Dobrý den,

popisujete situaci, kdy má tatínek snahu pečovat o děti i po rozvodu, ale kontakt s mladším dítětem neprobíhá dle jeho představ. 

Je pozitivní, že se tatínek nezalekl ani péče o dcerku v batolecím věku, nicméně určit věkovou hranici, kdy je dítě připravené pobývat u druhého z rodičů na návštěvě, nelze. Rozsah styku s dítětem samozřejmě bývá často dán soudně, ale kdo zná potřeby svého dítěte lépe než jeho rodiče? 

Jsou to ideálně právě rodiče, kteří by měli postupovat ve shodě , v tomto případě tedy najít  pro všechny přijatelné tempo při  postupném rozšiřování styku s dcerkou. Vzhledem k věku holčičky předpokládám, že rozchod rodičů není úplně dávná událost a domnívám se, že ještě  mohou na obou stranách pracovat zjitřené emoce, objevují se např. různé obavy. 

Z tohoto důvodu bych se přikláněla k tomu, aby se vztah mezi rodiči pokud možno nejprve stabilizoval a zklidnil. Zatím bych zkusila téma návštěv u otce odložit  a dál využívat  častějších procházek, které holčička zvládne i bez matky, případně návštěv dětí u matky  apod. Věřím, že postupně obavy u maminky poleví a pobyt u tatínka nakonec zvládnou sestřičky společně.

Protože sama píšete, že si dívenka pomalu utváří k otci vztah, nemá obavu s ním jít na procházku apod., vypadá to, že budování citového pouta mezi tatínkem a dcerkou je na dobré cestě a neobávala bych se toho, že kvalita  jejich vztahu bude do budoucna nějak narušena tím, že ke kontaktu nebude hned od počátku docházet v nově vytvořeném zázemí. 

Přeji tedy hodně radosti i trpělivosti při výchově.

Míša

Dobrý den, píšete, že syn chodí do školky od tří let, ale neuvádíte jak starý je teď a proto nevím jak dlouho do školky chodí. Obecně bych doporučila vám i paní učitelce na chlapce netlačit. S aktivitami ve školce ho seznámit, umožnit mu zapojení, ale pokud se zapojit odmítne, tak ho nenutit. Nechat chlapce v roli pozorovatele. Až se na to bude cítit připraven, což by mělo přijít nejpozději v předškolním věku, tak se zapojí sám. Pokud jeho vývoj probíhá v normě, jak píšete, nejsou třeba žádná jiná opatření. Podporovat rozvoj kamarádských vztahů, úspěch je i jeden kamarád ve školce. Nenutit syna ani do zdvořilostních frází, ale upozornit ho, že by pozdravit měl. Poskytněte synovi potřebný čas a mělo by se vše srovnat samo. Pokud by potíže přetrvávaly, je možné navšívit dětského klinického psychologa nebo pedagogicko psychologickou poradnu. Zdravím Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, ohledně zdravotního stavu chlapce se nejdříve poraďte s jeho ošetřující lékařkou zda nezvážit nějako medikaci na podporu imunity. Dále bych vám doporučila konzultaci potíží syna u dětského klinicikého psychologa v místě vašeho bydliště. Vzhledem ke sklonu k psychosomatizaci (pocity na zvracení, častá nemocnost) a tomu, že syn do školky dlouhodobě chodit odmítá bych jako jednu z alternativ zvážila změnu školky. V dnešní době existuje velké množství předškolních zařízení, kde je méně dětí a možnost klidného a citlivého přístupu. Nebo docházku do školky skutečně na čas přerušit. Nejde zde o boj, kdo ustoupí, nebo neustoupí. Váš syn vám všemi prostředky, které má ve svém věku k dispozici dává najevo, že na docházku do školky není pravděpodobně ještě psychicky připravený a návštěva školky ho traumatizuje. Časté výpadky z docházky do MŠ z důvodu nemocí situaci ještě zhoršují.Nemám více informací například o příčině či vzniku potíží, proto vám na základě emailové konzultace nejsem schopna více poradit. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den Deniso,

děkuji za Váš dotaz, který bych si dovolila rozdělit na dvě části. V té první zmiňujete poměrně časté buzení u Vašeho 11 měsíčního chlapečka, v té druhé zmiňujete jeho bouřlivé noční "záchvaty", které Vás poslední dobou znepokojují.

Začnu tedy tím častým buzením. Nepíšete víc o synově spánkovém režimu přes den, o tom, zda máte nastaveny nějaké večerní uspávací rituály, zda usíná syn sám, jestli je uspáván kojením apod. Vyjdu tedy z informace, že s Vámi spává v posteli. Rozumím tomu, že ho chcete mít nablízku (přitulení dítěte je tak příjemné!) a určitě je i praktičtější, že při každém probuzení nemusíte vstávat a vytahovat syna z postýlky :-) Zkusme se na to ale podívat z jiného úhlu: není možné, že právě společné spaní může mít svůj podíl na častějším buzení syna? Blízká přítomnost maminky je určitě pro dítě potřebná a uklidňující, mám ale pocit, že toto v noci tak úplně neplatí a mnoho dětí se v těsné blízkosti maminky naopak budí daleko častěji, než když spí ve své postýlce (a mají správně nastavené spací "návyky"). Osobně jsem zastáncem toho, že v noci je lepší, když mají děti (a tím pádem i rodiče) svůj vlastní prostor sami pro sebe. Určitě je dobré mít postýlku blízko postele, ale přece jen-vlastní postel je vlastní postel :-)

Samozřejmě záleží na každých rodičích, jak si vše nastaví a zda to tak celé rodině vyhovuje, pokud ale uvažujeme nad tím, co udělat pro to, aby dítě spalo lépe, je dobré pouvažovat i nad dosavadním uspořádáním, zda je to jediné možné řešení a zda na to nejít trochu jinak.

Více než vřele doporučuji pročíst knihu „Každé dítě může dobře spát". Je k dispozici i volně ke stažení, takže můžete začít čerpat praktické návody a příběhy mnoha dětí (a jejich mnohdy znavených rodičů) třeba hned. Najdete v ní myslím vše, co k dobrému spánku dětí potřebujete vědět J.

Tímto se dostáváme k druhé části otázky, která se týká synových nočních stavů , ze kterých máte s manželem obavy. Vše najdete krásně vysvětlené ve výše zmíněné knize, ale než si ji přečtete, alespoň stručně se dotkneme toho, oč se jedná.

Rozumím tomu, že tyto stavy, kdy nevíte přesně, co se s chlapečkem děje, zda nemá z něčeho strach, případně, zda se nejedná o nějaký vážnější zdravotní problém, vypadají mnohdy až děsivě a naplňují Vás obavami. Jsem ráda, že Vás mohu v tomto směru uklidnit. Nejen, že se z největší pravděpodobností o žádný zdravotní problém nejedná, ale syn neprodělává v noci žádné hluboké úzkosti a strachy, dokonce nejde ani o žádné hrozivé sny.

Oč se jedná: dítě přechází během noci z fáze hlubokého spánku do fáze neúplného probuzení (dítě polospí – polobdí) a zase zpět, do spánku hlubokého. Přechodová fáze je u většiny dětí plynulá, méně nápadná – dítě se pouze zavrtí, otočí, něco si zamumlají a opět upadnou do fáze spánku hlubokého. U části dětí, ke kterým zřejmě patří i Váš syn, jsou tyto přechody kostrbatější - déle zůstávají ve fázi polobdění a tam se právě odehrává ten noční pláč, křik, případně výrazné pohyby, kopání nohama apod. Nejde o sen, ale neúplné probuzení a déle trvá, než se pak dítě dostane zpět do fáze hlubokého spánku. Jedná se v podstatě o to, že není stále dokončen proces dozrávání mozku a proto tyto přechody nejsou tolik plynulé. Vše by se tedy mělo upravit samo, společně s dozráváním mozku. Protože děti v této polobdělé fázi příliš nereagují na jakékoliv uklidňující taktiky, naopak někdy se zdá, že uklidňování děti ještě více rozrušuje, nejlepší, co můžete udělat, je dítě v postýlce zkontrolovat, případně pohladit a počkat, až se samo zklidní tím, že se opět propadne do hlubokého spánku. Nejedná se o nic nebezpečného a pokud dítě jinak prospívá a je spokojené, jak píšete, není třeba se znepokojovat, jen to přijmout jako jednu z vývojových, tedy přechodných záležitostí, která sama odezní.

Držím Vám palce, ať se spaní daří!

Míša