Separační úzkost

1. Kojenec a vývoj jeho socializace.
2. Co je separační úzkost a její fáze.
3. „Můj příběh“.
4. Pár malých rad u 1-2letého dítěte: …

1. Kojenec a vývoj jeho socializace.

Kojenecké období (od 2. do 12. měsíce života dítěte) je etapou velmi rychlého psychomotorického vývoje, kterou nelze srovnávat se žádnou z následujících vývojových etap. Je obdobím „význačných skoků“. Z ležícího plně závislého dítěte jde na konci prvního roku života o jedince sedícího, lezoucího, posléze samostatně stojícího či pomalu chodícího, jedince, který již rozumí některým slovům dospělých a některá slova již dokáže sám užívat, jedince, který se aktivně zapojuje do života svého okolí a vytváří si první sociální kladné i záporné kontakty s jinými lidmi.

Podle psychoanalyticky zaměřeného badatele R. Spitze, který sledoval vývoj dětí v ústavech, lze v oblasti socializace mluvit u kojence o „preobjektálním stadiu, o stadiu předběžného objektu a stadiu objektu“.

1. stadium preobjektální (2.- 4.měsíc) - dítě nemá nastavený žádný rozlišitelný vztah k osobám-objektům okolo. Dokáže sice rozpoznat matku či blízkou osobu podle hlasu, doteků i obličeje, ale jde spíše o to, že ji často vidí a cítí; první sociální úsměvy naznačující nástup vyššího stupně sociální zralosti, se objevují kolem 3. měsíce, zpočátku tak odlišuje dítě obličej (oči, nos, ústa) od jakéhokoliv jiného předmětu a usmívá se při kontaktu s jakoukoliv osobou, úsměvem reaguje i na jakýkoliv (byť namalovaný) obličej s úsměvem; dítě si tak nastavilo trvalý vztah k lidskému obličeji, který vede k prohlubování komunikace s okolím;

2. stadium předběžného objektu (5.- 8. měsíc) - dítě reaguje adekvátně na výrazy obličeje, pozná matku a osoby blízké, směje se na sebe v zrcadle, aniž se pozná, je extrovertnější a společenštější, rádo sleduje okolí, napodobuje výrazy tváře i zvuky a pohyby;

3. stadium objektu (9. – 12. měsíc) - matka představuje v citovém životě dítěte jedinečnou pozici a funkci, kterou nelze posuzovat pouze podle kladné odezvy dítěte, ale zejména podle negativních reakcí při odloučení.

J. Bowlby, jeden z nejvýznamnějších psychoanalyticky orientovaných psychiatrů, který poukázal na důležitost pevných raných vztahů dítěte, vyjádřil na základě zkoumání mladistvých zlodějů názor o klíčovém původu duševních poruch – narušeném či přetrženém vztahu s matkou v raném věku. Zabýval se zejména vytvářením první citové vazby dítěte – kojence (jejímž cílem je blízkost nebo dotyk a subjektivním ziskem se stává pocit jistoty a bezpečí) k nejdůležitějším osobám v jeho okolí (nejčastěji k matce, která by měla být schopna citlivě reagovat na potřeby dítěte, adekvátně je interpretovat a zpětně ve vhodnou chvíli na potřebu dítěte odpovídat) a považoval ji za jednu ze základních potřeb člověka. Kvalita tohoto přimknutí pak provází dítě po celý život v tom, jak se cítí mezi lidmi, jak je schopno či neschopno navazovat nové vztahy, nakolik se ovládá či jedná agresivně. Na rozdíl od jiných teorií objektních vztahů staví Bowlby do popředí ne objekt jako matku, ale blízkost k matce. Pokud je tedy vazba matky a dítěte jistá, dítě má pocit, že je rodič nablízku a kdykoliv k dispozici, snadno se od matky samo vzdaluje, je zvídavé; při krátkodobé nepřítomnosti matky reaguje úzkostí, odmítá cizí osobu a po návratu matky se zklidní. V tomto vztahu se jistě cítí i matka, její reakce na dítě jsou adekvátní situaci, láskyplné. Ve starším věku je dítě z této vazby oblíbené, společenské, vynalézavé, má přátelský vztah s rodiči a je schopno navazovat bez problému intimní vztahy.

2. Co je separační úzkost a její fáze.

Co se vlastně děje s dítětem, které šlo bez problému z náruče do náruče, klidně a s úsměvem vztahovalo ruce k ostatním lidem v okolí a najednou se bojí, schovává se v náruči matky a náruč jiných dospělých kategoricky odmítá?
Separační úzkost se jako první strach v životě dítěte začíná zcela přirozeně objevovat a projevovat kolem 7. měsíce. Jsou však i děti, u kterých lze rozpoznat až kolem 1,5 roku. Kojenec žije naprostou přítomností. Jakékoliv náhlé přerušení již vytvořených vztahů a citových vazeb může u dítěte být těžkou záležitostí a může vést k přechodnému i dlouhodobému poškození.

Na účinku a důsledcích separační úzkosti se podílí:

• věk dítěte – čím je dítě mladší, tím je separační úzkost silnější, v předškolním období však naopak může separace posilovat osamostatňování dítěte;
• forma separace – zda jde o krátkodobé odloučení, dlouhodobé, náhlé, postupné či úplné; v případě aktivní separace dítě opouští matku a prozkoumává okolí – byt, zahradu, ale vždy se vrací na výchozí místo, v případě pasivní separace je opouštěno matkou, aniž by o to stálo,
• prostředí, ve kterém je dítě separováno – může jít jak o pobyt v nemocnici, tak o pobyt u babičky nebo jiné osoby, která dítě hlídá;
• přítomné a doprovázející osoby - jejich chování i samotný vztah k dítěti, jejich snaha o zklidnění dítěte a odvedení pozornosti od nepřítomné matky;
• temperamentové vlastnosti dítěte;
• předchozí zkušenosti dítěte s odloučením od matky.

Fáze separační úzkosti:

1. Fáze protestu – ve chvíli, kdy se matka vzdálí, dítě pláče, křičí, brání se, jiné dospělé razantně odmítá, volá matku a doufá, že se tak jako jindy objeví a na pláč bude reagovat; tato obranná fáze může trvat několik hodin i dnů. Ne všechny děti však dávají svůj protest najevo pláčem a křikem, je třeba si uvědomit, že i děti navenek hodné, tiché a uzavřené do sebe, na nichž není možno vysledovat známky protestu, mohou uvnitř sebe sama trpět a prožívat ztrátu matky velmi intenzivně. Může se tak stát, jakoby fázi protestu vynechaly a ihned prožívaly fázi zoufalství.

2. Fáze zoufalství – dítě opakovaně pláče nebo plakat a křičet přestává, ztrácí naději v návrat matky, je stísněné, apatické, často tiché, uzavírá se do sebe, odmítá jíst, pít, pokud již bylo například částečně či úplně bez plen nebo již přestalo používat dudlík, je možný návrat – regres na nižší vývojový stupeň, dítě se k plenám i dudlíku vrací. I tato obranná fáze může trvat několik hodin, dnů i týdnů. Zejména nyní je potřeba trpělivosti od okolních osob, dostatečná péče o dítě a maximální snaha o jeho adaptaci a přizpůsobení se situaci.

3. Fáze odpoutání se od matky neboli nalezení nového objektu - tuto fázi lze nazvat i jako fázi uzdravení, dítě již po matce netouží, neodmítá kontakt dospělých v okolí, naopak si k nim vytváří podobný vztah, jaký mělo k matce, po ukončení dlouhodobého odloučení od matky může na jedné straně nastat paradoxní odmítání dříve volané matky a na druhé straně může dojít k přechodným a někdy i trvalejším psychickým poruchám (nočním můrám a děsům, nočnímu pomočování, koktání či zadrhávání, kousání nehtů, tikům, úzkosti aj.).

Nelze opomenout i ten fakt, že tak jak dítě, tak i matka prožívá separaci, tedy odloučení od svého dítěte. I zcela rozumní a racionální rodiče se tak mohou například ve chvílích hospitalizace dítěte v nemocnici chovat ve vztahu k dítěti, dalším dětem doma, kamarádům, spolupracovníkům, ale i lékařům a ošetřovatelskému personálu naprosto nerozumně a iracionálně.

3. „Můj příběh“

Když byl mému synovi rok, onemocněl zápalem plic. Nástup dušnosti byl rychlý, stejně jako odvoz do nemocnice. Nepomohly nářky, prosby ani sliby, že se o syna doma postaráme a nemoc zvládneme. A před 15 lety nebyla ani možnost být s dítětem v nemocnici. Stát bezmocně v ambulanci a poslouchat volání vlastního dítěte „mama, mama“, když ho sestra odnáší na pokoj, nepřeji nikomu. Vzhledem k věku syna mi nedovolili ani návštěvy a tak jsem ho vídala skrz malé okénko ve dveřích… Ležel odevzdaně na zádech, přikurtovaný, aby si nevytáhl kapačku. Údajně nejhodnější dítě na oddělení! Po měsíční léčbě a hospitalizaci jsem si pro syna přišla. Druhý šok, který jsem prožila mě čekal ve chvíli, kdy mi ho sestra dala do náručí. Moje objetí bylo pevné, slzy štěstí mi stékaly po tváři a můj syn… podíval se na mě, otočil se k sestře a vztáhl k ní ruce…
Z ročního veselého dítěte, které již samo chodilo a umělo si často říct „aa“, se nám vrátil vyhublý ležící tvoreček, s plínkami téměř až do tří let. Okamžitě jsme zrušili postýlku, protože by v ní proplakal celou noc a začal spávat se mnou v posteli, vyžadoval dotyky, mazlení a tak jsme se jako masírovali, ve 4 letech začal zadrhávat, takže jsme navštěvovali logopeda, věnovali jsme synovi maximální péči, dávali mu najevo, jak je milovaný a přesto, když jsme si později pořídili psa, kterého sám chtěl, položil mi strašnou otázku: „Kdyby ses mami rozhodovala, kdo by šel – já nebo pes?“ Myslím, že dnes má můj syn v sobě velkou dávku lásky, současně asi i hodně hluboko strach, že o ni přijde…

4. Pár malých rad u 1-2letého dítěte: …

• pokud má být dítě hospitalizováno, má každý rodič právo být s ním v nemocnici do 4 let jeho věku, pokud tam musí být dítě z nějakého důvodu samo, dejte mu s sebou oblíbenou hračku, pyžamo; nechtějte po něm po návratu domů dřívější ustálené způsoby chování a nedodržujte stejný chod domácnosti, možná budete mnohému dítě opět učit, buďte trpělivá a snažte se plnit přání dítěte tak, aby opět pocítilo klid a jistotu,
• i doma v postýlce se může cítit dítě opuštěně, dejte mu kolem plyšáky, někdy pomůže, když dítě usíná s částí vašeho pyžama (cítí vaši vůni),
• pokud dáváte dítě babičce na hlídání, je velké loučení nevhodné, spíše odejděte nepozorovaně ve chvíli, kdy je dítě zabrané do hry, babička už si jistě poradí,
• pokud je dítě u babičky delší dobu (jste nemocná, v porodnici, v zahraničí aj.), nechoďte na návštěvy a nechtějte dítě k telefonu, abyste ho pozdravila, okamžitě by chtělo k vám a to jistě nepotřebujete,
• pokud přijdete na návštěvu, kde je 1-2leté dítě, které vás zná, neberte ho matce z náručí ve chvíli, kdy k vám již nechce, počkejte až přijde samo, vysvětlete zejména babičce, že ji má dítě dál rádo, jen je v období, kdy odmítá jít od matky,
• stejné vysvětlení by měl dostat i tatínek, ve chvíli strachu a bolesti se dítě většinou uchyluje k matce, takže ochranitelská otcovská náruč musí počkat na vhodný čas, poproste tatínky, aby svoji žárlivost potlačili, doba jejich her teprve přijde a potom půjde stranou maminka,
• pokud přinesete dítěti drobnost, hračku či sladkost, nečekejte, že si tím dítě koupíte, možná si od vás vše vezme, ale stejně k vám hned do náručí nepůjde,
• pokud budete mít „slečnu na hlídání“, zvykejte na ni dítě postupně a ve vaší přítomnosti,
• pokud sedíte s dítětem a jinými maminkami na písku a potřebujete si někam odskočit, vezměte dítě s sebou nebo odejděte rychle a nenápadně opět ve chvíli, kdy je dítě zapálené do hry, maminky si také jistě poradí, pokud vás dítě začne hledat,
• nedejte na poznámky, že je dítě rozmazlené, když se od vás nehne na krok, tato doba pomine, naopak dopřejte dítěti pocit, že v případě potřeby jste mu k dispozici,
• 1-2leté ještě kojené děti utíkají často k matce a chtějí prs ne z důvodu hladu či žízně, ale právě pro tu jistotu a bezpečí, že je matka pouze jejich,
• pokud například vaříte v kuchyni a dítě se od vás vzdálilo prozkoumávat byt, setrvejte na místě nebo alespoň na dítě mluvte, aby vás slyšelo a ve chvíli, kdy se vrací, našlo,
• pokud jdete na WC, nedivte se, že se dítě dožaduje otevření dveří, nejde mu o to, co tam děláte, ale o to, že je vedle vás,
• dovolte dítěti hrát si a donést hračky tam, kde trávíte nejvíce času (kuchyň, obývák), dítě bude s vámi a večer vše uklidíte,
• pokud se vám narodí v tomto období druhé dítě, snažte se maximálně věnovat čas i tomu staršímu, nezahánějte ho, cokoliv můžete, dělejte společně, cokoliv děláte s miminkem, dělejte i s tím starším (pokud projeví zájem),
• opakujte dítěti, že ho máte ráda, vyvarujte se výrazů „nemám tě ráda, jsi zlobivá/ý“,

… a jestli máte jiné zkušenost a víte jak na to, přidejte se a poraďte …

Autor: Mgr. Ivana Stehlíková

chtěla jsem se poradit..
v řijnu tohoto roku máme s přítelem 8 denní zájezd do afriky. dceři tou dobou bude 1 rok a měsíc. chceme jí dát na těch 8 dní hlídat babičce. bojíme se ovšem, že to malá nezvládne. přijde mi totiž, že je na mě moc závislá. k babičce zas jezdíme často a malá je s ní ráda. máte někdo takové zkušenosti, že jste odjeli někam na více dní a nechali jste roční mimi hlídat babičce?
Marilyn.M   03.05.2010 18:23, počet příspěvků: 0
 [ reagovat ]  [ URL příspěvku ] 

Nemůžu odejít
Už zhruba od roku nemůžu od svého syna odejít ať už ho nechám s kýmkoli.Jak mě ztratí z dohledu ozve se okamžitě histerický řev.Mám obavu,že je to následek mého odchodu do porodnice.Takže u nás nezabírá nic,stále mě musí mít na očích.
Val.J35   22.09.2008 22:15, počet příspěvků: 0
 [ reagovat ]  [ URL příspěvku ] 

Co říkám já když odcházím na pár hodin pryč.
Naší dcerku jsme dali občas k babičce na hodinku odpoledne pohlídat a nikdy nebyl problém. Okamžitě si ji adoptovala, protože jak je známo dítě si vezme za matku každého kdo se k němu mateřsky chová a nemusí to být jen matka biologicky potvrzená, myslím že to může fungovat i při odpoledním hlídání milovanou osobou. Záleží ale hodně na babičce, ta naše by jí vše dovolila...jen aby jí vyhověla. Poprvé na noc jsme jí dali k té stejné babičce a dědovi ve 14. měsíci. Průběh byl stejný- žádný problém. S radostí nás další den vítala. Mě bylo ale proti vůli se potajmu vytrácet. Proto jsem začala používat stejný model na který je zvyklá- ráno táta odejde DO PRÁCE a vždy se z ní vrátí, ať už má pojem o čase jakýkoliv, ví že se vrátí! Takže s touto jistotou jsem jí chtěla zanechávat. Proto se rozloučíme s tím , že jdu do práce a že příjdu, zamává mi , pošle pusinku a já si můžu v klidu vyřídit co potřebuji.
veru-beru   22.09.2008 12:33, počet příspěvků: 1, poslední: 07.03.2010 17:24
 [ reagovat ]  [zobrazit všechny reakce] [ URL příspěvku ] 

RE: Co říkám já když odcházím na pár hodin pryč.
super finta:), ale ty naše zlatíčka to potřebují. Myslím, že to tak bude i u nás. Už teď, to je Jájovi 11 měsíců, na "...do práce" Jájuška slyší. Když táta odchází ven z bytu, vždy je to "do práce", protože jakékoli jiné vysvětlení je častováno křikem nebo přímo pláčem. Fajn typ, až půjdu na angličtinu. Bez křiku půjdu prostě do práce:)
JankaAnna   07.03.2010 17:24
 [ reagovat ]  [ URL příspěvku ]