Moje zkušenost - diskuze

Příspěvek z diskuzí: Nemocnice Kadaň s.r.o. (strana 2).

• Moje zkušenost
  Začala jsem rodit 26.4 v sobotu přibližně v 5 hodin ráno, rozběhlé to bylo určitě v půl sedmé - volali jsme své soukromé porodní asistence a konzultovali jsme to s ní, jestli je to už ono, přičemž poslíčci začali již den předem asi v 5 hodin ráno. Chtěla jsem jet do nemocnice až na poslední chvíli, jelikož jsem se hrozně bála nemocničních zásahů a i toho, že mi někdo bude zakazovat křičet a říkat mi jak mám dýchat atd. Z důvodu, že jsem chtěla porod, co nejpřirozenější, rozhodla jsem se pro porodnici v Kadani a chtěla rodit na CAPU. Byli jsme s partnerem na kurzu, byla jsem domluvená, že budu mít u porodu 2 doprovodné osoby - otce a svou porodní asistentku jakožto dulu. Nechtěla jsem, aby mi někdo po porodu dítě bral, chtěla jsem rodit ve svislé poloze atd., měla jsem porodní plán zkonzultovaný na kurzu.
  V době, kdy jsem rodila doma, mě překvapily neúměrné bolesti do kosti křížové. Po porodu jsem se dozvěděla, že se někdy stává, že kost křížová neuhne z cesty miminku – bolesti s tím spojené jsou neúměrně veliké i v porovnání s porodními bolestmi- toto jsem samozřejmě nevěděla, když jsem rodila, nechápala jsem proč mě to tak šíleně bolí. Hrozně jsem křičela, až ječela bolestí. Nicméně jsem to jakžtakž zvládala, střídala vanu, zavěšovala jsem se na partnera, střídala polohy na bobku a na boku. Moje porodní asistentka mi různě radila polohy, říkala, že mám uvolňovat zadeček, pustit to a já se přes tu strašnou bolest snažila dělat, co jsem mohla. Někdy jsem hrozně křičela a někdy se mi dařilo prodýchat… Ale tyto bolesti moc prodýchat nejdou, ty se musí prokřičet, jinak se člověk zblázní. Fyzických sil jsem měla dost, jelikož jsem sportovkyně - bojové umění aikido, vysokohorská turistika... Ze začátku jsem se otvírala celkem dobře a rychle a pak se to zastavilo a dál to nešlo. Snažila jsem se i přes tu bolest do kosti křížové uvolňovat zadek. Pak jsme se vydali do porodnice do Kadaně - bylo kolem půl páté odpoledne. Porodní asistentka, řekla, že má podezření, že mám již unavenou dělohu.
  
  Po příjezdu k vám do porodnice jsem prožila všechno to, čeho jsem bála, že v nemocnici prožiji. Přejezd do nemocnice mi znásobil bolesti. Když jsem vyšla z auta, klekla jsem si do bobku a strašně křičela, bolesti se nedaly už zvládat. Když jsme dojeli do patra, kde je porodní sál, zase mě přepadly bolesti, sedla jsem si do bobku a křičela na chodbě. V tu chvíli přišla vaše porodní asistentka a řekla mi, že tady takhle křičet nemůžu a že musím jít i když mám kontrakce, ale já prostě nemohla, seděla jsem na bobku a dál jsem křičela, ona mě chytla a táhla mě v kontrakcích chodbou. Pořád mi říkali, že takhle nemůžu hysterčit, ale bolesti byly opravdu neúměrné a já prostě nemohla nekřičet, prostě to nešlo. Příjem byl opravdu strašný. Dali mě na monitoring na to křeslo, nechali nás tam samotné a já tam sebou škubala, partner mě držel, abych se neutrhla a nevyskočila z křesla. Doktor a porodní asistentky se pouze zajímaly nějaké papíry a pořád se na něco ptaly, vůbec nevím na co, nevnímala jsem, vnímala jsem pouze ukrutné bolesti. Říkala jsem doktorovi, že tlačím už dlouho a že mám asi už unavenou dělohu a on mi nevěřil, řekl, že to se uvidí. Druhou doprovodnou osobu, kterou jsem měla domluvenou, že může být u porodu, která věděla něco o mém stavu a byla při smyslech - porodní asistentku, co se mnou byla doma, vyhodili, řekli, že u porodu může být jen jedna osoba. Partner byl také už smyslů zbavený – to co se mnou dělali a jak mě šíleně braly bolesti, že jsme se nedokázali už bránit. Partner křičel na doktora, že mám neúměrné bolesti a ať ten monitoring zkrátí a oni nám řekli, že to není pro mě, ale pro miminko. Jsem fyzik a četla jsem různé studie a něco vím o monitoringu - statisticky zvyšuje počet císařských řezů, ale počet zdravě narozených dětí nemění. Dále jsou studie, které dokazují negativní účinek dopplerovského utrazvuku na dítě. Ale o to tady nejde, jde o ten přístup a moje ukrutné bolesti, které byly naprosto ignorovány. Doktor mi řekl, že porod bolí. Ptali se nás na adresu asi třikrát… Přitom jsme měli všechny papíry předem připravené a podepsané - ty co nám dali na kurzu a přivezli jsme okopírované občanky. Po monitoringu po mě chtěli vědět, kdy jsem nastoupila na mateřskou a v tu chvíli jsem prostě nic nevěděla a začala zase křičet. Porodní asistentka mi říkala, že nemůžu takhle hysterčit, ale to prostě nešlo - bolest na kost křížovou byla prostě nesnesitelná - nemohla jsem odpovídat, nějaké prodýchání to vůbec nezabíralo a mezi kontrakcemi jsem se jenom klepala, byla jsem ráda, že žiji. Porodní asistentka mi pořád říkala, že nespolupracuju a vnímala jsem také, jak si za rohem říkají něco v tom smyslu, že jsem hysterka.Jinak dýchání na pejska (takto jsem měla dýchat - říkali to na kurzu i při porodu) byl z mého pohledu naprostý nesmysl...
  Přešli jsme na CAP a já věděla, že prostě to bez pomoci neporodím a že mě budou ještě trápit než jim dojde, že mi opravdu děloha moc nepracuje. Podstatě jsem tlačila skoro bez kontrakcí, nerozeznala jsem už kontrakci a bolest do zadku. Nechala jsem si protrhnou vak blan po poradě s asistentkou, že by se to mohlo tak urychlit. Bolesti se ještě zvětšily. Strašně jsem se snažila a tlačila jsem, jak mi porodní asistentka říkala a tlačila jsem i do té ukrutné bolesti pořád dokola. Porodní asistentka chtěla vědět, jak chci rodit, že se přesouvat už nebude. Na kurzu jsme si ale říkali, že se to musí vyzkoušet ... Já jsem to prostě nevěděla a jenom říkala, že prostě nevím ... A myslím, že už šlo do tuhého, dřela z posledních sil. Asistentka říkala, že nespolupracuji, ale moje tělo se už jen zaměřovalo na to, abych přežila. A pak si pamatuji si, jak si porodní asistentka pořád stěžovala na bolest své ruky, když mě vyšetřovala - to si uvědomuji až teď, jak to bylo absurdní s porovnáním s mými bolestmi... Po dvou hodinách uznala, že mám slabé kontrakce a šli jsme na sál, kde mi dali oxytocin.
  Pozitivní na tom bylo, že všechny zákroky, které jsem nechtěla a měla jsem v plánu, že je nechci se mnou byly konzultovány a myslí, že se opravdu snažili dodržet můj porodní plán, co to šlo. Oxytocin trochu pomohl, ale už také nezabíral a já jsem opravdu ze dna svých při neúnosné bolesti kosti křížové a tlačení do této bolesti nakonec malého vytlačila i se slabými kontrakcemi. V závěrečné fázi mi porodní asistentka hodně pomohla to musím uznat a také jsem jí za to pak děkovala. Ovšem musela sedět na koze a zřejmě jsem seděla i na kosti křížové - takže se to tím možná ještě ztěžovalo. Vůbec jsem nerozeznala rozdíl v bolesti mezi porodem hlavičky a poté ramínek... Vlastně porod hlavičky jsem vůbec nevnímala, pouze jsem cítila strašlivou bolest na kost křížovou.
  Museli při mě stát všichni svatí, že jsem to vydržela. Po porodu mi ještě bylo připomenuto, že jsem nespolupracovala a že za mě nemůže mluvit otec dítěte ...
  Nejdůležitější pro mě bylo, aby mi dítě nikam neodnášeli. Dali mi ho na břicho a ošetřovali mi ho na břiše, měla jsem ho asi 15min. Poté ho odnesli na vážení, zabalili a dali ho tatínkovi, když mi dělali revizi. Když si na to vzpomínám po čase, mrzí mě, že jsem ho neměla nahatého na těle déle, jelikož je to pro dítě šok, když ho odnesou od mámy. Hodně jsem krvácela a i když mi slibovali, že ho po vážení hned přinesou, tatínka s miminkem za mnou nějakou dobu nepustili. Slyšela jsem ho křičet a bylo mi to hodně líto. Moje placenta se špatně odloučila a ztratila jsem mnoho krve. Četla jsem, že špatné odloučení placenty způsobuje nedostatek oxytocinu - to se děje, když dítě matce odnesou... a také jsem rodila ve stresu … Přes to všechno jsem porodila, co nejpřirozeněji, co to šlo a jsem za to vděčná. To co bylo hrozné, byl přístup zdravotnického personálu... neúměrné zvětšování bolestí příjmem... to že mě nikdo neposlouchal a nevěřil mi...
  Po porodu mě odvezli na lehátku na šestinedělí - nemohla jsem se zvednout a přijímala mě porodní asistentka, co měla noční. Byla jsem naprosto vyčerpaná... a ta porodní asistentka mi pořád říkala, že se mám pomalu zvedat, sedat, najíst se. Zajímala se o to, abych jim neušpinila prostěradlo a potom, co mi na sále třikrát mačkali břicho, což dost bolelo a já už opravdu nemohla, mi znova úplně bez důvodu mačkala břicho a já jen už prosila: Už né..., prosím už né. Porodní asistentka mi řekla, že neumírám, že jsem jen po porodu... Za nějakou dobu jsem potřebovala najednou strašně na záchod a při pomyšlení, že se vyčůrám na postel a při pomyšlení na tu asistentku, jsem partnerovi řekla, že mi musí rychle pomoc no sprchy... Ve sprše jsem omdlela, dvakrát a ještě dostala vynadáno, že jsem si nejdříve pomalu nesedala a že to vím dopředu, že potřebuju na záchod. Ale dopředu jsem to opravdu nevěděla, jak to bylo dole bolavé, to jsem věděla až na poslední chvíli.
  Na šestinědělí mě chtěli pořád postavit na nohy a já nevím co ještě a já jen chtěla už mít klid, byla jsem na tom špatně jak fyzicky, tak psychicky, byl to strašný zážitek. Partner se staral o dítě a já se také zaměřila na dítě. Věděla jsem, že brzy to bude dobré, jen jsme oba chtěli už pryč, domů. Po týdnu po porodu jsem začala krvácet a padaly ze mě kusy sražené krve. Vezli mě sanitkou do Motole. Chtěli vědět o mém stavu, ale neměla jsem však žádnou zprávu z nemocnice. Zjistili jsme, že jsme dostali pouze papíry k dítěti a o mém stavu nic. V Motoli mě hospitalizovali a nedovolili mít dítě u sebe, tím se nám narušilo kojení. Měla jsem málo mlíka. Po pár dnech se kojení naštěstí rozběhlo, ale museli jsem dítě vážit před a po kojení, což byl další stres.
  Důvod proč tento příběh zveřejňuji je, že by se mělo něco udělat pro to, aby se přístup v českých nemocnicích změnil. Nechci pomluvit jednu z mála alternativních nemocnic v Čechách ... V Praze by to možná skončilo císařským řezem nebo kleštěmi. Avšak s tímto přístupem bych možná, kdybych jela do nemocnice dřív, se ani nezačala otvírat. Stále ani alternativní nemocnice nechtějí umožnit rodit ženám pouze v přítomnosti své porodní asistentky, kterou si vyberou, znají ji a která se o ně stará během těhotenství. Mnoho vyšetření během těhotenství, střídání lidí, co vyšetřují, plno lidí na porodním sále... nikoho z nich jsem neznala - to vše má negativní dopad na průběh porodu. Doma to sice byla hrůza pro ostatní, co mě slyšeli, jak křičím, ale alespoň se ke mně chovali dobře a měla jsem na to klid - nikdo mi neříkal, že takhle nemůžu hysterčit...
  S pozdravem
  Libuše Pecková - matka, Petr Čejka - otec, Vojtěch Čejka - syn, narozen 26.4.2014 ve 20:02
  

  libuse.peckova   | 20.08.2014 11:00:37 | Reakcí: 4, poslední: 24.09.2014 20:51:00
  Reagovat | Skrýt reakce | URL příspěvku
  • 

    RE: Moje zkušenost
    Dobrý den, soucítím s vámi. Cítíte se s odstupem času už lépe?
    Já jsem měla podobnou zkušenost v porodnici v Opočně. Píši o tom na http://www.naseporodnice.cz/porodnice-diskuze.php?id_porodnice=56&akce=diskuze
    Přeji hezký den S.Matylda

    S.Matylda   | 19.09.2014 19:21:36
    Reagovat | URL příspěvku
    • 

      RE: Moje zkušenost
      Dobrý den,
      četla jsem si Vaši zkušenost, je to hrozné. Psala jsem stížnost primáři, ten mi neodpověděl a poté jsem psala stížnost řiditeli kadaňské nemocnice, který mi odpověděl - ze všeho se tak nějak vymlouval, ale nemyslím si, že toto je úplně marné. Čím více se ženy budou ozývat, jak je s nimi zacházeno, tím se snad může začít něco měnit... Co se týče traumatu - myslím si, že jde vše spravit - porod se mi vrací, mám první dítě a chtěla bych další a ještě mě čeká hodně práce, abych mohla pak rodit znovu. Co se týče Vás - asi nejhorší je vědomí, co udělali dítěti. Zkuste se mu to vysvětlit. Držím palce.
      
      S pozdravem
      Líba

      libuse.peckova   | 24.09.2014 10:41:11
      Reagovat | URL příspěvku
      • 

        RE: Moje zkušenost
        Také jsem musela napsat dopisy, protože ani za půl roku jsem nebyla schopná se vyrovnat s tak traumatickým zážitkem. Narušil se můj vztah jak k manželovi, tak k dítěti. Manžel vůbec nechápal, co prožívám. Nebyla to jen obyčejná poporodní deprese. To ponížení a pošlapání se podepsalo na mé duši, nemohla jsem ani normálně spát. Cítila jsem se po porodu naprosto znásilněná. Bylo to tam jako ve vězení, jako v koncentráku. Pro ně rodící žena = nesvéprávná. Z každé asi dělají hysterku. Já bych jim přála, aby v tu chvíli měli naprosto stejné bolesti. Pak bych je chtěla vidět, jak by se chovali.
        Jeden dopis jsem napsala té zrůdě, přestože jsem věděla, že nemá svědomí, a ničeho nelituje, ani se neomluví. Ten neodepsal. Jedna spolubydlící na pokoji nám vyprávěla, jak se jí posmíval, když měla samovolný potrat a byla z toho nešťastná.
        Druhý dopis jsem napsala primáři, abych mu vysvětlila, proč jsem porodila tak nečekaně (věděla jsem totiž, kdo tu noc slouží a v žádném případě jsem s takovým člověkem rodit nechtěla) a co se mi tam všechno stalo. Primář mi odepsal, nevím už přesně co, je to už dávno, ale asi něco v tom smyslu, že je mu to líto.
        Pak jsem rodila ještě v roce 2002 a 2004 ve Vrchlabí, a tam to bylo v pohodě. Nenastřihovali, a dítě mi dali hned do náruče, a pak hned ke mně na pokoj.
        Jenže teď je Vrchlabí zavřené a já čekám po deseti letech ještě jedno dítě. A už teď mě jímá hrůza z toho, co budu dělat, kam mám jet, a co mě tam čeká za další hrůzy. Chtěla bych porodit do vody, tak jako se mi to podařilo napotřetí. Jenže v našem kraji to nikde neumožňují. Každou noc se probouzím a neustále se mi v hlavě promítá ta nejhorší noc v životě, minuta po minutě se znovu odehrává, a pořád dokola to rozebírám, co se stalo a proč se to stalo. Pořád jenom brečím a brečím. Místo abych byla naprosto klidná a těšila se na miminko. Přemýšlím o přísloví - "Co tě nezabije, to tě posílí" a hledám cokoli, v čem by mě to mohlo posílit, a nic nenacházím. Uklidní mě vždycky jedině modlitba k Bohu, nic jiného nefunguje. On je spravedlivý a potrestá každé zlo. Na každého ničemu jednou dojde.
        Mějte se krásně, přeju vám, ať se s tím co nejdříve vyrovnáte, ať jste s děťátkem zdraví a šťastní. Snad pomůže druhý porod, který bude jen a jen lepší. Hezký den Silvie Matylda

        S.Matylda   | 24.09.2014 17:11:54
        Reagovat | URL příspěvku
        • 

          RE: Moje zkušenost
          Ještě se dá stěžovat na českou lékařskou komoru - ale bohužel je to do roka nebo žaloba - asi by to nemělo být promlčené.
          
          Pokud jste měla další dva porody v pohodě, zaměřila bych se na ně. Jestliže se trápíte Vy, trápí se i děťátko, navíc tím škodíte pouze sobě. Myslím, že to chce pracovat na odpuštění sobě i té "zrůdě" jinak si zaděláváte na další těžký porod. Není to lehké, ale za to miminko to stojí. Ženy jsou hodně silné - i v takových podmínkách dokážou porodit zdravé dítě. Jsou lidi, kteří se zabývají porodními traumaty a jejich léčením, zkuste zajít na nějakou terapii, promluvte si s porodními asistentkami, co chodí k porodům doma. Ještě by měla být možnost rodit pouze se svojí asistentkou v porodnici, ale snad jen 3 porodnice v Čechách to umožňují.
          
          To co si k Vám dovolili před 15ti lety si snad (doufám) dnes už nedovolí. Ještě je možnost si k porodu vzít dulu nebo svoji soukromou porodní asistentku, abyste cítila podporu a to že Vás případně někdo ochrání.
          
          Držím palce.
          L.
          
          

          libuse.peckova   | 24.09.2014 20:51:00
          Reagovat | URL příspěvku

Téma: Nemocnice Kadaň s.r.o. (strana 2)