Ufka a její čekání na očekávání aneb když čáp a vrána zaspali

Tentokrát Vám přinášíme příběh maminky, která si spolu s manželem musela na miminko nějakou dobu počkat. Autorka k příběhu napsala: „Rozhodla jsem se Vám napsat svůj příběh, třeba v něm někdo najde naději a někomu dodá odvahu a sílu, protože na čápa nebo vránu bohužel čeká spousta párů.“

S manželem jsme se seznámili, když mi bylo 14 let. Všichni z našeho okolí nám předpovídali, že naše láska nevydrží, že jsme ještě moc mladí apod. Naštěstí jsme vše ustáli a v roce 2006 jsme se po osmi letech chození vzali. Hned nato jsme se rozhodli, že bychom chtěli miminko. Od mládí jsem se potýkala s gynekologickými zdravotními problémy a záněty, výtoky apod. u mě byly víc než časté. Lékaři mě upozorňovali na možné zdravotní komplikace ohledně těhotenství, ale tak nějak jsem se snažila na to nemyslet. Tvořily se mi cysty, diagnostikovali mi syndrom polycystických ovarií, tři cysty mi dokonce praskly a já se ocitla nejedenou v nemocnici.

Snažení o miminko

Po domluvě s manželem jsem vysadila prášky a začalo naše snažení. Každý, kdo si tím prošel a kdo bohužel neměl to štěstí, že se povedlo otěhotnět téměř „ihned“, asi ví, o čem mluvím. Z milování se postupně vytratila vášeň, došlo to do stádia přesně naplánované „kopulace“, z manžela se stal „dárce spermatu“, okamžitě po styku byl z postele „vyloučen“, já si polštářky podpírala zadek a modlila se ke všem svatým, aby se miminko u mě už konečně zabydlelo. Bohužel měsíce utíkaly, já proplakala každou menstruaci, která se dostavila, začala jsem ztrácet nervy, propadala jsem panice a brečela nad každou těhulkou a kočárkem, co jsem kde potkala. Aby toho nebylo málo, začal v našem okolí „babyboom“, a tak většina našich známých miminko čekala nebo měli právě nový přírůstek. Každému jsem jeho štěstí přála, ale tím víc jsem i já chtěla v náručí držet svůj uzlíček.

Strastiplná cesta k miminku

Po několika měsících marného snažení jsem navštívila svého gynekologa, který o mých problémech věděl. Předepsal mi prášky na podporu ovulace, do kterých jsem vkládala velikou naději a dost se na ně upnula, protože mojí švagrové se po nich hned následující měsíc podařilo úspěšně otěhotnět. Bohužel u nás „nefungovaly“. A tak jsme se přes marné snažení, měření bazální teploty, hlídání ovulace, píchání pregnylu na podporu uvolnění vajíček a další postupy dostaly do centra asistované reprodukce.

Podstoupili jsme různá vyšetření, výsledky byly bohužel téměř vždy hrozné. Zjistilo se, že nejen já, ale také manžel máme dost zdravotních problémů. Kdybych možná já měla zdravého partnera nebo manžel zdravou partnerku …., ale takhle bylo i nám laikům jasné, že sami to asi nezvládneme. Já byla „alergická“ na manželovy spermie, ty neměly správný tvar, mně nedozrávala sliznice, bylo toho ještě mnohem víc a bylo toho dost.

Třikrát jsme podstoupili metodu IUI (vstříknutí spermatu do dělohy), u několika párů slaví tato metoda obrovské úspěchy a já se k ní zase upnula. Manžel byl ohromný. Několikrát jsem zažila, jak chlapi z centra skoro utekli, manželky plakaly a domlouvaly si s doktorem, kdy a za jakých podmínek mohou sperma donést. Odběrová kabinka byla tak blbě umístěna, že manžel mi kolikrát i tlumočil, o čem si doktoři povídali. Nakonec si našel „zlepšovák“ a do kabinky si nosil mp3 přehrávač. :-)

Centrum bylo od našeho bydliště necelou hodinu cesty vlakem. Kolikrát jsem ráno mazala do práce, pak do centra na vyšetření nebo naopak, nebylo to vůbec jednoduché, ale kupředu nás hnala obrovská touha po dítěti a jakýs takýs uspokojivý pocit, že se konečně něco děje a lékaři nám pomohou.

Změna lékaře a nová naděje

Pak se v centru změnili lékaři. Měla jsem na výběr, buď začít dojíždět za „svým“ doktorem další dvě hodiny cesty ke stávající necelé jedné hodině, nebo přejít k novému doktorovi. Rozhodla jsem se pro druhou možnost a díky za ni. :-) Nový doktor si důkladně přečetl všechny zprávy, vyšetření a nestačil se divit, proč jsme opakovaně podstupovali IUI. Poslední naplánované 4. IUI nám sice udělal, ale předem nás upozornil, že mu moc šancí nedává. Domluvili jsme se na dalším léčebném postupu. Měli jsme si přes léto odpočinout a po létě jsme se do toho pustili s vědomím, že teď už to snad musí vyjít. :-)

Naše okolí nám neustále říkalo, že na to moc myslíme, že psychika je mocná, že se na dítě nemáme tak upínat. Ono se to lehce říká, ale realita je jiná a kdo nezažil, nepochopí.

Dostala jsem první injekce, které se píchají do břicha. Ty mi ale nevyhovovali, tak byl další cyklus „v háji“. Následující cyklus, nové injekce. Nikdy nezapomenu na pocit, kdy jsem si prvně musela injekci píchnout sama. Těch asi tisíc pokusů než jsem to do sebe bodla, ale co bych pro vytoužené miminko neudělala. Když příprava k umělému otěhotnění „vrcholila“, píchala jsem si dle rozpisu i 3 injekce denně. Společným úsilím se nám podařilo „vyprodukovat“ 16 dutinek, z nich bylo odebráno 10 vajíček, 5 jich bylo možné použít a po oplodnění se zjistilo, že oplozena mohou být jen 4.

Konečně dobrá zpráva

Když jsme si poprvé volali o výsledky, vypadalo to, že k zavedení embryí ani nedojde, nějak se nechtěla vyvíjet. A já se zase propadala do beznaděje, ptala se proč jiné ženy, které kolikrát ani dítě nechtějí, ho mít mohou a my ne. Pak se ale naše embryjka rozhodla, že budou bojovat a my si pro dvě z nich jela. Domů si mě manžel odvážel, jak kdybych byla ze skla. Málem jsem si ani nemohla otevřít dveře auta a sama nasednout, tak jsme se oba o ty naše pokládky báli. Následovalo 14 dlouhých dní, během kterých jsme čekali, zda se u mě miminka zabydlí. Test jsem si sama nedělala, bála jsem se výsledku. Pak jsem jela do centra a odpoledne si měla zavolat (manželovi jsem řekla, že volat mám až další den ráno). Ten telefonát jsem celý proplakala – štěstím. :-) Jen to zvedla sestřička, ihned jsem z jejího hlasu poznala, že to vyšlo!
Manželovi jsem po příchodu z práce oznámila, že bude tátou (málem jsem to nevydržela, hodiny než přišel, byly k nevydržení:-) a naše radost neznala konce. Trochu nás mrzelo, když se na ultrazvuku objevilo jen jedno miminko, druhé prostě zaniklo, ale i tak jsme byli nevýslovně šťastní a centrum jsme opouštěli coby nastávající rodiče.

Nečekaná návštěva nemocnice

Radost jsme si bohužel užívali jen do devátého týdne. Byla jsem na rizikovém těhotenství a 10. týden mě manžel odvezl do nemocnice, začala jsem krvácet. Diagnóza zněla „hrozící potrat“ a pro mě ta dvě slova znamenala tu nejhorší noční můru. Naštěstí se nám podařilo všechno překonat a manžel si nás za týden odvážel domů. Tam jsem si pobyla bohužel jen ten jeden týden a poté se opět s krvácením ocitla v nemocnici. Stejná diagnóza, stejný pokoj, dokonce i spolupacientka na pokoji byla ještě pár dní stejná. :-)

I tentokrát náš malý bojovník zabojoval a společně jsme tu velkou bitvu o život vyhráli. Nedali jsme si říct, co čekáme, nejdůležitější bylo, aby bylo naše miminko zdravé, ale mně se hned první noc v nemocnici zdálo o chlapečkovi, který mě uklidňoval, že všechno bude dobré, že jsem si byla téměř na 100 % jistá, že to bude kluk. Zbytek těhotenství jsme prožívali sice ve strachu, ale zároveň jsme se těšili z každého dne, kdy bylo vše v pořádku.

Narození syna Pavlíka

A pak to přišlo. Nastal den D. Doma bylo všechno nachystáno, do termínu zbývaly asi tři týdny, byla sobota a manžel musel výjimečně do práce. Kolem šesté ráno jsme vstávali, manžel se ještě ujistil, že může odejít a mně začalo být divně. Kolem deváté jsem začala mít celkem pravidelné stahy a před desátou jsem si byla jistá, že to už asi bude ono. Volala jsem manželovi, ať radši přijede domů. Po teplé sprše, kterou jsem dle všech možných rad vyloučila poslíčky (měla jsem strach, abych nejela zbytečně :-) jsem se rozhodla, že už je vážně čas jet. V nemocnici jsem personál znala ze začátku těhotenství, všichni byli moc fajn, tak jsem se ani moc nebála. Hlavně jsem se strašně těšila, a když mi paní doktorka píchla vodu, byla jsem celá nedočkavá, kdy už to naše miminečko budu držet v náručí. Sestřičky se tomu mému těšení až smály.

Jen manžel barvou připomínal nedozrálé rajče a třes na jeho rukou byl známkou toho, že není zcela ve své kůži.:-) Ale držel se statečně a byl mi velkou oporou. Když paní doktorka rozhodla, že teda jdeme na to, odběhl si ještě manžel na záchod. Během té chvilky se porodní sál, kde to do té doby vypadalo skoro jako u někoho v obýváku, proměnil na klasický „operační“ sál, a když se manžel asi po dvou minutách vrátil, bělejší než dřív a viděl tu změnu, začal koktat, co že se to děje. Paní doktorka se usmála a řekla jen: „Co by se dělo tatínku, jdeme na to.“ :-) Manžel se rozklepal a řekl jí zcela vážně: „Ale paní doktorko, my jsme teprve před chvilkou přijeli!“ Myslela jsem v tu chvíli, že ho něčím praštím. :-) Během samotného porodu mi manžel držel hlavu tak, že ho až paní doktorka musela upozornit, aby mi ji pustil, abych se mohla nadechnout, ale jinak byl naprosto úžasný, vzchopil se a pomáhal mi dýchat a pro nás oba to byl ten nejkrásnější zážitek.

Po hodince a půl, co jsem byla na sále, jsem do rukou dostala ten nejúžasnější uzlíček. Náš chlapeček se jmenuje Pavlík, a i když mi připadal strašně maličký, vážil 3,42 kg.

A jak se máme dnes?

Dnes jsou našemu chlapečkovi dva roky. Teď právě spinká se svojí pětiměsíční sestřičkou Zuzankou, tak jsem měla čas napsat Vám svůj příběh. Zuzanka je úžasná panenka a oba pro nás znamenají celý svět. A i když si Zuzanka musela svoje místo na světě také vydobýt a bohužel nás během čekání na ni potkala další bolestná životní zkušenost – samovolný potrat, můžu říct, že to bezpochyby všechno stálo za to!

Přeji vám všem, které se nacházíte v podobné situaci, ve které jsme byli před lety my s manželem, aby Váš příběh měl stejně šťastný konec jako ten náš. :-)

Podle příběhu Ufky zpracovala Andrea Floriánová.

Diskuze » Poradna »
Sdílejte článek
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek

Ufka a její čekání na očekávání aneb když čáp a vrána zaspali - diskuze

  • moc hezky napsané, hlavně že jste už štastný i se dvěma dětma, to je pro vás poklad a přeju hodně štěstí a pohody
    jajda69   | 19.05.2014 13:50:37
    Reagovat | URL příspěvku
  • Krásný příběh a se šťastným koncem.Přeju vám hodně štěstí a lásky 
    tygřímáma   | 27.06.2011 19:30:55
    Reagovat | URL příspěvku
  • Gratuluji k dětem, byla to teda dlouhá cesta, ale ten výsledek    přeji vám všem hodně zdrvaíčka a ostatním budoucím maminkám snažitelkám přeji aby se to povedlo 
    medox   | 24.06.2011 16:30:33
    Reagovat | URL příspěvku
  • stejná situace
    ahoj moc mě tvůj příběh potěšil i rozplakal,mi teď běžíme stejný maraton jako ty, první IVF snad pokud vše dopadne dobře bude sice až na konci srpna,ale zatím je vše na dobré cestě. Snažíme se se vším všudy i jedním rozvodem, 4 roky a už teď je snad ta dobrá chvíle, kdy i zdraví a práce se zlepšili. Mám TEĎ už i výborného partnera. Přeji hodně lásky a zdravíčka pa Janča 
    Janinka117   | 24.06.2011 16:13:24
    Reagovat | URL příspěvku
  • Až mám slzy, jako hrachy. ale jsem ráda, že jste to zvládli a k miminku jste podstoupili takovou cestičku. Jsem moc ráda, tak hlavně hodně zdravíčka    
    Cukřík   | 23.06.2011 13:00:15
    Reagovat | URL příspěvku
  • moc hezky napsané,až jsem z toho celá na měkko  ale všechno skončilo s dobrým koncem jako v pohádce 
    maminečka   | 22.06.2011 12:57:39
    Reagovat | URL příspěvku
  • gratuluju ke štastnému konci a přeju i nadále jen to dobré           
    kamila   | 22.06.2011 10:35:05
    Reagovat | URL příspěvku
  • Jste úžasně statečná rodinka, moc Vás obdivuji, že jste to všechno zvládli. Málokterý pár tohle ustojí. Máš úžasného chlapa,který se hned tak nevidí a já to posoudit můžu, protože mám doma taky takový exemplář  . Přeju Vám z celého srdíčka, aby tahle trápení byla poslední a následovaly už jen krásné věci.
    Meridene   | 22.06.2011 07:54:05
    Reagovat | URL příspěvku
  • preji cele rodine jen laskua zdravi....to cekani na ty poklady se vam oplatilo 
    Liberte   | 22.06.2011 07:46:25
    Reagovat | URL příspěvku
Vložit příspěvekVšechny diskuze

Poradna

Dobrý den, s partnerem jsem měla první pohlavní styk před měsícem ani ne měl kondom a neudělal se do mě. Durhý pohlavní styk s partnerem,měl kondom a pro jistotu se neudělal. Pak došlo k mazlení, penis do mě nezasunul ale jen mi přejížděl penisem od po klitorisu po otvoru pochvy(ale nezasunul) to se také neudělal. Před týdnem o víkendu. Všechny styky co jsem s ním měla nebyl ani pořádný sex bála jsem se docela tak to do mě ani moc hluboko nezasunul. Už měsíc jsem nedostala měsíčky. Mám se začít strachovat ? Mám si udělat test nebo zajít rovnou k doktorovi ? Je mi 15 let. Je to ode mne nezodpovědné ale nevím kam se mám obrátit

Lékař na tento dotaz prozatím neodpověděl.


MUDr. Veronika Ťápalová | Babyonline
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce