Všechny dotazy

Dobrý den, asi nemusím příliš komentovat, že reakce paní učitelky ve školce na pokakání vašeho syna byla neprofesionální a nevhodná a skutečně mohla být na počátku synových obtíží. Situaci jste vyřešili adekvátně, není opravdu vhodné, aby syn navštěvoval i nadále stejné oddělení MŠ. Možná bych i uvažovala o kontaktování kontrolního orgánu školky, aby prověřil kompetence zaměstnanců - pedagogů. Toto je však na vás, jak se rozhodnete, nebo ve školce domluvíte. Aktuální potíže chlapce bych doporučila řešit určitě ve spolupráci s dětskou lékařkou. Je pravděpodobné, že potíže mají psychosomatický podklad a bude potřeba se synkem, případně i s rodinou pracovat psychoterapeuticky, nejdříve je však nutné vyloučit organický (zdravotní) podklad potíží a syna nechat případně odborně vyšetřit. Pokud se zdravotní podklad potíží vyloučí, pak bych doporučovala vyhledat dětského klinického psychologa a zahájit psychoterapeutickou péči. Služby dětských klinických psychologů, kteří působí při zdravotnických zařízeních, jsou zdarma, výhodou je i dostupnost dalších odborných zdravotnických služeb, jinak existuje i velké množství soukromých klinicko - psychologických praxí, kde jsou poskytovány služby většinou za úhradu (pokud psycholog nemá smlouvu se zdravotní pojišťovnou). Co můžete ale zkusit hned a myslím, že tím nic nepokazíte, je nahradit negativní motivaci (tresty, zákazy pohádek apod.) motivací pozitivní. Zkuste si například zaznamenávat (např. obrázek či smajlík v kalendáři) a soustředit se na ty dny, kdy syn na „kakání“ nezapomněl a nehoda se nestala a velmi ho za toto chování pochválit i případně menší odměnou ocenit (odměnou může být sladkost, ale také nějaká společná oblíbená činnost, či právě ta pohádka). Pokud se nehody stávají denně, pak oceňte ty dny, kdy k pokakání došlo jen jednou a ne vícekrát atd. Se synkem si také hodně povídejte, projevujte zájem o to, jak se mu daří ve školce i jinde, co se mu povedlo, co by si přál, abyste měli o dění kolem něj přehled. Nesnažte se však za každou cenu vyzvědět nějaké negativní věci, soustřeďte se spíše na pozitivní zážitky a situace a posilujte v synkovi schopnost aktivně svým prosociálním chováním situaci ovlivnit a zvládnout.

Dobrý den, pokuste se s partnerem na styku s dítětem a s jeho přítelkyní dohodnout. Osobní jednání bude vhodnější, nebo spíše nutné, než forma emailu, nepřistupujte na komunikaci přes chat, ale trvejte na schůzce, ovšem bez přítomnosti dětí. Vámi navrhovaná dohoda mi připadá velmi rozumná, jistá opatrnost v seznamování dětí s novým partnerem je na místě. Je však potřeba, aby váš návrh jako rozumný a přijatelný, přijal také váš bývalý partner. Pokud se vám nepovede ke shodě dojít, pak můžete využít bezplatných služeb sítě manželských a rodinných poraden, které poskytují i mediační službu partnerům, manželům, kteří jsou v rozchodové či porozchodové situaci. Psát, že vaše vzájemná dohoda je nejvíce v zájmu nejmladší dcerky i vašich starších dětí, vám asi nemusím. Po využití všech možností, pak lze ještě požádat soud o úpravu styku dítěte s otcem, bylo by však škoda, aby dcera o kontakty s otcem přišla.

Dobrý den, chlapcova nervová soustava je zřejmě celkově citlivější a zranitelnější, proto se u něj projevuje vyšší pohotovost k lítostivým a plačtivým reakcím. Je možné, že některý z rodičů dítěte (případně oba) byl nebo je podobně citlivý, a proto pro něj má, nebo mají pochopení. Citlivost a porozumění dítěti ze strany rodičů, je určitě dobrá a potřebná a dítě jejich porozumění a zázemí, které mu vytváří jednoznačně potřebuje. V pěti letech je však možná již vhodnější posilovat v dítěti konstruktivnější způsob řešení potíží. Přílišným pochopením a litováním v něm rodiče mohou podporovat tento méně zralý přístup k řešení problémů a potíží a chlapec jej používá a setrvává u něj, protože je pro něj efektivní a přináší mu zisk. Časem by se mohl naučit také svého pláče opravdu i vědomě využívat. Nicméně v jeho věku se pokud ne již ve školce, pak zcela jistě ve školním prostředí, setká s rizikem konfrontace s ostatními dětmi, které pláč často považují za projev slabosti a dovedou velice nepříjemně a nekompromisně dát plačícímu spolužákovi najevo svůj názor. Chlapeček by se tak snadno mohl setkat s posměchem, neporozuměním a vzhledem k jeho zvýšené citlivosti by toto zřejmě nesl velice těžce, mohly by se u něj objevit psychosomatické potíže, rozvoj neurotických příznaků apod. S životními překážkami se přitom bude zcela zákonitě setkávat a je proto v jeho zájmu naučit se je překonávat také jiným způsobem, než je pláč. Je také možné, že chlapečkův vývoj probíhá nerovnoměrně, kdy rozumové schopnosti předbíhají vývoj psychosociální. Rodičům bych proto doporučila vyjádřit dítěti pochopení, jeho problém nezlehčovat (protože pro něj je opravdový a vážný), je možné jej i fyzickým dotekem (např. pohlazením, poklepem na ramínko, obejmutím utěšit), nechat ho vyplakat (nebrat však ihned do náruče) a  po zklidnění mu nabídnout společné hledání řešení. O problému si s ním promluvit, podporovat jeho vlastní aktivní přístup. Je možné, že je chlapeček také stydlivý, proto s ním rodiče mohou natrénovat několik vět, či vhodných formulací, které řekne, když se mu něco nelíbí, případně si něco přeje. Nácvik může probíhat například formou hraní divadla, rolí, případně jinou zábavnou formou, ve známém a bezpečném prostředí si to pak chlapeček může vyzkoušet (může zkusit o něco požádat člena rodiny, rodinného známého atd.), cílem by mělo být, aby se naučil vyjadřovat svá přání, potřeby a překonávat pro něj obtížné situace také jiným, vývojově vyšším způsobem, než je pláč. Vzhledem k tomu, že dotaz píše babička, je potřeba upozornit, že za výchovu dítěte zodpovídají rodiče, kteří za něj mají rodičovskou zodpovědnost a i dobře míněné rady ze strany prarodičů se mohou setkat s nepochopením. Důležité je, jestli rodiče vnímají celou situaci také jako problém a chtějí ji řešit, pokud ne, bylo by dobré rodičům do výchovy raději nezasahovat. V případě prohlubování potíží je možné doporučit rodičům kontaktovat pedagogicko-psychologickou poradnu v místě bydliště, kde psycholog bude schopen zralost chlapce komplexněji posoudit, případně rodičům poskytne odborná výchovná doporučení. 

Dobrý den, dcera se popisovaným chováním uklidňuje, děti k tomu používají různé prostředky a začnou se takto chovat, když jsou třeba unavené, před spaním, ve chvílích zklidnění, uvolnění, někdy třeba i z nudy nebo při rozčílení (mezi takové chování patří například cucání palce). Pohybové stereotypy i to dumlání palce se těžko odnaučují, protože dítěti slouží k uklidnění. Pokud neohrožují zdraví dítěte, není potřeba je nijak přehnaně řešit a s vývojem dítětem většinou samy odezní. Dítě si našlo svůj způsob k uklidnění pomocí vnějších mechanismů, protože vnitřně se zklidnit ještě nedokáže. Pokud vám dceřin způsob zklidňování z nějakého důvodu vadí, pak se někdy podaří přeměnit jej v nějaký jiný způsob, který by pro vás byl přijatelnější. Osvědčuje se třeba muchlání plenky, polštářku, plyšáčka apod. Můžete dceři zkusit něco takového při usínání nabídnout, avšak úspěch není zaručen, protože vlastní hlavička a zádíčka jsou k dispozici stále, plyšák pouze omezeně. Vaše dcerka je však normálně se vyvíjející dítě, nestresujte se, na její chování neupozorňujte, křečovitě neodvádějte její pozornost, i když někdy se to může podařit. Když se začne takto pohybovat, zkuste jí nabídnout zvolenou hračku, sedněte si k ní k televizi, pohlaďte ji, vezměte ji do náruče, pochovejte, třeba i to ji uspokojí, uklidní.

Dobrý den, s dcerou bych vám raději doporučila navštívit odborného lékaře a to dětského pedopsychiatra. Bylo by dobré vyšetřit dcerku, zda se u ní nejedná o rozvoj obsesivních příznaků a nutkavého chování, které by se neléčené mohlo rozvinout v nějaký větší psychický problém. Toto chování se neřídí zákonitostmi logiky, je zcela iracionální a ani člověk, který chování provozuje, nezná důvod, pouze ho něco k těmto projevům nutí. Někdy lidé s nutkavým chováním uvádí, že když určitý pohyb, rituál, nevykonají, tak by se jim, nebo jejich blízkým, mohlo něco špatného stát apod. Dětské vymýšlení a přibarvování může být jen projevem bujné fantazie dcerky, ale určitě jej při konzultaci s lékařem zmiňte, nic nepodceňujte. Konzultaci s lékařem neodkládejte, dceru přehnaně nepozorujte, nevyptávejte se jí, ať ji nevyděsíte, čím dříve se začne situace řešit, tím lépe.

Dobrý den, v případě vašeho synka se může jednat o příznaky poruchy pozornosti a aktivity, takzvaný ADHD syndrom. Děti s tímto syndromem jsou odmalička velice živé, těžce se koncentrují, mají potíže vydržet u nějaké činnosti, zejména pokud je nezajímá, mají potíže dokončit uložené úkoly, rozvrhnout si práci, plánovat, předvídat, jsou tělesně neklidné, pořád jakoby v pohybu, neposedí, nepostojí, jsou divoké, neposlušné, impulzivní, mají sníženou sebekontrolu. Doporučila bych vám vyšetření synka u dětského psychiatra, ničeho se neobávejte, ADHD syndrom se dá léčit stejně jako každá jiná nemoc s velmi dobrými výsledky. Neléčené potíže se zvyšují, stupňují, brání dítěti ve vývoji mozku a centrálního nervového systému, dítě má výchovné potíže v předškolním zařízení, následně ve škole je stále napomínáno, káráno, trestáno. Zkuste doma přistupovat k synkovi trpělivě, vlídně, ale důsledně. Na dodržování stanovených pravidel, splnění zadaných úkolů, trvejte. Synovi však můžete například s úklidem pokojíku pomoci, neumí si práci rozplánovat, ztratí se, zapomene, co chtěl dělat, začne si hrát.... To se stává i dětem, které ADHD syndrom nemají. Tresty, které na něj neplatí, omezte, případně úplně vynechte, jenom se tím zbytečně vysiluje vy i syn. Pravděpodobně se vám pak stává, že na dodržení trestu nezvládnete trvat a syn se vám pak jakoby "vysmívá", může to však být i projev prodlouženého, nebo opožděného období vzdoru. Jeho reakce neberte osobně, nenechte se vyprovokovat, ale na trestu nebo úkolu trvejte. Místo trestů zkuste raději využívat pozitivní motivaci, vymyslete třeba společně se synem systém odměn nebo výhod, které může získat, když něco dodrží, splní. Formulujete vždy konkrétně za co je možné odměnu získat a jak dlouho musí požadované chování, činnost vydržet, aby odměnu získal (odměnou nemusí být sladkosti, ale třeba obrázek, smajlík, návštěva zoo, čtení pohádky, společná oblíbená činnost s dítětem.....). Dcera zřejmě syna opravdu jen napodobuje, jeho chování je pro ni atraktivní, jakmile začnete situaci s chlapcem řešit a dojde ke zklidnění jeho chování, také ona se zklidní. S návštěvou lékaře neotálejte, čím dříve se začne situace řešit, tím to bude pro synka lepší. Podnětné informace můžete najít např. na internetových stránkách: www.adehade.cz. 

Dobrý den, o projev separační úzkosti se u vašeho synka zřejmě nejedná, vzhledem k tomu, že jeho vztahy včetně vztahu s otcem rozvíjejí příznivě, tak ji má dávno úspěšně zvládnutou. Pokud s otcem chlapce komunikujete bezkonfliktně, pak si s ním zkuste promluvit o tom, jestli nedošlo při pobytu syna u něj k nějaké změně. Rozhovor veďte v synově nepřítomnosti a dohodněte se na společném postupu. Je možné, že tatínek koupil chlapci nějakou novou atraktivní hračku, kterou doma nemá apod. Za dobré vztahy syna s otcem ale buďte ráda, neberte synovy reakce osobně, ve svém věku se zřejmě se situací nedovede lépe vyrovnat. Děti mají rády oba své rodiče a nejraději by byly, aby rodiče byli spolu, rozvod nebo rozchod rodičů je pro ně vždy traumatickou zkušeností a chování syna, kdy se věší na tátu, může být motivováno i snahou, aby otec neodcházel. Nedovedu z vašeho dotazu navíc posoudit, jak dlouho kontakty probíhaly bez potíží, jak dlouho s otcem chlapce nežijete, ani jak dlouhou dobu u otce syn tráví. Uvádíte, že máte syna v péči a otec si jej bere nepravidelně cca 3x do týdne. To zřejmě v praxi znamená, že těžiště výchovy je na vás, včetně určitých nepopulárních výchovných opatření, každodenních monotónních denních činnosti, domácích povinností apod. Potom může být pobyt u otce pro syna atraktivní také tím, že otec na něj má více času a věnuje se jen jemu a mohou spolu podnikat různé společné aktivity, které s vámi tak často podnikat nemůže. Nesnažte se však s otcem v počtu zábav soutěžit, jednak táta dělá prostě s dětmi jiné věci, než máma, navíc do života patří i povinnosti, nejen zábava. Zkuste se s otcem o povinnosti více podělit, měli byste syna vychovávat jednotně, na dodržování dohodnutých výchovných zásad trvat, také povinnosti by měl mít synek stejné jak u vás, tak u táty. Syn bude zřejmě hodně citlivý chlapec, rozchodem rodičů byl zřejmě zasažen v pocitu jistoty, proto požaduje vaši blízkost, podporu, držení za ruku, toto mu samozřejmě poskytněte. Pomoci by mohla i dohoda o pravidelných návštěvách u otce, syna možná zúzkostňuje, že neví, kdy a jestli si pro něj otec opět přijde. Pojem času u předškolního dítěte je velmi vágní, a když se od otce vrací, může mít pocit, že už jej neuvidí. Pokud by situace přetrvávala a potíže se prohlubovaly, pak vyhledejte radu a pomoc u dětského psychologa, ke kterému zajděte na konzultaci.

Dobrý den, potíže vašeho synka souvisí téměř určitě s jeho pobytem v nemocnici. U synka došlo kromě vzniku strachu z lékařů, také k regresi jeho vývoje, což se zřejmě nejvíce odrazilo na vývoji řeči. Řeč je vývojově nejmladší dovedností, kterou si syn osvojil, proto byla nejvíce zasažena. Ve vašem případě je každá rada těžká, protože to chce opravdu jen čas, aby se syn s prožitou traumatizující zkušeností vyrovnal, zvládl ji, a opět se obnovila jeho důvěra i sebedůvěra. Potřebuje obnovit svoji základní životní jistotu, aby se jeho vývoj opět nastartoval a pokračoval. Nebojte se, pokud se nejednalo o operaci mozku, tak synek to, co předtím uměl, zcela jistě nezapomněl, jen je to teď „zablokované“ a neužívá to. Strach z lékařů v něm  zřejmě bude přetrvávat dlouho a možná v určité formě i po celý život. To je však věc, kterou neovlivníte a jeho operace byla nezbytná, takže rozhodně nepropadejte pocitům viny nebo sebeobviňování. Napřete teď síly do budoucnosti, co nejvíce se synovi věnujte, k pobytu v nemocnici se zbytečně nevracejte, jenom pokud by se syn sám na něco doptával, pak odpovězte. Zájem o knížky, příběhy a pohádky je v tomto věku u dětí veliký a určitě se u syna opět projeví, jenom musíte být trpělivá. Knížky mu nabízejte, povídejte si s ním, ale nenuťte ho, vhodné jsou různé rytmizované říkanky, písničky. Doba vyrovnávání se s prožitou traumatizující zkušeností je individuální, ale dětská psychika je  pružná a přizpůsobivá, což je naděje, že synek situaci brzy zvládne. Ohledně jeho projevů - pískání a houkání, by mohlo pomoci, že na tyto jeho signály přestanete reagovat a budete ho povzbuzovat, aby zkusil své potřeby vyjádřit jiným, přijatelnějším způsobem. Pokud na jeho houkání a pískání reagujete a vaši pozornost tak upoutá, tak v něm můžete nevědomky tento způsob komunikace upevňovat. Počítejte s tím, že budete muset být důsledná, vytrvalá a že se syn zřejmě nejdříve bude zlobit, když vás svými projevy nepřivolá a bude jejich intenzitu zvyšovat. Důležité je vydržet. Nástup do MŠ je pro dítě velká změna, hodně dětí s opožděným vývojem řeči se ve školce „rozmluvilo“ v touze domluvit se s ostatními dětmi. Vašemu synovi by to mohlo pomoci, po jeho nepříjemné zkušenosti bude ale nástup do školky zatěžující záležitostí, na kterou by mohl reagovat i negativně, proto se připravte i na možné potíže. Pokud by vývoj řeči i nadále zaostával, byla by na místě logopedická péče a také odborná psychologická péče u klinického psychologa nebo v Pedagogicko psychologické poradně. Mohla byste do poradny zajít i sama bez syna, zkusit se poradit s odborníkem, pokud se bojíte synovy reakce (pláče), také konzultace s logopedem je možná i bez dítěte.