25. 9. 2009 - Jak se rodila Hanička

Nadule1 má termín porodu 19. září 2009 (podle ultrazvuku 24. září)

Diskuze: maminka/rodime-online/rodime-v-primem-prenosu/nadule1

Po čtvrteční kontrole na ambulanci v porodnici, kde mi lékařka udělala Hamiltona jsem cítila, že se něco začíná dít. Čas od času se objevilo ztvrdnutí bříška provázené velice mírnou bolestí. Nebylo to nic pravidelného ani častého, přesto jsem vycítila, že se chystám na porod.

Vzhledem k tomu, že se přes den nic významně nezměnilo, nevěděla jsem, zda se náhodou nejedná jen o poslíčky – ale nezdálo se mi to. Nejhorší bylo, že jsem si říkala, že když už je to druhý porod, tak bych snad měla vědět, jak poznat kontrakce od poslíčků :-)))

Když přišel taťka domů z práce, tak jsme se rozhodli, že pro jistotu zavoláme babičce, aby věděla, že se něco začalo dít. Ona naštěstí řekla, že si za sebe v práci sežene náhradu a hned vyrazí. Já mezitím pro jistotu sepsala a odeslala deníček, protože jsem si říkala „do kdyby“.

Babička řekla, že přijede kolem desáté a já se po deváté rozhodla, že zkusím teplou vanu. A aspoň budeme vědět, na čem jsme. Pokud by se jednalo o poslíčky, tak bych je tím „rozehnala“. Nerozehnala – ba právě naopak. Intervaly mezi jednotlivými kontrakcemi se zkrátily a bolest byla malinko intenzivnější. Ale pořád to ještě nebylo nic takového, abych vyhlašovala poplach. :-)

Když přijela babička, tak jsme si popovídali a dali si zmrzlinu. Do toho jsem stihla vyřídit hafo vzkazů po icq, skype, smskách... všichni nějak vyčuchali, že se něco chystá. :-)

Asi v jedenáct se mě Tom mezi řečí zeptal, jestli si půjdeme na chvíli lehnout, tak mu říkám, že těžko, že posledních dvacet minut mám kontrakce po pěti minutách. Na to se Tom lehce vyděsil a říká, že se teda oblíkneme a jedem. Já chtěla ještě chvíli počkat a ujistit se, že ten interval vydrží. Nechtěla jsem jet zbytečně brzy – mohli by nás zase poslat domů...

Nicméně při pohledu na babičku, která značně znervózněla, jsem svolila a šla se obléct, dobalit poslední drobnosti a před půlnocí jsme vyrazili. Když jsme dorazili na ambulanci, tak mě porodní asistentka zpovídala – ptala se, jak často jsou kontrakce, jak dlouho to trvá...

Řekla jsem jí, že kontrakce jsou po sedmi minutách – cestou se mi intervaly trochu prodloužily a že to tak trvá od devíti... U našeho rozhovoru byla ještě paní recepční a obě na mě koukaly totálně nevěřícně. Snad až jako, jestli jsem si to nevymyslela. Porodní asistentka volala na porodní sál, kde jí řekli, ať mi nejdřív natočí CTG a pak, že mě přijde vyšetřit lékař a uvidí se.

CTG ukázalo pravidelné kontrakce po 7 minutách a některé už byly i celkem silné. Při vyšetření pak lékař zjistil, že jsem otevřená na 3 cm a skutečně začínám rodit. Porodní asistentka mi pak přiznala, že by to vůbec neřekla, že totiž ty kontrakce vůbec neprožívám. No tak příště jim tam asi budu muset předvést nějakou pěknou scénu. Tomu říkám profesionální přístup, diagnostikovat porod podle toho, jak kdo křičí... No nic. To je spíš tak k pousmání.

Manžel se ještě rovnou ptal, zda má zaplatit poplatek za otce u porodu. Tak mu řekli, že ne, že ho pak pošlou ze shora... Takže jsme jeli do čtvrtého patra, kde mě pozvali do pokoje, ve kterém se mnou sepisovali anamnézu a manžela poslali dolů zaplatit poplatek. Tak to mi přišlo taky ujetý. Mohl čekat normálně v čekárně... no ale holt asi nechtěli, aby měl dlouhou chvíli.

Po sepsání porodopisu nás zavedli na „náš“ pokoj. Dostali jsme modrý. Sestřička se mě ptala, zda chci klistýr – a já řekla, že ano. Minule jsem měla pocit, že mi to celkem porod urychlilo...prostě se tam udělalo víc místa a nějak zvlášť mě tato procedura nevadí. Nicméně požadavek udržet v sobě vodu aspoň 10 minut a to ještě za chůze... Nepodařilo se. :-))) Vydržela jsem pět a pak přišla kontrakce, která další plány zhatila – naštěstí jsem to čekala a tak nedošlo k ostudnému znečištění porodního pokoje, ale stihla  jsem použít místo k tomu určené :-))).

Teď jsem si uvědomila, že ne všichni víte, jak  vlastně porodní pokoj ve FN Lochotín vypadá. Pokoje jsou poměrně velké. V každém je stůl s počítačem, kde je možné sepsat s rodičkou papíry (i když tentokrát to se mnou psali jinde). Potom je tam dvoulůžko – letiště, kde může rodička i tatínek během porodu a po porodu odpočívat, naproti stojí porodnické lůžko. Vedle něj je kardiotokograf a skříňka s různým náčiním.
Z druhé strany lůžka je pak skříň, kam je možné uložit si věci. V pokoji je také vana a k dispozici jsou i gymnastické míče různých velikostí. Každý pokoj má vlastní sociální zařízení – záchod s masážní sprchou. Po pokoji jsou různě umístěné zvonky na personál, jeden je ve sprchovém koutě.

Inzerce

https://www.babyonline.cz/porodnice/=/city/plzen/fotoreportaz/62

Tak zpátky k porodu. Zatímco já vyfasovala klistýr, manžel dostal krásný modrý obleček. Tak se převlékl a já zamířila do sprchy. Přece jen po té očistě  vnitřní byla očista vnější na místě. Cítila jsem se pak mnohem líp.

Vzápětí přišla porodní asistentka s tím, že si mě také vyšetří. Byla téměř jedna hodina. Při vyšetřování mi řekla, že jsou to pořád ty tři centimetry, že se to rozjíždí, ale že to bude asi ještě trvat... Prý, jestli to půjde, tak si máme lehnout a zkusit spát nebo aspoň odpočívat. Tak jsme to zkusili. Vydržela jsem to přesně 4 minuty – do další kontrakce. To se v leže nedalo. Nejlíp mi bylo, když jsem mohla chodit.

Po chvíli jsem šla zase do sprchy. Ta teplá voda mi dělala neskutečně dobře a kontrakce se daly dobře snášet. Sem tam nějaká už byla hodně bolestivá, ale pořád se to celkem dalo.

Někdy po druhé hodině přišla zase PA, zeptat se, jak mi je, jak časté jsou kontrakce a připojila mě na monitor. Naštěstí to byl první a poslední monitor, protože ty kontrakce při nepohybu mi prostě nedělaly dobře. Už od prvního porodu máme takovou soutěž, že hlídáme sílu kontrakcí a čekáme na „rekord“. Nevím, jestli je to úplně normální, ale tak nějak se mi to líp snáší, když u toho děláme takový blbiny. Došli jsme k zajímavému zjištění, že intenzita kontrakce na CTG neodpovídá tomu, jak to já subjektivně vnímám. Některé „slabší“ kontrakce pro mě byly daleko horší než ty „silné“.

Po monitoru mě PA i vyšetřila – nález 4 cm. No, čekala jsem víc, ale protože se to pořád dalo snášet dobře, tak jsem nepanikařila. Jen jsem si říkala, že jsem si myslela, že to půjde rychleji. Počítala jsem tak nejpozději ve čtyři, že bude hotovo. Tohle mi ovšem moc šancí nedávalo.

Tak jsem si hopsala na balonu a šla i do sprchy.

Kolem třetí už začaly být kontrakce dost intenzivní a já už je poctivě rozdejchávala. I  když mezi nimi jsem ještě sem tam prohodila s taťkou nějakou žertovnou poznámku. Jemu moc do smíchu nebylo, protože měl pocit, že mi nijak nemůže pomoct. Jenže ta jeho přítomnost pomáhala moc. Věděla jsem, že tam mám oporu, a že je se mnou.

V půl čtvrté přišla PA a ptala se, jak to jde. Tak jsem jí řekla, že ty kontrakce jsou už dost intenzivní a že cítím mírný tlak na konečník. A tak mě prohlídla. Výsledek mě zděsil. 4 – 5 cm. To bylo velké zklamání. Jestli to půjde tímhle tempem, tak tu budeme do rána – napadlo mě. Dostala jsem doporučení chodit nebo hopsat na balonu.

Nezbylo než zatnout zuby a dejchat. V tuhle chvíli přišlo vhod, že tam byl Tom, protože při kontrakci jsem se o něj opírala a on mě povzbuzoval. Byl perfektní.

Asi za dvacet minut jsem začala cítit tlak na konečník a k tomu se přidalo nutkání tlačit a to dost silné. Vydržela jsem to dvě kontrakce a pak říkám Tomovi, že to prostě nejde, že musíme zazvonit na PA, ať to zkoukne. V tu chvíli jsem si připadala jako hysterka, která potřebuje každejch dvacet minut ujišťovat o tom, jak porod probíhá. A bála jsem se, co mi PA řekne...

A ona mi PA řekla, že můžu klidně začít tlačit... Při následující kontrakci mi píchla vodu a skvěle mě navigovala, kdy a jak mám tlačit. Na první zatlačení vykoukla hlavička, pak jsem chvíli tlačit nesměla, pak jsem dostala pokyn zatlačit trochu a netrvalo celkem snad ani pět minut a malá byla venku a hned se krásně ohlásila pláčem.

Inzerce

První, co mě napadlo bylo – ta je tak krásná, ale jak to, že má tmavé vlasy? :-))) Nějak jsem čekala, že když má Kubík blonďaté, bude je mít i Hanička. Překvapilo mě, jak je malinká – 47 cm a 2870 gramů. Ale jsem ráda, aspoň se hezky rodila. Už na sále se ukázkově přisála, je do rodiny – všichni jíme rádi.

Inzerce

Byli jsme s Tomem oba moc dojatí a šťastní. Na porodním sále nás pak ještě nechali dvě hodiny. Tak jsme se vrhli na rozesílání SMSek. Taťka z toho pak vyčerpáním usnul. Já byla taky unavená, ale na druhou stranu jsem byla tak plná euforie, že jsem nebyla schopná usnout.

Jediná vada na kráse byla, že oddělení šestinedělí bylo plné a tak mě pak nouzově uložili na pooperační – a tam nesmí miminka. Naštěstí mi dovolili za ní chodit, takže hned po sprše jsem se za ní vydala. V průběhu dne jsem jí navštívila ještě dvakrát, pak mě „vyhnali“ s tím, že si mám jít sbalit věci a stěhuji se na šestinedělí. Hurááá. Už budeme pořád spolu. Musela jsem tedy ještě její  převoz urgovat, ale před třetí už byla u mě a čekaly jsme, až přijde na návštěvu taťka.

Inzerce

Další fotografie Haničky a Kubíčka naleznete zde:

http://blog.babyonline.cz/11755/fotogalerie/album/8603/

http://blog.babyonline.cz/11755/fotogalerie/album/8611/

Diskuze: maminka/rodime-online/rodime-v-primem-prenosu/nadule1

25. září: Hanička je na světě

Hned po probuzení jsem si na mobilu přečetla krásnou zprávu:

Jmenuji se Hanička Barochová, narodila jsem se 25. 9. v 04.14 hodin.
Vážím 2870 g, měřím 47 cm a už mi chutná.
Mamka i já jsme v pořádku.


Zde naleznete fotografie šťastné maminky a Haničky přímo z porodního sálu

Diskuze: maminka/rodime-online/rodime-v-primem-prenosu/nadule1

24. září – 5 dní po termínu (termín porodu dle UTZ)

Co dělám?

Večer jsme asi do deseti seděli u počítačů – dělali jsme faktury, platili jsme faktury, psala jsem deníček.... a ten čas u toho letěl jak splašený. Pak jsem si ještě připravila věci na ráno na kontrolu, abych tu něco nezapomněla.

Taťkovi jsem dala recept na Kubíkův Prevenar, že ho budou moct aspoň vyzvednout, zatímco na mě budou čekat.

Ráno jsme vstávali v šest a bylo to strašný vstávání. Já už na budík nevstávala ani nepamatuju. Vůbec jsem nemohla rozlepit oči. Kupodivu i Kubíkovi trvalo než se tak nějak probral... Taťka oblíknul sebe a Kubíka, já zatím připravila mlíčko a snažila se trochu zkulturnit. :-)

Před sedmou jsme byli na gynekologicko-porodnické ambulanci ve fakultní nemocnici. Dostala jsem pořadové číslo jedna a začala se naivně radovat, že tam nezkejsnu dlouho. První rozčarování přišlo, když mě na CTG zavolali až v 7:20. Nikdo tam předtím nebyl a nevěřím, že trvá dvacet minut, než zapnou ty monitory. Ale asi holt bylo potřeba si v klidu vypít kafíčko. Na monitoru jsem byla společně s pacientkou číslo dva, která odcházela po dvaceti minutách, zatímco já tam ležela třičtvrtě hodiny. Za to ovšem mohla Hanička, která se nehodlala vzbudit a předvést nějakou akci. A bylo jí jedno, že s ní třesou jak o závod.

Když mě odpojili z monitoru, tak jsem se ještě zvážila (91,5 kg), tlak mi měřili už v průběhu monitorování a byl v normě (118/61), moč byla také v pořádku. A tak jsem byla odeslána zpět do čekárny, kde jsem si sedla a čekala, až mě zavolají k lékaři.

Asi po dvaceti minutách volali č. 2, tak jsem měla radost, že hned po ní půjdu na řadu já. No tak to jsem se zase spletla. Těhulka už byla dávno pryč a já pořád čekala a čekala. Nakonec to trvalo hodinu, než mě zavolali. Už jsem byla fakt nešťastná.

Abyste tomu rozuměli, ono nešlo o mě, ale o to, že manžel hlídal Kubíka a zrovna dneska měli v práci fofr a potřeboval tam být co možná nejdřív. A druhá věc je, že s ním z Plzně jezdí kolegyně, která čekala, až budeme hotoví, že se sejdou u nás před barákem a vyrazí do práce.

Když mě tedy zavolali k lékařce, měla jsem smíšené pocity – byla jsem naštvaná, že to trvalo takovou dobu a na druhou stranu ráda, že už to budu mít za sebou. Lékařka mě vyzvala, abych si odložila. To mě potěšilo, protože jsem se bála, že tam hodinu čekám a ona se pak jen podívá na graf ozev a řekne, ať přijdu za tři dny.

Při vyšetření mě potěšilo, když mi lékařka řekla, že jsem už pěkně připravená k porodu a jen tak mezi řečí prohodila, že teď bude ošklivá a udělá mi hmat dle Hamiltona. No nevím – mě na tom nic hroznýho nepřišlo, ani to nebylo nějak zvlášť nepříjemné. Daleko nepříjemnější bylo, když mi řekla, že mi ještě udělá kontrolní ultrazvuk, aby zkontrolovala průtok placentou, a pak mě pošle znovu na monitor, neboť se jí ten záznam vůbec nelíbí.

Ultrazvuk dopadl dobře, takže i lékařka říkala, že při tom CTG malá určitě spala, ale že se musí udělat kontrolní. A tak jsem putovala zpátky do čekárny. Volala jsem taťkovi, aby věděl, že jsem ještě nejmíň na hodinu zabitá. Domluvili jsme se, že vyzvedne tu svojí kolegyni, zaveze jí do práce, kde ještě i potřeboval něco zařídit a pak, že se pro mě vrátí. Byla jsem ráda, že to takhle vymyslel, protože jsem měla fakt blbej pocit, že ho zdržuju, i když samozřejmě to nebyla moje vina a ani se s tím nic nedalo dělat.

Na ten druhej monitor jsem čekala zase asi půl hodiny... to už v čekárně ani nebylo kam si sednout. Ne, že by mi to vadilo. Prdelka už mě stejně bolela, tak jsem i docela ráda postála. Taky jsem si koupila v automatu kafčo a poslala ho tam Haňuli a povídám jí, ať se pak kouká předvést, protože třetí kolo se mi fakt nechtělo absolvovat.

Tentokrát stačilo dvacet minut a záznam byl parádní. K lékařce jsem šla také hned, protože mě tam podstrčili, abych už nemusela znovu čekat. Už tam byla lékařka jiná a byla moc milá. Objednala mě na pondělí v 9 hodin. Ale upřímně doufám, že už se tam nedostanu.

Pak jsem tedy volala taťkovi, abych mu řekla, že už jsem konečně hotová a že si mě můžou vyzvednout. Byli akorát kousek od nemocnice, tak jsem ani nečekala dlouho. Pak jsme se ještě stavili v lékárně pro ten Prevenar a že skočíme ke Kubíčkovo doktorce, aby mu to ještě píchli. Bohužel jsme to ale už nestihli.  Paní doktorka je tam do 11 a my tam byli v 11:05. Já si to popletla a myslela, že je tam do půl dvanácté. No nevadí – třeba to zvládneme zítra.

Tak nás taťka odvezl domů a jel do práce. Cestou mi párkrát docela solidně ztvrdlo bříško a dělala jsem si z taťky legraci, že ho budu za hodinu zase volat, aby přijel domů.

Hrozně jsem se těšila, že si půjdeme s Kubíkem lehnout, jenže on spal chvíli v autě – maximálně to bylo 20 minut – a doma prostě už neusnul. Já byla (a jsem) tím pádem úplně gumová. A tak dneska nebyla žádná akce... Natáhla jsem se na postel a pozorovala Kubíka, jak si hraje. On mi nosil kostky, abych je stavěla. Pak jsme si prohlíželi knížku. Dneska doopravdy jen leháro. On byl taky unavenej, takže mu to naštěstí nevadilo.

Taťka dorazil z práce v půl šesté a domluvili jsme se, že chvíli po šesté uděláme večeři, Kubíka vykoupeme a dáme ho spát. Už byl na zabití. Do toho jsme nevyspalí i my dva, takže taky nic moc trpělivost... Bude lepší zalézt do pelíšků.

Ovšem ještě předtím jsme povolali ze zálohy babičku, která je momentálně na cestě k nám. Přeci jenom po tom Hamiltonovi cítím, že se „něco“ děje a tak budu o moc klidnější, když bude babi už u nás pro případ, že bychom potřebovali jet rodit. Jsem sama zvědavá, jestli to taťkovi klapne na ten pátek, nebo jestli budeme čekat déle.

Každopádně mám takový pocit, že tohle je určitě jeden z posledních deníčků před porodem. A tak bych chtěla moc poděkovat všem, kdo se mnou závěr těhotenství prožívali a pravidelně (nebo i nepravidelně) deníček četli. Také moc děkuji za všechny příspěvky a reakce, moc si toho cením.

Jak se cítím?

Cítím se dobře, lehce nervózní z toho, jestli uuuužžžž? Dneska poprvé mám pocit, že Hanička nechce v bříšku zůstat až do Vánoc a že už ji možná začalo zajímat, co ji čeká venku. Tak držte palce.

Diskuze: maminka/rodime-online/rodime-v-primem-prenosu/nadule1

23. září – 4 dny po termínu (dle UTZ máme ještě čas do zítra)

Co dělám?

Včera jsme ještě i v noci docela dlouho povídali. Já jsem toho byla plná a potřebovala jsem si to nějak srovnat v hlavě. Myslím, že to bylo dobře, protože jsem aspoň v noci spala klidně – dokonce ani žádné hrozné sny.

Kubík se ráno vzbudil v půl osmé a ještě jsme se chvíli tulili a povalovali. Pak se mi ale už chtělo na záchod a tak jsme vylezli z pelechu. No vylezli – já už budu za chvíli potřebovat autojeřáb. To je doba, než se vždycky zvednu. :-))

Kubíčkovi jsem udělala mlíčko a sobě čaj a k tomu snídani. Po snídani jsme měli v plánu vyrazit k paní doktorce pro potvrzení kvůli plavání – dneska nás čekala první hodina, tak už to docela hořelo. :-)

Když jsme dojedli, tak jsme šli do pokojíčku se obléknout a Kubík pořád hrozně protestoval a dělal blbiny. Přitom se mu povedlo se škrábnout, čímž mi připomněl, že je potřeba mu ostříhat nehty. Tak jsem se ho zeptala, jestli je chce ostříhat a on, že jo. Na nic jsem nečekala a vzala nůžky a už jsme stříhali. Takhle rychle se nám to ještě nikdy nepovedlo. On se vůbec necukal a spolupracoval. To jsem musela odměnit a tak dostal čokoládku.

Pak se dokonce nechal i obléknout a poté, co jsem se oblékla i já, jsme mohli vyrazit k paní doktorce. Byla jsem rozhodnutá, že pojedeme tramvají. On by to Kubík ušel i pěšky, ale nechtělo se mi za ním běhat a taky už bylo dost hodin. Udělala jsem dobře, protože Kubíkovi se v tramvaji moc líbilo. Nevím, zda i naši spolucestující sdíleli jeho nadšení, ale snad jim Kubíkovy nadšené výkřiky moc nevadily. Koneckonců jeli jsme jen tři zastávky. :-)

U paní doktorky skoro nikdo nebyl, tak jsme tam ani nebyli moc dlouho. Paní doktorka Kubíka prohlídla, poslechla mu srdíčko, dala razítko na papír a vyinkasovala poplatek. Kubík jí mezitím stihl rozebrat vláček na stole, vyndat hračky z pod lehátka a povozit kočárek s panenkami. Já se jen tak mezi řečí zeptala, jak je to s poslední dávkou očkování Prevenarem. A paní doktorka se zhrozila, že to ještě nemáme a že se to musí píchnout co nejdříve. Dostali jsme recept a zítra si půjdeme pro injekci. Teda asi? Pokud nebudu rodit.

Pak jsme se rozloučili a vydali se zase na tramvaj. Cestou jsme se stavili v pekárně, protože Kubík zavelel „papat“ a to je jasné, že to odmlouvat nemůžu. Vybral si loupák a my mohli pokračovat dál. Cestou zpátky v tramvaji probíhaly ty samé nadšené scény. Myslím, že se někdy pojedeme podívat až na konečnou :-).

Doma jsme si dali oběd a šli si lehnout. Když Kubík usnul, tak jsem se ještě vyplížila z postele a šla připravit věci na plavání. Nemohla jsem si vzpomenout, kam jsem uklidila naše plavky, ale nakonec jsem je našla. Pak jsem si vzala ještě telefon a nařídila budíka – pro jistotu. Když bylo vše připraveno, šla jsem si zase lehnout. Moc času na odpočinek jsem už neměla, ale přesto jsem ještě usnula.

Když zazvonil budík, tak Kubík vyskočil jako střela. Tak jsem šla udělat svačinu, ale Kubík se v tom jen ponimral a jíst nechtěl. To už byl doma i taťka a měli jsme to tak tak, abychom plavání stihli. Nebo jsme si to aspoň mysleli. Po příjezdu do bazénu jsme totiž zjistili, že plavčo začíná až ve tři a ne v půl, jak si taťka myslel. A to už ani nebudu rozmazávat, že jsem půl dne hledala kartičku na plavání, kterou ještě vůbec nedostal (ale byl přesvědčený, že ano :-))).

Plavání bylo super. Bazén je jako nový – šatničky nově vymalované, nový koberec i podložky... V bazéně nová výzdoba oken – vypadá to tam čím dál tím lépe. Byla jsem ráda, že jsem se ještě viděla s naší lektorkou a spoluplaváčkama.

Taťka plaval s Kubíkem a Kubík si to moc užíval. Bylo vidět, že je ve svém živlu. Pěkně spolupracoval a pořád se chechtal. Půlhodina utekla jako voda a bylo na čase vydat se zase domů.

Cestou jsme se stavili pro zasklené okno u sklenáře a pak ještě nakoupit. Já myslela, že nakoupíme jen v potravinách, ale Kubík musel nutně i do drogerie. Tak když už nás tam zatáhl, tak jsme koupili plenky. To se neztratí.

Po příjezdu domů jsme si chvíli hráli a pak jsme si šli udělat večeři. Když jsme dojedli, tak jsme si zase ještě chvíli pohráli – dělali jsme blbiny s bublifukem tak dlouho, až mi upadnul a všechno se z něj vylilo.



Pak už šel Kubík do vany a vše probíhalo jako vždy. V osm hodin už spinkal.

Jak se cítím?

Cítím se pořád dobře. Zítra mě čeká první kontrola v porodnici. Jsem objednaná na 7. ráno, tak doufám, že tam budu první a nebudu tam čekat dlouho. Taky jsem zvědavá, co mi poví. Protože zítra mám vlastně termín podle ultrazvuku a pokud neporodím, tak ze mě bude definitivně matka přenašečka... Budu se muset poptat, jak to tady u nás řeší. :-))

Diskuze: maminka/rodime-online/rodime-v-primem-prenosu/nadule1

22. září – 3 dny po termínu (dle UTZ máme ještě 2 dny čas)

Co dělám?

Včera jsme šli zase spát kolem jedenácté. A přiznám se, že jsem spala hned a celkem dobře. Tuším, že jsem byla v noci na záchodě, ale nejsem si úplně jistá... Já už chodím v polospánku, ani mě to moc neprobere.

Ráno bohužel Kubík vstával brzy – už v sedm. Mně se vůbec nechtělo, ale nedal si říct. Tak jsem se ho snažila ukecat aspoň na mlíčko v posteli, ale on povídá „tady“ a ukazuje na stůl v kuchyni. Tak jsem rezignovala a udělala si taky snídani.

U toho jsem pročetla, co nového na babyonline a trochu pokecala s Janney a Tygřímámou po netu. Pak jsem se s nimi rozloučila, protože jsme měli s Kubíkem v plánu jít k paní doktorce. Potřebujeme razítko kvůli plavání a kurz začíná zítra. Vymyslela jsem, že pojedeme tramvají a uděláme si to jako takový výlet.

Oblékla jsem Kubíka a šla ještě na záchod, že se z noční košile převléknu pak. Dveře na záchod nechávám otevřené, protože Kubík musí mít přehled, co se děje. Taky hned přišel na kontrolu... a dveře zklapl. V ten moment se ozvalo děsivé „cvak“, které znamená jen jednu jedinou věc – zlomený zámek.

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Já zavřená na záchodě – pro představu místnost zhruba 80 x 120 cm a před dveřmi plačící Kubík. Jenže co teď. Zvažovala jsem možnosti. A nejdřív jsem se rozhodla, že se pokusím dveře vykopnout. Což ale znamenalo odlákat Kubíka někam mimo, protože kdyby se mi to povedlo, tak se ty dveře rozletí a mohly by mu ublížit. Napadlo mě, že ho pošlu do pokojíku pro Julču (panenku). To zabralo – slyšela jsem, jak cupitá pryč.

Dala jsem do toho kopance maximum, ale dveře se mi jen vysmály... Hmmm. A Kubík už byl zpátky i s Julčou. Dostal za úkol zkontrolovat, zda nedělala „EE“.  Já mezitím přemýšlela, co dál. Řekla jsem si, že zkusím kopnout ještě jednou – naposledy. Kubíčka jsem vyslala pro bagr. Zase jsem zaslechla, jak utíká pryč. Tak jsem asi třikrát kopla, ale bylo jasný, že nemám šanci. Víckrát jsem kopat nechtěla, protože jsem si říkala, že co by mohlo být horší než být zabouchnutá na záchodě s dítětem na druhé straně dveří, je být zabouchnutá na záchodě s dítětem na druhé straně dveří a k tomu rodit.

Kubík už venku začínal plakat a já měla taky na krajíčku. Když pak začal ještě volat to jeho „mamííí, mamííí“ – rozbrečela jsem se. Jenže jsem si pak řekla, že tohle nikam nevede. Že se musím uklidnit a vymyslet plán B.

Na záchodě máme okno. Jenže je to okno do dvora a ještě tak blbě, že vidím jen na protější barák... ale nezbývalo mi nic jiného než zkusit zavolat o pomoc. Nejprve jsem ale musela uklidnit Kubíka, který plakal a byl už i naštvaný, že ho k sobě nechci pustit. Tak jsem ho poslala pro hudební knížku s piankem a pro dudlík. Hlavně ten dudlík mu udělal radost a hodně se brouček uklidnil.

Chvíli jsem si s ním povídala a říkala mu, ať mi ukazuje obrázky v knížce. Honem jsem lovila v paměti, co tam vlastně všechno je. A Kubík ochotně listoval a hledal. Pokaždé, když obrázek našel tak hlásil nadšeně: „tadýýý“. Další část úkolu tedy spočívala v tom, začít volat o pomoc. Přemýšlela jsem, zda rovnou volat „hoří“, ale chtěla jsem mít trumf v rukávu, tak jsem jen křičela: „Haló. Pomoc. Slyší mě někdo?“ Nebo tak něco. Za chvíli se z okna vyklonila sousedka. Ještě nikdy jsem jí neviděla tak ráda.

Rychle jsem jí vysvětlila situaci a poprosila jí, aby zavolala hasiče. Ptala se proč ne manžela, jenže ten byl zrovna dneska na služební cestě – sice jen na otočku, ale v tu chvíli byl 200 km od Plzně. To jsem všechno už stihla zvážit při tom halekání. Další varianta byla zavolat manželovi, ať zavolá kamarádovi Péťovi, protože ten má od nás klíče. Jenže za jedno mi bylo jasné, že je těžko bude mít s sebou v práci a pak druhá věc, že stejně u sebe nenosí páčidlo, aby pak vysvobodil mě ze záchoda... Takže to jsem taky zavrhla hned v počátku. Jediné možné řešení byli hasiči.

Ještě jsem stihla sousedce říct, že máme bezpečnostní dveře a ještě k tomu zamčené, takže se přes dveře asi nedostanou. Sousedka šla okamžitě volat a za chvíli mi hlásila, že už jsou na cestě, že snad přijedou brzy. A jestli prý mě je dobře. Mě bylo dobře, ale ona chudák vypadala na zhroucení. Ptala se, co Kubík, kde je a co dělá. Tak jsem jí řekla, že sedí za dveřmi a že si hraje s autem.

Přinesl si takové cirkusácké auto, které má na kabině tlačítko, které při stisknutí hraje. Ani jsem netušila, jak výborná věc to je. Čas od času jsem Kubíka poprosila, ať mi zahraje tu písničku.. a tak jsem věděla, že skutečně pořád sedí „u mě“ a nikam neutíká.

Za chvíli jsem už slyšela sirény a bylo mi jasné, že hasiči už jedou. Tak jsem Kubíkovi začala vysvětlovat, co se bude dít. Že přijdou hasiči a že je zná, že to jsou ti, jak mají ta veliká auta, jak jsme je viděli minulou sobotu na nádvoří pivovaru. A hlavně ať se ničeho neleká a ničeho nebojí, že nám pomůžou.

Musím ho pochválit, protože to doopravdy zvládl jako velkej kluk. Ani snad nezabrečel, když ho jeden z hasičů vzal a odnesl ho do obýváku, že mu ukáže to velký auto. Já zatím poslouchala ten mumraj, který se u nás děl... Ptali se mě, zda jsem v pořádku a po mém ujištění, že ano se v klidu pustili do páčení dveří. Upřímně musím říct, že jsem čekala, že to budou mít rychleji, ale zřejmě nechtěli moc poničit dveře, tak to zkoušeli nejdřív jemně. Ale ani jim to nešlo – tak jsem se přestala divit tomu, že jsem je já nevykopla.



Když se jim podařilo dveře vypáčit, hned se mě ptali, zda se cítím dobře, zda jsem v pořádku a jestli nechci zavolat záchranku. Byli všichni moc milí a bylo vidět, že jsou rádi, že se nikomu nic nestalo. Záchranku jsem odmítla, protože mi skutečně nic nebylo, ale byla jsem ráda, že všude kolem vládne přátelská atmosféra nebo jak to nazvat. Doopravdy jsem se najednou cítila v bezpečí. První moje cesta vedla za Kubíčkem. Ten byl v náruči u pana hasiče naprosto spokojený. Prohlíželi si žebřík hasičského auta, který končil u našeho parapetu.

Já jen zkoukla škody – jedno rozbité okno, všude střepy – pohoda. Byla jsem tak ráda, že mám zase Kubíka u sebe. I pár slziček mi ukáplo.

Pak jsme ještě museli vyřídit formality. S hasičema přišli i policajti – asi musí, když se nám „vloupali“ do bytu. Takže si všichni chtěli napsat moje jméno, příjmení a adresu. Policisté chtěli i občanku. Mezitím jeden z hasičů uklidil ještě střepy z parapetu, aby na někoho nespadly. Pak se mi ještě omlouvali za ty rozbité dveře na záchod – jako kdyby se tam mohli dostat nějak jinak.
Pak hasiči i policisté odešli – ještě jsem jim všem náležitě poděkovala – a na mě se ještě sesypaly sousedky. Musela jsem jim znovu vysvětlit, že jsem se na tom záchodě nezamkla, že mě tam nezamkl ani Kubík...že prostě jen klaply dveře a zlomil se jazýček zámku. Naštěstí u toho byl i jeden soused a ten jim potvrdil, že to se celkem běžně stává, že jim se stalo zrovna nedávno totéž. Sousedky z toho ovšem byly špatné a předpovídaly mi ještě dneska porod. No vzhledem k tomu, že už bude jedenáct, tak to asi zase neklapne. Hanička je flegmouš, nějakej zásah hasičů jí nemůže dostat z bříška.

Anebo se naopak bojí. Říká si, jestli jsem teď v bezpečí, tak co mě proboha čeká, až vylezu? :-))

Když jsem dostatečně vysvětlila, co se stalo, poslaly mě sousedky do postele :-). To jsem neodmítla a byla ráda, že máme s Kubíkem klid. Dali jsme si oběd, já zavolala taťkovi a dovysvětlila mu, co se stalo – protože sousedi mu v dobré víře hned museli telefonovat, tak aby věděl, že jsme v pořádku a že si nemusí dělat starosti.

Po obědě jsme si šli s Kubíkem lehnout. On usnul hned, já vůbec. Měla jsem tak rozlítané myšlenky, že to nešlo. Ale aspoň jsem tam u něj ležela a odpočívala.

Když přišel taťka domů, tak jsme vyrazili na návštěvu ke známým. To bylo dobré rozptýlení a Kubík se tam pěkně vyřádil. Nejvíc si hrál s obručemi a s kočárkem, ze kterého vyházel panenky a nandal si do něj míče.



Asi v sedm jsme se vydali domů. Doma jsme si dali večeři a Kubík, že půjde do vany. Dneska chtěl jít ovšem se mnou a to až tak, že jsem „musela“ dovnitř. Tak dneska jsme si s taťkou prohodili službu – já myla Kubíka a taťka připravoval mlíčko a pyžamko. Pak si Kubíka vzal a já ještě zůstala naložená ve vaně.

K počítači jsem se dostala po deváté, udělala si čaj a pomalu začala sumírovat deníček. No dneska je ten zážitek veliký a tak jsem se rozepsala hodně. Děkuju všem, kteří to dočetli až do konce. Jsem ráda, že jsem se z toho mohla vypovídat.

Jak se cítím?

Teď už dobře. Ale řeknu vám, že bych uvítala, kdyby se už podobné adrenalinové zážitky nekonaly – aspoň do porodu ne. :-)))

Diskuze: maminka/rodime-online/rodime-v-primem-prenosu/nadule1

21. září – 2 dny po termínu (dle UTZ máme ještě 3 dny čas)

Co dělám?

Tak jsem ještě včera večer vyhrabala ten svůj starý telefon a aktualizovala telefonní seznam, vytvořila skupinu „Hanička“, aby mě tedy nic nepřekvapilo. :-)

Po sepsání deníčku jsem ještě chvíli brouzdala diskuzním klubem a pak už jsme šli taky do hajan. Bylo půl jedenácté. Na rozdíl od včerejška jsem se polepšila a vykapala si večer nos, takže jsem mohla až do rána krásně dýchat.

Ráno jsme s Kubíčkem vstávali až chvíli před osmou. Už je ráno větší tma a tak vydrží déle spát. Taky má pořád ještě rýmu, takže v noci nespí úplně nejlépe. Naštěstí ho má na starosti taťka a tak já o něm sice vím, ale nemusím se zvedat a řešit.

Dneska jsme měli v plánu trochu poklidit. Bylo potřeba uklidit čisté nádobí a umýt to, co se stihlo nakupit na lince. Ono tím, jak jsme byli celý víkend v trapu, tak na takovéhle „drobnosti“ nebyl čas... a večer už  se nám do toho nechtělo. Teda upřímně řečeno – mě se do toho nechtělo ani ráno, ale už to bylo nutné :-)). A zvládli jsme to s Kubíčkem krásně.

Kromě nádobí jsme ještě vyprali a pověsili dvě pračky prádla. Předtím jsme ovšem museli sundat suché ze sušáku a uklidit. Vyhlásila jsem boj lichým ponožkám... Skladuju je teď na jednom místě a při každém sundavání prádla páruju. Musím říct, že se práce daří a ponožky se přestaly porůznu schovávat. Ale je to nerovný boj :-))).

Pak jsme ještě protřídili Kubovo věci, které jsem už asi před měsícem vyprala a které potřebovali rozdělit podle velikosti a uskladnit. Kubík mi se všemi činnostmi pomáhal. Nejvíc ho bavilo párování ponožek – jenže byl na straně ponožek a s úspěchem mi je kradl a schovával – obávám se, že některé už tu svojí partnerku nenajdou nikdy. :-)))

Když už jsem se přehrabovala tím prádlem, tak mě napadlo, že připravím věci pro Haničku do porodnice, aby to pak taťka nemusel hledat. Sice ví, kde to oblečení je, ale protože jsem to tam skládala já, tak bych mu musela přesně vysvětlit, kde co najde... a stejně by asi nakonec přinesl něco jiného. :-) Tak jsem to pěkně naskládala do tašky a on mi to pak jen donese.

U toho pracování nám dopoledne uteklo jako voda a bylo čtvrt na dvanáct a tedy nejvyšší čas ohřát oběd. V půl jedné měla přijít kamarádka Nikolka hlídat Kubíka, abych mohla jít k doktorovi na kontrolu a chtěla jsem, aby už Kubík spal. Bylo to tedy tak tak, ale podařilo se. Kubík usnul ve 12:17... já se pak oblékla a namalovala – to jsem nemohla udělat dřív, aby Kubík nevyčuchal, že se něco chystá – a chvíli před půl šla dolů pro Nikolu. Řekla jsem jí co a jak. Koneckonců ona to u nás zná, protože ke mně chodila na angličtinu a má absolutní důvěru, takže jsem se nebála odejít.

V poradně to byl dneska fofr. Hned si mě k sobě vzala sestřička – váha od minule ještě o půl kilča poskočila na současných 92 kg, tlak byl v pořádku – 104/69, moč taky OK. Poté mě sestřička napojila na monitor, který byl také ukázkový. Srdeční činnost miminka v pořádku, kontrakce nula. U lékaře v ordinaci mě čekala prohlídka ultrazvukem, kdy lékař zkontroloval, že má mimi dostatek plodové vody a prohlásil, že těhotenství už vypadá termínově. Pak se se mnou rozloučil a předal mě k dalšímu ošetřování do porodnice. Dostala jsem telefonní číslo a instrukce, že se mám objednat na čtvrtek – nejpozději na pátek.
Hned po příchodu domů jsem se tam snažila dovolat ovšem marně. Pak jsem to zkoušela ještě jednou a opět mi to nikdo nebral.. Asi už nepracovali.

Doma jsem narazila už na blbnoucího Kubíčka. Tak to jsem nečekala, protože jsem nebyla pryč ani hodinu a půl. No ale holt se vzbudil a jak zjistil, že maminka není, tak už spát nechtěl. Naštěstí prý plakal jen chvilinku, a když zjistil, že mu to k ničemu nepomůže – že se nikde neschovávám – tak plakat přestal a začal s Nikolkou blbnout.

Napadlo mě, že bych mohla pozvat ještě její maminku na návštěvu. Tu jsem totiž učila taky a moc jsme se spřátelily – jenže ona pak byla nucena změnit práci a tak jsme musely výuku přerušit, protože teď nemá tolik času. Brnkla jsem jí a ona že přijde moc ráda. A tak u nás Nikolka zůstala, že si na mamku počká. To bylo fajn. Já si udělala kafčo a mohla jsem si ho vážně v klidu vypít, protože Kubík byl z Nikolky celý pryč a ukazoval jí všechny hračky. Co na tom, že je všechny vytahal z krabic a roztahal po bytě – já měla půl hodinky absolutního klidu. Paráda.

Když dorazila Nikolky mamka, tak jsme si pěkně popovídaly, ona si taky pohrála s Kubíkem a on zas krásně předvedl, co všechno už umí. Hrozně se jim líbil. Bylo to moc milé posezení. Asi v pět hodin musely už holky odejít, protože je doma čekal hladový taťka a ony ještě musely nakoupit.

Mezitím dorazil domů i náš taťka, ale bylo to tak akorát, že se s nimi rozloučil. Když návštěva odešla, tak už bylo na Kubíkovi vidět, že je unavený. Jenže teď už jsme ho nemohli nechat usnout – to by nespal večer a tak jsme se ho snažili rozptýlit a taťka s ním dělal blbiny... A najednou se ozval zvonek... Vůbec jsme netušili, kdo to může být. Myslela jsem si, že už je to vrána :-))) ale byl to kamarád Láďa. Taťka si ho pozval a pak na to zapomněl – no a já o tom ani nevěděla. Tak jsme ho pozvali dál a já šla udělat večeři.

Po jídle ještě Láďa s Tomem a Kubíkem pěkně řádili. Houpali Kubíka na houpačce – jemu se to děsně líbilo, ale pak nechtěl, aby přestali. Nakonec jsem ho uplatila koupelí s pěnou, tak přestal dělat scény. Láďa odešel a náš večer už probíhal tak jako vždy. Taťka koupal, já udělala mlíčko a připravila věci... Kubík usnul brzy, protože málo spal, ale už se stihl několikrát probudit – ach ta rýma... Naštěstí hned zase usne, ale i tak je to nepříjemné.

Já si sedla k počítači a začala psát deníček. Do toho jako vždy napíšu pár mailů, příspěvků na BOL a stáhnu fotky. I když dneska je to slabý :-) Jo nemám svůj mobil s foťákem, tak je to s tím focením horší.

Jak se cítím?

Pořád dobře. I když dneska jsem pozorovala, že to vstávání – třeba ze země, když si s Kubou hrajeme – už je takové těžkopádné. Než se vždycky rozhejbu. Ale taky co bych chtěla, když se mi povedlo nabrat 17 kilo :-)))). To se někde odrazit musí.

Diskuze: maminka/rodime-online/rodime-v-primem-prenosu/nadule1

20. září – 1 den po termínu (dle UTZ máme ještě 4 dny čas)

Co dělám?

Jak jsem se těšila, tak se i stalo. Po odeslání deníčku jsem se včera večer naložila do vany. Bylo to bezva. Pak jsem poprosila taťku, aby mi ostříhal nehty na nohou. Já si tam prostě přes to břicho už nedosáhnu a už jsem měla pěkný drápky. Pak jsme ještě poseděli a do postele jsme se vydali kolem jedenácté.

V noci se mi spalo dobře, až na tu rýmu. K ránu už jsem měla nos totálně ucpanej a kapky až v kuchyni. Nebyla jsem ale schopná se probrat na tolik, abych vylezla z postele a šla si kápnout... A tak se mi špatně dejchalo a byla jsem co chvíli vzhůru. A pořád jsem si říkala, že když vstanu a půjdu si kápnout, tak se mi hned uleví... ale skutek utek. Nešlo to. :-))

Když se ráno Kubík vzbudil – bylo půl osmé - tak jsem mu hned přeochotně šla dělat mlíčko – hádáte správně – první moje cesta vedla ke kapičkám. To byla úleva. Kubík dělal v posteli pěkný blbiny – hrál si zase s Julčou a dneska přidal i Pepína – to je panáček – a zase jsme museli přebalovat. On tu přípravu na miminko bere hrozně zodpovědně. :-)

No z postele jsme se vyhrabali až někdy po deváté hodině. Já mezitím přemýšlela, co si dáme k snídani, a udělala jsem si hroznou chuť na palačinky s marmeládou. Taťka mě v tom nápadu podpořil a tak jsem se pustila do přípravy. Snídaně se nám tedy protáhla asi až do desíti hodin, ale bylo to moc příjemné. Kluci si pak šli hrát do pokojíku a dokonce tam i poklidili ty rozházené hračky. Já mezitím připravovala oběd.

Dneska jsem dělala bramborovou kaši s pangáskem a okurkový salát k tomu. Zbylo nám i na zítra, což je fajn, jelikož jsem objednaná k doktorovi a tak mám o starost míň a nebudu muset vařit.

Po obědě jsme si šli všichni tři lehnout a krásně jsme usnuli. Kubík se probral někdy před třetí. My s taťkou jsme teda vypadali, že bychom ještě hoďku zvládli. Myslím si, že za to může ta rýma (taťka ji má taky). Jen doufám, že se jí zbavíme dřív, než pojedeme rodit, protože bych zrovna nemusela mezi kontrakcema kejchat a smrkat. :-)))

Dali jsme si malou sváču a oblékli se. Už včera jsem vymyslela, že pokud bude hezky, tak se dnes pojedeme podívat do ZOO. A musím se pochválit, byl to dobrý nápad. Moc lidí tam nebylo, přitom počasí bylo moc pěkné. Bylo to prvně, co jsme byli úplně bez kočáru a Kubík to zvládl bezvadně. Akorát ke konci ho taťka trochu víc poponášel, ale jinak jí proběhal celou sám. Kdyby ještě nelítal jako blázen, tak to bylo úplně bez chybičky.



V ZOO se pořád staví, ale je vidět, že práce postupují a už to začíná dostávat šmrnc. Moc se těším, až tu novou část otevřou. No mají to v plánu až příští rok.



Po návštěvě ZOO jsme ještě v rychlosti zajeli do Obchodního centra Plzeň – potřebovali jsme koupit něco k večeři a pak reklamovat můj telefon. Mám ho dva měsíce a teď mě začala strašně zlobit baterie. Nabila jsem ho a on byl druhý den úplně vybitý. Takovej telefon je mi na dvě věci... A to už jsem v něm měla připravenou skupinu kontaktů „Hanička“, kterým pošlu SMS... Teď abych našla starý telefon a připravila si tu skupinu tam. No tak řekněte sami, copak můžu teď rodit??? :-)))

Jak se cítím?

Cítím se dobře. Každý den tedy už přibývají dotazy ohledně toho, kdy se chystám rodit. Ale to se dalo čekat a je mi jasné, že to bude horší a horší. Naštěstí to ještě pořád nedosahuje takové intenzity, jako tomu bylo u Kubíčka, takže to zatím snáším dobře. :-)))

Kamarádka mi dneska psala, že prý NÁS Hanička pěkně napíná. Tak jsem jí musela odpovědět, že my na ní nechvátáme, že napíná spíš VÁS – rodinu, kamarády a známé v naší blízkosti. Mám pocit, že totiž to naše miminko prožíváte ještě intenzivněji než my. A mě to moc těší a děkuju vám za to. Je to bezva pocit, mít kolem sebe takové bezva lidi. :-)

Další díly příběhu:

Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Nadule1 - diskuze

Vložit příspěvekČlanky s diskuzí
  • Moc všem děkuju
    Ahoj holky,
    všem moc děkuju za gratulace - ať už tady, v diskuzním klubu, v blogu nebo fotogaleriích. Ani nevíte, jak velikou radost jste mi udělaly. Moc si vás vážím. Jste vážně kamarádky. Mám vás ráda.      
    nadule1   | 01.10.2009 20:03:42
    Reagovat | URL příspěvku
  • Nadi,hezký porod,vážně celkem rychlovka 
    rozesmála mě ta reakce,té paní na recepci....to mají z těch filmů,hodně řevu a krve    
    přeji moc štěstíčka      
    Small   | 29.09.2009 17:46:11
    Reagovat | URL příspěvku
  • gratuluji
    dankal   | 27.09.2009 08:57:28
    Reagovat | URL příspěvku
  • Tak ještě jednou veliká gratulace ať Hanička roste jako z vody        
    Zuzi   | 25.09.2009 11:54:19
    Reagovat | URL příspěvku
  • ....a zazvonil zvoneček a z Haničky je tvoreček...vítej Haničko         
    petersim2   | 25.09.2009 11:06:33
    Reagovat | URL příspěvku
  • ahoj holky, jsem tu poprvé, ale deníčky už čtu hrozně dlouho. nevím jak poslat příspěvek přímo naduli, takže se to pokusím vložit aspoň sem   . hanička je nááádherná, strašně moc gratuluju a přeju hlavně hodně zdraví celé rodince.
    plaška   | 25.09.2009 09:39:53
    Reagovat | URL příspěvku
  • Nadi, gratuluji 
    Calamity J.   | 25.09.2009 09:29:15
    Reagovat | URL příspěvku
  • Jej holky,tak to byla rychlovka,moc gratuluji            
    Small   | 25.09.2009 09:20:40
    Reagovat | URL příspěvku
Vložit příspěvekČlanky s diskuzí

Poradna

Hlen ve stolici

| Veronika J | dnes, 14:31

Dobrý den, občas se nám objeví tohle ve stolici , je to hlen ? Dítě 4,5 měsíce , od 3 měsíce na um. Dítě jinak bez problému kaká, nemá žádné potíže , bolesti bříška apod, mám trošku sušší pokožku promazáváme leniens. A často ublinkáváme. Děkuji za odpověď

Dobrý den,

ve stolici je lehce hlen, ale pokud dítě prospívá, není třeba měnit mléko, doporučila bych přidat zeleninový  příkrm.

MUDr. Ludmila Vomelová | Babyonline | dnes, 18:44
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Odmítnout Další informace
×