Byla jsem vcera u kamaradky, dlouho jsme se nevidely. Ma pulrocniho kluka. Nelli si tam odbyla svůj typický hysterický záchvat, že v půjčeném křesílku nebude a že chce k mamince. Malou chvilku jsem ji nechala, jestli se neuklidní, ale přeci jen, byly jsme v cizím prostředí, tak jsem ji zvedla, přitulila se a byl klid. Tak kecáme, co mimča, jak to zvládáme a tak..mluvila jsem o tom, že se Nelli začala budit, že nás trápí zoubky a bříško, chce se chovat...atd. Ale v dobrém, nestěžovala jsem si, všechno je to přece u tak malého mimi normální, navíc to nedělá (doufám ) naschvál. No a ona začala, že nechápe, jak to vydržím, že když jí tohle dělal malej, tak ho dala ke své mámě (bydlí o patro níž), že nemá sílu na to, poslouchat řev, a že odmalinka i na víkendy byl u babiček, že kvůli tomu ani nekojila, aby nemusela odstříkávat a nebyla na něm závislá, že je ráda, když ho někdo vezme ven a má chvíli klid..a tak podobně, nebudu rozepisovat vše. V podstatě z toho vyplynuly dvě věci - že jsem pěkně hloupá, když jsem se zakopala (?) s malou doma, nic si neužiju, jsem otrok dítěte..na druhou stranu že mě obdivuje, že hned nevyvádím a nemám nervy v kýblu, když má malá zrovna špatný den nebo bojkotuje veškeré mmé snahy něco stihnout. Je stejně stará jako já (22), mimino strašně chtěla, víceméně na něj toho svého chlapa přemluvila. Jako jo, je to fajn, když si někdo na chvíli vezme Nelli ven nebo hlídají hoďku dvě babičky a něco stihnu udělat..i chápu, že může být \"pohodlnější\" nekojit (ona mléko ale měla, laktaci jí zastavoval doktor práškama, pokud kojit žena nemůže, je to něco jiného, samozřejmě, ji ani nenutil nekojit např. návrat do práce apod.), že pak máma funguje nezávisle na dítěti..ale přece..takhle malý mimčo mámu potřebuje, nějakou jistotu, řád, jednoho \"svého\" člověka..neříkám, že ho nemá ráda nebo se o něj špatně stará, ale jak je problém, putuje k babičkám a ty v noci vstávají, utěšují...to se mi moc nelíbí.