Jak se vyrovnat s potratem? - nové diskuze

Doma je mi dobře

Ahojky.Tak jsem byla dnes na zákroku. Bylo to rychle a už jsem doma. Zatím je mi dobře. Psychicky i fyzicky. Je mi nejlíp s manželem. Hodně mi v tom pomáhá. Musím jen psát SMS. Jakmile mi někdo volá, tímtu to a raději mu napíšu. Vím, že bych se zase rozplakala. Ale až půjdu do práce, bude to nanovo. Kolegyně mě budou objímat, litovat a to mě zas rozpláče. To samé ségra, která je těhotná, dvě kamarádky, jsou také těhotné a i švagrová. Ale chci do práce co nejdřív. Doma bych z toho zblbla. Holky přeji hodně štěstí a hlavně sílu do dalších dní. Budeme to potřebovat.

Jak žít dál?

Ahoj holky, včera jsme zjistila,že jsem přišla o mimi.Moc to bolí, ale to asi víte. Chci se spíš zeptat, jak jste se s tím vyrovnaly? Za jak dlouho to můžu zase zkusit? Je někdo z touto zkušeností, že potratil a pak se podařilo otěhotnět a máte mimi? Díky moc a držt se!

ach jo

v sobotu vnoci volala teta s krkonoš že naša marta přišla o mimčo nejhorši je to že žadne už nechce a tak jsme trochu doufali že když uvidi od druhe sestřenky tak jsi to rozmysli a dnes došla cela zhroucena že v sobotu přišla o mimi během jednoho dne hned 2 mimča pryč holky držte se já se snažila bejt oporou a doufam že jsu až odešla tak jsem brečela

Proč zrovna my

Ahojky holky. Bohužel i já se musím přidat k Vám. Dnes jsem šla na kontrolu k doktorovi v 9tt. Bohužel bez srdeční akce. Maličké se přestalo vyvíjet. Zítra jdu do nemocnice na vyčištění. Mám podporu v manželovi obrouvskou, ale teď pokaždé, komu to budu říkat, budu jen plakat a plakat. Bylo to naše první miminko. Začala jsem špinit, doktor mi předepsal prášky a abych byla doma. Ale jinak že je vše v pohodě. No a dnes mě viděl ještě jiný doktor a řekl, že miminko se nevyvíjelo již delší dobu. Držte se a buďte statečné. Já budu muset být také. Budu se bát přijít do jiného stavu, aby se to nestalo znovu....

Porod/potrat v 22. týdnu

Taky jsem si tím teď prošla. 21.ledna jsem necítila pohyby, tak jsem šla na kontrolu ať prožiju klidný víkend, ale bohužel se tak nestalo. Na ultrazvuku dr neviděl srdeční akci.Byl to šok. Naše holčička byla mrtvá. V sobotu večer jsem ji musela porodit. Nic horšího jsem nikdy nezažila. A přitom byla zdravá. Prošla jsem si genetikou ve 13. týdnu i velkým ultrazvukem ve 21.týdnu a vše bylo v pořádku.I placenta vypadala v pořádku a i plodová voda byla čiřá. Teď čekám na výsledky z pitvy. Fyzicky jsem v pořádku, ale psychicky to ještě hodně dlouho potrvá. Jediné co mě drží je moje 4. letá dcerka. Tu jsem si zachránila. Bylo to podobné,necítila jsem ve 33.týdnu pohyby, šla jsem na kontrolu a do 2h byla císařským řezem na světě. Měla jen 1,380 a 41 cm. A je naprosto v pořádku. Největší obavu teď mám, že se nepřijde na příčinu. To nevím jestli bych měla sílu jít do dalšího těhotenství.

Nejde to, se s tím vyrovnat...

Ahoj holky, všechny Vás moc zdravím...psala jsem Vám svůj příběh skoro před pěti měsíci, zamlklé těhu v 32. týdnu...Píšu pokračování:je to skoro pět měsíců(přesně čtyři měsíce a 9 dní)...a jak se cítím???miminko???nééé...když jsem jela do porodnice, byla jsem šílená strachy z toho, co bude a hlavně zklamaná, že mi chlapeček, vytoužený srdíčko, přestalo tlouct a já ho nezachránila...když jsem jela z porodnice, tak jsem už byla rozhodnutá, že hned, jak to doktoři povolí, budu chtít těhotnět znovu...je to čtyři měsíce a názor na těhotenství??nechala jsem si napsat HAK se slzama v očích, protože se strašně bojím...dneska jsem byla na genetickém vyšetření, takže dva měsíce opravdu nesmím a nechci, protože bych měla strach, že se to zase pokazí...smrt Damiánka mi vzala touhu žít, ale musím se snažit, protože mám ještě tříletou dceru, která mě potřebuje...ale bojuju, dennodenně bojuju, protože s tímhle žít je děs...pořád tečou slzy zklamání, zoufalství a bolesti...všem, které nás potkalo tohle neštěstí a je jedno v jakém to bylo období, přeji jen samá zdravá miminka a ať už se i zadaří bez zklamání...myslím na Vás všechny...držte se...S pozdravem Michaela

Držim palce

Myslela jsem, že nic horšího už není, když my řekli ve 32 týdu, že čekám postižené dítě. Anička má genetickou poruchu, ale je šikovná, veselá a žije. Ale když čtu, čím jste prošly, čekali na porod svého mrtvého dítěte, umím si představit tu bolest, proto klobouk dolů.Já věřím v dobré konce a proto přeju všem, zdravé krásné miminko.

zamlklé těhu v 11tt, revize dělohy

Ahoj holky.. bohužel i já mám nově tuto nepříjemnou zkušenost, kdy jsem v 11tt, kdy už jsem si myslela, že je vše ok (srdíčko nám bušilo v 8tt), začala špinit, na pohotovosti zjistili, že se mimi již delší dobu nevyvíjí..diagnoza:zamlklé těhu, objednali mě hned na ráno na revizi..teď je to přesně 5dní.. musím říct, že se mi daří s tím vyrovnávat dobře, mám obrovskou podporu manžela a okolí a beru to tak, že příroda věděla proč to dělá..navíc když to srovnám s trápeníčkem holek, které museli porodit nebo jimmimi umřelo v 5.,6.měsíci, tak ani nemám nárok nějak truchlit..chci se zeptat všech kdo mají stejnou zkušenost a nevadí jim se o ni podělit - dodrželi jste 3měsíce netěhotnění po revizi? jak rychle se Vám pak podařilo znova otěhotnět? nám to teď napoprvé šlo dobře - otěhotněla jsem 5.cyklus po vysazení H/A, tak snad se rychle zadaří i znova a tentokrát už to dopadne dobře..všem přeju pevné nervy!!

Porod v 5. měsíci

Čekali jsme již 3 miminko a jelikož již máme doma 2 kluky, tak jsme si přáli holčičku. Mé těhotenství bylo z počátku velmi obtížné. Téměř celé 4. měsíce mi bylo strašně špatně a to celé dny.Začátkem 5. měsíce se to trošku zlepšilo a já si začla své těhotenství užívat.Každým dnem jsem očekávala první pohyby našeho mrňouska a místo toho jsem se dočkala něčeho strašného. V úterý 29.prosince jsem byla na poradně a bylo vše v naprostém pořádku. Ale 31.prosince ráno jsem začala špinit, po příjezdu do nemocnice mi dělala paní doktorka ultrazvuk, pak ještě jeden, na kterém už naše miminko nežilo. Byla to strašná rána, šok. Neustále jsem si říkala, že to není možné. Hned mě hispitalizovali a začali dávat léky na vyvolání porodu. Trvalo to celý den, celou noc a zatím co většina lidí oslavovala Silvestr, já ležela sama plná slz, beznaděje a bolestí v nemocničním pokoji. A na Nový rok ráno jsem svoji vytouženou holčičku porodila. Pak následoval odjezd na sál atd. a vše co většina tady z nás již zná.Je úplně jedno jestli čekáte své první nebo třetí miminko. Ta bolest a pocit zoufalství je naprosto stejný. Je tomu téměř měsíc a bolest zůstává stále , neodchází. Dodnes nevíme co se vlastně stalo, všechny testy včetně ultrazvuku a genetiky dopadly dobře. Tak si stále kladu otázku proč? A nenacházím odpovedˇ...

na to nikdy nezapomenem, snad jen trochu utišíme bolest,

Ahojkydaucus, zrovna jsem si přečetla tvůj příběh o miminku a musím s tebou souhlasit nikdy nezapomenem,já říkám vždy to bude první dítě, ať to dopadlo jak to dopadlo. Vím o čem mluvím loni jsem byla taky těhotná, po dvou letech se nám s manželem zadařilo a taky veškerá vyšetření vpohodě, ale jak nás poslali na srdíčko, tak už vše v pohodě nebylo hned na to ještě genetický ultrazvuk a bylo rozhodnuto. Náš maličký měl brániční hernii(kýlu) žádny dr. nám nedal ani malou naději že to zvládneme že nám operace po porodu pomůže, protože nikdy nevěděl jak to zvládnou plíce, které bohužel neměli moc prostoru,Tak jsem taky v 6 měsíci těhu ukončila naši radost s děťátka, porod byl docela dlouhy, no samotný ani né, ale než to na mě přišlo od čt. do ne. do mě cpali vše možné aby to přišlo, jinak za hoďku a půl bylo po všem, a já zase cítila to prázdno a velký ztek, že zrovná nám, ale to si asi říká káždá. je to nespravedlivé, jak se člověk podívá jak někdo rodí a dítě tam a nebo tam pohodí, a ti co by ho moc chtěli tak nemůžou. Nedivím se že pořád brečíš. Já o to své přišla v červenci a i teť jak to píšu tak mám slzy na krajíčku. Drž se život jde dál a my musíme taky nikdy nezapomenem, nikdy to nepřestane bolet, snad se jen bolest trochu utiší až budeme držet v náručí zdravý uzlíček. A to přeji všem

na to nikdy nezapomenem, snad jen trochu utišíme bolest,

Ahojkydaucus, zrovna jsem si přečetla tvůj příběh o miminku a musím s tebou souhlasit nikdy nezapomenem,já říkám vždy to bude první dítě, ať to dopadlo jak to dopadlo. Vím o čem mluvím loni jsem byla taky těhotná, po dvou letech se nám s manželem zadařilo a taky veškerá vyšetření vpohodě, ale jak nás poslali na srdíčko, tak už vše v pohodě nebylo hned na to ještě genetický ultrazvuk a bylo rozhodnuto. Náš maličký měl brániční hernii(kýlu) žádny dr. nám nedal ani malou naději že to zvládneme že nám operace po porodu pomůže, protože nikdy nevěděl jak to zvládnou plíce, které bohužel neměli moc prostoru,Tak jsem taky v 6 měsíci těhu ukončila naši radost s děťátka, porod byl docela dlouhy, no samotný ani né, ale než to na mě přišlo od čt. do ne do mě cpali vše možné aby to přišlo, jinak za hoďku a půl bylo po všem, a já zase cítila to prázdno a velký ztek, že zrovná nám, ale to si asi říká káždá. je to nespravedlivé, jak se člověk podívá jak někdo rodí a dítě tam a nebo tam pohodí, a ti co by ho moc chtěli tak nemůžou. Nedivím se že pořád brečíš. Já o to své přišla v červenci a i teť jak to píšu tak mám slzy na krajíčku. Drž se život jde dál a my musíme taky nikdy nezapomenem, nikdy to nepřestane bolet, snad se jen bolest trochu utiší až budeme držet v náručí zdravý uzlíček. A to přeji všem

Porod v 5měsici

Moje těhotenství probihalo celkem normalně první 3. měsíce mi bylo hodně špatně ale pak to přešlo a už jsme se s manželem těšila na prcka ultrazvuky a všechny testy byly v pořadku až 14.červenec se mi stal osudnym těšila jsem na ultrazvuk že uvidím sveho broučka a těšila jsem se že mi řeknou jestli to bude chlapeček nebo holčička a pak jsem se dočkala lehla jsem si na lehatko pani doktorka vzala ultrazvuk a začla vyšetřovat ale hned se zarazila a už volala primaře když jsem se ji zeptala co se děje ona mi jen řekla chvili vydržte pak přišel primař a prohližel si miminko přes ultrazvuk a oznamil mi že mu nemužou najit ledviny a že nemam plodovou vodu ješte to kontroloval. Když jsem se zeptala co dal řekl že dítě bez ledvin nemuže přežit a pak už to šlo všechno rychle druhy den jsem nastoupila do nemocnice doktorka mi řekla co mě čeka ale ja ji nevnimala jen tu bolest v srdíčku jo a pak to začlo měla jsem to klasickym porodem byly to strašne bolesti ktere trvaly 12hodin sice mi dali nějake prašky na bolest ale vubec to nepomohlo a pak jsem porodila chlapečka bohužel už nežil něco mi dali aby umřel ve mě nebo ani nevím co dělali semnou bylo mi to jedno po 3dnech mě pustili sice je to už 5. měsicu ale mě to připada jako by to bylo včera je to o to horší že manžel ma dvě děti a ja to špatně protože je mame každych 14dní na víkend.Hrozně mi muj brouček chybí a hodně si to vyčitam že se to stalo. Nemuselo se to stat protože pitva prokazala že ledviny ma sice male ale ma něměla jsem jim ho davat ale ja nevěděla co dělat tak to je muj příběh. Každy mi řika to časem přeboli.

Zamlklý potrat 6měs - pokračování

Ahojky holky.1.srpna 08 jsem Vám napsala svůj hrozný zážitek.Je to skoro 5 měsíců a přiznávám,že ikdyž se držím zuby nehty,slzy mám stále.Hlavně po tom, co se stalo po mém porodu mrtvého chlapečka.V srpnu jsem byla propuštěna z nemocnice.Mého partnera bráška zrovna z nadšením volal,že jeho žena porodila zdravého,ale hlavně \"živého\" chlapečka.Ztuhla jsem!4 dny na to jsem slyšela vrátka, do kterých vešla ta dotyčná a štastná maminka čerstvě narozeného miminka.Dostala jsem malou přednášku o tom,že mám být silná a jít jí pogratulovat,že se malinký narodil.Chodila jsem po obýváku a brečela,přemlouvala se,zda sejít ty schody a překousnout to a nebo ne.Bohužel,udělala jsem to.. Zatukala jsem s partnerem na dveře a vešla.Pohled všech lidí zůstal na mé osobě a já nedokázala ani mluvit,jen mě tekla jedna slza za druhou.Jedinou větu, kterou jsem slyšela od budoucí tchýně byla:JSEM NA TEBE HRDÁ.Ale to byl začátek.Od té chvíle se nedokážu k miminkům přiblížit,nemám sílu se dívat na ty štastné obličeje a každý týden,když slyším zavrzání vrátek,vím že je malý v baráku a moje srdce pracuje na plné obrátky.Nedokážu se s tím asi poprat,ale venku nebo v praci jsem veselá a snažím se ukázat, i to tak cítím, že bude líp,jen to jde pomaleji než jsem si myslela.Podpora kamarádek byla 100procentní.Ukázalo se,kdo je opravdová kamarádka a drží semnou za jeden provaz.Jedna jediná to nedokázala.Potopila mě jako papírovou lodičku.Napsala mi,jak je štastná,že se jim narodila holčička a je to mazlinka a že porod byl užasný a rodil jí mu doktor.Reagovala jsem tak,abych si neublížila..bohužel holky,v téhle situaci se každá z nás snaží hlavně ochránit sebe,aby to bolelo co nejméně,ale moje odpověd byla jasná a napsala jsem jí,že o dětech a porodu se bavit nechci, at se nezlobí.Nečekala jsem,že mě ONA zrovna bude soudit a poučovat, když jí v postýlce leží 2 měsíční mimnko.Byla to kamarádka od mala..trápí mě to a leží mi to v hlavě už 2 týdny a nevím,co s tím pocitem dělat-já vím co, vymazat a jít dal.Ale pochopila jsem i další věc, pokud se to určitých lidí netýká a nikdy tuto zkušenost ta žena nezažila,bere to podle sebe,nemyslejí to zle,ale může to vyznít dost špatně a druhé straně dosti ublížit.Já jsem už po genetických testech.Výsledky budou v lednu,tak si počkám.Lékař mi řekl,at zkoušíme znovu otěhotnět,ale at se připravím,že to nebude procházka růžovým sadem.Vím to a musíme umět holky bojovat.To malé štěstí za to stojí a ikdyž mi umřel za poslední roky snoubenec se synem,pak muj vlastní tatka a hned na to muj nenarozený Danielek..mám novou cestu a jdu dál.Síla je,ale vzpomínky a bolest je velká a je potřeba se stím naučit žít!!!Moc dobře vím,jaké bolesti mate nad tehotnou štastnou tvářičkou ženy,co si ten pupíček hrdě nese nebo maminka,co má šprčka v kočárku.Bolest bude,ale tady je parta holek,co mají sílu a po přečtení všech smutných příběhů je tam cítit naděje,ikdyž se vám to možná nezdá.Ted se mi to říká,sama bojuju,ale věřím a proto Vám holky moje přeji, až se podíváte na vánoce na oblohu a bude padat hvězda, věřte že je to \"ten náš malej špuntík\", co tady s náma ted není a posílá nám naději a zdravíčko, ať brzy máme tady \"TO\", co si tak moc přejeme.Přeji Vám krásné vánoce a hlavu vzhůru, nemyslete si, že to ty naše dětičky, co každá z nás osobně nepoznala, že nás nevidí!!! Vidí a hlídájí nás, jsou to naši \"MALÝ ANDÍLCI\" a navždy budou v našich velkých srdcích. Mšjte se hezky a ikdyž jsem tu dlouho nebyla, posílám sílu a opět se ozvu!! Val.i :-)

alergie

Ahoj, nemáte někdo zkušenosti s léčbou alergie na spermie? Dvakrát jsem potratila a teď se u mě zjistila slabá alergie na spermie. Nevíte někdo jestli už se léčí i slabá alergie? Taky mi našli myom v děloze a nějakou bakterii. Je toho na jednoho nějak moc.

náš příběh

Ahoj,psala jsem tu o sobě už do špatné rubriky, tak tentokrát jsem se trefila... bohužel...Před týdnem jsem potratila. Ačkoliv nám ten čas jindy utíká jako voda, tento týden se vleče a ještě je to okořeněné rýmou, kterou má naše Verča (19M), takže jsme zavřené doma. Psychika si se mnou hraje... když už se zdálo, že jsem relativně v pohodě, gratulovala mi na ulici známá k těhotenství. Celý den jsem byla mimo a večer mi přišla další gratulace, tentokrát mailem, a s upozorněním, ať jsme na sebe opatrní.No nejradši bych se spláchla do záchodu a tam počkala tak rok... nebo aspoň do Nového roku.Chci jen napsat vám všem, nejsme na to samy! Prožíváme sice tu největší bolest, ale s námi i naši partneři, děti,... Musíme jít dál a vidět na světě i všechno to hezké... třeba dneska měla Verča první záchvat smíchu, nešla zastavit...Držím vám palce, i když se mi chce zase brečet!M.

Kamarádka

Netýká se mě to,ale jsem toho plná a nemám to komu říct.Moje kamarádka má dvě velké děti z prvního manželství.Její partner má taky dvě děti,stejně staré jak ona a pak mají společně ještě malého tříletého drobka.A ona ted šla na potrat.A já to nemužu pochopit.Nic jí totiž neschází.Mají veliký barák.Ma mamku co ji denně chodí pomahat,vodí malého do školky.Pohlída děti,když ona si jede na dovolenou.Má paní na ulid.Naopak ona se nežene do práce,nebo,že by dělala karieru.Dokonce je domací typ.Má rada děti,domácnost.Nedělá nic v čem by jí mohlo dítě překážet.Ještě není ani moc stará.Nechápu to,musím na to pořád myslet.Ona argumentuje tím-co by na to řekli lidi,mít 4 dítě.Ale oni mají dohromady dětí 5,když někam jedou tak dodávkou.Tam by se ještě jedno v klidu vešlo.Ty velké děti už jsou skoro samostatné naopak ještě doma pomahají.

Možná blbej dotaz ale fakt musím...

Holky nevíte někdo,z jakého důvodu nechávají porodit maminku miminko o kterém už ví že nežije?!?!?!Furt o tom přemýšlím,kdykoliv se dozvím další podobný případ..Jednu známou nechali porodit mrtvou holčičku ve 40 tt,ale už to třeba věděli jeden den,ale porod vyvolali další den a porodila chudák až zasejc další den...Nic podobného jsem nezažila,ale nějak se neumím smířit s tím že se prostě toto děje,musí to být strašně hrozný,vyčerpávající,deptající a musí si ta maminka prožívat hroznou a bezmoc a zároveň bolest nad ztrátou toho miminka..No fakt to nechápu..Už jsem si říkala že kdyby tyto miminka porodili císařem a pomohli tím zkrátit utrpení maminky,tak se přeci až zase tak tolik neděje..Nebo?!?!Vždyť se to celé musí strašně moc podepsat na psychice tý maminky...Je mi to moc líto,ale protože na to myslím jakoby v dobrém pomyšlení,tak by mě to fakt zajímalo..připadá mi to jako zbytečné a bezohledné týrání té maminky..

ahojky, všechny vás moc zdravím, můj příběh se asi od vašich moc neliší...prvního března jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, mé druhé těhotenství, s malou jsem končila letos v srpni rodičovskou a už jsem se chystala na další mimko...těšila jsem se, kdo by ne, celé těhotenství probíhalo normálně, všechny testy v pořádku a v bříšku vytoužený chlapeček..kolem pátého měsíce mi začaly bolesti na jedné straně bříška, intenzivní při kterých jsem nemohla kolikrát udělat ani krok, ale maličký se pořád vyvíjel správně a rostl, tak jak měl, pan doktor mi napsal magnezium a že je to normální, po prvním prodělaném těhotenství jsem tomu nevěřila a tak jsem mu to připomínala každou návštěvu...termín porodu jsem měla stanovený na listopad a pak přišlo 16.té září...dívala jsem se na televizi a hladila jsem si bříško plné bouliček a vykládala jsem si s dcerou o maličkým, že budu muset jít na chvilku pryč,ale pak se vrátím s bráškou domů a budeme všichni spolu...poslední zaznamenané pohyby 16 tého o půlnoci...počkala jsem na manžela, až přijede z odpolední a šli jsme si lehnout...ráno jsem se probudila o půl osmé(už dva měsíce jsem vstávala s maličkým a jeho pohyby o půl páté ráno), hned jsem věděla, že je zle..šla jsem si udělat kávu a zase nic...klepala jsem na bříško a zase nic...potom telefonát doktorovi a o půl druhé už jsem věděla, že můj maličký nežije, že tam jenom leží a nehýbe se....šílená panika!!!potom vyvolávaný porod, ale místo štěstí a radosti si člověk odvezl šílenou bolest na srdíčku..náš malý Damiánek už s námi nikdy nebude...zamlklé těhotenství, tak hloupě se tomu říká i v 32 týdnu těhotenství...už je to skoro 14 dní a ještě žádné zlepšení...mějte se hezky...pa Míša

Taky jsem zažila

Před 14 dny jsem byla na kontrole u OG kde mi sdělil, že opravdu jsem těhotná, ale že není odezva ze srdíčka, takže se uvidíme další týden. Bohužel jsem hned další den začala krvácet, takže hned do nemocnice, pak čekat na rozbory krve a dryhý den ležení v nemocnici to přišlo samo. Samovolný potrat v 8tt. Jsme dost racionální člověk, takže se zatím utěšuji tím, že něco nebylo v pořádku a že to příroda vyřešila sama, ale po téhle zkušenosti se dost bojím jak dopadne další těhotenství (první bylo naprosto v pohodě a bez problémů - v 8 měsíci jsem lezla na vysoké kopce :-)). Hodně mi pomohla doktorka v nemocnici, kdy mi řekla, že když je to takhle na počátku těhu, tak bylo tzv. špatně založeno a přiroda vše vyřešila. Ale orpavdu dokud člověk tuhle zkušenost nezažije dost těžko si všechno dokáže představit. Držím Vám všem pěsti, aby vaše těhotenství probíhla v pořádku a byla zakončená křikem zdravého miminka.

ahoj

píšu sem protože se potrěbuji někomu svěřit tak to zkusím vypsat.Před týdnem jsem zjistila že jsem 5tt.Jenže jsem sama s jedním malím dítětem a už takhle nezvládáme.Ten .. otec.. o tom nechce ani slyšet a taky jsme už měsíc od sebe tak ani já ho zpět nechci.Chtěla bych si to nechat, propočítávala jsem a radila se všude kde to šlo, ale at se budu snažit sebe víc, sama to neutáhnu.Už jsem o jedno přišla a vím jak mi bylo,rozhodnout se mám do konce týdne a já ani spát nemůžu, když vím co musím udělat.Vědět , že obou dětem dám vše co budou i v budoucnu potřebovat, tak neváhám a....ale kdo ví co bude, miluji svého syna a chci aby nidky nestrádal /ale moooc bych si přála pro nej sourozence/ díky že jsem se mohla vykecat

ahoj

píšu sem protože se potrěbuji někomu svěřit tak to zkusím vypsat.Před týdnem jsem zjistila že jsem 5tt.Jenže jsem sama s jedním malím dítětem a už takhle nezvládáme.Ten .. otec.. o tom nechce ani slyšet a taky jsme už měsíc od sebe tak ani já ho zpět nechci.Chtěla bych si to nechat, propočítávala jsem a radila se všude kde to šlo, ale at se budu snažit sebe víc, sama to neutáhnu.Už jsem o jedno přišla a vím jak mi bylo,rozhodnout se mám do konce týdne a já ani spát nemůžu, když vím co musím udělat.Vědět , že obou dětem dám vše co budou i v budoucnu potřebovat, tak neváhám a....ale kdo ví co bude, miluji svého syna a chci aby nidky nestrádal /ale moooc bych si přála pro nej sourozence/ díky že jsem se mohla vykecat

Potrat

Ahojky děvčata čtu tu vaše smutné příběhy a je mě z toho smutno.no já jsem jenom chtěla napsat že přítelkyně mého bratra včera potratila byla v pátém měsíci.a nevím jak jí pomoct nebo něco říct aby jí bylo lépe .já jsem to sama nezažila doma mám 11 měsíční holčičku která mě dělá radost.tak jestli mě někdo poradí jak jim aspon trochu pomoct

Nevzdávejte to

Ahoj všem,já sice malého prcka mám,je mu 16 měsíců,těhu v pohodě až na ten konec a porod,tak si určitě řeknete co já můžu vědět.Mám kamarádku,která měla mimoděložní těhu a přišla o vaječník.Ležela jsem s ní na gynegologickém než jsem šla rodit.Strašně plakala a už to málem vzdala a já ji říkala že se to podaří a utěšovala ji.Nakonec se ji to po roce podařilo,přítel ji opustil v 8.týdnu s tím,že se na otcovství necítí a tak je u rodičů.Porodila o 9 týdnů dřív.Malá měla 1600g a 46cm.Naštěstí je zdravá.Moooc vám všem přeji taky tolik štěstí,hlavně žádný stres a hodně sil do snažení.Naděje opravdu umírá poslední.Já jsem zase takové trdlo,že druhé dítě nechci,za to bych ráda pomohla těm,kteří nemohou mít děti a třeba jim to odnosila.

kamarádka

holky, tak já nevím...je tohle možný? kamarádka se v červnu vdávala...hned v červenci otěhotněla...měla hroznou radost...ale trápily ji bolesti v podbřišku...její gynekolog pořád tvrdil, že je vše v pořádku...před pár dny začla krvácet, o miminko přišla...a ten doktor pronesl cosi jako To bylo jasný, že to takhle dopadne...ach jo, co byste si o tom myslely?

KOnečně to přešlo

Ahoj holky tak vám taky připíšu mou zkušenost. Před dvěma lety jsem čekala třetí miminko,první dvě těhu byly nádherné a tak mne ani ve snu nenapadlo, že by to nemělo vyjít. Děti se těšily na sourozence od pátého týdne měly jméno vymyšlené. Bohužel jsem špinila měla klid na lůžku a brala léky na udržení. Dva dny před štědrým dnem jsem jela na kontrolu do porodnice konečně v klidu zdálo se mi že vše se zlepšilo byl to 10tt a já už věřila že miminko uvidím. Doktorovi se něco nezdálo takže další vaginální UZ a tam to přišlo.Pan doktor s lítostí v hlase řekl že nevidí srdíčko a že jde o samovolný potrat. Došla jsem zpět na poradnu a zhroutila se.Papíry na krev jsem převzala ani nevím jak odběry probrečela a druhý den nástup na revizi. Noc byla děsná spala jsem sotva půl hodiny manžel mě celou noc držel a uklidňoval, ale nic nepomáhalo.Bolest kterou jsem měla v sobě byla děsivá. Děti nechápaly co se děje ale vyvsvětlili jsme jim to. Ráno příjem sestřička nebyla moc milá, ale bylo mi to jedno měla jsem chuť jen už být doma se svými dětmi a chovat je. Odvedli mě na pokoj byl jak za trest v zaní části porodnice někde mezi sklady prádla nebo co.Málem mě trefilo když jsem to viděla. Naštěstí se prý spletli a odvedli na normální oddělení. Hned jsem si říkal že to mají jako trest nebo co.Pak to šlo rychle naštěstí. Po probrání z narkózy jsem jenom brečela což mátlo sestřičky, protože si mysleli že mám bolesti. Fyzicky mi bylo dobře jen to prázdné břicho bylo divné.Odpoledne jsem mohla jít domů.Byly to nejhorší vánoce jaké jsem zažila.Radost v očích dětí nad dárky bylo to jediné co mne trochu drželo. Trvalo mi víc než rok abych byla schopná o tom mluvit bez slz a výčitek k sobě.Manžel byl naštěstí chápavý a netlačil na nic.Věděla jsem že ho to taky bolí, ale nemluvil o tom aby mi nedělal starosti. Rady všech že to přejde jsem nevnímala a když mi někdo řekl že už mám dvě děti myslela jsem že ho kopnu.Ano měla jsem dvě krásné zdravé děti a o to víc se těšila na třetí. Dnes tu sedím a v bříšku mi kope mrňousek který tady bude za šest týdnů. Začátek byl sice taky komplikovaný, ale udržel se je to bojovník a já se na něj s celou rodinou moc těším. Přeji všem které budou nebo mají tuhle smutnou zkušenost, aby se držely a nevzdávaly se naděje ta umírá poslední. Držím všem palečky a přeji plno dětí

Zamlklý potrat v 10tt

Ahoj holky,jsem tu vlastně poprvé. Už jsem se těšila, že začnu psát k tématu těhotenství, ale dnes jsem byla u doktora.Potvrdil mi 10tt, ale podle ultrazvuku prý nevidí srdíčko ťukat. Takže mi napsal na příští pondělí rozbor krve a nějaká vyšetření a prý pokud nic neuvidí, jedná se s největší pravděpodobností o zamlklý potrat a budou mi muset udělat revizi. Je mi teď hrozně smutno, nějak se s tím nemůžu srovnat. Vloni se mi stalo něco podobného, ale bylo to prý v 7tt a vyčistilo se to samo. Máte s tím určitě některá zkušenost. Prosím Vás tedy o radu.Děkuju, Veronika

Zamlklý potrat v 6 měsíci

Ahoj VŠEM.Jsem tu dnes poprvé a ráda bych se s váma podělila o bolestivou událost z minulého týdne.V říjnu minulého roku jsem ztratila otce.Dlouhou dobu jsem byla neštastná,nikdo mi nerozumněl a se smutkem ve tváři jsem si říkala,jak je život nespravedlivý.Chut na otěhotněmí jsem ztratila,ale.. příroda byla mocná a v únoru jsem poprvé otěhotněla.Zjistila jsem to v březnu,kdy jsem s touto zprávou čekala,než odjedu s rodinou do Paříže, ale kdo by to vydržel.. koupila jsem mé mamince malé bílé botičky a pro brášku \"budoucího strejdu\" malý dudlík.Přítele jsem poinformovala o par dní dříve a nebot to na mém usměvu a atmosféře poznal,těšil se,až to rodině vysypu za tepla.Celých 6 měsícu jsem žila v radosti a v hlavě si říkala:škoda,že ten můj taťulda se toho nedožil,byl by to úžasný dědeček,budu mít chůlapečka hurá a minulý týden rána!Určitě víte,kam směřuji-ANO,je to tak,na UTZ jsem neviděla srdíčko,dítě mrtvé.Sama jsem přestala dýchat a říkala si,že když sem před 20ti dny byla na kontrole po AMC(amniocentéze-odběr plodové vody)a bylo vše v pořádku,co se děje?S pláčem jsem jela do nemocnice v Č.B.,kde pan doktor 20 minut jezdil po mém břiše a viděl to samé co já.Můj sen se zhroutil.Můj břáška seděl v čekárně a modlil se,že je to špatný vtip,ale nebyl.Večer jsem dostala injekce na uklidnění,3 DILAPANY na otevření-příjemné to nebylo,ale vydržíte to a čekalo se do rána a hladila si tvrdé bříško a cítila,jak v něm můj malý Daniel leží a netluče mu srdíčko.Ráno doktor usoudil,že vstupní cesta je otevřena,tak zavedl tabletu na vyvolání kontrakcí.Upozornil mě,že to může nastoupit velice rychle,at se neleknu té bolesti.Než sem došla do pokoje a usnula,začalo to..bolesti.Po 3h jsem byla odvedena na kontrolu,kde mě lékař vyšetřil..myslela jsem,že mu bolestí utrhnu hlavu,ale jela jsem ihned na sál.Už sem nemohla ani chodit,ale každé pohlazení a útěcha od porosních asistentek se dala stále zvládnout a vydržet to..ale..příjezd na sál byl prvním strašným zážitkem,kdy slyšíte rodící ženu někde ve vedlejším sale,jak čerstvě narozené miminko křičí a ona pláče štěstím a vy jedete doslova na porážku.Ležela jsem na tom malém sále se zelenýma dlaždičkama sama s porodníma asistentkama a každou chvilku přišla paní doktorka a kontrolova mě.Byla jsem ve skvělé péči,stále jsem chtěla studený hadr a sestra mě hladila a utěšovala a paní doktorka byla ohleduplná a vyšetřovala mě opatrně a chlácholila příjemnýma slovama a hezkým úsměvem,ale já měla takové bolesti,že jsem jen ležela a čekala.Pak jsem se zmínila o Epiduralu.Byla jsem dost otevřená,aby to doktor schválil..protože potom jsem byla uvolněná,bylo mě krásně a nic mě nebolelo.Pak jsem najednou cítila to malé \"žblunknutí\" jak Daniel jde pomalu nožičkama ven.Najednou kolem mě bylo 6 sester a 4 doktoři.Nikdy nezapomenu,jak jsem cítila ty jeho malé nožičky,parkrát jsem zatlačila a chlapeček byl venku.Potom jsem byla uspaná a probudila se za hodinku,kdy bylo po všem.Ted je to týden,co jsem si tento hruzný zážitek-jak já říkám-hodně špatný sen prožila a musím říct,že i těch 6 měsíců bylo krásných a ikdyž jsem porodila se \"špatným koncem\", slíbila jsem na porodním sále,že do r.2010 budu bud těhotná nebo se tam sejdeme a já přijedu s veeeeelkým bříškem a konečně porodním se \"štastným koncem\".Ted vám tady píšu svůj příběh a mého partnera bráchy manželka je těsně před porodem.Ted tady byla a celá partnerovo rodina se usmívala a radovala(já vše jen slyšela,neměla sem sílu jít si popovídat-nemam sílu na návštěvy),že už je to tady a bude rodit.Já bohužel byla v patře a vše slyšela a s bolestí na srdci si říkala,že má holka štěstí a na své štěstí si já musím počkat,ale tu bolest na srdci,prázdnotu a myšlenky je jediný lék a to je ČAS a SÍLA.Bohužel mě ted od pátku ta síla a statečnost opustila o bojuji,ale přiznávám, že jsem si přečetla holky všechny vaše příspěvky a opravdu jsme na jedné lodi a nejsme v tom samotné a chce to se podpořit.. Tak se hlavně držte a VYPLAČTE TO, VYKŘIČTE a i já vám všem přeji, ať čas nám dá sílu a určitě na VŠECHNY přijde řada, jen musíme být trpělivé a MY TO ZMÁKNEME!!! Zatím ahoj,Vali. PS:Pokud máte chut si někdo psát,budu ráda a napíši vám také.Email:Val.i@email.cz

Už jsem tady zase

Vůbec jsem teda netušila, že se tady opět \"ukážu\".Jěště před 3 týdnama jsem měla šílenou radost,že se nám po tak dlouhé době opoět zadařilo.....byla jsem nesmírně šťastná a už počítala termín porodu,jak já jsem se těšila.Ale bohužel. V pondělí jsem měla šílené bolesti v podbříšku a tak jsem jela do nemocnice. Po veškerém vyšetření mě převlíkla sestřička do nemocničního, vzali mi krev na HCG a moc hodný pan doktor, řekl, že počkáme.Tak jsme čekali.V úterá HCG bylo 1370-krásně rostlo,ale na UTZ stále nebylo nic vidět.Ach jo, čekali jsme. Měla jsem pořád bolesti a taky jsem špinila,ale pořád věřila, že to dobře dopadne.ve středu mi zase bralo HCG bylo 2100 a na UTZ stále nic, jen sliznice byla vysoko.pan doktor mi řekl,že při tak vysoké hodnotě,už musí jít něco vidět,řekl mi,že zdřejmě jde o mimoděložní těhu. Zbořil se mi tímto svět.Miminko ve mě je,je v bříšku,roste,vyvíji se,ale proboha proč někde jinde než má.Tak mě hnedka vzali na sál. Ano jednalo se o mimoděl.těhu.bylo na levé straně.Tak mi vzali levý vejcovod,plakala jsem jako malá.Tak moc to na srdíčku bolí.Dneska mě pustili domů.mám jěště bolesti v podbříšku,ale to se spraví. Te´ˇd se musím uzdravit a jít dál.Ani nevím jestli jěště další mimnko bude, už jsem přišla od vě a mám strach aby to zase špatně nedopadlo.Tak jsem se vypsala,slzičky mi stékají po tváří...Všem přeji nádherný den. Alena

Jedna ze šťasnějších

Když se mi tenkrát na těhotenském testu objevili dvě čárky, bylo to jako ve snu. Hned jsem se ponořila do nádherných představ jak můj čtyřletý syn bude mít konečně sourozence. U doktora jsem obdržela průkazku a zářila jsem samým štěstím. V toto chvíli mě ani ve snu nenapadlo, že by to nemuselo vyjít. Brala jsem to tak nějak samozřejmě, že se mě něco jako potrat netýká, že to je věc \"těch druhých\". Před Vánocemi jsem měla jít na další z prohlídek, ale den před tím jsem začala trošičku špinit. Doktor mě vyšetřil a nařídil mi okamžitý nástup do nemocnice. V tu chvíli jako by se mi zhroutil celý svět. Nemohla jsem přestat brečet a nechtěla jsem nikoho vidět. V nemocnici byla hrozne zlá jedna doktorka, což mi s mou psychikou zamávalo ještě víc a tak jsem po probuzení z narkózy podepsala reverz a utekla domu. Trvalo mi skoro rok než jsem byla schopná upřímně říct, že je to za mnou. Tento příběh se mi stal před necelými pěti lety a teď tu houpu v kolíbce naší tříměsíční princeznu. Konečně to vyšlo a já jsem jedna z těch šťastnějších.

Jedna ze šťasnějších

Když se mi tenkrát na těhotenském testu objevili dvě čárky, bylo to jako ve snu. Hned jsem se ponořila do nádherných představ jak můj čtyřletý syn bude mít konečně sourozence. U doktora jsem obdržela průkazku a zářila jsem samým štěstím. V toto chvíli mě ani ve snu nenapadlo, že by to nemuselo vyjít. Brala jsem to tak nějak samozřejmě, že se mě něco jako potrat netýká, že to je věc \"těch druhých\". Před Vánocemi jsem měla jít na další z prohlídek, ale den před tím jsem začala trošičku špinit. Doktor mě vyšetřil a nařídil mi okamžitý nástup do nemocnice. V tu chvíli jako by se mi zhroutil celý svět. Nemohla jsem přestat brečet a nechtěla jsem nikoho vidět. V nemocnici byla hrozne zlá jedna doktorka, což mi s mou psychikou zamávalo ještě víc a tak jsem po probuzení z narkózy podepsala reverz a utekla domu. Trvalo mi skoro rok než jsem byla schopná upřímně říct, že je to za mnou. Tento příběh se mi stal před necelými pěti lety a teď tu houpu v kolíbce naší tříměsíční princeznu. Konečně to vyšlo a já jsem jedna z těch šťastnějších.

Versaček mi připomněl kamarádku na kterou musím pořád myslet. Poznali jsme se v porodnici, rodila pár dní předemnou, byla to šťastná maminka. V poslední době jsme si povídali o naší porodnici a ona se rozpovídala. Před pěti lety čekala první dítko, gynekolog ji poslal na vyvolání porodu ve 38tt, něco se mu nezdálo. V nemocnici nechápali jeho důvody a nechali ji ještě týden doma. Při další kontrole už bohužel srdíčko netlouklo a ona musela porodit mrtvou holčičku. Dalšího mimíska potratila v 9tt. Když tohle dořekla já měla husí kůži po celém těle a úplně mně přepadla zimnice. Naštěstí má teď vymodlenou Vanesku, ikdyž její příchod také nebyl jednoduchý, je krásná a zdravá.

holky napisu to sem...i kdyz se me to primo netyka,doooost me to vzalo.Ted jsme meli na gynde pani ktera byla 40+2 a zjistilo se ze miminko je mrtve,museli jsme ji vyvolat porod a ona chudera musela porodit mrtve dite....strasny...celej tejden na ni myslim a obdivuju jeji statecnost.Holky je to hrozny,doufam ze uz se budou rodit jen zdrava a ziva miminka

Smutek a beznaděj

Ahoj holky, tak jsem zavítala na tyto stránky, abych se lépe srovnala se svým smutkem a získala pocit, že v tom nejsem sama, že nás je víc s podobným problémem, proto bych se chtěla svěřit se svým příběhem.Já bohužel nemohu mít děti normálním způsobem a jelikož nemám vlastní vajíčka musím mít od dárkyně a to je proces dlouhý na čas a hlavně stojí hodně peněz, protože si vše musím platit sama. Tak jsem sehnala peníze, čekala půl roku v pořadníku a šla na první pokus umělého oplodnění.Bohužel ze tří embryí se neuchytilo žádné. Oplakala jsem to. Začala znova shánět peníze, čekala v pořadníku a šla na druhý pokus. Výsledek stejný, ze tří ani jedno.Zase jsem to oplakala. Poslali mě na vyšetření na protilátky, tam něco zjistili a naordinovali mi léky a injekce pro další pokus. Tak jsem, teď už mnohem pracněji, sehnala peníze, vyčkala v pořadníku a šla na třetí pokus s malou nadějí.Tentokrát mi zavedli 4 embrya. Výsledek při první kontrole: HCG přes 9000, těh.testy pozitivní, podařilo se, otěhotněla jsem.Nemohla jsem tomu uvěřit, ale pohled na ultrazvuku mě ujistil, že tam něco je. Já sama na sobě jsem cítila, že je něco jinak, že se něco změnilo. Za 14 dní jsem měla jít zase na kontrolu, kde by mi přesně řekli, kolik embryí se uchytilo. Jenže vše dopadlo jinak. Na kontrole zjistili, že se uchytilo jedno, ale že je špatné a nevyvíjí se. Výsledek: Zamlklý potrat v 6. týdnu a hned mě poslali na revizi.Dnes jsem druhý den po revizi a je mi hodně smutno. Každá maličkost, která mi připomene moje \"těhotenské\" období mi hrne slzy do očí. Jsem hrozně unavená a psychicky vyčerpaná. Ještě před pár dny jsem měla naději, že se miminka dočkám a teď zase nic. Jen zase dlouhé čekání a pracné shánění peněz, které už jsem vyčerpala a nevím, zde je vůbec dám dohromady a výseledek nejistý. Nevím, zda mám ještě sílu to zkoušet dál, ale vzdát se mi to taky jen tak nechce, život bez dítěte si neumím představit.Pořád se mi vrací ten měsíc a půl, kdy jsem cítila, že jsem těhotná a nemohu se srovnat s tím, že už to tak není.Jak se s tím mám vyrovnat? Mám bojovat dál?Přeji všem, ať se jim jejich miminko povede a těm, které mohou mít mimi normálně bych chtěla říct, ať nezoufají, vždyť až překonají smutek ze ztráty, mohou se přitulit ke svému milému a pokusit se počít nový život jak často budou chtít bez čekání a finančních výdajů, ať si toho váží a užijí si to. A těm ostatním přeji hodně sil a nervů a hlavně víry, že se to jednou povede. Já se také pokusím být silná, i když nevím zda to dokáži.Držte se!

smutně ukončené těhotenství

Ahoj holky, dnes jsem se odhodlala požádat o radu. V květnu 2008 jsem musela ve 12. týdnu těhotenství na revizi. Miminku přestalo tlouct srdíčko. Brečela jsem jako želva, po operaci jsem podepsala reverz,nedokázala jsem ležet vedle těhulek, za kterými chodily rodiny s dětmi. Po týdnu krvácení a bolestí mi na kontrole v nemocnici oznámili, že při první operaci se nepodařilo odstranit vše a že musím absolvovat další operaci. Na příští kontrole už u mého gynekologa mi bylo zjištěno, že zákrok byl dost drastický a přišla jsem o veškerou sliznici. Od té doby jsem 6 měsíců brala antikoncepci, aby sliznice dorostla, ale moc se jí nechce. A tak jsem letos v únoru brala nějaké hormony a od března chodím na injekce, abych dostala alespoň menstruaci. Prý by stačilo, kdyby sliznice dorostla 6 mm, momentálně je 4 mm. Po roce čekání ztrácím naději, navíc je mi už 33 let. Nevíte někdo, co by růst urychlilo? I kdyby se mi povedlo otěhotnět, bez sliznice se miminko neudrží. Moc děkuji za vaše rady a podporu.

taky mě to potkalo

Už bohužel patřím mezi Ty, které potkal spontánní potrat. Konečně jsem po dlouhém hledání našla člověka, se kterým chci mít dítě, konečně se nám to podařilo a ten šok...co pak přišel...měla jsem pocit, že život končí... a to jsem byla teprve na začátku těhotenství.Nejhorší byl pocit zoufalství, bezmoci a beznaděje; když jsem šla pod narkózu, připadala jsem si, jako kdybych šla na porážku. Chci věřit, že bude líp, ale zatím tomu tak není Jsem ráda, že mi nenutili neschopenku, doma bych se zbláznila, tak se aspoň šetřím - žádné kolo, žádný běh, žádná posilovna...*držme si všechny pěsti, přece to nevzdáme

PLÁČU...

Ani nevím, proč jsem sem vlasntně zabloudila... Snad jsem chtěla vidět tvrdou realitu. Asi ano! Holky moje, já vás strašně moc obdivuju a když to všechno čtu, tak pláču. Jste strašně silné, já si neumím představit, že bych to takhle zvládla. Proč je život takhle nespravedlivý k těm, které si to zaslouží a hlavně chtějí... Já vlastně chtěla jen říct, jak vám moooc držím palce a jak moc vás obdivuju, jak jste silné...

PLÁČU...

Ani nevím, proč jsem sem vlasntně zabloudila... Snad jsem chtěla vidět tvrdou realitu. Asi ano! Holky moje, já vás strašně moc obdivuju a když to všechno čtu, tak pláču. Jste strašně silné, já si neumím představit, že bych to takhle zvládla. Proč je život takhle nespravedlivý k těm, které si to zaslouží a hlavně chtějí... Já vlastně chtěla jen říct, jak vám moooc držím palce a jak moc vás obdivuju, jak jste silné...

Co udělat s fotečkou s UTZ?

Ahoj holky, vím, že je to těžké, nevím co mám udělat....Už pár dní přemýšlím, co udělat s fotečkou z UTZ, když se mimi přestalo vyvíjet a jsem po revizi. Vyhodit ji, to se mi příčí a schovávat ji a jitřit si tak bolavou ránu?A snažíte se na tuto nepříjemnou zkušenost zapomenout, nemluvit o ní, nebo si ji nějak uchováváte. Píšu Aničce deníček a samozřejmě tam máme nadšení nad pozitivním testem, prvním UTZ.... Ale nevím, jak se vypořádat se smutným koncem....Díky pa pa, mám vás ráda

smutek

holky, ja vzdy kdyz to zde ctu strasne placi a nejsem schopna reagovat...presto ale obdivuji uz jen tu silu se z toho smutku tady vypsat...vsem vam moc preji at se brzy dockate zdraveho a krasneho miminka a jednou vas snad budu schopna i ja potesit tady uklidnujicimi slovy...

V pátek jsem i já prodělala revizi po zamlklém těhotenství. Ve čtvrtek jsem ještě byla šťastná těhulka, v pátek už bylo po všem. Mimi se přestalo vyvíjet v šestém týdnu, já měla být v devátém. Nejvíc mě mrzí, že mi moje tělo nedalo žádný signál, že něco není v pořádku. Pořád to beru tak trochu jako zradu. Psychicky mi nejvíc pomáhá, že mám doma 13ti měsíční srdíčko Aničku, která mě potřebuje, potřebuje mámu veselou a plnou síly. A to mi dodává energii a chuť do dalšího života. Fyzicky se ještě necítím úplně OK, bříško pobolívá a stále ještě trochu krvácím, ale snad bude brzy lépe. Moc mi pomohlo přečíst si příběhy tady a vědomí, že v tom člověk není sám. A taky díky mému manželovi, který už plánuje další snažení a jeho nezlomné víře, že všechno se nám tentokrát zase podaří jako napoprvé s Aničkou, to všechno zvládám lépe, než jsem si myslela. A ještě jeden postřeh. Vlastně jsem přírodě vděčná, že rozhodla za mě. Zjistit ve dvanáctém či pozdějším týdnu, že mimi není v pořádku a rozhodovat o jeho dalším bytí či nebytí si neumím a snad ani nechci představovat. Všem nám držím palce, ať se splní všechna miminkovská i jiná přání!

Já a moje sestřenka sme byli těhotné ve stejnou dobu ona akorád měla rodit o necelé tři měsíce déle. Asi dva týdny před porodem jsem se dozvěděla, že ji miminka (dvojčata holčičky) v 6 měsíci zemřeli a musela je mrtvé porodit. Byla jsem úplně na dně za ni. Neumím si představit jak to zvládla! A přiznám se že jsem byla takový srab, že jsem ji ani nedokázala zavolat. Co bych ji řekla? Já se svoji zdravou holčičkou pod srdíčkem a ona bez nich. Teď už je na tom líp a začala pomalu žít normálním životem, ikdyž o holčičkách ještě mluví. Ještě dnes je mi z toho smutno ale oproti tomu co prožívala a prožíva ona, a spousty ostatních žen, je to nic! Chci jen říct že všem držím moc palečky!

Zamklé těhotenství, 26tt.

Ahoj všem. Tak jsem také nedávno ještě také psala do těhulek a jak moc se těším a to se ze dne na den změnilo ve vzpomínku. Jeden den jsem necítila pohyby, tak jsem běžela na gyndu a tam mě hned dr.poslal do Podolí a tam řekli, že je jim to líto, ale že je miminko mrtvé. Brečela jsem jako želva. Hned mě hnali na sál, že musí miminko ven. Jenže se mu nechtělo. Takže 3 dny do mě cpali tablety pro otevření hrdla a až 3.den jsem konečně porodila 900g miminko. Pak mi také dělali revizi dělohy v celkové anestezii a druhý den mě pustili domů. Díky tomu, že tam byly na sále úžasně hodné sestřičky jsem to nějak rozdýchala, ale hned jak mimi vylezlo jsem musela podepsat spoustu formulářů o pohřbu zda ano či ne apod. No už jsem ráda, že je to zamnou. Jsem teď prázdná a bojím se všeho co příjde. Naštěstí mám doma skvělého manžela, který stál při mě a byl celou dobu semnou a držel mě za ruku. Nebyla ani zjištěna žádná příčina, což mě děsí, bojím se, že to bude opakovat a chápu všechny, co přišly o své malé poklady a měli sny a plány a nakoupenou výbavičku a denně jsem si masírovala rostoucí bříško a večer s manželem cítíla ty roztomilé pohyby a kopanečky, které i když občas i bolely, byly příjemné, protože jsem věděla, že je všechno v pořádku....... Byli jsme i na 3D, kde jsme ho viděli, ten malý čumáček jak si cucal paleček. Naše malá holčička mi chodila dávat pusinky na bříško a všude se chlubila, že bude mít bráchu a jak jsme jí to řekli, hrozně se změnila, ani ke mně nechtěla, to mě trápilo ještě více, ale nenutila jsem jí. Držím všem co tohle musejí prožít pevné nervy a musíme doufat, že zase bude líp, i když památka to bude navždy.

Tak podruhé

Ahoj holky,tak to mám podruhé zasebou.Ach jo.Ani nevím,co napsat.Snad jen to,že na duši to bolí ještě víc.Byla semnou na pokoji holka,která šla na potrat sama(také v 9tt).Měla jsem na ní vztek,prý si to nemůže nechat.Bylo to takový mladý střevo.Asi ani nevěděla,na co "JÍ" pořádně má a o nějaký antikoncepci také neměla ani ponětí.Taky prý si to pořádně "vyžrala"na příjmu.Mě bylo doporučeno dát asponˇ3měsíce pauzu.Nemám prý nejspíš problém otěhotnět,ale donosit.Takže si mám z gynekoložkou domluvit genetické vyšetření,popřípadě nasadit antikoncepci,což se mi teda nechce.No,uvidíme.V pondělí to s ní pěkně všechno proberu.Tedˇuž vím,že vše má svůj čas a já se tedˇbudu soustředit na přípravy svatby a nějaké aspon´malé svatební cestě se pokusíme zapracovat znovu.Tedˇto bude ještě chvíli bolet,ale zvládnu to.Musím.Jako vy tady všechny ostatní.Že jo,holky,bolky???

Ahojky, i já trochu přispěju do debaty. Život se se mnou moc nepáral takže co se potratu týče můžu k tomu říct jedno. Potrat do 12. týdne, kdy je vše zakončeno kyretáží je dá se říct v "pohodě". Opravdu holky nepropadejte panice, když Vás něco takového potká. Já to zažila třikrát. Opravdu se to nedá srovnat s tím, když potratíte ve 20. týdnu a to už není kyretáž kdy v narkoze po 20ti minutách je po všem, ale teď už následuje vyvolávaný porod. To je pak opravdu síla, rodit mrtvé miminko. Nepřeju to zažít žádné z Vás, s normálním porodem se to nedá srovnat a bolí to daleko víc. Holky já vím, že potrat je hrozná věc v jakémkoli stádiu, ale opravdu je lepší když se to stane, než porodit nemocné miminko, které vám za pár měsíců či let umře v náručí. Vím o čem mluvím. Potrat je smutná záležitost, ale příroda ví proč to dělá.

Dala som Bohu Anjela

Dala som Bohu AnjelaList pre naše nenarodené dieťatkoMoje malinké dieťatko.Píšem, pre vás, moje deti, kroniku. Ty, dieťatko, ju už čítať nebudeš, ale ostatní sa dočítajú o tebe. Dala som ti meno Andělka.Bola si počatá 3. januára 2009. 14. januára som si urobila tehotenský test. Vieš, to nacikám na taký malinký papierik, a podľa toho, koľko prúžkov uvidím, zistím, či mi v brušku rastie nový život. V tomto prípade si to bola TY. Ja, aj tvoj otec, sme boli najšťastnejší ľudia na svete. Už dlho som v jeho hlase nepočula takú radosť, ako keď som mu volala, že čakáme bábätko.Tvoja sestrička Eliška sa na teba tiež veľmi tešila. Tvrdila, že ti bude požičiavať hračky. Musím sa tomu smiať. V duchu vidím, ako začínaš chodiť, a berieš Eliške jej najobľúbenejšiu hračku a ona ti ju s krikom vytrhne z ruky. Ty začneš plakať, a ona ti ju nakoniec predsa len požičia a pohladí ťa po vláskoch. Raz ráno mi hovorila v posteli: „Céčko dévédéčko pučím miminku, jó. Pučím Kšemílek a Vochomůrek, jó. A budem spolu koukat.“Tvoja sestrička Eliška je taká malá brepta. Keď bola na návšteve u babky a deda, tak babke hovorí: „Já nemůžu nosit těžký věci, já mám v bříšku miminko, jako maminka.“ A tak sa o tebe dozvedeli aj ostatní.Všetci sme boli šťastní, a tešili sme sa na teba. Ale v nedeľu 25. januára, som sa zobudila, a vedela som, že niečo nie je v poriadku. Hneď ma tvoj tatino odviezol na pohotovosť do nemocnice. Vieš, tam sú páni doktori, ktorí ti pomôžu, keď ťa niečo bolí. Bola tam milá pani doktorka. Skontrolovala mňa, aj teba. Obe sme boli v poriadku. Hovorila, že mám veľa odpočívať a čakať. Tak sme všetci dúfali a verili, že bude všetko v poriadku, že si zdravá.V utorok 27. januára, som začala krvácať. To je veľmi zle, keď čakám bábätko, vieš? Mala som o teba veľký strach. Išla som k svojmu pánu doktorovi. Pozeral sa do bruška na teba. Bola si tam, a bola si v poriadku. Dal nám ešte na pár hodín nádej.Ale o pár hodín som začala mať veľké bolesti. A potom si prišla na svet ... Prišla si na svet až príliš skoro ... Prišla si na svet až príliš nedôstojne ... Až príliš nedôstojne si z tohoto sveta odišla ...Bola si s nami príliš krátko, ale boli sme šťastní a vďační za každý deň, za každú minútu, ktorú si s nami mohla stráviť, a my s tebou.Neuvidím, ako rastieš,Neuvidím, tvoje prvé krôčky,Nebudem počuť tvoje prvé slovo ...Ale budem ŤA navždy nosiť vo svojom srdci.Budeš v nebi s ostatnými Anjelmi.Milujem ťa, môj malý Anjelik.Tvoja mama

tak i já...

je to 2 měsíce zpátky, co jsem natěšená psala do nových těhulek a teď... no jo, život má zvláštní smysl pro ironii a s námi si teda pohrál... už během vánoc mi bylo divně - nic jsem nejedla, byla jsem protivná a vlastně bylo všechno tak nějak špatně... 1.1. jsem začala krvácet a přítel mě odvezl na UZ... doktorka mi řekla, že je plod nemá srdíčko a budu muset na revizi... nemám důvěru k cizím doktorům a tak jsem volala svojí gynekoložce... byla tak moc hodná, že kvůli mě jela do ordinace a prohlídla mě... musím říct, že těch 20 minut co sonem prohlížela bříško bylo děsných... bohužel i přes všechnu snahu pro mě neměla lepší zprávu - miminko se v 6 týdnu přestalo vyvíjet a musím na revizi... ten pocit, co přišel bych nepřála ani největšímu nepříteli... bezmoc a nevím co všechno... přítel byl naštěstí statečnější než já, ale i tak jsem se složila... mimíska jsem si strašně moc přála a teď tohle... no a tak jsem tady... nevím proč... jen jsem to asi strašně potřebovala někomu říct a není komu... nejlepší kámoška děti zatím nechce, v mém okolí nikdo tohle neprožil a já mám najednou pocit, že nemám kam jít... vím, že tu jsou holky, který přišly o mimčo když už ho cítili, tak jsem asi hrozná cíťa, ale... budu vděčná za každou radu, pěknou větu, za zájem a pochopení... vaše kačka...

???

ahojky,muzu se zeptat??Bolí potrat???jak probíhá??dekuji za odpoved.

Ahojky, tak už mám po revizi, zákrok byl opravdu hodně rychlý, připadala jsem si tam jako kráva na porážku a teď už relaxuji doma. Na psychiku je to opravdu hodně velká zátěž,hlavně když se po chodbě pohybují těhotné maminky a divně koukají, ale přítel mě hodně podržel, takže se můžu vrhnout na plánování svatby. Chci se jenom zeptat, mám sice dovolenou, ale zítra chci jít do práce. Mám trochu složitější zaměstnání, ale sedavý pěkně v teplým kanclu. Je to hodně velký problém? Co by se mi mohlo stát?