Všechny dotazy

Dobrý den, i když se hyperaktivita jako taková nedá ještě u novorozence, nebo velmi malého dítěte diagnostikovat, tak její znaky většinou bývají patrné v chování a projevech dítěte většinou již v tomto útlém věku. Hyperaktivní miminka bývají často dráždivější, plačtivější, mají problém se zklidněním, se spánkem, také vývoj dítěte často neprobíhá zcela plynule, objevuje se například přeskočení některých přirozených vývojových fází, v chování a vývoji dítěte jsou patrné výkyvy. Pokud byla vaše dcera hodné a pohodové miminko a batole, které dobře jedlo a spalo, pak není příliš pravděpodobné, že by se u ní náhle "objevila" či vznikla hyperaktivita. Změna v jejím chování pravděpodobně souvisí s jejím vývojovým obdobím, s příchodem období vzdoru, kdy se dítě snaží prosadit svoji rodící se osobnost a upozorňuje na sebe. Takové chování je v tomto období naprosto přirozené a normální, jedná se o důležitý vývojový krok kupředu (i když pro rodiče je toto období často náročné). Příchod sourozence zastihl Vaši dcerku právě v tomto období a protože narození dalšího dítěte přináší významnou změnu v zaběhnutém rytmu celé rodiny i staršího dítěte, je reakce na příchod sourozence také zcela přirozená a projevy období vzdoru se příchodem sourozence mohly ještě prohloubit, může se projevovat i žárlivost. Přistupujte tedy k dceři klidně, laskavě, pokračujte v jejím zapojování do péče o sourozence, vysvětlujte jí, proč se s miminkem některé činnosti dělají, povídejte si s ní. Všechny společné činnosti by se však neměly točit kolem péče o mladšího sourozence, věnujte se dcerce také samostatně, vhodné je trávit čas společnou hrou, zaměstnejte ji, aby vybila přebytečnou energii, malé děti rády pomáhají při běžných denních činnostech v domácnosti, mají rády pohybové a rozvíjející aktivity, zvážit můžete i nějaký vhodný kroužek a také mateřskou školku, pokud tam dcera ještě nechodí. Dbejte také na to, že si vyhradíte čas pouze na dceru a někam s ní třeba půjdete (návštěva dětského představení, zoo, společné chození například do cvičení pro matky s dětmi apod.). Do hlídání mladšího sourozence v těchto chvílích zapojte tatínka, nebo někoho dalšího z rodiny. Společně strávené chvíle, kdy Vás má dcera výhradně pro sebe a nemusí se o Vaši péči a pozornost dělit se sourozencem jsou pro ni velmi důležité, obdobně se alespoň někdy samostatně věnujte také mladšímu dítěti. Vývojové období vzdoru odezní samo, tak jak přišlo, důležité je, jak je přečkáte a zvládnete, ve výchově je potřeba hodně trpělivosti, lásky i důslednosti. S pozdravem

Dobrý den, pokud budete chtít syna odnaučit nežádoucím návykům spojeným s usínáním, které se u něj rozvinuly, pak se budete muset obrnit velkou dávkou trpělivosti a důslednosti. Tím, že synovi nakonec vždy ustoupíte, opakovaně se k němu vracíte a nakonec jej vezmete k vám do postele, pouze jeho chování upevňujete a on svými hysterickými výstupy dosáhne svého. Období vzdoru, do kterého se syn dostává, nebo ve kterém se nachází, vám situaci neusnadňuje. Jedna ze snadnějších cest samozřejmě je ponechat dítě spát s vámi v posteli od počátku. Pokud by syn spal klidně a také vy, tak by to mohlo být řešením, které se vám všem vyplatí. Záleží pouze na vašich hodnotách, dohodě rodičů a vašem výchovném přístupu, jak si ho nastavíte. Pokud však už byl syn zvyklý usínat sám, pak by byla škoda se vracet k nežádoucímu návyku spaní s rodiči v posteli, navíc by vás odnaučování v budoucnu stejně čekalo. 

Dohodněte se proto s manželem, buďte jednotní a trpěliví, stanovte si jasný cíl, například dosáhnout toho, aby chlapec samostatně usínal a vše mu podřiďte, zřejmě přechodně i svoje vlastní pohodlí, protože snadné a jednoduché to nebude. Soustřeďte se přechodně pouze na dosažení tohoto cíle, nechtějte po chlapci, aby se učil nebo zvládal více věcí současně (například hygienu). Večer chlapce uložte obvyklým způsobem, proveďte všechny obvyklé usínací rituály, ke kterým však neustále nepřidávejte další, tímto se dostáváte do začarovaného kruhu typu už nestačí pusinka, čtení a pomazlení, ale deset pusinek, pět pohádek místo jedné a čtyřikrát pomazlení a další den ještě více a ještě více. Dodržte tedy osvědčený ukládací postup (1x), zajistěte hygienické podmínky - vyvětraná místnost, vhodné pohodlné a lehčí pyžamko, uklidňující večerní aktivity, syna uložte a na spaní ve vlastní postýlce trvejte. Pokud se syn bude dožadovat vaší přítomnosti, pak k němu přijďte, ujistěte ho, že je v bezpečí, že ho máte rádi, jen se právě učí spinkat sám, protože je hodný a šikovný kluk, pohlaďte ho a opět odejděte. Pokud přijde do vaší postele, pak mu nedovolte ulehnout a zase ho odveďte do jeho postýlky. Na syna nekřičte, zůstaňte klidní, mluvte na něj tichým a vlídným hlasem. Počítejte dopředu s jeho pláčem a odporem, připravte se na to psychicky, buďte sebejistí a nenechte se zviklat, vy jste ti, kdo stanovují pravidla, ne syn. Důležitá je vaše spolupráce s manželem, abyste v klidu vydrželi oba a nestresovali syna ještě  vašimi hádkami. Vydržte tak dlouho, dokud scény neodezní a syn se nenaučí spávat sám, počítejte s několika probdělými nocemi, doba se přesně nedá odhadnout, u každého dítěte může být různá podle jeho povahy a osobnosti. Za každý i sebemenší pokrok syna chvalte, oceňujte. Ohledně kvality spánku, ta je u každého dítěte jiná, méně či hůře často spávají hodně citlivé děti, děti s hyperaktivními projevy, ale také třeba děti nadprůměrně nadané. Důležitý je především klidný a láskyplný, ale důsledný výchovný přístup. Pokud by potíže dále přetrvávaly, pak by bylo vhodné kontaktovat dětského klinického psychologa k osobní konzultaci, případně k vyšetření syna. S pozdravem 

Dobrý den, doporučila bych vám projít si nějakou literaturu či internetové portály o psychomotorickém vývoji dítěte, vhodné jsou určitě knihy nestora dětské psychologie pana profesora Zdeňka Matějčka např. "Prvních šest let ve vývoji a výchově dítěte". Alespoň základní orientace ve vývoji dítěte je pro rodiče důležitá, aby na dítě nekladli požadavky neúměrné jeho věku a vývoji a také, aby věděli, jak dítě správně ve vývoji stimulovat a jak reagovat na jeho projevy a potřeby a jak sladit vzájemná očekávání. Období separační úzkosti spadá ve vývoji dítěte cca mezi 7 až 18 měsíc, může se však protáhnout na delší dobu, například v závislosti na pevnosti vztahu k rodičovské osobě. Informací o tomto období, projevech dítěte a o jejich zvládání, bylo již mnoho popsáno, lze je najít také například na stránkách Babyonline, na kterých jste zadávala tento dotaz. Doporučila bych vám proto tyto informace prostudovat, dozvíte se, jak se k dítěti v tomto období chovat a také vás jistě uklidní, že projevy dcery jsou naprosto normální, jen je u ní pravděpodobně toto období posunuté na pozdější dobu. Na toto období separační úzkosti u dítěte v podstatě navazuje období prvního vzdoru, které probíhá zpravidla mezi druhým a třetím rokem dítěte. Jedná se o další posun, kdy si dítě uvědomuje svoji osobu a snaží se separovat od matky, podrobné informace lze nalézt také na zmíněném webu Babyonline. Obecně to, že se dítě naučí používat slůvko "ne" automaticky neznamená nástup období vzdoru. Poskytněte tedy proto dcerce zázemí, které potřebuje, kontakty s ostatními dětmi nepřehánějte, dcerku do nich násilně nenuťte a vyčkejte až toto období samovolně odezní. Čím láskyplněji se k ní budete chovat a věnovat se jí, tím lépe se se svou úzkostí vypořádá. Projevy každého vývojového období jsou samozřejmě ovlivněny i povahou a osobností každého dítěte. Pokud byste měla nějaké pochybnosti o vývoji dcery, pak by bylo vhodné kontaktovat odborníka, dětského psychologa k osobní konzultaci. 

Dobrý den, váš synek by pravděpodobně potřeboval delší psychoterapeutické vedení ke zvládnutí vzniklého problému s vyměšováním, zkušený psychoterapeut by možná dokázal být cenným pomocníkem i celé rodině, které se potíže týkají a trápí ji. Doporučovala bych vám proto kontaktovat nejlépe dětského klinického psychologa, případně bych zvážila i konzultaci u dětského psychiatra, spolupracujte také s vaším pediatrem, postupujte podle doporučení odborných lékařů, ke kterým se synem chodíte. Doma se snažte na „problém“ tolik nesoustředit, nemluvte o něm před synem, jeho potíže stále nerozebírejte, nezveličujte. Naopak se snažte soustředit na dny, či hodiny, minuty, kdy chlapec zvládne mít čisté slipy, případně se podaří mít stolici na WC. Velice tyto chvíle oceňte, chvalte, odměňte. Odměny volte podle toho, co má váš chlapec rád, může si je i sám vymyslet. Nemusí to být vždycky sladkosti, ale třeba oblíbená společná činnost, nálepka, výlet, návštěva, školka apod. Sledujte chování synka při hře, jako maminka jej znáte nejlépe a jistě již máte vypozorované, jak se chová či projevuje, když se mu chce na stolici, nebo kdy se snaží stolici zadržet (většinou se jedná o nějaké tělesné projevy – vrtění se, ošívání, zmlknutí v hovoru...). V těchto chvílích buďte nekompromisní, přerušte synovu hru, jasně a stručně mu sdělte, že je potřeba jít na záchod a odveďte jej. Více již nerozebírejte, po vykonání potřeby velmi chvalte. Syn sám ještě nemá vypěstované takové volní mechanismy, aby dokázal pro něj atraktivní hru přerušit a odejít na záchod sám, takže je potřeba mu v tom pomoci. Vypozorujte, v jaké denní době obvykle syn na velkou potřebu chodí – často to bývá pravidelné a v tuto dobu jej opět na záchod odveďte, povzbuďte. Nemám informace, jak zvládá syn tyto své potíže ve školce, jestli i zde trvají, nebo jestli se při pravidelném školkovém režimu (děti jdou většinou společně na záchod před procházkou, po ní, po spinkání apod.) daří vykonávání stolice lépe, pokud ano, pak komunikujte s učitelkami, co jim pomáhá, snažte se využít také doma. Syn potřebuje klidný a citlivý přístup, nezlobte se na něj, spíše se zaměřte a oceňte i dílčí pozitivní změny, pokroky, nepřítomnost potíží, nekárejte, neslibujte, citově se synem nemanipulujte, stanovujte si postupné a malé cíle, oceňujte jejich splnění.

Dobrý den, chování vaší dcerky skutečně souvisí s největší pravděpodobností s prožitou traumatizující zkušeností - pobytem v nemocnici a s nepříjemnými zákroky, které zde absolvovala. Svou agresivitou vůči vám, jako nejbližší osobě a také vůči sobě (poškrábání se v obličeji) vám holčička dává najevo, že je v psychické nepohodě a s prožitou situací se zatím nedovede vyrovnat. Dítě v tomto věku není ještě schopné porozumět důležitosti pobytu v nemocnici a prováděných vyšetření a ani tomu, proč je v noci najednou bez maminky. Protože nemá rozvinutý ani pojem o času, mohlo jí připadat, že maminka ji opouští navždy a nikdy se již nevrátí, základní důvěra v matku a tím i rozvoj chápání světa jako bezpečného místa může být narušen a podkopán. Na překonání následků pobytu v nemocnici budete potřebovat dostatek času, hodně trpělivosti, nebrat útoky vaší dcerky namířené proti vám osobně, výchovný přístup volit vlídný, ale důsledný (v žádném případě se nesnažit dítěti vše vynahradit tím, že mu vše dovolíme rozmazlujeme ho, tím bychom mu spíše uškodili, než prospěli) a vyčkat až se u dcerky obnoví důvěra a pocit bezpečí. Reakce každého dítěte je individuální a také čas, který bude potřebný, se nedá předem odhadnout, na dcerku nespěchejte, dodržujte dříve zavedené rituály, nic neměňte, nelitujte ji, nerozmazlujte, změnou vašeho chování k ní, by byla ještě více znejištěná až stresovaná. Dítě v tomto věku navíc většinou prochází také vývojovým obdobím vzdoru, kdy tento normální vývoj mohl být pobytem v nemocnici narušen, případně zesílen. Její reakci by proto bylo vhodné zkonzultovat také s dětskou ošetřující lékařkou, která ji má v péči odmalička, s lékaři v nemocnici, kam jistě chodíte na kontroly, nebo vyhledejte dětského klinického psychologa, případně dětského psychiatra. 

Dobrý den, chování vašeho syna vykazuje prvky normálního vývoje dětské hry. Hra dítěte předškolního věku, jedná se o vývojové období od tří do šesti let je fantazijní a magická (někdy se opravdu rozvíjí i dříve cca od 2 – 2,5 let). Dítě hračky a jiné předměty, se kterými si hraje, považuje za živé, skutečné, vytváří si k hračkám citový vztah, povídá si s nimi, stará se o ně apod. Hrou dítě cvičí své schopnosti, dovednosti, získává nové zkušenosti, je to pro něj důležité zaměstnání, které je nutné k jeho zdravému rozvoji. Hra plní také poznávací funkci, pomáhá dítěti vyrovnat se a překonat případné nezdary, získat citovou rovnováhu, překonávat překážky, vyrovnávat s citově vypjatými situacemi a s city jako je například strach, zlost, lítost apod. Hračka také slouží jako prevence výskytu neuropsychických poruch u dítěte, v žádném případě by dítě nemělo být trestáno odejmutím či zničením hračky. Pozorování dětské hry nám může pomoci porozumět citovým potřebám dětí, pokud dítě například hračky často bije, ničí, či trestá, pak to může být projevem toho, že cítí vztek nebo hněv vůči někomu, nebo něčemu a netroufá si, nebo jej nemůže vyjádřit přímo. Může to být hněv vůči rodičům, sourozencům apod., je možné uvažovat o případné změně výchovného přístupu, případně nepodporovat sledování bojových či násilných scén ani v pohádkách či dětských příbězích. Pokud je dítě nemocné, nebo nějak jinak oslabené, může se jeho hra stát monotónnější, chudší, klesnout na nižší vývojový stupeň, po odeznění oslabení se hra opět upraví. Pokud se váš syn jinak vyvíjí normálně, zajímá se o nové věci a podněty, pak není důvod se jeho hrou s roboty znepokojovat. Pouze se zaměřte na sledování jejího obsahu, násilné hry mohou signalizovat možné potíže. Je také možné, že si váš syn prostřednictvím této hry odžívá a vyrovnává se se střídavým pobytem u vás a u otce, což pro takto malé dítě je náročná situace. Ponechte jej proto si volně hrát a do her mu nezasahujte, nesnažte se je násilně měnit, až bude syn připraven, projeví sám zájem o jinou, novou problematiku tak, jak se to stalo s tanky.

Dobrý den, situace vašeho přítele je poměrně složitá. Vzhledem k věku dítěte při posledním setkání s otcem lze předpokládat, že si chlapec otce již opravdu pravděpodobně pamatovat nebude a případné vzpomínky bude mít zkreslené interpretací matky. Od takto malého dítěte se dá proto očekávat spíše negativní, v nejlepším případě pasívní počáteční reakce. Přítel by měl postupovat velmi citlivě s ohledem na dítě, do ničeho synka nenutit, nenavazovat násilně fyzický kontakt, nebrat jej od matky. Snažit se co nejvíce spolupracovat a domlouvat se s matkou chlapce. Případné odmítnutí ze strany syna, ať si přítel nebere osobně, není smutný a postupně si se svým dítětem snaží vybudovat kvalitní vztah. On i dítě na to však budou potřebovat čas a hodně tolerance a trpělivosti. Dítěti je vhodné přinést nějakou hračku, případně menší sladkost, přes kterou je možné navázat a zahájit komunikaci, ale ani to se však nemusí podařit. V době mimo soudem nařízený styk, kdy přítel syna nebude smět vidět, by bylo dobré snažit se s ním nějakou formou udržovat kontakt, důležitá bude domluva mezi jeho rodiči. Vždyť i maminka chlapce určitě nechce svému dítěti ublížit a připravit jej o kontakt s otcem. Případné spory nebo potíže však určitě není vhodné řešit před dítětem, dospělí by si měli sjednat schůzku nejlépe v neutrálním prostředí, vyhledat lze i pomoc Poradny pro mezilidské vztahy (dříve Manželská poradna).

Dobrý den, pokud váš syn již dříve čistotu bez potíží udržoval a tyto potíže se objevily až po jeho navrácení se do školy po nemoci, pak je možné, že vám tímto chováním signalizuje nějakou svoji psychickou nepohodu. Zkuste se pobavit s učitelkami ve školce, jestli nedošlo v době jeho nepřítomnosti k nějaké změně. Jestli si se synem nepřestal například hrát nějaký jeho kamarád. U takto malých dětí nejsou vztahy ještě dlouhodobé a trvalé a případná nepřítomnost kamaráda pro děti často znamená, že na něj jakoby „zapomenou“ a navážou vztahy jinde, s někým jiným. Po nemoci přicházející spolužák pak může být v nemilé situaci, protože došlo ke změně vztahů v kolektivu a obtížně do nich opět zapadá. Pokud došlo k něčemu takovému, pak je na dospělých, zejména na vyučujících, aby dohlédli na jeho přijetí mezi děti a pomohli situaci řešit. Nebo se mu prostě po pauze způsobené nemocí do školky nechtělo. Můžete alespoň na čas zkusit snížit zátěž aktuálně spojenou se školkou tím, že ho budete vyzvedávat po obědě (samozřejmě je-li to ve vašich možnostech), případně ho vyzvedávat odpoledne co nejdříve. Doma se zaměřte na ocenění těch situací, kdy si chlapec řekne, případně, kdy jde na toaletu samostatně, velmi jej chvalte a odměňujte (malá sladkost, společná hra, nálepka, smajlík, něco co má syn rád), na nehody se snažte příliš neupozorňovat, řešit krátkou domluvou s návodem, co má příště udělat jinak a více se již k nehodě nevracet, opakovaně před synem nerozebírat. S paní učitelkou ve školce je možné dohodnout si schůzku bez syna a domluvit se na společném postupu, také ve školce by ho měli chválit, pokud si na záchod sám dojde a ocenit jej za toto vyspělé chování. Snažte se také vypozorovat projevy syna, když se mu chce na záchod (většinou se jedná o tělesný neklid, vrtění se, ošívání, poposedávání apod.) a pokud je u syna zaznamenáte, pak krátce jeho chování slovně okomentujte (např. vidím, že se ti asi chce na záchod) a na záchod jej doprovoďte, neomezte se pouze na slovní upozornění, snažte se předejít synovu selhání. Pokud by se potíže synka prohlubovaly a zavedená opatření mu nepomáhala, pak bych vám doporučila konzultaci nejlépe u dětského klinického psychologa, kteří působí buď bezplatně při státních zdravotnických organizacích (nemocnicích), nebo mají placené soukromé praxe, výběr je na vás, jako na rodičích.