opakuje znova. Parkrat se stalo, ze tu potrebu vykonal na zachod ci nocnik, ale jen tehdy, kdyz zrovna kakal a ja jsem ho popadla a on to tam dodelal. Vetsinou se to ale pak zastavilo a nelibi se mu to, knoura. Kolikrat i odejde do jine mistnosti a tam se pokaka. Ja na nem samozrejme poznam, ze kaka a kdyz se ho zeptam, tak mi tvrdi, ze ten bobek nedela. Toto se deje i kdyz je napr. u babicky na noc. Myslim, ze jen jednou se stalo, ze sam od sebe sel na nocnik a vykakal se. To jsem zrovna nebyla doma a hlidal ho manzel. Rekla bych, ze je na me celkem dost fixovany. Bohuzel manzel je casto v praci, tak drtivou vetsinu casu je se mnou. Mam jeste starsi dceru (5 let) a ta s tim taky mela trochu problem, v tom smyslu, ze do ctyr let nekakala vubec a vecer, kdyz jsme ji dali plenku na noc, tam se behem chvilky vykakala. To jsme odbourali kolem toho ctvrteho roku. Jinak bych rekla, ze je sikovny. Uz dlouho je schopen se skoro sam uplne oblect, obuje si boty, v pohode se naji. O tom, ze se kaka do nocniku, ci na zachod si povidame nekolikrat denne, myslim, ze toto chape. Ale uz jsme z toho vsichni dost nestastni. V zari by mel nastoupit do statni skolky (a ja do zamestnani), ale obavam se, ze pokud se bude tatkto neustale pokakavat, tak ho odtamtud vylouci. Uz opravdu nevim, co s nim. Prijde mi, ze at se snazim ho presvedcit, aby chodil na zachod, tak stejne dokud nebude on sam chtit, tak se to nezlepsi. Ale pokud by vas napadlo nejaka rada, jak to zlepsit, byla bych za to velmi vdecna. Mockrat dekuji
Dobrý den,
poradila bych vám se s problémem vašeho synka obrátit na dětského klinického psychologa. Pouze na základě dotazu po e-mailu nelze dát jednoznačnou odpověď a ani zázračné rychlé řešení. Je možné, že bude potřeba podrobnější zmapování situace a dlouhodobější vedení, nebo se naopak situace může vyřešit velmi rychle. Obtíže s vyměšováním nejsou ale u batolat nic neobvyklého a objevují se. Mnoho dětí preferuje zejména defekaci (vykonání velké potřeby) do plen a má problém s přechodem na nočník či toaletu. Píšete, že syn je čerstvě tříletý. Kontrola vyměšování souvisí se zralostí nervového systému dítěte a se schopností volního ovládání svěračů. Nervový systém syna nemusí být ještě dostatečně zralý a syn tak není ještě třeba připravený na přechod na nočník či záchod. Určitě bych vám doporučila snížit na něj tlak v tomto ohledu. Váš stres se na něj přenáší, tlakem je i vaše neustálé vysvětlování, kam se potřeba vykonává. To vše syn zcela jistě již ví. Pod psychickým tlakem se obtíže ještě zhoršují a může dojít k rozvoji psychosomatických potíží, které se pak těžce odbourávání. Pokud syn ještě není dostatečně vyzrálý, pak je jedno, jestli se nachází právě vedle nočníku či WC, prostě do něj potřebu není ještě schopen vykonat, nemá nad ní úplnou kontrolu. Častost stolice cca 5x denně i obtíže s použitím nočníku bych vám také doporučila konzultovat s dětským lékařem. Mohlo by se jednat i o projev nějaké potravinové intolerance či alergie a je potřeba to vyloučit, dále je dobré se poradit o vhodném stravovacím režimu a složení stravy, je možné vyhledat i dětského dietního poradce.
Při jednání se synem se určitě zcela vyhněte výčitkám, přílišnému nátlaku i vysvětlování. Ukažte mu, kde je nočník, záchod a podporujte i každý pokus o vykonání potřeby na něj. Nezaměřujte se na neúspěchy, ale pouze na úspěchy, i třeba částečné, kdy se syn k nočníku či záchodu snažil třeba přiblížit, i když to nestihl. Tyto úspěchy "oslavujte", zaznamenejte třeba do kalendáře a na ně se při následné chvále zaměřujte, může být i odměna ve formě sladkosti, hračky apod. Pokud již potřebu vykonává, tak se snažte nepřerušovat mu ji, i když poznáte, že defekuje. On vědomě ví, že má jít na nočník, ale fyzicky to ještě nezvládá. Právě přerušení vykonání potřeby může způsobovat častost stolice, kterou syn nedokončí, protože nemá klid a způsobit např. rozvoj záměrného zadržování stolice a psychosomatické zácpy. Pokud vidíte, že syn kaká, nechte jej stolici dokončit, i když do kalhot, pak jen krátce připomeňte, že je lepší použít nočník a syn se může následně podílet na úklidu (např. odnést znečištěné oblečení do prádla, zkusit vám pomoci utřít případně znečištěnou podlahu atd.). Je potřeba synovi dopřát čas a snížit tlak na něj, také vy se situací přestaňte trápit, zaměřte se na jiné věci, které synovi jdou a že jich v jeho věku není málo. Přeji vám hodně trpělivosti, do září je ještě spousta času a mohli byste situaci zvládnout.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,já jsem Monika a má dcerka má pul roku a jmenuje se Petruška.Bydlíme v jednoizbovém byte samé a nemáme muže ani známe kdo by dcerku vzal behem mixování papání ven.dcerka je vážne chorá.nemá dobre vyvinutej trávicí systém,nemá sací ani prehltaci reflex a má zavedenou žaludečni sondu.a já jí papání musím ponornim mixérem mixovat úplne dojemna.a když zapnu mixer tak dcerka mi začne brečet,trást se.dcerka je ležící,nemluví,jenom zvuky vydává.jak mám dcerce rict nebo naznačit že jdu vrčet s mixerem a mixovat?dekuju.
Dobrý den,
u takto nemocného miminka je potřeba vše konzultovat s ošetřujícím lékařem, určitě s paní doktorkou proberte projevy a reakce dcery na zvuk ponorného mixéru. Je dobré, aby lékař zhodnotil, zda dcerku strach nějak neohrožuje a možná vám i doporučí nějaké vhodné řešení. Vzhledem k tomu, že pro výživu dcery je zásadní příprava potravy mixováním, je potřeba opravdu investovat do co nejvíce kvalitního a tichého mixovacího zařízení, zjistit si všechny možné varianty této přípravy stravy a všechny možné přístroje, které jsou na trhu dostupné. Jinak na miminko je potřeba mluvit, vysvětlovat mu, co a proč děláte, mixér jí ukázat, vhodné je přitom miminko mít na klíně nebo v náručí, aby se cítilo bezpečně a přístroj nejdříve ukázat vypnutý, říct, že se s ním dělá papání nebo jiný dětský název pro přípravu jídla. Tento název používat vždy stejný, aby se dcerce propojil se zvukem přípravy jídla. Po seznámení dítěte s vypnutým přístrojem můžete zkusit pustit na nejmenší rychlost a podle reakce dítěte buď po chvilce vypnout, nebo výkon zvýšit. Můžete dcerku také, pokud to její zdravotní stav dovoluje, umístit při přípravě jídla do zvýšené polohy (nějaké dětské sedačky, lehátka atd.) tak, aby na přípravu jídla viděla, vždy popisovat co děláte, mluvit na ni. I když miminko neumí mluvit, tak váš hlas a vaše sdělení vnímá a rozumí. Pokud by reakce byla stále silná, pak je možné se snažit připravovat jídlo v době spánku dítěte v jiné místnosti, podle vašich možností a dispozic bytu. Začala bych ale určitě hledáním řešení a poradou s ošetřujícím lékařem dítěte.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,dcera má asi poslední 3 týdny najednou strach z mimoškolních akci,vystupovat s hrou na klavír,výlety,ale i jen sedět v publiku a fandit spolužákům atd. U všeho chce mámu. Do této doby byla úplně v pohodě, samozřejmě nějaká tréma nebo strach občas byl,ale teď hystericky pláče, drží se mě a nechce sama nikam jít. Jako důvod udává strach z cizích lidi/dětí. Má ještě 5 letého bratra a ročního s těma má krásný vztah. Dětem se snažím maximálně věnovat, je milovaná.
Dobrý den,
na váš dotaz nelze dát jednoduchou ani jednoznačnou odpověď. Současné potíže dcery mohou být způsobeny mnoha faktory. Pravděpodobným spouštěčem jejího chování, které se projevuje jako separační úzkost, mohla být nějaká zátěžová situace, kterou dcera zažila. Tato situace mohla, nebo ani nemusela souviset s veřejným vystupováním nebo s mimoškolní akcí, jen se její úzkost takto projevuje. Můžete se zkusit zamyslet, jestli se něco nezměnilo v rodinném prostředí, co by dcera mohla vnímat nějak citlivě. Sourozenec třeba potřeboval pro nemoc více vaší pozornosti, naučil se nějakou novou dovednost, pro kterou byl obdivován, byl u vás někdo na návštěvě, dcerka u někoho byla, napětí v rodině apod. Takových situací mohla být celá řada. Mohlo se také stát, že se dcera ve skupině více lidí ztratila, nebo si to na chvíli myslela a rozhodilo ji to, nebo na ni někdo cizí neočekávaně promluvil, nebo jen může být z nějakého důvodu přetížená a na mimoškolní akce už nemá dostatek kapacity. Podle jejího věku předpokládám, že je v první třídě. První třída sama o sobě je velice pro dítě náročná a zátěžová, a to nemluvím jen o výuce, ale také sociálně. Na konci školního roku už bývají děti hodně unavené, a to i když do školy chodí rády a škola je baví.
Poskytněte dceři i nadále bezpečné a láskyplné prostředí, hodně si s ní povídejte, její obavy nebagatelizujte, poskytněte jí podporu. Je možné, že vám časem sama poví, co se přihodilo. Do výpovědi ji ale nenuťte, nevyslýchejte ji, jen jí dejte příležitost se vám svěřit spontánně. Do hromadných akcí ji nenuťte a počkejte, až sama projeví zájem. Pro jistotu a z důvodu dcerou uváděného strachu z cizích lidí bych vám doporučila obtíže zkonzultovat u dětského klinického psychologa, nebo v poradenském zařízení.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,mám dcerku,3 a čtvrt roku a před 2 měsíci se nám narodil syn. Dcera byla od malička zvyklá chodit s tatínkem,babičkou a dědou nebo tetou ven,na hřiště,na zmrzlinu, na výlety,prostě kamkoli. Vždy byla nadšená že má někdo přijít,hodinu předem už byla obutá a oblečená,jen čekala a těšila se že za ní někdo přijde a postará se jí o zábavu. U babičky bývala i celý den,spinkala tam přes poledne a na mě si ani nevzpomela... když se ale narodil syn,z ničeho nic chce být jen se mnou,24h denně,chodí se mnou i do sprchy,na záchod,neustále mě musí mít na očích a jakmile na minutu zmizím z dohledu,začne dělat hrozné scény,brečí,třepe se řve kde je maminka... překvapuje mě že ji nikdo z rodiny nenaláká na to,co dřív tak zbožnovala,dokonce ani tatínek(jízda na kole,plavání...) tatínek na ni nesmí ani sáhnout,(třeba ji obléct mikinu atd)jinak zase spustí,všechno musím dělat já. Nechce být například ani na zahradě zatímco já jsem vevnitř v baráku. Nedávno byla s manželem v pokojíčku(to měla výjimečně na tatínka naladu)a dívali se na pohádky,já chystala večeři když v tom uviděla na zdi moji fotku a v tom chytla zase úplnou paniku až ji manžel musel přinést do kuchyně za mnou. I přes to ze se starám o miminko, se toho pro dcerku moc nezměnilo,pořád se jí věnuju (skoro)stejně,chodíme spolu ven,usínáme spolu,vstáváme spolu,hrajeme si...Připadá mi to jako celkem extrém,chápu že miminko je pro sourozence celkem šok,ale neumím si vysvětlit proč najednou nechce jít s nikým ani na hodinu na procházku,dokonce i když jim dám malého syna do kočárku,ona chce být se mnou doma.Nevím jestli je to jen období a časem to přejde samo,a hlavně nevím jak se k ní mám momentálně chovat během dne,i během těch histerických záchvatů. Mám si toho nevšímat nebo naopak se ji snažit uklidnit?
Dobrý den,
narození dalšího dítěte je vždy pro celou rodinu velká změna. Starší dítě může narození mladšího sourozence vnímat jako ohrožení své dosavadní role a pozice v rodině. Dalo by se říci, že čím více pozornosti mu bylo věnováno, o to více si uvědomuje, že se najednou musí o rodičovskou pozornost dělit. Změní se také klima v rodině, najednou není ten jediný, kolem kterého se všechno točí, návštěvy se chodí dívat na miminko, a ne pouze za starším dítětem. Navíc předpokládám, že maminka byla pravděpodobně po nějakou dobu pryč – v porodnici, než se miminko narodilo. Takže i když máte pocit, že se starší dceři věnujete stále hodně a nic podstatného se pro ni nezměnilo, tak pro ni se může jednat o změnu velikou. A to máte štěstí, že vaše druhé dítě je zřejmě velice hodné, když máte stále dost příležitostí se starší holčičce věnovat. Dcerka si už navíc zřejmě začíná uvědomovat, že ten malý "vetřeleček" nikam neodejde a zůstane v rodině už napořád. Tyto skutečnosti jsou pro ni zdrojem napětí a nejistoty a reaguje na ně separační úzkostí. Přistupujte k dceři citlivě k jejím pocitů a strachu, neodhánějte ji od sebe, poskytněte jí svoji přítomnost, jak jen to bude možné. Nechte pootevřené dveře na záchod, do sprchy, ať vás dcera vidí a je klidná. Nenuťte a nepřemlouvejte ji do aktivit bez vás, i když víte, že je má ráda. Zkuste naopak poslat někoho – babičku, tatínka na procházku jen s miminkem a udělejte si s dcerou holčičí čas jen pro sebe. Dcera potřebuje vaši výlučnou pozornost, můžete ji někdy vzít i někam ven na její oblíbené aktivity, když třeba miminko spí a má vám je kdo pohlídat. Pomoci by mohlo také zapojení dcery do péče o miminko, může například podat plenku, hračku, asistovat při přebalování, koupání, zazpívat bratříčkovi písničku. Je potřeba ocenit, jak už je velká, kolik toho již umí, jak se o bratříčka dokáže postarat. Posílit v ní pocit, že je velká sestra, která má kompetence pomoci při péči o sourozence. Pokud se vám zdaří reagovat na dceřiny potřeby citlivě, pak separační úzkost odezní tak rychle, jak přišla a z dcery bude zase ta veselá a aktivitami hýřící holčička. Trpělivý ať je také tatínek, ať svoji přítomnost a aktivity nabízí, ale nepřesvědčuje, nevnucuje, u dcery by to způsobilo úzkost. Však jeho čas zase zanedlouho přijde a dcera nebo i obě děti si budou jeho pozornosti užívat a je možné, že si potom dcera zase na vás ani nevzpomene. Přeji vám hodně trpělivosti a ať se s vámi (nebo spíše s dcerkou) separační úzkost rychle rozloučí. Pokud by potíže i přes zavedená opatření přetrvávaly delší dobu např. několik měsíců, pak by bylo na místě vyhledat odbornou radu u dětského klinického psychologa.
S pozdravem
Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, dcera ( v červnu 3 roky) se po odpoledním spánku budí s neutisitelnym pláčem . Nevnímá řve place a nic nezabírá . V říjnu se nám narodila druhá dcera . Po narozeni se hodně starší dcera upla na otce prožívala noční desy . Po cca 3 měsících se zlepšila a vše bylo ok. Nyní je celkové smutná , z ničeho nemá radost, budí se s hysteraky odpoledne . Je tak nějak vztekla až ošklivá na blízké . Bez elánu do života . Nevím zda to muže být psychické, či za tím muže být nějaký zdravotní problém . Každopádně nevím co s ni co dal . Pozornosti má opravdu mnoho skoro nikdy na ne nejsem sama a máme na pomoc babičku nebo tatínka . Nejvíce mě trápí ty záchvaty place které nejdou zastavit a nedokážu ji pomoci v tu chvíli . Někdy 10 minut někdy až půl hodiny . Děkuji za radu
Dobrý den,
ve třech letech se dítě bouřlivě vyvíjí a mění. Velké změny probíhají v oblasti vývoje nervového systému, vývoje psychiky, mění se také fyziologické potřeby včetně potřeby spánku. Dítě je stále více samostatnější, zvídavější, prochází vývojovým obdobím vzdoru. Od batolecího vývojového období přechází do období předškolního věku. Každá změna s sebou přináší určitou destabilizaci dosavadního vývoje a nalezení nové kvalitativně jiné stability. Dcera může být citlivým a senzitivním dítětem s bohatým vnitřním životem. Napovídá tomu váš popis její reakce na narození sourozence i výskyt nočních děsů. Každou změnu citlivě prožívá a zpracovává. Vzhledem k tomu, že její psychika je ještě nezralá, pak se mohou objevit různé afektivní či plačtivé záchvaty. Je možné, že jak se snižuje potřeba odpoledního spánku, tak se pak dcerka budí v nepohodě, podrážděná. Můžete zkusit změnu režimu, dcerku třeba probudit o něco dříve. Pokud už plačtivý záchvat nastane, pak nechte dceru v klidu, nesnažte se ji nějak významně utišit, zajistěte klidné a tiché prostředím dejte jí čas na zpracování emocí.
Popisujete, že je dcerka vzteklá a ošklivá na blízké. Toto chování pravděpodobně souvisí právě s obdobím vzdoru, o kterém najdete mnoho informací, takže nyní nebudu všechny jeho projevy popisovat. Zdravotní problém je také dobré vyloučit, zejména, pokud se vám dcera jeví být smutná a bez života. Zkuste se o chování dcery, které vás znepokojuje, poradit s jejím ošetřujícím dětským lékařem, případně můžete vyhledat odbornou pomoc dětského klinického psychologa.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, prosím mám dotaz. Dnes jsme byli se synem 1,5 roku na druhé hodině cvičení pro děti, kde se spojuje více aktivit od zpívání, přes výtvarku a další. Syn hezky spolupracoval, výtvarka se mu moc nechtěla, to jsem udělala za něj a nechala si ho hrát. Děti měli i pauzu na svačinu a poté paní učitelka dala pokyn k úklidu hraček a přesunutí se do druhé místnosti na zpívánky s hudebními nástroji. Syn nechtěl pustit kočárek, s kterym jej bavilo jezdit přes práh. Když jsem se s ním snažila domluvit, tak odmítl, řekl ne a tak jsem navrhla, že zůstaneme ve staré místnosti, ať si dohraje a poté se přidáme k dětem. Jenže když se zavřely dveře, tak začal brečet a chtěl jezdit přes ten práh. V tu chvíli jsem se jej snažila jen uklidnit, ale nedařilo se. Zkoušela ho nalákat i paní učitelka, ale take nic. Já jsem nechtěla narušovat hodinu jinak spolupracujícím dětem, tak jsem mu nedovolila tam s kočárkem jezdit. Na chvíli se uklidnil a když jsme se přidali ke skupině, opět začal plakat (spíše řvát jako tygr). Šla jsem s ním tedy na chodbu, ať přijde na jiné myšlenky. Tam se uklidnil po chvíli a poté jsme se už přidali ke skupině. Byl pořád trosku mrzutý, ale nakonec byl v pohodě. Paní učitelka říkala, že jsem dobře udělala, že málokterá maminka by takto postupovala, ale v té chvíli jsem si začala sama o sobě říkat, že jsem byla asi zřejmě moc přísná a chtěla toho po něm moc. Cítím se od té doby opravdu špatně, že kladu na syna nároky, které zatím nedokáže splnit tak, že by to pochopil. Říkám si, že můžu být ráda, že ho konečně bavilo na chvíli něco, s čím si hrál sám a já jsem jej odtrhla. Na druhou stranu ale vím, že pro skupinu jsem udělala asi lepší službu, že jim nikdo nenarušoval zpívání. Bylo mi jasné, že pokud tam bude tahat hračky mě dítě, začnou i ostatní. Můžete mi prosím poradit, jestli mám syna raději víc nechat se rozvíjet a nekorigovat jej tak přísně az do řevu? Přece jen to nebyla žádná závažná situace. Nebo si to nemám dávat za zlé? Moc děkuji za radu
Dobrý den,
pokud chcete s takto malým dítětem chodit na nějakou skupinovou aktivitu, tak musíte počítat s tím, že bude potřeba, aby se dítě režimu skupiny přizpůsobovalo. Je však potřeba zvážit, jestli je toho dítě ve věku 1,5 roku schopné. Pro dítě jeho věku je přirozené, že si chce hrát s hračkami podle svého výběru a svým způsobem. Zároveň však je možné začít jej postupně do skupinových aktivit zapojovat, rozvíjet u něj schopnost spolupráce, přizpůsobení a ohleduplnost k ostatním. Třeba jej některá z aktivit předkládaných v kroužku zaujme a rád se zapojí. Vaše reakce byla správná a přirozená, zachovala jste se ohleduplně k ostatním dětem ve skupině, které spolupracovaly. Váš syn měl zase právo projevit svoji nespokojenost, protože se mu líbila jeho hra s kočárkem. Předala jste mu tak poselství, že někdy jsou prostě zájmy skupiny nadřazeny zájmům jednotlivce, vždyť určitým společenským pravidlům se podřizujeme všichni a kdyby tomu tak nebylo, tak by nejen v malé dětské skupince, ale také ve společnosti vznikl chaos. Zároveň jste jej nechala projevit křikem jeho nespokojenost, vzala jste ho uklidnit a v aktivitě jste pokračovali, oba jste tedy tuto situaci zvládli, a to proaktivním a prosociálním způsobem. Pokud však další podobné situace neunesete, pak zvažte, zda v pokračování docházky do kroužku setrvat, nebo zda nějakou obdobnou aktivitu nezkusit, až bude syn starší a lépe jí porozumí. Každé dítě je jiné, vyvíjí se odlišným způsobem, má odlišnou povahu, je jinak společenské, některé je pasivní, jiné zase živé a aktivní apod., a proto některým dětem zapojení do kroužků a aktivit ani v nízkém věku nemusí vadit, jiným dětem zase nemusí vyhovovat. Pozorujte reakce vašeho dítěte, jestli chodí do kroužku s radostí, chce tam být, chce pracovat, dokáže se uklidnit, když jej něco rozhodí. Pokud bude např. plakat jenom když se do kroužku chystáte či blížíte, pak zřejmě ještě není dostatečně zralý. Také dejte na radu paní učitelky, pedagogové, kteří vedou kroužky pro takto maličké děti, jsou většinou zkušení a aktivity jsou těmto malým dětem přizpůsobené. Také vy si můžete užít nějaký čas se synem, kdy se mu aktivně věnujete a něco společně tvoříte a něčím se zabýváte. Přeji hodně úspěchů ať už se rozhodnete v docházce do kroužku pokračovat, nebo ne.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, dcera 15 měsíců na mne začala být v posledních týdnech hodně fixována - neustále mě pronásleduje, kdykoli zjistí, že jsem z dohledu, tak se mě vypráví s velikým řevem hledat. Když je na hlídání u prarodičů, tak je v klidu, žádné scény nedělá, ale jakmile se objevim, tak ji nesmím pustit z ruky a k nikomu jinému už nechce. Přikládala jsem to separační úzkosti. Teď ovšem začala i špatně spát - ještě před pár týdny spala celou noc a teď se několikrát vzbudí, pláče, nejde odložit do postýlky, tak poslední dny spí vždy alespoň část noci s námi - často i s bdělými okny. Začalo to narušovat i spánek naší starší 3 leté dcery, kterou často uprostřed noci probudí. Každopádně jsem si uvědomila, že v posledních týdnech ( koresponduje s dobou, kdy přestala v noci spát) byla dvakrát přes noc u prarodičů, kde nebyl žádný problém, spala celou noc jako "andílek". Po návratu domů se ovšem začaly projevovat problémy se spaním. Můj dotaz tedy zní: může to souviset se separační úzkostí a je možné, že se to zhoršilo spaním u prarodičů? A pokud ano, jak to řešit - na nějakou dobu přespávání mimo domov vynechat nebo si na to časem zvykne a je nevyhnutelné, aby si tím prošla? Jak se k tomu správně postavit? Předem moc děkuji.
Dobrý den,
na základě popisovaného chování vaší dcerky se s největší pravděpodobností opravdu jedná o projevy separační úzkosti. K tomuto období opravdu patří nejen strach z odloučení od nejbližší pečující osoby (matky), který se projevuje křikem, pokud se vzdálí, ale může se také zhoršit spánek, dítě prožívá různé strachy a úzkosti z neznámého, u dětí, které již nemají pleny, může být spojen i s pomočováním. Nástup tohoto období mohl být u vás spojen i s přespáním dcery u prarodičů, a tedy s delším odloučením od vás jako mateřské osoby. Ovšem toto období by přišlo stejně, takže si nic nemusíte klást za vinu. Doporučila bych trpělivý a citlivý přístup k dcerce, umožněte jí být ve vaší přítomnosti co nejvíce, pokud to vyžaduje, tak také při usínání a spánku. Bylo by dobré na přechodnou dobu omezit přespávání mimo domov bez vás. Pokud budete volit přístup vstřícný a budete trpěliví, tak toto období dítě brzy překoná a opět bude schopno spávat samo, celou noc, i u prarodičů. Jinak se o tomto období nebudu více rozepisovat, lze k jeho průběhu nalézt velké množství informací na internetu, v literatuře, a také na stránkách webu Babyonline, kde jsem i já na toto téma již mnohokrát odpovídala. Přeji hodně trpělivosti a sil při zvládání tohoto možná pro vás nelehkého období, které je ale znakem zdravého a správného psychosociálního vývoje vašeho dítěte.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,syn 20M nevyhledává kontakt se stejně starými dětmi, dá se říci, že se jich bojí. Pokud je dítěti více jak 8 let, rád si s nimi hraje.Příklad: narozeninová oslava, kde jsou 4 děti, včetně mého syna, který chce okamžitě pryč, jakmile si děti začnou hrát. Pláče a ukazuje na dveře domů. Ostatní děti si hrají, honí se po bytě, syn se drží u mě nebo pláče, že chce domu a tak tedy jdeme domu, neboť ho nechci déle "traumatizovat". Příklad 2: chodíme na dětské cvičení, kde si děti hrají na prolezackach, překážkách, zpívají písničky. Syn 90% tohoto času proleží nehnutě na zemi. Chodím s ním do této skupiny, neboť ho chci na děti zvykat před školkou a socializovat. Naopak se nyní ovšem bojím, abych mu tím nepůsobila psychické trauma.Když po této lekci jdeme s ostatními dětmi do hernicky, většinou je syn spokojený, hraje si, klouže se na klouzačce aj. Syn je zdravý, bystrý. Máte prosím zkušenosti s podobným chováním u dětí? Přejde to? Nebo ho nemám do těchto skupin brát? Předem mockrát děkuji za odpověď. Klára
Dobrý den,
jak říkal nestor dětské vývojové psychologie pan profesor Matějček, tak jesle jsou zařízení pro rodiče, školka je pro děti. Chtěl tím vyjádřit jednu moudrost z vývoje dětské psychiky, kdy dítě prakticky do tří let věku není připravené kooperovat (spolupracovat) s vrstevníky, jednoduše na kooperativní způsob hry není zralý jeho mozek. Do té doby, tj. do věku tří let je normální, že dítě preferuje hru o samotě, případně paralelně s vrstevníky, to znamená souběžně s ostatními dětmi. Samozřejmě závisí také na osobnostním nastavení dítěte, jeho společenskosti, introverzi, extraverzi, průbojnosti, dosažené vývojové úrovni, výchovném vedení a na dalších faktorech, avšak vývojově tato pravda platí. Chování vašeho syna ve společnosti vrstevníků je naprosto normální a odpovídá jeho věku. Ve dvaceti měsících ještě není připraven na nějakou spolupráci s ostatními dětmi, navíc zřejmě bude introvertnějšího či bázlivějšího ladění, takže mu kontakt s nimi není příjemný, může mu také vadit hluk, který děti vydávají, jejich hra na něj může být příliš divoká. Starší děti kolem 8–10 let už mají vyvinuté pečovatelské instinkty (chcete-li, rodičovské pudy) a většinou mají zájem a chuť se o malé děti starat. Menší děti k těmto starším dětem vzhlížejí a považují je již za téměř dospělé a důvěřují jim. Proto synkovi nevadí, když si s ním hrají starší děti, cítí se s nimi v bezpečí. Ohledně kontaktů s dětmi na synka netlačte, nechejte jeho psychiku postupně vyzrávat, uvidíte, že až přijde čas, tak o kontakt s vrstevníky sám projeví zájem. To samozřejmě neznamená, že byste synka snad měla izolovat doma a nebrat jej mezi děti. Naopak mu umožněte, aby se s dětmi setkával, na hřišti, v herně, v parku.... Do bližších kontaktů ho ale nenuťte, respektujte jeho pocity a potřeby. Jestliže na dětské oslavě pláče a chce domů, pak ho nenuťte na ní setrvávat pro něj neúnosnou dobu. Nemusíte případně hned odcházet, můžete zkusit, zda syn nebude klidnější na vašem klíně, nebo si případně jít hrát s hračkami společně s ním. Pokud ani to nepomůže, pak je opravdu lepší odejít. Co se týká cvičení, pak váš chlapeček zřejmě ještě není zralý nejen na dětskou skupinku, ale ani na řízené aktivity, vedené cizím dospělým, což je vývojově také zcela v pořádku. Nevím, na jaké úrovni je jeho řeč, ale můžete se s ním zkusit domluvit, či posoudit podle jeho chování, zda se do skupinky na cvičení těší a chodí tam rád, nebo zda pláče, jak se jen ke cvičení blížíte. Pokud chodí rád a nijak neprotestuje, je možné, že mu cvičení nevadí, jen ještě nedokáže spolupracovat a chce jen ostatní pozorovat. Můžete to probrat s paní trenérkou, která cvičení vede. Nevím, jak je kroužek náročný finančně, ale také vy si zvažte, zda se vyplatí investovat do aktivity, do které se syn ještě nedokáže zapojit. Píšete, že hraní v herně se mu líbí, takže to bude aktivita přesně pro něj. Nedělejte si proto starosti o vývoj i socializaci svého syna, buďte trpělivá a poskytněte mu potřebný čas.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den paní magistro,mám dotaz ohledně mé dcery. Anička je zatím jedináček, má 20 měsíců. Je hodná, šikovná, zdravá, poměrně společenská, ALE. Kdykoliv, když jsme spolu a kdokoliv si jí chce pochovat, nebo se jí jen dotknout, tak utíká, řve, chce být jen se mnou. Je u nás babička, (na kterou je opravdu zvyklá, vídají se téměř každý den), Anička si v pohodě hraje, máma jí chce pomazlit, NEEXISTUJE, zdrhá za mnou. S manželem je díky bohu v pohodě. Fór je v tom, že když je u té stejné babičky na hlídání, a to i přes noc, nemají jediný problém, Anička se s ní mazlí, udělá si z ní kolikrát tu pečovatelku, tzn. chce být jen s ní, jakmile příjde děda, zdrhá zase za ní a chce být u ní. Už jsem z toho dost unavená, neboť to trvá nejméně půl roku a chtěla bych se vás zeptat, jestli dítě v tak malém věku už dokáže hrát/předstírat? Ona je opravdu v pohodě víceméně s kdekým, když nejsem na blízku. Trvá to pár minut, než například opláče můj odchod a je s tou danou osobou v pohodě. Ale jakmile jsme kdekoliv, nebo i u nás doma a někdo o ni projeví zájem, jsem-li na blízku, je to k nevydržení. Moc vám děkuji za pomoc!
Dobrý den,
podle Vámi popisovaného chování dcerky se s největší pravděpodobností skutečně jedná o projevy separační úzkosti. O tomto období je k dispozici mnoho materiálů a informací, také já jsem již několikrát na obdobné dotazy odpovídala. Proto bych se o projevech tohoto období nyní více nerozepisovala. Snad jen uklidnění pro vás, jedná se o naprosto normální projev zdravého vývoje dítěte. Je to projev zdravě se formujících emočních vztahů k matce a k dalším pečujícím osobám. K dceři je potřeba přistupovat citlivě, poskytnout jí fyzický kontakt, pomazlení, pochování, když jej bude potřebovat. Čím citlivěji k ní budete přistupovat a naplňovat její potřeby citové blízkosti, tím se rychleji naplní a toto období odezní. Rozhodně není třeba se tím nijak trápit nebo znepokojovat, dcera se vyvíjí naprosto normálně. To, že se podobné projevy objevují ve vztahu k babičce, je známkou jejich dobrého blízkého vztahu. Samozřejmě že pokud jste přítomna vy jako nejbližší pečující osoba, tak dcerka upřednostňuje vás. Jinak i malé dítě si dokáže vybírat osoby, a to i u blízkých, které se o něj budou starat a které ne. Tyto preference se během dětství i několikrát změní a je to také normální (např. na toaletě mi může pomoci jen maminka, tatínek ne, na kole jezdím jen s pomocí dědečka apod.). Užívejte si zdravé a krásné dcerky, poskytněte jí dostatek blízkosti, dokud ji potřebuje.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Více o separační úzkosti najdete na www.babyonline.cz/vyvoj-ditete/separacni-uzkost.
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, prosím o radu jak se řešit se synem braním peněz. Synovi je 10 let a záměrně nepíšu krádež, protože bere své peníze. Ale ne ty, které má dejme tomu v pokladničce, které si může spořit, popř. v rozumné míře utratit jak chce. Pokud dostává peníze k narozeniním, atd. větší částky, mám doma mezi dokumenty obálku, do které peníze ukládám. Syn o ní věděl, ví, že jsou to jeho peníze, ale nikdy jsme z ní na běžné utrácení nebrali a ani není úplně volně přístupná. Jedině pokud si chtěl koupit něco opravdu dražšího, jsme z ní po domluvě peníze vzali a koupili. Že si peníze teď ve větší míře utrácí za brambůrky, pití, které bych mu nedovolila koupit, teď např. Prime to si všímám nějakou dobu,. Pokladničku má vybranou, domlouvali jsme mu, ale už jsem mu i řekla, že si utratil a tak nemá a je to jeho problém. Protože spolužáci mají to, nebo ono. Právě Prime jsem koupila k narozeninám, aby měl. S tím, že víckrát už ne. Nezakazuji mu tyto věci úplně, právě proto, aby neměl důvod lhát. Tímhle stylem se snažím řešit vše a zatím to fungovalo. Posledního půl roku je velice chytrý, na vše má odpověď a já jsem proti ostatním rodičům moc přísná. Dalším faktorem je to, že od covidu má oslabenou imunitu, bere léky. Hraje fotbal, je i se školou dost vytížený a snažím se, aby jedl pravidelně a zdravě i když mu relativně nic nezakazujeme. Ani ty brambůrky, atd. ale doma, s námi, ne nekontrolovatelně, tajně, každý den po škole,. Ještě není tak chytrý, nebo vychytralý, takže papírky, flašky většinou najdu někde po pokoji, v batohu, atd.Snažíme se mu vysvětlovat nějakou hodnotu peněz, ale asi převažuje to, že ostatní rodiče koupí a on chce taky.Nevím jak se k tomuto postavit, za prvé předpokládám, že braní peněz popře, mám je teď spočítané a kontroluji, jestli ubývají. A za druhé nevím jak moc být přísná, protože z neustálého vysvětlování, přemlouvání, handrkování se o to v jakých půjde botech, triku, co bude jíst, mám pocit, že moc mluvím a k ničem to není. Ještě musím doplnit, že se jedná o částku odhadem kolem 2000,-. V obálce bylo více 100,200,500 bankovek, nevím přesně, ale rozhodně to není pár drobných nad kterými bych mávla rukou a to, že jsou to jeho peníze podle mne na věci nic nemění. Myslím si, že má co chce, je jedináček, má mobil, konzoli, hezký pokoj, ne úplně vše značkové, ale normálně, k narozeninám, vánocům mu vždy pořídíme něco lepšího,.S fotbalem jezdíme každý víkend někam, někdy i 150 km, cesta, jídlo, vybavení, vše má kvalitní, dražší, ale nemůže mít vše i když bychom na to měli, právě proto, aby věděl, že je potřeba vše nějak rozdělit. Nechci to nějak přehnat, ale nejradší bych mu zakázala kde co a dala pocítit, že jsem opravdu zklamaná.Děkuji
Dobrý den,
výchova k finanční gramotnosti a hospodaření s penězi je velice důležitá a postupujete naprosto správně, když se k ní snažíte syna vést a dáte mu pocítit i případné důsledky jeho "hospodaření". Takto rozhodovat je určitě vhodné nechat syna o menších částkách, jako je např. kapesné. To je dokonce možné nechat v jeho kompetencí plně. Pokud nepocítí důsledky toho, že penízky neuváženě utratil tu za brambůrky, tu za drahé pití a pak již do dalšího kapesného nic nemá, tak se s nimi hospodařit nenaučí. Jiná situace je, pokud se jedná o větší částky peněz, které dostává např. k narozeninám a jiným příležitostem, jak píšete. Tady bych vám doporučila založit třeba společně se synem nějaký spořicí účet, kde si bude penízky šetřit. Můžete se spolu předem dohodnout a naplánovat, co bude cílovou částkou a co si bude chtít za peníze většího koupit. Po uspoření této částky si pak danou věc či přání může pořídit, splnit. Pokud budete nechávat tyto větší částky peněz doma, pak je to pro takto malé dítě příliš velkým pokušením, navíc je matoucí, že to, co nazýváte jeho penězi, zároveň nemůže utratit a hrozí mu konfrontace s vámi. Syn ještě ve svých 10 letech nemá vyzrálé morálně volní vlastnosti natolik, aby tomu plně porozuměl, je potřeba jej k hospodaření s financemi vést postupně. Vždyť hospodaření s finančními prostředky je problémem i pro mnoho dospělých. Budou-li peníze v bance, kde nad nimi budete mít kontrolu, pak vám i synovi odpadne spousta starostí. Nebudete muset pohyb peněz sledovat, syna s jejich ubýváním konfrontovat či sankcionovat, on nebude tolik v pokušení a nenakoupí si nezdravé věci. Důležité je se synem neztratit vztah a kontakt, hodně s ním komunikovat, zajímat se o něj, o jeho zájmy, přátele, o jeho svět. Probrat s ním, proč si myslí, že spolužákům rodiče více dovolí, co je to konkrétně a proč myslí, že mu to nechcete dovolit vy. Na místě je také mu vaše postoje a důvody vysvětlit. Je to, jak píšete, jedináček, je tedy na komunikaci a pohyb mezi dospělými zvyklý a bude jistě o to zdatnějším komunikačním partnerem. Mluvte s ním také o vašich obavách a lásce k němu, o vaší starosti o něj, to není projev slabosti, ale naopak vaší síly a rodičovské vyspělosti a vyslechněte a nezlehčujte také jeho důvody, i když mu i tak třeba nevyhovíte. Čím lepší vztah, založený na vzájemné důvěře, se vám se synem podaří vybudovat, tím více se o tento vztah budete moci opřít v průběhu jeho puberty. Ohledně oblékání bych vám doporučila stanovit jen hrubší hranice úměrně počasí, ale volbu trička apod. bych ponechala na chlapci. Pokud zvolí nepříliš vhodné oblečení, pak si následky ponese opět sám, a to je potřeba, aby se naučil. Pokud by potíže s braním peněz, či jiné, přetrvávaly, nebo se zhoršovaly, pak můžete k individuálnější práci se synem kontaktovat buď dětského klinického psychologa či Pedagogicko-psychologickou poradnu.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, máme 5 měsíční miminko syna Petra. Za mě jsme i šesti neděli zvládli dobře. Ano oba jsme se učili... a ne vždy to bylo růžové. Během porodu jsem řešil i problémy v podnikání a zpožděné fakturace. Na začátku šestinedělí se ze mě stála doslova Mary Poppins, ale dobrovolně a plánovaně. Bohužel v půlce šestinedělí mi přeskočilo a pomoc od pritelčiné maminky jsem začal odmítat. Řekl bych i žarlit, protože pro přítelkyni a syna jsem dělal vše. Naopak přítelkyně byla vysazena zase na mojí maminku... Pořád když se zpětně ohlednu časem, tak těch 5 měsíců hodnotím pozitivně. Máme za sebou výlety, milování, úsměvy, krásné fotky a vzpomínky. Na okolí působíme jako ideální rodina. Ale. Mám možnost velkou část pracovní doby pracovat z domu a plánovat si čas. Jsem neskutečně šťastný , že jsem s nimi a vidím růst mého syna. Ale přítelkyni to vadí... na šestinedělí nevzpomíná v dobrém a ani na porod. Porod byl těžší , ale ty objetí a to společno. Nikdy jsem necítil takovou propojenost mezi námi. Po šestinedeli přišla přítelkyně ze zrušením svatby v příštím roce. Navíc dva měsíce zpátky uvažovala, jaké to bude když s malým bude sama... Teď přišla s tím, že mě má ráda, ale nemiluje, a "asi" chce být rodina. Je to jak na horské dráze... Většinu času jsme šťastná rodina pusy, objetí, úsměvy blbnutí s malým..., ale přijde menší nedorozumění a je vše špatně a minimálně na rozchod. Interval sexu se snížil ale je. Pred narozením syna jsme byly zamilovaný par i během těhotenství. Nevím co stim milují přítelkyni i svého syna a udělám cokoliv pro naši rodinu. Proto píšu i o radu, ať mám i zpětnou vazbu mimo naše okolí a hlavně co stimuluje? Nechci o ně přijít.
Dobrý den, na tomto místě odpovídám na dotazy ohledně vývoje dítěte, na vztahové obtíže nejsem odborník. Doporučuji vám proto obrátit se na Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy, kde vám se vztahovými problémy pomohou. Ohledně vaší situace bych vám zatím doporučila na přítelkyni netlačit, více jí a jejím potřebám naslouchat. Období po porodu a péče o maličké dítě je pro ženu velmi náročné, prochází také bouřlivými hormonálními změnami, může být vyčerpaná, nevypadá, depresivní. Některá maminka uvítá pomoc okolí, partnera, babiček, jiná chce být naopak s dítětem sama, sladit se, nastavit si režim a denní rytmus. Proto je potřeba s přítelkyní více komunikovat a její potřeby respektovat. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,již jsem vám psala minule o synu 4,5 roku starém a ráda bych doplnila informace než budu něco řešit opravdu s klinickým psychologem. Syn pláče po každé co připravujeme věci ať na procházku nebo na zahradu nebo k babičce i na výlet ikdyž tam chce, nebo když se jdeme oblikat a obouvat ven i do školky a to se těší je tam spokojený. Jen hodně vyjímečně nepláče, ale nespozorovali jsme co by bylo jinak. Třeba dnes plakal ráno při odchodu do školky šli jsme sním oba s manželem i s mladším synem, ale vyjdeme z domu a on po chvilce přestane a dnes odpoledne jsem ho s mladším synem vyzvedla ze školky a šli jsme procházkou domu a byli na zahradě a byl bez problémů neplakal. Žádné náročné procházky nemáme už jen kvůli druhému synovi 2 roky (z důvodu kočáru a nebo ted začínáme chodit všude bez kočáru). Hraje si, kouká na pohádky v tv, ale ty odpoledne bývají málokdy spíše si hraje. Nejsme zastánci aby seděl za tabletem nebo mobilem ani jedno nemá a nepučujeme mu to... Předem děkuji za odpověď
Děkuji za doplnění informací. Ale jak jsem psala, soustřeďte se na situace, kdy nepláče. Můžete si se synem promluvit, co pomohlo k tomu, že neplakal, co by mohlo pomoci k tomu, že to zvládne i příště. Ohledně chování staršího syna může být ve hře i reakce na mladšího sourozence. Obraťte se prosím na odborníka přímo. Takto přes internet to nevyřešíme. Zdravím Matoušková
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,chtěla bych se zeptat už si nevíme rady. Máme syna starého 4,5 roku a už dva roky nám řve neustále při oblíkání a chození když jdeme ven.. Bohužel jsme nevysledovali žádný spouštěč… Začne vždy když vidí že připravuju věci na ven tak začne řvát a pak to jsou hysteráky, ale dělá to jen doma nikde jinde ani u babiček a ani ve školce… Tvrdí že neví proč to dělá nebo když je manžel v práci tak tvrdí že se mu stýská po tatínkovi, ale když je manžel doma a jdeme ven tak stejně řve... Mohu poprosit o radu co by to mohlo být a jak s tím vynaložit aby to přestalo? Opravdu už jsme v koncích...Předem děkuji za odpověď
Dobrý den, na základě vašeho dotazu mám příliš málo informací. Nerozumím zda syn pláče, že se nechce oblékat, nebo že nechce jít ven, dejme tomu, že je to ten druhý důvod. Je to opravdu ve všech situacích? I když jdete třeba do školky, k babičce? Stává se někdy že nepláče? Někam se například těší a chce tam jít. Zkuste vypozorovat a klást důraz na situace, kdy se odchod ven obejde bez breku. Nechcete třeba po něm příliš dlouhé procházky, výlety, ze kterých bývá hodně unavený? Líbí se mu pak venku, když jdete? Co jiného chlapec doma dělá, že nechce jít ven. Není například na nějaké elektronice? To pak bývá časté, že se děti od mobilu či tabletu nechtějí odtrhnout, zejména chlapce to zcela pohltí. Zkuste se synem navštívit dětského klinického psychologa a situaci s ním probrat. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den. Mám dotaz. S dcerou (5let) budu hospitalizována v nemocnici po dobu cca 5 dní. Řeším co a jak se synem, kterému budou za pár dni 2 roky. Bude doma s manželem. Bylo by lepší, kdyby za námi do nemocnice jezdili na návštěvu i přesto, že by pak třeba delší dobu plakal při odcházení ode mě?Nebo by bylo pro něj lepší, kdyby nejezdil, manžel by se ho snažil zabavit, odreagovat od myšlenek na maminku a vůbec mě těch 5 dní neviděl? Co je lepší z hlediska psychiky?Manžel se bojí, že mu bude víc brečet, hlavne pokaždé, když by od nás odjížděli, že když mě uvidí, že na mě bude víc myslet a stýskat se mu. A já mám zase strach v případě, že by na návštěvy nejezdili, když najednou zmizím z ničeho nic a nebude o mě 5 dní vědět, že se pak bude bát a mít neustále nejistotu, jestli mu zase někam nezmizím a nebude vědět, co se vlastně stalo. Aby to nemělo vliv na jeho psychiku. Zatím jsme bez něj byli max. den. Zvládá to dobře. Ale na noc nikde na hlídání ještě nebyl. A večer vyžaduje maminku. Vysvětlím mu, že budu v nemocnici s jeho sestřičkou, než odjedu ,ale myslím, že v necelých dvou letech to stejně úplně nepochopí... děkuju moc za odpověď
Dobrý den, na váš dotaz není jednoduchá odpověď. Ať už zvolíte jakýkoliv způsob, tak se může stát, že se u syna rozvine separační úzkost. Pro vás však hraje fakt, že u takto malého dítěte není ještě rozvinuto vnímání času. Dětská psychika je navíc pružná, děti se rychle na nové situace adaptují. Je také dokázáno, že rané zážitky si pamatujeme nejdříve asi od tří let věku. Ve vašem případě bych ponechala volbu, jestli vás v nemocnici navštěvovat nebo ne, na tom, kdo bude malého hlídat. Tedy ve vašem případě na tatínkovi, bude to on, kdo ponese tíhu zodpovědnosti a bude případně muset uklidňovat tesknícího a plačícího chlapce. Je tedy potřeba, aby se tatínek ve své "hlídací " roli cítil co nejkomfortněji. Bylo by také dobré vyzkoušet před nástupem do nemocnice ukládání syna tatínkem. Můžete si večer třeba někam vyjít a tatínek uloží děti. Pokud to zvládnou, můžete zkusit přespat třeba u babičky. Takto nebude pro syna situace tak překvapující a frustrující, když zjistí, že občas nejste doma, ale zase se vrátíte. Můžete mu také zkusit ukázat budovu nemocnice, ke s dcerou budete a vysvětlit mu, že to je ten domeček a že v něm jsou nemocné děti, aby to pro něj nebylo tak abstraktní.
Pokud by se i přesto rozvinula separační úzkost, pak buďte po návratu z nemocnice synovi nablízku, poskytněte mu pocit bezpečí a pomozte mu toto období překonat. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, moc prosím o názor, jak byste postupovala v naší situaci. Syn má 4 roky (narozen na konci července) a opožděný vývoj řeči (jezdíme k paní logopedce), ale udělal velký pokrok a mluví již ve větách. Chtěli jsme ho dát do soukromé školky, která se nám líbí a kde je méně dětí na jednu paní učitelku a více možností různých aktivit. Státní školka v obci, kde bydlíme, je z doslechu taková ‘zaseknutá v čase’, některé paní učitelky nepříjemné, hodně dětí a co jsem se dívala, tak na jídelníčku nevhodná jídla např. šunková pěna… Kdyby nezrušili školkovné, tak bychom syna dali do soukromé školky bez váhání, ale máme ještě roční dceru a ta by taky chodila do té samé školky jako syn a bez školkovného je pro nás finančně nemožné dovolit si tuto soukromou školku pro obě děti naráz. Myslím si totiž, že syn půjde i kvůli opožděnému vývoji řeči do školy o rok později. I já jsem šla o rok později a akademicky (studuji v PhD. programu na UK) ani jinak mě to nijak nepoškodilo, naopak si myslím, ze mi to velmi prospělo. Nabízí se tedy 2 varianty:Varianta A: Dát tento rok syna do soukromé školky jenom na 2 a 3 dny (to bychom finančně zvládli) a příští rok ho dát do státní školky (nevím ale jestli bych mu nezamotala hlavu a nebylo by pro něj příliš náročné zvyknout si potom na prostředí státní mateřské školky - přechod z jiné MŠ, jiní kamarádi,atd…Varianta B: nechat si syna ještě 1 rok doma (jsem na rodičáku s dcerou) a příští rok jej dát do státní MŠ jako předškoláka. Syn už jako dvouletý chodil 1 rok do dětské skupinky, když jsem potřebovala jeden den chodit pracovat, takže si pamatuje, co je školka a tvrdí mi, že do ní nechce chodit. Když se ho ptám, jestli byly paní učitelky hodné a ve školce se mu líbilo, tak říká, že jo. Zároveň se ale někdy, když jdeme na hřiště, ptá, jestli tam budou děti a že by si s nimi chtěl hrát. Při té příležitosti, se jej taky ptám, jestli by chtěl chodit do školky, že tam bude mít děti, se kterými si může hrát, on se mě potom zeptá, jestli tam může být taky máma a když řeknu, že bych tam nebyla, tak odpoví, že do školky nechce. Tak nevím, já osobně bych si jej radši nechala ještě rok doma, ale nechci, aby nějak sociálně strádal. Moc prosím o radu, jak postupovat. -- S pozdravem a přáním hezkého dne, MgA. Klára Štěpánová
Dobrý den,
ptáte se, která varianta ohledně možné docházky do školky by byla pro Vašeho syna nejlepší a uvádíte několik možností, které berete aktuálně v úvahu.
Líbí se mi, že se zamýšlíte nad tím, co by synovi prospělo nejvíce, ale odpovědět na to, jak bych na vašem místě postupovala, neumím, protože vašeho syna neznám. Největšího odborníka má váš syn ovšem doma, a to vás, jeho rodiče.
Zkusím aspoň nabídnout nějaké podněty, které Vám můžou ulehčit rozhodování.
V první řadě mne zaujalo, že ze všech možností zmiňujete jako tu nejakceptovatelnější pro vás variantu, že byste syna nejraději nechala ještě rok doma. Co vám v tom brání konkrétně?
Uvažujete v této souvislosti o potřebě socializace, která je potřebná pro zdravý vývoj dítěte, ale zároveň je její začátek i míra u každého dítěte individuální. Některé dítě se cítí v kolektivu jako ryba ve vodě už např. ve 2 letech, jinému vyhovuje pozvolnější rozjezd a cítí se bez rodičů jistější až v pozdějším věku.
Jak to vnímáte u svého syna? Cítíte, že už mu doma jako společnost nestačíte nebo se syn spokojí zatím jen s občasným kontaktem s dětmi? Jak se mezi dětmi chová - je spíše pozorovatelem nebo aktivně děti vyhledává a kontaktuje?
Máte nějakou možnost, jak synovi zajistit kontakt s vrstevníky než ve školce? Např. v rámci pravidelného kroužku, případně setkávání se s dětmi na hřišti, s příbuznými? Není možné se v blízkém okolí spojit s dalšími rodiči, co řeší podobnou situaci? Co dětská skupina, se kterou už měl syn zkušenost?
Jaké máte priority co se týká školky? Co je pro vás nejdůležitější? Jaký benefit by kromě společnosti dětí synovi školka přinesla?
Jak se vyjadřuje paní logopedka ohledně synovy připravenosti na školku? Jak syn zvládá změny, přechody mezi aktivitami, pobyty u příbuzných apod.? Jak je přizpůsobivý? Může být u něj pravděpodobnější potíž při přechodu z jedné školky do druhé nebo si zvyká bez potíží na nové situace?
Co se týká soukromé školky - máte dobré reference? Ne vždy musí platit, že přístup učitelek ze školky s menším počtem dětí je lepší a naopak, že větší počet aktivit dítěti zaručí větší spokojenost.
Jaká pozitiva by mohla mít vaše státní školka? Máte informace od rodičů - jak probíhá denní režim, vedou děti např. ke kreslení apod. aktivitám, vyžadují poobědové spaní u všech dětí apod...
Co jsem vnímala ve vašem psaní, je zájem o synův názor, co se školky týká. Oceňuji snahu o respektující přístup k dítěti, zároveň je však ke zvážení, jakému (spolu)rozhodování je vhodné čtyřleté dítě vystavit. Přestože syn sice má určitou zkušenost s dětskou skupinou a nyní se vyjadřuje, že do školky sám bez maminky jít nechce, je hodně nepravděpodobné, že dokáže dopředu posoudit, jak se mu bude ve školce líbit, jak si zvykne a nedokáže si v rámci zkušeností přiměřených jeho věku představit přínos, který může docházka do školky mít, a naopak- co vše by se mu líbit nemuselo. Kdo má životní zkušenosti a kdo musí udělat toto rozhodnutí, je rodič. Dítě potřebuje při důležitých rozhodnutích, kterých není z hlediska věku schopné, aby dospělý udělal rozhodnutí za něj a dokázal mu přiměřeně a jednoduše sdělit, co a jak bude dále.
Nelze dítě - byť neúmyslně- zatěžovat vlastní nejistotou a vyžadovat jeho názor nebo dokonce rozhodnutí ohledně zásadnějších otázek.
Děti se pak mohou cítit zmatené, nejisté, někdy se mohou jevit až úzkostně, protože nasávají nejistotu rodiče a jsou nechtěně tlačeny do pozice, ve které se právem necítí komfortně.
Obecně lze říct, že pokud není rodič o správnosti určitého řešení přesvědčený, dítě dokáže toto velmi dobře vycítit, je vůči danému řešení v odporu a může je bojkotovat, protože od rodiče obavy přejalo a necítí se dostatečně pod ochranou toho, kdo by mu měl poskytovat jistotu. Rodič musí být pro dítě dobře čitelnou autoritou, která mu pomůže vztahovat se k světu bezpečně a poskytne mu oporu, když se vyskytnou potíže.
Pokud se tedy např. rozhodnete, že školka poskytne synovi to, co nyní nejvíce potřebuje, pomůžete mu nejvíce tak, že ho na docházku připravíte povídáním si o konkrétních pozitivech, která ho tam budou čekat a poté ho podpoříte, pokud se nebude vše dařit tak,jak by si představoval a vydržíte i přes počáteční nesnáze. Pokud však u dítěte adaptace ani po pár měsících neprobíhá optimálně, je stále možnost jej z docházky stáhnout a nechat si ho dále doma, rozhodně se však nejedná o selhání.
Jestliže se rozhodnete, že je pro vás všechny příjemnější ještě si syna užít doma a vyzkoušet školku až na ni budete všichni dostatečně připraveni, věřím že si chlapec klasickou docházku užije dostatečně ještě v dalším roce nebo dvou a nic zásadního do života mu uteče, obzvlášť pokud ho o kontakt s dětmi neochudíte a zkusíte mu ho zajistit aspoň v menší míře mimo školku.
Věřím, že uděláte to nejlepší rozhodnutí ohledně syna a přeji hodně radostných chvil s dětmi.
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, sleduji vaše videa a vaše rady jsou k nezaplacení. Ale mám takový boj se synem (4 roky ) máme na vesnici školku kde jsem já i babička a malého jsem neměla kam umístit jinam. Takže u něj neproběhla žádná adaptace zadne odloučení ode ne ani od babičky. A malý je na nás hodně upoutany... už chodí vic jak rok do této školky . Je moc šikovný, chytrý, pálí mu to... ale jakmile odejdu na chvilinku a nevidí mě, nastane šílený plac. S tatínkem žijeme oddělené a byl i problém když začínal jezdit k němu, zatím jen tedy na pár hodin , spaní není možné malý to opravdu nedává a tatínek na něj vytváří i nátlak a malý tam poté nechce již vůbec..řekl mu i větu příště tu zůstaneš a mamka už nepřijede ( jela jsme si pro něj když mi ho otec odmítal vydat, že tam malý prostě bude spát) od té doby je to ještě horší, mám ho i doma neustále kolem sebe, nemohu jít ani do patra bez toho aby me nehledal a neplakal že se bojí a kde jsem a jestli se vratim, jsem z toho i nešťastná.Snažím se s ním o všem mluvit ale asi dělám pořád něco špatně. Mam I nového partnera u nějakou dobu, malý ho má rád, ale ani s ním chvilinku nevydrží. Nevím co pořád děláme špatně, jak mu pomoci tohle celé překonat. Bydlíme v generacnim dome s mými rodiči ale s partnerem stavíme dům, malý se i těší že tam bude mír svůj pokojíček... ( zatím tedy jezdíme k partnerovi kde tedy nemá přímo svoji místnost ale zázemí tam má, spinka tam bez problémů, bere si tam i své hračky a vše co ma rad. Ale vůbec nevím hák tohle celé zvládnout a překonat, aby se tak beze mě přestal bát a plakat jen když na chvilinku odejdu ( třeba jen do patra a předem mu to povím u to že třeba jen pro něco jdu a hned se vratim ) I tak se to neobejde bez volání a pláče ( který se už někdy snaží I maskovat)
Dobrý den, na základě vašich informací vám nedokážu jednoznačně odpovědět. Jistě děláte vše podle vašeho nejlepšího svědomí, jak nejlépe dokážete a s ohledem na prospěch a potřeby vašeho syna. Výchova dítěte je složitá disciplína a navíc neexistuje správné a špatné řešení, každý rodič je jiný a každé dítě je jedinečné a potřebuje jiný přístup, nemusíte si proto vyčítat, že něco děláte špatně. Je potřeba hledat cesty, jak postupovat, aby situace byla pro vás všechny i pro vaše dítě co nejméně náročná a zátěžová. Po přečtení vašeho dotazu se mi jeví, že váš chlapec ve svém krátkém životě procházel a prochází mnoha zásadními změnami. Nemám sice časové údaje, ale prožil zřejmě rozchod rodičů, tedy přišel o každodenní kontakt s otcem a jednu významnou osobu v životě. Poté nastoupil do školky, což je pro dítě významná změna a klade na něj nároky na adaptaci na nové prostředí s důrazem zejména na oblast sociální. Troufám si tvrdit, že i v případě, že ve školce pracujete vy i vaše maminka se vás syn musel nějakým způsobem začlenit do kolektivu, vyrovnat se s tím, že se jemu blízké osoby věnují i jiným dětem a nejsou zde pro něj. Paradoxně tato situace pro něj může být náročnější, než kdyby došlo k jeho nástupu do jiné školky a odloučení od vás. Byl by totiž ve stejné situaci a startovní pozici, jako všechny ostatní děti. Dále uvádíte, že jste si našla nového partnera, ke kterému již se synem jezdíte a to i přes noc. Navíc jste syna seznámili s tím, že stavíte nový dům a tím z pohledu dítěte vlastně přijde o dosavadní domov včetně podpory prarodičů, na které je zřejmě zvyklý. Do toho návštěvy u otce, které přinášejí další změny prostředí a navíc se jeví, že vy jako dospělí nejste s otcem v souladu ohledně výchovy a především pobytu syna u něj. Proto mě napadá, že těchto změn je na tak malé dítě v krátkém časovém období velké množství, navíc jsou velmi zásadní a spojené s potřebou adaptace na stále nová a další prostředí i osoby. Jediným stálým bodem v jeho životě tak zůstáváte vy a případně babička (nepíšete, jestli s ní syn zvládne zůstat bez potíží). Nelze se proto divit, že váš chlapec prožívá protrahovanou separační úzkost, kterou další změny v jeho životě jen přiživují a zhoršují. Nejhorší, co byste mohla udělat, je nyní začít syna násilně nějak od sebe oddělovat. Naopak mu dopřejte jistotu vaší přítomnosti, nechte ho, pokud je to možné, chodit všude s vámi, nebo mu alespoň řekněte, kam jdete a kdy se vrátíte. Vzájemnou dohodu se snažte vždy dodržet. Nevyvíjejte na něj tlak ohledně toho, že by měl být bez vás schopen vydržet, neprobírejte to s ním. Vzbuzujete tak v něm jen dojem, že je něco špatně u něj. On však jen reaguje na svou ohromnou úzkost, kterou prožívá, když s ním nejste. Přílišný nátlak by mohl vést k narušení vašeho vztahu, začal by před vámi svoje pocity skrývat, protože by se za ně styděl a přestal by vám důvěřovat, což by mohlo mít na jeho vývoj negativní následky. V případě nutnosti odejít, syna nechávejte s osobou, nebo s osobami, které dobře zná a pobyt s nimi zvládá. Podporujte vztahy s biologickým otcem, ale na formě a délce pobytu chlapce u něj se předem dohodněte. Dítě by se nemělo stát svědkem dohadování dospělých, jestli někde bude nebo nebude spát, ještě více ho to znejišťuje. Všechny tyto okolnosti je potřeba dohodnout předem, ale i tak byste měli postupovat s ohledem na aktuální situaci a stav chlapce, pokud by si například jít k tatínkovi někdy netroufal, neměl by být nucen. Zároveň je však potřeba tatínka aktivně zapojit do komunikace o jeho dítěti, nepřestává být jeho rodičem a důležitost otcovského vztahu a příkladu je pro vývoj dítěte velmi významná.
Teprve až se syn dostatečně nasytí vaší přítomností, jeho prostředí se stabilizuje a on získá potřebnou jistotu se začne sám osamostatňovat i bez nucení. Ohledně dosažení dohody a zlepšení komunikace s otcem dítěte by bylo dobré kontaktovat Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy či rodinnou poradnu, které bývají ve všech krajských městech, kde zaměstnávají odborné pracovníky, psychology, mediátory, kteří vám s domluvou pomohou. Dále se synkem můžete navštívit Pedagogicko psychologickou poradnu, nebo dětského klinického psychologa, kde bude možné osobně a podrobněji probrat vaši situaci a kde vám mohou pomoci s nalezením vhodných výchovných postupů k podpoře synova sebevědomí a osamostatnění. S pozdravem
Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, dcera má čtyři roky a během týdne mi dvakrát v podvečer před spaním řekla, že slyší v hlavě hlasy. Že jí říkají, že jsem zlá a hnusná. A že mě má bouchnout. Máme spolu krásný vztah, vůbec tomu nerozumím. Pořád mi opakuje, že to neudělá a že mě miluje, že jsem hodná. Můžete mi prosím poradit? Mockrát děkuji!
Dobrý den, čtyřleté dítě prožívá magické období, nerozlišuje ještě dobře, co je skutečné a co není, má bujnou fantazii. Některé děti mají i imaginární kamarády, se kterými komunikují a kteří je všude doprovázejí. Proto nemusí vámi popisované hlasy, které slyší vaše dcera nic znamenat. Zajímavý je ale obsah těchto hlasů, které ji nabádají, aby vám ublížila. Doporučila bych pro jistotu konzultovat s dětským lékařem vaší dcery. Zároveň se zamyslete nad vaším výchovným stylem, zkuste si zodpovědět následující otázky: Nejste ve výchově příliš autoritativní?
Má vaše dcera možnost vyjádřit negativní emoce nebo nesouhlas?
Jsou projevy vzteku nebo odporu považovány ve vaší rodině za něco naprosto nepřijatelného?
Dělá se vše jak to určíte vy, nebo má dcera možnost prosadit i svoji vůli?
Je to pořád hodná a poslušná holčička, nebo taky někdy zazlobí?
Její "hlasy" mohou být nezpracované negativní emoce, které v sobě z nějakého důvodu potlačuje a není schopna nebo nemá prostor je vyjádřit. Možná by stála za to konzultace u dětského klinického psychologa, který by s ní a případně i s vámi pracoval. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,chtěla bych se poradit ohledně mé mladší dcery K. (2 roky 3 měsíce). Porod byl císařským řezem, kojila jsem jen krátce. Má starší sestřičku (4,5 roku), u té je diagnostikována PAS, lehká mentální retardace a motorická dysfázie. Každá je jiná. To co mě nejvíce trápí je, že od 1. narozenin je hodně mrzutá a ukňouraná. Do té doby mě přišel vývoj v normě. Nic zvláštního se ale neudálo. Od malinka se potřebuje uklidňovat mými a svými vlasy, hraje si s nimi. Dále vyžaduje dudlíka a látkovou plenu na držení při usínání a uklidňování. Stále si do pusy chce strkat všechny věci. Její vývoj je opožděný, začala chodit ve 22. měsíci. Doma běhá bez problémů. Ale venku se jí nechce chodit, kňourá, sápe do mé náruče nebo do kočárku či auta. Nevím si s tím rady.... Od podzimu do jara jsme byly stále nemocné. Střídaly si rýmu a kašel se sestřičkou, která to přinesla ze školky. Říká jen pár slov (mama, tata, dede, baba, jde, Klárka...), na svoje jméno (zavolání) moc nereaguje. U dětské doktorky jsme neměly v normě dotazník PAS. Zatím stále neukazuje po věcech. Když něco chce, tak jde, kde to je a začne křičet a mlátit rukama. Když něco nechce, tak to dá jasně najevo - odstrčí rukou nebo zavře oči. Mezi sebou si dcery nehrají, jsou jen vedle sebe. Každá si hraje zvlášť. Dávají ale na sebe pozor, kde je ta druhá, neperou se. Trochu na sebe žárlí, každá by chtěla maminku a její pozornost. Ráda se se mou mazlí. Nejšťastnější je u pohádky v televizi. S hračkami si moc nehraje nebo jen krátce. Ráda hází všechny věci na zem. Na cizí lidi reaguje kňouráním. Ráda zkoumá různé materiály, které dává do pusy. Také se ráda schovává pod stůl. Stále má plíny.Byla bych ráda za každou radu, jak dceři pomoct....Jakou metodu použít? Děkuji moc za odpověď.
Dobrý den, podle pouhého popisu nemohu posoudit míru případného opoždění vývoje vašeho dítěte. Začátek chůze ve 22 měsících věku nemusí sám o sobě nic znamenat a může být v širší normě. Důležitější jsou pak další aspekty ve vývoji dítěte, vývoj řeči, sociálního chování, prostě v takto nízkém věku se jedná o celkový psychomotorický vývoj, kde je vše navzájem propojené. Důležitý je celkový obraz dítěte. Doporučila bych vám řešit svoje obavy nejdříve s dětským lékařem vašeho dítěte a zvážit odborné vyšetření u dětského klinického psychologa, případně i dětského psychiatra. Píšete, že u starší dcery byl diagnostikován autismus s mentální retardací, jste tedy pravděpodobně již v odborné péči. Zkuste tedy vývoj vaší mladší dcery konzultovat s těmito odborníky a postupujte podle jejich doporučení. Doma je důležitá všestranná stimulace dítěte, dostatek podnětů, pohybový rozvoj, řečový rozvoj formou básniček, písniček, prohlížení dětských knížek, obrázků. Pohádky v televizi pečlivě vybírejte, čas strávený u televize by měl být omezený. Aby sledování televize bylo pro dítě přínosem pro rozvoj myšlení a slovní zásoby, pak je potřeba, aby se rodič díval s ním a dění v televizi komentoval, vysvětloval. Doporučila bych vám se s oběma děvčátky obrátit na Ranou péči, což je sociální služba, která poskytuje pomoc rodinám s dětmi s obtížemi. Pracovníci jsou schopni dojet i domů a pomocí a poradit. Raná péče se poskytuje do sedmi let věku dítěte, proto ji neváhejte kontaktovat.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den. Již párkrát se nám stalo, že naše dítě mělo nějaký "stav" po herečce, až naposledy to kulminovalo a pak jsem se synem měl rozhovor. Má 6 let a během jedné noci měl horečku, bolest břicha, zvracel a podali jsme mu sirup Nurofen na sražení horečky a uvolnění bolesti a poté černý čaj po lžičkách na hydrataci. Kolem poledne následujícího dne, kdy už měl teplotu 37°C a už si i hrál a střídavě koukal na pohádku, usnul. Vzbudil se s brekem, kdy ho nešlo uklidnit, šel na záchod se vyčůrat a poté se vrátil do obýváku s brekem a koukal kolem sebe, kdy to byl až takový historicky pláč. My se ženou už viděli, že je duchem mimo, tak jsme mu říkali, že jsme tady sním, že je to v pořádku. Žena si ho zavolala k sobě, na což zareagoval ale následně jak se na ní podíval, tak se pak hystericky rozplakal s výrazem vyděšení v jeho tváři. Od ženy odešel a začal chodit po místnosti, pákrát i tleskl rukama. Při tom všem, jsme mu pořád říkali, že jsme tady s ním, že je to v pořádku. Já se ho ptal, jestli vidí zvláštní věci a to mi ještě v tom "stavu" byl schopný potvrdit (řekl jenom "ano"). Ani nechtěl jít k nám a my jsme ho k tomu nenutili. Celý ten stav trval cca 2-3 minuty, i když nám to přišlo, že je to věčnost. Asi po půlhodince, kdy jsme měli "chlapskou" chvíli jen my dva, tak jsem se ho ptal, jestli viděl divné věci a on mi řikal, že ano, ale nebyl schopen je popsat. Vysvětlil jsem mu tedy, že nemusí mít strach, když se mu tohle stane, že to je díky té horečce a mozeček si takhle hraje, ale že jsme vždycky s ním. Jinak, je to klučina bez nějakých zjevných problémů, chodí do školky, dostal sice odklad, ale jen díky logopedickému problému. Jinak je dle učitelek absolutně v pořádku, takže další krok jsme zvolili předpřípravnou třídu na ZŠ. Mě se ženou už ty stavy tedy moc v pořádku nepřipadájí, tak se chci dotázat, jestli je toto potřeba nějak dál řešit? Mockrát děkuji za odpověď.
Dobrý den, váš dotaz nepřísluší ani tak psychologovi, ale spíše ošetřujícímu dětskému lékaři vašeho syna. Při horečnatém onemocnění se blouznivé stavy mohou objevovat. Je přirozené, že dítě je po nich dezorientované a obsah halucinací si nemusí vybavovat. Nesnažte se je vybavovat, mohlo by to u dítěte spustit nežádoucí reakci a upevnit negativní prožitek, obavy a úzkosti. Lepší je, když své zlé sny zapomene. V případě výskytu takového stavu dítě ujistěte o vaší blízkosti a bezpečí, chovejte se klidně, nesnažte se jej násilně probírat, mluvte na něj uklidňujícím a tichým hlasem. Pokud o to dítě stojí, můžete ho obejmout a ukonejšit, pokud kontakt nevyhledává, pak jej nenuťte. Můžete poté se synem probrat situaci ve smyslu komentáře, tobě se asi něco nepříjemného zdálo a zeptat se ho, jestli mu můžete nějak pomoci, nebo jestli by mu něco pomohlo. Třeba bude sám schopen vyjádřit, co by potřeboval. S dětským lékařem tyto stavy zkonzultujte, na místě by podle jeho doporučení možná bylo vhodné zvážit nějaké další odborné, například neurologické vyšetření. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, mého syna (11 měsíců) bezdůvodně bijí starší děti. Na hřišti k němu přijde například 2letý chlapeček a bezdůvodně ho bouchne. Nechápu důvod, nejde o teritoriální problém, nebo o to, že by někomu vzal hračku, nic takového. Moje dítě si normálně samo v klidu hraje... Vždy se pak rozpláče, a mne to samozřejmě trápí. Opravdu je tedy běžné, že starší děti bezdůvodně bijí mladší děti?!? Děkuji za odpověď.
Dobrý den, na váš dotaz není úplně jednoduchá odpověď, chápu, že vás tato situace trápí. V případě starších dětí se pravděpodobně nejedná o bezdůvodné bití mladšího dítěte, ale spíše o snahu o navázání kontaktu. Stejně tak, jako se učíme určité dovednosti a vědomosti, tak se učíme i sociálním kontaktům. Dvouleté dítě si ještě neumí hrát kooperativně, takto staré děti si hrají spíše vedle sebe. To ovšem neznamená, že se o ostatní děti živě nezajímají. Svoje sympatie a zájem pak mohou projevit i takovým způsobem, že někoho uhodí. Není za tím zlý úmysl a dítě zároveň nedovede v tomto věku posoudit následky svého chování, jedná impulzivně a nepromyšleně. Děti mají různý temperament a ty živější mohou také testovat hranice, experimentovat a zkoušet co to udělá, co se stane, když někoho uhodí. Jednoduchý recept, jak takovému "sbližování" zabránit úplně neexistuje. Vždy ale pomůže pozornost dospělého věnována dětem, zapojení dospělého do hry dětí. Dospělý svým příkladem ukazuje dětem, jak mají komunikovat, jak se chovat a jak si spolu mohou hrát. Zkuste mít svého chlapce pod kontrolou a pokud se k němu nějaké dítě přibližuje, pak kontakt vhodně usměrněte. Řekněte třeba, ty si chceš s námi hrát? Pojď zkusíme postavit bábovičku, hrad, jezdit bagrem. I když se vám asi nepovede zabránit všem střetům, tak zase mějte na paměti, že i váš chlapeček se sociální interakcí učí, i když pro něj není třeba vždy příjemná. Bude vědět, jak reagovat v kontaktu s většími dětmi, že se může stát, že nad ním budou mít fyzickou převahu. I negativní zkušenosti dítě formují a svým způsobem obohacují a připravují na život. Tím však nechci říci, že je dobré tolerovat ubližování a násilí. Přeji co nejméně konfliktních situací. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Mohlo by vás zajímat
Sledujte náš FACEBOOOK
Nejoblíbenější obsah
Další projekty Babyonline
