Porod - nové diskuze

Jak Kubík přišel na svět :-)

Zdravíme všechny Ráno 15.5. příteli zazvonil před 6 hodinou budík mě to vzbudilo taky šla jsem na záchod a najednou jsem pocítila nějaké MS bolesti říkám si no poslíčci asi jako předchozích 14 dní ale bolest se furt opakovala hned po pěti minutách.Říkám příteli tak si sjed k zubaři (byl objednanej) ale pak přijed já se zatím naložím do vany a uvidíme.Přítel nervozní volal od zubaře říkám furt po pěti občas po čtyřech zatím zvládám...Přijel já i trochu špinila říkám asi je to ono i kdyby ne trochu špinim tak radši jedem...Hrdinsky jsem řekla příteli at zastaví dál od nemocnice na neplaceném parkovišti že to dojdu,no došla jsem ale třikrát jsme stavěli já se svíjela a lidi koukali Do nemocnice jsme dorazili kolem osmý.Na ceduli jsem viděla že slouží doktor kterého jsem absolutně nechtěla říkám jedem domů dneska nerodim přítel že už musíme zustat naštěstí později jsem zjistila že slouží dvě paní doktorky které jsem chtěla fakt andělé Dali mě na monitor a potom mě paní doktorka vyšetřovala a říká tak dneska porodíte svoje miminko vůbec jsem té větě nevěřila bylo zvláštní tohle slyšet.při vyšetření mi praskla voda která byla zkalená takže potom miminko víc monitorovali jestli je okej...PA mě odváděla na porodní pokoj přítel nervozní šel se mnou říkám praskla voda dneska porodíme Během následujících 4 hodin kontrakce zesilovali a já byla hodně ve sprše kde mi přítel držel sprchu a já říkala jen sprchuj záda,podbřišek,záda podbřišek chudák jak na cvičišti Musela jsem i hodně ležet protože monitorovali toho prcka což bylo dost nepříjemné ležet na boku a nesmět si najít žádnou úlevovou pozici PA se ptala jestli chci něco na bolest,samozřejmě že jsem chtěla ale říkala jsem si že to stejně asi moc nepomůže což jsem měla pravdu. Napíchli mi glukozu,bolesti se zhoršovali,mě bylo zle i od žaludku,vyzvracela jsem jogurt co jsem si dala ráno (opravdu blbej nápad) ale pak jsem zvracela i z bolestí,jednou jsem takhle letěla na záchod slyšela jsem jen přítele počkej infuze bylo mi to fuk letěla jsem dál ten chvátal popad infuzi a táhnul ji za mnou.Poslední hodinu už jsem začínala cítit tlak na konečník a musela jen ležet(kvůli tomu monitorování) a říkala jsem si že jestli tohle bude trvat třeba ještě 5 hodin tak to nemůžu vydržet. Tlak na konečník byl čím dál horší PA i doktorka ale že ještě tlačit nemůžu že není zašlá branka,myslím že mi ještě něco píchli aby to urychlili.Najednou doktorka tak ještě 4 kontrakce a začneme tlačit pro mě tahla věta byla strašná úleva protože jsem věděla kdy to skončí a né že to bude trvat třeba další tři hodiny...V momentě kdy jsem ještě nesměla tlačit jsem to ale nevydržela a trochu prostě musela a jak jsem byla na monitoru tak jsem slyšela jak se prckovi zpomaluje srdíčko nelíbilo se mu to to mě vylekalo.PA na doktorku že už bude muset ven že se mu to nelíbí.Mě nešlo moc dýchat přítel dostal za úkol mi držet kyslík pak už mám všechno nějak trochu matně..Už jsem mohla tlačit to byla strašná úleva mám pocit že mě to tlačení vůbec nebolelo sebrala jsem všechny síly a na tři zatlačení byl Kubík venku(to bylo 13 hod) dali mi ho na bříško lehce si zakřičel ale na bříšku se hned uklidnil a byl hodnej akorát mě ještě počůral hned.Pak ho odnesli na vážení apod.,já byla uplně zmatená tak jsem se ptala doktorky jetsli teda máme kluka tak se smála a říkala jj máte a je krásnej a čistounkej to se jen tak nevidí přišlo mi že s Kubíkem tatínek přišel až za strašně dlouho ale asi to byla jen chvíle přítel přišel a držel ho a já na něm viděla jak už ted ho bezmezně miluje koukal na něj jak na obrázek a pak mi ho dal taky.Potom co mě zašili mimochodem nastřižení jsem opravdu necítila,jsme byli všichni tři spolu na porodním pokoji a bylo to úžasný hned takhle být spolu.Když to celé shrnu nejhorší byl spíše pocit že nevím kdy to skončí představa že ty nejhorší bolesti by trvali ještě déle byla hrozná...Pak to ale šlo jak po másle a na svět vykoukl ten náš poklad a zatím je strašně hodnej Jinak mám pocit že přítelova přítomnost u porodu nás ještě více spojila a jsem moc ráda že tam byl a byl mou oporou jak psychickou tak fyzickou...

To nikdo nerodí,nebo co???

Termíny červen-srpen

Takže, kdo budete chtít a máte termín v tomhle období, pište.

Termín porodu

Zdravím Vás všechny:-)Jsem ve 32TT, termín porodu mám posledního července, ale mám s malým plánovaný císařský řez, doktor mi řekl, že císařský řez se provádí týden dopředu, neřekl mi žádný termín, takže nevím, jestli mi to řekne příští kontrolu nebo si to mám v porodnici zařídit sama. Můžete mi poradit? Ještě bych se chtěla zeptat, jestli některá z Vás má zkušenost s porodnicí v Uherském Hradišti? Jaký mají přístup k rodičce, jestli může být tatínek u porodu, v mém případu u plánovaného c.ř. a co všechno si mám s sebou zabalit, hlavně pro malého( vlastní plínky, oblečení na dobu co tam budeme,...) nebo jestli to obstará porodnice sama. Moc děkuji za odpověď.

Můj nádherný porod - a omluva za román, zkracovat se mi to nechce :-)

Druhého porodu jsem se nebála. Sice jsem měla za sebou otřesný zážitek z prvního císaře, ale tentokrát jsem se rozhodla udělat všechno, aby to byl nejkrásnější zážitek mého života. Přečetla jsem téměř všechny knihy o přirozeném porodu, co v Česku vyšly, cvičila jsem doma těhu jógu na uvolnění pánve, jedla lněná semínka, cvičila s balónkem na roztažení hráze, pila maliník – no víc jsem toho se starším synem fakt udělat nemohla. No a asi to nejdůležitější – rozhodla jsem se, že to dopadne tím nejlepším způsobem pro nás oba a myslím, že nakonec to pozitivní myšlení zapůsobilo nejvíc.Ve středu jsem měla termín porodu, na pátek jsem byla objednaná do porodnice na poradnu. vůbec se mi tam nechtělo – věděla jsem, že po císaři mě dlouho přenášet nenechají a budou mě postupně směřovat k další sekci. Tak jsem se rozhodla, že večer vypiju ricinový koktejl. Ať si o tom myslíte, co chcete, dopady tohoto koktejlu na mimi jsem vyhodnotila jako mnohem lepší než narkózy při císaři a separaci po něm.Před šestou jsem při přípravě večeře vypila koktejl (manžel byl s malym na hřišti), do osmi jsem stihla doklidit byt, uspat dítě apod. Těsně před osmou jdu ještě s košem a najednou mi ty moje už 3-4 týdny probíhající poslíčci přijdou nějak intenzivnější... Pořád jsem si nepřipouštěla, že by to mohlo vyjít. Tak si s manžou pustíme film a já začínám běhat na záchod :-) Z filmu jsem už neměla nic, ani naše plány na poslední pomuchlání před porodem nevyjdou – posílám muže spát. Zhruba do půl jedenácté kromě neustálého odbíhání na záchod pozoruju silné kontrakce, ale pořád hodně nepravidelné. Od půl jedenácté konečně začínají být pravidelnější, tak je měřím a prodýchávám na balónu. Zhruba za hodinu budím muže se slovy: „Jestli tohle není porod, tak už fakt nevim co“... Kontrakce se dají pořád krásně prodýchat, mám z nich radost, protože tuším, že už se miminko blíží. Volám dule a ptám se jí, co mám dělat – že mám hodinu pravidelné kontrakce, ale nejsem si jistá, jestli neodezní, že moc nebolí. Říká mi, že po třech minutách už fakt neodezní, ale že jsou stále moc krátké (trvají jen cca 10-15 sekund), ať zkusím horkou vodu a dám vědět, co to udělá. Jdu do sprchy a tam teda nemůžu absolutně vydržet, jak se mi dělá šoufl – ale svůj účel to splnilo – kontrakce se protáhly na 40-60 sekund – Zase mám radost – konečně opravdové otvírací kontrakce! Už se soustředím jen na ně – vždycky přivolám manžela, a zatímco sedím na balonu, chytnu ho za ruce, abych se mohla pořádně propnout a svěsit pánev co nejníž. Jiné pozice mě nelákají, jenom takhle je mi dobře. Mezi kontrakcemi si pokládám hlavu na židli a stále zhluboka dýchám. Občas mi dojde, jak kolem panicky proletuje muž a snaží se za ty dvě minutky, které mu mezi kontrakcemi zbývají, sehnat těhu průkazku, tašku do nemocnice, dovolat se babičce atd. Já jsem v tak zvláštním stavu, že je mi to všechno jedno, soustředím se jen na svůj porod a miminko. Najednou přichází babička a zároveň se bohužel budí syn. Přestávám se soutředit, znervózním a najednou prožívám kontrakce jako horor. Naštěstí už zvoní dula a jedem. Manžel mi zpětně říká, že bylo cca půl druhé. Cesta k autu vtipná – každou kontrakci se prověšuju opřená o manžela, hlasitě volám „áááá“, abych správně otevřela hrdlo – až o několik dní později si řikám, co na to asi sousedi v ulici :-) Jízda autem opravdu nepříjemná záležitost – když nemůžete kontrakce prodýchávat a uvolnit se v nějaké příjemné pozici, je to na pytel. Dorážíme do nemocnice, kontrakce mám snad každé dvě minuty, pořád zastavujeme, abych se mohla na muže pověsit a kontrakci prodýchat. Dula se směje, že tohle je přesně ono, že určitě jsem aspoň na 4 cm, že je poznat, jaká je to síla. Já se cítím výborně, jako bych byla někde úplně jinde, vnímám jen nástup, vrchol a odeznění jednotlivých stahů. Na příjmu nás čeká úžasná PA, milá a vstřícná, nezatěžuje mě zbytečnými dotazy a nechává mi prostor na uvolnění. V pohodě přijímá náš porodní plán, který personál naprosto skvěle dodržuje (poznámky slyším jen o tom, že nechci píchnout vodu, že to by prý porod urychlilo, ale já mám blbé zkušenosti z minulého porodu, který to urychlilo směrem k císaři, takže se nenechám přemlouvat). Mezi kontrakcemi se mě snaží vyšetřit a zjišťuje, že jsem na 8 cm a že jdeme rovnou na box. Tam přichází ještě jeden horší moment, kdy musím na bok, aby se malý dotočil (přišlo mi to jako věčnost, muž tvrdí, že to trvalo 10 min – no radši bych další 2h kontrakcí). No a pak už se jde tlačit – ve vertikální poloze, kterou jsem si sama určila - tlačím jak o život, ale kontrakce zeslábly, tak to nejde úplně ideálně. Vždycky vykoukne hlavička a zase se vrací zpět – asi 4x. Dula mě povzbuzuje, vysvětluje mi, že teď musím sakra zabrat, že už to máme za chvíli za sebou. Tak jsem si řekla, že teď už ho konečně vytlačím a bylo to tu – malej vyklouzl úplně nádherně – voda mi praskla těsně před tlačením, takže mu tam spousta vody zbyla a mohl po ní krásně vyjet jak na toboganu :-)Hned mi dávají malého na břicho a dvě hodiny zůstává se mnou a manželem na porodním boxu. PA mi mezitím zašije zranění – dva stehy způsobené ručičkou, která jde zároveň s hlavičkou. Doktorka mi zkontroluje dělohu a především jizvu po CS, jestli se náhodou někde netrhla. Naštěstí je všechno ok. Když to hodnotím zpětně – dopadlo to přesně tak, jak jsem si přála, byl to nádherný zážitek, na který v životě nezapomenu. Trvalo to 6,5 hodiny od prvních pravidelných kontrakcí, ale zvládla bych i déle, přišlo mi to hrozně krátké (sice to byl můj druhý porod, ale při prvním jsem se nedostala ani k jediné kontrakci, hned po pokusu o vyvolání jsem šla na císaře kvůli tísni plodu, takže co se porodních cest týče, byla jsem vlastně prvorodička). Chvíle, kdy jsem se mohla o manžela opřít – symbolicky i fyzicky – jsou jedny z nejkrásnějších a nejdůležitějších v našem vztahu – strašně moc nás to posílilo jako manžele i jako rodiče. Mě osobně porod hrozně posílil a zahojil traumata toho minulého. Užíváme si oba naše kloučky a jsme moc rádi, že je máme.

krásný porod :)

zdravím maminky, musím se podělit se svými zlušenostmi z porodu, většinou se dočítám jak je porod náročný a strašný, ale já na ten svůj vzpomínám ráda a proč? Byl krásný :) Celé těhulení bylo bez komplikací (až na tripl testy, kdy mi dr řekl, že máme hraniční hodnoty na Downův syndrom a že mám jít na odběr plodovky - to jsem odmítla, protože i kdyby byly ty testy pozitivní, tak to nic nemění na tom, že to miminko už ve mě rostlo a nemohla bych ho zabít), věřila jsem, že bude mimčo zdravé (i když někde v hloubi duše mě to hlodalo, což když ne...) Ke konci těhulení mi všichni říkali jak mám děsně velké břicho, že budu mít macka dítě, ať se připavím na porod, že to bude masakr (ohromně povzbudivé to poslouchat), muj dr to neřešil, vždycky řekl, že je vše OK a ven se ještě nechystá. Den před termínem jsem byla na poslední kontrole a pokud prý neporodím, tak už mám docházet na kontroly rovnou do porodnice, termín jsme měli v úterý, vyčkala jsem do čtvrtka a vyrazila na kontrolu, natočili monitor a ještě byl klid, další kontrola v sobotu, opět nic, v neděli bylo bříško nějaké moc klidné, téměř bez pohybů, tak jsme vyrazili pro jistotu opět na monitor a tam se brouček probral, takže jsme byli klidní, další kontrola v pondělí a opět nic (v 11:00), tak jsem se měla v úterý přijít domluvit na indukci. Přijela jsem tedy v klidu domů (stále jsem v pohodě řídila :) ), sedla k pc, vyřídila nějaké pracovní maily a občas jsem měla pocit jako bych měla dostat MS, takový úplně slaboučký pocit, ovšem opakoval se, tak jsem začla stopovat, ale nijak přesně pravidelné to nebylo (5min, 7min, 3min, 15min a tak), čekala jsem až se vrátí manžel z práce (radši :-D) a dala jsem si horkou vanu (20:00), kde se to úplně uklidnilo, z vany jsem vylezla napůl zmrzlá ve 21:15 a šla jsem spát, hned jsem usnula, 21:30 přišla první kontrakce a s tou mi praskla voda, takže jsme aspoň věděli, že máme jet. Taťka byl nachystanej s taškou u dveří dřív než já jsem stačila vstát z postele :) V břiše měl Kubíček úplněj bazén, nechápu odkud ta voda pořád tak valila, nemohla jsem se ani obléct, protože všechno bylo hned mokrý (i přes několik vložek, i ručník protekl :-D) Trvalo mi hodinu než jsem se dostala do kalhot :) V autě voda zas valila jak blázen, tak mě nenapadlo nic lepšího než si sundat kalhoty (seděla jsem na přebalovacích podložkách), ovšem pak se před porodnicí obléct byl problém, protože jak jsem se nadzvedla, že si ty kalhoty natáhnu, tak ta voda zas valila ven a vylezt z auta a obliknout se ve stoje se mi moc necht+lo, pač venku mrzlo až praštilo. No nakonec jsem to vzdala a totálně promočená ty kalhoty natáhla a vydala se na cestu. Taťka už hlásil na vrátnici, že jdeme rodit, takže nás na přímu už čekali (kontrakce byly po dvou minutách, ale dali se v pohodě přežít, ani nebyly potřeba prodýchávat). Na příjmu mi dali slučivou nemocniční košili a po vyšetření (22:30) mi bylo sděleno, že si mám jít ještě schrupnout (byla jsem otevřená na 2 prsty), že to bude až tak dopoledne, sestra mě vyloženě nutila ty kontrakce prodýchat, i když jsem neměla vůbec potřebu a nakonec mi doktor řekl, že jsem nějaká citlivá, když tak slabý kontrakce prodýchávám. Manžela posílali domů, ale já se nedala, chtěla jsem ho mít u sebe hlavně na první dobu porodní, druhou dobu bych ho oželela, nakonec teda zůstal. Svolila jsem ke klystýru a odvedli mě na porodní sál, nikdo jiný tam nebyl, takže byl klid a mohla jsem si dokonce vybrat, na kterém sále chci rodit, tak jsem vybrala ten s vanou a s telkou. Koukali jsme s manželem na telku, kontrakce lehce zesilovaly, ale prý byly pořád moc slabé. Kolem půlnoci jsem si řekla, že to vydržím tak do tří a začnu žadonit o epidurál, ležela jsem a měla snahu usnout, když jsem si teda měla ještě schrupnout :-D V 0:30 přišla PA, ať se postavím, že to pomůže malému dolů, stála jsem jednu kontrakci a zas mě nutila si lehnout, že mě zkontroluje, jak to postupuje, jen jsem postřehla, jak se druhá sestra ptá, jestli má volat doktora a PA jí říkala, ať počká a že mám zkusit zatlačit, jestli se mi chce (blbej dotaz :-D ), no a 0:44 byl Kubíček na světě :) Tuším na tři zatlačení, začal hned krásně plakat, dali mi ho na břicho, byl nádhernej, čisťounkej (okoupanej v bazénu :-D),3650g, 51cm, tatínek byl unešenej, přestřihl si šňůru a pak odešli na zabalení a popsání a tak. Mě mezitím zkontroloval doktor, říkal PA, že měla odvahu rodit takovýhó macíka bez nástřihu, nakonec mi udělal jen pár vnitřních stehů (trochu jsem se mu cukala, protože to děsně lechtalo :-))a pak přišel zpátky tatínek s Kubíčkem v náručí, byl to nádhernej pohled jak ho taťka hltal pohledem :) Dali jsme Kubíčka přisát, pomuchlali se s ním, nemohli jsme se na něj vynadívat, rozeslali jsme SMSky všem známým a pak mě šoupli na pokoj, samozřejmě jsem nemohla usnout, Kubíčka mi donesli až ráno, nemohla jsem se ho dočkat a od té doby (12týdnů) jsme se od sebe v podstatě nehli :) Maximálně na hodinku, když mám cvičení. Teď brouček chrupká v postýlce a je to největší zlatíčko na světě :) Takže budoucí maminky - žádný strach, hlavu vzhůru a přeji tak úžasný zážitek jako jsem měla já. Jako prvorodička jsem měla za 3 a půl hodinky bez nástřihu odbyto se vším všudy všechno :)

Koupani v sestinedeli

Nevite, jak to je ke konci sestinedeli, jestli se treba neda uz vzit misto vlozky tampon a jit si zaplavat (do ciste vody)? Mam termin v pulce cervna, to je skoro cely leto zabity Teda pokud jde o to koupani.

12.4. Štěpánka - císař

Ahoj holky, přidávám svůj příběh. Jelikož bylo datum předem stanoveno, tak den před, ve středu 11.4., jsem odpoledne nastoupila do porodnice. Tam jsem se dozvěděla, že můžu do 22h jíst a pít naposledy ve tři ráno. Jenže večeři jsem tam nedostala, bylo už po, a jídlo jsem si žádné nebrala, takže jsem byla na lačno docela dlouho. Na pokoji se mi pokoušeli natočit monitor. Sestra tam prcka asi 15minut hledala a on se schovával a kroutil...ještě se mě ptala, kde mi ho běžně natáčeli, tak říkám, že jsem ještě na monitoru nebyla ani v poradně, a sestra se mě snažila přesvědčit, že jsem určitě musela být, docela mě to pobavilo. Nakonec se to podařilo natočit na boku. Asi 4x za noc mě kontrolovali, poslouchali prcka, ptali se mě, jestli necítím kontrakce, jestli neodtekla plodová voda, jestli nekrvácím... na to, že jsem celé těhu neměla nejmenší problém a přišla jsem tam naprosto fit, tak mě to štvalo, že jsem se nemohla ani pořádně vyspat. Ráno v šest se opakovalo to samé s monitorem, ale i tentokrát se zadařilo. V půl sedmé mě odvedli na porodní sál. Nejprve holení a klystýr, sprcha a znovu na monitor. Byla jsem čím dál nervóznější a nejraději bych tam odsud utekla, jenže když to nešlo porodit jinak, tak jsem to musela zvládnout. Si tak ležím napojená na monitor a začalo se mi dělat špatně od žaludku, chvíli na to se mi začala hrozně motat hlava a tak to říkám PA. Dostalo se mi ujištění, že to je nervozitou a že to zvládnu. Nevím, jak dlouho jsem tam tak ležela a polykala na prázdno, aby mi bylo líp, ale pak přišla PA a že jsem nějaká bledá, jestli mi není špatně. Tak jsem jí zopakovala, že je mi špatně a motá se mi hlava. Rychle mi změřila tlak a naměřila 80/50 a to že je málo, tak volala Dr. co mě měl operovat, ten jí vynadal, jaktože už dávno nemám nohy nahoru a neležím na boku...Rychle se mi pak ulevilo, tlak sice zůstal nízký, ale šlo to. Kolem půl osmé dorazil manžel a já šla na sál. Tam se mě zmocnilo několik lidí, všechno ze mě stáhli a já tam ležela nahá a čekala co bude. PA mi desinfikovala břicho od pupíku až do půli stehen. Byla jsem pěkně oranžová a bylo to hrozně studený. Do toho mi anesteziolog něco napojoval na ruce, běhali tam sestry a další personál, aby se připravili na mimi. Pak mě přikrili rouškou, dostala jsem masku na obličej, nadechla jsem se, strašně mě to pálilo v krku a chtěla jsem ucuknout, abych jim to řekla, ale nenechali mě :D Nadechla jsem se podruhé a pak už nebylo nic. Jen mlhavě si pamatuju slova: Jiti, podívej se na ni. Máme moc krásnou holčičku a je to celá Anežka. (pak mi bylo potvrzeno, že mi to manžel říkal ještě na sále, když mě \"probrali\" z narkózy, ale já nebyla schopná ničeho, natož otevřít oči)Pak si pamatuju jen strašnou bolest, když jsem se probrala na JIPce. To bylo nejhorší. Už jsem se začínala probírat, už jsem byla ve své hlavě, ale nedokázala jsem ovládat vůbec své tělo a jen jsem poslouchala, jak hrozně tam skučím bolestí a nemůžu to zastavit. A sestra, co mě měla na starosti mi jen říkala, že to přeháním a že to tak strašně bolet nemůže. Může, myslela jsem, že to nevydržím, a to nejsem žádná citlivka, naopak. První týden byl nejhorší. V nemocnici mi zezačátku dávali inijekce na bolest do zadku, po třech dnech už jsem ho měla tak rozpíchaný, že jsem raději vydržela bolest břicha, než další inijekci. Ještě teď mám problémy se třeba otočit v posteli, vstát... ale každý den se to lepší a to docela rychle. I chůze už mě tolik nebolí a neunavuje. Ani nemůže, dnes šel manžel už do práce, a tak tu musím zvládnout obě holky sama. Tak takhle se narodila naše Štěpánka, ráno v 8:10, 3,16kg a 50cm. Jsem šťastná, že to mám za sebou. Upřímně, vědět to dopředu, tak se holka nikdy nenarodí. Tím nechci nikoho strašit, každý to má jinak a každý tu bolest vnímá jinka a každý k tomu přistupuje jinak. To je jen můj pocit po tom všem. Jsem ráda, že ji mám. A ještě dodatek. Malá hledala, kam by se přisála, už ve chvíli, kdy ji vyndali, takže s kojením jsme neměli naprosto nejmenší problém. Už v sobotu pila své (mé) mlíčko a krásně začala přibírat. Nosili mi ji už na JIPku a pak na pokoj, než jsem byla schopná si ji vzít k sobě. A úplně na konec, pár fotek najdete tady: http://xhonza.rajce.idnes.cz/Stepanka%2C_narozena_12.4.2012/#

Zdravíme .o)

tak i my jsme se teda přesunuli do této kolonky - jak se zdá, musíme to tu trošku oživit :oD. Mám s Marečkem problém - bohužel ho nezvládám krmit, mám málo mlíčka. Máte s tím nějaká zkušenosti?? Jak se pořádně rozkojit? Protože mě to teda fakt nejde. Zkoušela jsem \"dojičku\" manuální a teda nic moc. Myslíte, že může pomoct elektická odsávačka??Strašlivě mě to mrzí, že to nejde. Prcka už v porodnici dokrmovali, protože začal dost ubývat .o(. Takovýto obříci jako byl on chtěj prostě hned od začátku hoodně mlíčka a mě se v podstatě teprve včera začalo tvořit mlíčko v maličko větší míře, ale opravdu jen maličko a to je nám dneska 8 dní. Dneska nás taky prvně potrápily prdíci. Nejhorší bylo, že do toho přišla skoro tchýně, nějak připitá a chtěla skleničku vína na oslavu Martinových narozenin. A on byl včera na pařbě, takže utahánek a co se mě týče, já taky utahánek a ona dorazí kolem osmé hodiny večer. Moc se divila, že si nechcem povídat a voba na ni jen čučíme a do toho řval malej a já mu dělala masáže bříška a kolínkama jsme hejbali a tak.

Marečke 7.4.2012, 10:20, 4380 g, 53 cm

Dne 7.4.2012 v 2:10 musela zase mamka jít čůrat, tak jako každou noc. Ale tentokrát měla pocit, že jí po nožkách něco teče. Na záchodě zkoušela zastavit čůrání, a jelikož to šlo (říká se, že plodová voda se zastavit nedá), chtěla to pustit z hlavy. Ale pak si všimla, že i na prkýnku je divná voda s trochou krve. Celá nejistá se vrátila do ložnice k tátovi a ten se ptal – tak co je? Ona jen odpověděla, že neví a že snad nic. Táta ji ještě řekl, že nemohl usnout a když konečně zabíral, že ho vzbudila. Mamka si zase říkala – jestli to byla plodová voda, ta může odtékat až 48 hodin a po 12 hodinách je zapotřebí dostat antibiotika, takže v podstatě můžeme jít spát a ráno pro jistotu zajedeme do porodnice. Hezky se zachumlala do peřinky a najednou ji zabolelo bříško. Ježíši, co to je? Že by to bylo ono? Mno nic, počkáme, jestli se to bude opakovat. Po 10 minutách znovu. Ty jo, že fakt už to bylo? A za dalších 10 minut zas. Táta si všiml, že mamka kouká na telefon a tak se zeptal, co se děje – že by kontrakce? Takže jsme to sledovali asik hodinku, to už kontrakce byli co 8, 7 a nakonec 5 minut. Mno, tak raději snad vyrazíme. Táta byl během chvilinky obléknutý, tašky připravené v chodbě a popoháněl mamku, která ještě v noční košili jen tak bloumala po bytě. Taky kdo by pospíchal – prvorodička, v noci úplněk, bude hodně žen v porodnici, tátu pošlou domů, nene, není kam spěchat. Ve čtyři hodiny parkujeme u porodnice. Taťka zvoní na ambulanci a hlásí „Dobrý večer, tady Dostál, my bychom chtěli porodit“. Jako nevím, kdo chtěl porodit – dokonce mu mamka několikrát cestou říkala, že se vrátí domů. Přijali nás, taťku nechali sedět venku a mamce šli natočit monitor. Mamka hlásila, že hlenová zátka odešla už v úterý, že ji odešla nejspíš plodová voda a že kontrakce jsou po pěti minutách. Ale porodní asistentka jí moc nevěřila. Ptala se, jestli cítila nějaké kontrakce – když jsem na monitoru 10 minut a co 5 minut mám kontrakce – ano cítila jsem dvě. Pak přišla další porodní asistentka a ta si mamku vnitřně prohlédla. Řekla, že proti nálezu v pátek, kdy jsem byla na kontrole (čípek 2-3 cm) není žádná změna a že se jí to nezdá, že je to planý poplach a jestli sebou mám vložku. Mamka nechápala, proč po ní teď chce vložku – po chvilce dohadování bylo jasné, že nechce čisté vložky, ale vložku, kde by byla zachycena plodová voda. Tak tu mamka samozřejmě neměla. Pak dorazil vzbuzený pan doktor – jediné, co mamka nechtěla bylo, aby jí rodil doktor, chjo, ale co se dá dělat. Pan doktor šel prohmátnout a najednou mamka cítila, že opět odtéká plodová voda. Takže tentokrát si ji PA odebrala, odsouhlasila, že je to plodová voda (se slovy „ale je nějaká kalná“) a bylo jasné, že domů se už nepojede. Ale že to vypadá, že Mareček bude na světě až večer. Taťku pustili dovnitř a nafasoval krásný modrý obleček. Mamku nechali ještě chvíli na monitoru – to už bylo 6:00 a došlo ke střídání směn. Přišla nová PA (paní Knorová) a zkontrolovala si mamku se slovy „Máme tady jeden pozitivní nález z těch 3cm čípku, jsme se dostali na 3 cm do šířky“. Hm, jenže stále tedy chybělo 7 cm do šířky. Taťka se ještě ptal, jak dlouho to bude trvat a to už mu PA řekla, že do oběda to bude hotové. Mamka nafasovala Dopegit na tlak a začala být tak nějak mimo. Pak ji PA vyhnala z porodního lůžka, že nesmí ležet. Že si může skákat ve sprše na balonu, že smí na dvoubalonu skákat v místnosti, že smí prodýchávat, ale ne ležet. Kontrakce začaly pomalu zesilovat a začalo to být více a více nepříjemné, spolu s tím, jak postupně odcházela plodová voda. Ale mamka statečně skákala na balonu a taťka ji všude statečně kontroloval. Taťka se stále mamky ptal, jak jí může pomoct, ale ona říkala, že nijak. Takže po nějaké době seděl tak říkajíc zhroucený v křesle a jen pozoroval a kontroloval mamku. PA přišla na kontrolu, to už bylo skoro osm. Mamka dostala vynadáno, jak to, že sedí na porodním stole. Ale taťka hned bránil – ona 20 minut skákala ve sprše na míči a pak 8 tady na tom dvoujbalonu, teď si akorát sedla. PA opět zkontrolovala mamku, že se nám to hezky rozjíždí a mamka říkala „auvajsky, jauvajsky, to to bolí, to to bolí“. Tak dostala napíchnutí do ruky a nějaké utišováky. Pak bylo rozhodnuto, že je na řadě klistýr. Musím říct, že utišováky začaly působit. Ale ani ne tak na tu bolest, jako spíš na mamku, která přestávala vnímat, co se kolem ní tak úplně děje. Pamatuje si, že ji PA řekla, že už nemá dýchat dlouhými výdechy, ale krátce a mělce. Opřít se o kraj postele a drobně poskakovat (mamka při každém stahu stoupala na špičky a to jí také zakázala). Pak se PA ptala, jestli mamka má jakoby tlak na velkou. Když mamka řekla, že ne, tak PA opět odešla. Mamce prolétlo hlavou, aha, takže příště říct, že ano. Mezitím se mamka hezky kaučovala slovy „To nedám, to nedám, ne to dáš, to teda dáš“ A taťka na ní jen zděšeně koukal. Chvíli po 10 hodině PA řekla, ať si teda mamka lehne na stůl. Dostala další várku utišováků. PA, jak to vypadá a po chvíli volala sestřičku a chvilku na to dorazila i paní doktorka. Mamce řekli, ať si lehne jakoby na bok, chytne se za pravou nohu a zkusí zatlačit – hlavička totiž nebyla stále dostatečně sestouplá. Asi třikrát, nebo čtyřikrát mamka tlačila na boku a pak už ji položili na záda a měla tlačit normálně. Třikrát zatlačila a pak všichni začali říkat, že vidí hlavičku. Mamce to ale vůbec nedocházelo až ve chvíli, kdy táta řekl, zatlač, už vidím hlavičku – poslušně zatlačila a Mareček byl na světě. Sestřička ještě řekla „to je ale macek“ a odnášela Marečka pryč. Mamka ještě zaslechla, jak Mareček začal brečet a říkala si, dobrý všechno je v pořádku. Rychle mu přestříhli pupeční šňůru. Táta se v tu chvíli tak nějak otočil, a když sestřička říkala, že si má jít Marečka hlídat, tak jí vůbec nevnímal. Proto mu musela mamka říct „Marti, to bylo na tebe“. Marečku, tebe donesli čisťoučkého v zavinovačce – taťka tě poctivě choval zatím, co mamku sešívali. Nástřih vůbec nevnímala, ale stále dokola se ptala „Kolik tam mám stehů, kolik tam mám stehů“ a paní doktorka ji na to říkala „Ještě to není došité, ještě to není došité“. Poslední tři stehy už máma velice dobře cítila, ale pohled na tebe ji moc pomáhal. Paní doktorka Hrubá ještě čekala, až vyjde placenta – PA hodně tlačila mamince na bříško, aby vyšla (a to bylo opravdu dost nepříjemné – ještě teď mě v místě toho tlačení občas bolí). Přisátí proběhlo v pořádku – jen bohužel zde nebyla laktační poradkyně (a je možné, že i toto způsobilo následující problémy s kojením – moje mlíčko ti nestačí), aby poradila, jak na to. Mamce pak donesli obídek – ani neví, co to bylo, jedla spíš automaticky, protože byla stále jako omámená. Začala si všechno uvědomovat. Pak jí řekli, že se jde na oddělení šestinedělí. A tak jí táta vzal všechny věci a ona za ním ťapkala na pokoj. Táta byl moc statečný, máš nejlepšího tátu na světě. Moc krásně se o tebe staral a stará. Maminka je moc ráda, že ho má, a vás dva – ty svoje kluky – by za nic na světě nevyměnila. Tak takhle to probíhalo u nás. Jsem moc ráda, že je Mára na světě a zároveň mě strašlivě mrzí, že nikdy nepozná svého dědu. Ty dva se mi totiž minuli o 31 dní. Děda se na prcka moc těšil. Společně jsme kupovali kočárek a on říkal, že je supr, že se mu s ním bude moc dobře jezdit. Strašně mi chybíš tati :o(

Terezka :)

Ták holky tak jsme porodily 29.3. 2012 v 8:02 hodin ráno plánovaým císařem holčičku Terezku 2950 gramů a 46 cm.

Ahoj holky,jsme nove v tehle rubrice. Pred 13 dny se mi narodila holcicka, konecne mame trosku casu, tak se presouvame sem :)

očistky po sekci

Maminky prosím o radu. Jsem cca 5 týdnů po sekci. Očistky jsem měla celou dobu slabší, posledních pár dnů jen mírně narůžovělé pak nažloutlé. Před chvílí jsem šla na WC a měla jsem načervenalý hlen. Nebyla tam krev, nemám bolesti ani teploty. Nevím zda je to v pořádku. Proč najednou to takhle blne? Malýho plně kojím. Poradíte? :(

TERMÍNY KONEC BŘEZNA - KVĚTEN

Lojzinek19.,22. nebo 26.03.Kajdda 25.03.Buik 1.-2.4.,chtěla by 31.03.Elinka FCB4.-5.4., ale už možná 26.03. (plánovaný císař)radun25.04.losvavros27.04.bobisu13.05., ale musí porodit do konce dubnadanicka8416.05 nebo 25.05.Míša19.05.Geniue20.05.piskotovej29.05. nebo 21.05.

TERMÍNY KONEC BŘEZNA - KVĚTEN

Lojzinek19.,22. nebo 26.03.Kajdda 25.03.Buik 1.-2.4.,chtěla by 31.03.Elinka FCB4.-5.4., ale už možná 26.03. (plánovaný císař)radun25.04.losvavros27.04.bobisu13.05., ale musí porodit do konce dubnadanicka8416.05 nebo 25.05.Míša19.05.Geniue20.05.piskotovej29.05. nebo 21.05.

Holky, že jste taky parádně utahaný:)

už to není tak častý nahlížení jako před finálem, co? já jsem uplně polotuhá, tak hodně sil, M

Anička, 5.3.2012

29.2. jsem byla na poslední kontrole v porodnici a bylo mi řečeno, že mám už i málo vody a že mám tedy druhý den ráno nastoupit do porodnice. Ve čtvrtek ráno jsem se tedy dostavila na rizikové odd. FN Plzeň. Pak začlo vyvolávycí martýrium podobné tomu, co popisovala Štěpi123. Večer Hamilton. Božínku, to je vám fakt nepříjemný a to jsem ještě netušila, že mě to čeká ještě 6x. Od půlnoci nejíst, nepít a ráno oxitocinový test. Při něm jsem měla údajně (já nic necítila) 3 kontrakce. Jenže to bylo taky všechno. Na porodních cestách nic, ani na špičku prstu a kontrakce pak už taky žádná. Takže najíst, na pít a od 12 zase nejíst, nepít s tím, že večer dostanu přípravnou tabletku. Večer tabletka, hamilton, monitor. Najíst a pak zase od půlnoci nejíst nanovo. Vzhledem k tomu, že jsem měla těhotenskou cukrovku a byla navyklá jíst po 2 hodinách a pít 4 litry denně, začlo mě být už docela blbě a i moje krásná glykémie, kterou jsem celé těhotenství zuby, nehty držela v normě, začala stoupat. Takhle se všechno opakovalo další dva dny. Já už byla naprosto zoufalá a byla jsem přesvědčená, že snad neporodím. Měla jsem permanentní hlad a žízeň a cítila jsem se strašně slabá. A pak to začlo. V pondělí ve 3 v noci mi začaly taakové slabé bolesti v zádech. Ještě jsem zůstala ležet a měřila jsem na hodinkách jestli se pravidelně vrací. Naměřila jsem, že cca po sedmi minutách a tak jsem se zvedla a šla za sestřičkou. Ta mě dala na monitor, na kterém původně kontrakce nebyly vidět. Pak jsem docela dobu čekala na paní doktorku, která mi sdělila, že nejsem otevřená ani na dva prst a ať jdu zpět na pokoj a ať si dám sprchu a pokud budu mít bolesti silnější, tak ať cinknu na sestřičku, že mi něco píchne. Mezitím mě kontrakce začaly bolet. Křížové bolesti... nádhera... První sprcha docela zabrala a uvolnila, ale další už nepomohly a začalo to bolet pekelně. Zazvonila jsem na sestřičku a dostala injekci. Úleva se nekonala a při kontrakcích se mi navíc začal zvedat žaludek a začala jsem zvracet. Tak jsme šla na další monitor, na kterém už kontrakce byly. To bylo 7 hodin a přiběhl taťka. šli jsme čekat na vyšetřovnu na paní doktorku. Kontrakce po třech minutách a pekelně bolely a paní doktorka nikde. 10min, 20 min, 30 min. Už jsem začala být vzteklá a začínala jsem se bát. Na vyšetřovně s námi byla jen žákyně, která moc neporadila a já začínala být zoufalá. Pak konečně přišla paní doktorka a odeslala nás o patro výš na porodní sál. Na porodním pokoji jsme dostala klistýr a pak mě odeslali do sprchy. Byla jsem hrozně vyprahlá a hladová. Ve sprše už jsem se neudržela na nohou. Ještě, že tam byl se mnou taťka. pár kontrakcí jsem rozdýchávala ve sprše na všech čtyřech a pak mě vzali na stůl a začaly mě nalívat glukózou do žíly. Při bolestech jsem při každé další byla přesvědčená , že žádnou další už nemůžu přežít. Píchli mi vodu a bolesti ještě zesílyly. Řvala jsem jak tur a styděla se za sebe. Pak přišelk nějaký maldý doktor a začal se ve mě hrabat. Jestly předtím mě kontrakce bolely, tak tohle bolelo ještě 10x víc. Řvala jsem jak blázen až se přšla podívat staniční kdo je to slišet přez tři místnosti a to mi snad zachránilo život. Paní staniční totiž zjistila, že mám plný močový měchýř a vycévkovala mě. Strašně se mi ulevilo. Jak jsem byla dehydrovaná, tak do mě nalili 3 flašky glukózy. Pak už se mi paní staniční věnovala až do konce. Malá trochu otálela se sestupováním, tak doporučila ať si stoupnu. Já se ale neudržela na nohou. Naštěstí mám dvoumetrového taťku ragbistu, který mě držel. V podstatě jsem na něm asi 3 nebo 4 kontrakce visela a pak jsem mohla konečně začít tlačit. Bylo to asi 5 nebo 6 kontrakcí a měla jsem pocit, že ji ze mě paní staniční doslova vytáhla. Aička se narodila ve 12:33. Taťka si se mnou docela užil. Jednou mě dokonce proplesknul, když jsem to chtěla vzdát :-D Díky jemu a hlavně paní staniční i milé PA

... porod naší lásky, Nicolky ...

Tak jsem se dostala k tomu, sesmolit ten náš porod - Nicolka se narodila ve 2.25 hod dne 06.03.2012:)) Začlo to 05.03.2012 nějak ve dvě ráno, bolesti, které sice mě nenechaly spát a já furt sledovala na mobilu, po kolika min se to opakuje, bylo to po 7-5 min, ale já furt nechtěla věřit, že je to ono, protože se to dalo vydržet, tak jsem furt čekala a čekala, přítel se budil a neustále ptal, jak mi je, bylo to furt stejné, ve 4 ráno jsem si dala sprchu, vůbec nepomohla, ale chtěla jsem ještě čekat... Přítel chtěl jet, tak jsem mu řekla, že vydržíme do 5, pak do 6, no a pak jsme teda sbalili tašky a jeli. Když mě v porodnici přijali, dali mě na pásy, vyšetřil mě primář a řekl mi k tomu jen to, že to jsou poslíčci... Takže jsem si připadala jak debil, páč poslíčci přece nejsou v pravidelných intervalech a vymizí po sprše či tak, no nic, no... Poslali mě na tzv. čekanky, že tam zůstanu do rána, pokud do rána neporodím, pustí mě domů... Vůbec jsem tam nechtěla být, ale nic jiného mi nezbylo. Přítel odjel domů... Odpoledne se ta bolest začala zhoršovat, pozvracela jsem se po obědě a bolesti byly po 2 min. PA mě prohlídla a řekla, že to jde pomalu, že jsem otevřená na 1 prst... Ale že je to pokrok... Odpoledne za mnou byl ještě přítel, to už jsem bolesti dost rozdýchávala... Pak odjel a já chodila do sprchy, skákala na míči a bylo mi čím dál hůř, nevěděla jsem, v jaké pozici být, jak ta bolest se mnou sloumala... Nakonec mi dali nějaké čípky do zadku, aby popohnali otvírání, to jsem byla na 2 prsty, takže zase sprcha, míč a kruté bolesti... Nějak kolem 8 večer jsem se otevřela na 4 prsty, padlo rozhodnutí, že mi píchnou vodu. Volala jsem příteli, ať přijede za hoďku, že jdu na sál... To už jsem žebrala o epidurál, protože jsem únavou a bolestí fakt nemohla, bylo mi až zle od žaludku... Vodu mi píchli asi v půl 9, to mi ještě PA říkala, že ty kontrakce budou jiné, možná lepší a daj se vydržet, no a ony byly ještě horší, skučela jsem jak pes a celá se bolestí třásla... Epidurál mi slíbili do půl hodiny, páč doktor měl něco důležitějšího... Přišel skoro za hodinu, takže jsem se furt jen ptala, kde je ten doktor, skučela a třásla se bolestí... Nakonec přišel, epidurál fakt zabral, ale byla jsem upozorněná, že pokud do 1,5 hod neporodím, přestane účinkovat... Ale můžou mi dát ještě jednu dávku... No a já neporodila, neotvírala jsem se, byli jsme asi na 6 prstech... Takže začly znova ty brutální bolesti, přítel mi natahoval ruku, abych si neblokovala kapačku, protože jsem sebou fakt šila... Škemrala jsem o epidurál, PA ale řekla, že to je brzy, až budu víc otevřená...Zase jsem dostala ty čípky do zadku, nicméně to šlo stále pomalu, tak jsem ještě dostala něja kou kapačku na to, abych se otvírala rychlejc... Nakonec mi tu další dávku epidurálu dali... Rodit jsem začla kolem té druhé, branka sice stále malinko byla, ale PA se rozhodla, že to zkusíme... Tlačila jsem jak o život, v leže, ve stoje, ale malá se vracela pořád zpátky, přítel říkal, že byly vždy jen vidět vlásky a pak zase zmizly... Pak najednou přišla doktorka a ještě jiná PA a v rychlosti začly jednat. Nástřih (přítel na to koukal a řekl, že mě teda nastřihla fest, že se stím fakt nemazlila... Jenže ona by malá díky její špatné porodní poloze jinak nevylezla...), tlačení, kdy mmi PA tlačila i na břicho, protože malá byla zas nahoře a pak to přišlo, poslední tlačení a byla venku, musela jsem se na ni podívat a viděla jsem, že má pupeční šňůru kolem krku, až pak mi přítel řekl, že ji měla omotanou 2x... A nešla vytlačit, protože byla otočená ve špatné poloze, tzv. předhlavím, takže měla hned po porodu šišaté čelo (to se jí naštěstí hned srovnalo, dnes by to nikdo nepoznal, jen z těch fotek...:)) No a pak jsem ji měla u sebe a v tu chvíli jsem se zmohla jen na \"ona je krásná\" a \"vše zapomenuto\", protože za to, že ji mám, to všechno stálo a sice teď u toho řvu, jak to píšu, ale řvu zase jen proto, že jsem šťastná, že ji mám a že je zdravá... A právě pro tohle všechno jsem taky šťastná, že mám přítele, který tohle všechno se mnou zažil, já ho vlastně od porodu miluju víc než dřív... Kdyby nebylo jeho, nemám ani Nicolku...

Jiříček, 24. 2. 2012, 3870g, 51 cm

Dne 22.2. jsem se byla přijata do porodnice na vyvolání porodu, byla jsem 41+3 tt. Myslela jsem, že mě přijmou a hned začnou vyvolávat, ale vše bylo jinak, přijali mě na odd. rizikového těhotěnství s tím, že mi další den udělají oxytocinový zátěžový test a 24.2. dají tabletu na vyvolání. Byli jsme z toho, že tam mám ležet dva dny jen tak, já i manže ldost rozhození. Nějak jsem tam teda přečkala 1. den, Zdenda u mě byl celé odpoledne, taky mě zas vyšetřili, udělali monitor. Od půlnoci jsem nejedla, nepila a ráno mi udělali ten test, potom další vyšetření, kde mi opět potvrdili, že porodní cesty jsou stále nepřipravené, to mě vždycky děsně „povzbudilo“, to slyšet. Odpoledne Zdenda, toho už jsem musela po chvíli poslat domů, protože jsem jen bulela a zkrátka na mě dosedla strašná deprese, ještě když jsem ho viděla, jak se trápí, že mi nemůže pomoct a musí mě tam nechat, chudáček. Další vyšetření, to už jsem se bála kadého doteku tam dole, protože při každém vyšetření se na mě doktoři usmáli a se slovy „tak tomu trochu pomůžeme“ udělali hamiltonův hmat, který, když je to potřetí, počtvrté…. bolí jako blázen. Následoval další ortel, že porod. cesty opět nic, zavedli mi nějaký gel, aby porodní cesty trochu postoupily. Probrečela jsem půlku noci, bylo mi zle, měla jsem strašnou žízeň, fakt jsem i popřemýšlela, jestli za to to miminko stojí a jestli jsem s těhotenstvím neudělala obrovskou chybu. V půl deváté jsem šla opět na vyšetření, dr. jsem se totálně složila na vyšetř. křesle, rozbrečela jsem se tam jak malá holka, deprese pracovala na plné obrátky. Ale alespoň mě dr. trochu potěšila, že jsem otevřená na 2 prsty, tak se to trochu vylepšilo a že dáme tabletu. Na pokoj si pro mě přišla sestra, píchla mi glukozu, protože jsem byla už strašně vyhladovělá a hlavně vyžízněná, odvedla mě na porodní sál. Hurá, už se konečně něco děje!! Do toho tam přišel i můj muž, který byl nedočkavý a nemohl doma čekat, až ho zavolám. Tak vlastně přišel akorát. V půl desáté mi dr. zavedla tabletku, připojili mě na ? hod. na monitor a pak nás nechali se Zdendou samotné. Zatím mě žádné kontrakce netrápily, tak nám spolu bylo strašně krásně, tulili jsme se a povídali. Po dvou hodinách mě přišla dr. zkontrolovat, porodní cesty stále nastejno, dala druhou tabletu, ? hod. monitor, to už jsem kontrakce cítila po pěti minutách, bolest se stupňovala, kontrakce stále častěji, měla jsem strašnou žízeň a udělalo se mi blbě, na omdlení. Zdeněček zavolal PA, ta mi změřila tlak, 100/60, hm, tak proto. Dovolila mi vypláchnout pusu vodou, tak se mi trochu ulevilo. Zdenda mi tam byl velkou oporou, nevím, jak bych to tam sama zvládala s tou mou psychikou a únavou, byla jsem už docela vyšťavená. No, nejvíc mě dostal přednosta odd., který mě přišel vyšetřit a řekl, že porodní cesty nepostupují, bolest je jen z té tablety a abych se vrátila zpět na oddělení, že to dnes zastavíme a zkusíme to znova v neděli. Tím mě teda dostal na to pověstné dno, já se vrátila na odd., mohla jsem se najíst a napít, jíst jsem nemohla, jak jsem měla všechno sevřené, tak jen trochu kompotu a ovoce. Dostala jsem injekci na zastavení těch kontrakcí, byla jsem strašně unavená, tak jsem poslala Zdendu domů, že jako zkusím spát. Nechtěl, ale nakonec šel, že přijde zpátky, jen co se vzbudím. Bolest nepřecházela, tak ze spaní nebylo nic, najednou tlaky, rychle na velkou, to asi ten kompot, šla ze mě i krev i stolice. Zavolala jsem sestru, ta poradila sprchu, buď bolest přestane nebo se rozjede konečně porod. Tak jsem šla do sprchy, cestou přes wc, zas na velkou a do sprchy, to už mi ty tlaky přišly dost podivné, jako kdybych rodila, ale snad ne ve sprše, že jo! Z pokoje jsem zavolala sestru, a že teda jdeme za dr. na vyšetřovnu, tam jsem došla s vypětím všech sil, zdálo se mi, že ze mě něco leze, „vyskočila“ jsem na vyšetř. křeslo, PA koukla a fofr pro dr., že mám venku hlavičku, tak jsem taky koukla a ono fakt jo, Jíra koukal ze mě ven. Přišla dr., dvakrát jsem zatlačila a chlapeček byl venku, krásně, jako po másle, bez nastřižení, celé to trvalo tak 10 min. Musím říct, že na vyšetřovně neměli ani peán, ani nůžky, vůbec zde nebyli připraveni na porod, tak se čekalo s pupeční šňůrou, až přiběhne PA z patra nad náma, kde jsou porodní sály, s porodnickým balíčkem. Moc mě mrzelo, že u toho mou vinou nebyl manžel, ten přijel 10 min. poté a že jsem si nemohla chlapečka hned pochovat a přiložit, dali mi ho až po 3 hodinách, protože na vyšetřovně na to nebyli připraveni a Jíra by prochladl. Takže porod podle mých představ se fakt nekonal, po ortelu přednosty odd. se Jíra naštval a vyletěl jak rakeťák. Hlavně, že je zdravý a vše dopadlo nakonec dobře. A jak jsem jednu dobu pochybovala, tak to, že máme Jíru mě přesvědčilo, že všechny útrapy za to stály, není nic krásnějšího než držet ho v náručí a sama být v náručí mého muže.

Rozárka, 6.1.2012, 3480g, 50 cm

Ve středu 4.1. jsem byla na kontrole v porodnici a na monitoru. Náznaky porodu žádné a břicho obrovské i podle Dr.V pondělí jsem tedy měla přijít na příjem. Vhrkly mi slzy do očí- začala jsem se bát. Teprve jsem si uvědomila, že život, jaký znám, končí.Tak jsem už zůstala nervózní. V pátek ve 4:30 jsem se vzbudila a ucítila jednu ze svých bezbolestných kontrakcí( poslíčky jsem měla snad už od 5. měsíce), poslední týden už byly poslíčci dost silné. Ucítila jsem vlhko a rychle jsem začala přemýšlet, jestli jsem si cvrkla( to se mi poslední měsíc občas stalo) nebo že by voda???Tak si říkám: vstanu a uvidim. Vstala jsem a viděla- za minutu řádná kaluž. Tak jsem stála a říkám: Míšo..., Míšo...praskla mi voda!!Míša začal běhat sem a tam, mezitím se mě stihl zeptat, co má dělat, načež jsem mu řekla, ať si jde vyčistit zuby a v klidu se oblíkne a poshání si věci, co potřebuje. Když přestala voda téct, šla jsem na WC, dala si vložku a hned viděla, že voda je zelená. Tak jsem Míšu popohnala, že musíme jet co nejdřív.Ten začal šílet, páč jako správný otec čekatel neměl nic připravené, začal hledat kartu a baterky do foťáku- nic nenašel :-DDo půl hoďky jsme byly na cestě do Jičínské porodnice. Cesta trvala asi půl hoďky,museli jsme vzít ještě benzín- byli jsme zkrátka připravení :-DPo cestě kontrakce po 10 min, začínaly lehce bolet. Při každé kontrakci tekla ještě spousta plodové vody( nevim jak mě napadlo, že vložka mi bude stačit:-D), takže než jsme dojeli, tak sedačka v autě durch.Než jsme dojeli výtahem nahoru, tak jsem to měla nateklý i v botech a pěkně mi mrznul zadek.Příjem, monitor- mezitím kontrakce po 5 min a už začaly bolet víc. Asi v 6:30 jsme šli s přítelem na předporodní pokoj. Byla jsem strašně ráda, že tam přítel mohl zůstat se mnou, jelikož porod byl dle Dr. opravdu v začátku. Asi v 10 hod jsem se už přestala smát. A v hlavě jsem si pořád rozmýšlela, jestli si řeknu o epidural. Přišla Dr, prohlédla mě a než jsem stačila otevřít pusu, tak mi řekla, že po obědě mi píchnou něco proti bolesti. Tak jsem si řekla, že to ještě dám a kdyžtak si pak řeknu. Asi v poledne proběhla příprava a pak jsem se hodně dlouho nehla ze sprchy, páč to bylo jediné, co trochu pomáhalo snášet ty bolesti. Pak mi někdy píchli v té chvíli už opravdu vytouženou injekci do zadku.Bolesti to hodně otupilo, ale v téhle chvíli už nemám přehled jestli jsem byla ještě na hekárně nebo už na porodním sále. Každopádně po chvíli- mě se zdálo, že tak po hodině a půl a dvou- jsem si řekla o další injekci. PA mi řekla, že je to moc brzy, že kdyžtak dýl. Do sprchy mě už museli pomalu přemlouvat, páč vstát byl pro mě nadlidský úkol. Strašně se mi nechtělo,chtěla jsem mezi kontrakcema spát a spát. Když mě přítel přemluvil do sprchy, tak mě tam musel hlídat, protože jsem na míči neustále usínala. Pak si nic moc nepamatuju, ale byl to každopádně mazec. Asi v půl pátý jsem začínala mít pocit, že mě to nutí tlačit. Dr. řekla, že to může trvat ještě 2 hoďky, ale že u mě to tak dlouhé nebude. Začalo cvičení- na bok na čtyři, opřít tuhle, opřít tamhle, na bok, na čtyři, procházka na míč, procházka na záchod- to bylo snad úplně nejhorší. Přitom jsem¨měla povoleno lehce zatlačit při každé kontrakci, aby se hlavička dostala pěkně dolu. Dr. byla absolutně skvělá. Moc si toho nepamatuju, ale měla jsem z ní strašně dobrý pocit.Co mě totálně naštvalo, byly dvě PA, které se v mých největších bolestech někde v té fázi před tlačením začali na sále nahlas bavit a vyprávět si něco strašně vtipnýho. Začali se tam nahlas smát, kdybych měla sílu, tak je pošlu z fleku do hajzlu. To bylo absolutně neprofesionální, nechápu, že nemohly zajít do té jejich místnosti vedle.To je taky asi jediná výtka k celému porodu. V 17:23 na nás na jednu kontrakci vykoukla naše Róza. Tlačení mi šlo :-D. Žádný nástřih, jen pár vnitřních stehů. Ještě jsme čekali na kontrakci, aby vyšla placenta, ale nic. Tak jsem zatlačila a byla venku.Skvělý porod, skvělá Dr., jen škoda, že nevím, jak se jmenovala. Přítel byl celou dobu se mnou a byl mi velkou oporou. Byl tiše, držel mě za ruku a když bylo potřeba, tak mě opravdu podržel.Díky Míšo!!!

povoleny sverac ?

Ahoj holky, nestalo se Vam ze ste mely po porodu povoleny sverac? uz se mi asi dvakrat stalo ze sem malem neudrzela stolici nevite, spravi se to samo, nebo mam zacit posilovat a cvicit svaly?

odsávačka Tommee Tippee - jak na to?

Ahoj holky,máte některá zkušenosti s ruční odsávačkou zn. Tommee Tippee? nějak nemůžu přijít, jak na to - odsávačka odsává, ale mléko se hromadí jen v jejím těle - nestéká do lahvičky... nemám nastřihnout takovou tu gumovou špičatou zátku???

Štěpánek, 20.2.2012, 3810 g, 51 cm

Celé těhotenství jsem si přála aspoň jednou \"porodit normálně\" = bez vyvolávaček. Bohužel ani tentokrát se mi to nesplnilo. 17.2.2012 jsem byla u svého Dr. na posledním monitoru, ani jediná kontrakce, miminko v pořádku, ale v pondělí jsem dostala povel nastoupit do porodnice, to jsem měla být 40+6. V sobotu se mi ještě stačili na poslední chvíli udělat hemeroidy, takže jsem si pěkně protrpěla celý víkend a se strachem jsme v pondělí vyrazili směr porodnice.Po příchodu monitor, utz, všechno v pořádku a prý kdy teda že chci rodit. No nechtělo se mi samozřejmě :-D , ale v rámci toho abych už to měla za sebou, že teda hned to pondělí. Dr. se rozhodla, že dostanu tabletu Prostinu a pak se uvidí co dál. No neprozřetelně jsem jí řekla, že posledně to po tabletě vůbec nešlo, tak že dáme dvě a kdyby to bylo moc, nebo to nepostupovalo, že mi slíbí epidurál, ale jsem na 2 cm otevřená, že si myslí, že to půjde.Takže v půl 10 jsem dostala první tabletu, po hodině kontrakce po třech minutách, dost silné. To jsem se zaradovala, že druhá tableta už nebude potřeba. Bohužel, v půl 11 jsem dostala druhou a téměř okamžitě přišli kontrakce po minutě a půl a už pěkně silné, musela jsem je prodýchávat a jak sestřička řekla, jsou to ty, co už lámou v pase. Po další hodině jsem šla na přípravu - Yal, sprcha - kde mi praskla voda. PA zbytek vody \"vypustila\" a pak teprve nastal mazec :-) . Porodní sál už jsem odmítala opustit, manžel chudák byl nešťastný při pohledu na mě. Kolem druhé už jsem si řekla o epi, bohužel anesteziolog byl na sále, takže smůla, nálaz se zasekl na 5 cm. Můžu říct, že opravdu nikdy jsem neměla ten pocit, že buď zabiju sebe, nebo tu \"ženskou\" co mi odmítla sehnat toho anesteziologa :-D . Kdybych se mohla zvednout a utéct, tak to udělám. Během půl hodiny jsem při kontrakcích cítila, že břicho začíná tlačit za mě, při každé další kontrakci to nutkání bylo silnější a silnější, tak jsem požádala PA, ať mě vyšetří .... kupodivu zbýval už jen lem . Nechápu proč najednou všichni odešli, že si to mám ještě prodýchat .... prostě to nešlo, tlačit jsem musela, tak jsem poslala manžela, ať pro ně rychle běží, nebo bude to dítě rodit on :-D . Abych to dál neprodlužovala, tak pak na 3 zatlačení bylo naše velké štěstí venku, sice se cestou trošku zasekl, ale všechno dobře dopadlo a v 15,08 se z nás stali trojnásobní rodiče . Ještě teď mám slzy v očích, když si na ten krásný pocit vzpomenu, když vidím tu radost a štěstí v očích mého manžela. Sice si to tady asi nepřečte, ale moc mu děkuji za všechno, za jeho podporu, lásku, za to, že to se mnou vydržel od začátku do konce, i když to pro něj bylo jistě složité. Miluju tě, miluju naše děti

Jonášek 12.2.2012, 49 cm, 3.375 kg

Tak píšu, jak jsme si šli pro našeho Jonáška...Minulý čtvrtek na kontrole se nic nezměnilo, placenta s infarkty, čípek tak ještě na tři týdny, monitor a průtoky ok, plodové vody málo, ne-li nula. Bylo rozhodnuto, že v sobotu se jde na vyvolání, nepomohly ani moje lidový pokusy, hmaty Dr.ani přemlouvání...Bála jsem se moc, hlavně že jeden zásah vystřídá druhý, že vše skončí císařem a že se pak pro návrat záchvatů migrén a jiných lapálií nebudu třeba schopná o malýho postarat...V pátek večer ještě proběhla uplně zbytečná partnerská nepohoda, cítila jsem se hrozně sama...zpětně vím, že jen přítel nezvládl svou a moji nervozitu, strach a v pátek prostě nedokázal být extra oporou...V sobotu ráno jsme nastoupili do nemocnice, monitor ok, ale ta placenta šílená a čípek 3cm, tvrdý, miminko nahony vzdálené porodním cestám... Dr. nevěřila, že se vyvolání povede a směřovala vše zároveň na císaře, tj.žádný jídlo, odběr krve...přítel byl uplně zelenej a přestal mluvit, je taky lékař a asi doufal, že to půjde samo..spolkla jsem první tabletku a šla se ubytovat, ještě jsme trochu řešili stavbu, snažila jsem se srandovat, za dvě hoďky další monitor, miminko ok, ale žádný posun, teda ani jsem nic necítila...někdy v té době rodinní Hujeři nastupovali v Praze na vlak a fičeli za mnou....další tableta...po asi hoďce a půl jsme začala cítit kontrakce, huuuuurááááá, byly vidět i na monitoru, a protože jsem další vyvolávací tabletu dostat nemohla, na vodu bylo brzy a na oxytocin taky, byl naordinovaný klystýr i jako příprava na císaře, po něm se vše uklidnilo...byly asi 4 odpo, monitor ukázkový a tak Dr. rozhodla, že když jsem tak odhodlaná rodit a miminko je v pořádku, odpočinu si do druhého dne a ráno se to ještě zkusí, ok, přijeli Hujeři, vypadali hůř než já...večer jsem dostala nějaké spasmolitikum na spaní a uvolnění, čípek byl asi jeden cm a měkčí...Ráno monitor ok, ale čípek opět tvrdý, Dr. už zoufalá..přivezli maminku, co za 9 minut porodila, rozbrečela jsem se..., spolkla jsem tabletu a po dvou hodinách opět nic...tak Dr. že ji zavede přímo k čípku, to teda bolelo, musim uznat, zároveň mi řekla, že když to nezabere, půjde pro něj, aby nám nezačal pomalu odcházet...něco se zlomilo, říkám si, o co mi jde, hlavně ať je venku, jakkoliv a ono jo..začala jsem do hodiny cítit pořádný kontrakce, jako echt silná menstruace, tlak dolů, fakt mi bylo blbě, volám příteli,ať přijede, jdu za sestrou, že cítím hroznej tlak a jestli ještě můžu do sprchy, řekla, že hlavička sestoupla, ale hrdlo je zatím zavřené...ve sprše už mi bylo fakt blbě...přijel přítel a šli jsme na monitor, kontrakce sílily, ale nikdo mi je moc nevěřil, na monitoru nebyly skoro vidět, čas postupoval, kolem jedné jsem byla otevřená na tři cm, Dr. píchla vodu - bylo jí jedno deci - už jsem jen ležela na boku, ani jsem nepípla a navzdory všem ostatním jsem tušila, že rodím, ale říkaly, že je to tak na šest hodin a že ty pravé kontrakce teprve přijdou..tak to mě zabte...kolem druhé šeptám, že asi rodím, mrkli na mě a že šest cm, přítel s Dr. se dohodli, že mi dají epidurál, který jsem nechtěla, ale kontrakce nebyly vidět, tak si mysleli, že jen špatně snáším bolest...po druhé hodině jsem dostala epidurál, seděla jsem obkročmo na židli a moc příjemnej a hodnej anesteziolog mi ho napíchával, přítel mě podpíral zepředu, pořád jsem mu říkala, že už rodím, do židle jsem citíla hrozný tlak...položili mě a dali glukozu, protože jsem zase nic nesměla jíst a už jsem měla dost, říkám, že teda jestli můžu na záchod, tak že jo i s kapačkou, slyším, jak se Dr. něčemu smějou, vtipkujou...najednou tlak, šeptám, že rodím, zvyšuju hlas, jak mi síly dovolí, všichni příběhli, dotáhli mě ke stolu, kde nebyly schystaný ani ty nášlapy, Dr. křikla na přítele, ať mi aspoň chytne nohu pod kolenem, říkám, že nechci, aby to viděl:)... dostávám desetisekundovou instrukci a slyším, jak říkám, že muuusíííím tlaaaačíííít a šup hlavička, ještě zatlačte na ramínko....coooo? dobře...šup a Jonášek 14.37 vyletěl jak raketa a vyklouzl na pultík a řval, holky, ten tak řval, dostala jsem pusu, malýho odnesli, mně se odloučila placenta a šlo se na šití...až na steh u močové trubice nebolelo, začal zabírat epidurál:), pak mi ho dali, přítel svítil jak lampion a malej se hned přisál...pak dvě hoďky na sále, sprcha a přesun na pokoj, tam byli už Hujeři, přítel a dovezenej pan Jonášek:), bylo to krásný, pak jsem jim říkala, že kdyby mi věřili, že rodím, mohl to být uplně pohodový porod, ale prý se někdy kontrakce na monitoru zobrazují zkresleně:)...přítel mi moc pomáhá, doma máme ten uzlík a je to moc hezkej pocit, jsem šťastná, že to Jonášek zvládl a Dr. měla pevné nervy na takový postup. musim říct, že cítím velké štěstí. M