Dobrý den, z vašeho dotazu rozumím, že se nacházíte v komplikované situaci. Jste ještě hodně mladá a na dítě se možná ještě necítíte dostatečně zralá a připravená. Na druhou stranu máte dobré zázemí a partner i rodina příchod dítěte vítá, což nebývá samozřejmostí. To že necítíte co byste asi očekávala, může být ovlivněno romantickými představami žen o těhotenství a dítěti a také hormonálními změnami, které teď ve vašem těle probíhají. Ne nadarmo trvá těhotenství 9 měsíců, kdy si žena na očekávané dítě teprve zvyká. Samozřejmě asi jinak vnímá těhotenství žena, která po dítěti touží a jinak žena, která jej nečekala. To že jste zaskočená, smutná a cítíte se naštvaně a nevíte, jak se k situaci postavit je legitimní a normální pocit. Nemusíte se za svoje pocity cítit provinile ani si je vyčítat. Je však potřeba učinit rozhodnutí, protože možnost přerušení těhotenství je časově omezená. Možná jste se mohli s partnerem lépe domluvit, než jste informací o vašem těhotenství řekli celé rodině. Takto jste teď navíc pod velkým společenským tlakem. Přece jen jde o vaše a partnerovo dítě a proto byste o něm měli rozhodovat jen vy dva. Je to sice vaše tělo, ale dítě, které čekáte je také otce, nejen vaše, to byste při rozhodování měla brát v úvahu. Ano rizika a komplikace spojené s přerušením těhotenství a s možnými potížemi při dalším otěhotnění objektivně existují a je proto s nimi potřeba také počítat. Na druhou stranu byste možná později byla psychicky lépe na péči o dítě připravena. Studium školy souběžně s péčí o dítě je náročné, ale ne nemožné. Obzvlášť když má matka zázemí v partnerovi a rodině, kteří s péčí vypomůžou. Rozhodnutí je ale na vás, je potřeba vzít v úvahu všechny okolnosti. Pokud se rozhodnete jakkoliv, je dobré informovat i rodinu o svém rozhodnutí, když už je do situace zapojena a vysvětlit jim svoje důvody. Pro další dobré rodinné vztahy je to důležité. Dále bych vám doporučila kontaktovat psychologa, který by vás mohl složitým obdobím rozhodování doprovodit a pomocí vám dojít k nějakému závěru. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

popisujete situaci, kdy má tatínek snahu pečovat o děti i po rozvodu, ale kontakt s mladším dítětem neprobíhá dle jeho představ. 

Je pozitivní, že se tatínek nezalekl ani péče o dcerku v batolecím věku, nicméně určit věkovou hranici, kdy je dítě připravené pobývat u druhého z rodičů na návštěvě, nelze. Rozsah styku s dítětem samozřejmě bývá často dán soudně, ale kdo zná potřeby svého dítěte lépe než jeho rodiče? 

Jsou to ideálně právě rodiče, kteří by měli postupovat ve shodě , v tomto případě tedy najít  pro všechny přijatelné tempo při  postupném rozšiřování styku s dcerkou. Vzhledem k věku holčičky předpokládám, že rozchod rodičů není úplně dávná událost a domnívám se, že ještě  mohou na obou stranách pracovat zjitřené emoce, objevují se např. různé obavy. 

Z tohoto důvodu bych se přikláněla k tomu, aby se vztah mezi rodiči pokud možno nejprve stabilizoval a zklidnil. Zatím bych zkusila téma návštěv u otce odložit  a dál využívat  častějších procházek, které holčička zvládne i bez matky, případně návštěv dětí u matky  apod. Věřím, že postupně obavy u maminky poleví a pobyt u tatínka nakonec zvládnou sestřičky společně.

Protože sama píšete, že si dívenka pomalu utváří k otci vztah, nemá obavu s ním jít na procházku apod., vypadá to, že budování citového pouta mezi tatínkem a dcerkou je na dobré cestě a neobávala bych se toho, že kvalita  jejich vztahu bude do budoucna nějak narušena tím, že ke kontaktu nebude hned od počátku docházet v nově vytvořeném zázemí. 

Přeji tedy hodně radosti i trpělivosti při výchově.

Míša

Dobrý den, potíže vaší dcery jsou pravděpodobně již závažnějšího charakteru a je potřeba je řešit ve spolupráci s ošetřujícími lékaři a dětským klinickým psychologem. Obecně bych doporoučila dceři nabízet tu stravu, kterou toleruje a přijme, do jídla ji nenutit, chovat se přirozeně, potíže nezveličovat, nedělat scény, vytvořit klidné a příjemné prostředí k jídlu, jídlo podávat na stejném místě, dodržovat stejný postup, rituály, kontaktovat co nejdříve dětského klinického psychologa. 

Dobrý den, i když se hyperaktivita jako taková nedá ještě u novorozence, nebo velmi malého dítěte diagnostikovat, tak její znaky většinou bývají patrné v chování a projevech dítěte většinou již v tomto útlém věku. Hyperaktivní miminka bývají často dráždivější, plačtivější, mají problém se zklidněním, se spánkem, také vývoj dítěte často neprobíhá zcela plynule, objevuje se například přeskočení některých přirozených vývojových fází, v chování a vývoji dítěte jsou patrné výkyvy. Pokud byla vaše dcera hodné a pohodové miminko a batole, které dobře jedlo a spalo, pak není příliš pravděpodobné, že by se u ní náhle "objevila" či vznikla hyperaktivita. Změna v jejím chování pravděpodobně souvisí s jejím vývojovým obdobím, s příchodem období vzdoru, kdy se dítě snaží prosadit svoji rodící se osobnost a upozorňuje na sebe. Takové chování je v tomto období naprosto přirozené a normální, jedná se o důležitý vývojový krok kupředu (i když pro rodiče je toto období často náročné). Příchod sourozence zastihl Vaši dcerku právě v tomto období a protože narození dalšího dítěte přináší významnou změnu v zaběhnutém rytmu celé rodiny i staršího dítěte, je reakce na příchod sourozence také zcela přirozená a projevy období vzdoru se příchodem sourozence mohly ještě prohloubit, může se projevovat i žárlivost. Přistupujte tedy k dceři klidně, laskavě, pokračujte v jejím zapojování do péče o sourozence, vysvětlujte jí, proč se s miminkem některé činnosti dělají, povídejte si s ní. Všechny společné činnosti by se však neměly točit kolem péče o mladšího sourozence, věnujte se dcerce také samostatně, vhodné je trávit čas společnou hrou, zaměstnejte ji, aby vybila přebytečnou energii, malé děti rády pomáhají při běžných denních činnostech v domácnosti, mají rády pohybové a rozvíjející aktivity, zvážit můžete i nějaký vhodný kroužek a také mateřskou školku, pokud tam dcera ještě nechodí. Dbejte také na to, že si vyhradíte čas pouze na dceru a někam s ní třeba půjdete (návštěva dětského představení, zoo, společné chození například do cvičení pro matky s dětmi apod.). Do hlídání mladšího sourozence v těchto chvílích zapojte tatínka, nebo někoho dalšího z rodiny. Společně strávené chvíle, kdy Vás má dcera výhradně pro sebe a nemusí se o Vaši péči a pozornost dělit se sourozencem jsou pro ni velmi důležité, obdobně se alespoň někdy samostatně věnujte také mladšímu dítěti. Vývojové období vzdoru odezní samo, tak jak přišlo, důležité je, jak je přečkáte a zvládnete, ve výchově je potřeba hodně trpělivosti, lásky i důslednosti. S pozdravem