Co vám v dětství chybělo a chtěly byste dětem dát? - diskuze

@hopik tak to s tím balonkem a kohoutem je dobrý, ale vystihuje to asi ty nedorozumění s dopřáváním dětem obecně.

co se týče materiálna, nechybělo mi nic, já byla vždycky trošku jiná, takže jsem nepotřebovala adidasky ani nevim co se tenkrát jakože nosilo nebo co bylo \"in\". Naši, hlavně mamka, se nám snažila vždycky koupit to, co jsme si přáli, Vánoce byly vždycky luxusní, narozeniny atd. taky.Ale co mi chybělo, to byla podpora a uznání, případně nějaká motivace atd., u nás se to moc nenosilo, naopak já byla vždycky k ničemu, nic jsem neuměla, nic mi nešlo, u ničeho jsem nevydržela, nic jsem nedokončila a bylo mi to každý den vyčítáno a omlacováno o hlavu. Dodnes nestačí, že jsem slušná, vyhovaná, uctivá a pracovitá v rámci toho, co chci já a co baví mě. Prostě musím být taková a maková, protože musím mít nějakou prestiž. A proč? Protože za dob našich rodičů nebyly možnosti, nebylo pořádné studium (děda byl politickej vězeň), nebylo nic a oni to do nás hustí kudy chodí, že musíme všecho mít a všecno znát, jinak skončíme jako máma servírka a táta seřizovač strojů...

Nic nam nechybelo. Tata opora s autoritou, mama strazce rod. krbu a na mazleni. Vseho jsme meli dost, tata mel jeden cas dve prace a jeste doma motali s mamcou nejake strapce ci co. Krasne dovolene na Orliku, pak chalupa. Povidani, duvera, podpora. Kez by se mi to taky podarilo.

mně chyběla jen taková blbost, nafukovací balonek (např. z pouti), co letí nahoru. Byl to můj sen a nikdy mi ho rodiče nekoupili, až jsem ho, celá šťastná, dostala asi v 15 letech, když se otvíral v Brně nový obchod. Zato mi zas maminka jednou cestou do cirkusu koupila takovýho troubícího kohouta (jak píštalku, tělo měl z takovýho skládanýho papíru, že byl jakoby trojrozměrný), po kterém toužila jako dítě ona, ale mě vůbec nezajímal. Po letech jsme si to řekly a smály se tomu, po čem děti touží a kolik let...

Svým dětských myšlením bych brala více hraček, vyrostla jsem v době, kdy toho bylo fakt hodně málo. Taky bych raději jezdila víc po výletech a netrávila skoro každý víkend a prázdniny na jednom místě, na chalupě, i když tam bylo krásně. Ale zcela objektivně mně nechybělo vůbec nic. Rodiče nám dali vše, co doba tenkrát dovolila. A hlavně nám dali svou lásku, trpělivost, čas, zájem, základy sportů, potřebné soukromí a hlavně respekt k našim zájmům a osobnostem. Takže já nepotřebuji svému dítěti dávat něco navíc, budu spokojená, když se mi podaří mu vytvořit stejné dětství, jako jsem měla já.

@Evulik25 to musim zatukat, ze jsem zazila a si i pamatuju pradedu z babicciny strany a prababicku z dedovi strany (oboje ze strany mamky), takze jsem mela celkem 6 prarodicu.. za coz jsem moc rada a neumim si predstavit bez nich byt... stejne tak jsem rada, ze se moje babi s dedou dockali ode mne a segry uz 3 pravnoucat a brzy ctvrteho... a snad si je Matej bude i pamatovat

tak urco mi chybela spolecna dovolena, tatka je sice zednik ale pracoval jako traktorista v druzstvu, takze leto bylo jasny = zne, mamka v tom samem druzstvu jako ucetni, takze se taky nechytala, obe babicky bydlely ve stejne vesnici jako my, takze na prazdniny nebylo kam jezdit, maximalne k tete a ta bydli 10km od nas...na zimni sporty nasi nikdy nebyly, aby nas vzali treba na hory, to nam musel stacit rybnik za barakem na klouzani a brusleni...jinak co se krouzku tyce, tak mam pocit, ze u nas ve skole ani nejaka nabidka nebyla, tak jsem chodila na fletnu nekde od 6-8tridy a v 8tride nacvik na sokolsky slet.urcite mam v planu s detma co nejvic vyletit, to delame uz ted, pak nejaka ta letni dovca (vztah k zimnim sportum nemame nejak ani jeden, ale chci aby obe deti mely zaklady v lyzovani - mame jednu sikovnou tetu instruktorku, ta nam slibila, ze je to nauci, pokud zrovna nebude sama tehu). Z krouzku bych chtela zkusit ty skauty, a ze sportu nebo nejakyho vytvarna se pak uvidi, to podle toho jak budou deti sikovny a k cemu budou vic inklinovat...

Jak píšeš, výlety, dovolené, to jsme neměly.

@Liberte Tak stěhování my zažili jen jednou a to v rámci města. Jinak díky přítelově práci a naší mezinárodní rodině se budu chtít držet v Praze.S těmi výlety, jako samo, že asi děti nepotáhneme každý víkend na zámky. Spíš bych to brala demokraticky, že si třeba každý vybere, co by chtěl nebo že budeme jen v okolí na hřišti, ale všichni. Já tak nesnášela, když nás máma vyhnala s tátou ven a sama pak doma uklízela. Já ji vždycky přemlouvala, ať jde s námi taky, ale prostě musela vždycky něco šudlit (odtud pak pramení má láska k bordelu a slib, že nedám přednost úklidu před trávením času s rodinou).

@ŠárkaBil To jsem taky zapomněla, já si pamatuji jen jednu babičku, ale moc často jsme k ní nejezdili a dědečka bohužel jen v rakvi druhý dědeček umřel před mým narozením a babička, když jsem byla malinká.

@zajic No tak myslím, že tohle má někdy tak trošku každá máma, taky se mi zadaří. Já si to i od mámy v dětství pamatuji a nebyla to zrovna věc, která by mi extra vadila oproti jiným.

@zajic S tím prostorem jsi mě dostala. My měli taky 3plus1 a přišlo mi to moc. Jako s bráchou jsem měla pokoj dohromady, ale spíš mi vadilo, že my byli třeba v obýváku a naši v kuchyni, prostě každý jinde. Od té doby nesnáším oddělené obýváky a kuchyně, protože mě přijde, že to kouskuje rodinu (i když to je nadsazené, protože když se chce...), ale i tak chci jeden společenský prostor.

@škubanek Ty společné zážitky bych chtěla taky víc a s tím legem - my měli málo, přítel vůbec ne, takže když jsme teď Alexovi koupili první sady dupla, tak si z toho stavíme pořád něco a on nám to vesele bourá

@Honafa Hezky jsi to napsala. Tak nějak bych to chtěla taky, jak píšeš v té předposlední větě.

pes,toho jsem pak mela, a nestehovani se a tudiz mit stale pratele..ale my se stehovali po cele republice cik cak a tak jsem byla samotar se svym psem,,a prave diky tomu vecnemu vyletovani i po povinnem patecne sobotnim uklidu netaham deti po kazdem hradu,zamku,rozhledne atd kazdy vikend...

@zajic u našich to bylo taky tak, půlka věcí byla u nás v pokojíku, ale já nikdy vyloženě soukromí nepotřebovala, takže mi to nikdy nevadilo. Ale pravda, že kdysi jsem se o tom bavila s bráchou, a tohle mu vadilo taky. Já vlastně ani teď nemám nějaké soukromí, syn už z 90% okupuje ložnici, manžel nasáčkovaný v obýváku, a já tak přežívám, kde zrovna chci :-) Mě stačí koutek a ať na mě nikdo nemluví, klidně kolem může být hluk. Umím vypnout a nevnímat okolí.

@Evulik25 Evi napsala jsi to i za mě.Já bych chtěla,aby kluci ale i Ríša poznali mého tátu,a pak kluci i mého dědu.Toto bych si přála ze všeho nejvíc,ale bohužel splnit jim to už nejde.

@moninif Ono mi to soukromí taky nechybělo v 5ti, ale až tak v 15ti. Trošku i chyba našich, u nás v pokojíku byly velké šatní skříně, takže si tam maminka každé ráno šla pro oblečení do práce.Hodně mi to vadí až teď, ty tenké stěny, když tam jedeme i s Pepou na víkend, tak je celibát, protože není možné páchat nepravosti tak, abychom zadkem nešťouchali do stěny, nebo nevykopli dveře.Navíc s mým tátou bych mohla bydlet v paláci, a bylo by to jedno. On se nás klidně po večerce přijde do ložnice zeptat, kolik budou holky ráno snídat rohlíků, aby věděl, kolik koupit.

@zajic Jj to máme stejné. Taky děláme předvýběr. ;)

@nadule1 Já mám takovou zkušenost, že jak jsem unavená, tak ony to nějak vycítí a chcou se ujistit, že je všechno v pořádku, tak se jdou tulit. Jenže jak jsem unavená a potřebuju tu chvilku klidu, tak nejsem úplně tulící, o to víc jsou ony nervózní a o to víc na mě lezou. Většinou to nějak rozseknu, jakože jdu na záchod, dát sprchu, uvařit kafe, a to už jsem natolik připravená, že se na mě můžou nasáčkovat. A já si s nimi na klíně vypiju to kafe.

@nadule1 židle, boty, batohy a takovéhle funkční věci řešíme tak, že my v obchodě vybereme třeba 5 variant, které přicházejí v úvahu cenově a funkčně (třeba ta židle by musela mít nějaké záda a nastavitelnost) a děvčata si pak vyberou třeba barvu.Myslím, že docela dobré řešení. Maruška to celkem bere, že na zimu jí vybereme několik vysokých teplých bot a ona si vybere červené, a ne, že odejde s růžovýma sandálkama.

@ŠárkaBil

@Evulik25 NO vidíš, to jsi mi připomněla - mně takhle chyběla babička. Nikdy v životě jsem nepoznala, jaké to je mít babičku.

@zajic S tímhle mám problém taky. Už jsem si to několikrát sama uvědomila, jak chudáka Dorku matu. Asi jsem někdy pro ni dost neodhadnutelná. Ale na druhou stranu, takovej je svět. Tak se nejdřív naučí vyznat se v náladách matky a prokličkovat jimi a vezme si to jako zkušenost do života