5. Slušnosti, pracovitosti a vlastenectví se děti učí nejen doma, ale i ve škole

Rozhovor byl pořízen 12. září 2011

Vedení dětí ke slušnosti, pracovitosti a lásce k vlasti na japonských příkladech

Ještě doplním jednu věc k té škole. V japonské škole se už od dětství děti učí velmi důležitým věcem. Tomu, že návodem na spokojený život je slušnost a pracovitost. A zde je rozdíl od české školy. To znamená, že být slušný a pracovitý je ten správný model na to, jak být v životě úspěšný a spokojený. A to je klíč japonského vzdělávání. Spolu s tím jde ruku v ruce národní uvědomění. Každý Japonec má v sobě od dětství zakořeněnu národní hrdost a vztah k Japonsku. Což se projeví i v odpovědích Japonců na otázky typu, jak se něco dělá v Japonsku. Oni v doslovném překladu odpovídají: „My Japonci, my to děláme takhle, takhle, takhle. U nás v Japonsku je to vždycky takhle, takhle, takhle.“ To oni nikdy neopomenou dodat. Japonky klidně chodí hrdě v kimonu v centru Prahy. Když se jim líbí kimono, proč by měly chodit ty staré Japonky v džínách. Ony jsou hrdé na svoji kulturu, na svůj původ. A svět jim tyto pocity potvrzuje. Když se Japonec podívá v Americe kolem sebe, vidí, jak mnoho Američanů jezdí v japonských autech nebo všude vidí svoje televizory a řeknou si: „Aha, oni i ti běloši si kupují naše věci, všichni mají japonské foťáky. I Evropané a Američani mají japonské výrobky.“ A dodává jim to další a další zdravé sebevědomí. V japonské škole se láska ke své vlasti učí jako důležité téma a probírá se na konkrétních příkladech. A to na příkladech úspěšných a morálně pevných Japonců. Jako byli např. zakladatel Sony pan Akio Morita nebo pan Matsushita, zakladatel Panasonicu, pan Honda, který ani neměl vzdělání a vypracoval se z automechanika. Děti se učí, že zakladatel Panasonicu mnohokrát zkrachoval,  že byl mnohdy tak chudý, že musel dát do zastavárny i manželčino kimono. To jsou příklady, které se dávají. Ne cizí příklady. Ne příklady pornohvězd jako tady anebo nějakých zpěváků ze Superstar. Ne že bych je chtěl nějak snižovat, aspoň něco umí, umí zpívat. Ale v Japonsku se dávají i v televizních pořadech příklady nejen podnikatelů, ale také úspěšných otců rodin, lidí, co pomáhají ve světě apod.

K čemu nám slouží Česká televize?

Na zdůrazňování hodnot jako pracovitost, poctivost, slušnost, ohleduplnost a solidarita jsou v Japonsku postaveny pořady na státní televizi. Takže z toho vidíte, že Česká televize vůbec neplní veřejnoprávní funkci. Všichni si ji však povinně musíme platit. Česká televize by přeci měla neustále propagovat podprahově právě takové hodnoty a navíc také národní uvědomění. A neustále tak posouvat kvalitu naší společnosti směrem nahoru.  Z tohoto ale nedělá nic! Proč si ji platíme? Když je normálně na hranici privátní televize, proč si ji musíme platit, ten důvod zkrátka nevidím. Její veřejnoprávnost se v současnosti projevuje pouze v tom, že ubere jeden zábavný pořad a přidá jeden dětský. To je katastrofa! A kanál ČT4 už vůbec nechápu, proč je hrazen z veřejných peněz. A to že já se na sport podívám rád. Ale to přeci nemá nic společného s veřejnoprávním vysíláním, které si platíme. Nemýlím-li se. Přenos komerčních profesionálních sportovních utkání placený ze státních peněz mi vůbec optimální nepřipadá. Jestli to má být sportovní kanál placený z veřejnoprávních peněz, tak má neustále motivovat děti a dospělé ke sportu. Pakliže už takový kanál existuje, já osobně ho nepovažuji za stávající situace za potřebný, tak by se na něm měli vysílat kurzy sportu, ranní cvičení a podobné pořady. O tom by měl být veřejnoprávní sportovní kanál. Místo toho tady máme normální komerční kanál, který si ale povinně platíme všichni. Já mám sport rád i v televizi, proč bych se nepodíval na fotbal, z tohohle pohledu nic proti. Já to ale hodnotím z pohledu zadání veřejnoprávní televize, kterou si všichni platíme koncesionářskými poplatky. Tak to je přeci úplně skandální. Tohle to celkové porušování základních principů.

Pilíře japonské výuky

Tedy japonská školní výuka je postavená na těchto pilířích – slušnost, pracovitost, poctivost a láska k národu, vlastní zemi, která je mimo jiné podporovaná příběhy úspěšných Japonců s pevným morálním profilem. Neučí se o někom, kdo by si hrabal jen sám pro sebe. Důležitý je celospolečenský přínos.

Proč se ve škole neučí o českých velikánech?

Bohužel úplně jiná situace je v českých školách. Když jsem dělal besedu se žáky základní školy v Panenském Týnci u Žatce, tak jsem se ptal paní ředitelky, jestli se děti učí o českých osobnostech, které byly nejenom světově úspěšné a proslavily naší zemi, ale měly i zároveň celoživotně pevný morální profil a pevné morální názory. Tím mám například na mysli Tomáše Baťu, Věru Čáslavskou a také Emila Zátopka, kteří se nesehnuli před žádným režimem. Především ti dva poslední Zátopek a Čáslavská, kteří neměli nikdy plastický charakter, jsou v přímém kontrastu například s nedávným premiérem Janem Fischerem. Nejdřív byl normalizačním komunistou, záhy po okupaci sovětskými vojsky vstupuje do strany, a pak nám jako premiér oznámí, že to byla vlastně chyba, že to bylo kvůli zaměstnání. A tenhle ten člověk má ještě drzost kandidovat na prezidenta. On by snad chtěl zesměšnit náš národ tím, že světu řekneme, že Češi mají plastický charakter? Kam vítr, tam plášť? Nebo co to má znamenat? To je vysloveně drzost! Ten člověk si nevidí ani na špičku nosu!

Rozhovor pořídila: Jana Martincová