Diskuze DNE (strana 8) - diskuze

RE: a co chrchlajici prodavacka ??
To je taky radost.

RE: S nemocným dítětem do MC
Zrovna před pár dny jsme se o tom s kamarádkou bavili. Začali jsme chodit do MC a jedna holčička tam byla dost unudlaná (bez maminky, byla tam v miniškolce). Ptali jsme se na to tety "hlídačky" a bylo nám zděleno, že s maminkami soucítí, že prostě někdy opravdu potřebují pohlídat a do školky je s rýmou nevezmou...Takže unudlánky tolerují. Sice je to krásné, ale mě to vadilo. Do MC chodějí menší děti než do školky, náš trouba ještě občas nějakou tu hračku strčí do pusy a když jsem viděla tu hilčičku...Za mě ne, já bych prcka nachlazeného do mC nevzala.
Je teda ještě rozdíl, když je dítě nemosné a když to má chronické, třeba alergii, to je samozřejmě něco jiného...

RE: S nemocným dítětem do MC
me to vadilo desne moc..ale zaseja je brala cilene do takovych mist,at se obijou nemocemi a na rozdil od jinych deti to pomerne slusne ustali...ve skolce me to bude stvat poradne,protoze,pokud budu pracovat,musim kvuli nejake slepici co nakazi ostatni deti zajistit hlidani a lecbu a cerpat nevim co vse at se deti radne vyleci...

RE: S nemocným dítětem do MC
To je samozrejme neprijemne.
My tu teda klasicka MC nemame,ale treba na hlidani na fitness classes na to meli jasna pravidla a nesmelo se tam privest dite ani s rymou a pod.V posilovne to asi az tak nekontrolujou a Violka se mi tam za jendu navstevu osklive nakazila.
Na druhou stranu jsem byla na te druhe strane,kdy Vio mela pruhlednou rymu a ja se ji bala kamkoli vzit.Pak mi doktorka rekla,ze nemocna neni,ze ma jen nejakou alergii.Takze pokud ma jen cervene oci a trosku pruhlednou rymu,tak ji beru a nekdy na me nekdo blbe kouka.Jenze ted i do skolky se s parkrat zasmrkanim jit muze.To by jinak byly asi deti celou zimu doma.

RE: S nemocným dítětem do MC
ono to je strašně těžké rozlišit, jestli jde jen o rýmu z nachlazení nebo o nějakou infekci. S kašlajícím dítětem či dokonce po horečkách bych nešla, ale čekat až enbude vůbec nic, to bychom mohli čekat do jara. Ono je to jiné se skoro 3ročním a jiné s půl ročním. Takže třeba minulý týden kdy měly obě děti jen mírnou rýmu jsem do centra šla na výuku jazyků, kam vím že chodí maminky co mají také už batolátka. ale třeba na vyrábění maminek už ne, protože tam chodí 2 maminky co mají miminečka.
vím, že jsem se taky párkrát zlobila, a dotyčné mamince to i hned na místě řekla. s dtíětem co má zelenou rýmu a nekecám fakt tam jedna přivedla 5ti letou holčičku (starší sourozenec)s šíleným kašlem, které jí odmítli vzít ve školce...a ona s ním příjde mezi miminka.

RE: S nemocným dítětem do MC
matka by měla vědět jak na tom dítě zdravotně je. Určitě bych na to dávala pozor. Pak je to takové začarované kolo a děti jsou nemocné pořád. To je jako když máte přijít na kontrolu a jsou tam hodně nemocné děti. Zásadně odmítám chodit v pondělí na kontrolu. Protože po víkendu je tam vždy nával. Přeji všem ať děti jsou zdravé, protože to je to nejdůležitější na světě. 

RE: S nemocným dítětem do MC
také by mě mrzelo, kdyby Eliška zbytečně onemocněla. Ale je to opravdu jiné, když má dítě chronickou rýmu a když má zelenou nudličku nebo kašel. A kde jsou malí mimísci, vzít třeba tu pětiletou holčičku, co má takovou rýmu a nevzali ji do školky, je sobeckost a neohleduplnost vůči ostatním. Chápu, že je mamince doma samotné i smutno a do centra se těší, ale přeci jen, když je to takhle, raději si s marodem užít doma nějaké to pohádkové dvd a když je bez teploty, třeba i procházku venku.

RE: S nemocným dítětem do MC
My jsme zacli chodit do tanecni. Mala je tam nejmladsi a minulou hodinu ji zkoro celou prorvala. No a ted chytla v patek rymu, dnes je uz o hodne lepsi, smrka jen zridka. Moc tam s ni dnes nechci jit, pac vim ze zas bude fnukat a ryma se ji vice zpusti. Lektorka bude muset zas utesovat a jeste ji utirat nos. (rodice tam s nema byt nemohou, aby se vice deti soustredily na tancovani, takze sedim v chodbe a cekam )Manzel mi rika at jdem, ze ma tu rymu jen trochu, ze na co to platil, kdyz tam nebudem chodit atd. atd. Sak to znate. Ted babo rad. Manzel bude nastvany, ze jsme tam nesli a bude zas prudit ze uz dalsi kurz platit nebude a na druhou stranu mi je zas lito te lektorky. Codi tam jen 5 deti. 

RE: S nemocným dítětem do MC
No mě to vadí hodně. Pokud má dítě rýmu průhůednou na začátku, mělo by být aspoň 2 dny mimo kolektiv, protože to může být infekce. Pokud je to chronický, tak je to něco jinýho.
My si ale přinesli z MC pneumokoka do uší protože tam bylo pár dětí se zelenou rýmou. Takže mě to hoooodně vadí. Chdila jsem tam s malou od 3 měsíců a v zimě to bylo fakt dost utrpení.
Takže za mě, pokud má dítě rýmu a kašel, byť bez teplot, tak do MC NE!!! už kvůli těm mrňatům. Pokud to má chronický a mudra nenajde důvod proč ne, tak ok.

RE: S nemocným dítětem do MC
Nejen MC a nejen rýma.Ta ryma jde vidět.Horší jsou prujmy.Nebo hnusné kašlaní.Ted v létě byla na veřejném koupaliští dívenka s neštovicema.Fuj.
Vadí mi to dost.Ja svoje děti nechávam doma už při prvních naznácích.A to nemám hlídací babičky.Všechny ty slepice maminky co takhle vodily nemocné děti do školky měly babičky co jim pomáhaly.Tak,že vymluva nemám hlídaní byla zbytečná.Zvlášt jedna mě štvala-její kašlajíci dítko začalo vždy kašlat těsně u Zuzi a ještě si nezakrylo pusu.

RE: S nemocným dítětem do MC
Je to nezodpovědné. Já chápu že se to dítě těší na tu návštěvu a že může stropit nehezkou scénu že tam jí nemůže, ale tak snad mám mozek v hlavě   Zrovna teď o víkendu jsem se vytočila, byli jsme nakupovat v obchodním centru a tam u jídla v restauraci mezi dětma seděla holčička s neštovicema, včetně malého brášky. Všichni dospělí se s miminkama odtahovali, ale rodiče jen jedli a povídali si spolu, vůbec neřešili. Já tedy nevím do kdy jsou neštovice infekční, ale to nemůžou počkat až to aspoň nebude tak strašně okatý namazaný celý obličej???  

RE: S nemocným dítětem do MC
to mi neco rika :) nastesti ja do mc nechodim a kdyz souz deti marod tak sme radsi doma a dnes sem mela jit ke kamosce a tato zrusila .Jeji bobek mali mel rymu :))

RE: S nemocným dítětem do MC
jako pokud to není zelené z nosu a jen dítě trochu soplí, tak mi to nějak zásadně nevadí, malý má třeba slabší rýmu při růstu každého zubu, ale pokud ví maminka, že je dítě nemocné, nebo že ještě není vyléčené, tak je to od ní nezodpovědné, už jen tím, že může nakazit ostatní, nebo tím, že její dítě jetšě není v pohodě. já když je malý nemocný, nechodím, ale ve školičce kolikrát lítají děti s nudlama jak tráva a maminka ještě volá přes celou hernu, "Lucinko, pojď sem, utřuti nosánek" a usmívá se a říká, že je nachlazená.

RE: S nemocným dítětem do MC
ono je nemocné a nemocné, nějaké doznívající už nepřenosné nachlazení mi nevadí, ale zelené infekční nudle a vlhký kašel teda ano, je to bezohledné jak vůči ostatním tak vůči vlastnímu dítěti, kterému se mimo klid domova může ještě přitížit. já malou mezi děti v nemocném stavu neberu, ale zrovna dnes na cvičení jedna maminka poprosila, jestli by se nemohlo zatopit, že je tam zima a malý je nachlazený

RE: Nechceš se mnou dítě? Nevadí...
Nemůžu posoudit. Já vím jen to, že když jsem měla odlišné představy o životě se svým ex, byl to důvod aby se z něj stal ex. Byli jsme spolu 5,5 let a on že se nechce ženit a dítě až za někdy hodně dlouho po třicítce. Já jsem mu pořád, když jsme navázali na toto téma, říkala, že to chci jinak a až budu mít tu potřebu, že se s ním rozejdu. Pak jsem to jednoho dne udělala a on to nechápal. Ale já už jsem byla pevně rozhodnutá.
Pro mě osobně je důležité, jít do toho společně se svým partnerem. Pokud bych tuto potřebu se svým partnerem nesdílela, je to pro mě důvod k rozchodu, rozvodu.

RE: Početí dítěte bez vědomí partnera
Věřím, že touha po dítěti dokáže být tak silná, že se žena sníží k takovému činu. Jsem ráda, že u nás tato situace nemusela nastat, i když Mišulka byl třeba neplánovaný, ale překvapení jsme byli oba, nejen Lojza.  Dřív bych si něco takového netroufla napsat, ale mám známou, která se něčeho podobného dopustila a stálo ji to vztah. O dítě vyloženě prosila spoustu let a psychicky na tom byla už tak zle, že svého druha prostě podvedla v tom smyslu, že antikoncepci opravdu vysadila. Chlap zmizel, ale ona byla šťastná, že bude konečně maminkou. Všichni tehdy odsoudili toho muže, že prchl, já si ale myslím, že měl právo na svobodnou volbu, když miminko přišlo na svět takovým způsobem...

RE: Početí dítěte bez vědomí partnera
Partnerovi bych toto neudělala - jiná věc by byla krátkodobá "účelová" známost      

RE: Početí dítěte bez vědomí partnera
byt lesbicka,tak tak chlapa vklidu zneuziji,partnerovito neudelam,je to na obouch a pokud to nelze prekonat,musi to resit oba...

RE: Početí dítěte bez vědomí partnera
do toho bych nešla. Já jsem vždy chtěla rodinu a aby jsem obešla pratnera to ne

RE: Početí dítěte bez vědomí partnera
težko říct... nikdy mě taková touha po miminku nezachvátila, abych to udělala...ale kdoví co s člověkem udělají hormony, biolog.hodiny tikajicí velice silně, a touha... težko se o tom dá spekulovat..ted řeknu neudělala bych to..a možná kdyby mě táhlo na 30 a neviděla byhc jiný smysl života než to mít dítě, a partnera,kterej furt tvrdí na všechno čas..možná by se to stalo "omylem"..nevím..

RE: Početí dítěte bez vědomí partnera
Názory na toto téma se můžou podstatně lišit, když je člověku 25 nebo 35, 40 a kdo se do takové situace a věku nedostane, nemůže soudit. V dlouhodobějším partnerském vztahu bych do toho takhle vědomě nešla. Pokud by partner dítě nechtěl vůbec, nebo jen mlhavě a v nedohlednu, znamenalo by to pro mne naprostý rozpor v životních názorech a hodnotách a v takovém vztahu bych nezůstala. Ale pokud se někdo přiblíží čtyřicítce, žádný vážný vztah nemá a pokusí se využít nějaký nezávazný flirtík (pokud by si to pánové neohlídali jinak   ), tomu muži pak zmizí ze života a nic po něm nevyžaduje, tak ač to asi není úplně etické, tak to vůbec neodsuzuju a tyto ženy naprosto chápu.

RE: Početí dítěte bez vědomí partnera
ženská je schopná všeho i tohodle. Já s tím teda nesouhlasím a myslím si, že bych to nikdy neudělala, ale kdo ví, že  .
Zase na druhou stranu, když chlap to dítě tak strašně nechce, tak ať se spoléhá sám na sebe a ne na to, že partnerka bere prášky 

RE: Početí dítěte bez vědomí partnera
Když čtu toto téma, jsem hrozně šťastná, že jsme si to s manželem (tehdy přítelem) vyjasnili už dávno - "děti určitě joo, zhruba kolem třiceti"... Kdybych měla náznaky, že děti nechce nebo si to rozmyslel, určitě bych se s ním rozešla. Naštěstí to u nás bylo spíš naopak - já bych ještě trochu počkala, ale on už chtěl, abych mu slíbila, kdy už začnem :-)))...
Bohužel život je těžkej a komplikovanej a znám spoustu párů, co jsou teď v blbé situaci - kdy maj chlapi nůž na krku - buď svatba/dítě nebo konec - a ty holky chápu, ve 30 je prostě nejvyšší věk to min. začít řešit.
Ale ženská, která si vyloženě naschvál pořídí dítě proti vůli partnera je podle mého sobecká - nemyslí na své nenarozené dítě, kterému naschvál připravuje takhle smutnej start do života (odmítnutí jedním z rodičů).

RE: Početí dítěte bez vědomí partnera
Asi kdybych byla sama a chtela dite, tak bych nejakou jednorazovku splasila. Pak bych mu dala vedet, ze bude tati, pokud bych teda na nej mela telefon a vedela bych, ktera jednorazovka to byla

Pepovi bych to neudelala, toho jsem dokonce vzdycky i varovala, ze jsem akorat plodna, at si da pozor a pousti tam jen holcici spermie (chtel totiz holcicky)

RE: Početí dítěte bez vědomí partnera
dítě má právo na dva milující rodiče a pořídit si mimčo bez vědomí partnera, když vím, že dítě nechce je podraz  
pro mě je to spíš důvod k rozchodu, pokud jeden chce delší dobu dítě a druhý zásadně ne  

RE: Početí dítěte bez vědomí partnera
Dle mě může být touha tak silná, že se k tomu žena rozhodně. Já osobně poprvé otěhotněla fakt neplánovaně (i z mé strany) a tak se vysloveně těším jak se domluvíme, že budeme mít miminko a budeme se o něj snažit (svým spůsobem už se snažíme). Podle mě je to hezká součást těhotenství a pak dítěte.
Dítě mají dva, starají se o něj dva, finančně ho živí dva a ze začátku spíš asi muž když je žena na RD. Proto by měl mít stejné právo se na rozhdnutí podílet.
Asi i hodně záleží na povaze a celkovém utvoření ženy a na jejích morálních hodnotách atd...někomu to asi ani nepříjde špatné.

RE: Početí dítěte bez vědomí partnera
  tak to je umě ten největší podvod jaký může člověk ve vztahu udělat, nevěra je proti tomu nic. dítě je na celý život jak pro ženskou tak pro chlapa a takhle ho obelhat je zlí i kdyby chtěla nevím jak.
Znám případ kdy holčina doufala že porazí svou sokyni v lásce tím že otěhotní. Pochopitelně vísledek šel do mínusu. Hoch se přiznal k děcku od první dostal kopačky a těhotné dal vale sám a není se mu co divit.

RE: Početí dítěte bez vědomí partnera
znám min. 3 ženky, které to udělali, ať už pro "udržení chlapa" (neudrželo ho u ní ani těhotenství) nebo že ony chtěli a on ne. jako já nevím, já bych toto nikdy neudělala, protože pokud jsou na toto téma rozdílné názory a třeba už delší dobu tak pak ti lidi k sobě asi nepatří, rozhodně bych ale partnera takto nepodvedla a mě by osobně vadila myšlenak, že já dítě chci a partner ne.

RE: Početí dítěte bez vědomí partnera
tohle podle mě udělá jen nevyrovnavná, nebojím se říct dokonce labilní až narušená osobnost. Nebo pokud někdo udělá jen pro udržení chlapa jak píše ivulisek, tak hloupá a naivní... chápu, že existují strašné případy, např. kdy dítě zemře tak některá žena chce honem druhé a názor parntera ji nezajímá. Nebo je mi 40, jsem bezdětná protože manžel odmítl jít na testy a u mě po desítkách vyšetření zjistli, že já jsem dokonala plodná, tak s novým přítelem chci okamžitě otěhotnět. Ale právě za těmito příklady stojí obrovské či dlouhodobé trauma...
souhlasím s názorem sexuologa, je to srovnatelné se znásilněním, jehož se taky dopustí jen psychopat.

RE: Početí dítěte bez vědomí partnera
jednu takovou znám. Jen díky nechtěnému dítku uhnala toho , kterého chtěla. Jsou spolu druhý rok a kupodivu jim to zatím celkem klape...I když je důležitý fakt,. že ten dotyčný je neuvěřitelný flegmatik...

RE: Početí dítěte bez vědomí partnera
Neudělala bych to. Zaprvé si myslím že bych s člověkem který nechce děti vůbec nebyla, protože bychom se prostě nedokázali shodnout na pro mě dost zásadním tématu. Zadruhé, pokud bych to udělala a on mi to někdy vyčetl, že jsem chtěla dítě jen já a on ne, tak bych ho asi zabila. A kdybych byla ještě ve 33 letech sama svobodná a chtěla bych miminko, nechala bych si ho udělat bez jakéhokoliv závazku pro druhou stranu, i kdyby to mělo být anonymně.

RE: Početí dítěte bez vědomí partnera
Možná si dokážu představit,že je mi už něco po třicítce,nemám partnera a moc toužím po miminku (i když jsem to nezažila) a tak využiju nějaké jednorázovky ke splození dítěte.Ovšem s tím,že onoho "dárce spermatu" pak nebudu uhánět o alimenty,jak píše Val.J35.Ale abych tímhle způsobem podvedla svého přítele,o kterém bych věděla,že dítě určitě nechce,to bych nedokázala.Jak bych se mohla z těhotenství a pak z miminka naplno radovat,kdybych věděla,že on k němu nemá v podstatě žádný vztah,protože ho nechtěl.Takový partner by podle mě ani nebyl pořádnou oporou a pomocí v péči o dítě.Možná se u některých po narození názor změní,ale na to bych moc nesázela.Taky jsem znala holku,které "selhala" antikoncepce a všichni věděli,že si tím toho kluka chtěla pojistit,protože byla hrozná žárlivka.Je pravda,že jsou spolu dodnes,ale jestli jsou šťastní,to nevím.Neviděla jsem je od gymplu.Každopádně jak už tady některé holky zmiňovaly,pokud chlap opravdu dítě nechce,tak by neměl spoléhat jen na antikoncepci ze strany své partnerky.

RE: Početí dítěte bez vědomí partnera
Ja uz jsem sem psala vcera ,ale zrovna se to nejak neulozilo.
Nicmene - ja bych to neudelala! Teda, nikdy jsem v takove situaci nebyla,tak nemuzu rict na 100%,ale rozhodne bych to nechtela udelat.
Prijde mi to hnusny a ulisny a taky sobecky.Navic doufam,ze mam i jine komunikacni schopnosti se na vecech nejak dohodnout jinak.

A to, co by mi vadilo asi nejvic po technicke strance je to,ze bych s tim musela zit a mit to pravdepodobne na taliri pri kazde hadce nebo by mi bylo receno,at se postaram a vstavam,hlidam dite ja,kdyz jsem ho chtela ja.
Byla jsem v podobne situaci co se tyce vztahu a presne tohle byl muj rozhodujici duvod...bylo mi receno,ze mi bude odpusteno a vsechno,ale vim,ze ja bych byla uz naveky ta spatna v tom vztahu a s tim jsem zit nechtela a mit to stale na taliri pri kazde neshode uz vubec.

RE: Početí dítěte bez vědomí partnera
když jsem byla mladá a blbá a hlavně nezkušená, neznalá situace co je vůbec to-mít děti, tak bych to možná udělala. Poté co jsem zjistila jak moc je to zodpovědné, jak mě to provází celým mým poporodním životem až do smrti, jak je důležité aby i otec svoje děti chtěl a miloval je, jak je nebezpečné a nemorální říct pravdu do očí nejen otci ale hlavně tomu dítěti, které se rodí čisté a důvěřivé...tak potom už vím na milion procent že bych to nikdy neudělala. těžko se ale takhle uvažuje holce, která otěhotní v 18 s ,,nespokojeným,, ženáčem a myslí si že spasí svět.

RE: Početí dítěte bez vědomí partnera
já nevím jak vy, ale já stejně počala bez vědomí partnera. Vysvětlím: dítě jsme chtěli oba dva a hodně dlouho. Ale stejně jsem se po každém "zaspermatování" neptala, zda už můžu počít dítě.... Prostě jsem počala a on u toho nebyl. Dle odborníků totiž ono oplodnování trvá(nastane) i několik hodin,(dle některých i až za tři dni), a několik hodin jsme spolu max v noci a to spím, a né abych myslela na to, jestli zrovna počínám dítě anebo nepočínám dítě....

RE: Je nějaké povolání, které byste u partnera nesnesli?
Pornoherec je silné kafe a nikdo to nedělá z lásky k sexu, ale z lásky k prachům... Až bych si dovolila tvrdit, že všichni s tímto tu dráhu rozjížděli... K tomuto patří i ti profispolečníci.

Krom těch jmenovaných bych snesla snad všechno. Vždycky se jeden tomu druhému nějak přizpůsobí pokud spolu chtějí být.

RE: Je nějaké povolání, které byste u partnera nesnesli?
ano, ty co jsi vyjmenovala bych taky neskousla, i když politika možná jo, to nevím, každopádně můj manžel jezdil kamionem 7 let. Přestal když se nám narodil Honzík. Momentálně ale možná opět na kamion půjde pokud sežene práci, aby byl doma i v týdnu a měl o dost víc peněz než teď....bohužel no.

RE: Je nějaké povolání, které byste u partnera nesnesli?
mě napadlo, že možná nějaké hodně smradlavé povolání, něco jako pracovník fekálného vozu, a pro mě jako městskou holku i někdo kdo smrdí krvaským i koňským hnojem by mi po vyšumění slepé zamilovanosti asi přes práh a do postele už vůbec nesměl :-)

RE: Je nějaké povolání, které byste u partnera nesnesli?
tak asi tak to, co píšeš. plus vrcholový sportovec, velký dobrodruh, bezcharakterní lump - což může být ledasjaké povolání.
vážně nevím, když to mezi dvěma opravdu funguje, neměla by být profese na obtíž, ne?

RE: Je nějaké povolání, které byste u partnera nesnesli?
pornoherce asi ne ,ale s divadelnikem ziju 11 let a uplna pohoda :-) je pravda ze je porad pric to sou zkousky a predstaveni a predstavby a premiery zajezdy ,ale odma ten klid :ta pohoda .Obcas se v praci na premiere napere jak cune vyzna lasku herece a jde domu :D a ja mam aspon volnasky do divadla a deti tam chodi pravidelne :))

RE: Chtěla byste za partnera gynekologa?
Ten článek jsem si četla.Myslím,že je to povolání úplně normální.Kdyby byl manžel gynekolok dokazála bych s ním žít.Jeho práce by mi nevadila.

RE: Chtěla byste za partnera gynekologa?
Konečně téma pro mne! Samozřejmě, že bych to časem skousla, občas provedla sérii přepadovek a pak by se vidělo anebo taky nevidělo, že jo  Z osobního hlediska by mi nevadilo soužití s hrobníkem, pohřebákem či patologem. mají ohromně zajímavou práci. Kámoščin manža si přivydělává jako hrobník a je to fajne chlap, nijak se na něm neprojevuje jeho povolání, tedy kromě sobot, kdy má největší frmol.... Kdybych byla z vulgárnějšího etnika, asi bych dost ryla do svého gyndaře, v tom smyslu, jako "tak, co, jakou píp jsi dneska viděl?" Toto povolání k tomuto vulgárnímu pojetí přímo svádí.  Asi bych si i víc oblíbila gyn.prohlídky a kontroly. ALE! následně jako lékaře u porodů bych toho svého gyndaře partnera nechtěla ani za zlatý prase... Nějak mi neštymuje to spojení porodník-můj gynekolog-můj partner v jednom. No radši užv nebudu víc rozvádět, i když mne ot láká moc.

RE: Chtěla byste za partnera gynekologa?
ne,zadneho doktora..mam je ajko kamarady a to mi staci 

RE: Chtěla byste za partnera gynekologa?
Každý člověk má nějaké deformace z povolání, takže já jako servírka v jednom kuse kontrolovala, jestli je vše v pořádku a tak bych měla obavy, jestli i můj drahý by potom neměl nějakou tu deformaci z povolání a asi bych u každého sexu měla obavy, že je to vlastně i jako prohlídka....chápete mě jak to myslím. Připadala bych si pořád jak pod drobnohledem. A co se týče toho, že v práce během směny vidí xxx rozkroků-nad tím jsem nepřemýšlela, mě by to spíš vadilo z toho důvodu co jsem napsala....

RE: Chtěla byste za partnera gynekologa?
      Krásná otázka, viď Dani?:DD Já si myslím že by mě to trochu vadilo. Asi bych s ním dokázala žít, no , ale žárlivost by tam asi byla dost velká. Nebo spíš takový ten pocit že jak si to může doma ještě vychutnat ten pohled na nahou ženskou když jich v práci má kolik chce:( Nevím jestli bych přežila kdyby mě měl můj partner odrodit. Nebo spíš, jestli by to přežil on        

RE: Chtěla byste za partnera gynekologa?
no že bych ho přímo chtěla se říci nedá, ale seznámit se třeba na studiích, a pak se stal gynekologem, tak kvůli volbě povolání bych ho určitě neopustila.
Ona gynekologie je v podstatě jeden z těch pohodovějších lékařských oborů. v 90% za vámi chodí zdraví pacienti...

RE: Chtěla byste za partnera gynekologa?
To je jako otázka pro Sphinx?  Nevím, asi by mi to nevadilo, práce jako práce podle mě. Nemyslím, že šťourat se každej den v útrobách žen by bylo bůhvíjak rajcovní.

RE: Chtěla byste za partnera gynekologa?
Nevadilo, práce jako práce. Spíš by mě zajímalo, jak to gynekologové snášejí, dívat se denodenně na pohlaví.  

RE: Chtěla byste za partnera gynekologa?
Na tuto otázku bych dokázala odpovědět, až když bych s gynekologem žila. Kdoví.  Zatím si říkám, že láska i hory přenáší, takže v tom nevidím problém. 

RE: Chtěla byste za partnera gynekologa?
jednu tu máme...těším se že odpoví :-)

RE: Chtěla byste za partnera gynekologa?
nevadiloby mi to,aspon bych nemusela na prohlídky nikam docházet a byloby to doma 

RE: Chtěla byste za partnera gynekologa?
Myslím, že nevadila. Je to práce jako každá jiná a nemyslím si, že by gynekologové koukali na své pacientky jako na objekty vášně nebo tak něco. Prostě zubař prohlíží zuby a oni frndu.. 

RE: Chtěla byste za partnera gynekologa?
nevidím v tom žádný problém, je to povolání jako každé jiné!  

RE: Chtěla byste za partnera gynekologa?
Proč by mě to mělo vadit. Já to beru jako, že to je doktor jako každý jiný. Je mi fuk jestli sahají do zadku, do žaludku, do střev a nebo do pochvy...Chlapy mají rádi zdravotní sestřičky a ty zrovna sahají jak do zadku tak na genitál a ještě jsou od různých tělních výměšků apod. Takže na tom mít z amuže gynekologa nevidím nic divného a ani bych to neřešila. doktor jako doktor :)

RE: Chtěla byste za partnera gynekologa?
je to profese jako každá jiná. Nevadilo by mi to. Hlavně bych to věděla už na začátku vztahu. 

RE: Chtěla byste za partnera gynekologa?
Tak pokud pominu fakt, že partnera nevybírám podle profese, tak musím říct, že lékaře obdivuju bezmezně a gynekology...nooo...měla jsem jednou příležitost sedět s jedním u stolu na pařbě a můžu vám říct, že to někdy byly fakt nechutný historky...jen jsem zírala, jaká dovedou být ženy čuňata   Takže gyndaře obdivuju také a velmi.

Určitě to dovedou doma odfiltrovat a na sex s vlastní ženou se těší, takže za mě - klidně!

RE: Chtěla byste za partnera gynekologa?
na vše se dá zvyknout, nedovedu si to nějak představit, ale asi by mi to nevadilo 

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
Tak já vylítla z hnízda ve 22 letech.S mým budoucím manželem jsme šli bydlet do podnájmu do Třince,protože tam našel práci v nemocnici.Takže poprvé jsme bydleli a žili spolu.

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
ja odesla v 18 akousek...ale jeste jsem parkrat u rodicu skoncila vzdy docasne  asi je to o podminkach a moznostech...ale urcite nechci at ve 30 jeste ziji s nama 

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
Tak to urcite zalezi na situaci,moznostech,penezich a typu/velikosti budovy,kde clovek u rodicu bydli.
Myslim,ze ale po skole a po 20letech veku by k tomu nejak clovek mel dospet.
Ja chtela bydlet sama odjakziva.Na skole jsem byla ale vlastne az do 20 let.
I tak jsme se v den co mi bylo 18 sebrala a sla bydlet k babicce na druhem konci Prahy.( nai ne tak kvuli nesziti se s rodicemi jako kvuli deptani od segry)Babicka jeste pracovala denni a nocni sichty.Starat se o sebe (prat,varit a pod nebyl pro me uz davno problem).Ale u babicky to bylo narocne,protoze je puntickarka a musela jsem furt lestit sporak a furt me za neco vynadavala,musela jsem zapisovat cas telefonovani a pak ji za to davat penize a hlavne,nesmela jsem privest nikoho na navstevu.Pak pro me jednou jeden kluk prijel a ja mu potrebovala neco ukazat (projekt do skoly s kterym mi mel poradit)- byl tam 5 minut,ale zrovna vesla babicka - poruseni pravidel a tak me tyden na to vykopla a sla jsem zpet k rodicum.  Tam jsem byla neco pres pul roku a pak jsem se vdala a zas odstehovala.
Meho byvaleho manzela brachove bydli stale u maminky a to jednomu uz je 35 - a jeste si tam do maleho krcalku ssebou nastehuji ruzne pritelkyne - hruza.Byla by mi hamba(a mamka jim furt pere a zehli).

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
Já odešla v 21 do Prahy za prací a myslím že u mě to už bylo tak akorát. Brácha z domu odešel v 26 a myslím, že mamka už byla ráda, že ho nemá na krku.  Obecně to vidím tak kolem té 20, nejpozději dejme tomu do 25..pak už je to jen lenost.

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
Já odešla v 18 ti, rok před maturitou. Takže jsem ještě chodila na střední. K tomu jsem dělala brigádu u MC donalda abych se uživila. Schválně jsem si našla kluka co už nebydlí u rodičů a já se k němu mohla nastěhovat.
Bydleli jsme tehdy na klasické ubytovně plné slováků, ukrajinců apod. V jednom pokoji s náma bydlel ještě kluk Mirek  Takže jsem šla vlastně ke dvoum cizím klukům, protože jsem se k tehdejšímu příteli nastěhovala po měsíční známosti. Má touha vypadnout od matky byla opravdu veliká. Když jsem pak začala pracovat jako sestřička našli jsme si s přítelem podnájem v paneláku a to už bez Mirka 
Strašně ráda na tu dobu vzpomínám, potkala jsem lidi, které normálně člověk nepotká (propuštěné z vězení, zloděje, flákače, ale i pracující a snažící se ukrajince apod.) strašně zajímavá sociologická sonda to pro mě byla.

Když jsem se po dvouch letech s tímhle přítelem rozešla bydlela jsem nějákou dobu sama v podnájmu.
Podle mě je ideální doba n avylétnutí z hnízda daná tím jestli člověk studuje a jeho sytuací doma a povahou a chutí se uživit.
Já se prostě s matkou nesnesla a odejít jsem chtěla už v 15 ti, ale to nešlo  takže jakmile to šlo šla jsem.

Můj manžel byl doma zase do 27. let. Nemusel platit nájem, maminka vařila, prala starala se, navzájem si nevadili tak proč ne. POtom se stěhovlai do menšího bytu z asi 8+ 1 do 1+kk, jeho sestře koupili byt a martin šel ke mě do podnájmu.

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
popvé jsem odešla hned v 18ti, ale brzy se vrátila, a pak ve 22 jsem začala žít se svým současným manželem.
Myslím si, že v okamžiku, kdy pracují. Takže v těch 19ti u vysokoškoláků ve 25ti.

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
ja odesla po skole, takze v 22 a rovnou jsem odjela do Anglie, po navratu jsem byla sice 2m doma ale jen do te doby nez jsem si nasla praci v Praze a sla do podnajmu. Takze bych to videla idealne po te skole. Znam lidi, kteri sice pracuji ale bydli doma, maji "mamahotel" a "fullservis" - to uz je potom jen o lenosti, pohodli a castecne vycuranosti.

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
V 15-ti jsem nastoupila na střední v jiném městě, bydlela jsem u tety a domů jezdila jednou za 14dní, týdně se to nedalo kvůli praxi. Někdy vyšlo i jednou do měsíce. Naučila jsem se starat sama o sebe, hodně jsem pomáhala tetě s malýma dětma, kdy se strejdou chodili do práce, takže jsem měla takovou průpravu do budoucna. Dodělala jsem školu a hned jsem se nastěhovala k Petrovi, takže domů už jsem se nevrátila. Bylo to měsíc před mýma 18-ti nama a do práce jsem nastoupila hned v těch 18-ti. Takže já jsem vyletěla dost brzo, ale nevadí mi to, myslím, že kdyby všechno bylo tak, jak mi to naplánovali ostatní, neměla bych se teď tak dobře.

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
já myslím, že ideální věk neexistuje, že to záleží na mnoha faktorech...a hlavně na finančních možnostech, sám se člověk těžko brzo osamostatní, pokud ho rodiče finančně nepodporují. myslím, že není až tak nutný odcházet od rodičů ihned po studiích, když jsou vztahy v pořádku. ale samozřejmě považuji za špatný, když jsou děti doma ještě po 30. a to jen z čiré pohodlnosti, protože je mamka obskakuje (k tomu ty matky mají sklony  ). s nikým takovým bych rozhodně nechtěla žít, dost to svědčí o povaze a přístupu k životu.

já z domu odešla po prváku na výšce, ale měla jsem to udělat dřív, klidně ještě na střední, ale to jsem neměla odvahu. vztahy v rodině byly(a jsou) vážně příšerný. podporoval mě můj otec, dostávala jsem od něj výživný a nějaký kapesný, zbytek jsem si vcelku pohodlně vydělala, protože jsem měla směšně malý nájem...přestože jsem tam bydlela sama. až o několik let později jsem začala žít s přítelem - jsem se do společného soužití nehnala.
můj přítel odešel od rodiny ihned po maturitě a pak dělal 5ti letý obor na vysoké 10let, protože se do toho musel nějak uživit..to si vůbec nedovedu představit, že bych zvládla...

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
Taky si myslím,že ideální věk nelze říct.Napíšu jak to bylo u nás.Nebudu se opakovat,že jsem v 18 ti byla vdaná a tak,že od 18.Zajimavé to měl Martin-v 17 mu umřela babička a odkazala mu byt.A on tam šel hned bydlet.Měl před maturitou,pak dělal výšku.Rodiče ho živili(neživili,klidně ho hajzlové nechali vyhladovět)Tchyně mu to tam chodila i uklízet,vařit mu,furt tam lezla.Až jí řekl,že ji tam tak často nechce,tak se urazila a měsíc ho nechali bez peněz a jídla za trest.
Ja nikdy v životě nebyla jen sama za sebe.  Trošku mi to chybí.Největší samostatnost mám vlastně až ted-paradoxně se třema dětma.

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
já šla bydlet sama na své 21. narozeniny a už je to 8 let a ještě jsem se nikdy nevrátila zpátky...

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
Nejprve jsem odesla v 18, situace se vsak vyvinula tak, ze jsem se musela vratit. Pak jsem s nasima bydlela jeste tri roky jako vdana pani, sami by jsme pronajem nezvladli. Hned jak to bylo financne mozne jsme se odstehovali, dokonce do jineho statu   . To mi bylo 24 a myslim, ze byl nejvyssi cas se postavit na vlastni nohy

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
Já odešla asi ve dvaceti, bydlet k přítelovo rodičům (už bych to nikdy neudělala) a už jsem se domů nevrátila. Pak jsme se přestěhovali po roce do domečku. Myslím, že to bylo tak bylo ideální.

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
uz od 16sem byla pryc na vikendy, a obcas sem spala u pritele v tydnu.. po marurite sme spolu hned bydleli... pak sem se potupne vratila na 4m dom a pak zas hura k novýmu chlapovi, kde sem doted... myslim si ze idealni vek neni.. kazdej je pripraven jinak, a v jinej vek:o)

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
Ve chvíli, kdy už není školou povinný a má nějakou tu práci. Takže tak mezi 18 až 25 rokem.
Já začla se starat sama o sebe a domů se vracet jen na návštěvu ve svých 25letech, cca půl roku potom co jsem dodělala školu a našla si práci. A to se svým mužem, oba jsme se vlastně osamostatnili tak nějak podobně :-)

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
Já jsem bydlela u našich do 30ti, ale jsou tam 3 bytové jednotky. V jedné bydlí naši, v druhé babi s dědou a ve třetí brácha. Druhý brácha jezdí na víkendy. Dům na vesnici, plno práce venku s prarodiči atd. proto jsem zůstávala do porodu tam, ale už jsem měla v pronájmu byt, kde jsme měli s mým tehdy budoucím mužem věci a kde jsme občas byli, občas jme byli u jeho táty, ale vařili jsme si samy, prala jsem mu a žehlila atd. Takže jsem před porodem žila na třech místech a bylo to dost náročné a pak v pokročilém stádiu těhotenství už i otravné.

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
Podle mne je to tak individuální, že nějaký ideální věk na odchod z domova není. Hodně záleží na tom, do kolika let člověk studuje, v případě VŠ zda ve stejném městě nebo někde dál, na rodinných vztazích a hodně taky na bytových možnostech. Jiné to je, když rodina žije v 2+kk nebo v dvougeneračním domě. My máme velký dům, kde si nemusíme překážet, takže pokud tu můj syn bude chtít být s námi i ve třiceti a třeba i s partnerkou, nic proti tomu namítat nebudu a žádný velký zásah do soukromí to nebude, byť ten dům není dvougenerační. Člověk může být samostatný, i když bydlí s rodiči a stejně tak to může být totální závislák, neschopný samostatného života, i když bude bydlet o pár ulic dál   Já jsem odešla z domu po ukončení školy a to ve dvaceti... odjela jsem na tři roky do Anglie, což bylo osamostatnění ve všech směrech   Po návratu jsem asi rok bydlela s přítelem, i když jsem stále měla u rodičů svůj pokoj. Pak jsem zdědila byt, takže jsem si začala budovat své vlastní hnízdo. Ale i dnes vím, že v případě potřeby, bych se do svého rodného hnízda mohla kdykoliv vrátit.

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
já jsem bydlela s našima do 26ti  . Pak jsem se odstěhovala do domečku, který jsme dávali s Radkem před tím do kupy, aby se v něm dalo bydlet. Takže sama jsem nebydlela nikdy.
Idelální věk nevím, každý to má jinak, někdo chce vypadnout, co nejdřív. Ale já si s našima rozumím, tak mě nic nenutilo odejít brzy, já jsem se tam měla dobře 

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
Myslím, že hodně záleží na podmínkách, ve kterých člověk žije. Já a můj muž jsme toho názorným příkladem. Můj manžel odešel na ubytovnu hned po maturitě v osmnácti, protože jeho rodiče měli před rozvodem a jeho otec je opravdu debil, se kterým se nedá mluvit, natož bydlet. Jeho starší brácha byl v té době na vejšce a mladší na střední. Jediný ze tří dětí nemá vysokou a jeho maminka mu to nikdy neodpustí a dost často připomíná.
Já jsem odešla úplně až ve třiadvaceti a rovnou do jiného města. A vlastně se mi nechtělo a mamka mi pak několikrtát do telefonu i brečela, že se jí stýská. Nejsem jedináček, ale ségra byla v té době na vejšce a domov brala opravdu jako mamahotel. Já jsem školu samostatnosti (i když ne samozřejmě finanční) dostala už na střední škole, protože jsem odešla studovat do téměř dvě stě kilometrů vzdáleného města. Na dva roky mě naši nastěhovali k babičce, která v tom městě bydlí, ale po dvou letech jsem dezertovala na privát. Takže naši do světa pustili puberťačku a vrátil se jim samostatný skoro dospělý jedinec. Vysokou jsem studovala nedaleko, takže jsem bydlela u našich a dojížděla jsem. A myslím, že jsem nebyla přítěží, ale s mamkou jsme měly nepsaně rozdělené úkoly, takže vše běželo jako na drátkách.
I dnes je moje rodina pro nás velkou oporou. Jezdíme tam co nejčastěji, i když je to docela daleko a můj muž je pracovně víc než vytížen. A kdy ž potřebuje s něčím pomoct, tak neřekne svému otci, ale mému.

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
jé já hodně brzy...já nejsem ten správný příklad. Ale u nás to bylo trochu složitější. Od 16 let jsem žila jen s otcem (alkoholikem), ale vařila mu, prala,on nebyl nikdy doma, jen v noci, takže jsem žila sama, o v 18 jsem šla úplně pryč, na ubytovnu pak už do svého nynějšího baráčku. Moje děti doufám tak brzy nevylétnou. Ideální věk bych viděla tak 23-26 let

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
Myslím, že po dokončení střední je to ideální. 19-20. Já odešla v 25 a bylo to hodně pozdě. Na rodiče jsem stále tak nějak fixovaná a oni na mě a nedělá to dobrotu, si myslím.

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
Odešla jsem ve 20, kdy jsem nastupovala do prváku na vejšku a bydlela na koleji, domů jezdila 1-2x měsíčně na víkend. Ve třeťáku se ke mě přestěhoval Tom, bydleli jsme na pokoji spolu, pak jsme se stěhovali do podnájmu na půl roku a v mých 25 do vlastního.To jsem se i oficiálně vystěhovala z bytu rodičů a vzala jsem si všechny věci a zrušil se pokojíček     Podle mě ideální věk se osamostatnit je po maturitě. Ale nemyslím tím hned vyletět někam do podnájmu, ale začít uvažovat o budoucnosti, o bydlení, nastoupit do práce nebo do školy.. děti semnou budou bydlet dokud budou chtít:)

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
Už mezi 17ti -18ti jsem hodně brigádničila a doma se moc nevyskytovala,naspořila jsem si slušnou hromádku a sní se 18-ti vydala do Brna,tady jsem vystřídala dva podnájmy-do třetího se nastěhovala za svým mužem.Krátce na to jsme koupili naše momentální hnízdo.
Moji sourozenci (25 a 22) naproti tomu stále bydlí u rodičů-ani jeden nestuduje.
Myslím,že neexistuje universální věk-je tam spousta okolností-záleží na tom jaký ten člověk je-mně doma nic nechybělo,přesto jsem toužila po něčem jiném,po tom něco dokázat,osamostatnit se.Moji sourozenci to společné bydlení s našima nemají rozhodně pohádkové-vzájemně si lezou na nervy,věčně se přou a přesto je to nedonutí opustit hnízdo.
Myslím,že je vhodné v momentě kdy je člověk schopen sám na sebe vydělat minimálně se dělit o náklady s rodiči,a hnízdo opustit po střední škole.

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
mamka se od nás stěhovala, když mi bylo 17, chtěla ať jdu s ní do bytu, já zůstala s tátou - alkoholikem v baráčku..
takže pro mě škola života  
podle mě, čím dřív, tím líp, když už má člověk dostudováno, vlastní práci, měl by i hledat vlastní bydlení, starat se o sebe sám..
můj manžel taky odešel po maturitě z domu, přesto měla jeho maminka pocit, že se o něho stále musí starat, prala mu, vyvařovala.. to je podle mě špatné  
dodneska nám nosí ve skleničkách jídlo, hrnce se zbytkem jejich oběcu, staré rohlíky.. vadí mi to  

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
Nejsem správný příklad  . V 17 jsem rodila, žila jsem s dcerou a jejím otcem u jeho matky v domě. Po 4 letech jsem tak nějak došla k závěru, že asi opravdu nemá význam snažit se a dělat ze sebe blba, začala jsem chodit s mým nynějším manželem a po tříměsíčním chození jsme se stěhovali do bytu jeho mamky(mé tchyně). Ona tam nebydlela, ale jako dárek nám tam nastěhovala jeho bratra s manželkou, kterým se po měsíci narodilo mimino  . Ti tam s náma bydleli asi 9 měsíců a pak se odstěhovali. My tam byli ještě další asi rok. Kdyby si někdo myslel, že supr paráda pro začátek, tak asi ani ne, nechávala si od vlastního syna platit o tisícovku víc než bylo na poplatky, prý ať na tom vydělá. Pak se rozhodla, že byt prodá a my se museli vystěhovat. Od té doby chodíme po nájmech a tchyně je pohoršená z toho, že platíme cizím lidem takové hříšné peníze    ..

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
Ja mam u rodicu jeste furt vlastni kartacek na zuby a nehradni gatky 

Zacala jsem odchazet v 18-ti, ale porad tam mam tak trosku svoje doma. Prvni jsem jezdila kazdy vikend, pak obvikend,... Pekne postupne, takze jsme si na to zvykli, jak ja, tak nasi

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
Tak já jsem se de facto odstěhovala z domova hned po maturitě - v 18ti letech. To jsem odjela studovat jazykovku do Olomouce. Domů jsem jezdila max. jednou za měsíc. Pak jsem šla za Tomem do Plzně, kam jsem se dostala na VOŠku a asi po půl roce jsme spolu začali bydlet v podnájmu - ještě s dalšími spolubydlícími.
Teď jezdíme za rodiči tak jednou za 2 měsíce. Ono je to s těmi dětmi náročné a já si myslím, že když nás chtějí vidět, tak by taky mohli někdy dojet oni, ne?

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
já jsem od 22 bydlela tak napůl doma a u přítele, ale jelikož jsem se do toho jeho města natrvalo stěhovat nechtěla, měli jsme to tak asi 4 roky a pak jsme koupili byt u nás ve městě a sestěhovali se nafurt     takže úplně jsem je opustila ve 26 a bylo mi po nich moooc smutno, takže jsem tak stejně pak byla 2x týdně na návštěvě    

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
já se v podstatě odstěhovala už v 17 letech. Chodila jsem ještě na střední, ale byla jsem na intru a na víkendy nejezdila k rodičům, ale do Prahy za přítelem, kde jsem měla byt. Pracovala jsem při škole po brigádách, ale naši mi ještě něco přispívali, takže pokud bych to brala, od kdy mě naši přestali úplně finančně podporovat, tak vlastně až když jsem se vykašlala na výšku a šla jsem bydlet se svým nynějším přítelem. Takže to mi bylo 21 (?) asi :) Jinak prakticky sama žiju už od těch 17ti, pak jsem šla na výšku do Zlína, měla jsem pronajatý byt s kamarádkama a po nocích jsem pracovala ve fabrice, abych zaplatila nájem, jídlo apod. ale stejně mi ještě nějaké peníze naši občas pošlali.

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
Takové malé opuštění hnízda byl intr v 16. Po střední jsem se vrátila domů a nedělalo to moc dobrotu. Proto jsem velice uvítala možnost bydlet s přítelem, to mi bylo 22,5. Od té doby i přes nemalé problémy jsem se domů nevrátila a snažila se to zvládnout sama.

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
já šla od "maminky" v 25 letech. klidně i dřív bych brala. ne že by se mi u našich nelíbilo. ale už sem chtěla být ve "svým" a bylo to s Květošem.

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
já šla od "maminky" v 25 letech. klidně i dřív bych brala. ne že by se mi u našich nelíbilo. ale už sem chtěla být ve "svým" a bylo to s Květošem.

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
od svých 21 let, kdy jsem začla chodit se Zdeňkem, jsem pentlovala mezi Brnem a Říčanama. to byl Zdeněk na podnájmu. ve 23 jsem se od našich odstěhovala už úplně a se Zdeňkem jsme koupili byt

RE: Kdy se postavit na vlastní nohy?
já jsem z domu od 18 let. Pro mě je to ideální

RE: Agresivita na silnicích
Bohužel jsem se s agresivitou na silnici setkala.
Moje postřehy bych shrnula takto-muž buď těsně po obdžení ŘP nebo muž středních let se "silným" autem.
Zatím jsem vždy agresivní situaci zvládla(ať už je to jízda v protisměru nebo předjíždění za každou cenu),ale vždy mě to rozhodí.
Takovým řidičům bych okamžitě sebrala řidičák a NIKDY už nevrátila.Nemají na silnici co dělat.Ohrožují životy nás slušných. 

RE: Agresivita na silnicích
Posledni rok jezdim malo, takze si nepamatuju na vyslovene agresivni chovani na silnici, ale meli jsme nekolik kolizi s nepozornymi ridici ktere malem skoncili bourackou. Asi je to unavou.
Agresivitou na silnicich si lide podle me leci sve neuspechy jinde, treba v zamestnani nebo v rodinnem zivote. Nicmene takove chovani je podle me nepripustne a meli by prijit o ridicaky.

RE: Agresivita na silnicích
Ja chodím pěšky-je to lepší lék na stres než rychlá jízda.
Bojím se o Gabku,už je v levlu,že jezdí s kámošema v autě a ti se předvádějí.A přitom nemají zkušeností.
Myslím si,že lidi jsou moc ve stresu,právě proto,že mají auto tak mužou být denně na několika místech a stihnou plno věcí a pak se to muže strhnou,když nestíhají v agresivitu.
No a takový ti co jsou v té tv,tak ti mají asi nějaký velký nervový problém.V tomto případě mají auto jako zbran.To je dan za civilizaci. 

RE: Agresivita na silnicích
Ja se s pise setkavam se stupiditou.Jak rikal jeden muj kamarad: "nekterym lidem by mel byt ten vodicak odebran" 

Setkala jsem se ale s agresivnim predjizdenim a rychlou jizdou a to mam pocit,ze to musi byt nejaky frajirek,co si potrebuje neco dokazovat 
Take mi vadi,kdyz drze a neomalene vjedou na posledni chvili do kruhace nebo presne prede me odbocej do silnice,kdyz mohli pockat az prejedu a zaradit se za me

RE: Agresivita na silnicích
Protože to jsou vymaštěnci. Měl by proběhnout nějaký výzkum, která skupina řidičů je nejvíc agresivní. A taky v jakých jedou autech...
Já se silničního provozu účastňuji jako cyklista, párkrát se stalo, že jsem jela po hlavní a z vedlejší měl strašný spěch se ještě přede mě ves... nějaký blbeček s A osmičkou nebo Xkovým bavorákem... Jednou nám na kruháču do cesty vjel blb s nejnovějším Passatem  , to byl celkem nechutný pocit  . Jo... právo silnějšího.

Na řešení se nikdo neptá, ale proč není už dávno povolené řízení auta až od 21 let? Proč se na silnější auta i motorky nedělají psychotesty. Hned by se tady jezdilo líp...

RE: Agresivita na silnicích
já mám v práci kolegu a ten opravdu jezdí jako debil...a to mu je přes 50. člověk by řekl, že už bude mít rozum, vždycky co s ním jedu, mu nadávám. ano on si myslí, že je dobrý řidič, že všechny situace zvládne a nenechá si vysvětlit, že on to sice zvládne, ale nemůže předpokládat, co udělají ostatní účastníci provozu. podle mě jim zastře mozek testosteron a je vymalováno...

RE: Agresivita na silnicích
S magorama jsem se setkala několikrát, když jsme jeli v autě, ale i jako chodec na přechodě. Např. když jsem včera přecházele mini přechod na kruháči a auto mi dalo přednost tak druhé ho zezadu předjelo a chtělo na ten přechod vjet, když já jsem přecházela...Proč tohle někdo dělá??? A mám více podobných zážitků.

RE: Agresivita na silnicích
Vyloženě s "magorem" jsem se setkala jen jednou. Mě spíš točí jak lidi neumí využívat připojovací pruhy, při zůžení se řadí do jednoho pruhu už kilometr předem, pravidlo zipu možná znají, ale nepoužívají. A taky rychlost, sakra když je padesátka jedu padesát a né 40-45, když je osmdesátka tak osmdesát, ne?

RE: Agresivita na silnicích
řekla bych že v tomhle směru hraje roli víc věcí, jednak věk, protože prostě 18 -letý kluk nedomyslí následky a ještě si na nic pořádného nevydělal, a pak taky síla auta, čím lepší kára tím kolikrát horší řidič. Neodhadne, co auto dokáže, nakopne to a pak stačí moment a je průser. Když jede 160 tak už s tím moc neudělá. Buď si myslí že nad něj není, nebo spěchá, nebo je naštvaný...těch faktorů je víc. Když si dneska poslechnete někoho, kdo přežil nějakou zaviněnou autonehodu, skoro vždy řekne, že byl pěknej vůl.
Jenže to už bývá pozdě, skoro vždy aspoň pro jednoho z nich

RE: Agresivita na silnicích
jezdím denně a denně potkávám "magory" co si ne že neváží života ostatních, ale ani svýho. bohužel nejsou to jen muži, ale už i ženský a nevadí jim, že mají vzadu dítě v sedačce. co mám malého, jsem opatrnější, raděj počkám, než budu riskovat předjíždění kolony kamionů, stejně po dalším úseku tam budou další. Lidi pořád měka, spěchaj. všude uzavírky, mají silné auta a myslí si, že sou páni silnice a můžou jezdit jak sanitky. už několikrát se mi stalo, že mě někdo chtěl vytlačit ze silnice, neb předjížděl a nebylo jaksi kam se zařadit. jednou to bylo dost blbý. to sem pak stála u příkopu a třásla se jak ratlík a ten magor se ani nezastavil. ale proč se rozčilovat, nepomůže to a bude hůř.

RE: Agresivita na silnicích
S agresivnim ridicem se potkavam denne v posteli, a nejsou t osetkani neprijemna 
Pepa fakt jezdi jak prase

RE: Agresivita na silnicích
agresivita je všude, nejen na silnicích, nějak se mi poslední dobou zdá, že lidé jsou stále hloupější, vulgárnější a agresivnější, pořád nějak přibývá zla a ubývá toho hezhého a dobrého    

RE: Agresivita na silnicích
podle mého v tom hraje roli dnešní uspěchaná doba, silná auta a míra bezohlednosti, která mezi lidmi stále více a více narůstá. řídím často a tudíž se s agresivními řidiči setkávám, více tady v okolí Prahy než třeba na Moravě, což, si myslím, opět souvisí s rychlostí života v Praze. nepříjemných situací jsem zejména na D1 zažila několik. nikomu nepřeju nic zlého, ale člověk většinou své chování změní, až se stane něco opravdu vážného. řidiči, co mají ve svém autě dětskou autosedačku, jsou zpravidla ohleduplnější, ale už jsem se setkala s agresivní jízdou i řidiče s dítětem v autě. já osobně jsem s malou za zády v autě ještě klidnější než dříve. vadí mi i bezohlednost řidičů vůči chodcům, kolikrát stojím na přechodě s kočárem nikdo mě není ochotnej pustit. no prostě vztekám se kvůli agresivitě na cestách téměř denně a trestala bych to opravdu přísně

RE: Agresivita na silnicích
nemám řidičák, vím že mě to chybí´k mé profes. práci. Muž je profesní řidič. Někdy za den najezdí i 400 km. Mám dost strach. bouraček bylo už několik i z vlakem 

RE: Společné bydlení před svatbou
S prvnim manzelem jsem nezila pred svatbou a myslim, ze to byla chyba.
S Ahmedem to bylo jine. Sice jsme nas vztah z pohledu jejich zakonu "zlegalizovali" hned, ale z pohledu nasich zakonu a castecne i jejich bych mohla z nej v podstate odkracet.
Se vsim vsudy jsme se vzali az za 9 mesicu, kdy jsem snim byla v podstate 24h denne a jstale jsem si ho chtele vzit      

RE: Společné bydlení před svatbou
není to vůbec nutností. vše má své pro a proti. Ono se zas může stát, že s někým zůstanu o dost déle, ač to neklape, či dokonce hodně skřípe, jen kvůli bydlení...nebo že už třeba ani k žádné svatbě nedojde. Popřípadně, že pokud začnem spolu žít ještě v počátkách krásné slepé zamilovanosti, nedojde k poznávání chyb druhého postupně, ale nárazově a 2 lidé, kteří by spolu třeba mohli prožít celý život toto prudké probuzení do reality neustojí.
My teda spolu začali žít po 4 letech vztahu, a vzali jsem se cca za 5,5 roku. A po pravdě asi jen proto, že jsem se já kousla, a trvala pevně na svém, že děti až po svatbě.
Myslím si že společná dovolená v kempu, kde si musíme třeba i vařit, zažijem pár krušných chvil jako bouřku na výletě, totální hodinové bloudění v lese, je dostatečný "nácvik" kde poznáme i jak s partner chová v nečekaných situacích i běžných situacích (jestli si mění třeba ponožky každý den   apod.).

RE: Společné bydlení před svatbou
Ja jsem se svym prvnim manzelem pred svatbou nebydlela - verila jsem ,ze to enni spravne - a byla to jedna z tech dulezitych CHYB! Takze za mne po zkusenosti ANO,ANO,ANO.
To,ze jsme spolu kazdy den na dovolene,v kempu nebo jsem sem tam prespala u jeho rodicu nebo on u mych se proste neda pocitat stejne.Obzvlaste kdyz pak dojde na financni potreby spolecne domactnosti a rozdeleni priorit ci prace - coz muze byt pro nekoho nemila novinka a odkryje se uplne jina povahova cast cloveka.

RE: Společné bydlení před svatbou
s 1.muzem jsme zili pred svatbou kratce,po jeho prichodu do cech,s druhym jsem zacala zit po mesici znamosti..oba jsme se shodli,ze nemame cas na extra chozeni a do vyrizeni papiru na svadbu jsme zili 7 mesicu spolu a v garsonce...clovek se aspon nauci zit s druhym a jeho chybama a starostma apod...ja jsem pro,at silidi zjisti a overi jestli na to fakt maji...se vsim vsudy ve spolecne domacnosti

RE: Společné bydlení před svatbou
Za mě ANO,ANO,ANO.Myslím,že lépe člověka poznám v každodenním životě,s obyčejnými každodenními starostmi.Ono když to klape,není co řešit,ale zastávám pravidlo,že vztah naopak prověří problémy a starosti

RE: Společné bydlení před svatbou
určitě jsem proto, aby si lidé vyzkoušeli do čeho jdou, než se pak rozvádět. Dokud jsem chodila se svým bývalým přítelem, tak bylo vše OK, teprve když jsme spolu začli žít, tak jsem poznala,co je opravdu zač a mohlo odejít vlastně ze dne na den, to bych jako vdaná nemohla a kdoví jestli yb mě to nestálo život...ale to už je jiný příběh.  Jinak s Honzou žijeme společně 4 roky, když jsem otěhotněla, tak jsme se chtěli vzít, jenže mě bylo furt zle, tak to padlo...no a svatbu plánujeme na příští léto,ale spíš jen kvůli Vašíkovi jinak v dnešní době moc nevidím tu nutnost někoho si vzít.

RE: Společné bydlení před svatbou
urcite ANO ANO ANO ANO-- my sme spolu nežily, a máme dite, musime byt v jedne domacnosti a jak to dopada:-! on je vul, neni zvyklej, me vadi jeho nektere veci, a furt je to jak na houpacce:-!:-!:-!

RE: Společné bydlení před svatbou
asi je to lepsi, jit z domu rodicu rovnou do manzelstvi podle me spravne neni.
my jsme spolu zacali bydlet po 14ti dnech co jsme se prvne videli a druhy den po prvni puse a po 8,5 letech jsme se vzali 

RE: Společné bydlení před svatbou
Ja Martina poznala v 16.Těžko bych s ním mohla žít i když by jsme chtěli.On měl garsonku po babičce.Tu jsme vyměnili za součastný byt asi po 3m známostí.Bydlel tu sám,ale zařizovali jsme společeně.Taky jsme se jako rodiče starali o asi 3 letou segru.Běžně jí Martin vyzvedával ,bral jí tady a byli jsme tu s ní do večera,nebo víkendy.Po měsicí známostí mi dával celou vyplatu at hospodařím.Klidně by jsme mohli mít dítě,bohužel to nešlo.Pak v 18 jsme se vzali.Ani jednu noc jsem s ním do svatby nemohla být sama.Myslím si,že to všechno bylo tak jak by mělo.Ale v té době.Dnes je jiná doba.Ja byla zodpovědná a hned jsem fungovala jako manželka.I Martin ten měl 22 byl na svatbu zralí.Dokud jsme němeli Gabku tak jsme v podstatě ani neměli duvod k hádkám.
Kámoška se svým přítelem žila v podstatě hned.Od 16 a tím,že spolu mohli být tak neměli duvod se brát a nevzali se dodnes.

RE: Společné bydlení před svatbou
Jsem pro společné bydlení před manželstvím. U nás to tak nějak vyplynulo z rodinných poměrů, od 17 jsem, bydlela tak nějak pořád mimo domov u kluka se kterým jsem chodila. Úplně sama jsem chtěla s jedním bydlet, ale leknul se :-) a pak s manželem to bylo složitější o to,že měl před maturitou ,ale po ní už u mě zůstal, rodiče ho drželi, bylo to vtipný, byl u mě celou dobu a ve 23h se sebral a jel domů, to je postavený na hlavu, co? 

RE: Společné bydlení před svatbou
Jsem pro, aby si každý dělal to, co uzná za vhodné a pro sebe nejlepší...

Já jsem sama sebe vyhodnotila tak, že chci s manželem žít až po svatbě a nelituji toho (zatím  ), myslím, že jsem ho dostatečně poznala i bez společného soužití a myslím, že dnes už mohu říci, že kdybychom někdy měli jít od sebe (což doufám, že se nestane), tak by příčinou nebylo to, že jsem ho díky našemu přístupu málo poznala, či že bych si společným bydlením pomohla a na něco zásadního přišla ještě před svatbou... Já jsem šťastná za to, jak jsme to měli, svatbou se pro mě změnila podstatná část života - k lepšímu  a mě to takto vyhovuje  ...

Nemyslím si tedy, že je pravidlem - společné soužití před svatbou = větší pravděpodobnost, že nedojde k rozvodu...

Pro mě osobně by soužití před svatbou bylo dost svazující a ze špatného vztahu by se mi daleko hůře odcházelo (a souvisí to s mnoha stránkami - sociální, finanční, sexuální ad.  )