Můj POROD - nové diskuze

Marečke 7.4.2012, 10:20, 4380 g, 53 cm

Dne 7.4.2012 v 2:10 musela zase mamka jít čůrat, tak jako každou noc. Ale tentokrát měla pocit, že jí po nožkách něco teče. Na záchodě zkoušela zastavit čůrání, a jelikož to šlo (říká se, že plodová voda se zastavit nedá), chtěla to pustit z hlavy. Ale pak si všimla, že i na prkýnku je divná voda s trochou krve. Celá nejistá se vrátila do ložnice k tátovi a ten se ptal – tak co je? Ona jen odpověděla, že neví a že snad nic. Táta ji ještě řekl, že nemohl usnout a když konečně zabíral, že ho vzbudila. Mamka si zase říkala – jestli to byla plodová voda, ta může odtékat až 48 hodin a po 12 hodinách je zapotřebí dostat antibiotika, takže v podstatě můžeme jít spát a ráno pro jistotu zajedeme do porodnice. Hezky se zachumlala do peřinky a najednou ji zabolelo bříško. Ježíši, co to je? Že by to bylo ono? Mno nic, počkáme, jestli se to bude opakovat. Po 10 minutách znovu. Ty jo, že fakt už to bylo? A za dalších 10 minut zas. Táta si všiml, že mamka kouká na telefon a tak se zeptal, co se děje – že by kontrakce? Takže jsme to sledovali asik hodinku, to už kontrakce byli co 8, 7 a nakonec 5 minut. Mno, tak raději snad vyrazíme. Táta byl během chvilinky obléknutý, tašky připravené v chodbě a popoháněl mamku, která ještě v noční košili jen tak bloumala po bytě. Taky kdo by pospíchal – prvorodička, v noci úplněk, bude hodně žen v porodnici, tátu pošlou domů, nene, není kam spěchat. Ve čtyři hodiny parkujeme u porodnice. Taťka zvoní na ambulanci a hlásí „Dobrý večer, tady Dostál, my bychom chtěli porodit“. Jako nevím, kdo chtěl porodit – dokonce mu mamka několikrát cestou říkala, že se vrátí domů. Přijali nás, taťku nechali sedět venku a mamce šli natočit monitor. Mamka hlásila, že hlenová zátka odešla už v úterý, že ji odešla nejspíš plodová voda a že kontrakce jsou po pěti minutách. Ale porodní asistentka jí moc nevěřila. Ptala se, jestli cítila nějaké kontrakce – když jsem na monitoru 10 minut a co 5 minut mám kontrakce – ano cítila jsem dvě. Pak přišla další porodní asistentka a ta si mamku vnitřně prohlédla. Řekla, že proti nálezu v pátek, kdy jsem byla na kontrole (čípek 2-3 cm) není žádná změna a že se jí to nezdá, že je to planý poplach a jestli sebou mám vložku. Mamka nechápala, proč po ní teď chce vložku – po chvilce dohadování bylo jasné, že nechce čisté vložky, ale vložku, kde by byla zachycena plodová voda. Tak tu mamka samozřejmě neměla. Pak dorazil vzbuzený pan doktor – jediné, co mamka nechtěla bylo, aby jí rodil doktor, chjo, ale co se dá dělat. Pan doktor šel prohmátnout a najednou mamka cítila, že opět odtéká plodová voda. Takže tentokrát si ji PA odebrala, odsouhlasila, že je to plodová voda (se slovy „ale je nějaká kalná“) a bylo jasné, že domů se už nepojede. Ale že to vypadá, že Mareček bude na světě až večer. Taťku pustili dovnitř a nafasoval krásný modrý obleček. Mamku nechali ještě chvíli na monitoru – to už bylo 6:00 a došlo ke střídání směn. Přišla nová PA (paní Knorová) a zkontrolovala si mamku se slovy „Máme tady jeden pozitivní nález z těch 3cm čípku, jsme se dostali na 3 cm do šířky“. Hm, jenže stále tedy chybělo 7 cm do šířky. Taťka se ještě ptal, jak dlouho to bude trvat a to už mu PA řekla, že do oběda to bude hotové. Mamka nafasovala Dopegit na tlak a začala být tak nějak mimo. Pak ji PA vyhnala z porodního lůžka, že nesmí ležet. Že si může skákat ve sprše na balonu, že smí na dvoubalonu skákat v místnosti, že smí prodýchávat, ale ne ležet. Kontrakce začaly pomalu zesilovat a začalo to být více a více nepříjemné, spolu s tím, jak postupně odcházela plodová voda. Ale mamka statečně skákala na balonu a taťka ji všude statečně kontroloval. Taťka se stále mamky ptal, jak jí může pomoct, ale ona říkala, že nijak. Takže po nějaké době seděl tak říkajíc zhroucený v křesle a jen pozoroval a kontroloval mamku. PA přišla na kontrolu, to už bylo skoro osm. Mamka dostala vynadáno, jak to, že sedí na porodním stole. Ale taťka hned bránil – ona 20 minut skákala ve sprše na míči a pak 8 tady na tom dvoujbalonu, teď si akorát sedla. PA opět zkontrolovala mamku, že se nám to hezky rozjíždí a mamka říkala „auvajsky, jauvajsky, to to bolí, to to bolí“. Tak dostala napíchnutí do ruky a nějaké utišováky. Pak bylo rozhodnuto, že je na řadě klistýr. Musím říct, že utišováky začaly působit. Ale ani ne tak na tu bolest, jako spíš na mamku, která přestávala vnímat, co se kolem ní tak úplně děje. Pamatuje si, že ji PA řekla, že už nemá dýchat dlouhými výdechy, ale krátce a mělce. Opřít se o kraj postele a drobně poskakovat (mamka při každém stahu stoupala na špičky a to jí také zakázala). Pak se PA ptala, jestli mamka má jakoby tlak na velkou. Když mamka řekla, že ne, tak PA opět odešla. Mamce prolétlo hlavou, aha, takže příště říct, že ano. Mezitím se mamka hezky kaučovala slovy „To nedám, to nedám, ne to dáš, to teda dáš“ A taťka na ní jen zděšeně koukal. Chvíli po 10 hodině PA řekla, ať si teda mamka lehne na stůl. Dostala další várku utišováků. PA, jak to vypadá a po chvíli volala sestřičku a chvilku na to dorazila i paní doktorka. Mamce řekli, ať si lehne jakoby na bok, chytne se za pravou nohu a zkusí zatlačit – hlavička totiž nebyla stále dostatečně sestouplá. Asi třikrát, nebo čtyřikrát mamka tlačila na boku a pak už ji položili na záda a měla tlačit normálně. Třikrát zatlačila a pak všichni začali říkat, že vidí hlavičku. Mamce to ale vůbec nedocházelo až ve chvíli, kdy táta řekl, zatlač, už vidím hlavičku – poslušně zatlačila a Mareček byl na světě. Sestřička ještě řekla „to je ale macek“ a odnášela Marečka pryč. Mamka ještě zaslechla, jak Mareček začal brečet a říkala si, dobrý všechno je v pořádku. Rychle mu přestříhli pupeční šňůru. Táta se v tu chvíli tak nějak otočil, a když sestřička říkala, že si má jít Marečka hlídat, tak jí vůbec nevnímal. Proto mu musela mamka říct „Marti, to bylo na tebe“. Marečku, tebe donesli čisťoučkého v zavinovačce – taťka tě poctivě choval zatím, co mamku sešívali. Nástřih vůbec nevnímala, ale stále dokola se ptala „Kolik tam mám stehů, kolik tam mám stehů“ a paní doktorka ji na to říkala „Ještě to není došité, ještě to není došité“. Poslední tři stehy už máma velice dobře cítila, ale pohled na tebe ji moc pomáhal. Paní doktorka Hrubá ještě čekala, až vyjde placenta – PA hodně tlačila mamince na bříško, aby vyšla (a to bylo opravdu dost nepříjemné – ještě teď mě v místě toho tlačení občas bolí). Přisátí proběhlo v pořádku – jen bohužel zde nebyla laktační poradkyně (a je možné, že i toto způsobilo následující problémy s kojením – moje mlíčko ti nestačí), aby poradila, jak na to. Mamce pak donesli obídek – ani neví, co to bylo, jedla spíš automaticky, protože byla stále jako omámená. Začala si všechno uvědomovat. Pak jí řekli, že se jde na oddělení šestinedělí. A tak jí táta vzal všechny věci a ona za ním ťapkala na pokoj. Táta byl moc statečný, máš nejlepšího tátu na světě. Moc krásně se o tebe staral a stará. Maminka je moc ráda, že ho má, a vás dva – ty svoje kluky – by za nic na světě nevyměnila. Tak takhle to probíhalo u nás. Jsem moc ráda, že je Mára na světě a zároveň mě strašlivě mrzí, že nikdy nepozná svého dědu. Ty dva se mi totiž minuli o 31 dní. Děda se na prcka moc těšil. Společně jsme kupovali kočárek a on říkal, že je supr, že se mu s ním bude moc dobře jezdit. Strašně mi chybíš tati :o(

Anička, 5.3.2012

29.2. jsem byla na poslední kontrole v porodnici a bylo mi řečeno, že mám už i málo vody a že mám tedy druhý den ráno nastoupit do porodnice. Ve čtvrtek ráno jsem se tedy dostavila na rizikové odd. FN Plzeň. Pak začlo vyvolávycí martýrium podobné tomu, co popisovala Štěpi123. Večer Hamilton. Božínku, to je vám fakt nepříjemný a to jsem ještě netušila, že mě to čeká ještě 6x. Od půlnoci nejíst, nepít a ráno oxitocinový test. Při něm jsem měla údajně (já nic necítila) 3 kontrakce. Jenže to bylo taky všechno. Na porodních cestách nic, ani na špičku prstu a kontrakce pak už taky žádná. Takže najíst, na pít a od 12 zase nejíst, nepít s tím, že večer dostanu přípravnou tabletku. Večer tabletka, hamilton, monitor. Najíst a pak zase od půlnoci nejíst nanovo. Vzhledem k tomu, že jsem měla těhotenskou cukrovku a byla navyklá jíst po 2 hodinách a pít 4 litry denně, začlo mě být už docela blbě a i moje krásná glykémie, kterou jsem celé těhotenství zuby, nehty držela v normě, začala stoupat. Takhle se všechno opakovalo další dva dny. Já už byla naprosto zoufalá a byla jsem přesvědčená, že snad neporodím. Měla jsem permanentní hlad a žízeň a cítila jsem se strašně slabá. A pak to začlo. V pondělí ve 3 v noci mi začaly taakové slabé bolesti v zádech. Ještě jsem zůstala ležet a měřila jsem na hodinkách jestli se pravidelně vrací. Naměřila jsem, že cca po sedmi minutách a tak jsem se zvedla a šla za sestřičkou. Ta mě dala na monitor, na kterém původně kontrakce nebyly vidět. Pak jsem docela dobu čekala na paní doktorku, která mi sdělila, že nejsem otevřená ani na dva prst a ať jdu zpět na pokoj a ať si dám sprchu a pokud budu mít bolesti silnější, tak ať cinknu na sestřičku, že mi něco píchne. Mezitím mě kontrakce začaly bolet. Křížové bolesti... nádhera... První sprcha docela zabrala a uvolnila, ale další už nepomohly a začalo to bolet pekelně. Zazvonila jsem na sestřičku a dostala injekci. Úleva se nekonala a při kontrakcích se mi navíc začal zvedat žaludek a začala jsem zvracet. Tak jsme šla na další monitor, na kterém už kontrakce byly. To bylo 7 hodin a přiběhl taťka. šli jsme čekat na vyšetřovnu na paní doktorku. Kontrakce po třech minutách a pekelně bolely a paní doktorka nikde. 10min, 20 min, 30 min. Už jsem začala být vzteklá a začínala jsem se bát. Na vyšetřovně s námi byla jen žákyně, která moc neporadila a já začínala být zoufalá. Pak konečně přišla paní doktorka a odeslala nás o patro výš na porodní sál. Na porodním pokoji jsme dostala klistýr a pak mě odeslali do sprchy. Byla jsem hrozně vyprahlá a hladová. Ve sprše už jsem se neudržela na nohou. Ještě, že tam byl se mnou taťka. pár kontrakcí jsem rozdýchávala ve sprše na všech čtyřech a pak mě vzali na stůl a začaly mě nalívat glukózou do žíly. Při bolestech jsem při každé další byla přesvědčená , že žádnou další už nemůžu přežít. Píchli mi vodu a bolesti ještě zesílyly. Řvala jsem jak tur a styděla se za sebe. Pak přišelk nějaký maldý doktor a začal se ve mě hrabat. Jestly předtím mě kontrakce bolely, tak tohle bolelo ještě 10x víc. Řvala jsem jak blázen až se přšla podívat staniční kdo je to slišet přez tři místnosti a to mi snad zachránilo život. Paní staniční totiž zjistila, že mám plný močový měchýř a vycévkovala mě. Strašně se mi ulevilo. Jak jsem byla dehydrovaná, tak do mě nalili 3 flašky glukózy. Pak už se mi paní staniční věnovala až do konce. Malá trochu otálela se sestupováním, tak doporučila ať si stoupnu. Já se ale neudržela na nohou. Naštěstí mám dvoumetrového taťku ragbistu, který mě držel. V podstatě jsem na něm asi 3 nebo 4 kontrakce visela a pak jsem mohla konečně začít tlačit. Bylo to asi 5 nebo 6 kontrakcí a měla jsem pocit, že ji ze mě paní staniční doslova vytáhla. Aička se narodila ve 12:33. Taťka si se mnou docela užil. Jednou mě dokonce proplesknul, když jsem to chtěla vzdát :-D Díky jemu a hlavně paní staniční i milé PA

... porod naší lásky, Nicolky ...

Tak jsem se dostala k tomu, sesmolit ten náš porod - Nicolka se narodila ve 2.25 hod dne 06.03.2012:)) Začlo to 05.03.2012 nějak ve dvě ráno, bolesti, které sice mě nenechaly spát a já furt sledovala na mobilu, po kolika min se to opakuje, bylo to po 7-5 min, ale já furt nechtěla věřit, že je to ono, protože se to dalo vydržet, tak jsem furt čekala a čekala, přítel se budil a neustále ptal, jak mi je, bylo to furt stejné, ve 4 ráno jsem si dala sprchu, vůbec nepomohla, ale chtěla jsem ještě čekat... Přítel chtěl jet, tak jsem mu řekla, že vydržíme do 5, pak do 6, no a pak jsme teda sbalili tašky a jeli. Když mě v porodnici přijali, dali mě na pásy, vyšetřil mě primář a řekl mi k tomu jen to, že to jsou poslíčci... Takže jsem si připadala jak debil, páč poslíčci přece nejsou v pravidelných intervalech a vymizí po sprše či tak, no nic, no... Poslali mě na tzv. čekanky, že tam zůstanu do rána, pokud do rána neporodím, pustí mě domů... Vůbec jsem tam nechtěla být, ale nic jiného mi nezbylo. Přítel odjel domů... Odpoledne se ta bolest začala zhoršovat, pozvracela jsem se po obědě a bolesti byly po 2 min. PA mě prohlídla a řekla, že to jde pomalu, že jsem otevřená na 1 prst... Ale že je to pokrok... Odpoledne za mnou byl ještě přítel, to už jsem bolesti dost rozdýchávala... Pak odjel a já chodila do sprchy, skákala na míči a bylo mi čím dál hůř, nevěděla jsem, v jaké pozici být, jak ta bolest se mnou sloumala... Nakonec mi dali nějaké čípky do zadku, aby popohnali otvírání, to jsem byla na 2 prsty, takže zase sprcha, míč a kruté bolesti... Nějak kolem 8 večer jsem se otevřela na 4 prsty, padlo rozhodnutí, že mi píchnou vodu. Volala jsem příteli, ať přijede za hoďku, že jdu na sál... To už jsem žebrala o epidurál, protože jsem únavou a bolestí fakt nemohla, bylo mi až zle od žaludku... Vodu mi píchli asi v půl 9, to mi ještě PA říkala, že ty kontrakce budou jiné, možná lepší a daj se vydržet, no a ony byly ještě horší, skučela jsem jak pes a celá se bolestí třásla... Epidurál mi slíbili do půl hodiny, páč doktor měl něco důležitějšího... Přišel skoro za hodinu, takže jsem se furt jen ptala, kde je ten doktor, skučela a třásla se bolestí... Nakonec přišel, epidurál fakt zabral, ale byla jsem upozorněná, že pokud do 1,5 hod neporodím, přestane účinkovat... Ale můžou mi dát ještě jednu dávku... No a já neporodila, neotvírala jsem se, byli jsme asi na 6 prstech... Takže začly znova ty brutální bolesti, přítel mi natahoval ruku, abych si neblokovala kapačku, protože jsem sebou fakt šila... Škemrala jsem o epidurál, PA ale řekla, že to je brzy, až budu víc otevřená...Zase jsem dostala ty čípky do zadku, nicméně to šlo stále pomalu, tak jsem ještě dostala něja kou kapačku na to, abych se otvírala rychlejc... Nakonec mi tu další dávku epidurálu dali... Rodit jsem začla kolem té druhé, branka sice stále malinko byla, ale PA se rozhodla, že to zkusíme... Tlačila jsem jak o život, v leže, ve stoje, ale malá se vracela pořád zpátky, přítel říkal, že byly vždy jen vidět vlásky a pak zase zmizly... Pak najednou přišla doktorka a ještě jiná PA a v rychlosti začly jednat. Nástřih (přítel na to koukal a řekl, že mě teda nastřihla fest, že se stím fakt nemazlila... Jenže ona by malá díky její špatné porodní poloze jinak nevylezla...), tlačení, kdy mmi PA tlačila i na břicho, protože malá byla zas nahoře a pak to přišlo, poslední tlačení a byla venku, musela jsem se na ni podívat a viděla jsem, že má pupeční šňůru kolem krku, až pak mi přítel řekl, že ji měla omotanou 2x... A nešla vytlačit, protože byla otočená ve špatné poloze, tzv. předhlavím, takže měla hned po porodu šišaté čelo (to se jí naštěstí hned srovnalo, dnes by to nikdo nepoznal, jen z těch fotek...:)) No a pak jsem ji měla u sebe a v tu chvíli jsem se zmohla jen na \"ona je krásná\" a \"vše zapomenuto\", protože za to, že ji mám, to všechno stálo a sice teď u toho řvu, jak to píšu, ale řvu zase jen proto, že jsem šťastná, že ji mám a že je zdravá... A právě pro tohle všechno jsem taky šťastná, že mám přítele, který tohle všechno se mnou zažil, já ho vlastně od porodu miluju víc než dřív... Kdyby nebylo jeho, nemám ani Nicolku...

Jiříček, 24. 2. 2012, 3870g, 51 cm

Dne 22.2. jsem se byla přijata do porodnice na vyvolání porodu, byla jsem 41+3 tt. Myslela jsem, že mě přijmou a hned začnou vyvolávat, ale vše bylo jinak, přijali mě na odd. rizikového těhotěnství s tím, že mi další den udělají oxytocinový zátěžový test a 24.2. dají tabletu na vyvolání. Byli jsme z toho, že tam mám ležet dva dny jen tak, já i manže ldost rozhození. Nějak jsem tam teda přečkala 1. den, Zdenda u mě byl celé odpoledne, taky mě zas vyšetřili, udělali monitor. Od půlnoci jsem nejedla, nepila a ráno mi udělali ten test, potom další vyšetření, kde mi opět potvrdili, že porodní cesty jsou stále nepřipravené, to mě vždycky děsně „povzbudilo“, to slyšet. Odpoledne Zdenda, toho už jsem musela po chvíli poslat domů, protože jsem jen bulela a zkrátka na mě dosedla strašná deprese, ještě když jsem ho viděla, jak se trápí, že mi nemůže pomoct a musí mě tam nechat, chudáček. Další vyšetření, to už jsem se bála kadého doteku tam dole, protože při každém vyšetření se na mě doktoři usmáli a se slovy „tak tomu trochu pomůžeme“ udělali hamiltonův hmat, který, když je to potřetí, počtvrté…. bolí jako blázen. Následoval další ortel, že porod. cesty opět nic, zavedli mi nějaký gel, aby porodní cesty trochu postoupily. Probrečela jsem půlku noci, bylo mi zle, měla jsem strašnou žízeň, fakt jsem i popřemýšlela, jestli za to to miminko stojí a jestli jsem s těhotenstvím neudělala obrovskou chybu. V půl deváté jsem šla opět na vyšetření, dr. jsem se totálně složila na vyšetř. křesle, rozbrečela jsem se tam jak malá holka, deprese pracovala na plné obrátky. Ale alespoň mě dr. trochu potěšila, že jsem otevřená na 2 prsty, tak se to trochu vylepšilo a že dáme tabletu. Na pokoj si pro mě přišla sestra, píchla mi glukozu, protože jsem byla už strašně vyhladovělá a hlavně vyžízněná, odvedla mě na porodní sál. Hurá, už se konečně něco děje!! Do toho tam přišel i můj muž, který byl nedočkavý a nemohl doma čekat, až ho zavolám. Tak vlastně přišel akorát. V půl desáté mi dr. zavedla tabletku, připojili mě na ? hod. na monitor a pak nás nechali se Zdendou samotné. Zatím mě žádné kontrakce netrápily, tak nám spolu bylo strašně krásně, tulili jsme se a povídali. Po dvou hodinách mě přišla dr. zkontrolovat, porodní cesty stále nastejno, dala druhou tabletu, ? hod. monitor, to už jsem kontrakce cítila po pěti minutách, bolest se stupňovala, kontrakce stále častěji, měla jsem strašnou žízeň a udělalo se mi blbě, na omdlení. Zdeněček zavolal PA, ta mi změřila tlak, 100/60, hm, tak proto. Dovolila mi vypláchnout pusu vodou, tak se mi trochu ulevilo. Zdenda mi tam byl velkou oporou, nevím, jak bych to tam sama zvládala s tou mou psychikou a únavou, byla jsem už docela vyšťavená. No, nejvíc mě dostal přednosta odd., který mě přišel vyšetřit a řekl, že porodní cesty nepostupují, bolest je jen z té tablety a abych se vrátila zpět na oddělení, že to dnes zastavíme a zkusíme to znova v neděli. Tím mě teda dostal na to pověstné dno, já se vrátila na odd., mohla jsem se najíst a napít, jíst jsem nemohla, jak jsem měla všechno sevřené, tak jen trochu kompotu a ovoce. Dostala jsem injekci na zastavení těch kontrakcí, byla jsem strašně unavená, tak jsem poslala Zdendu domů, že jako zkusím spát. Nechtěl, ale nakonec šel, že přijde zpátky, jen co se vzbudím. Bolest nepřecházela, tak ze spaní nebylo nic, najednou tlaky, rychle na velkou, to asi ten kompot, šla ze mě i krev i stolice. Zavolala jsem sestru, ta poradila sprchu, buď bolest přestane nebo se rozjede konečně porod. Tak jsem šla do sprchy, cestou přes wc, zas na velkou a do sprchy, to už mi ty tlaky přišly dost podivné, jako kdybych rodila, ale snad ne ve sprše, že jo! Z pokoje jsem zavolala sestru, a že teda jdeme za dr. na vyšetřovnu, tam jsem došla s vypětím všech sil, zdálo se mi, že ze mě něco leze, „vyskočila“ jsem na vyšetř. křeslo, PA koukla a fofr pro dr., že mám venku hlavičku, tak jsem taky koukla a ono fakt jo, Jíra koukal ze mě ven. Přišla dr., dvakrát jsem zatlačila a chlapeček byl venku, krásně, jako po másle, bez nastřižení, celé to trvalo tak 10 min. Musím říct, že na vyšetřovně neměli ani peán, ani nůžky, vůbec zde nebyli připraveni na porod, tak se čekalo s pupeční šňůrou, až přiběhne PA z patra nad náma, kde jsou porodní sály, s porodnickým balíčkem. Moc mě mrzelo, že u toho mou vinou nebyl manžel, ten přijel 10 min. poté a že jsem si nemohla chlapečka hned pochovat a přiložit, dali mi ho až po 3 hodinách, protože na vyšetřovně na to nebyli připraveni a Jíra by prochladl. Takže porod podle mých představ se fakt nekonal, po ortelu přednosty odd. se Jíra naštval a vyletěl jak rakeťák. Hlavně, že je zdravý a vše dopadlo nakonec dobře. A jak jsem jednu dobu pochybovala, tak to, že máme Jíru mě přesvědčilo, že všechny útrapy za to stály, není nic krásnějšího než držet ho v náručí a sama být v náručí mého muže.

Rozárka, 6.1.2012, 3480g, 50 cm

Ve středu 4.1. jsem byla na kontrole v porodnici a na monitoru. Náznaky porodu žádné a břicho obrovské i podle Dr.V pondělí jsem tedy měla přijít na příjem. Vhrkly mi slzy do očí- začala jsem se bát. Teprve jsem si uvědomila, že život, jaký znám, končí.Tak jsem už zůstala nervózní. V pátek ve 4:30 jsem se vzbudila a ucítila jednu ze svých bezbolestných kontrakcí( poslíčky jsem měla snad už od 5. měsíce), poslední týden už byly poslíčci dost silné. Ucítila jsem vlhko a rychle jsem začala přemýšlet, jestli jsem si cvrkla( to se mi poslední měsíc občas stalo) nebo že by voda???Tak si říkám: vstanu a uvidim. Vstala jsem a viděla- za minutu řádná kaluž. Tak jsem stála a říkám: Míšo..., Míšo...praskla mi voda!!Míša začal běhat sem a tam, mezitím se mě stihl zeptat, co má dělat, načež jsem mu řekla, ať si jde vyčistit zuby a v klidu se oblíkne a poshání si věci, co potřebuje. Když přestala voda téct, šla jsem na WC, dala si vložku a hned viděla, že voda je zelená. Tak jsem Míšu popohnala, že musíme jet co nejdřív.Ten začal šílet, páč jako správný otec čekatel neměl nic připravené, začal hledat kartu a baterky do foťáku- nic nenašel :-DDo půl hoďky jsme byly na cestě do Jičínské porodnice. Cesta trvala asi půl hoďky,museli jsme vzít ještě benzín- byli jsme zkrátka připravení :-DPo cestě kontrakce po 10 min, začínaly lehce bolet. Při každé kontrakci tekla ještě spousta plodové vody( nevim jak mě napadlo, že vložka mi bude stačit:-D), takže než jsme dojeli, tak sedačka v autě durch.Než jsme dojeli výtahem nahoru, tak jsem to měla nateklý i v botech a pěkně mi mrznul zadek.Příjem, monitor- mezitím kontrakce po 5 min a už začaly bolet víc. Asi v 6:30 jsme šli s přítelem na předporodní pokoj. Byla jsem strašně ráda, že tam přítel mohl zůstat se mnou, jelikož porod byl dle Dr. opravdu v začátku. Asi v 10 hod jsem se už přestala smát. A v hlavě jsem si pořád rozmýšlela, jestli si řeknu o epidural. Přišla Dr, prohlédla mě a než jsem stačila otevřít pusu, tak mi řekla, že po obědě mi píchnou něco proti bolesti. Tak jsem si řekla, že to ještě dám a kdyžtak si pak řeknu. Asi v poledne proběhla příprava a pak jsem se hodně dlouho nehla ze sprchy, páč to bylo jediné, co trochu pomáhalo snášet ty bolesti. Pak mi někdy píchli v té chvíli už opravdu vytouženou injekci do zadku.Bolesti to hodně otupilo, ale v téhle chvíli už nemám přehled jestli jsem byla ještě na hekárně nebo už na porodním sále. Každopádně po chvíli- mě se zdálo, že tak po hodině a půl a dvou- jsem si řekla o další injekci. PA mi řekla, že je to moc brzy, že kdyžtak dýl. Do sprchy mě už museli pomalu přemlouvat, páč vstát byl pro mě nadlidský úkol. Strašně se mi nechtělo,chtěla jsem mezi kontrakcema spát a spát. Když mě přítel přemluvil do sprchy, tak mě tam musel hlídat, protože jsem na míči neustále usínala. Pak si nic moc nepamatuju, ale byl to každopádně mazec. Asi v půl pátý jsem začínala mít pocit, že mě to nutí tlačit. Dr. řekla, že to může trvat ještě 2 hoďky, ale že u mě to tak dlouhé nebude. Začalo cvičení- na bok na čtyři, opřít tuhle, opřít tamhle, na bok, na čtyři, procházka na míč, procházka na záchod- to bylo snad úplně nejhorší. Přitom jsem¨měla povoleno lehce zatlačit při každé kontrakci, aby se hlavička dostala pěkně dolu. Dr. byla absolutně skvělá. Moc si toho nepamatuju, ale měla jsem z ní strašně dobrý pocit.Co mě totálně naštvalo, byly dvě PA, které se v mých největších bolestech někde v té fázi před tlačením začali na sále nahlas bavit a vyprávět si něco strašně vtipnýho. Začali se tam nahlas smát, kdybych měla sílu, tak je pošlu z fleku do hajzlu. To bylo absolutně neprofesionální, nechápu, že nemohly zajít do té jejich místnosti vedle.To je taky asi jediná výtka k celému porodu. V 17:23 na nás na jednu kontrakci vykoukla naše Róza. Tlačení mi šlo :-D. Žádný nástřih, jen pár vnitřních stehů. Ještě jsme čekali na kontrakci, aby vyšla placenta, ale nic. Tak jsem zatlačila a byla venku.Skvělý porod, skvělá Dr., jen škoda, že nevím, jak se jmenovala. Přítel byl celou dobu se mnou a byl mi velkou oporou. Byl tiše, držel mě za ruku a když bylo potřeba, tak mě opravdu podržel.Díky Míšo!!!

Štěpánek, 20.2.2012, 3810 g, 51 cm

Celé těhotenství jsem si přála aspoň jednou \"porodit normálně\" = bez vyvolávaček. Bohužel ani tentokrát se mi to nesplnilo. 17.2.2012 jsem byla u svého Dr. na posledním monitoru, ani jediná kontrakce, miminko v pořádku, ale v pondělí jsem dostala povel nastoupit do porodnice, to jsem měla být 40+6. V sobotu se mi ještě stačili na poslední chvíli udělat hemeroidy, takže jsem si pěkně protrpěla celý víkend a se strachem jsme v pondělí vyrazili směr porodnice.Po příchodu monitor, utz, všechno v pořádku a prý kdy teda že chci rodit. No nechtělo se mi samozřejmě :-D , ale v rámci toho abych už to měla za sebou, že teda hned to pondělí. Dr. se rozhodla, že dostanu tabletu Prostinu a pak se uvidí co dál. No neprozřetelně jsem jí řekla, že posledně to po tabletě vůbec nešlo, tak že dáme dvě a kdyby to bylo moc, nebo to nepostupovalo, že mi slíbí epidurál, ale jsem na 2 cm otevřená, že si myslí, že to půjde.Takže v půl 10 jsem dostala první tabletu, po hodině kontrakce po třech minutách, dost silné. To jsem se zaradovala, že druhá tableta už nebude potřeba. Bohužel, v půl 11 jsem dostala druhou a téměř okamžitě přišli kontrakce po minutě a půl a už pěkně silné, musela jsem je prodýchávat a jak sestřička řekla, jsou to ty, co už lámou v pase. Po další hodině jsem šla na přípravu - Yal, sprcha - kde mi praskla voda. PA zbytek vody \"vypustila\" a pak teprve nastal mazec :-) . Porodní sál už jsem odmítala opustit, manžel chudák byl nešťastný při pohledu na mě. Kolem druhé už jsem si řekla o epi, bohužel anesteziolog byl na sále, takže smůla, nálaz se zasekl na 5 cm. Můžu říct, že opravdu nikdy jsem neměla ten pocit, že buď zabiju sebe, nebo tu \"ženskou\" co mi odmítla sehnat toho anesteziologa :-D . Kdybych se mohla zvednout a utéct, tak to udělám. Během půl hodiny jsem při kontrakcích cítila, že břicho začíná tlačit za mě, při každé další kontrakci to nutkání bylo silnější a silnější, tak jsem požádala PA, ať mě vyšetří .... kupodivu zbýval už jen lem . Nechápu proč najednou všichni odešli, že si to mám ještě prodýchat .... prostě to nešlo, tlačit jsem musela, tak jsem poslala manžela, ať pro ně rychle běží, nebo bude to dítě rodit on :-D . Abych to dál neprodlužovala, tak pak na 3 zatlačení bylo naše velké štěstí venku, sice se cestou trošku zasekl, ale všechno dobře dopadlo a v 15,08 se z nás stali trojnásobní rodiče . Ještě teď mám slzy v očích, když si na ten krásný pocit vzpomenu, když vidím tu radost a štěstí v očích mého manžela. Sice si to tady asi nepřečte, ale moc mu děkuji za všechno, za jeho podporu, lásku, za to, že to se mnou vydržel od začátku do konce, i když to pro něj bylo jistě složité. Miluju tě, miluju naše děti

Jonášek 12.2.2012, 49 cm, 3.375 kg

Tak píšu, jak jsme si šli pro našeho Jonáška...Minulý čtvrtek na kontrole se nic nezměnilo, placenta s infarkty, čípek tak ještě na tři týdny, monitor a průtoky ok, plodové vody málo, ne-li nula. Bylo rozhodnuto, že v sobotu se jde na vyvolání, nepomohly ani moje lidový pokusy, hmaty Dr.ani přemlouvání...Bála jsem se moc, hlavně že jeden zásah vystřídá druhý, že vše skončí císařem a že se pak pro návrat záchvatů migrén a jiných lapálií nebudu třeba schopná o malýho postarat...V pátek večer ještě proběhla uplně zbytečná partnerská nepohoda, cítila jsem se hrozně sama...zpětně vím, že jen přítel nezvládl svou a moji nervozitu, strach a v pátek prostě nedokázal být extra oporou...V sobotu ráno jsme nastoupili do nemocnice, monitor ok, ale ta placenta šílená a čípek 3cm, tvrdý, miminko nahony vzdálené porodním cestám... Dr. nevěřila, že se vyvolání povede a směřovala vše zároveň na císaře, tj.žádný jídlo, odběr krve...přítel byl uplně zelenej a přestal mluvit, je taky lékař a asi doufal, že to půjde samo..spolkla jsem první tabletku a šla se ubytovat, ještě jsme trochu řešili stavbu, snažila jsem se srandovat, za dvě hoďky další monitor, miminko ok, ale žádný posun, teda ani jsem nic necítila...někdy v té době rodinní Hujeři nastupovali v Praze na vlak a fičeli za mnou....další tableta...po asi hoďce a půl jsme začala cítit kontrakce, huuuuurááááá, byly vidět i na monitoru, a protože jsem další vyvolávací tabletu dostat nemohla, na vodu bylo brzy a na oxytocin taky, byl naordinovaný klystýr i jako příprava na císaře, po něm se vše uklidnilo...byly asi 4 odpo, monitor ukázkový a tak Dr. rozhodla, že když jsem tak odhodlaná rodit a miminko je v pořádku, odpočinu si do druhého dne a ráno se to ještě zkusí, ok, přijeli Hujeři, vypadali hůř než já...večer jsem dostala nějaké spasmolitikum na spaní a uvolnění, čípek byl asi jeden cm a měkčí...Ráno monitor ok, ale čípek opět tvrdý, Dr. už zoufalá..přivezli maminku, co za 9 minut porodila, rozbrečela jsem se..., spolkla jsem tabletu a po dvou hodinách opět nic...tak Dr. že ji zavede přímo k čípku, to teda bolelo, musim uznat, zároveň mi řekla, že když to nezabere, půjde pro něj, aby nám nezačal pomalu odcházet...něco se zlomilo, říkám si, o co mi jde, hlavně ať je venku, jakkoliv a ono jo..začala jsem do hodiny cítit pořádný kontrakce, jako echt silná menstruace, tlak dolů, fakt mi bylo blbě, volám příteli,ať přijede, jdu za sestrou, že cítím hroznej tlak a jestli ještě můžu do sprchy, řekla, že hlavička sestoupla, ale hrdlo je zatím zavřené...ve sprše už mi bylo fakt blbě...přijel přítel a šli jsme na monitor, kontrakce sílily, ale nikdo mi je moc nevěřil, na monitoru nebyly skoro vidět, čas postupoval, kolem jedné jsem byla otevřená na tři cm, Dr. píchla vodu - bylo jí jedno deci - už jsem jen ležela na boku, ani jsem nepípla a navzdory všem ostatním jsem tušila, že rodím, ale říkaly, že je to tak na šest hodin a že ty pravé kontrakce teprve přijdou..tak to mě zabte...kolem druhé šeptám, že asi rodím, mrkli na mě a že šest cm, přítel s Dr. se dohodli, že mi dají epidurál, který jsem nechtěla, ale kontrakce nebyly vidět, tak si mysleli, že jen špatně snáším bolest...po druhé hodině jsem dostala epidurál, seděla jsem obkročmo na židli a moc příjemnej a hodnej anesteziolog mi ho napíchával, přítel mě podpíral zepředu, pořád jsem mu říkala, že už rodím, do židle jsem citíla hrozný tlak...položili mě a dali glukozu, protože jsem zase nic nesměla jíst a už jsem měla dost, říkám, že teda jestli můžu na záchod, tak že jo i s kapačkou, slyším, jak se Dr. něčemu smějou, vtipkujou...najednou tlak, šeptám, že rodím, zvyšuju hlas, jak mi síly dovolí, všichni příběhli, dotáhli mě ke stolu, kde nebyly schystaný ani ty nášlapy, Dr. křikla na přítele, ať mi aspoň chytne nohu pod kolenem, říkám, že nechci, aby to viděl:)... dostávám desetisekundovou instrukci a slyším, jak říkám, že muuusíííím tlaaaačíííít a šup hlavička, ještě zatlačte na ramínko....coooo? dobře...šup a Jonášek 14.37 vyletěl jak raketa a vyklouzl na pultík a řval, holky, ten tak řval, dostala jsem pusu, malýho odnesli, mně se odloučila placenta a šlo se na šití...až na steh u močové trubice nebolelo, začal zabírat epidurál:), pak mi ho dali, přítel svítil jak lampion a malej se hned přisál...pak dvě hoďky na sále, sprcha a přesun na pokoj, tam byli už Hujeři, přítel a dovezenej pan Jonášek:), bylo to krásný, pak jsem jim říkala, že kdyby mi věřili, že rodím, mohl to být uplně pohodový porod, ale prý se někdy kontrakce na monitoru zobrazují zkresleně:)...přítel mi moc pomáhá, doma máme ten uzlík a je to moc hezkej pocit, jsem šťastná, že to Jonášek zvládl a Dr. měla pevné nervy na takový postup. musim říct, že cítím velké štěstí. M

\'\'Porod\'\' Danečka

No asi se ptáte proč porod v uvozovkách :), zde je prosím vysvětlení...13.2. v 7 hodin ráno jsme naklusali do porodnice na vyvolávání, příjem byl rychlý, vzala jsem si nemocniční košili a šoupli mě na monitor. Všechno vypadalo ok. V 8h mi píchli antibiotika a přišla mladičká doktorka, byla jsem otevřená na 2 prsty. Vzala nástroj píchla plodovku, celkem to šlo, žádná hrůza... V 8:50 začala křivka monitoru prudce klesat, srdeční aktivita miminka byla kolem 80-90:(...najednou byl u mě primář, docent, 2 doktoři a spousta sestřiček, klepala jsem se jako osika. Všichni se dohadovali co dál a čím to je. Primář přistoupil k císaři, docent zas že chvilku počkáme, jelikož se aktivita vyšplhala na 114, 140 a pak 150 :)...zeptala jsem se čím to je a bylo mi sděleno, že vlivem odtoku plodové vody stoupal tlak na placentu (prý syndrom něčeho, nevím). V 9:10 mi píchli oxytocin, začaly kontrakce po 5 min., ze začátku dobrý, ale pak byly bolesti větší a větší. V hekárně jsem byla do 12 , otevřená na 5cm, monitor ok. Manžel mě držel za ruku a povzbuzoval . Vedle jsem slyšela dětský pláč a pak další...hmmm, kdy budu já, pomyslím si. Asi ve 12:30 začala křivka monitoru zlobit, byla přerušovaná a nepravidelná. Přišel doktor se sondou, aby naměřil přísun kyslíku pro miminko...max hranice byla 24 nic moc...hmmm, padlo konečné rozhodnutí - císařský řez...sakra, manžel měl na krajíčku a já vynervovaná, do toho kontrakce. Svlíkám se donaha, manžel musel čekat venku. Poprvé v životě vidím operační sál, jako ve filmu, všichni v roušku, sterilizované a chladné prostření. Napíchli mě na všelijaké přístroje a budu v celkové narkóze (každá minuta byla drahá), hmm, bylo mi líto, že neuslyším jak malý poprvé zakřičí, ale na druhou stranu jsem se modlila, aby se narodil v pořádku a hlavně živý . Poslední co si pamatuji bylo, že ten kyslík nějak štípe... Cítila jsem příšernou bolest v oblasti břicha a hlasy lidí, sestřičky a doktoři mě právě odvezli po zákroku na JIPku. Byla jsem totálně zdrogovaná :), ale první otázka byla \'\'a co dítě\'\', ulevilo se mi, když Dr. sdělil, že je naprosto v pořádku. To bylo nějak kolem 15h...dostala jsem cedulku s údaji o svém synáčkovi, 12:50, 3448g/48cm, jupíííí to mi úplně stačilo, bolesti jdou bokem, hlavní je, že jsem MÁMA... Kolem večera mi přinesli ukázat malýho, byl kouzelný a celý po mamince , objala jsem ho a chovala (stačilo málo a mohla jsem o něho přijít...). Druhý den na Valentýna už jsem chodila po chodbě a chlálolila se sestřičkami, přijel manžel a strašně se divil, že neležím na lůžku a neřvu bolestí :). Na JIPce jsem strávila 2 dny, jelikož na šestinedělí neměli místo. Sestřičky byly úžasný, moc hezky se o mě starali. 15.2. mě přesunuli na šestinedělí, ale do nadstandartního pokoje, protože všude bylo plno. Super, máme s malým soukromý a manžel tu může být od rána do večera. Pokud malý nedostane žloutenku tak zítra 17.2. pojedeme domů, už se tak těším. Takže asi už víte proč \'\'porod\'\', neprožívala jsem to se vším všudy, kvůli mladé doktorce, trošku si spletla pořadí jednotlivých úkonů, no. Uznal to i docent...ale mě je to jedno, cítím se fajn, synáčka mám u sebe, to mi stačí...nemám ji to za zlé. Hlavně děkuji všem doktorům a sestřičkám z gynekologicko-porodnické kliniky v Pardubicích. Jste zlatí a přeji vám všem mnoho úspěchů v životě

Porod Matyho

Ahojky holčiny, tak jsem se konečně dostala, k tomu abych popsala svůj porod.V Úterý 17.1. jsem měla od půl noci poslíčky a pak celý den, říkám si zítra mám termín, asi to tak vážně bude.Ve středu 18.1. jsem šla do poradny, dr. říkál že se to rozjiždí že bych mohla do druhého dne porodit a nejpozději do tří dnů a ve čtvrtek mám jít do porodnice at si, už mě tam hlídájí.Ve čtvrtek ráno,jsme šli do nemocnice na ambulanci,pro jistotu už jsem jela s sbalená.Sestra mě poslala do kabinky a jakmile jsem se vysvlékla,aniž by mě někdo skontroloval, volala mě zpátky že mám jít rovnou na porodní,ať si mě tam přijmou.Říkám si tak to domů určo, už se nedostanu.Tak jsme vzali papíry a šli na porodní, tam nás uvítala příjemná sestřička.Vzala mi tašku, taťku jsem poslala domů a následovala jsem sestřičku.Šup hned na monitor na kterém jsem ležela hodinu, u toho jsme vyřizovali papíry a napíchli mi na zkoušku oxitocín.Nic... Pak jsem se přestěhovala na pokoj kde byly ještě dvě čekatelky.Ptala jsem se jich jak dlouho tam jsou a říkali že jedna od pondělka,druhá od úterka.Bože říkám si to tu můžu být taky do neděle a jen tak ležet a nic se dít nebude??? No a nedělo.V pátek mi dr udělal jen Hemiltona a zase nic.Dobře v sobotu ráno mi dr. že dáme tabletu na vyvolání.Říkám si te holčině co leží semnou na pokoji ji dáváte od pondělka a nic se neděje.No k mému údivu aaauu něco začlo bolet a to asi hned do patnácti minut.Bolesti celkem časté asi po 5 minutách možná ani to ne ale zatím v poho.Kolem 10 další monitor a ležela na něm i další rodička která už měla celkem silné bolesti, tak mi ji bylo líto.O půl dvanácté že si mám zajít ještě na polívku, říkám si sakra to ještě dnes nejdu rodit, že mě posílají na oběd?Na obědě celkem se ty bolesti dali kráasně vydržet a dělala jsem že jsem v poho.Hned po obědě jsem se šla vyhřát do sprchy a nevím ani kdy ale asi jsem měla na vložce plodovku a ve sprše ve mě jako by v zádech něco luplo,jestli to byla voda netuším.Sestra mě po sprše zkontrolovala a říká že zatím jeden prst, další monitor ptám se ji na epidurál bolesti posílili.začínám se kroutit, příjde dr. zkouší píchnout vodu která neteče a říká 4-5 cm, co?! Vždyt ted jsem byla na 1cm. Nestihám ani epi.Fajn budu to muset přežít.Sestra píchla něco na bolesti myslím že to nepomohlo a dala mi nálev.Pak hned sprcha a že mám ještě z ní vylézt,že mi napíchne kanylu.Bože začínám trochu víc skučet.Letím do sprchy na balon asi tři kontrakce tam přežiju a řvu na sestru, že asi už chci tlačit.Dohrabu se na sál opřu se o to křeslo a cítím hlavu hodně dole.Vidím dr.jak si tam sedí u PC v klidu.lehám si na křeslo a sestra říká, jo to už bude.Fajn bo jinak zdechnu.Dr mi říká jak mám tlačit,říkám si v duchu nerodím snad poprvé.První zatlačení s kraválem takže špatně.Druhé už bylo dobře třetí, špatně,čtvrté správně a hlavička je venku a a na páte je i venku celý, bože ta úleva.To byla, ale fakt rychlost.Malý se narodil 13:51 3200g 51cm.Půl hodky po porodu přišel za mnou na sál přítel dvě hodky jsem mu nezvedala tel.tak se přišel poptat u porodu být ale nechtěl.Takže to krásně vychytal.Zůstal tam snámi.Po dvou hodkách jsem se zašla vysprchovat pro mě něco novýho bo kdysi se chodilo až po 6 hodinách.Nestihli mě ani nastřihnout,takže šití bylo jen pár stehů.Nic mě nebolí a dojdu si až na nadstandart který je kousek od porodního sálu. No a ted už jen počkat do večera až mi dovezou malého.Vůbec se necítím jak po porodu a mohla bych klidně i snad domů jak mi bylo dobře.Usla jsem až v jednu ráno a spali jsme s malým až do sedmi.No holky krásný rychlí porod,přeji Vám všem takovou rychlovku. Dr. říkál že třetí už by měl jít , jak po másle.A taky že jo, takže budu na něj ráda vzpomínat.

Trapný dotaz o porodu...

Chci se zeptat, chápu to správně, že se novorozené dítě ještě celé umatlané položí na matku? Možná se mi budete smát, ale já bych radši už to miminko dostala umyté. Klidně nahaté, ale prostě nemám ráda pohled na krev a při představě toho všeho... no. Je to asi trapný dotaz, nechci působit jako fajnovka, ale... není mi třeba jasné, jak se taková matka pak má jít umýt, když má ještě ležet kvůli placentě... navíc jí musí být zima, když je mokrá... jak to vlastně je? Díky

Terezka, 26.1.2012, 2700g a 46cm

Takže, bude to román V úterý 24.1. jsem se byla zaregistrovat do porodnice. Doktorka mi říká, že mám porodní cesty nachystaný a nejspíš do termínu (6.2.) nevydržím. Je celkem logický, že když mám před porodem, že to bude asi nachystaný, tak jsem si z toho ani nic moc nedělala a dokonce jsem si i říkala, abych ještě nepřenášela. V úterý v noci mi asi odešla hlenová zátka. Ve středu byl relativně klid, občas v noci nějaká bolest, ale poslíčky nebo tak jsem snad ani neměla nikdy. Ve čtvrtek kolem oběda jsem začala trochu špinit. Volám do porodnice, co mám dělat a že prý je to normální. Manžel byl v práci, ale byl domluvený, že kdyby něco, do porodnice mě může zavézt. Tak jsem uvařila oběd, uklidila, chystám se jít se psem a najednou ze mě něco vyteklo, krvavá voda. Tak opět volám do porodnice, tak že mám být v klidu, že to mohla být ta zátka, ale že jestli chci, ať teda dojedu, že to zkontrolují. Se psem už jsem nešla, dojel manžel, já ještě douklízela, vzali jsme kabelu a jeli. To bylo asi 15h. V autě mi říká, ať aspoň dělám, že rodím tak mu říkám, že mě zatím nic nebolí, i když nějaká ta bolest už tam byla, ale jak u silnější menstruace. Dojeli jsme do porodky, na příjmu narváno, nějak se to v Brně rozrodilo všechno najednou. Dali mě na monitor, tam jsem měla bolesti po 5ti minutách, ale říkám si fajn, to se dá přežít a nemusím ani nějak dýchat... Monitor samozřejmě nic neukázal...Prohlíží mě doktorka a s rukou ve mě mi říká, že teda rodím, ale ty bolesti mi asi nevěřili, protože jsem neřvala. Manžel mezitím odjel zas do práce se převlíct, aby mohl dojet za mnou, kdyby teda něco. Vzhledem k tomu návalu tam mi řekli, že když jsem z Brna, ať jedu ještě domů, dám si sprchu a nějaký čípky, co mi dali a že uvidím, jestli se to rozjede. Mám bolesti po 4 minutách, ale fajn. Šla jsem ven čekat na manžela, bolesti asi po 2 minutách a silnější. Tak dojel, vzali jsme z kufru kabelu a šli zpátky, že už dom nedojedu. Tak mě teda přijali a hned na porodní box. Tam pohoda, srandičky, bolesti už byly ale silnější. Vedle nějaká hrozně řvala, sem říkala, jéžiš, co tam řve, vždyť to není tak hrozný (já pak řvala 100x víc). Šla jsem do sprchy na balon, kterej zabíral skoro celej ten sprchovej kout, no samozřejmě mi to ujelo, ležela jsem pod balonem, řvala jsem na manžela, ať mě jde vyprostit, protože ten balon nešel vyhodit ven, byl větší než ten vchod do sprchy...no prdel...Před 22h došla skvěla PA, která se o mě celou dobu starala, že píchnem teda vodu a upozornila mě, že bolesti budou horší. Fajn, snad do půlnoci porodím. Píchla vodu a já málem zdechla. Řvu na manžela, ať jde pro ni, že to nedávám, tak ona že mi vezme krev kvůli epidurálu, že za chvíli přijde teda. Opět řvu na manžela, ať jde pro ni!!! Došla, vzala krev. Do sprchy už jsem nešla, nedělalo mi to dobře. Dala mi nálev, to jsem taky málem potom na záchodě umřela, nedalo se ani sedět. Bolesti po 2 minutách, opět řvu, kde je ten epidural, tak se na mě podívala a PA říká, no nic, jdu si pro věci, jste na 9 cm, budem rodit, to už nestihneme. Ležela jsem na boku, při kontrakci jsem si měla přitáhnout nohu a tlačit, ona mi mezitím masírovala hráz. Pak mi říká, že už leze hlavička, jestli si chci šáhnout.. NECHCIII!!! Chtěla jsem to už mít za sebou. Ani nevím na pokolikáté malá vylezla, dala mi ji na břicho a moje první slova byly, že je hrozně malinká Narodila se v 22:45 hodin, takže do té mé půlnoci času dost Tak hodinu jsme ji měli u sebe, mezitím mi vytáhli placentu a udělali dva stehy. Pak si malou vzali, ať se jdu osprchovat, já si v pohodě umyla i vlasy a chtěla jsem jít domů O to větší šok byl, když mě vezli na pokoj na vozíku Tam mi holka říká, že kolikátý už rodím, že chodím jak laňka Celou noc jsem nespala a dívala jsem se jenom na malou a snažila se ji přikládat k prsu. Pak jsem šla na nadstandard, tak jsem už měla klid, protože mě znervózňovalo, že někoho ruším atd. No a dneska jsme šli domů, malá je celkem hodná, hodně hladová, takže jsem jak mlíkárna To je asi tak vše a těm, co budou rodit přeju taky aspoň takovej porod, protože to za těch pár hodin nebylo tak hrozný

VALERINKA - 22.1.2012, 48cm, 2880g

Píšu, jak probíhal náš tryskoporod – teda aspoň mě to tak přišlo.Termín porodu jsme měli stanovený na 25, v sobotu 21. jsem si udělala na neděli plány, jak si ráno přivstanu, udělám si nové nehty a pak pojedeme na oběd k rodičům přítele do Ostravy. Říkala jsem si, že to bude naposledy, co někam vypadnu. Měla jsem velké oči. Večer jsme koukali v posteli dlouho na filmy. O půl 2 ráno jsme to vypnuli a zalehli. Ještě jsem nestačila usnout a slyším najednou: křup. To jsem si říkala, že mi zase prdlo v zádech, jak furt poslední dobou ležím na gauči. Přetočila jsem se na záda a cítím vlhko. A jé, to nebyly záda. Frk na záchod, potlačila jsem a už teče čůrkem plodovka. No co, tak si vezmu vložku a zalezu, však bolesti nemám a ve 2 ráno v porodnici mě stejně akorát odloží na postel. Ha, ha, jen jsem lehla, začaly první stahy. Myslela jsem si, že ze začátku to bude tak co 20 minut. Opět omyl, hned po 5 minutách. Tak šup z postele a frajerka jsem si zalezla do sprchy, umyla se pěkně teplou a oholila, co se dalo. Stahy po 3-4 minutách. Budím přítele: Vstávej, to není prdel, jde to moc rychle. Hop do bot a jde se, porodnici mám půl kilometru, tak jdem pěšo, ať se mi to rozhýbe. Před bránou do porodky už těžce prodýchávám stahy. Na příjmu si beru tašku a posílám přítele domů, že to stejně asi nebude tak rychle, ať se ještě vyspí. Navíc musím dostat ATB, kvůli streptokoka, co mi našli, takže mi asi nic urychlovat nebudou, musí to být prý 4 hodiny před porodem, ať to projde přes placentu. Přítel sklopil hlavu a šel domů. Jdu se sestrou na porodní sály. Prodýchávám to stále hůř. Doktor mě vzal na sono, vyšetřil a řekl, že jsme teprve na začátku a jestli chci epi. Říkám mu, že asi spíš ne. PA mi píchla penicilin a já si říkám, že ty stahy už vůbec nejsou light. Je půl páté, na vedlejším sále slyším nějakou paní, asi už toho má taky plné kecky. PA mě znovu vyšetřuje a říká, že mám zavolat tatínkovi. Ptám se proč? To to jde tak rychle? Odpověď je, že jsem otevřená na 6 cm a prý aby to vůbec stihnul. Beru mobil a volám, ať je v 5 v porodce a řeknu mu kam jít, taky prosím o ten epidurál – najednou se cítím jako srab. Prý epi už nestihneme, že už se bude na vedlejším sále rodit. Jen dostávám nálev a jsem odeslána na wc, ať se pořádně vyprázdním. Sedím na míse a přítel volá, kam má jít, chudák bloudil po chodbě. Lezu z wc a přítel zrovna přichází. Lehám si na porodní lůžko a dostávám oxytocin, stahy po 1-2 minutách. Začínám se pekelně soustředit na dýchání při stahu, to mi pomáhá aspoň trochu nevnímat tolik bolest. Doufám, že bude za chvíli konec, mám dost. Přítel mě hladí po ruce a dává napít, doktor mě vyšetří a říká, že jdeme tlačit. No konečně, už se za to modlim asi 5 minut!!! Stahy jsou hrozný, pálí mě nos od nádechů a pusa vyschlá od funění, madla jsou daleko a sjíždím zadkem dolů. Zavírám oči a tlačím. Cítím dole hlavičku, PA mi masíruje hráz, další stah, další a další, tlačím jak pako a nejde to, jsem už zoufalá, je to jak tlačit do betonu. Bojím se o prcka, stahy neregistruju, jsou mi fuk, asi mi praskne zadek. Cítím nástřih a dost. \"Tlačte, tlačte, i mimo stah, snažte se.\" Asi luštím křížovku ne? Další 2 stahy, nevím kde je nahoře, kde dole, přítele nevnímám, jen světlo přede mnou. Je tam nějak moc lidí, doktor a aspoň 2 PA. Slyším jak někdo říká, že to nejde, že budeme muset potáhnout vexem. Ne! Vexem nikdy! Nadechuju se a tlačím. Najednou obrovská úleva, beton povolil a něco teplého a mokrého mi leží na břichu. Ten pocit je bambilionový!!!!!!! Přítel fotí, já jsem trochu zmatená, ale registruju, že máme holčičku a PA mi pomáhá porodit placentu. Stahy už nemám, v podstatě ji ze mě vytáhne. Přítel se točí kolem malé a popisuje ji nožičku. Potom ten náš uzlíček dostávám zabalený na břicho a doktor se pouští do šití. Mě se třepou ruce i nohy, prý je ten třes normální. Na porodním sále jsme si poleželi 2 hodinky a sestra zkoušela malou přiložit k prsu. Naše Valerinka se narodila v 6:11. Takže 4,5 hodiny po prasknutí plodové vody. Na pokoji jsme nakonec s holčinou, která rodila na tom vedlejším sále. Je to super holka a bydlí kousek od nás. Máme novou kamarádku. Malá je zlatíčko, pěkně pije, budí se sama po 3 hodinách a skoro vůbec nemrčí. Je kouzelná. Přítel jak napřed k porodu nechtěl, tak prohlásil, že „to nebylo tak hrozné“. No pro něj asi ne. Ale pokud bych měla další porod jako tento, tak klidně jdu znova. Dalo se to vydržet i bez epidurálu. Přeju všem rychlý porod bez komplikací a všechny děti ať jsou zbožňované jako ta naše princezna. Byl to super zážitek, porodit něco tak kouzelného a krásného.

Anička 16.12. 50 cm, 3000g

Milé maminky, taky se svěřím s mým zážitkem z porodu. Moje těhotenství probíhalo bez komplikací, tak jsem doufala, že i porod bude brnkačka-chyba lávky. Termín jsem měla 10.12. tou dobou se ale stále nic nechystalo. Mám narozeniny 13.12. tak jsem si říkala, že si to holčička určitě rozmyslí a dá se mi k narozeninám-taky nic. Právě 13. jsem byla na kontrole ve FN Hradec Králové a pan doktor mě rovnou objednal na pátek 16. na indukci, s tím, že jsem na 2 prsty otevřená a může to být kdykoliv. Z vyvolávaného porodu jsem měla obavu. Už 14 dní jsem různě poskakovala do schodů, skákala na balonu, s přítelem jsme se sexem pokoušeli dostat tu malou potvůrku ven a nic. Po termínu porodu jsem si i ricinový koktejl udělala a taky nic. Šesnáctého v sedm ráno jsem tedy nastoupila do nemocnice. Víc jsem se těšila, než jsem se bála. V devět hodin ráno mi píchli vodu a pustili za mnou na porodní box přítele. Začaly nastupovat bolesti, ale zatím byly dost nepravidelné. 3 po pěti minutách jedna po sedmi atd... Pak mi ale píchly oxytocin a to bylo něco. Od půl druhé jsem měla opravdu silné bolesti po cca 2 minutách, ale stále jsem se dostatečně neotvírala. Byla jsem moc ráda, že tam se mnou byl můj přítel a pomáhal mi to tam psychicky zvládat. V pět hodin jsem si říkala, že tohle už snad není možný, a i přesto, že jsem před těhotenstvím i během něj byla v celkem dobré fyzické kondici na mě šly mdloby z únavy i z bolesti. Když už to vypadalo, že na mě jde tlačení zvonili jsme na doktora, ale prý stále nic. Ani druhý pokus nevyšel. Pak ale vše nabralo rychlý spád a spoustu vzpomínek mám zamlžených od toho, jak jsem padala do mdlob z únavy i od silného tlačení. Najednou se kolem mě seběhlo spoustu sestřiček a přiběhla i primářka. Už byla vidět hlavička, ale malou jsem stále nemohla vytlačit. Na břiše se mi vystřídaly dvě sestřičky. Nakonec ji kvůli alteraci museli v 18:25 vytáhnout ven kleštěmi. Navíc šla ven tzv. VEXEM-hlavičku měla vyvrácenou dozadu-proto nešla vytlačit. Po tom, co malá vykoukla poprvé na svět ji hned odnesli na ošetření, neslyšela jsem ji křičet a tak jsem měla hrozný strach, že není vše v pořádku. Naštěstí pak přišel doktor a řekl, že vše bude ok. V první minutě ale měla APGAR skore šílené-pouze pět bodů. Ta bolest byla šílená, ale v momentě, kdy mi ji přítel přinesl a poprvé jsem ji uviděla všechna odezněla. Byla jsem v tu dobu nejšťastnější na celém světě. Kvůli komplikovanému porodu měla Andulka vysokou žloutenku, tak jsme si pobyt v nemocnici prodloužily na 6 dní. 22. prosince jsme si naši maličkou holčičku přivezli domů a měli jsme ty nejkrásnější Vánoce, jaké si člověk může představit.

Natálka 16.5.2011 7:14 3,66kg

Můj první porod :-)Termín jsem měla 2.6.2011, moje tchýně mi pravila, že neví proč, ale že si myslí, že porodím 16.5. a že to bude holka (pohlaví jsme nevěděli).No samozřejmě...15.5. večer v 18h mně praskla voda, rozklepala jsem se jak ratlík a nevěděla co mám dělat :-D (samozřejmě věděla, ale ty nervy s tebou zacloumají :-D), volala jsem mamce, ta za mnou přijela domů a dávali mi psychickou oporu v tom přijel domů můj manžel, celý vyděšený co se děje :-D. Ubrečená jsem mu sdělila, že mi praskla voda. Tak jsme se pak před 20h zbalili a jeli do Ústí nad Orlicí do porodnice (mimochodem super nemocnice, jinde bych nerodila), sice jsem byla bez bolestí, ale vím, že když praskne voda do 2h by si se měla dostavit do nemocnice. Lehce po 20h jsme byli v Ústí...vyšetřili mě a nebyla jsem otevřená...tak mě šoupli na pokoj a manžela poslali domů....no a okolo 22h to přišlo...začali bolesti....v jednu ráno už jsem si myslela, že půjdu rodit a niiiic...ve čtyři ráno už jsem mohla zavolat manžela, aby byl na sále se mnou, dala jsem si za jeho přítomnosti horkou vanu, bylo to příjemné...pak jsem pochodovala po sále a on na mě chudák jen koukal a nevěděl jak mě má pomoci. Začala mi být i zle, začala mě pálit žáha a bylo mi na zvracení, takže mazec. Pak mi v 6 píchli vyvolávačku, antibiotika no a v 7 hod. už to přišlo, potřebovala jsem tlačit, tak jsem řvala na sestřičku tak zavolala doktora a šli jsme na to...no a v 7,14hod se nám narodil náš pokládek jménem Natálka :-), mimochodem vysněná holčička :-). Nejkrásnější den v mém životě!!! Do šestinedělí jsem si říkala, že druhý si snad nepořídíme, ale teď jak o tom píšu, tak se na další porod těším... :-), stojí to za to!!!JInak ještě na závěr, nechápu proč tátové platí 700,- za to že můžou být na sále...od 4 do 7 hod. byl manžel celou dobu se mnou, dýchal se mnou a hodně mi pomohl (za celou dobu tam nikdo z personálu nebyl) a doktorovi pak při porodu pomáhal, držel mi nohu, asistoval mu, protože v tu dobu tam měli frmol. Nedávno jsem četla, že tátové platí z toho důvodu, že tam kvůli nim musí být sestřička navíc a musejí se o tátové starat. :-o

Naše Amélka 10.12.2011, 3910g, 52cm

..ahoj holky, tak jsem se konečně dostala popsat můj porod. Nevím jak to dopadne, páč žádná spisovatelka moc nejsem, ale budu se snažit popsat ten nádherný, ale zároveň snad nejbolestivější zážitek, který ale opravdu za to stál Můj první porod byl kvůli přenášení vyvolávaný a i přesto, že z něho vzešel můj prvorozený syn, naštěstí zdraví a v pořádku, se mě ten porod moc nelíbil. Věděla jsem, že to neprobíhalo, tak jak mělo. Tudíž tohle druhé těhotenství jsem se začala hodně zajímat o přirozené porody, bez zásahů lékařů a o ničem jsem nesnila, než právě tak rodit. V našem městě jsem ani jedné porodnici nevěřila, že by mě to splnili, tak jsem přemluvila manžela, že se pojede rodit do 52km vzdálených Hořovic. TP byl na 2.12. jenže co čert nechtěl, historie se opakovala a já opět přenášela, už jsme měli stanovený termín na nástup na vyvolání, a to 12.12. Ani to při poslední poradně na porod nevypadalo, tak mě MUDr udělal Hamiltona a stále nic. Dělala jsem vše možné a nemožné abych začala rodit sama od sebe, sen o přirozeném porodu se pomalu rozplíval a já byla na nervy. Měla jsem poslední trumf v rukávu. A to že v noci z 9.12. na 10.12. začínal úplněk a já ho ještě podpořila ricinovým nápojem, který jak známo pomáhá rozjet ženě porod, pokud přenáší a je ona a i mimi připraveno na porod. Dala jsem si ho někdy po 23 hodině, během dvou hodin se mě rozjely takové zvláštní bolesti- neznala jsem to, při prvním porodu, kdy mě byl vyvolán snad vším co MUDři dávají, mě vzbudily v noci bolesti, jako když je na mě hodíš, takže takový krásný a pomalý průběh, jsem vůbec neznala-. Šla jsem na WC, měla jsem pocit na velkou, ale vůbec nic. Tak jsem si šla lehnout, bylo cca 2.30hod... ležím, pohoda a najednou RUP!! Cítila jsem doslova jak ve mě něco ruplo a i bych přísahala, že jsem to zvláštní křupnutí slyšela. Nevěděla jsem co se děje- u prvního malýho, mě voda rupla až v těch největších bolestech, tak jsem to tenkrát ani nějak nevnímala-. Běžela jsem na WC a něco po kapičkách ze mě kapalo, pak to ustalo a pak se to zas hodně rozkapalo, tak jsem zalezla do vany, abych nenadělala na podlaze. A byla jsem vtipná, páč jsem si v duchu myslela, že jsem si třeba jen učůrla. Ale pak mě docházelo, že ta CHvíle už přišla a děkovala jsem úplňku a ricinovému nápoji, že mě zachránili od vyvolávačky Vzala jsem si vložku, vzbudila manžílka, který kupodivu v klidu a v dobré náladě vstal, že jde teda vzbudit malého, já zavolala mamině, že jí tam maličkýho vezem- samozřejmě začala jančit, to jsou prostě ty maminy-. Popadli jsme kufr a už se jelo směr Hořovice. Tam jsem nejdřív volala, jsou radši, když se jim předem zavolá. Sestra mě vcelku polekala, že prý mají na všech porodních pokojích plno, ale pak se jí to asi rozleželo v hlavě a řekla, že když mám ruplou vodu a začínající bolesti, tak ať přijedem. Přijeli jsme, měli jsme oba dobrou náladu a celou dobu jsme vtipkovali. PA mě natočila,vše ok, otevřená jsem byla na 3 prsty. Jeden porodní pokoj se už uvolnil, mají tam 3, 2 jsou z vanou a jeden bez a ten měli zrovna volný. Trochu mě to zamrzelo, ale byla jsem šťastná, že mají vůbec volno a že se hlavně porod rozjel sám, tak jsem vanu oželela. I tak byl pokoj krásný a hlavně, měli jsme s manželem naprosté soukromí, byla tam tlumená světla a připraveno na vše, od první doby porodní, přes porod a i na odpočinek po porodu, včetně sprchy. Tudíž jsem na porod nemusela do jiné místnosti, zkrátka vše se odehrávalo tam. Dostali jsme výborný čaj a já mohla v pohodě jíst. Ne že bych měla chuť, ale vzala jsem si s sebou hořkou čokoládu, abych měla energii. Taky jsme probírali s PA porodní plán, kde jsem měla uvedeno, že si právě přeju přirozený porod, bez jakých koliv medikamentů, ať už na bolesti, či na urychlení. Samozřejmě pokud půjde porod v pořádku a tak jak má. Jakmile by nastaly nedej Bože komplikace, do ničeho bych jim samozřejmě nekecala. Po porodu jsem chtěla maličkou nechat u sebe a nikam neodnášet, neotírat jí a neměřit, jen vážit, nechtěla jsem, aby jí někdo natahoval ručičky a nožičky. Měřili jí až když nás propouštěli. PA říkala, že samozřejmě není problém, že pokud nenastanou komplikace, že tohle vlastně dělají standartně. Jinak byli všichni milí, respektovali, že chcem soukromí, PA tam jen vždy nahlídla, maximálně mě prohlídla a samozřejmě miminku poslechla ozvy, vše bylo ok. a i mě chválila, že jde všechno jako po másle, že to ani nečekala, že to půjde tak hladce. S manželem jsme pořád vtipkovali, ještě mě dokázal asi i v půlce první doby porodní rozesmát, pak už jsem se smála jeho vtípkům jen v duchu a pak už vycítil, že mě až tak vtipnej nepřijde, tak toho nechal. Ale jinak ho tu musím moc pochválit, za jeho neuvěřitelnou empatičnost. Dokázal záhadně vycítit, kdy jsem jeho doteky potřebovala, kdy jsem chtěla třeba masírovat a hladit a kdy mě to vadilo. Věděl co má dělat, kdy ho potřebuju a kdy ne a neuvěřitelně mě tam pomohl. Když jsem prostě chtěla být úplně sama, tak jsem si zalezla do sprchy a tam jsem se vypořádávala se vším sama a po svým. Par kontrakcí jsem si tam prodýchala a pak se zase za ním vrátila. Pomáhalo mě při těch sílících kontrakcích koukat z okna do přírody, asi to zní divně, ale bylo to tak. Bolesti pomalu sílily a sílily, pomáhala mě sprcha, balon, chodit, chvilkama masáž a hlazení od manžela a hodně mě sílily bolesti, když jsem si masírovala bradavky. Pak ale v posledních chvílích mě začaly bohužel kontrakce lehce slábnout, mezi kterými jsem teda už jen tak mimochodem únavou usínala a při posledním prstu jsem se nemohla úplně dootevřít. PA se šla poradit s MUDrou a prý mě zkusí dát něco na uvolnění svalů, je to prý slabší než oxytocin a jestli souhlasím, mrzelo mě to, že se to zarazilo, nicméně jsem samozřejmě souhlasila, nechtěla jsem v žádném případě ohrozit miminko. Bohužel to nepomohlo, takže došlo na oxytocin. Sledovala jsem, jak mě PA píchla do žíly oxitocin, stačila fakt kapička a mohla kapačku hned zastavit. Okamžitě jsem cítila, jak mě bolest doslova trhá a věděla jsem, že už je to tady a jde se tlačit, po rychlém prohlídnutí mě to i MUDra potvrdila. Maličká byla prostě moc velká a v porodních cestách se trochu zasekla a tak jsme jí tim oxytocinem trochu pomohli. Jak se šlo na tlačení, bylo na porodním pokoji najednou asi 6 lidí, včetně dětské MUDry a sestřičky. Zkoušela jsem tlačit na boku, nic.. tak jsem začala tlačit v poloze napůl vleže a napůl vsedě. První dvě kontrakce nic, cítila jsem jak hlavička zas zalézá zpátky. Podívala jsem se na manžela, viděla jsem v jeho očích slzy, říkal pak, že mu mě bylo hrozně líto, když viděl zoufalství v mých očí. Mě ale ty jeho slzičky dodaly hroznou sílu, řekla jsem si, že prostě maličkou vytlačím a opravdu, jsem už jen zatlačila asi jen dvakrát a pak už je malá krásně vyklouzla.. Není nic krásnějšího, když to miminko z vás vyklouzne a dají vám ho hned na hruď. Ona byla tak sladká, měla kudrnatý tmavý vlásky. Proto jí to tak trvalo, když se tam tak ondulovala a čančala, pusinka moje, naše Nechali jí chvilku na mě a mi se s manželem kochali její krásou a oba jsme plakali štěstím, radostí a dojetím, manžel přestřihl pupeční sňůru. Pak si maličkou vzali a hned vedle porodní postele, kde jsem rodila, ji vedle nás ošetřili. Vše v pořádku naštěstí Jak ji ale od nás chudinku vzali, tak propukla v lítostivý pláč. Řekla jsem dětské doktorce, že ji chci u sebe, ona na to, že by se prý měla nahřát na tom speciálním vyhřívacím stole a já na to, že já ji přece zahřeju mnohem líp, než nějaká krabice. To se jí moc nelíbilo, nicméně jsme se naštěstí pak domluvily na rozumném kompromisu, že nám jí teda dá, ale jen na chvilku a že se pak dá zas zpátky vyhřívat. No měli jsme ji u sebe nakonec delší chvilku Jo a šití nic moc 3 stehy ve vnitř a 7 stehů zvenku. Prý to jinak nešlo, maličká byla na mě moc velká. Já takovej prcek a rodim skoro 4kg děti, maličkej měl skoro stejně jako maličká. No, pak si vzali malinkou asi na 2 hodky na dětský a já se mezi tím osprchovala, ubytovala na pokoji a pak už jsme byly jen spolu. Personál na odd. šestinedělí a i z dětského, byli úplně skvělí a jsem šťastná, že jsem si právě vybrala Hořovice a nešla rodit do naší porodnice. Kdyby jsme se z miláčkem zase zbláznili a chtěli třetí, tak chci zas do Hořovic Jinak maličké je dnes přesně měsíc, jsme za ní opravdu moc sťastní, je úžasná a jak říká její bráška, který je do ní úplně zamilovanej, je rozkošná Není nic úžasnějšího, než mít právě děti, jsou můj život a ještě šťastnější jsem, že můžu mít po boku tak skvělýho chlapa, kterýho mám a vše s ním zdílet. Moc děkuju všem holkám tady za podporu v těhotenství, moc jste mě pomáhaly a všem co mají před porodem, držím moc palečky, ať je vše v pořádku a ať zažijete taky tak krásný a bezproblémový porod, jako jsem měla teď já

Co se děje??Nikdo nepíše nic nového,holky šup popsat ať můžu zamáčknout slzu

Lendulka 22.11.2011, 3000g, 48cm

Nemůžu se s vámi podělit o zážitky z klasického porodu, protože naše hvězdička přišla na svět plánovaným císařem. Nevím, jaké nervy máte vy, které rodíte normálně, když čekáte, kdy to přijde, ale já měla jisté datum. Teda pokud by to samo nepřišlo dříve.V pondělí 21.11. nástup do porodky do tří hodin. Příjem, převléknout do košile, kontrolní monitor, doplnění informací do registrace. Pak mě sestřička odvádí na pokoj, jsem tam sama a jsem fakt ráda. Jirka mi musí ještě dojít pro večeři, protože jsme se trefili do jediného pondělí v měsíci, kdy je studená večeře a mě, nevím proč, nenahlásili. Na pokoji mi sestra dá první injekci na ředění krve, vezme krev a za chvíli dorazí anesteziolog domluvit se na epidurálu. Je přede mnou dlouhý večer a ještě delší noc. Nervy pracujou, usínám kolem třetí ráno jen únavou. Vzhůru jsem před pátou. Pokusím se dát si sprchu, ale voda teče jen studená. Tak to zkusím ještě dvakrát a lehce před sedmou už teče trochu teplá. Jenže když se namydlím, tak opět teče jen ledová. Klepající se zimou a nervozitou se obleču do erární košile. To už přichází sestřička s kapačkou se slovy: “Vezu vám snídani.“ Je něco kolem sedmé a sekce je plánována na osmou. K vlastnímu překvapení ještě na chvíli usínám. Kolem půl osmé mě vzbudí dvě sestřičky s tím, že jdeme na přípravu na sál. Klepou se mi nohy a mám pocit, že tam nemám šanci dojít. Naštěstí na přípravě se mnou může být i manžel, který už dorazil. Evidentně toho taky moc nenaspal. Na porodním sále mi znovu změří tlak, sledují srdíčko miminka, zavedou cévku a zabandážují nohy. Z erární košile se převlékám do anděla. Pak přijde sestřička z operačního sálu, že můžu jít vedle. Rychlé loučení s manželem. Za chvíli přichází anesteziolog. Tak božského člověka bych přála zažít všem. Opět mi podává ruku, i když mu můžu podat jen levou, vtipkuje, vše mi vysvětluje krásně klidným hlasem a nakonec i utírá slzy, kterým se při „porodu“ neubráním. Ještě napomíná kolegy, ať zavírají dveře, že jsme na operačním sále a ne ve stodole. To mi víc než pomáhá. Píchne mi epidurál a cítím, jak se mi od pasu dolů rozlévá teplo. Pak ještě dostávám kyslíkovou masku. Najednou je na sále spousta lidí, ale protože mi vzali brýle, tak toho moc nevidím. Pak už jen „cítím“, jak mi natírají břicho dezinfekcí. Je to takový divný cit necit, protože jsem vlastně „umrtvená“. To mě vyděsí, co vše ještě bude cítit. Samotný řez necítím, ale překvapivě moc bolí, když se dostávají do dělohy a malinkou princeznu tahají ven. Mám pocit, že to nebude mít konec. Pak asi vyndají placentu, protože mě sestřička upozorňuje, že teď se uvolní všechny hormony. Vidím, jak malinkou nesou vedle na porodní na vyhřívané lůžko. Jen lehce pobrekává. Mezi tím už doktoři začínají šít. Je to taková tupá tahavá bolest. Strašně nepříjemná a já mám pocit, že to nikdy neskončí. Mezi tím mi sestřička hlásí váhu, míru naší holčičky a hlavně to, že je úplně zdravá. Když jí pak zabalí, vezme mi ji ukázat ještě na sál. Když říkám, že jí nevidím, protože nemám brýle, ten skvělý anesteziolog mi malou položí k obličeji a ještě dojede k manželovi pro foťák. Sama si ji volnou rukou trochu přidržuju. Je nádherná a já díky tomu vnímám mnohem méně, co se děje tam za plentou. Za chvíli ji zase odnesou. Doktoři už mají hotovo, protože je tu zřízenec s postelí z JIPky. Ze sálu mě vyvezou do předsálí, kde už je opět manžel. Chce se mi úlevou brečet a opět se slzám stejně neubráním, ale tentokrát jsou to už slzy štěstí na ne bolesti. Máme ještě chvíli čas, než mě odvezou na JIP. Ještě nám Leničku přinesou, jen se narodila těsně před vizitou, tak rovnou projde i vizitou na dětském. Pak už je tu sestřička s malou a položí mi ji do postele. Ještě si jí pochová manžel a teď už jen rychlé loučení s tím, že přijde odpoledne za mnou na JIP. Pak už se za mnou zavřou dveře výtahu a za chvíli už parkujeme na pokoji JIPky. Všechen ten strach, který jsem měla, je ten tam a já jsem víc než šťastná, že je to za mnou. Jen Leničku zatím mám jen na fotce v telefonu, kterou mi sestřička rychle pořídila.Musím přiznat, že jsem se císaře strašně bála a nedokázala jsem se smířit s tím, že normálně to nejde. Možná o to víc a hůř jsem to vše nesla a prožívala a až teď dokážu přiznat, že doma bylo několikrát slzavé údolí. Do dnes nedokážu říct, že jsem rodila, protože rodit je něco úplně jiného. Ale díky sestřičkám i doktorům, kteří byli milí, ochotní, prostě skvělí, jsem se se vším dokázala „porovnat“ a už teď se tak nebojím, až jednou půjde na svět stejnou cestou i Lenčin sourozenec.

Gratulace

Vsem mamkam, souputnicim dodatecne gratuluji ke zdravym miminkum a preji hodne zdravi a radosti z materstvi! Dlouho jsem nenakoukla, mala mi dava zabrat

Toníček, 12.11.2011, 13:28, 3445 g a 50 cm

V pátek 11. kontrola monitor normální otevřená asi na 1 cm. Šla jsem domů, během dne drobné bolesti, spíše poslíčky a tak nějak nepravidelně během dne. V osm večer jsem si šla lehnout ale vzbudili mě bolesti, začala jsem sledovat hodiny a byly aspoň teda podle mě dost pravidelný. Od 11 jsem měla bolesti po 5 minutách, tak jsem vzbudila manžela, že pojedeme. Natočili mi monitor a prohlídli, nález stejný jako odpoledne, po monitoru přišla doktorka, že se to malinko pohlo, že to být porod ještě nemusí ale taky může být v začátku. přijali mě, převlékla jsem se, natočili mi monitor znovu, pa mě prohlédla a trošku pomohla takže jsem se otevřela asi na 2 cm, šla jsme do sprchy, bolesti byli pořád stejné cca po 5 minutách. dostala jsem klistýr, čekala asi dvě hodky, další monitor a prohlídka - bolesti pořád stejné, otevřená taky pořád stejně, dostala jsem tedy tabletu volala manželovi, že může přijít, že to asi ještě potrvá ale že tu může být se mnou. Taky jsem dostávala injekce, ale nějak se mi ten čas smazává dohromady, pak začali silnější bolesti ale pořád jsem se špatně otvírala, byla jsem asi na 4 cm, mezitím byla nějaká ta sprcha, ta byla parádní, mohla bych tam zůstat celej porod, ale bolesti byli už dost hrozný, pa mi praskla vodu takže to kousek pomohlo ale furt žádnej zázrak, po další injekci jsem se otevřela asi na 7 cm, manžel byl se mnou u sprchy, strašně to bolelo, pak přišla pa že zase prohlídnem, ale už mě to nutilo tlačit, prohlídla mě že ještě tlačit nemůžu, tss to se jí řekne (ale abych ji nekřivdila, byly všichni hrozně hodný :) ) no co si vybavuju tak jsem se otevřela na 9 cm a víc prostě ani rana, to už jsem došla na pordní sál, tlačit jsem furt nesměla, to byla snad nejhorší část, když se nemůžu tlačit (nebejt toho, že mi řekli, že by to ublížilo malýmu, tak na svoje potrhání bych se vyordla a tlačila). no nakonec mi ještě trochu uvolnili močák, udělali nástřih, ten si ale vůbec nepamatuju, už mi dovolili tlačit, ale 10 cm se nepovedl, malýmu naknec pomohli ven kleštěma, ale ty si teda taky vůbec nepamatuju. manžel říkal, že na tom porodním sále už to šlo docela rychle, mě to přišlo hrozně dlouhý, ale pak už tu byl malej, ale nechtěl sát, pro jistotu se mi neodloučila ani placenta,takže mě ještě museli uspávat, ale zase jsem uspáním vydělala, že jsem necítila šití, prej ho bylo dost, sestry mě litovali, že jsem si vybrala snad všechno vč. neodlučování placenty, ale co, malej je v pořádku, hezky papá. manžel tam byl se mnou, jsem ráda, i když jsem nechtěla aby na mě mluvil nebo něco, vůbec jsem nechtěla nad ničím přemýšlet, bylo to strašný ale člověk s tím mrňouskem na to celkem rychle zapomíná, až je to podezřelé. :) ztratila jsem dost krve takže mám železo předepsaný, ale to už je detail. Uff je to jak román na pokračování, ale takhle si to pamatuju :)

Martin 9.11 2011 18:09 3640g/52cm

Takže v neděli 6.11 ráno nástup do porodnice,proveden zátěžový test s oxytoxinem,vše o.k ,odchod na pokoj ,v pondělí mi bylo řečeno,že budeme ještě čekat ,jelikož rodím po třetí mělo by to být v poho ,haha.v úterý ráno zavedana tabletka po ní mírné bolesti celý den ,ale neotvírala jsem se vůbec,takže injekce a spátvečerní monitor nic moc jeden velký propad ozev malýho,asi na 60.jsem vystrašená ,ve středu ráno další tabletka už na porodním sále ,celou dobu jsem musela být na monitoru ozvy malýho nic moc ,bolesti dost ,ale nepravidelné,neotevřela jsem se ani o mm.Odpoledne pořád silné bolesti ,ale nic ,malý vysoko,pan doktor navrhl stopnout to,ta představa mně rozbrečela ,bolelo to ,musela jsem jen ležet ,klystýr jsem měla za sebou a on řekne stop.Já teda řekla neexistuje ,jinak odjíždím do Poruby,doktor se ztratil místo něj přišel anděl ,paní doktorka ,která se mně zeptala chcete rodit,já že ano a ona tak budetenapíchnutý epidurál,neskutečná úleva,během první dávky jsem se otevřela na 7cm,pak druhá dávka ,ale ta už nezabrala,cítila jsem tlak na konečník a mohla jsem pomalu začít tlačit,bolesti strašné ,neznám to.....jsem hodně nastřižená i natržená na obou stranách,malý měl pupčník kolem krčku,ale Apgar 9-10-10 takže paráda ,šití nic moc ,malý mi řval na břichu tak jsem zavolala tatkovi at ho slyší ,jsme si poplakali všichni tři.Pak mi porodní asistentky řekly ,že mně strašně litovaly jak mám ten porod vydřený a složitý,celou dobu byl připravený i sál.ale jsem štastná ,že jsem to zvládla přirozeně ,ikdyž jizvy bolí i ted ještě pekelně....ale to přejde ,malý není moc hodný ,dost pláče ,moc nespí ,kojení celkem jde ,ale začínají ho trápit prdíky....ale jsme zdraví to je hlavní!taky mám pěknou depku ,jsem tu sama manžel zase odjel,no do toho to počasí ,hnus je mi fakt smutno.ale říkám si všechno to přejde a bude zase fajn,tak papa všem

Adriánek 30.10.2011 21:20

V 36.týdnu nám odešlo kousek hlenové zátky ,tak jsme se rozhodli jet do nemocnice, po monitoru se nic nedělo a otevřena jsme taky nebyla , tak nás pustili domu a upozornili nás , že je možne že do 14ti dnu porodíme, já byla moc natěšena.jenže se nakonec nic nedělo. Já byla už zoufala , že s enic neděle .Vše mě bolelo a na nic jsem neměla náladu.V těhotenské kartě jsme měli první termín napsaný na 30.10.2011 a druhý měl být 12.11.2011 , ale ten už měl být vyvolaný.30.11 ráno jsme zaregystrovala nějake menší bolesti ,a le nebyly tak strašné a tak jsme se šly s přítelem projíít s pejskem.Byla neděla a jao každou neděli jsme měli jít k přítelovy babičce na oběd. Šli jsem tedy na oběd. U oběda už jsem citíla větší bolesti , že jsem musela od stolu odchazet a prodýchávat to. Po obbědě jsme sli domu .Já si doma dala sprchu a šla si lehnout, usla jsem.Když jsem vstala tak jsme zapla počítač , že zavolám mamce, protože nebyldim v čechách tak sjem jí volal po skypu. Mezi tím než se mi nastartoval počítač jsme šla na záchod a vidím spoooousta hlenu s krvý, tak jsme se lekla a okamžitě volal tedy mamce.mluvili jsme asi půl hodinky bylo kolem 19:30 .Začali kontrakce , tak jsme je s mamkou počítali , ale byly mnoohem silnější jak nikdy před tím, byly čím dál vce silnějsí a po méně intervalach .. kdyz jsme je měla už po 3 minutach tak jsme jeli do porodnice, kterou tedy mam asi 5 minut autem od baraku.Když jsme přijeli tak už jsme měla tak strašné boletsi , že jsem přemýšlela že si nechám píchnout epidural , protože jsem si myslela že kdyz to bude takhle pokračovat nadale tak to nezvládnu. Myslela jsme si že tam bduu nejmin do rana tvrdnout , ale prdlajs Přišla doktorka natočila monitor a říkala , že kontrakce jsou moc silne a že s epro jistotu ještě podívá jak moc jsem otevřena.Měli sjte videt ten její výraz když do mě vsunnula ruku :Okdyž vyndala ruku tak mě oznamila že jdeme rodit protože jsme už otevrená na 9 cm .já na ní koukala jako bych videla ufo :DPředemnou na sále byla paní co čekala a porod byla otevrena na 6 cm . A ptro mě neměli místo , tak paní vystrčili ze salu a převezli tam mě. Bylo 20:45 , tak mě paní doktorka praskla vodu a převlekla do andělíčka, čekali jsme na ten posledni cm abychom mohli začít tlačit.Bolesti byly tak šílene že jsem brečela bolestma. Chtěla jsem epidural ,a le už mě ho nedali.Trpěla jsme .Přítel byl moc hodny , mohla jsem normálně pít tak mě daval neustale pít a hladil mě.21:00 Tak jsme začali tlačit .Po pěti kontrakcich jsem už opravdu nemohla tlačit, ale kdyz jsme si sahla mezi nohy tak jsem citila hlavicku , to mě pobídlo k dalšímu tlačení, po jendom zatlacením byla venku hlavička apo dalším cele tělíčko.Byla sjem tak unavena že jsem ani nezaregystrovala to že je maly už na mé hrudi.Byla sjem tak štastná,ale přitm tak vyčerpana že jsem neměla sílu ani plakat jak jsem byla štástná , že už mám maličkého na světě. Narodil se tedy ve 21:20 vážil 2790g a měřil 47 cm.Žádný nástřih jen 2 stehy uvnitr. 1 noc byl taks trašně hodný ani neplakal.Ale druhou noc jsme si zažili :D ale to mě bylo opravdu jedno , protže jsem měla radost že už mám sveho drobečka

Matěj 11.11.2011 11:45

Minulý čtvrtek jsem šla klasicky do poradny a ač mi tlak změřili normální, tak se kvůli tomu, že jsem ho měla vícekrát vyšší a byla už jsem vlastně v termínu, paní doktorka rozhodla, že už si mě tam nechají a druhý den, že porod vyvolají. Večer mi udělali zátěžový test a zdálo se, že všechno se rozeběhne, tak jak má, takže v pátek v šest ráno mi dali nějakou tabletku a už to jelo ... po přípravě mě po devátý píchli vodu a pak na monitor a tak už jsem zůstala skoro celou dobu (a to prý, že to půl hoďky natočíme a pak se budu moct projít, osprchovat a tak). Blbý bylo, že jsem mohla ležet jen na zádech, protože když jsem byla na boku nesnímalo to Matěje. Manžel přijel asi kolem jedenáctý a byl úžasnej, držel mě za ruku a po kontrakcích navlhčoval pusu, úplně dokonalej servis :) Vše šlo fakt rychle, takže jsem měla pocit, že to doktorka skoro nestihne, porodní asistentka přišla ještě později - byla tam snad jen na ty tři poslední kontrakce, kdy šel Matěj ven (11:45). Sice jsem byla otevřená hezky a tlačila jsem až když jsem měla, ale i tak mi udělal pořádnou modřinu (sám měl v tom místě bouli, která mu do hodiny zmizela). Takže jen co se narodil - jsem ráda, že rychle, protože měl pupečník dvakrát kolem krku (ale přidušenej nebyl vůbec, i to apgar skóre měl hned plných deset bodů)- tak mě museli uspat, že to budou muset rozříznout a nevím co ještě bylo potřeba zašít. Uspaná jsem byla cca hodinu a půl, takže v pátek do večera jsem byla víceméně nepoužitelná a nedokázala jsem se ani postavit u postele. K tomu jsem měla zavedený drén z toho hematomu a to bylo dost otravný. V sobotu už jsem sice s asistencí zvládla dojít do koupelny, v neděli už jsem si došla i sama, ale krevní obraz se mi zhoršoval, takže v neděli mě nakonec stejně neminula krevní transfuze. V pondělí už mi Matěje mohli nechat na pokoji a až ve středu mě kvůli tomu \"většímu\" šití pustili domů (Máťu by pustili už v úterý).Takže porod byl rychlý a ač se to pak trochu zkomplikovalo, tak myslím, že to bylo fajn :) a hlavně stálo to za to ... no nic jdu pomalu zase kojit. Všem přeju ať mají pohodový porod a zdravá mimča

Denise 7.11.2011 v 18:33, 3820g a 51 cm v porodnici Příbram

Ahoj holky, tak jsem konečně našla čas popsat i moje zážitky z porodu... V neděli 6.11 kolem oběda jsem začala špinit, tak říkám partnerovi že zajdem raději do porodky ať se na to kouknou. V porodnici natočili monitor srdíčka a nebyl úplně OK, nicméně čípek otevřený pouze na 1,5cm. Tak že si mne tam nechají a v pondělí se uvidí jestli mne pustí anebo se porod v noci rozjede. Mezitím další monitor a v noci se nic nedělo. V pondělí před velkou vizitou další monitor... Při vizitě primář navrhuje indukovaný porod vzhledem na ne úplně dobré monitory. Souhlasím a tak se přesouvám na porodní pokoj kde mi v 9:00 zavádějí tabletku na dozrání čípku. Mezitím další monitor... Pouštím si TV a sleduji nějaký přiblblý seriál a čekám co se bude dít. Kolem 11:00 začínají první bolesti v podbřišku po 15 minutách tak je rozdýchávám u otevřeného okna a pak sedím na balóně ve sprše a pouštím na podbřišek horkou vodu. Trochu to zabírá. Volám partnerovi že ať nespěchá jelikož kontrola bude až kolem 13:00 tak se pak ozvu. Kontrakce přicházejí po 10 minutách a zkouším opět horkou vodu v sedě na balóně. Samozřejmě z toho kluzkého balonu upadnu, tak to vzdávám a sedám do hrušky. Přichází doktor na kontrolu čípku, nález postoupil ale je je otřeba píchnout vodu, zkouší to nějakou dobu ale blana je nalepená na hlavičce malé tak ze mne unikne jenom pár kapek. Opět sedím v hrušsce a při další silnější kontrakci zatopím hrušku i podlahu asi hektolitrem vody. Volám sestru, ta navrhuje klystýr. Tak se ho snažím v sobě udržet ale moc to nejde. Volám partnerovi ať dorazí...Kontrakce nasledují coby po 5 minutách a jsou dost hustéééé. Dorazí partner, vrhám se mu kolem krku a tisknu zběsile jeho bicepsy až mi později ukazuje modřiny. Mezitím dorazí moje porodní, která má zrovna službu. Cítím tlak na onečník, během 2 minut mi přestavují lůžko na porodní židli a jdeme na to. Další silná kontrakce, partner z vlastní vůle odchází čekat za dveře (nedivím se mu). Bolset šílená, dýchám jako pejsem ... nezabírá... tlačím... chci epidurál. Porodní navrhuje nedávat, jelikož se porod dobře rozjel a mohlo by se to tím spomalit. Je mi do breku, bolest šílená \"Má nějaké vlásky\" hlásí porodní... já na to \"Už vidíte hlavičku?\" dodává mi to odvahy a sílu tlačit znova. Šílený tlak na konečník, tak si v duchu říkám \" buď vytlačím hov... anebo dítě\" a tlačím. Hlavička venku, na další dvě zatlačení celé tělíčko. Malá ma jednou omotanou šňúru kolem krčku, proto ty ne celkem dobré monitory ale vše je naštěstí naprosto v pořádku. Malou dostávám na hrudník a nemůžu tomu dosud uvěřit, úleva obrovská a mimi v náručí. Nastříhli mne jenom málo (masáž hráze asi zabrala)a ani šití jsem nevnímala. Partner přichází a bere si malou do náruče, takový něžný a laskavý pohled v jeho očích jsem nikdy neviděla. Jdu bez problému na malou a pak už mne odvážejí na pokoj... Tam všichni tři si užíváme blízkosti a rodinného štěstí...

Julinka, 31.10.2011, 52 cm, 3,43 kg

Tak jsem se rozhodla vše popsat nezvykle brzo - začala jsem totiž zjišťovat, že čím déle je to od porodu, tím pohodovější mi to přijde, protože už to mám za sebou Takže - 29.10. jsme se vydali na návštěvu ke kamarádům do Prahy, protože Hořovice, kde jsem se rozhodla rodit byly z Prahy stejně daleko jako od domova. Ze srandy jsme říkali, že k nim jedu porodit - termín podle UZ už padl a já byla nervózní, protože doktoři už 2 týdny říkali že to vypadá na brzský porod a stále nic... dala jsem si tedy s kamarádkou podle babských rad decinku červeného a šlo se spát.Ráno v půl osmé jsem se probudila, vstala a ucítila vlhko - praskla mi plodovka. Vzbudila jsem manžela a známé, že tedy jedeme . Osprchovala jsem se, ještě jsme si v klidu dali snídani a vyjeli jsme do porodky. Tam nám natočili monitor a konstatovali, že jsem otevřená na prst a zatím se nic neděje... kontrakce nikde. Poslala jsem tedy manžela domů a šla si lehnout na gynekologii, že budeme čekat, jestli kontrakce přijdou. Pokud by nepřišly, v 7 ráno by se dávala tabletka na vyvolání. Pořád se nic nedělo, takže v 11 večer jsem se s klidem uložila ke spánku, že zítra ráno bude vyvolávačka... to jsem se ale spletla - kontrakce začaly snad přesně v okamžiku, kdy jsem zhasnula Rovnou se dostavily po 10ti minutách, šla jsem tedy za sestřičkou - prý počkáme půl hodiny. Během půl hodiny už byly po sedmi minutách, než jsme došli na monitor, byly po pěti... ve 3/4 na 1 ráno jsem tedy volala manželovi, ať dorazí - mezitím mě uložili na porodní pokoj. Manžel dorazil a kontrakce už byly po třech minutách - musím říct, že to byla fakt síla - já totiž neměla \"jen\" kontrakce, ale také takovou \"mezibolest\", takže buď to byla silná bolest z kontrakce, nebo slabší, ale stejně intenzivní bolest v té pauze - po půl hodině těchhle bolestí jsem byla totálně hotová, a po vyšetření, že jsem na 4 prsty a branka je moc pevná jsem požádala o epidurál. Doktorka souhlasila, prý mi to sama chtěla navrhnout. Než dorazil anesteziolog, kontrakce byly po dvou minutách - vydržet v klubíčku po 3 kontrakce, aby mě mohli napíchnout bylo asi to nejhorší, hodně mi pomohlo, že mě manžel držel. Napíchnutí proběhlo naprosto v pohodě, nic mě nebolelo. Epidurál naběhl do nějakých 10ti minut a já zažila neskutečnou úlevu - kontrakce sice stále po dvou minutách a stále jsem je hoodně cítila, ale byly pryč \"mezibolesti\" takže jsem si alespoň odpočinula. Cca po dvou hodinách přišla porodní asistentka, že hlavička už sestupuje a měla bych začít dávat nohu nahoru - to tedy byla bolest opravdu drsná, nicméně po hodině už byla hlavička dost sestouplá a šlo se na to - nevím, na kolik to bylo zatlačení, jen vím, že bylo úžasné slyšet \"na další zatlačení bude miminko\". Dala jsem do toho vše a na 2 zatlačení při 1 kontrakci byla Julinka venku . Přesně v 7:00 se mě paní doktorka zeptala, jestli chci malou na břicho - chtěla, byla naprosto nádherná a měkoučká Při tom koncovém tlačení už jsem byla dost vyčerpaná, takže jsem 2x omdlela - později se zjistilo, že jsem ztratila hodně krve, nemohla jsem až do večera po porodu ani sedět, vždycky jsem omdlela - nakonec jsem bohužel první noc malou u sebe neměla, ale aspoň jsem si odpočinula. Nalili do mě moře kapaček a 2 krevní konzervy, ale do druhého dne jsem byla OK a už mohla mít tu malou berušku u sebe. Když na to mrknu zpětně, tak to byl celkem rychlý porod - 8 hodin od prvních bolestí a malá byla venku, nebýt té velké krevní ztráty, tak to snad lepší ani být nemohlo - takže přeji holky, ať to máte taky takové pohodové