Jak se vyrovnat s potratem? - nové diskuze

Revize

Ahoj holky, poslední dobou hodně mých kamarádek přišlo na začátku těhotenství o miminka. Některé z nich musely podstoupit revizi a teď se dávají do kupy. Jak dlouho vám trvalo dát se fyzicky do pořádku? A jak dlouho jste se s tím vyrovnávaly psychicky? Já jednou spontánně potratila, na revizi jsem nemusela, ale i tak mi trvalo dlouho než jsem se s tím srovnala. Chtěla bych teď kamarádky co nejvíc podpořit, ale nevím jestli to jde...jestli to spíš nechce jen čas...

Těhotenství po potratu

Ahoj holky, jak dlouho po potratu jste znovu otěhotněli? Děkuji

Zamlklé těhotenství

Ahoj holky, chtěla bych se s vámi podělit o mé smutné těhotenství, které skončilo hned na začátku. Na první gynekologickou prohlídku jsem šla v devátém týdnu těhotenství, kdy lékař viděl na ultrazvuku pouze gestační váček. Musela jsem jít dvakrát na krev kvůli porovnání těhotenského hormonu HCG a za týden jsem šla na další kontrolu. Lékař mi s lítostí oznámil, že na ultrazvuku vidí stále jen váček a hladina HCG v mojí krvi bohužel klesá. Poprvé jsem se dozvěděla o tzv. zamlklém těhotenství, kdy se plod přestane vyvíjet. Musela jsem si o tom přečíst na internetu, protože jsem s ničím takovým nepočítala, obzvlášť, když jsem neměla žádné bolesti ani krvácení. Lékař mi doporučil jít na revizi dělohy, kdy mi bude pod narkózou děloha vyčištěna. Já jsem souhlasila, protože jsem chtěla mít tuhle noční můru rychle za sebou, a to hlavně kvůli dceři. Musela jsem jít znovu na krev, na EKG a k mému obvodnímu lékaři. Za tři dny jsem šla ráno nalačno do nemocnice, kde jsem hned ráno podstoupila zákrok pod narkózou. V nemocnici byli všichni velmi milí, usměvaví a snažili se mne uklidnit. Zákrok trval jen pár minut, ještě jsem si poležela v posteli, slabě jsem krvácela a odpoledne mne manžel s vyzvedl a jeli jsme domů. Jsem pět dní po revizi a minimálně špiním a bolesti žádné. Moc mne mrzí, že těhotenství nedopadlo, jak jsem si představovala. Ale zároveň se uklidňuji tím, že příroda je mocná a ví, co dělá, bolestivější by bylo přijít o miminko později. Do teď jsem o pojmu „zamlklé těhotenství“ nikdy neslyšela a je mi líto, kolik z žen to také potkalo. Holky, které jste si to také prožili, máte příběhy se šťastným koncem? Podařilo se vám mít ještě děti? Děkuji

samovolný potrat

Zdravím,ráda bych se s vámi podělila o mou nemilou zkušenost s dobrým koncem.V 8+0 by byl na ultrazvuku diagnostikován samovolný potrat. Lékař mi řekl, že příčina se nedá určit a je tam jen prázdný vaček a že musím na čištění. Objednal mě za 4 dny a dal mi papír do nemocnice, že kdybych začala hodně krvácet mám si zajít na čištění do nemocnice.Byla jsem z těch informací taková nesvá a začala jsem pátrat na internetu i díky této diskuzi jsem se nakonec rozhodla počkat a nechat tělo, aby si s tím zkusilo poradit samo.Bylo to nekonečné, ale v 11+5 jsem začala 1.den trošku špinit. 2.den odešla nějaká tkáň po ránu a pak celý den nic. V noci se to rozjelo začala jsem mít asi každou půl hodinu křeče v podbrišku, které trvaly pár minut a pak zas byl klid asi 3x do rána pak odešlo jednorázově velké množství krve s malými kousky tkáně. Ráno se to uklidnilo a protože jsem musela do práce ač nerada jsem vyrazila...už první den jsem si preventivně vzala slabý ibuprofen 200 a asi další 3 v průběhu dne, v noci kdy začali křeče jsem si vzala další 2.3.den jsem vyrazila do práce naštěstí mám sedavé zaměstnání...dopoledne jsme měla menší bolesti, a od 13:30 začali velké bolesti a křeče v podbřišku postupně nakonec každé 4 minuty a ibuprofen už nezabíral. Mezitím se asi 4x objevilo jednorázové velké krvácení s kousky tkáně. Naštěstí okolo 19 hod. dorazil můj přítel a přinesl mi nimesl, který po chvíli zabral a bolesti se dost zmírnili. Odvezl mě po práci domů a do rána to bylo vcelku ok. 4. den už jsem měla naštěstí volno dopoledne vcelku ok jen mírné bolesti a od 14 hodin začaly opět silné bolesti vzala jsem si tedy nimesil, který trošku zmírnil bolesti. Několikrát proběhlo větší krvácení s kousky tkáně. Ve 20:00 jsem si vzala další nimesil, který opět zmírnil bolesti a křeče, které se objevovali v krátkých intervalech. Ve 23:00 jsem vstala a najednou začalo tlačit něco většího doběhla jsem tedy na záchod o cítila jsem jak odešlo něco většího s větším množství krve a najednou bolesti ustaly.Od té doby jsem už jen mírně krvácela několik dní.Měla jsem už 2x normální menstruaci a na ultrazvuku je prý vše ok.Teď se chystáme znovu zkusit štěstí, tak snad už to napodruhé vyjde.Třebas to pomůže někomu, kdo se rozhoduje zda na zákrok jít nebo ne...Doufám, že už nebudu muset, ale kdybych se měla znovu rozhodovat, zda jít nebo ne, asi bych opět nešla. Možnost zajet do nemocnice, kdyby se to zvrtlo, je vždy...Bylo to dost náročné jak fyzicky tak psychicky, ale jsem ráda, že to moje tělo zvládlo samo.

9tt

Dobry den, pridavam se bohuzel k teto diskuzi..he to me prvni tehotenstvi v patek, v 9tt jsem byla na scanu...oni rekli, ze se miminko nevyvinulo..mimochodem bydlim v Anglii, ten sammy den me poslala na kyretaz, jen ono jim to neslo...bylo to tak traumatizujici, ze jsem odesla...dnes jdu opet do nemocnice snad to dokonci...

Zamlklé těhotenství

Hezký večer, v říjnu 2018 jsem si prošla zamlklým těhotenstvím a ráda bych se podělila o svoje zkušenosti a hlavně o to, co mi pomohlo se co nejdříve dát zpátky dohromady. Těhotenství bylo plánované, otěhotněla jsem hned 1. měsíc po vysazení HA, takže naše radost byla velká, ale bohužel netrvala dlouho. V 8tt jsem byla u lékaře, potvrdil těhotenství, ale srdíčko zatím netlouklo, následně jsem šla opětovně v 9tt, ve kterém již lékař bohužel konstatoval zamlklé těhotenství. S ohledem na zakřivení dělohy doporučil kyretáž. Když se teď ohlédnu zpět, jsem ráda, že jsem ji podstoupila. Psychicky to pro mě bylo mnohem lepší, než čekat na samovolný potrat s vědomím, že to maličké je stále ve mě, ale již nevykazuje známky života. Hned následující den jsem nastoupila do nemocnice, kde se k ženám v tomto případě chovají opravdu velmi citlivě, alespoň v Ostravě. Ten samý den jsem šla večer domů. Emoce a hormony vzbouřené, ale byla jsem ráda, že to mám za sebou. Bohužel jsem se ale nemohla přenést přes to, co se stalo, pořád mě to vnitřně rozežíralo, i když manžel mi byl velkou oporou. Na jedno doporučení jsem si udělala večer takový menší rituál, v rámci něhož jsem se s duší našeho miminka rozloučila, zapálila jsem svíčky, napsala jsem si pro něj vzkaz, který jsem následně nad jednou svíčkou nechala shořet a otevřela jsem dveře na balkón, ať jeho dušička může odejít. Byť na takové věci vůbec nejsem a připadala jsem si na začátku hloupě, tak mi takovýto rituál opravdu velmi pomohl, jako by se mi najednou ulevilo. Najednou se už nejednalo u myšlenku typu, proč právě já, ale začala jsem si říkat, že tělo vědělo co dělá, že raději toto, než mít třeba postižené miminko, a že se ta dušička k nám zase jednou vrátí. Následně jsem se zaměřila na svou fyzickou stránku. Krvácení po zákroku jsem měla asi cca 7 dní. Koupila jsem si kontryhelový čaj a poctivě popíjela a odpočívala. Po zákroku jsem byla týden doma - určitě doporučuji. Myslím, že ten týden je akorát. Posléze jsem byla na kontrole - vše bylo v pořádku, děloha se hezky uzdravovala. Po první menstruaci další ultrazvuk, ze kterého jsem měla ohromnou radost, děloha perfektní, sliznice krásně dorostla a o miminko se může snažit po třetím cyklu.

Druhý potrat

Dobrý večer,Prvý potrat som podstúpila pred pol rokom viem presne dátum a aj čas na to sa nezabúda. Bolo to 19. 2. 2018 o 21:00 som dostala silné bolesti začala som krvácať o 21:30 som už bola na sále spontánny potrat v 13 tt. Druhe tehotenstvo boli dvojičky všetko vyzeralo v najlepšom poriadku avšak zdanie klame v 8tt 5d som išla ku doktorovi na sono keďže už som mala rizikové. Najhorší pocit keď som nevidela ani jedno srdiečko preplakala som dva dni odmietla som kyretaž s tým, že chcem ešte jedno sono. Bola som ako šialená na tretí deň mi spravili sono a išla som na zákrok. Od zákroku ubehlo len 10 dní. Je to strašne len keď si nato pomyslím chce sa mi strašne plakať neviem si pomôcť ale mam pocit akoby ta bolesť neprechádzala viem, že sa s tým musím naučiť žiť ale ako? Bojím sa ostať tehotná, že sa to znovu stane. Čo mám robiť môj partner netlačí na mňa ale mam pocit akoby sa on cez to preniesol

Zamlklé těhotenství

No... tak se přidávám do řady zklamaných "maminek". V úterý jsem si jela na kontrolu na UTZ s tím, že uvidím toho drobečka zase o něco většího (10tý týden). A už když se doktorka dívala na obraz a pořád otáčela, a hledala, kývala hlavou a při slovech "nešpinilas, nebo nekrvácelas?" sem začala mít opravdu ne moc dobrý pocit. Když jsem se zeptala co se děje, tak sem se dozvěděla, že našemu mrňouskovi přestalo bít srdíčko... V tu chvíli se pro mě opravdu zastavil čas.. Navíc ještě když paní doktorka dala hlasitý zvuk, jestli náhodou něco neuslyší a vy doufáte v sebemenší tlukot srdíčka, jakýkoliv zvuk, cokoliv, než to nekonečný šumění na obrazovce... Hned jsem jela do nemocnice a den na to jsem podstoupila kyretáž. Ještě že na mě v nemocnici byli tak hodní. Probrečela jsem 3 dny v kuse, od rána do rána. Ikdyž je to těžký a šíleně to bolí u srdíčka, snažím se z toho co nejrychleji dostat. Mělo to být naše první miminko, takže jsme se těšili víc jak dost, že se nám to po půl roce povedlo. Hned jsem se ptala, kdy se zase můžu snažit otěhotnět. Říkali, že tomu máme dát minimálně jeden cyklus s krvácením nebo dva, dýl by nečekali, že prý ani není na co čekat, jak někteří říkají že třeba počkat i půl roku - prý zbytečnost, sliznice se obecně dobře hojí, pokud se tam samozřejmě nedostane žádný zánět/infekce a pod. Jinak jsem po zákroku neměla ani žádné problémy, vůbec jsem nekrvácela, jen trošku špinila. Za 2 týdny mám jít na KO ke své doktorce. Musím ale říct, že jsem 2 dny po zákroku a dnes mě neskutečně pobolívá břicho. Vždy jen na chvíli, ale docela v častých intervalech. Doufám, že bude vše v pořádku a tahle nepříjemná a hlavně psychicky bolestivá situace už se nebude opakovat. Všem vám přeju hodně pevných nervíků. Petra

Ohlédnutí

Moc ráda bych psala do jiné kolonky...podobně jako před více než pěti lety "jak jsme si šli pro našeho Jonáška", ale to, co se stalo mně, nám...se tady děje a je potřeba asi napsat i o tom. V pátek 26.5. jsem měla jít na velkej UTZ a v podstatě už z jeho kraje bylo vymalováno. Už z jednoho těhotenství znám ten pohled lékaře, tak bezradnej a zoufalej,a co si budem povídat, v 21.tt prostě srdeční akci nelze přehlédnout ani laikem. Takže to, že tam není srdeční akce jsem řekla já. Pan doktor jen smutně konstatoval...no právě. Skoro rok od tragický smrti táty...V neděli ráno se začalo vyvolávat s maximální dávkou prostinů a oxytocinu, co šlo. no, moc to nešlo. Malá se narodila nakonec podobně překotně jako Jonáš, na pokoji, někdy kolem půl 10.večer. Bylo to fakt bolavý, nevím, jestli jsem takovou fyzickou bolest někdy zažila. Byla mrtvá asi týden, přesto měla 350g. Třikrát omotaný pupečník. Máme vzorky na genetice. Určitě sem napíšu, jestli se něco zjistí, ale zatím to vypadá, že byla zdravá. Po tátově smrti mi ten život s ní, i těch pár měsíců zase zrůžověl. Učila jsem se se znova nadechnout. Moc jsem se na ni těšila a nejen já. To malý štěstí bylo v celý rodině tak očekávaný. No, dopadlo to jinak, než bych si přála, jinak, než na co mám sílu. A tak k tomu návodu...jak se vyrovnat s potratem....Být ráda za ty karty, který zbyly v ruce...a že to jsou většinou esa, jen si to neuvědomuje nebo s nima neumíme hrát....Zkusit se mít rád v tom smutku, vyplakat se, schoulit a věřit, že zase bude dobře. Pro ty, které ještě dítě nemají, je to těžší, ale málokdo nemá kolem sebe nějakou hodnou duši...Hezký letní dny....a štěstí...na zázraky, na ty malinký i velký a úsměv...M

Myslíte, že jde tomu i nějak předejít nebo prostě se s tím smířit?

to snad ne :(

Tak se opět stalo to nejhorší co mohlo. Ve středu jsem začala špinit, takže fofrem k doktorovi. byl skvělý. vzal mě okamžitě, co jsem vlezla do čekárny. Hned mě poslal do nemocnice. Tam mi udelali UTZ a odběry. Na UTZ byl vidět váček cca 5-6 týden, ale bez srdeční akce. Krev byla OK. HCG 92000. Mela jsem nařízený naprostý klid na lůžku a dávalo mi Utrogestan a něco na zaslavení krvácení. Ještě ten den jsem krvácet přestala. v pátek opět odběry. Ale to už nedopadlo. HCG strašně kleslo....Takže hned na sál :(Už se mi to jednou stalo. cca před 6 lety u prvního těhu. Vím, že jsme museli dlouho čekat, než jsme se zase mohli pokošet. mam pocit že přes pul roku. Ale ted mi Mudr. v nemocnici říkal, že mám vydržet alespon šestinedělí. Samozřejmě jsem ráda, že můžeme začít opět takhle bro, ale mám strach, co mi řekne moje Mudra. Nemáte s tím někdo zkušennost?

zamlklé těhu

Ahoj holkyvy mě děsíce. Jediná moje naděje je že se pokusím na jaře o další miminko a že to už musí vyjít. A teď tu čtu, že ani to se nemusí povést. Na miminko jsem se strašně těšila. Byla jsem sice v 8 týdnu, ale každá kdo si s tím musela projít ví že i 8 týdnu je krásná věc. Doktor mi řekl, že by mělo začít už tlouci srdíčko a že počkáme ještě 3 dny. Možná, že mě chtěl jen psychicky připravit na to, že u miláčka už ani tlouci nezačne. Celý víkend jsem na něho mluvila a prosila ho. Však to znáte. Neměla jsem žádné bolesti nic. Pak když mi to řekl, že umřelo byla jsem na tom hodně špatně. Nechtěla jsem tomu věřit. Zajela jsem i do jiné nemocnice, aby mi to potvrdil i jiný doktor. Boužel. Každá z nás si přeje, aby se třeba spletl je to taky jen člověk. Jsem ráda, že nemám zkušenost, jako někteří z Vás u které byl váš gyn. hrozný. Ten můj o malém mluvil, jako o miminku, který umřelo a né jako o plodu který zamlklo. Jen vám chci poradit, aby jste se nedívali do knížek o vývoji plodu. Bude vás mrzet, jak to už byl prcek velký. A nevím jestli jsem jediná kdo si říká že ta PŘÍRODA JE SVINĚ NESPRAVEDLIVÁ. Když si řeknu, že feťačky atd. mají zdravé děti. A pro ty co říkají S TÍM SI MUSÍ PROJÍT KAŽDÁ říkám, že ten kdo si s tím neprošel by nikdy tuhle DEBILNÍ větu neřekl

Tak se taky vypíšu, třeba mi to pomůže.Po čtyřech letech mi začala dělat HA problémy, a tak jsem 3.8. vzala poslední pilulku. 29.8. jsem byla objednaná na gyndu na pravidelnou roční prohlídku a UTZ ukázal malého bobiška. Na další kontrolu mě doktor objednal na 8.9., to by byl 4+4tt. Ale do té doby stále negativní testy. A na dalším UTZ nic. Prostě nic. Podle doktora se vstřebal, prý se to někdy stává. Mikropotrat v 5tt.Cestou domů jsem brečela, bylo mi úplně jedno, že mě všichni vidí. Za těch jedenáct dní jsem si zvykla na těhotenské příznaky, vítala je, užívala si je. Těšila jsem se. A najednou... Nic.Doma jsem pak ještě pět hodin brečela, než přišel můj muž a rozveselil mě. Pojmenoval bobka "Chrchlík", podle jednoho kotěte.Pak jsem asi měsíc nějak nechtěla chodit mezi lidi, připadalo mi, že se všichni chovají strašně dětinsky, nevyspěle. Mí přátelé jsou přitom starší než já. Cítila jsem prázdnotu, strach, chlad. Napadaly mě myšlenka, že jako žena jsem k ničemu. Že i jako člověk jsem k ničemu.Po nějaké době jsem se s tím vyrovnala. Teda aspoň jsem si to myslela.Dnes mám 35. den cyklu. Předevčírem mě bolel podbřišek, jako bych to měla dostat, ale zatím nic. Žádné jiné příznaky nemám. A já už týden zase hledám informace o těhotenství. Modlím se a prosím všechny bohy, aby menses nedorazila a test ukázal dvě čárky (zatím jsem ještě neměla možnost zaběhnout do lékárny). Sleduju fotky kamarádek, které mají miminka a nebo jsou v očekávání. Před pěti dny jsem upadla do úzkostného záchvatu. Mám pocit, jako bych se topila. I přes pokusy o racionální úvahy a i přes to, že s mužem jsme se domluvili, že se znovu pokusíme až za půl roku, prostě šílím po tom mít dítě.Mé okolí to nechápe. Rodiče o vnoučeti nechtějí ani slyšet. Přátelé si klepou na čelo a zastávají názor, že si dítětem zničím život (nesouhlasím), že si zničím kariéru (nesouhlasím, vždyť teď ani žádnou nemám), že si mám užívat života (copak není více způsobů užívání si života? Chlast a nezodpovědnost mě ani v mých 21 letech nijak netankuje), že jsem moc mladá (podle mého těla mám věk na těhotenství právě tak akorát)... Mí přátelé chtějí dítě až ve třiceti nejdříve a nedokážou nebo nechtějí pochopit, co cítím. Jak je ta touha silná. Jak moc mě ovlivňuje.Už si nedokážu sama pomoct... Pořád se mi do hlavy vrací myšlenka, že bych dnes byla v 20tt...

Ahoj holky i já Vám přidám svou zkušenost :-( Jsem z dvojčat...sestra byla v dubna těhotná v 8 týdnu potratila- zamlklý potrat, nemohli jsme tomu uvěřit byla to pro nás rána, já v té době byla taky těhotná, začala jsem mít strach, aby se to nestalo i mně..ale bohužel.. :-( pár týdnu po sestře jsem potratila i já..to stejné- zamlký potrat, pořád se s tím němůžu vyrovnat...byli jsme na genetice, vše vyšlo v pořádku, pořád dokola si říkám přoč???Těďka nám sestra oznámila, že je opět těhotná, říkali jsme si,že teď uz vše výjde..Ale bohužel ně... :-( :-( opět 8 týden a zamklé těhotenství :-( Proč sakra???:-( :-( nemůžu se s tím srovnat :-(

KURVAAAAAA CO JSEM UDĚLALA, KOMU. JÁ ĚLALA VŠE JAK JSEM MĚLA. Já mám už koupený i kočárek. Měkam se zahrabu a tam umřu. Nebo já nevím.V polovině dnešního dne se mi změnil život :-(

Potrat a co dál

Ahoj chtěla bych se přidat se svojí zpovědí, včera jsem prodělala spontánní potrat v 8 týdnu těhotenství a následnou revizi v nemocnici. Po dvou letech snažení se nám konečně podařilo s manželem po kůře bylinek, léků, vitamínů a tak podobně otěhotnět. Bylo to trochu nečekané, už jsem ani nedoufala, že to vůbec půjde a že jsem schopná otěhotnět! Takže když jsem to zjistila že to tak opravdu je tak jsem nemám slov hořela nedočkavostí, před každou návštěvou a kontrolou lékaře a měla radost z každé maličkosti. Vnitřně jsem ale měla strašný strach z potratu, v mém okolí je několik snažilek co už mají za sebou potratů několik a stálé inseminační a hormonální kůry se st řídají s neúspěchy. Sama sobě jsem si nakázala, že když to nevyjde tak se nebudu hroutit, že se to stát může, příroda a tak. S manželem jsme se domluvili, že máme radost už jen z faktu, že to jde a že když to nevýjde napoprvé tak třeba příště. Racionálně jsem to všechno pěkně zmákla, říkala jsem si nebubu se příliš těšit co kdyby náhodou na internetu si načetla všechny možné příčiny potratů a postupně vše vylučovala, protože vše probíhalo jak má a bylo v pořádku. No a pak to přišlo začalo to špiněním - internet, doktor, který mně ujistil, že se nemám bát, že to nemusí být hnedka začátek potratu a když jsem se ptala co by se dělo případně dál, tak mně ujišťoval, že na to mám ještě dost času. Jenže špinění nepřestávalo spíše naopak a tak jsme jeli do nemocnice - tam mi udělali ultrazvuk, ale to už jsem v šoku sledovala, jak mi teče krev proudem. Po tom co jsem vstala z lehátka jsem zjistila, že je krev všude, začala kapat i na zem moc jsem se styděla, protože to nešlo zastavit ani dvěma vložkami, naštěstí mne moc milí doktor ujistil, ať si z toho nic nedělám, že s tím se počítá. Šla jsem se obléknout a slyšela sestru jak mně objednává na pokoj a poprvé to slovo revize - doktor ji okřiknul, ještě jsem nic nevěděla ale už mi to rezonovalo v hlavě \"revize\". Posadil mně na židli a vyjádřil lítost, že jde o potrat v běhu a že s tím už se nedá nic dělat. Byla jsem jak v oparu snažila se zastavit přival emocí, hekticky hledala kapesníky, nebyla schopna slova na dotazy odpovídala jen kýváním hlavy. Sestra se mně nesmyslně ptala, jestli budu chtít neschopenku, že se stejně první tři dny neplatí a že můžu vlastně hned příští týden do práce. Ale na to já nemám vůbec pomyšlení, nechci nikoho vidět, nejraději bych se zavřela v komoře a zaspala zbytek života. Jsem iracionálně velice smutná, manžel to možná nechápe. Já se taky chci dívat vpřed, ale místo toho mám pocit prázdnoty a že jsem k ničemu. Vím, že jednou mít dítě budeme, ještě jsme nevyčerpali všechny možnosti, ale já je chtěla mít hned a představa, že mám čekat nebo že to nepůjde mně ničí. Vůbec nevím jak se s tím vyrovnat, nic mn nebaví, představa, že mám s někým komunikovat mně děsí. Zítra budu rušit těhotenské návštěvy a nevím jak to říct. Dobrý den, byla jsem objednaná, ale už nejsem těhotná, tak to zrušíme? První těhotenství, první potrat co s tím, mám hrozný strach že se to bude opakovat, mám strach, že nebudu mít sílu to znovu zkoušet, nevím jestli to zvládnu překonat.

Potrat ve 13. tydnu

Take zdravim vsechny neunavne snazici se. Tak bohuzel jsem zpet v teto skupine. Po 6ti mesicnim snazenim s mym partnerem konecne silna druha carka na testu, radost velika, muj partner snad jeste vetsi nez ja. Uz to chtel hlasit vem znamym i rodine, drzela jsem ho zpatky, ze je to jeste brzo a stat se muze do 3 mesicu cokoli. Vse melo ale do 12. tydne ukazkovy prubeh. Dostavila se unava, nevolnosti mezi 7-11. tydnem, natekla citliva prsa atd. Zijeme v zahranici a tady vam bohuzel UTZ nikdo pred koncem 12. teho tydne neudela. Krom soukrome kliniky. Ted uz vim, ze UTZ nekdy brzy by me usetril spouste trapeni. Zlata CR a jeji uroven zdravotni pece! 5 dni pred planovanym UTZ jsem zacala lehce spinit. Je hezke, ze se vas snazi vsichni uklidnit a nemyslet na nic hrozneho, ale kdyz se vecer pridaly bolesti v podbrisku jako pred menstruaci, mozna silnejsi a stupnovaly se, uz jsem vedela , je to bude konec. Pritel me odvezl do nemocnice a to uz ze me tekla krev proudem a mela jsem velke krece v brise. Jeste pred tim jsem si vsimla odtoku spousty cire tekutiny- asi plodova voda, jinak se to neumim vysvetlit. Bolesti uz byly nesnesitelne a porad spousta krve. Lekar me prohledl ultrazvukem a zjistilo se, ze se tam vlastne to embryo nikdy nevytvorilo, vyvijela se pouze prazdna placenta a produkovala tehotenske hormony. Byla tam patrna jen cerna tecka, coz asi byl prazdny gestacni vacek ?- nevim nestihla jsem se doktora preptat, zdal se hodne ve spechu na to mi to poradne vysvetlit. V anestezii mi pak provedli kyretaz. Pry jsem dohromady ztratila minimalne 1,3 l krve a nabizeli mi dokonce transfuzi. Nastesti mi bylo jakz tak snesitelne a krevni testy ukazaly, ze nebude potreba. Kdyby mi tu kyretaz neudelali , deloha by snad krvacela dale snazice se vypudit vsechny zbytky tehotenstvi. Trochu se mi ulevilo, ze jsem vlastne zadny plod neztratila a nemusela ho listostive na UTZ uzrit na druhou stranu mne pojima listost, ze jsem musela timto vsim projit, ze to mohlo byt skonceno mnohem drive bez bolesti, spousty place a enormni ztraty krve , kdyby jen na UTZ drive nekdo spatril takovyto nedostatek. Budeme se snazit otehotnet s pritelem i nadale , ale o to vic jsem v nejistote jestli se vubec podari. Jednak diky charakteru prace, kterou provadime, je tezke se shodnout na nalade a chuti k sexu v dobe kolem ovulace a vlastne se pri tom snazit na nic nemyslet...nevim jak to ostatni delaji , kdyz radi na nic nemyslet a neplanovat ??? A pak kdyz se zadari...opravdu se bojim podobneho prubehu. Rozhodne pobezim na soukromou kliniku at to stoji co to stoji uz nekdy v 6./7. tydnu. Deti zadne jeste nemame, o to je to pro me horsi. za 2 tydny mi bude 32 let ....mate nekdo podobnou zkusenost s nevivinutym embryem a nasledne stastnym koncem s placicim ditetem v naruci? Urcite by mi pomohlo se chytnout nejake dalsi nadeje

Po třech letech snažení potrat v 8tt

Ahoj holky, stejně jako některé předešlé pisatelky bych se asi tímto příspěvkem chtěla trochu vypsat ze svého trápení a naprostého pocitu prázdnoty.Jsem týden po revizi, kterou skončil druhý pokus po emryotransferu. Je mi 35 let, přítelovi bude 50 a občas mi dochází naděje na naše miminko. 6.2. jsem šla na gynekologii na kontrolní sono, přítelovi před odchoden slíbila další fotečku a cítila se tak nadšená, že bych mohla lítat. Při prvním pohledu na mé\"naprosto dokonalé\" miminko ( krásně viditelná hlavička, ručičky, tělíčko) mě čekal šok- žádná akce!!! Protože jsem už z předchozího sona viděla jak vypadá srdeční akce, tak jsem odumřelý plod rozpoznala ještě před lítostným komentářem mého lékaře. Pan doktor se mi snaži vše zevrubně vysvětlit, povzbudit, vylíčit, že jde vlastně o \"úspěch\" léčby, a že je to celkem běžný stav, ale to samozřejmě nijak neutěšilo mé zoufalství a pláč. S papírem mě poslal hned do nemocnice, protože po hormonech hrozilo masívní krvácení. S hysterickými slzami jsem běžela schodištěm a cestou telefonovala tuhle hroznou zprávu přítelovi. V nemocnici se o mě velmi citlivě postarali( už v odpoledních hodinách) a nabídli mi,že mě mohou provést revizi již v 19.hod. Což jsem přijala, protože si nedokážu představit, jak bych do rána fungovala. Jen bych všem přála , aby při takto bolavé události se o ně personál staral tak vzorně jako o mne. Nejspíš zde hrál roli i fakt, že v této nemocnici i pracuji. Revize i probrečená noc by se dala přežít, břicho bolí naprosto minimálně, ale ten pocit šíleného zklamání a smutna je ubíjející. Mám úžasného chlapa, který se mně snaží soustavně rozptýlit a rozesmívat,i \"naše\" 13letá dcera, kterou přítel dostal před půl rokem do své péče se ke mně chová bezvadně, ale slzičky se stejně opakovaně derou ven. Ale v něco začínám postupně věřit, vím, že ten krásný pocit BÝT TĚHOTNÁ nikdy nezapomenu a velké zklamání nezmizí, jen přebolí, ale pokud půjde přítel se mnou, tak budu dál bojovat a zkusíme to znovu. Vím, co mě čeká, a že další cyklus se stimulací bude hodně nepříjemný, ale určitě to zase zvládnu. Mám Honzu, Karolínku, rodinu, kamarádky a fajnové kolegyně. Držte se holky a sluníčko nám zase bude svítit.

Chybí stále

Ahoj holky,nevím nakolik je vhodné, abych sem teď psala, ale všimla jsem si této diskuze a nějak mi to nedá, abych nepřidala svou zkušenost a nedala všem naději, že i toto má dobrý konec.Bylo to před rokem, kdy jsme s přítelem si řekli, že bychom chtěli miminko. Možná to bylo předčasné, protože jsme spolu byli jen pár měsíců a ani jsme spolu nebydleli, ale tak nějak jsme to cítili. Hned o měsíc dýl jsem začala mít zvláštní pocit a když se nedostavilo ms, tak bylo jasno. Čekali jsme naší malou Fazolku:-) Byla jsem šťastná jak blecha. Hned jsem šla k doktorce a na neschopenku, protože jsem trochu špinila. Vše bylo ok a Fazolka rostla, až jeden den jsem zase zašpinila. Bylo to cca v 8.-9. tt a já vyrazila 14 dní po minulém vyšetření k lékařce. Ta mě hned vzala na utz a já hned tušila, že něco není v pořádku. Dozvěděla jsem se, že tam není srdíčko a že jde tedy o zamlklé těhotenství. Úplně jsem se sesypala, s mamkou jsem došla do nemocnice, tam mě přijali a udělali revizi. Celou dobu v nemocnici a pak doma jsem brečela, že mi moje miminko sebrali a že jsem se o něj nedokázala postarat a tak. Ještě přes měsíc jsem kvůli tomu byla na neschopence, než jsem se odvážila jít do práce mezi lidi. Po čase jsem ne zapomněla, ale řekla jsem si, že mimi chtělo ještě počkat, až s tatínkem vše připravíme na jeho návrat atd.O tři měsíce déle jsem sice se strachem, ale uznala, že to zkusíme znovu a ono to vyšlo. Na začátku byla spousta komplikací, celkem jsem strávila asi 2 měsíce v nemocnici, ale teď už jsem ve 22.tt a budeme mít krásnou holčičku.Neříkám ať zapomenete, protože to ani nejde, ale neztrácejte naději, protože pro každou z nás tam to malé někde čeká...

2x zamlklé těhotenství a 4 revize

Ahoj,také Vám napíši svoji zkušenost, protože dokud jsem nenašla tuto diskuzi, tak jsem měla pocit, že jsem snad jediná široko daleko komu se to stalo. Vloni v dubnu jsem poprvé zjistila, že jsem těhotná, věděla jsem to už předtím, než jsem si udělala těhotenský test, věděla jsem, že je něco jinak. V 7. týdnu jsem šla poprvé tehdy ještě ke svojí gynekoložce na ultrazvuk a ta mi těhotenství potvrdila, byla jsem hrozně šťastná ale zároveň jsem se i bála, abych něco nepokazila, nebo neudělala něco čím bych mimču nějak ublížila (bylo mi 23 let). V 11. týdnu jsem byla na kontrole, už ale bez ultrazvuku, doktorka říkala, že je vše v pořádku, a že děloha \"roste\". Na začátku 13. týdne jsme jeli na genetiku. Tam se mne napřed doktorka s hrůzou zeptala kdy jsem byla naposledy na ultrazvuku (v 9. týdnu) a až poté mi oznámila, že miminko se nevyvíjí asi od 9. týdne a že mu nebije srdce. Napřed jsem si vůbec neuvědomovala co mi říká, vůbec jsem nic takového nečekala a pořád jsem si říkala že se s tím třeba ještě něco dá dělat, že třeba začne žít, nebo že něco můžou udělat, aby ho oživili atd. zkrátka byla jsem uplně mimo. Potom jsem samozřejmě brečela a brečela a nemohla to nijak zastavit. Má lékařka mne poslala do nemocnice na vyčištění dělohy se slovy že \"takhle se jim z genetiky ještě nikdo nevrátil a ať neřvu, že se to stává\". Do nemocnice mne přijali ten den, a druhý den ráno jsem měla jít na vyčištění. Bylo to poprvé co jsem byla v nemocnici, do té doby jsem ani nevěděla jak to tam vlastně funguje. Ležela jsem sama na pokoji s mrtvým miminkem v břiše a pořád jsem si dokola říkala že za to můžu já, že jsem nesla koš s prádlem, že jsem vypila zelený čaj, že jsem si barvila vlasy když jsem už byla těhotná, že než jsem otěhotněla tak jsem byla v sauně, že jsem se nadechla kouře z cigarety apod. (nekouřím, nenávidím cigarety a ani nepiju alkohol), že jsem se hodně moc stresovala v práci atd. atd....takhle jsem byla celou noc vzhůru, držela se za břicho a prosila moje miminko aby mi to všechno odpustilo, že jsem to nezvládla a brečela a brečela. Druhý den mne vzali na revizi, po ní jsem měla hrozné bolesti, říkali, že mne museli otevřít o něco více, protože mimčo už bylo větší. Taky jsem to potom nevydržela a potřebovala vědět, co s miminkem udělali. Doktor mi řekl, že se to bere jako \"biologický odpad\" a likviduje se. Nemohla a nemůžu se smířit s tím, že moje dítě je \"biologický odpad\". Týden po revizi jsem začala hrozně krvácet - měla jsem krevní sráženinu v děloze,a musela jsem jít na vyčištění po druhé. I po druhé revizi jsem měla krevní sráženinu - na tu mi dali injekci, aby se rozpustila. Všichni mi říkali, že se to holt stává, že se s tím nedá nic dělat a že to máme zkusit znovu za tři měsíce a že už se to určitě povede, že je jen malá pravděpodobnost, že se to stane i po druhé. Tímhle jsem se asi utěšovala nejvíc, tím, že to po druhé už vyjde a mimčo se k nám vrátí. Hodně mi pomohla automatická kresba - na psychology moc nevěřím, přijde mi nepřirozené vyprávět naprosto cizímu člověkovi svůj příběh, když si celou dobu říkám, že si asi tak v duchu říká že ho to stejně vůbec nezajímá, ale že mne tedy vyslechne, to mi přijde jako pomoc k ničemu. Po třetí menstruaci jsme to zkusili znovu, a vyšlo to napoprvé. Zase jsem měla ten stejný pocit, jako když jsem byla těhotná poprvé, ještě předtím, než jsem si udělala test. Ještě než jsme to zkusili podruhé, tak jsem šla na testy na hematologii - které mi dle slov naší nemocnice vyšli výborně, měli mne testovat na trombofilie, leidenskou mutaci, antifosfolipidový syndrom apod. (později jsem se v Brně na klinice dozvěděla, že mi žádné testy na trombofilie ani na leidena neudělali). Tak jsem si říkala, že nemám srážlivost krve a že je to tedy v pořádku, že v tomhle směru je to ok. Stejně jako vyšetření štítné žlázy, kterou bych měla mít také v pořádku. Na začátku sedmého týdne jsem trošku zašpinila, od čtvrtého týdne jsem užívala Utrogestan. Doktor mi udělal ultrazvuk a řekl, že bohužel nevidí srdeční akci a poslal mne do nemocnice, aby mi vzali krev kvůli HCG a udělali revizi. Už jsem myslela, že je zase po všem a znovu jsem potratila, celou cestu do nemocnice jsem probrečela. V nemocnici mi dělali ultrazvuk znovu a srdeční akci viděli, nechali si mne tam ještě dva dny a potom mne pustili s tím, že je všechno v pořádku, ale nechali mi neschopenku a měla jsem jen ležet, a jít se jen osprchovat a nebo najíst. V 8. týdnu jsem byla znovu na ultrazvuku a doktor řekl, že je vše v pořádku, byla jsem neskutečně ráda a mimču jsem pořád dokola v duchu děkovala, že se k nám vrátilo a říkala si, že to spolu všecko zvládneme. Za pět dní jsem ale zase trošku zašpinila, ale úplně minimálně, kdybych na sobě nepozorovala každý milimetr tak bych ani neměla šanci si toho všimnout, a tak jsem raději jela znovu do nemocnice, byla jsem v devátém týdnu. Tam mi řekli že bohužel - zamlklý potrat. To bylo 23.11.2013. To už jsem snad ani nebrečela ale hystericky vzlykala a dvou doktorů co mne prohlíželi se pořád dokola ptala proč se to tak stalo atd. Šla jsem na třetí revizi, týden po ní jsem ale měla opět krevní sráženinu, můj gynekolog mi řekl, že je to zřejmě kvůli špatně udělané revizi a řekl mi, že je potřeba to znovu vyčistit. Už jsem nechtěla jít k nám do nemocnice, chtěli bychom mít děti a měla jsem hrozný strach, že to bude zase špatně, a tak jsem jela do Brna. Tam mi udělali \"šetrně\" čtvrtou revizi. Dva potraty, čtyři revize. Bylo mi hrozně a je mi hrozně, pořád jenom řvu. Po šesti týdnech jsem se vrátila do práce a tam taky brečím, tajně, prostě mi to nejde zastavit. U nás v práci jsou 4 ženy, včetně mě. Jedna z nich je těhotná - otěhotněla stejně jako já poprvé, a teď má rodit, druhá z nich je také těhotná - otěhotněla stejně jako já po druhé. První mi denně v práci, každou vteřinu, připomíná můj první potrat, a druhá mi připomíná můj druhý potrat. Nevím už co mám dělat, připadne mi že chodím ode zdi ke zdi a neposunula jsem se ani o milimetr. Napřed jsem si říkala, že až vyprchají ty hormony, tak mi třeba bude líp (kolikrát jsem se nemohla ani zvednout z postele, prostě mi to nedávalo smysl, pořád jsem usilovně přemýšlela, proč vlastně lidé žijí když stejně umřou), ale po 7 týdnech už by měly být hormony srovnané, ale mne je pořád tak nějak stejně hrozně, brečím ve dne, v noci, neustále. Jak se říká pád není pádem, pokud nebrečíš, když dopadneš na dno. Já mám pocit jako kdybych tím dnem už propadla skrz. Strašně jsem se snažila a dělala všechno pro to, aby to podruhé vyšlo, brala jsem femibion v kuse, pila před otěhotněním kontryhelový čaj, jedla zdravě - skoro samou zeleninu, ryby, atd, udělala jsem pro to snad všechno co jsem mohla, ale všechno to bylo k ničemu. Teď jsem sedmý týden po čtvrté revizi a ještě mi ani nepřišli měsíčky, mám strach, aby to po třetí vůbec šlo. Navíc mám krevní skupinu A- a můj partner A+. Byli jsme na testech na genetiku, výsledky by měly být koncem ledna, je to pro mne teď taková doba, jako kdyby to mělo být až za rok :-( Ještěže alespoň existuje tato stránka a diskuze, objevila jsem ji teprve včera. Je fajn, že to tu může člověk nějak popsat. Všichni kolem mne mi říkají, že už o potratu nechtějí ani slyšet a že se musím dívat dopředu, ale ti všichni jsou ti, co to sami nezažili a nemůžou vědět jaké to je, i kdyby se uměli tisíckrát vžít do situace tak dokud to nezažijí tak to zkrátka nemůžou bohužel vědět, ani já sama to nedokážu nijak vyjádřit

revize v 10 tt

Ahoj holky, po roce snažení přišla velká radost a po 10ti týdnech včera revize... netušila jsem, jak moc mě to vezme, ale snad už to bude teď jen lepší...říkám si, že příroda ví, co dělá...jen mám strach jestli se nám ještě mimi povede nebo jestli to příště nedopadne stejně...držím palce, ať to všechny zvládneme a ať to brzy přebolí

potrat ve 14 týdnu

Ahojky všem, byla jsem tak šťastná, když jsem si dělala v červnu test a ukázala se tam zatím světlá druhá čárka, ale i tak už jsem věděla, že se nám to povedlo. Hned za pár dní jsem si zkusila udělat další test a čárka už byla tmavá, byli jsme tak šťastní, vše se nám začalo dařit,přestěhovali jsme se do nového baráčku, naše malá prdelka nám dělala jen radost a najednou i to miminko přišlo.Celé léto bylo tak dlouhé, nechtěli jsme to nikomu říkat, dokavaď nepřeklene ta doba, kdy je největší riziko o miminko přijít (později jsem, ale zjistili, že nemá cenu na nic čekat, o mimi můžete přijít kdykoli), i tak se nám to bohužel nepodařilo až do konce utajit a přišlo se na to, ale to už bylo jen pár dní před tím, než jsme to chtěli oznámit, takže už to bylo jedno.Po pár dnech jsem absolvovala UZ, byla jsem ve 13 týdnu, odběry, které jsem měla před tím dopadli dobře, a UZ byl taky v pořádku, vše prostě ok.V úterý 10. 09. už od rána mě ale boleli šíleně záda (to jsem byla ve 14 týdnu), nepřipadalo mi to nějak divné, záda mě občas pobolívali, ale potom co se stalo, je mi jasné, že už něco nebylo v pořádku.ten den kolem půl 12 večer mě ale začalo bolet břicho, měla jsem pocit, jako když mě něco tlačí v konečníku, na záchodě jsem se proto snažila zkoušet tlačit a ono nic, když jsem tak přemýšlela, co to může být, tak jsme si říkala, že asi zácpa, v tu chvíli jsem si totiž nevybavila, kdy jsem byla naposledy na velké, kolem 1 hodiny (11. 09.) se to už ale nedalo vydržet, proto jsme jeli na pohotovost. Tam nás poslali hned na gyndu, první otázka od sestřičky byla: „Proč vás poslali sem a ne na chíru“, nepochopila jsem, proč se na to ptá, asi když jsem těhotná, tak je jasný, že s bolestí břicha půjdeme na gyndu. Po chvíli přišla doktorka, vyšetřila mě, prohmatala břicho, bolelo mě to, hlavně v podbřišku, udělala mi UZ, nejprve přes břicho a pak přes pochvu, říkala, že je vše v pořádku, akorát, že pořádně nemůže miminko změřit, že je nějaké zkroucené. Potom ale i tak přivolala radši dalšího doktora, ten mě pouze vyšetřil, prohmátl opět břicho, opět to bolelo a UZ už mi ani nedělal. Bylo to tak divné, připadala jsem si jak odkopnutá, vůbec nevěděli co, nakonec mi dali zprávu, že je vše v pořádku, ale ať si ještě radši dojdu na chirdu.Na chirdě se divili, proč nás tam posílají, pan doktor se mě opět vyptával, břicho už mě ani tolik nebolelo, až teda do tý doby než mi ho opět prohmatával, bolelo mě to strašně v podbřišku, vyšetřil mě i konečníkem, tam mě to nebolelo, i tak bylo vidět, že neví co má dělat, přemýšlel o tom, že by si mě tam nechali, ale mě přišlo divné, proč by těhotná měla ležet na chíře, celý to bylo tak zmatený, nikdo nevěděl co se mnou, nakonec mi dali dva čípky a poslali domu.Doma jsem si zavedla čípek a šli jsme spát, bylo kolem 3 hodiny, pak mě probudil pocit na velkou, trochu jsem se vyprázdnila, ale nic moc, břicho mě opět bolelo, ráno jsem ležela a asi o půl 10 mi ale už bylo fakt blbě, navíc mi šel z pochvy krvavý hlen (nejspíš hlenová zátka), po 10 jsme jeli opět do nemocnice.V nemocnici jsme šli na gyndu, tam jsem sestře říkala, že mě začalo opět bolet strašně břicho a ona na to, že máme z chirdy napsáno, že při obtížích se máme dostavit a ne z gyndy, toto jednání už mi fakt přišlo divné, proč těhotnou s bolestí břicha pořád posílají na chíru, řekla jsem jí, že mi vyšel z pochvy krvavý hlen, tak nakonec mi řekla, ať si počkám. Při vyšetření a prohmatávání břicha mě to šíleně bolelo v podbřišku, a při UZ pani doktorka i s přivolaným panem doktorem zjistila, že mám otevřené děložní hrdlo a že miminko se tlačí do té díry a že tam má už celou hlavičku, už v té chvíli věděli že to nedopadne dobře, ale i tak mě utěšovali, že je to 50 na 50, ale věděli, že to není pravda, měla jsem totiž už v té chvíli kontrakce, nedalo se nic dělat.Celé odpoledne jsem měla bolesti, dávali mi infúzi s magnésiem, potom infúzi s ATB, potom infúzi s analgetiky, nic nepomáhalo, měla jsem šílené bolesti, pořád jsem žila v tom, že se to třeba zvrátí, chtěla jsem, aby mi dali něco na zastavení bolestí, ale pořád mi tvrdili, že jsem málo těhotná, aby to zastavili, myslela jsem si, že mě třeba zašijí, ale nic, prostě se mnou nic nedělali, nic mi neřekli. V jednu chvíli mě alespoň doktor znovu vyšetřil, říkala jsem mu, že mi to přijde, jako kdybych rodila, že mám kontrakce, vyšetřil mě, prohmátnul mi břicho, hrozná bolest to byla a na UZ už bylo vidět, že to bude mít špatný konec.Chvíli před 4 hodinou to přišlo, ucítila jsem jak mi odtéká voda, hrozná úleva přišla s tím, jak praskla, zavolala jsem setru, po chvíli se objevila i krev, najednou se přiřítil i doktor a už to začalo, tlačil mi rukou břicho, aby to ze mě odtékalo, najednou jsem uslyšela takové bouchnutí do emitní misky, to ze mě vypadlo miminko, bylo to hrozné, snažil se aby toho ze mě vyšlo co nejvíc, dali mi infúzi s oxytocinem, aby se mi rychleji stahovala děloha. Asi za 10 minut mě vezli na sál, uspali mě a udělali revizi dutiny děložní, nevím, jak dlouho to trvalo, ale asi tak 15 minut, potom mě odvezli zpět na pokoj.Řeknu Vám hrozný zážitek, říkám si, že by pro mě bylo lepší kdybych potrácela mrtvé miminko, než živé, je to hrozná bolest.Jediné co mi pomáhá je to, že mám doma rok a půl starou holčičku, jinak nevím jak bych to zvládla. Dnes jsem byla i na kontrole u svého gynekologa, sice mu ještě žádné výsledky proč se to stalo neposlali, ale potěšil mě tím, že po šestinedělí se můžeme snažit o další miminko, tak snad nám to pak rychle vyjde.

tak mě to potkalo taky :(

Ahojky všem,ve středu jsem byla na ultrazvuku a zjistili mi,že jsem měla zamlklý potrat a to ve 12.týdnu.Byla jsem v nemocnici na vyčistění dělohy.Nebylo to nijak bolestivé,protože mě u toho uspali a po probuzení mi ani nebylo špatně.Hned druhý den jsem šla domů.Taky jsem to hodně oplakala,ale snažím se s tím nějak vyrovnat.Dcerka mi začala chodit do první třídy,takže jsem se upla trošku více na ní,ale pomáhá mi to na to nemyslet a vyrovnat se s tím...Přeju všem,co se jim tohle neštěstí stalo,at to brzy překonají a snaží se na to nemysletProsím vás,nepište mi hlavně žádné litování,protože kdo to má pak číst.Prostě jsem se potřebovala vypsat a svěřit se,díky všem

Akce srdeční

Ahojky, 25.8. mi bylo oznámeno, že jsem těhotná. Měl jsem s toho radost, krev to potrvdila HCG 106300 IU/l. Hned jsem šla za svojí paní doktorkou, která mi řekla, že zatím nevidí akci srdeční, nabrala mi krev a řekla ať přijdu za 3 dny. Dnes jsem tam byla a opět akce srdíčka nebyla vidět. Výsledky krve HCG 34939 IU/l. Ve zprávě stálo: palp. RVF uteri, prosáklá, vel II.m., okolí volné. Co si o tom mám prosím myslet? Porˇadíte mi?? Poslala mě na lepší sono aby vyloušili missed AB.Je miminko opravdu mrtvé??