Učím lidi pomáhat (Udunka)

Už si ani moc nevybavuji, jaké důvody mě po základní škole vedly k tomu, že jsem si podala přihlášku na Střední zdravotnickou školu. Nejspíš to, že na ni nebyly přijímačky z matematiky, ve které jsem těžce plavala. Nicméně mě nakonec studium na zdravotnické škole bavilo a procházela jsem zdrávkou naprosto bez problémů. Ve třetím ročníku, když mi bylo osmnáct, se naskytla možnost jet jako vedoucí na tábor Českého červeného kříže pro děti s ortopedickými vadami. Tím se otevřela další kapitola mého života spjatá s Českým červeným křížem v Plzni.

Zaprvé etapa táborová. V osmnácti jsem sice jela jako řadová vedoucí, ale už za dva roky, když paní učitelky, které dosud tábor vedly, se rozhodly jít do táborového důchodu, jsem jela jako hlavní vedoucí a vedla jsem tábor až do letoška, kdy jsem na něj jela i s tehdy 4 měsíční Aničkou. Ve dvaceti převzít tábor nebylo snadné rozhodnutí, ale nechtěla jsem, aby se tábor zrušil a tak jsem přikývla. Udělala jsem si kurz pro hlavní vedoucí a šla jsem do toho. Největší legrace na táboře byla poslední dva roky, protože předloni jsem nakonec musela dělat i kuchařku a vařit sama pro 35 lidí, protože tři dny před táborem onemocněl kuchař a jiného jsme už nesehnali a letos jsem zas pro změnu měla s sebou kojence. Jen tak mimochodem, že jsem těhotná, jsem zjistila právě na táboře.

Zadruhé etapa lektorská. Po té, co jsem se seznámila s lidmi na Červeném kříži kvůli táboru, netrvalo dlouho, kdy mě kontaktovali s tím, že když mám tu zdrávku, mohla bych zkusit vyučovat první pomoc. Jelikož jsem vždycky ráda vystupovala před lidmi a už jsem měla zkušenost s vedením dětských kroužků, vzala jsem to jako novou příležitost. Učila jsem hlavně děti v kurzech Mladých zdravotníků a dospělé v přípravě na řidičák. Když jsem ukončila zdrávku začala jsem pracovat v nemocnici jako sestra, ale stále jsem se věnovala i výuce první pomoci, jak jen to čas a směnný provoz dovolil. První oddělení, na kterém jsem pracovala, byla Neurochirurgie. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem byla mladá a nezkušená, nebo nepříjemným a nevstřícným kolektivem, nebo šílenými směnami, nejspíš kombinací toho všeho, po necelém roce jsme skončila s žaludečním vředem a na antidepresivech. Naštěstí se po mém návratu do práce naskytla možnost přejít na oddělení Anestezie, kde se mi moc líbilo. Později jsem začala studovat na Pedagogické fakultě, a tak jsem sháněla v nemocnici zkrácený úvazek a ten mi dali jen na interním odd., kde jsem byla do těhotenství.

Mojí pracovní láskou a nejoblíbenější prací je stále výuka první pomoci. Přerušila jsem ji pouze na období šestinedělí. Ze začátku jsem brala jen dvouhodinové kurzy. Jela jsem s Aničkou až k učebně, dala jí napapat, pak si ji vzala babička (naštěstí mám hned dvě, které mají možnost hlídat), já odučila a jeli jsme domů. Párkrát se mi stalo, že žádná z babiček nemohla, a tak jsem navlékla nosítko a odučila hodinu i s Aničkou na břiše. Teď, když už kojím jen ráno a večer mohu učit i delší dobu. Vedu školení pro autoškoly a firmy, pro veřejnost 10 až 40 hodinové kurzy, ukázky a přednášky pro děti, a také spolupracuji s dobrovolnými záchranáři z Humanitární jednotky Českého červeného kříže. Tahle práce mě ohromě naplňuje. Každý proškolený člověk je potenciální zachránce nějakého lidského života a to je přec úžasné. Snažím se udržovat krok s dobou a stále se v oboru vzdělávat a to mi alespoň nenechá mozek zahálet. Občas se necítím dobře z toho, že nechávám Aničku tak brzy bez mámy a moc se mi stýská, ale na druhou stranu mám krásný pocit z toho, že dělám něco potřebného a navíc domů přinesu i nějaký ten peníz a to se také počítá. Teď mě při rodičovské dovolené čeká dokončení vysoké školy, dál budu učit, a co bude, až rodičovská dovolená skončí zatím nechávám otevřené. 

Dle příběhu Udunky zpracovala Jitka Bednaříková.