Mluvení o smrti

Dobrý den, dcera bude mít v červenci 4 roky, poslední asi 3 měsíce neustále mluví o smrti. Při jakékoli příležitosti si dá danou situaci dohromady tak, že to končí smrtí. Např. můj bratr žije v Praze, měl cestu kolem Karviné a stavil se k mé mamce jen na chvilkovou návštěvu a pozdravení. Dcera mě slyšela, jak říkám do telefonu, jo, Danek byl tady? A v tu ránu začala hystericky plakat, až vyloženě naštvaně a smutně. Řekla mi, že ji Danek nemá rád, protože není mrtvá. Kattie (což byl pes mého bratra, který umřel) tu rád má, protože je mrtvá a je v nebíčku a že ona musí také umřít, aby ji rád měl. Snažila jsem se ji vysvětlit, že tu měl bratr práci, ale rád ji má, jen neměl moc času, ale to ona nechce slyšet. Je to jeden z těch příkladů, je jich mnohem víc. Poslední dobou má mnohem víc imaginárních kamarádů, ráno mě budí, jeden den o víkendu stylem, EVI vstávej.. ani nevíš, že jsem ti v noci utekla. Na otázku s kým utekla a kam, mi odpověděla, že s jejím kamarádem duchem, který ji učí triky a řekl ji, že je dnes den robotů. Dcera byla zavřená dvě hodiny v pokoji a vystříhala z papíru 4 roboty, ta, co nevystřihne ani kolečko, protože ji to ještě pořádně prstíkama nejde, nicméně, to byly opravdoví roboti, detailně zpracováni. Kolikrát sedí a kouká na pohádky, člověk na ni promluví, bez reakce, křikne jednou, podruhé a pořád nic, na zatlesknutí se jen flegmaticky podívá a řekne, no? Mám celkem strach o její psychiku, Myslím si, že čtyřleté dítě by mělo mít radost z hraček, z každé lepší ptákoviny. Má dcera je na hřišti plné dětí a venčí svého neviditelného pejska. Na otázky ohledně smrti mi došly argumenty, proto zvažuji návštěvu psychologa. Začala mi malovat černými pastelkami, ta, co chtěla jen růžovou. Kolikrát si dřepne do kouta místnosti, chytne spánky a začne řvát, jen tak, pro nic za nic. Vyřve se, vyvzteká, vstane a jako by se nic nestalo, odchází. Učí děti ve školce hrát si na umření, doprostřed herny si lehne a prostě nereaguje, dělá mrtvou. Už jsem z toho opravdu unavená a dost mě to trápí. Proto se chci zeptat, zda si myslíte, že návštěva psychologa by nám pomohla, třeba alespoň mě, vědět, jak s ní mluvit, jak ji odpovídat. Zase ji ale nechci zbytečně tahat po doktorech. Předem moc děkuji za odpověď. :) Hezký den.

Odpověď: Dobrý den, zájem o smrt a věci související s koncem života je u dítěte ve čtyřech letech normální. Je to období, kdy si dítě začíná uvědomovat konečnost života, i když skutečný pojem smrti pochopí až později, asi kolem deseti let. Dítě je konfrontováno s úmrtím blízkých, zvířátek, hmyzu, domácích mazlíčků a právě v tomto období kolem čtyř let se začíná zvýšeně o dění kolem smrti zajímat. Znám případ z rodiny, kdy čtyřletá holčička večer po oslavě sedmých narozenin její starší sestry plakala, že nechce být tak stará, jako je sestra, protože by brzy umřela. Podle reakcí vaší dcerky to vypadá, že smrt ji děsí, proto se snaží toto téma zpracovávat ve hře a také její „záchvaty“ křiku mohou souviset s jejími vnitřními myšlenkovými pochody. Zde je velký prostor pro vás jako rodiče k povídání s holčičkou o tomto tématu. I když to pro dospělé bývá nepříjemné mluvit o smrti a věcech s ní souvisejících je potřeba svoji nechuť překonat. S dítětem by se mělo mluvit otevřeně, ale přiměřeně věku, vysvětlit mu, že smrt je přirozenou součástí života, že kdyby všichni živočichové na světě stále zůstávali, tak by se na zeměkouli již ani nevešli a také že by byli staří a nemocní a nebylo by jim dobře. Můžete dcerku i uklidnit, že obvykle se umírá ve vysokém věku, což je ještě daleko. Využijte magického období tohoto věku, kdy v rozvoji dítěte vévodí schopnost fantazie a povídání příběhů, magické myšlení a můžete si na toto téma vymyslet příběh, pohádku, při jejím vymýšlení s vámi dcera může i spolupracovat. Můžete si pak zkusit tento příběh třeba i namalovat, zahrát si ho, možnost opory o konkrétní představu pomůže dceři toto téma vnitřně zpracovat, uzavřít a začne se zabývat zase něčím jiným. Co holčičce řeknete a jak jí smrt vysvětlíte, záleží na vás a vašem přesvědčení či víře, někdo věří na posmrtný život, někdo na převtělení, někdo smrt považuje za definitivní konec bytí.
Také reakce holčičky, kdy je pohroužená do pohádky tak, že vás nevnímá, je v tomto věku normální. Holčička je zcela pohlcena příběhem, který považuje v tomto věku za skutečný, schopnost rozlišit realitu a skutečnost se u dítěte vyvíjí také později a je ukončena také až kolem deseti let věku. Takže pokud vám dítě nadšeně povídá o nějakých neexistujících věcech, zvířatech, případně si doplňuje nějaké skutečnosti pomocí vlastní fantazie, pak se nejedná u tohoto dítěte o vědomé lhaní, ale právě o projev neschopnosti zcela správně a přesně rozlišit skutečnost a fantazijní představy. Pokud nějaký děj zůstane neukončen, je to pro dítě stresující a proto si ho ve fantazii doplní tak, že pak domyšlenému i samo věří. Nemusí rozlišovat ani sen a skutečnost, takže vám pak o snu povídá, jako by se stal.
Pokud si dcerka hraje na mrtvou i v MŠ s dětmi, pak by bylo na místě promluvit si s učitelkami, ať jí v této hře nebrání, dcerka tím nikomu neubližuje a pokud s ní nějaké dítě tuto hru je ochotné hrát, tak jí to pomůže vyrovnat se s tímto tématem. Je možné, že spouštěčem vyvolání zájmu dcery o toto téma, může být smrt pejska vašeho bratra. Holčička vnímala pozornost strýce, které se mrtvému zvířátku dostávalo, a také po ní zatoužila. Může za tím být skrytá potřeba získat pozornost a uznání od strýce, které se jí nedostává v takové míře, v jaké by si ji přála. Opět prostor pro vysvětlení a možná pro rozhovor se strýcem, zda by nebylo možné věnovat se malé poněkud více, popovídat si s ní, pohrát si s ní, vzít ji ven. Potom si holčička přestane přát zemřít, aby získala jeho pozornost, kterou získal smrtí pejsek. Někteří muži jsou v kontaktu s dětmi neobratní, nevědí, jakým způsobem se jim mají věnovat a ani je nenapadne, že dítě po jejich zájmu může toužit. Proto je dobré doporučit i konkrétní činnosti, které s dítětem může dělat, které má dítě rádo. Vymyšlený pejsek, mimozemšťané či jiné bytosti také nejsou v tomto vývojovém období ničím neobvyklým a dcera je opravdu ve svých hrách považuje za skutečné bytosti či postavy. Jejich existence je spíše dokladem citlivosti a vnímavosti dítěte, jejího bohatého vnitřního života a velké fantazie, nikoliv zřejmě ničím patologickým. Je možné, že také nadání vaší dcerky bude vyšší a celkově je vyspělejší. To že dobře vystřihuje za pomoci mimozemšťanů je přeci jasné, také kdyby vám pomáhali „skuteční“ mimozemšťané, tak by vám spoustu věcí výborně šlo :-). Ani kresba černou pastelkou v tomto věku nemusí být vůbec patologická a negativní, může být projevem třeba výtvarných aspirací dívky. Pokud by vaše pochybnosti přetrvávaly a projevy dcerky se nemírnily, pak by bylo na místě kontaktovat psychologa, nejlépe v pedagogicko psychologické poradně, kde bych doporučila zároveň posoudit i úroveň rozumových schopností dívky. Lépe je ale počkat se zjišťováním rozumových schopností kolem pěti let věku, kdy už je výsledek testu relevantnější. Návštěvy psychologa se obávat nemusíte, nejedná se o lékaře, ale o absolventa filosofické fakulty oboru psychologie a psychologové v poradnách se setkávají a pracují právě s normou populace a jejich úkolem je pomoc při řešení výchovných či výukových potíží dětí. Mgr. Michaela Matoušková, psycholog

Diskuze » Poradna »
Sdílejte článek
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek

Související články

Mluvení o smrti - diskuze

Vložit příspěvekVšechny diskuze

Poradna

Adaptace na MŠ

| Pavla30 | 06.12.2016, 13:54
Dobrý den, chtěla bych Vás požádat o radu, jak mám mluvit se synem o sebeobslužných činnostech ve školce. Jsou mu čtyři roky a po třech měsících ve školce stále odmítá chodit na záchod a pokud ho paní učitelka včas "nedotlačí" na záchod, počůrá se. Paní učitelka mu říká, aby šel na wc, ale prý se tam musí dostrkat, jinak nejde. Před paní učitelkou se nevyčůrá, když zůstane na záchodě sám, občas přijde počůraný nebo na procházce se počůrá. Prý nezáleží na tom, zda jsou na toaletě děti nebo ne. Chvilkami mi přijde, že to dělá naschvál. Paní učitelka nedokáže vypozorovat, proč to dělá, já také ne. První dva měsíce jsem o tom se synem mluvila, poslední měsíc jsem o čůrání neřekla ani slovo, to také nepomohlo. Již jednou jsem se na Vás obracela kvůli synovi, že ve školce jen stojí a kouká. Přijde mi, že ho to baví a nevidím v tom nic špatného. Do školky sice chodit nechce, ale jde bez jakýchkoli emocí, hezky se rozloučíme, on odejde do třídy a chce tam dle jeho slov "stát a pozorovat děti". Jako pokrok vidím to, že tam namaloval už i obrázek a začíná nazývat děti jejich jmény, když se spolu bavíme. Bohužel ani motivace na suchý kalhoty v podobě hračky nepomohla. Paní učitelky se ve školce snaží, ale nemohou se synem chodit pokaždé na záchod, když tam mají dalších 27 dětí. Doma chodí syn na záchod sám bez problémů. Chceme s paní učitelkou spolupracovat, ale nevím jak. Již jsem se objednala se synem k paní psycholožce, ale termín máme až za dva měsíce. Budu ráda za jakoukoli radu. Moc děkuji.

Dobrý den, problém vašeho chlapce konzultuje s dětským klinickým psychologem. Zatím využívejte metodu dohledu ze strany pedagožky v MŚ a pozitivní motivaci formou ocenění každého, byť i minimálního úspěchu (nechá se lépe nasměrovat na toaletu, odejde na ni na pokyn apod.). Dohodněte se s paní učitelkou na motivačním systému - oceněním může být například nálepka, smajlík, obrázek, který syn dostane od paní učitelky ihned, bezprostředně po zachycení vhodného chování, pokroku, dílčího úspěchu, ne odměna nárazová, jednorázová. Podobně by paní učitelka měla ocenit i každý pokrok v sociální interakci syna, jeho zapojení do společné práce apod. Doma se zaměřte také na rozebrání a ocenění učiněných pokroků, neúspěchy nezdůrazňujte, do školky syna pro případ nehody vybavte náhradním oblečením.

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 07.12.2016, 10:23
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce