Martina Žižková

Hlavní je to nevzdávat, věřit sobě, tomu, co Vám intuice říká a nenechat se odradit okolím, vzkazuje fotografka na volné noze

Martina Žižková se k focení dostala během mateřské dovolené. Začínala portréty kamarádek a fotografováním dětí známých, dnes už ji lidé oslovují sami a focení se pro Martinu stalo prací. Ideální prací pro skloubení práce a rodiny, protože focení jí dává svobodu a možnost strávit co nejvíce času se svými dcerkami.

Jakou radu byste dala maminkám, které se stejně jako vy chtějí osamostatnit a začít se věnovat svému podnikání?

Inzerce

Najít to, co je opravdu baví a naplňuje. Mělo by to být něco, co mohou dělat pořád dokola a neomrzí se jim to. Když už si jsou jisté, co chtějí dělat, hlavní je se nevzdávat. Věřit si a dělat to upřímně, od srdce a nevidět na prvním místě peníze. Pak to přijde samo. 

Focení jste se začala věnovat víc během mateřské dovolené. Čím jste se živila předtím?

Inzerce

Práci fotografky u mě může dost lidí vnímat jako pád dolů, protože předtím, než jsem se stala dvojnásobnou šťastnou maminkou, jsem pracovala na manažerských a obchodních pozicích u větších společností. Pro mě to tak ale není, právě naopak. Před mateřskou jsem 2 roky pracovala v Rádiu Impuls jako product managerka. Předtím bylo období podnikání s kamarádkou, měly jsme PR agenturu a zastupovaly časopisy. Ráda vzpomínám na prima časy v Televizi Prima a na práci u americké firmy, díky které jsem procestovala Evropu i několikrát navštívila USA. Teď se ale věnuju tomu, co mě od srce baví a naplňuje. Navíc mám časovou svobodu, něco tvořím a rozdávám radost.

Inzerce

S jakými obtížemi a nástrahami jste se v začátcích setkala?

Nejsem technický typ, takže pochopení techniky a optiky foťáku chvíli trvalo :-).   Navíc k dobrým fotkám se člověk musí „profotit“, zkoušet to třeba i metodou pokus-omyl. Pak dojdete do stadia, kdy už víte, jak na to, budete se svými fotkami spokojení, budou se líbit vám i okolí a získáte jistotu. Důležité je věřit si, naslouchat vnitřnímu hlasu, vědět, co chcete a jít za tím krok za krokem. Mně se vyplácí, že postupuju krok za krokem, nespěchám a díky tomu se mi teď čím dál tím častěji stává, že „střípky“ do sebe začínají krásně zapadat – i projekt Robeeto přišel jak na zavolanou.

Inzerce

Jak jste se vypořádala s obtížemi?

Vlastně mi pomáhá vědět, že se někomu třeba nezdá, co dělám. O to víc chci potom dokázat, že to, co dělám, má smysl a že to někam směřuje. Hlavní je nenechat se odradit okolím a stále se zlepšovat. A když zrovna něco nevyjde, jak jsem si představovala, snažím se z toho poučit a neházet hned „flintu do žita“, jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí. 

Co Vám pomohlo si splnit tento sen, kdy děláte, co Vás baví?

Mateřství. Člověk přehodnotí plno věcí a žebříček hodnot se změní. Díky dcerce jsem „dospěla“ a pochopila, co je v životě důležité. Focení jako moje práce – to by mě nikdy asi ani nenapadlo, že by to bylo možné se tím živit, nebýt mateřství. 

Jak těžké je prorazit v tomto oboru? Jak jste sehnala první zakázky?

Jednoduché to není, ale najít si své místo v tomto oboru lze, když má člověk pro focení zapálenou jiskru, najde si svůj styl focení, dělá to od srdce a pro lidi bez přístupu „rychle cvak cvak a hotovo“ - lidé to poznají a budou se k vám vracet nebo doporučovat dál. Jak to já vnímám, tak v tomto oboru nejvíce funguje „na doporučení“.  A tak dobře odvedená práce a také sympatie a příjemná přátelská atmosféra při focení je klíčová a výsledky se poté dostaví „samy“. A první zakázky? Ty ke mně přišly přirozenou cestou. Původně jsem se do fotografování ponořila hlavně kvůli naší dcerce, abych jí byla schopná sama nafotit hezčí než průměrné fotky. Postupem času mě ale začalo oslovovat stále více lidí nejen z okruhu mých známých a přáli si, abych jim nafotila jejich děti. Dnes si zakázky domlouvám už i přes portál Robeeto, kde si mohu sama určit kdy a za jakou odměnu chci pracovat. 

Z čeho jste měla ze začátku největší obavy?

Z naplnění očekávání – abych nafotila lidem takové fotky, jaké si přejí a očekávají. Velká odměna pak je, když mi řeknou, že fotky jsou ještě hezčí, než čekali.

Jak dlouho se věnujete focení?

Od narození první dcerky, to znamená od do roku 2011. První zrcadlovku jsem si pořídila s narozením první dcerky – vlastně mě manžel předběhl, chtěla jsem si ji koupit hned po narození dcerky, ale už na mě doma čekala, když jsme se vrátili z porodnice. Někdo dostává šperky, můj manžel ale dobře ví, že tím mě neoslní – a zrcadlovkou mi udělal radost největší:-) 

Co váš na vaší práci nejvíc baví?

Setkávání s různými lidmi, komunikace s nimi, poslouchání jejich příběhů a dělání radosti fotkami. To, že je někdo nadšený z mé práce, je největší odměna. A taky to, že něco tvořím. Samozřejmě taky hodně oceňuju časovou svobodu, mohu práci ideálně skloubit s rodinou. 

Bylo pro vás fotografování vysněným povoláním, nebo jste se k němu dostala spíš náhodou?

Spíš náhodou. Ale na úplné náhody nevěřím - život to takhle zařídil. Jsem vděčná za to, že takové hobby mám a že ho mohu spojit s prací. Vím, že mám štěstí, hodně lidí to nemá tak, že by je práce tolik bavila. Nebo nemají odvahu a nevěří si, bojí se neúspěchu a toho, co na to řekne okolí. 

Na které focení nebo projekt jste zatím nejvíc pyšná?

Zatím asi na vlastní rodinné fotky, za ty jsem vděčná nejvíc. Na ten „nej“ projekt se už moc těším, nevím ještě přesně, jaký to bude, a přijde letos na podzim.

Máte nějaký profesní sen, který jste si zatím nesplnila?

Můj sen je stát se vyhledávanou fotografkou, a na tom už krok po kroku pracuju. 

Martina Žižková se narodila Jablonci nad Nisou, vyrůstala ve Zlaté Olešnici v Jizerských horách. Žije a pracuje v Praze. S manželem Járou má dvě dcery ve věku 4 a 6let. Právě díky nim se během mateřské dovolené dostala k fotografování. Předtím působila na manažerských a obchodních pozicích ve větších společnostech. Na své nové práci oceňuje hlavně flexibilitu, kterou jí dává, a radost, kterou přináší lidem. 

Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Martina Žižková - diskuze

Poradna

Stolice u 12t miminka na UM

| Fuxinka | 27.03.2024, 19:08

Dobrý den,
dcerka 12 týdnů, plně na UM AR. AR nastaveno dle mého popisu pediatričke, kvůli ublinkávaní u dve hodiny po jídle. Máme oboustranný celkový rozštep, takže i napolykáme hodně vzduchu a trpíme kolikou.
Posledné dva dny občas začne brečet už v půlce krmení. Dnes v poledne se šponovala a byla rovna jak pravítko, tak jsem pomohla rourkou po prvních 60 ml a že prdíků teda bylo. Vykakala následne i ty dva bobky, které ale byli obalene v hlene a takové tmavě zelené části. Od kdy jsme na AR začala papat lepšie, skoro zdvojnásobila dávky. Za další 3 hodinky sme papali znovu. U krmení hned začne slyšet bříško, takové to bublání. Po krmení byla stolica, řidší, ale byli v ní černé tečky (moc se rozetřít nedali, a víc nezčerveněli), ale myslím, že to může být krev.
K pediatričke čekáme na termín, ale netreba radši jít na pohotovost?
Děkuji.

Dobrý den,

na meteorismus přidejte Espumisan, můžete do každé láhve 5 kapek. Co se týká zbarvení stolice, sledujte, pokud se bude stav opakovat, kontaktujte pediatra.

MUDr. Ludmila Vomelová | Babyonline | dnes, 08:47
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Odmítnout Další informace
×