Separační úzkost

  1. Kojenec a vývoj jeho socializace.
  2. Co je separační úzkost a její fáze.
  3. „Můj příběh“.
  4. Pár malých rad u 1-2letého dítěte: …
  5. Vaše dotazy

1. Kojenec a vývoj jeho socializace.

Kojenecké období (od 2. do 12. měsíce života dítěte) je etapou velmi rychlého psychomotorického vývoje, kterou nelze srovnávat se žádnou z následujících vývojových etap. Je obdobím „význačných skoků“. Z ležícího plně závislého dítěte jde na konci prvního roku života o jedince sedícího, lezoucího, posléze samostatně stojícího či pomalu chodícího, jedince, který již rozumí některým slovům dospělých a některá slova již dokáže sám užívat, jedince, který se aktivně zapojuje do života svého okolí a vytváří si první sociální kladné i záporné kontakty s jinými lidmi.

Podle psychoanalyticky zaměřeného badatele R. Spitze, který sledoval vývoj dětí v ústavech, lze v oblasti socializace mluvit u kojence o „preobjektálním stadiu, o stadiu předběžného objektu a stadiu objektu“.

1. stadium preobjektální (2.- 4.měsíc) - dítě nemá nastavený žádný rozlišitelný vztah k osobám-objektům okolo. Dokáže sice rozpoznat matku či blízkou osobu podle hlasu, doteků i obličeje, ale jde spíše o to, že ji často vidí a cítí; první sociální úsměvy naznačující nástup vyššího stupně sociální zralosti, se objevují kolem 3. měsíce, zpočátku tak odlišuje dítě obličej (oči, nos, ústa) od jakéhokoliv jiného předmětu a usmívá se při kontaktu s jakoukoliv osobou, úsměvem reaguje i na jakýkoliv (byť namalovaný) obličej s úsměvem; dítě si tak nastavilo trvalý vztah k lidskému obličeji, který vede k prohlubování komunikace s okolím;

Inzerce

2. stadium předběžného objektu (5.- 8. měsíc) - dítě reaguje adekvátně na výrazy obličeje, pozná matku a osoby blízké, směje se na sebe v zrcadle, aniž se pozná, je extrovertnější a společenštější, rádo sleduje okolí, napodobuje výrazy tváře i zvuky a pohyby;

3. stadium objektu (9. – 12. měsíc) - matka představuje v citovém životě dítěte jedinečnou pozici a funkci, kterou nelze posuzovat pouze podle kladné odezvy dítěte, ale zejména podle negativních reakcí při odloučení.

Inzerce

J. Bowlby, jeden z nejvýznamnějších psychoanalyticky orientovaných psychiatrů, který poukázal na důležitost pevných raných vztahů dítěte, vyjádřil na základě zkoumání mladistvých zlodějů názor o klíčovém původu duševních poruch – narušeném či přetrženém vztahu s matkou v raném věku. Zabýval se zejména vytvářením první citové vazby dítěte – kojence (jejímž cílem je blízkost nebo dotyk a subjektivním ziskem se stává pocit jistoty a bezpečí) k nejdůležitějším osobám v jeho okolí (nejčastěji k matce, která by měla být schopna citlivě reagovat na potřeby dítěte, adekvátně je interpretovat a zpětně ve vhodnou chvíli na potřebu dítěte odpovídat) a považoval ji za jednu ze základních potřeb člověka. Kvalita tohoto přimknutí pak provází dítě po celý život v tom, jak se cítí mezi lidmi, jak je schopno či neschopno navazovat nové vztahy, nakolik se ovládá či jedná agresivně. Na rozdíl od jiných teorií objektních vztahů staví Bowlby do popředí ne objekt jako matku, ale blízkost k matce. Pokud je tedy vazba matky a dítěte jistá, dítě má pocit, že je rodič nablízku a kdykoliv k dispozici, snadno se od matky samo vzdaluje, je zvídavé; při krátkodobé nepřítomnosti matky reaguje úzkostí, odmítá cizí osobu a po návratu matky se zklidní. V tomto vztahu se jistě cítí i matka, její reakce na dítě jsou adekvátní situaci, láskyplné. Ve starším věku je dítě z této vazby oblíbené, společenské, vynalézavé, má přátelský vztah s rodiči a je schopno navazovat bez problému intimní vztahy.

2. Co je separační úzkost a její fáze.

Co se vlastně děje s dítětem, které šlo bez problému z náruče do náruče, klidně a s úsměvem vztahovalo ruce k ostatním lidem v okolí a najednou se bojí, schovává se v náruči matky a náruč jiných dospělých kategoricky odmítá?
Separační úzkost se jako první strach v životě dítěte začíná zcela přirozeně objevovat a projevovat kolem 7. měsíce. Jsou však i děti, u kterých lze rozpoznat až kolem 1,5 roku. Kojenec žije naprostou přítomností. Jakékoliv náhlé přerušení již vytvořených vztahů a citových vazeb může u dítěte být těžkou záležitostí a může vést k přechodnému i dlouhodobému poškození.

Na účinku a důsledcích separační úzkosti se podílí:

Inzerce
  • věk dítěte – čím je dítě mladší, tím je separační úzkost silnější, v předškolním období však naopak může separace posilovat osamostatňování dítěte;
  • forma separace – zda jde o krátkodobé odloučení, dlouhodobé, náhlé, postupné či úplné; v případě aktivní separace dítě opouští matku a prozkoumává okolí – byt, zahradu, ale vždy se vrací na výchozí místo, v případě pasivní separace je opouštěno matkou, aniž by o to stálo,
  • prostředí, ve kterém je dítě separováno – může jít jak o pobyt v nemocnici, tak o pobyt u babičky nebo jiné osoby, která dítě hlídá;
  • přítomné a doprovázející osoby - jejich chování i samotný vztah k dítěti, jejich snaha o zklidnění dítěte a odvedení pozornosti od nepřítomné matky;
  • temperamentové vlastnosti dítěte;
  • předchozí zkušenosti dítěte s odloučením od matky.

Fáze separační úzkosti:

1. Fáze protestu – ve chvíli, kdy se matka vzdálí, dítě pláče, křičí, brání se, jiné dospělé razantně odmítá, volá matku a doufá, že se tak jako jindy objeví a na pláč bude reagovat; tato obranná fáze může trvat několik hodin i dnů. Ne všechny děti však dávají svůj protest najevo pláčem a křikem, je třeba si uvědomit, že i děti navenek hodné, tiché a uzavřené do sebe, na nichž není možno vysledovat známky protestu, mohou uvnitř sebe sama trpět a prožívat ztrátu matky velmi intenzivně. Může se tak stát, jakoby fázi protestu vynechaly a ihned prožívaly fázi zoufalství.

Inzerce

2. Fáze zoufalství – dítě opakovaně pláče nebo plakat a křičet přestává, ztrácí naději v návrat matky, je stísněné, apatické, často tiché, uzavírá se do sebe, odmítá jíst, pít, pokud již bylo například částečně či úplně bez plen nebo již přestalo používat dudlík, je možný návrat – regres na nižší vývojový stupeň, dítě se k plenám i dudlíku vrací. I tato obranná fáze může trvat několik hodin, dnů i týdnů. Zejména nyní je potřeba trpělivosti od okolních osob, dostatečná péče o dítě a maximální snaha o jeho adaptaci a přizpůsobení se situaci.

3. Fáze odpoutání se od matky neboli nalezení nového objektu - tuto fázi lze nazvat i jako fázi uzdravení, dítě již po matce netouží, neodmítá kontakt dospělých v okolí, naopak si k nim vytváří podobný vztah, jaký mělo k matce, po ukončení dlouhodobého odloučení od matky může na jedné straně nastat paradoxní odmítání dříve volané matky a na druhé straně může dojít k přechodným a někdy i trvalejším psychickým poruchám (nočním můrám a děsům, nočnímu pomočování, koktání či zadrhávání, kousání nehtů, tikům, úzkosti aj.).

Nelze opomenout i ten fakt, že tak jak dítě, tak i matka prožívá separaci, tedy odloučení od svého dítěte. I zcela rozumní a racionální rodiče se tak mohou například ve chvílích hospitalizace dítěte v nemocnici chovat ve vztahu k dítěti, dalším dětem doma, kamarádům, spolupracovníkům, ale i lékařům a ošetřovatelskému personálu naprosto nerozumně a iracionálně.

3. „Můj příběh“

Když byl mému synovi rok, onemocněl zápalem plic. Nástup dušnosti byl rychlý, stejně jako odvoz do nemocnice. Nepomohly nářky, prosby ani sliby, že se o syna doma postaráme a nemoc zvládneme. A před 15 lety nebyla ani možnost být s dítětem v nemocnici. Stát bezmocně v ambulanci a poslouchat volání vlastního dítěte „mama, mama“, když ho sestra odnáší na pokoj, nepřeji nikomu. Vzhledem k věku syna mi nedovolili ani návštěvy a tak jsem ho vídala skrz malé okénko ve dveřích… Ležel odevzdaně na zádech, přikurtovaný, aby si nevytáhl kapačku. Údajně nejhodnější dítě na oddělení! Po měsíční léčbě a hospitalizaci jsem si pro syna přišla. Druhý šok, který jsem prožila mě čekal ve chvíli, kdy mi ho sestra dala do náručí. Moje objetí bylo pevné, slzy štěstí mi stékaly po tváři a můj syn… podíval se na mě, otočil se k sestře a vztáhl k ní ruce…
Z ročního veselého dítěte, které již samo chodilo a umělo si často říct „aa“, se nám vrátil vyhublý ležící tvoreček, s plínkami téměř až do tří let. Okamžitě jsme zrušili postýlku, protože by v ní proplakal celou noc a začal spávat se mnou v posteli, vyžadoval dotyky, mazlení a tak jsme se jako masírovali, ve 4 letech začal zadrhávat, takže jsme navštěvovali logopeda, věnovali jsme synovi maximální péči, dávali mu najevo, jak je milovaný a přesto, když jsme si později pořídili psa, kterého sám chtěl, položil mi strašnou otázku: „Kdyby ses mami rozhodovala, kdo by šel – já nebo pes?“ Myslím, že dnes má můj syn v sobě velkou dávku lásky, současně asi i hodně hluboko strach, že o ni přijde…

4. Pár malých rad u 1-2letého dítěte: …

  • pokud má být dítě hospitalizováno, má každý rodič právo být s ním v nemocnici do 4 let jeho věku, pokud tam musí být dítě z nějakého důvodu samo, dejte mu s sebou oblíbenou hračku, pyžamo; nechtějte po něm po návratu domů dřívější ustálené způsoby chování a nedodržujte stejný chod domácnosti, možná budete mnohému dítě opět učit, buďte trpělivá a snažte se plnit přání dítěte tak, aby opět pocítilo klid a jistotu,
  • i doma v postýlce se může cítit dítě opuštěně, dejte mu kolem plyšáky, někdy pomůže, když dítě usíná s částí vašeho pyžama (cítí vaši vůni),
  • pokud dáváte dítě babičce na hlídání, je velké loučení nevhodné, spíše odejděte nepozorovaně ve chvíli, kdy je dítě zabrané do hry, babička už si jistě poradí,
  • pokud je dítě u babičky delší dobu (jste nemocná, v porodnici, v zahraničí aj.), nechoďte na návštěvy a nechtějte dítě k telefonu, abyste ho pozdravila, okamžitě by chtělo k vám a to jistě nepotřebujete,
  • pokud přijdete na návštěvu, kde je 1-2leté dítě, které vás zná, neberte ho matce z náručí ve chvíli, kdy k vám již nechce, počkejte až přijde samo, vysvětlete zejména babičce, že ji má dítě dál rádo, jen je v období, kdy odmítá jít od matky,
  • stejné vysvětlení by měl dostat i tatínek, ve chvíli strachu a bolesti se dítě většinou uchyluje k matce, takže ochranitelská otcovská náruč musí počkat na vhodný čas, poproste tatínky, aby svoji žárlivost potlačili, doba jejich her teprve přijde a potom půjde stranou maminka,
  • pokud přinesete dítěti drobnost, hračku či sladkost, nečekejte, že si tím dítě koupíte, možná si od vás vše vezme, ale stejně k vám hned do náručí nepůjde,
  • pokud budete mít „slečnu na hlídání“, zvykejte na ni dítě postupně a ve vaší přítomnosti,
  • pokud sedíte s dítětem a jinými maminkami na písku a potřebujete si někam odskočit, vezměte dítě s sebou nebo odejděte rychle a nenápadně opět ve chvíli, kdy je dítě zapálené do hry, maminky si také jistě poradí, pokud vás dítě začne hledat,
  • nedejte na poznámky, že je dítě rozmazlené, když se od vás nehne na krok, tato doba pomine, naopak dopřejte dítěti pocit, že v případě potřeby jste mu k dispozici,
  • 1-2leté ještě kojené děti utíkají často k matce a chtějí prs ne z důvodu hladu či žízně, ale právě pro tu jistotu a bezpečí, že je matka pouze jejich,
  • pokud například vaříte v kuchyni a dítě se od vás vzdálilo prozkoumávat byt, setrvejte na místě nebo alespoň na dítě mluvte, aby vás slyšelo a ve chvíli, kdy se vrací, našlo,
  • pokud jdete na WC, nedivte se, že se dítě dožaduje otevření dveří, nejde mu o to, co tam děláte, ale o to, že je vedle vás,
  • dovolte dítěti hrát si a donést hračky tam, kde trávíte nejvíce času (kuchyň, obývák), dítě bude s vámi a večer vše uklidíte,
  • pokud se vám narodí v tomto období druhé dítě, snažte se maximálně věnovat čas i tomu staršímu, nezahánějte ho, cokoliv můžete, dělejte společně, cokoliv děláte s miminkem, dělejte i s tím starším (pokud projeví zájem),
  • opakujte dítěti, že ho máte ráda, vyvarujte se výrazů „nemám tě ráda, jsi zlobivá/ý“,

… a jestli máte jiné zkušenost a víte jak na to, přidejte se a poraďte …

5. Vaše dotazy

Roční dítě mě odmítá v přítomnosti táty - je to normální?

Dobrý den, mám 13. měsíců zdravého chlapečka. Od narození jsem prakticky neustále s ním, spím s ním v posteli (manžel spí v obýváku), ale zatím nám to tak vyhovuje. Vše je ok, ale když manžel přijde z práce, nebo je o víkendu doma, syn ke mě nechce a odmítá mě a je neustále u táty. Je mi to líto a nevím, jestli už mě syn nemá tak trochu plné zuby. Když mu byl rok, tak jsem přestala kojit, možná to na to mělo vliv. Za jeho život jsem se od něj celkově vzdálila tak 5x, a to maximálně na 1,5 hodiny. Jsem samozřejmě ráda, že mají s taťkou pěkný vztah, ale co já? Někdy mi přijde, že jsem dobrá jen na krmení, přebalování a bdění v noci u bolavých zoubků.

Odpověď Mgr. Ivany Stehlíkové, PhD.: Ano, je to normální. A normální jsou i vaše emoce - žárlivost. Vaše dítě je ve věku, kdy se rádo seznamuje a tatínek mu po pravdě řečeno nabízí něco jiného než Vy. Víte, velmi často je situace doma opačná - žárlí tatínci, protože maminka se plně věnuje dítěti (kojí, mazlí se a neustále mluví o dítěti), takže otcové mají pocit, že jsou na druhé koleji. Zkuste se zeptat manžela a promluvit s ním o svých pocitech. Možná přizná, že prožíval potají naprosto to samé a přizná také to, jakou má radost z momentálního zájmu dítěte o jeho osobu. Vaše dítě vás miluje, moc dobře ví, kdo ho krmí, přebaluje, uspává, bere do náruče a chlácholí ve chvílích pláče a nepohody. Hry tatínků jsou zábavnější a bojovnější, více akční, maminky jsou ochraňující. Tak je to prostě rozděleno a samo dítě si tento systém brzo osvojí. Pokuste se na to dívat i z jiné stránky - využijte volný čas pro sebe! Kolik maminek by bylo rádo, kdyby takové hlídání bez obav pláče dítěte měly! Nelze než Vám gratulovat k úžasnému partnerovi a starostlivému otci.

Jakmile se vzdálím, dcera pláče

Mám 4měsíční dceru. Druhý den to vypadá, že trpí separační úzkostí. Dokud jsem vedle ní (ani ji nemusím držet v náručí), je v klidu, směje se, brouká. Jakmile se vzdálím z dohledu, začně hrozně brečet a zklidní se, až k ní opět přijdu. Zhoršilo se i usínání. Bez problémů usínala sama, teď brečí. Jedná se opravdu o úzkost nebo si jen "vymýšlí"?

Odpověď Mgr. Ivany Stehlíkové, PhD.: Malé dítě prochází fázemi, kdy se věnuje svému tělu a hraje si s hlasem a kdy vyžaduje pozornost. Vaše dcera vstoupila do té druhé. Pokud jste ji byla neustále na blízku, zvykla si na přítomnost a Vaši okamžitou reakci, když zapláče. Někteří odborníci už v tomto věku dítěte mluví o "účelovém chování a dětském vzdoru", zejména pokud dítě zjistí, že určitým chováním něco získá. Ve čtyřech měsících se dítě ještě dlouhodobě nezabaví a neudrží pevně hračku. Pokud máte mobilní postýlku, postavte si ji tak, aby vám byla dcera na dosah, mluvte na ni, když vás nevidí, zavěste ji hračky tak, aby na ně dosáhla a prodlužujte postupně dobu osamocení. Pokud si bude sama hrát, nezasahujte do hry, často dělají rodiče tu chybu, že naruší dítěti chvíle, kdy pozorně sledují dění kolem sebe nebo jsou zabrány do činnosti (a to i ve starším věku!), dítě se tak neučí si hrát a je neustále vyrušováno v dobré víře dospělých. Se spánkem je to to samé, naučte dceru na přesný rituál - koupání, krmení, položení do postýlky se zpěvem maminky, hlazením po ruce nebo po tváři, můžete pustit i nějakou hudbu a odejděte. Dítě se naučí, že se teď jde spát. Odborníci se kloní na dvě strany, jedni říkají usínat s dítětem, když pláče a vyžaduje přítomnost matky, druzí říkají, že pokud je dítě najezené, v suchu a nic ho nebolí, klidně ať si mírně popláče, brzy zjistí, že je čas spánku a maminka nepřijde. Tak to zkuste. Možná nebude usínat hned sama, chce to čas.
Mnoho maminek si stěžuje, že jsou k dítěti naprosto připoutány (v pubertě zase, že jim děti utíkají a nemají o ně zájem). Každý věk má svá specifika. Vydržte, jakmile se dítě naučí manipulovat s hračkou, bude to snažší.

Mohla jsem v dceři vyvolat separační úzkost?

Dobrý den mám 8 měsíční dceru. Před 14 dny jsem se šla sprchovat, dcera byla pár metrů ode mě na zemi, neviděla na mě fakt jen chviličku. Stále jsem na ni mluvila, máme malý byt. Když jsem vlezla do vany, dcerka dostala hysterický záchvat, začala plakat a nedala se pak půl hodiny utišit. Od té doby, když jdu na záchod, do kuchyně, koupelny, začne plakat. Mohla jsem v ní vyvolat separační úzkost? Jsme relativně sami, takže se musím otáčet. Od malinka je hlídána, a když odcházím, tak nikdy nebrečí. Můžete mi prosím poradit, co dělat? Děkuji

Odpověď psycholožky Mgr. Michaely Matouškové: Dobrý den, u vaší holčičky se opravdu s největší pravděpodobností jedná o nástup období separační úzkosti. Nevyvolala jste jej však vy svým chováním, neudělala jste žádnou chybu, ale prostě přišlo. Jeho nástup opravdu bývá u dětí často takto náhlý, děťátko, které je úplně v pohodě a nechá se i od ostatních chovat a krásně třeba vydrží samo, se najednou změní v závisláčka na mamince, který bez ní nevydrží, než přijde z toalety. Dítě žije přítomností a pokud se z jeho dohledu vzdálíte, myslí si, že už vás nikdy neuvidí a prožívá strach a úzkost. Nějaké vaše fyzické potřeby prostě nechápe. Toto období nastává většinou mezi 6 – 12 měsícem věku dítěte a je známkou normálního zdravého vývoje dítěte a pro další zdravý citový vývoj je velmi důležité. Znamená to, že děťátko si vytvořilo pevné citové pouto k blízké osobě, kterou považuje za zdroj svého bezpečí a jistoty. Naopak pokud by se v žádné míře toto období neobjevilo, bylo by to spíše možným signálem narušené vazby mezi blízkou osobou (nejčastěji matkou) a dítětem. Proto buďte trpělivá, citlivě reagujte na úzkost vaší holčičky, pochovejte ji, pomazlete se s ní, pokud potřebujete odejít, nechejte například otevřené dveře na záchod, vezměte holčičku s sebou do kuchyně, když vaříte, můžete i využít dětské sedačky, kterou umístíte na místo, odkud na vás dcerka vidí. Zdárné prožití tohoto období je důležitým základem pro další citový vývoj a může se stát základem k navazování pozitivních vztahů k lidem, proto jej nezlehčujte, nebuďte na holčičku tvrdá, neokřikujte ji, buďte trpělivá. Separační úzkost obvykle odezní tak, jako přišla, většinou během několika týdnů maximálně měsíců. Uklidněte tatínka, protože se dítě může začít „bát“ kontaktů také s ním a dožadovat se jenom vaší přítomnosti. Vysvětlete mu, že to neznamená, že jej dítě přestalo mít rádo. Tatínek také musí být trpělivý, přibližovat se k děťátku citlivě a vyčkat, než toto období odezní, však jeho období her s dítětem také přijde a maminka bude ten, kdo přihlíží. Stejně tak upokojte i příbuzné, babičky, dědečky, do kontaktů děťátko nenuťte, nenechte si také do výchovy zasahovat. O projev rozmazlenosti se rozhodně nejedná. Dcerka možná začne plakat i při hlídání, postupujte pomalu, opět je jakoby „seznamte“ s osobou na hlídání. Při odchodu je buď možné se s dcerkou rozloučit a odejít, nebo některé maminky dávají přednost tomu, že odejdou, když o tom dítě neví. Není asi univerzální metoda, vyzkoušejte, co se osvědčí a co bude vaše dcerka snášet lépe. U vaší holčičky jistě brzy převáží chuť objevovat svět a vzdalovat se od vás, vždyť její pohybový vývoj jí to čím dál více bude umožňovat, tak vydržte.

Dcera chce pouze mě

Dobrý den, mám roční dceru. Poslední dobou vyžaduje neustále mou pozornost. Nezvládnu ani rychle uvařit oběd. Pokud jsem v místnosti, chce být jen se mnou. Ani s manželem být nechce. Když je manžel s dcerou sám, je úplně v pohodě, nekňourá. Stejně tak s mojí sestrou, která ji hlídá přes víkend, když jsme s manželem v práci. Někdy má momenty, kdy si hraje sama, ale těch je málo. Mám ji v kuchyni na zemi se všemi hračkami, vidí na mě, nechám ji i hrát s hrnci. To ale zabere jen na chviličku a už se hrne ke mně a chce chodit za ruce. Není to tak, že by vyloženě plakala, ale když třeba odejdu na záchod, tak kňourá. Myslela jsem si, že jsou to zuby a někdy asi ano, ale má to dost často a trvá to již dlouho. Dva měsíce určitě. Přestěhovali jsme ji zpátky k nám do ložnice a spí hned vedle mě. Děláme hodně aktivit a neustále ji mazlím a snažím se s ní hrát, pokud mě volá, ale nejsem si už úplně jistá, jestli to není jen její rozmar. Po probuzení ve dne pláče. Večer usíná bez problémů. Děkuji za jakoukoliv odezvu. Renata.

Odpověď: Dobrý den, vaše dcerka prochází zřejmě obdobím zvaném separační úzkost, které je na-prosto normálním vývojovým obdobím, dítě se v něm dožaduje přítomnosti matky. Nepřítomnost matky je pro něj zdrojem úzkosti, kterou nedokáže zvládnout. Více jsem již o separační úzkosti psala v odpovědích mamince johankakoz. Pokud si dcerka hraje sama, ponechejte ji v klidu, když vaříte, vezměte si ji s sebou do kuchyně, zabavte ji nějakou činností, také na záchod si můžete nechat pootevřené dveře. Nemusíte však ihned přerušit každou činnost, když holčička zakňourá, můžete jí přiměřeně věku vysvětlit, že například připravujete jídlo a nechat hol-čičku chvilku počkat, pokud na vás vidí a je s vámi, není důvod, aby se chvilku nedokázala zabavit i sama. Může klidně i chvilku kňourat, nechcete z ní asi vychovat malého tyrana, který očekává oka-mžité splnění svého přání, to by jí do budoucna připravilo spíše problémy. Dobré je, že vydrží s manželem a tetou, ponechávejte ji s nimi i nadále. Ohledně přestěhování dcerky zpět do ložnice, mě spíše napadá, jestli jste v jednom roce věku dítěte trošku neuspěchali to odstěhování. Probuzení ve dne s pláčem bych asi nijak výrazněji neřešila, zřejmě vás tak jen přivolává. Ke zvládnutí tohoto ob-dobí je potřeba trocha trpělivosti, ale nebojte se, určitě již brzy odezní. Mgr. Michaela Matoušková, psycholog

Dcera vyžaduje neustálé nošení

Má téměř dvouletá dcera má nyní období, kdy vyžaduje, abych ji neustále nosila. Sednout si k ní, nebo ji vzít na klín nestačí, to hystericky pláče. Začíná to hned ráno u postele. Zároveň téměř odmítá kontakt s otcem. Toho ignoruje a případně odsunuje nebo křičí, když si s ní chce hrát. Toto nás velmi psychicky vyčerpává a zhoršuje vztah s tatínkem. Zároveň často reagujeme nepřiměřeně na její neustálé žadonění, poplakávání a křičení, pokud se zrovna nenosí. Snažím se jí vysvětlit, že už je velká holka, aby se nosila, ale to nepomáhá. Děkuji za radu.

Odpověď: Dobrý den, na základě informací ve vašem dotazu nelze s určitostí zjistit příčinu potíží vaší holčičky. Napadá mě, že mohou buď souviset s opožděným nástupem období separační úzkosti, o kterém jsem již více psala v některých předcházejících odpovědích a informace najdete i na těchto stránkách. Dalším důvodem její zvýšené úzkostnosti a pláče by mohla být nějaká událost v rodině, nebo nějaká neočekávaná změna, úraz, úlek, špatná zkušenost dítěte, která narušila její vývoj a psychickou pohodu. Zkuste dcerku „nasytit“ chováním a fyzickým kontaktem, neodmítejte ji, to ji může ještě více znejisťovat a zúskostňovat, vaše vysvětlení, že už je velká holka, je pro ni v jejím věku příliš obecné, nerozumí mu a nechápe, proč ji odmítáte. Tatínkovi také vysvětlete, ať je trpělivý, ke kontaktu dcerku nenutí, to že ho přechodně holčička odmítá, vůbec neznamená, že ho nemá ráda a že se její vztah k otci nevyvíjí normálně. Ať tatínek vyčká spíše na to, když jej dcerka sama vyhledá a pak ať se jí věnuje. V případě přetrvávání, neodeznění či dokonce prohlubování obtíží bych vám doporučila konzultaci nejlépe u dětského klinického psychologa, který by vám mohl po-moci při pátrání po původu potíží a s jejich řešením. Vhodná by byla i konzultace s vaším ošetřujícím dětským lékařem k vyloučení možných zdravotních potíží vašeho dítěte, tou bych asi začala. Mgr. Matoušková, psycholog

Autor: Mgr. Ivana Stehlíková, Ph.D.
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Autor: Mgr. Ivana Stehlíková, Ph.D.
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Související články

Separační úzkost - diskuze

Vložit příspěvekČlanky s diskuzí
  • odlouceni na delsi dobu
    Dobrý deň,
    chcela by som Vás poprosiť o radu - syn bude mať rok v červenci a naskytla sa mi príležitosť k sezónnej práci v zahraničí, vždy na 14 dní 1x v mesiaci, červenec až září. Bolo by možné nejako dieťatko navyknúť na babičku s dedkom, kde by trávilo čas medzi mojou neprítomnosťou? Ja by som mohla byť s ním tam v čase medzi odlúčením, spoločne s babičkou.
    Myslím si, že to je moc, ale trebars to možné je... samozrejme syn je priorita, len sa zaujímam, čo by bolo reálne možné.
    Ďakujem za odpoveď a celé stránky, Zuzana
    zuzi136   | 17.03.2023 18:24:35
    Reagovat | URL příspěvku
  • Odloučení 5,5 měsíce
    Dobrý den, o prázdninách se chystám odletět na 3 celé dny mimo ČR, tou dobou bude synovi 5,5 měsíce. Je plně kojen, na tu dobu bude mít zamražené moje mléko a bude s otcem. Může mít toto odloučení nějaké dlouhodobé následky? Může celé 3 dny kvůli odloučení proplakat? Nebo bude na separační úzkost ještě malý? Předem děkuji za odpověď.
    Musela   | 16.06.2019 03:46:43
    Reagovat | URL příspěvku
Vložit příspěvekČlanky s diskuzí

Poradna

Dobry den, moje rocni dcera zacala takhle posedavat, nekdy tak vydrzi hodne dlouho? Je to normalni nebo mam s ni nekam zajit?

Dobrý den,

takovým sedem by dítě nemělo sedět dlouho, požádejte o rehabilitaci.

MUDr. Ludmila Vomelová | Babyonline | 04.03.2024, 08:41
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Odmítnout Další informace
×