Inzerce
Inzerce
Inzerce

Příběh adopce

Jmenuji se Hanka a s manželem Františkem jsme se vzali v roce 2002 po čtyřleté známosti a téměř čtyřletém společném bydlení. Od začátku jsme věděli, že možná nebudeme moci mít děti vzhledem k mé nemoci, se kterou jsem se narodila. Mé tělo nevyrábí všechny potřebné hormony a tak si je musím dodávat pomocí léků. Léčit mě začali ve 12ti letech, kdy jsem měřila pouhých 120 cm a ve škole trpěla posměchem všech. Alespoň vím, jak se cítí postižení lidé a není mi zatěžko se s nimi setkávat.

Jak léčba probíhala?

Tenkrát začali teprve uměle vyrábět růstový hormon a já byla v testovací skupině. Injekce pomohly, ale nezachránily vše. Vyrostla jsem, pomocí ženských hormonů ze mě udělali i ženskou, i když ne zcela funkční. A přestože mi již tenkrát sdělili, že nikdy nebudu mít děti, doufala jsem, že přeci jen čas vědě napomůže a jednou mi lékaři budou umět pomoci.

Kdy se o tvé nemoci dozvěděl manžel?

František to věděl od začátku naší známosti a moc mě překvapil, že to okamžitě přijal a nikdy mi to nijak nevyčítal a nedělal z toho problém, za to ho miluji.

Když jsme se rozhodli, že bychom již chtěli dítě, objednala jsem nás do Pronatalu v Praze. Po téměř dvouletých pokusech o léčbu vším možným mi sdělili, že bohužel s mou nefunkční dělohou nic nenadělají. A i když jsem s tím, že nemůžu mít děti, žila prakticky od dětství, bylo to pro mě strašné, s tímhle se prostě nikdy nedokážu smířit a asi mě to bude bolet až do smrti.

První úvahy o adopci

Začali jsme tedy uvažovat o adopci. Já vlastně neměla co rozmýšlet, bez dětí si nedokážu život představit (svůj život jsem plánovala tak, že když zůstanu sama bez partnera, půjdu pracovat do SOS dětské vesničky). A tak hlavní rozhodnutí bylo na Františkovi, probrali jsme pro a proti, co nás může potkat a nechala jsem mu čas na rozmyšlenou. A pak jsme opět probírali a rozhodli se podat žádost. To bylo v dubnu roku 2007. Na Okresním úřadě jsme se objednali k sociální pracovnici a začalo martyrium vyplňování formulářů, psychologických testů a neustálého dlouhého čekání na všechno.

Jak vlastně žádost o adopci probíhá?

Na Okresním úřadě jsme nejprve dostali k vyplnění dotazník, část A obsahovala otázky na naše vzdělání, zájmy, zdravotní stav, rodiče, manželství, bytové a majetkové poměry. Část B obsahovala otázky na dítě, které chceme adoptovat – proč uvažujeme o adopci, jak dlouho jsme ochotni čekat, jestli jsme o tom již s někým hovořili a zda budeme, otázky na etnikum a zdravotní stav dítěte, které bychom byli ochotni přijmout. Prostě spousta otázek. K tomu ještě bylo třeba doložit hodnocení zaměstnavatele jak pracovní tak i osobní, potvrzení o výši příjmu, lékařskou zprávu zda jsme schopni starat se o svěřené dítě a museli jsme napsat stručný životopis (to bylo něco pro mého manžela, nerad píše a čte cokoliv kromě novin, natož sepsat něco o svém životě:-) ).

Poté jsme čekali, až naše sociální pracovnice dorazí na neplánovanou návštěvu (ale plánovaně, jinak to prostě nejde, když chodíme do práce). Té jsme se dočkali v červnu. Prohlídla si náš byt, pár fotek a odjela s tím, že žádost zašle na Krajský úřad a odtud nás pozvou na psychologické testy.

Psychologické testy

Z Krajského úřadu si nás pozvali v září. Tam s námi zdejší pracovnice z oddělení sociálně-právní ochrany dětí probrala naši žádost a začaly psychologické testy. Nejprve jsme museli nakreslit loď a vše, co bychom si vzali s sebou na pustý ostrov. Kdyby to řekli předem, dala bych se na kurz kreslení.:-) Vůbec nás nenapadalo, co všechno nakreslit. Manžel hlavně postel a televizi, já našeho Ferdu (anduláka, který bohužel loni v deseti letech života tragicky zahynul). Ovšem namalovat Ferdu to byl oříšek. Docela by mě zajímalo, jaký názor si na nás po té malbě udělala.:-) Já osobně jsem si připadala jako malomocná. Pak jsme ještě kreslili jakási kolečka, která znázorňovala členy naší rodiny. Záleželo, kam je nakreslíme, v jaké vzdálenosti apod. Pak následoval jeden psychologický test v papírové podobě, už si ani nepamatuji kolikastránkový, ale bylo jich hodně. Pak ještě jeden takový IQ test na počítači. Manžel pěkně zdržoval a neustále chtěl radit, pro něj to vyplňování byla fakt muka. Po takto příjemně stráveném dopoledni jsme odjeli s tím, že budeme čekat na takový předadopční kurz, kterým musí každý projít dřív než ho zařadí do evidence uchazečů o adopci.

Předadopční kurz

Čekání bylo neskutečně dlouhé, v prosinci přišel dopis, že nás zařadili do kurzu na začátku února. Byly to dva víkendy, neskutečně psychicky vyčerpávající víkendy, ale přežili jsme je. Víkendy se konaly v Kolpingově centru ve Smečně u Kladna. Bylo nás tam - pokud si dobře pamatuji - 9 manželských párů ze Středočeského kraje. Mluvili k nám psychologové, sociální pracovnice, dětský lékař a rodina, která již adoptovala 3 děti. Což bylo dost přínosné, protože jsme přímo od nich mohli slyšet, jak to probíhá, co je potkalo, na co si dát pozor a co můžeme čekat, a také to, jak to braly jejich adoptované děti a to bylo hrozně uklidňující.

Odnesli jsme si pár poznámek o dětských nemocech a jak na ně, upozorňovali nás, jak se ve kterém kraji čeká dlouho na adopci, jaké děti se dávají k adopci, na to se musí prostě každý připravit, děti alkoholiček, prostitutek, žen bez domova apod. Většinou se neví nic o otci, mnohdy se ví i o matce jen pár informací. Takže jsme rozebírali jaké nemoci a vrozené dispozice může dítě mít a na co se připravit a mohli jsme tak přemýšlet, jaké nemoci bychom byli případně schopni zvládnout. Hrozné bylo nekonečné psychologické rozebírání situací, které mohou při adoptování nastat. Mysleli jsme, že jsme doma probrali všechno a o všem máme jasno, ale tam jsme přišli na spoustu věcí, o kterých jsme museli začít přemýšlet a zvažovat.

Inzerce

První návštěva kojeneckého ústavu

Takže když jsme jeli domů z prvního víkendu, byli jsme psychicky úplně vyčerpaní a zavalení myšlenkami. V týdnu jsme museli navštívit kojenecký ústav, který nám přiřadili. Koupili jsme tedy dětem nějaké ovoce a čokolády a vyrazili jsme v pátek, abychom nemuseli tolik cestovat a spojili to s dalším víkendem ve Smečně. V kojeneckém ústavu nás opět připravovali na to, jaké děti v kojeneckých ústavech jsou, provedli nás tam, a když jsme viděli manželský pár, který si zrovna vyzvedával dítě, které adoptoval, byli jsme hrozně natěšení, až tam takhle jednou přijdeme my.

Druhý víkend předadopčního kurzu

Druhý víkend ve Smečně jsme již zvládli psychicky lépe, přeci jen jsme měli týden na přemýšlení o všem. Na závěr jsme vyplnili test a začalo další čekání. Museli jsme se objednat k jedné psycholožce na závěrečný psychologický posudek. Což nám připadalo dost nesmyslné, jak nám může psychologický závěr z kurzu udělat někdo, kdo nás oba víkendy vůbec neviděl a vše se o nás dočte jen z papíru, který o nás napíší? Byli jsme tam asi tak 15 minut, zeptala se nás na pár věcí a jeli jsme domů.  I ta pracovnice z Krajského úřadu to odsoudila, nám to přišlo prostě jako mrhání státních peněz. A náš závěr ze všech těch psychologických testů, dotazníků a školení ve Smečně? Připadali jsme si z toho spíše jako úplně neschopní jedinci, neschopní postarat se sami o sebe, natož o dítě. Vždyť když nějaká žena otěhotní, nikdo se nestará o její IQ a jak vypadá její byt a jaká je její rodina, nikdo ji neučí starat se o dítě. Tak proč jsme tohle všechno museli podstoupit my? Vždyť jsme úplně normální samostatní a vzdělaní lidé, no prostě žádní blbci.

Zařazení do evidence uchazečů o adopci

Pak jsme opět čekali, až na Krajském úřadě obdrží od psycholožky závěrečné resumé a pozvou nás.  Začal duben a nadešla naše poslední návštěva Krajského úřadu. Zde nás pracovnice naposledy vyzpovídala – jak se nám líbil kurz, co jsme si z něj odnesli a začali jsme rozebírat naše představy o dítěti dopodrobna. Musím říci, že představy jsme měli jasné – věk do 1 roku, stejné etnikum, bez ohledu na pohlaví, barvu očí či vlasů, bez fyzicky viditelné nemoci či postižení. Ale docela nás mrzelo, když se nás neustále snažila přesvědčit o adoptování romského či poloromského dítěte. Ne, že bychom byli rasisti, ale myslíme si, že prostě tu svou prudkou povahu mají v krvi a žádná výchova to nezmění. Prostě ani poloromské dítě, i kdyby bylo bílé, bychom nebyli schopni psychicky přijmout. V tom jsme měli oba jasno. Takže jsme si s ní vše vyjasnili a odjeli dále čekat. Čekat na závěr, že nejsme úplní blbci a jsme schopni adopce. Takže v dubnu 2008 jsme konečně obdrželi rozhodnutí o zařazení do evidence uchazečů o adopci.

Nekonečné čekání

A čekali jsme, tak jednou za dva měsíce jsem volala na Krajský úřad, to byla rada od té rodiny, se kterou jsme měli možnost mluvit ve Smečně: neustále se připomínat.. Takže jsem volala a ptala se, jak to vypadá, jestli není více dětí a nejde to rychleji apod. Ale dle reakce té pracovnice jsem si vždy připadala, jako že si říká, proč volám, proč otravuji. Ale nevzdávala jsem to a volala pořád.

To čekání je hrozné, vždy když jsme viděli v televizi nějaké mimčo odhozené v popelnici nebo odložené v babyboxu bylo nám hrozně, jak tohle může někdo udělat, jak může odložit své vlastní dítě….vždy jsme pak čekali, jestli nám náhodu už nezavolají. Ale stále nic. Manžel to čekání snášel lépe, on si prostě problémy a starosti moc nepřipouští, řeší vše, až když to přijde. Ale mně občas přeci jen přepadaly deprese. Léčila jsem je tak, že jsem šla koupit něco do dětského pokojíčku nebo sepisovala seznam věcí, které pak budeme pro mimčo potřebovat. Protože to je na tom asi to nejhorší, strašně dlouho čekáte a pak to přijde a je to hrozný frmol.

Jak je to vlastně s kupováním věcí? Nakupovali jste v předstihu?

Nemohli jsme dopředu koupit téměř nic, jelikož jsme nevěděli, jak staré dítě dostaneme, v jakém ročním období, prostě vše se dá koupit, až to přijde. Takže jsem prakticky při léčbě depresí nakoupila jen lůžkoviny a postýlku, nějaký talířek či něco, co bude potřebovat až starší dítě, vymalovali jsme pokojíček (od známého jsme již měli starší studentskou stěnu, moc pěknou). Koupila jsem si alespoň knihu Vše o matce a dítěti od narození až do 6ti let. Musím říci, že jsem hledala knížku, kde bude vše až od narození, protože čtení o těhotenství mě opět dost deprimovalo. A při těch mých depresích jsem se vždy začetla a začala sepisovat, co vlastně dítě bude potřebovat, jelikož jsem o tom, jak pečovat o dítě neměla ani potuchy. Takže základní seznam všeho potřebného jsem měla připravený. A stále čekání a volání……

Vybíráme jméno

Pak jsem jednou vzala seznam jmen a začala vybírat jméno (když totiž adoptujete dítě, můžete mu změnit i křestní jméno). Otečkovala jsem jména, která se mi líbila a předala manželovi, aby také otečkoval. Manžel měl za pár vteřin vybráno, vybral totiž jen z těch mých otečkovaných, a to jen jedno. Vybrali jsme Terezku, ale museli jsme to změnit. Bratranec totiž taky dal Terezku, pak sestřenice čekala dítě a taky vybrala Terezku, a tak mi třetí Terezka v rodině přišla už trochu moc. Ale s manželem jsme se opět rychle shodli a vybrali jsme Nikolku. Klučičí jméno bylo jasné, byl by to prostě František (dle manžela pokračovatel rodu). A zase jsme čekali.

Změna zaměstnání

V lednu 2009 jsem začala hledat jiné zaměstnání, s majitelkou firmy, kde jsem pracovala jako mzdová účetní, to bylo již dost nahnuté, finančně i jinak a čekala jsem, kdy zkrachujeme. A také jsem si říkala, že lepší změnit zaměstnání teď než těsně před mateřskou. Nic se mi nepoštěstilo, tak jsem zůstala. A na podzim jsem dostala skvělou nabídku na OSSZ v kontrolním oddělení. Byla jsem nadšená, tak skvělá práce, ani zaučovat jsem se moc nemusela, kontrolovala jsem totiž práci mzdových účetních, takže jsem téměř vše znala. Říkala jsem si, že o adopci jim řeknu tak v létě, mysleli jsme si, že na podzim 2010 už by se nám mohlo poštěstit. Začátkem února kolegyně říkala, že její známí adoptovali dítě a čekali 3 roky. Tak jsme se o tom začaly s kolegyněmi bavit a já jim to řekla, alespoň věděly, co mohou čekat a že máme teda ještě asi rok před sebou. Jako bych to přivolala.

Nezapomenutelný telefonát

Uplynul týden, byla středa a byli jsme zrovna na kontrole v jedné větší firmě. Od rána mi bylo zle od žaludku, což způsobil řidič autobusu, který těch mnoho zatáček bral opravdu zhurta. V půl druhé mi zvonil telefon, byla to pracovnice z Krajského úřadu. Na ten telefonát nikdy nezapomenu, když jsem viděla na mobilu, kdo mi volá, myslela jsem, že se mi zastaví srdce (kolegyně, když viděly můj výraz, tušily hned, o co jde).

Pracovnice mi jen sdělila, že by chtěla, abychom v pátek přijeli a ona s námi probere jednu nabídku (nic víc ale do telefonu neřeknou, takže do pátku jsme byli napnutí jak špagát). Hned jsem volala manželovi, aby si vzal v pátek dovolenou. Na ten rozhovor taky nikdy nezapomenu. Zeptala jsem se, jestli sedí, zrovna seděl, řekla jsem mu, kdo volal a jediná manželova reakce byla: ty vole, ty vole, ty vole, no nekecej, ty vole…. Musela jsem se tomu hrozně smát, nebyl schopný říct nic jiného, ani nevím kolikrát mi to „ty vole“ řekl. Hned jsem volala šéfové, že si musím vzít v pátek dovolenou, abych si něco důležitého zařídila, s kolegyněmi jsme se dohodly, že jí to řeknu v pondělí. Manžel to v práci musel říct, protože mu nechtěli dát dovolenou, ale pak uznali, že je to opravdu vážný důvod a dovolenou mu dali.

Inzerce

Kdy jste tu novinu sdělili rodině?

Chtěli jsme to nechat do pátku jako překvapení pro naše rodiny až budeme vědět víc, ale to se prostě nedá, takže jsme hned volali rodičům, sestrám a já i nejlepším dvěma kamarádkám. V tu chvíli by to prostě člověk nejraději vykřičel do celého světa, ale vlastně jsme nevěděli, jaké dítě nám chtějí nabídnout a jestli ho vůbec přijmeme. Jela jsem ten den z práce domů, kolegyně čekaly, že mi bude opět špatně z jízdy autobusem, ale já měla od toho telefonátu myšlenky úplně někde jinde. Já byla vlastně ten týden, než jsme si převzali Nikolku, úplně mimo sebe. Jo, trvá to totiž jen týden a to je právě ten strašný frmol.

Nervy na pochodu a informace o děťátku

V pátek jsme jeli tedy plni očekávání na Krajský úřad. Jelikož jsem ale hrozný nervák a když mám stres, tak mám průjem, nejím a z toho mě bolí žaludek, bylo mi hrozně.  Ani nevím, kolikrát jsem byla na záchodě, než jsme odjeli z domu. František stres zvládá naoko lépe, ale pak když už je toho hodně, tak se hned zhroutí.  Takže jsme dorazili, ruce ledové, záda zpocená a nemohli jsme ani dýchat. První, co nám pracovnice řekla, bylo, že nám chtějí nabídnout 9ti měsíční holčičku, a pokračovala. Musím říci, že jsme se o ní dozvěděli opravdu hodně věcí, oni se fakt snaží zjistit co nejvíce o matce, o otci, o zdravotním stavu obou pokud možno, o vzdělání a zaměstnání, to aby byla představa o tom, jaké vlastnosti, schopnosti a zdravotní stav lze u dítěte očekávat. Takže jsme měli opravdu dost informací k tomu, abychom se rozhodli. Nejprve nám tedy nabídla možnost objednat se do kojeneckého ústavu, kde se holčička nachází, kde nám znovu vše o ní sdělí, o jejím zdravotním stavu, o prognozách vzhledem k tomu, co zjistili o její matce, a kde ji i uvidíme, jelikož fotku bohužel neměli. Dostali jsme pověření, že holčičku můžeme navštívit a instrukce, jak postupovat, když se pro ni rozhodneme. Vyšli jsme z kanceláře a byli jsme oba úplně nadšení a v tu chvíli i rozhodnutí, že ji chceme, i když jsme ji ještě neviděli a čekal nás ještě rozhovor s lékařkou kojeneckého ústavu. I když musím říci, že v první chvíli jsem byla trochu zklamaná, že to není menší mimčo, ale manžel mě přesvědčil, že alespoň nebude jen spát a ležet, ale že už s ní bude i zábava a usoudili jsme, že vlastně nás budou čekat první zoubky, první krůčky i první slova, takže jsme zase tak o moc nepřišli. A pak jsem se zeptala manžela jestli není zklamaný, že je to holka, a víte, co mi řekl? „ Já jsem radši, že je to holka, holky jsou hodnější a kdyby to byl kluk a nechtěl hrát fotbal, tak by mě to štvalo.“ A bylo rozhodnuto.

Dlouhé dva dny čekání do první návštěvy

Samozřejmě jsme hned na chodbě, ale až teda za rohem, volali do kojeneckého ústavu a chtěli ji navštívit ještě ten den, ale ředitelka tam nebyla a tak jsme se objednali na pondělní odpoledne. Pondělí, do pondělí zbývaly dva dny, dlouhé dva dny neustálého přemýšlení. Manžel ten měl jasno a nepřipouštěl si, že by se dozvěděl něco, proč by holčičku nepřijal. To zase jenom já nervák, který vždy dopředu řeší co a jak kdyby, pořád jsem přemýšlela, co se můžeme dozvědět, jestli bychom to zvládli hlavně psychicky, ale asi nejvíc mi hlavou vrtala myšlenka: co když se nám nebude líbit? Co když mi prostě na první pohled bude nesympatická a nebudu ji schopna přijmout? Co potom? Další dlouhé čekání? Prostě jsem byla mimo, musela jsem si koupit léky na zklidnění žaludku, jedla jsem Endiaron a bylinkové kapky na nervy.

A co vaše rodina?

Rodina se taky už začala těšit na holčičku, i když jsme jim říkali, že jsme ji ještě neviděli a nejsme rozhodnuti. Moje sestra už v sobotu přijela s nákupem pyžámek, triček a koupacích potřeb, prý to už nemohla vydržet:). O víkendu jsme dávali dohromady seznam věcí, které budeme muset do týdne pro 9ti měsíční holčičku pořídit. V neděli jsme se sestrou vyjeli na nákup do IKEA, chtěla mě totiž nějak uklidnit a přesvědčit, že nemám myslet na to, že bychom si ji nevzali, že je to prostě jasná věc. A tak jsme nakupovali.

Kdy jsi to oznámila v práci?

V pondělí jsem hned po ránu musela vše říci kolegyním a zavolala jsem k nám i šéfovou. Ta už ale prý od mého telefonátu tušila, o co jde, už to jednou zažila. Byl to pro všechny šok, byla jsem pro ně fakt dobrá posila, sotva mi skončila zkušební doba a najednou prostě mohla nastat situace, že za týden odejdu na mateřskou. To mě taky nejvíc stresovalo, bylo mi jich hrozně líto, strašně moc mě mrzelo, že jsem jim způsobila takové problémy, museli rychle hledat náhradu, ale schopnou náhradu bylo těžké najít (nechci se chlubit, ale byla jsem v tom fakt dobrá :-) a moc mě to bavilo). Pořád jsem se jim za to omlouvala.

Je nádherná!!!

Po obědě jsme měli s manželem sraz ve městě, ještě před tím jsem stihla zamluvit v jednom obchodě kočárek a pak jsme s manželem navštívili ještě jeden obchod a tam zamluvili druhý. Dorazili jsme do kojeneckého ústavu, kde nás posadili v kanceláři na gauč a naproti nám seděla lékařka, sociální pracovnice a ředitelka ústavu, která je zároveň neuroložka. Sdělili nám vše, co o holčičce vědí, o jejím zdravotním stavu a zeptali se, jestli ji chceme vidět. Na ten okamžik nikdy nezapomenu. Byli jsme hrozně napjatí. Pak ji přinesli, nádhernou holčičku (asi to nedopíšu, už se mi chce brečet). Dali ji manželovi na klín, protože byl blíž, a on se rozbrečel. Byla nádherná, a já myslím, že i kdyby byla křivooká a křivonosá a já nevím co všechno, tak bychom stejně neřekli ne. V tu chvíli prostě člověk drží mimčo, které může být jeho a vzal by ho, i kdyby bylo ošklivé. Prostě jsme se zamilovali na první pohled. Řekli, že nás odvedou do hrací místnosti, kde s ní můžeme pobýt a na rozmyšlenou máme (snad si to dobře pamatuji) měsíc. Okamžitě, aniž bychom se nějak nejprve dohodli, jsme oba řekli, že ji bereme. My prostě byli úplně unešení, že držíme v ruce naše mimčo, prostě už byla naše. Volali jsme hned naší sociální pracovnici na Okresním úřadě a dohodli s ní schůzku ještě to odpoledne, nechtělo se jí před koncem pracovní doby, ale nenechala jsem se odbýt, chtěli jsme mít Nikolku co nejdřív doma. V hrací místnosti jsme s ní byli asi hodinu, byla kouzelná, vůbec se nás nebála, všichni jí hned, jak se dozvěděli, že ji bereme, začali říkat novým jménem, Nikolka. Což jsme byli rádi, báli jsme se, abychom si nezvykli na její původní jméno a pak se někde neprořekli. Rozhodli jsme se totiž, že o původu a jménu Nikolky nikomu nic neřekneme.

A řeknete to Nikolce?

Jednou jí to řekneme. Zapsala jsem vše, co nám řekli, abychom to nezapomněli, a pak to Nikolka může sama říci, komu bude chtít. Chtěli jsme, aby ji prostě každý viděl bez předsudků a různých pocitů, prostě jen jako naši Nikolku. To, že je adoptovaná jí chceme říci ještě před školkou, máme na to šikovnou knížku, kde chlapeček vypráví, jak přišel na svět a zmiňuje se tam i o adopci. Ostatní jí řekneme asi až v dospělosti nebo až se zeptá.

Takže v hrací místnosti jsme si hráli a měli jsme možnost si Nikolku i vyfotit, což bylo fajn. Pak jsme jeli za sociální pracovnicí, okamžitě volala na Městský úřad, kde měla Nikolka trvalé bydliště, aby nám připravili rozhodnutí o svěření do předadopční péče a dohodla nám schůzku na pátek. Dříve to bylo zbytečné, protože Nikolku nám chtěli z kojeneckého ústavu pustit až za týden v úterý či ve středu. Zrovna tam řádila chřipka a nechtěli ji pustit nedoléčenou, měla chudinka hroznou rýmu a kašel. Což nás mrzelo, myslela jsem, že bychom ji zvládli doléčit doma, což jsme stejně museli, ale alespoň se tam vyléčila z nejhoršího.

Začalo zařizování

A začal týden nervů. Teda hlavně mých, protože manžel si ve středu klidně odjel na fotbalové soustředění a vše nechal na mě. V práci jsem dovolenou nedostala, měli jsme naplánované kontroly a záskok za mě nebyl. Dostala jsem jen ? dne v pátek. Ten týden byl hrozný, v práci jsem stejně nebyla schopná přemýšlet, pořád jsem musela myslet na to, kde, co a hlavně kdy sehnat. Po práci jsem jezdila do kojeneckého ústavu (manžel v úterý a v neděli také), aby si na mě Nikolka zvykla a hlavně, abych zjistila, jak se o ni vlastně starat a co potřebuje. Většina obchodů v Kolíně zavírá v pět hodin, takže na nákupy nebyl čas. Ani nebyl čas objíždět více obchodů a hledat to levnější či výhodnější, prostě jeden obchod a tam vzít co je. Bettynka to taky těžce snášela, domů jsem celý týden jezdila až večer a to jsem ji vždy jen pustila na zahradu vyčůrat a šli jsme spát.

Celý týden jsem musela nadávat mému taťkovi, on snad denně chodil do obchodů a kupoval vše možné pro Nikolku, tak strašně se s přítelkyní těšili, že se nemohli udržet, takže toho nakoupili strašně moc. Nevím, jak by to dopadlo, kdybychom na Nikolku čekali déle než týden. I dnes ho musím korigovat, protože Nikolce by prostě koupil první poslední, ale nechceme ji rozmazlovat, jeden dva dárky přeci k něčemu stačí, nemusí jí vozit něco na každou návštěvu. Takže mu občas vynadám a on se na chvilku zklidní, bohužel na chvilku.

Týden před převzetím Nikolky:

Pondělí – Stihli jsme koupit zamluvený kočárek a objednat na druhý den autosedačku. Ještě večer jsme navštívili jednu kamarádku, abychom si půjčili fusak a pár zimních věcí, ona má chlapečka, ale to nevadí. Přijeli jsme asi v osm hodin a zjistili jsme, že nemáme co jíst (prostě na to jsem vůbec nemyslela) a padli jsme vyčerpaní a plní dojmů do postele.

Úterý – Po návštěvě Nikolky jsme koupili objednanou autosedačku a ohrádku, navštívili jsme druhou kamarádku, která má holčičku, abychom si odkoupili nějaké zimní oblečení, jelikož zima přeci jen končila a nechtělo se nám kupovat na tu chvilku nic nového. Večer jsme přijeli domů a zjistili, že nemáme co jíst, manžel se rychle sbalil, já to zkontrolovala a dobalila ponožky, slipy a pyžamo, protože na to jako vždy nemyslel, a padli jsme opět vyčerpaní do postele.

Středa – Po týdenním nespaní, kdy jsem spala opravdu jen asi 3 hodiny za noc a týdenním nejezení (každé sousto jsem do sebe doslova nutila) jsem začala být vyčerpaná. V práci jsem byla až do pěti a tak jsem za Nikolkou nejela, musela jsem nakupovat, se švagrem jsem navštívila Tesco, tam jsem nakoupila dost, v osm jsem nenajedená padla vyčerpáním do postele.

Čtvrtek – Ráno jsem doma 2x omdlela, a tak jsem si z práce odskočila k doktorce, aby mi dala prášky na spaní. Potřebovala jsem se prostě vyspat, to mě nejvíc vyčerpávalo, pracovní výkon se rovnal nule, mozek mi už prostě víc nepobral. Po návštěvě Nikolky (už se otáčela na nové jméno a smála se na mě, když jsem přijela a lezla pořád ke mně) jsem s mým taťkou navštívila obchodní centrum Futurum, kde jsem nakoupila pár hraček. Bohužel tam jiné obchody pro děti nejsou, koupila jsem si tam alespoň domů večeři (půlku jsem měla na pátek k obědu). Sepsala jsem si, co mi ještě chybí a rozplánovala, kam všude v pátek vlezu. V osm jsem si vzala prášek na spaní a hned jsem usnula

Pátek – Ráno jsem se po prášku na spaní nemohla probrat, myslím, že mozek mi začal fungovat až v půl deváté, a to jsem již za hodinu měla jít z práce. Nebyla jsem schopná svoji práci dodělat a připravit na předání. Oběhla jsem obchody, dokoupila pár věcí, odvezla je domů a hurá za Nikolkou. Pak ještě nějaký ten nákup a do postele, prášek opět zabral okamžitě.

Sobota – Za Nikolkou jsem nejela. Nastal den příprav dětského pokojíčku, taťka s velkou radostí složil postýlku a se setrou jsme ještě jednou probraly, co mám, jestli něco důležitého nechybí. Večer přijel manžel ze soustředění a byl rád, že mám všechno zařízené, ale mrzelo ho, že odjel, když jsem z toho všeho kolabolovala.

Neděle – Objevila jsem kouzlo prášku na spaní, fakt jsem se za ty 3 noci krásně vyspala a načerpala síly. Odpoledne jsme jeli do kojeneckého ústavu a byli tam snad až do večera. Objednala jsem tam manželovi koupání Nikolky, aby si to taky vyzkoušel :-), já už zvládala krmení, přebalování, koupání, prostě snad vše - nechtělo se nám domů.

Pondělí – Den, kdy jsme si jeli pro rozhodnutí o svěření Nikolky do předadopční péče a já odcházela na mateřskou dovolenou.  Psychicky jsme už byli v pohodě, já i docela fyzicky (jen těch svých léků jsem si stále musela brát větší dávku, chybí mi totiž i hormon, který tělo vyrábí při nervovém i fyzickém vypětí, takže se musím pořád hlídat a případně si ho vzít víc).

Úterý – V deset hodin jsme si byli vyzvednout Nikolku. Převlékli jsme ji do našich věciček, obdrželi jsme zdravotní průkaz a pár informací a rozloučili se s tetami. Páni, když na to tak vzpomínám, vezli jsme si domů mimčo a dneska už máme velkou slečnu, jak ten život letí :-).

Cesta domů byla nádherná, seděla jsem vzadu vedle Nikolky, ta byla chudinka z auta vykulená, ale nebrečela.

Doma jsme se přivítali s babičkou a šli do pokojíčku, Nikolka měla zrovna čas na spaní. Ale nejdřív se musela seznámit s Bettynkou, na to nezapomenu: seděla v postýlce a koukala na Bettynku, Bettynka seděla před postýlkou a koukala na Nikolku…..to byla podívaná.

Inzerce

Tak už ji máme konečně doma

Jakmile usnula, sedli jsme s manželem k počítači a napsali email s názvem: „Tak už ji máme konečně doma.“ a rozeslali jsme ho i s fotkou z postýlky snad všem. Vzápětí jsme měli zaplavený email i mobily gratulacemi a každý chtěl hned na návštěvu. Chtěli jsme být tak týden doma sami, abychom si všichni na všechno zvykli, ale to se nedalo. Měsíc jsme měli denně návštěvy, chtěli nás navštívit i přátelé a známí, se kterými se nikdy nenavštěvujeme, setkáváme se s nimi na fotbalových zápasech, na hřišti v hospodě a na zábavách. Prostě každý byl zvědavý, jak vypadá, jestli je zdravá a bílá. Na ty pohledy lidí na vesnici jsme si brzy zvykli, dnes už tolik nezírají.

Od jedné kamarádovy manželky mě mrzelo, co při návštěvě pronesla: „je krásná, čisťoučká“. V tu chvíli to ve mně vřelo, to si mohla nechat pro sebe? Čekala, že to bude cikánka? Zrovna jí jsem říkala, že rodiče známe oba a poloromské či romské dítě jsme nechtěli. Je nám jasné, že lidi prostě takové řeči vedli, naštěstí k našim uším se nic nedostalo, teda jen vzdáleně, ale nepídili jsme se po tom. Ať si kdo chce, co chce říká, my víme své a jsme šťastni.

Jak ses cítila, když už jsi měla Nikolku doma?

Návštěvy mě dost unavovaly, bylo toho na mě prostě moc, a i když jsem už začala pořádně jíst (a to jsem se teda nešetřila), tak jsem ještě skoro dva měsíce hubla. Je to prostě strašná změna života, rychlá a nečekaná. Pro Nikolku to byla taky velká změna, v kočárku nebyla zvyklá, takže první vyjížďky byly se řevem. Nejhorší bylo, že nechtěla jíst, přestala jíst i to, co jedla v kojeňáku, a já se tím víc nervovala, co jí mám dát, abych ji dost a správně živila. Ale za týden se taky srovnala a začalo nám to klapat. Bettynka taky žárlila, a žárlí dodnes, ale už jsou kámošky – hlavně když Nikolka něco jí. :-)

Uklidnění jsem našla na BOLu

Ale nejvíc jsem se uklidnila až po návštěvě Bolu. Neměla jsem se totiž s kým poradit, jak a co dělat. Alespoň, že mám internet, myslím, že jsem se na Bolu ptala na začátku asi i na blbosti, ale jako laik jsem fakt nic nevěděla, a hrozně mě uklidnilo, že ostatní děti dělaly to samé co Nikolka, a že je to vlastně normální vývoj, a díky radám ostatních maminek jsem se fakt dost uklidnila a začala jsem si Nikolky pořádně užívat. Takže jedno velké díky BOLu.

A začali jsme žít konečně jako šťastná rodina.

Inzerce

Svěření do péče osvojitelů

Teď už byl před námi jen soud. Nejprve je totiž dítě v předadopční péči, kdy oficiálně není naše (říkala jsem vždy, že jí máme zatím od státu půjčenou), po třech měsících lze požádat soud o svěření do péče osvojitelů. Jelikož Nikolce již byl v té době rok, mohli jsme rovnou požádat o svěření nezrušitelné. Soud proběhl 30. 6. 2010, pak jsme čekali do října na nový rodný list, kde Nikolka dostala nové rodné číslo a mohli jsme změnit i její jméno a trvalé bydliště.

A teď je to konečně naše Nikolka Žídková, a zatím se jeví, že je celá po manželovi: každý tvrdí, že je mu docela podobná, a je vzteklá jako on :-).

Chtěli bychom ještě druhé

Podali jsme druhou žádost o adopci, takže nás čekají opět ty radostné formuláře a vše okolo. Sice nás odrazují, že budeme hodně dlouho čekat, že dávají přednost bezdětným párům, ale nevzdáme to. Budeme bojovat o druhé dítě, ať to trvá, jak dlouho chce, my si počkáme.

Dětský úsměv za to přeci stojí!

Podle příběhu Hanky zpracovala Naďa Barochová.

Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Související články

Příběh adopce - diskuze

Poradna

Dobrý den,
ráda bych se zeptala, zda je pravděpodobné, že jsem otěhotněla 24.11., když na uz, který proběhl 30.1. byl vidět pouze gestační váček a 15.2. už byla potvrzena srdeční akce? Nemám pravidelnou menstruaci, ale nejsem si jistá termínem porodu.

Moc děkuji za Váš čas

Dobrý den,

datace těhotenství a od toho termín porodu se koriguje na prvotrimestrálním ultrazvukovém vyšetření, v rámci internetové poradny se více radit bohužel nedá.

MUDr. Pavla Zahrádková | Babyonline | dnes, 07:40
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Odmítnout Další informace
×