Julinka 6. týden – šestinedělí je za námi

Šestinedělí máme úspěšně za sebou a tentokrát jsem si tohle období opravdu vychutnala. S Mišulkou jsem se z porodu dostávala víc jak dva měsíce, měla jsem bolesti, dlouho jsem krvácela a také jsem dost bojovala s kojením, ale teď se nic takového nedělo. Fit a v celkové pohodě se cítím už hodně dlouho.

Julinka si prodloužila noční spaní, ale když je vzhůru, tak chce hodně pozornosti

Doma jsme se zaběhli, jak jen to šlo, a tento týden už jsem nesledovala úpěnlivě čas, kdy se nám vrátí tatínek z práce, aby si dětičky převzal na chvíli on. Julinka si opět prodloužila noční spaní, vstává teď mezi půl šestou a šestou, nakrmí se a pospává ještě do desíti. Já mám mezitím spoustu času na Míšu, hezky posnídáme a ještě zapracuji i na obědu.  Pak to ovšem vypukne, Juli, když je vzhůru tak se dožaduje společnosti a běda, když ji na chvíli odložím do postýlky, spustí řev a nepřestane, dokud se alespoň neskloním nad postýlku. Všichni mi říkají, že si na sebe pletu bič, když ji nenechám plakat dlouho, ale já to prostě nějak nedokážu. Takže, když po mně Julinka tolik touží, snažím se ji chovat, co to jen jde. Navíc, ona ani nepotřebuje vyloženě nosit se na rukou, ráda si ji položím na deku na postel a ona se pak culí jako jelimánek. Konečně se nám podařilo vyfotit její první úsměvy. A nedalo to ani žádnou práci, protože když je napapaná a přebalená, tak se culí pořád. Vážně žasnu, že tak malinká holčička už občas i hýkne smíchy, jako by se už chtěla smát nahlas.

Nepříjemný šok na začátku týdne

Jen z kraje týdne mě ta naše bambulka dost vylekala. Ráno, když ještě usnula, jsem se vytratila z ložnice a za chvíli jsem slyšela pípat náš monitor dechu. Dvěma skoky jsem byla u malé, chytla ji za ručičku a ona se zprudka nadechla. Úlevu, která se dostavila, si jistě umí každý představit a jsem ráda, že jsme Nanny koupili, i když možná o nic nešlo.

Byla jsem trošku zvědavá, jak se s holčičkou popere Lojza

Vždycky říkal, že by si holčičku přál taky, protože nikdy neměl sestru. Myslím, že Julinka bude v pubertě dost trpět. Lojza už teď plánuje, že na první diskotéku ji dřív jak v osmnácti nepustí. Taky mě zarazil svým názorem na propíchnutí oušek. Trvá na svém, že nechce, abych Julince dala náušničky nastřelit. Jeho jediný argument je ten, že by o svých uších měla rozhodovat sama a že má strach, aby se jí něco nestalo.  Je to vůbec poprvé, co máme tolik odlišný názor, tedy co se dětí týče. Dobře ví, že v tomhle si nejspíš prosadím svou, ale ustoupit nechce ani o píď. No co, náušničky malé chtějí koupit jeho rodiče, kteří jeho názor nesdílí, takže jsem ráda, že případná vina padne i na jejich hlavu.  Další věci, které jsem si všimla, je Lojzův smysl pro detail. Při jednom oblékání Julinky ven jsem si dovolila ji k žlutému svetříku dát růžovou čepičku a bylo mi sděleno, že takhle to vůbec neladí. :) Vůbec si nevzpomínám, že u Míši by něco takového řešil. Občas z něj vypadne moudro, že se musím hodně přemáhat, abych se nesmála nahlas, ale je vidět, že Julinku zbožňuje.

Babička mi udělala čáru přes rozpočet – koupila Julince lehátko, které jsem měla vymyšlené jako hlavní dárek k Vánocům

Tento týden jsme se s malou poprvé odvážili zajít na větší nákup, nesehnali jsme ten den hlídání a potřebovala jsem si některé věci vybrat sama.  Vánoční ozdoby v marketu mě přiměly uvažovat, co vlastně letos budeme kupovat na Vánoce, a byla jsem ráda, že hlavní dárek pro obě děti mám vymyšlený. Radovala jsem se ovšem jen do soboty, kdy musel Lojza odvézt k našim psací stůl, kterého jsme se chtěli zbavit a místo něj přitáhl obrovskou krabici. Moje maminka nám prý posílá vánoční dárek pro Julinku, ale dát ji ho máme hned, aby ho vůbec užila. Byla jsem zvědavá, co ji „Ježíšek“ nadělí a málem to se mnou seklo. Mamka mi nestydatě vypálila rybník a koupila malé lehátko, které jsem měla v plánu koupit já. Jenže já měla vybrané takové celkem obyčejné a ona koupila „monstrum“, které zabírá spoustu místa, funguje totiž i jako houpačka a možností jeho složení je mnohem víc.

Nevěděla jsem, jestli se zlobit nebo radovat, ale nakonec jsem si řekla, že bych působila vážně nevděčně, kdybych si postěžovala, takže jsme mamince poděkovali a Juli už si svůj dárek hezky vyzkoušela a máme radost, že se jí v lehátku moc líbí. Jen se mi na něj zdá ještě malá, takže ho přeci jen vytáhneme o něco později.

A co říká na Julinku bráška?

Miška je z Julinky stále nadšený, nejraději asistuje u přebalování a společně s tatínkem ho to baví vůbec nejvíc, protože ten u toho nespěchá tolik jako já.

S plenkami Happy zvládne přebalovat i malé dítě

Jak víte, od narození používáme plenky Happy a jelikož jedna z jejich super vychytávek je ta, že při zalepování je na předním díle logo, díky kterému se maminka trefí přesněji, má Míša šanci být užitečný, jak jen to jde. Většinou se totiž trefí i on.

Hned jak se někdo zmíní, že musíme Julinku přebalit, skokem je v kuchyni, přitáhne si židli a nedá pokoj, dokud mu nedovolíme, aby alespoň s něčím pomohl.  Občas trošku překáží, ale nechci mu ublížit tím, že bych ho od maličké odháněla. Je až dojemné, jak se snaží pomáhat. Jediné, u čeho trnu strachy, je moment, kdy Julince vypadne dudlík a Míša jí ho chce dát do pusinky sám. Nejen, že ještě nemá odhad, kam až ho může dát, ale většinou má tendenci strkat ho naopak a pak mu musím vysvětlovat, že tuhle činnost musí dělat maminka opravdu sama…

Co nás s Julinkou čeká?

Následující měsíc toho máme dost. Když pominu různá vyšetření, tak nás čeká ještě velké rodinné focení. Lojza si moc přál mít Julinku vyfocenou profesionálně už jako miminko a Míšu ve dvou letech taky ještě zvěčněného nemáme. Dále jsme pozváni na vítání občánků, další rodinné oslavy. Nudit se rozhodně nebudeme.

Podle deníčku Evulika25 zpracovala Naďa Barochová.