Zavadilka vzpomíná na uplynulý rok. Jaké to je se dvěma dětmi?

Děkuji BOLu, že se mohu vrátit o rok na zpět a zavzpomínat, jak to vše u nás probíhalo.

Představy o tom, jaké to bude

Abych pravdu řekla, tak celé těhotenství jsem měla úplně jiné myšlenky než ty, jak to zvládnu. Tak jsem se o Viktorku bála, že jsem spíš řešila, co bude, kdyby byla nějak nemocná. No, a když už se blížil termín porodu, nějak jsem se smiřovala se vším a doufala, že bude zdravá.

Narozením naší malinké Viktorky se skoro nic nezměnilo. Vklouzla do naší rodiny tak nějak přirozeně. Stellka si ji již v pupíku velmi oblíbila a do porodnice šla s takovým očekáváním, že to, co ji kopalo do ručičky, je už konečně venku. Od prvního týdne byla mojí velkou pomocnicí.

Realita

Když se nám narodila Stellka, vážila skoro 4 kg a měla o 10 cm více než Viktorka. Právě Viktorčina velikost nám dělala největší problém. První koupání byla katastrofa. Oblečení po Stelle bylo obrovské a tak jsme museli nakoupit nějaké nové kousky ve velikosti 50 a i ty jí byly velké. Byla tak malinká a křehká, že prvních 14 dní jsme si nacvičovali manipulaci a při každém dotyku jsme se ujišťovali, že jsme dostatečně jemní.

Torinka je od narození velký spáč, spinkala mi 12 hodin v kuse už v porodnici. Takže přesun domů proběhl hladce a Stellka neměla důvod na svoji sestřičku žárlit.

Změny

Jak víte, změn v naší rodině bylo letos dost.  Nejdříve nám hrozil několikrát na BOlu zmiňovaný přesun do Itálie. Naštěstí pro mě Peťovi dali na starost jiný region, než měli v úmyslu. Petrovo cestování bylo časově a fyzicky neúnosné a tak jsme byli nuceni hledat nějaké přijatelnější řešení pro naše bydlení. Na konci srpna jsme se rozhodli, že koupíme byt v Praze a do dalších let se uvidí, kde se usídlíme. Zatím se nedá říct, co pro naši rodinu bude lepší, protože máme za sebou teprve jeden měsíc. Do příštího září plánujeme po měsíci pendlovat. K rozhodnutí, kde se nakonec uhnízdíme, určitě pomůže přijetí Stellky do státní školky.

Tohle téma je u nás velmi aktuální. Stellinka chodí na Slovensku do soukromé školky a tady v Praze jsme ji nikam nepřihlásili. A ona smutní. Na příští pobyt v Praze pro ni nějaké zařízení musíme vybrat, protože není den, kdy si na školku nevzpomene.

V Praze nám to zatím nefunguje nijak. První týden byly holky u našich a já je viděla jen v noci a ráno. Potom přišla hospitalizace s Vikuš v nemocnici....

Vše jsem zařizovala já a bylo toho dost. Po přesídlení do našeho bytu chodím 2x denně s holkami ven, vymýšlíme hry a dovybavujeme byt. Veškerý volný čas se snažím věnovat dětem.

Taky je to od povýšení Petra u nás jiné a to v tom, že Petr je skoro stále na cestách. Sice jsme o tom věděli, ale představa je teda opravdu úplně jiná než realita. Je měsíc, kdy je doma třeba jen 10 dní . O to je to pro mě někdy těžší...veškerá péče a starost o domácnost a děti je jen na mně. A jsou dny, kdy jsem úplně vyřízená.

Náš denní režim

Obě holky vstávají kolem šesté hodiny, takže den je opravdu dlouhý. Po ranním mlíčku následuje (v BB) odjezd do školky. Vikuš pak kolem 9. hodiny usne a většinou spinká hodinku. To já poklidím a navařím a věnuji se věcem, které jsou zrovna potřeba. Po obědě kolem 13:30 opět usíná. Po jejím probuzení jedeme pro Stellinku a odpoledne trávíme venku či společnou hrou. Rády si malujeme, modelujeme a stavíme koleje. Od narození Torinky děláme vše společně...když byla miminko a zrovna nespala, vždy nám byla na blízku. A já si tyhle chvilky moc užívám.

Dnes je Viktorce skoro rok. Den před pražským srazem, to bylo 9.11., se poprvé rozhodla pustit se nábytku a zkusit přejít pokoj. Stellka u toho asistovala a byla moc nadšená a pokřikovala na mě: „Vikuš CHODÍ“.

Vztah mezi sebou mají holky moc pěkný. Někdy jsou teda dny, kdy se na sebe ani nepodívají, ale hned druhý den si to vše vynahradí. Nejkrásnější jsou po ránu, kdy se na sebe nahlas chechtají.

Žárlení se u nás projevilo, až když se Viktorka začala stavět a já jsem ji musela jistit. A taky teď po té nemocnici. Ještě dnes se dáváme dohromady....Stellka kňučí, poplakává a skoro ve všem si mě vymáhá. Taky začala používat „neumím a nechci“, takže takové nachystání ven mě stojí někdy hodně nervů.

Liší se holky od sebe nebo jsou si podobné?

Liší se. Kolikrát si říkám, jak je to možné, když jsou obě ze stejného těsta.

Stellka byla hodně ukřičené a uplakané miminko, v noci si vyžadovala co 2 hodiny papkat. To Vikuš ne. Když je porovnám ve věku kolem roku, tak co se týče pohybu, jsou na tom holky stejně.
Taky jsem nikdy nebyla taková ta mamka, co lpí na paci paci, takže tohle nehodnotím.

Povahově je Viktorka klidnější a máloco ji rozzuří – kromě jídla, je velmi žravá. To jsme u Stelly neznali. Viktorka je velký mazel, a když ji nic nebolí, tak je stále usměvavá a to na kohokoliv.

Jak zvládl starost o druhorozenou dcerku tatínek?

Po narození byl tatínek jednoduše zděšen velikostí Viktorky. Ona fakt chudina byla hrozně vyhublá. Největší starost mu dělali její zakřivené kostnaté nohy. Slyším ho, jakoby to bylo dneska: „myslíš, že z toho vyroste“???

Jinak se k malé postavil krásně. Když už trochu povyrostla a zmohutněla, tak ji velmi rád nosil. Byl jak páv. Krmení a přebalování mu nikdy nedělalo problém, takže i do takových akcí se zapojil rád.
A teď, když už Torík chodí, je celý paf z toho, že si za ním kamkoliv dojde.

Myslím, že potřeboval trochu času, aby si vytvořil vztah k Viktorce. Ještě než se narodila, bavili jsme se, jestli ji budeme mít rádi jako Stellu. Já jsem řekla, že už teď ji miluji a on pověděl, že neví....že ke Stellce už skoro 2 roky vztah má a že má tudíž náskok. Dnes na něm vidím, že je miluje obě dvě stejně.  Jak jsou tyhle debaty zbytečné.

On je k holkám super, když jsme všichni spolu, rádi se smějeme a blbneme s nimi. Poslední dobou je těchto chvilek opravdu málo a tak se je snažíme dokonale prožít.

Co bylo nejtěžší?

Těžké období bylo krátce po narození Viktorky. 16.12.2010 si Stella zlomila ruku a tím se nám rozjel kolotoč nemocí. Na ambulanci jsme strávily 5 hodin v průvanu a tak v necelém měsíci Vikuš brala antibiotika. Nemoci jsme si přehazovali skoro 3 měsíce a já jsem byla opravdu psychicky na dně. Nemohli jsme moc chodit ven a vymýšlet program od rána do večera bylo dost náročné. Stellka nakonec sádru nosila měsíc a další ještě ortézu.

A pak když rostly Viktorce první zuby, to byl taky děs.

A jaké pocity mám já?

Občas sama sebe překvapím, jak jsem z holek dojatá. Hrozně mě baví je pozorovat. Jak si spolu hrají, jak se na sebe usmívají. Jsou úžasné.

Každý den mě něčím překvapí. Někdy jsem zas smutná, že se čas už nikdy nevrátí. Už je to skoro rok, co jsem porodila a ani nevím, jak utekl.  S druhým dítětem mi vše přišlo jednodušší. Tolik jsem neřešila vyrážky, jídlo, příkrmy...taky jsem zjistila, co jsme měli zbytečných věcí ze seznamu, co pro miminko. Vše přišlo tak automaticky a lehce. Asi ani nebyl čas o tom přemýšlet. U Stellky jsem si každý pokrok psala do notýsku. S Viktorkou si to ten den třeba nestihnu zapsat a pak po pár dnech pátrám v hlavě, kdy se co stalo. Dokonce jsem ani nevěděla, kdy jí vyrostl sedmý zub.

Co bych poradila maminkám?

Z našich zkušeností jen doporučuji staršího sourozence zapojovat do všeho, co se točí kolem miminka. Vše co se dá dělat společně. Nezakazovat. Ta malá dušička je tak strašně zranitelná a křehká, že je potřeba co nejdéle chránit a podporovat.
A MILOVAT.

Na základě vyprávění Zavadilky připravila Naďa Barochová.