1. Zpěvačka Ilona

Rozhovor byl pořízen v létě 2013

Ilono, Vy asi čekáte, že se bude rozhovor točit hlavně kolem Vašeho mateřství a dětí, ale já paradoxně začnu z jiné strany, a to otázkami týkajícími se Vaší profese.

Ilono, jak se přihodí, že se člověk stane zpěvákem? Byly už takové náznaky v dětství?

Je to s podivem, ale i střední pedagogickou školu, kterou jsem vystudovala, jsem si už tenkrát vybírala cíleně, a to z důvodu zaměření na výchovy – na tělesnou, výtvarnou, hudební. Co si pamatuji, tak už v dětství jsem byla docela hudebně aktivní. Hrozně mě bavilo na cokoliv brnkat, do čehokoliv mlátit, bouchat, od hrnců počínaje po různé nádobky konče. Když jsem byla malá, mezi moje nejoblíbenější hudební nástroje patřil kráječ na vajíčka. Danda na to taky přišel, zrovna dneska jsem se o tom bavila s mámou, že je to docela možná dědičné, protože tohle nedělala ani moje sestra, ani její holky - moje neteře..

Na co jste hrála z těch oficiálních hudebních nástrojů?

Na kytaru, na kterou jsem se naučila jako samouk v páté třídě.

Takže ne v lidovce, ale sama?

Já jsem do lidovky nechodila, byť jsem hrozně chtěla, naši mě do ní z nějakého důvodu nedali. Můj otec nebyl pro to podporovat dítě v nějaké zálibě nebo koníčku. Měl takový ten argument typu: „Stejně Tě to nebude bavit, tak to radši nic.“ Toto jsem mu nějaký čas vyčítala, ale už je to za mnou. Nicméně do lidovky jsem nechodila, tam jsem začala na soukromé hodiny zpěvu chodit až na střední pedagogické škole a to necelé dva roky.

A byl někdo v rodině muzikant?

Ne, nikdo z rodiny muzikant nebyl, dokonce moje maminka, ne že by neměla sluch, já myslím, že slyší dobře, má i docela dobrý vkus, ale neumí ovládat hlasivky jako sval, ale přitom slyší úžasně. Ona slyší dokonce i půltón nebo čtvrttón, libozvučí jí některé zvuky a barvy hlasů a tóny a miluje třeba rytmickou sekci, bubny, basovou kytaru. Ona to umí popsat, ale když to chce interpretovat, tak je úplně mimo mísu. Můj táta, ten má hudební sluch, a dokonce i hezky zpívá. Zdědil to po babičce, po své matce, dědičné to tedy máme určitě po linii Csáků.

Takže Vy jste se rozhodla jít studovat pedagogickou školu právě kvůli zpěvu, to byl takový start? Praktikovala jste někdy v tomto oboru?

Původně jsem chtěla zkusit konzervatoř, ale to mně na základní škole nedoporučili, že na konzervatoř se jen tak někdo nedostane, že je tam velká tlačenka a takové ty tehdejší argumenty. Takže mi to víceméně bylo vymluveno, a proto jsem volila jiný obor, který by ovšem souvisel s tím, co mě baví. Bavily mě všechny ty výchovy – výtvarná výchova, stejně jako tělocvik, takže mi přišla ta škola optimální, že by mě nemusela nudit. Je těžké rozhodovat se ve čtrnácti letech, co vlastně chcete dělat a co Vás baví. Při volbě školy jsem vycházela z toho, že muzika mě baví. Na základce jsem začínala zpívat s dětským pěveckým sborem, pak jsem byla součástí takového školního ansáblu, kde jsem hrála na kytaru, zpívala a mlátila do tympánů, byla jsem akční, hrozně mě to bavilo a dost jsem se přitom vyřádila.

Dokázala byste si představit učit nyní v mateřské škole?

Myslím, že ne. Je to hodně dávno. Na škole jsme měli povinné praxe, což byla něco jako forma zápočtu, navštěvovali jsme ty instituce, pro které střední pedagogická škola se zaměřením na vychovatelství byla určena. Nestudovala jsem mateřinky, ale obor vychovatelství s uplatněním v dětských domovech, diagnostických ústavech, školních klubech, družinách. Praxe byly kolikrát měsíční, dvouměsíční, takže v tu dobu, když to člověk studoval a byl v tom žhavý, tak by se dovedl v praxi představit . Ale teď je to přece jenom více než 20 let, co se živím muzikou. Kdyby však došlo na lámání chleba, kdyby to bylo opravdu nutné, myslím, že by to šlo.

A pomáhá Vám vaše pedagogické vzdělání s vedením Danečka? Nebo je Vaše mateřství hlavně na bázi instinktu?

Asi tak. Já myslím, že žádný učený z nebe nespadl. Pro všechno má člověk nějakou vrozenou dispozici, vlohy. Jak je dobrý a špatný pedagog, dobrý a špatný lékař, tak je i dobrý a špatný zpěvák, je to asi v každém oboru. Musím říct, že vůbec nevycházím z toho, co si ještě pamatuju z pedagogiky a psychologie, z těch metod a zásad. Bylo jich tam hlavně ještě spousta komunistických. Mateřství je otázka intuice, instinktu a taky je to o tom, z čeho jsme vzešli, z jakých rodinných poměrů. Od malinka máme dané určité vzory a modely, které buď byly dobré, ty chci následovat, nebo byly špatné a těch se chci vyvarovat. Snažím se doma nasimulovat, jak by to mělo asi být.

A daří se Vám to?

Jestli se mi to daří, to se uvidí až po x letech. Dandu se snažíme vést, jak jsem řekla, instinktivně, intuitivně, rozumem, protože jsme už s Radkem starší rodiče a troufám si říci, že o životě něco trochu víme. Danielovi budou tři roky, to vedení začíná až teď, do té doby jsme museli být hlavně hlídači, aby si neublížil, aby se mu něco nestalo. Snažíme se mu jít vzorem a příkladem. Dítě by mělo mít pocit zázemí. Cítit bezpečí a lásku, což si myslím, že u nás doma a v našem blízkém okolí i u našich rodinných příslušníků má.

Jaká byla Vaše výchova v dětství?

Mamka byla vždycky v pohodě. Byla docela klidná povaha. Starala se o domácnost, učila se s námi, věnovala se nám, byla a je milující matkou. Otec byl spíš autoritativní. Nechci mu nic vyčítat, možná to bylo i tou dobou. Dnešní výchova vypadá jinak než za socíku. Chlapi tenkrát přistupovali k výchově i výpomoci v domácnosti úplně jinak. Mám pocit, že by se znemožnili, kdyby se na ně prozradilo, že vyvařovali pleny a podobně. Byli by v hospodě chlapům pro smích. Byla to divná doba, ale která není.

To musím bohužel někdy učit i tu naši generaci, že není trapné, když dá věci do myčky, že je to normální, když má čas a já naopak nevím, kam dřív skočit.

Převládá to dodnes, ale dřív to byla opravdu image a doba to tak velela.

A je Daneček hudebně nadán? Chcete, aby na něco hrál?

Vůbec to není mým zbožným přáním, aby se věnoval muzice. Dokonce prohlašuju, že jedna umělkyně v rodině stačí, takže by se klidně mohl věnovat jiným bohulibým činnostem. Ale pochopitelně, jestli bude chtít, tak mu v tom nebudu bránit.

Přiznám se, že jsem ve Vaší profesní kariéře zaznamenala hlavně následující 3 okamžiky – účinkování v Lauře a jejich tygrech, klip Láska je láska a předskokanství na koncertu Tiny Turner, na který jsme se v roce 1996 vypravili s manželem. Jaké to bylo vystupovat na stejných prknech jako slavná rocková diva? Oceňovala jste to, jaké jste z toho měla pocity?

S velkým odstupem dnes vnímám hlavně tu pozitivní stránku účinkování před Tinou. Tenkrát jsem se kvůli koncertu předčasně vracela z dovolené a jenom Vám řeknu, co tomu předcházelo. To nezúčastněný člověk absolutně netuší, že Vy si vlastně musíte to předskokanství zaplatit. Vydávala jsem tehdy desky u Monitoru EMI a u světové EMI Tina Turner. Když agentura, která sem Tinu na ten koncert přivezla, řešila předskokana, samozřejmě bylo v jejich zájmu, aby to byl člověk ze stejné stáje. Také řešili repertoár, živé hraní a kapelu. A vyšla jsem jim z toho právě já. Manažerský tým kolem Tiny to schválil, a tak jsem měla tu čest, i když to byly nervy, zazpívat si na stejném pódiu jako tato mega hvězda..

A kolik to stojí?

Tenkrát to stálo padesát tisíc. Část platil Monitor EMI, něco jsem hradila já. Jak říkám, měla jsem trému jako barák, ale stálo to za to.

Já kdybych nebyla nervózní, tak si myslím, že by to ani dobře nedopadlo. Potřebuji takovou tu pozitivní trému, aby mě to nakoplo před tím výkonem.

Pozitivní tréma je dobrá, ale nesmí to překlenout tu hranici, kdy už se Vám pak zkracuje dech, více než je zdrávo prokrvuje mozek, přivodí okna a tak dále. A právě touto nemilosrdnou trémou trpím já. Když se bavím s lidmi, kteří s touhle branží nemají nic společného, diví se: „Vždyť máš takovou letitou praxi, vždyť už to musíš mít v malíčku a brát to s nadhledem,“ ale ono je to úplně naopak. Čím je člověk starší, tím víc je zodpovědnější a víc mu záleží na výkonu, a to je právě svazující. Když se vrátím ke koncertu Tiny, byla jsem tak vystresovaná, že jsem si můj koncert vůbec neužila, dokonce si pamatuju, že jsme ze začátku měli nějaký problém se zvukem. Snad nám ho několik sekund nepustili ven. Když jsme dohráli, docela jsme si oddechli, že nepřiletělo žádný vejce, žádný rajče… a spokojeně jsme se šli už v klidu kochat Tinou. Byla úžasná a vůbec na ní nebylo poznat, že měla údajně poraněný kotník.

Ale vůbec to nebylo na jejím výkonu poznat.

Vracela se z Polska a putovala od nás rovnou do Maďarska ani se nezdržela, po koncertě hned pláchla do hotelu, bohužel jsme neměli tu možnost se setkat, což mi bylo líto.

Nám se to moc líbilo, jak to bylo skloubené, jak to vybrali. Já si pamatuju, že jsme tam minuli Oldřicha Víznera, byla jsem překvapena, jak je maličký. V televizi to není tak poznat, v tom Saturninovi mně připadal docela veliký.

Televize je nemilosrdná a jen tak se s někým nekamarádí. Třeba se mnou. Přidává mi hodně kil, ale to vlastně všem. Takže v ní vypadají dobře ti, co jsou víc štíhlí až hubení. My tak akorát už máme bohužel smůlu a obzvlášť na širokoúhlé obrazovce :-). Když se tady točil první díl Mission Impossible, potkala jsem v Praze v jednom hotelu Toma Cruise. Bylo to na akci pro nově vycházející lifestylový časopis, kdy jsem měla sejít po schodech, byla jsem v kostýmu a na podpatcích a chystala jsem se jej pokřtít. V té chvíli kolem mě prošel dle reakcí přihlížejících Tom Cruise a já byla naprosto překvapená, protože on mi byl na těch mých podpatcích po prsa. Bez vysokých bot měřím 176.

A Ilono, co Vás víc profesně naplňuje, muzikály nebo koncerty?

Byť si tím ubírám titul, tvrdím o sobě, že nejsem vůbec muzikálová zpěvačka ani herečka. Když mě tak někdo tituluje nebo představuje, musím se pro sebe pousmát, protože si tak opravdu nepřipadám, i když mí fandové si myslí opak. Stále je mi bližší koncertování, což bude asi tím, že jsem začínala s muzikou od 16 v Lauře.

Ale to je náročnější, ne? Tam se projeví ten skutečný um než u těch muzikálů nebo se mýlím?

Myslím si, že každé to účinkování chce své. Nevím, jestli máte zkušenost třeba s herci, když s nimi děláte rozhovor, jestli se lépe cítí na divadle nebo v seriálech nebo před filmovou kamerou. Myslím si, že každá ta činnost vyžaduje trošku jiné nasazení, jinou polohu a tak. Dohromady je to takové pestřejší a ta profese není monotónní a fádní. Kdybych se měla vyjádřit o své profesi jako takové, tak krom hyen z bulvárů je to hezká, zajímavá a pestrá práce. I když to možná tak nevypadá, je i hodně náročná, člověk si opravdu musí hodně odříkat a leccos i skousnout a nepoddat se tlakům médií.

Jak jste daleko se svou swingově laděnou deskou?

Obávám se, že je to běh na dlouhou trať. Jsme pořád v kontaktu s panem Václavem Kozlem, což je dirigent bigbandového orchestru Českého rozhlasu, se kterým bychom rádi společně vyprodukovali swingové CD, ale místo tvůrčích myšlenek mám teď spíše myšlenky na příchod miminka. Potřebuju ještě nějaké věci pořídit a připravit se. Nemám teď období, kdy by mě múzy líbaly. Hormony mi zatím jaksi nedovolují věnovat se kreativním činnostem.

To už máte z minula, ne?

Ano mám, i když si něco pořizuji nové. Je to trochu časově náročné, než vše uspořádám, najdu atd.

Píšete si písně sama?

Ano, pár jsem si jich napsala, jsem na OSA vedená jako autorka a textařka.

Jaký žánr se Vám zpívá nejlépe?

Mám ráda soulovo-bluesové věci, popové, rockové. Nejsem rockerka, byť Laura byla a je žánrově poprock.

V rockové poloze Vám to moc sluší, zvláště když ten hlas občas zdrsníte.

Mám pocit, že čím jsem starší, tím více mám ráda náročnější melodie. Docela jsem „vyměkla“, dojímají mě, a není to jenom teď v těhotenství a těmi hormony, pomalejší, hezky vystavěné melodie, probarvené v aranžích. To bych Vám musela pustit, co mám konkrétně na mysli. Těžko se mi to vyjadřuje.

To si pak popovídáme po porodu, po šestinedělí, jestli se to vrátilo zpět.

To už registruju mnohem déle.

Možná, jak jste se postupně usadila.

To možná ještě dříve.

A jak je to s albem pro děti, budete něco připravovat?

Mám nějaké nabídky, je pravda, že bych velmi ráda nějaké písničky pro děti nazpívala. Proč ne, budou se mi hodit i pro mé ratolesti a taky je to hezká práce a opět zase něco nového. Všechno je jen otázka času. Musím si to uspořádat, jedno po druhém. Zjistila jsem, že byť jsem ženská a ženské prý umí dělat několik věcí najednou, tak zatímco to umím v domácnosti, kdy si rozpracuji spoustu věcí, tak u těch pracovních záležitostí v tom pokulhávám. Je to pro mě na „zmenežování“ komplikovanější. Neumím dělat věci napůl, neumím z padesáti procent pracovat a z padesáti procent se starat a žít pro rodinu. To je můj věčný vnitřní boj.

Která ze zpěvaček je Vám nejbližší? Panuje mezi Vámi rivalita?

Myslím si, že se všeobecně neudržují nějaká mega přátelství lidí ze stejné branže a když ano, tak jsou to vzácné výjimky a není to jenom otázka nějaké rivality. Buď si s někým názorově a lidsky sednete nebo ne, ať je to v jakémkoliv oboru. Vždycky jsem spíš měla přátele mimo branži. Moje velká kamarádka je pořád Ivana Gottová anebo docela fajn a dobré kamarádství, takové kolegiální souznění mám dodnes s Monikou Absolonovou, ale že bych doslova měla nějakou přítelkyni, se kterou bych byla hodinu na telefonu denně a každý den chodila na kafíčko, tak to ne.

Daneček nadšeně vstupuje do hovoru, že půjde dnes za svými kamarády.

Danda jede s manželem za Romanem Horkým a jeho dcerou Esterkou na návštěvu, objasňuje Ilona.

Rivalita je všude, ale pakliže je příjemná a zdravá, s těmi lidmi se můžete přátelit, pakliže je agresivní, až velmi silně konkurenční, tak přátelství nemůže nikdy fungovat. Což je logický. Každopádně zdravá rivalita by měla být pro člověka motivující.

Další části rozhovoru:

• Úvod
• 2. Jak se hledá muž s velkým M
• 3. Stěhování do moravské metropole
• 4. Ilona maminkou
• 5. Ilonin životní styl