Můj porod – Ivulísek

V rubrice „Můj porod“ jsme narazili na jeden zajímavý příběh, na jehož základě jsme požádali maminku, kterou znáte pod přezdívkou Ivulísek, o detailnější vyprávění.

Kdy jste začali plánovat miminko?

Na začátku loňského roku jsme s přítelem došli k tomu, že už by byla vhodná doba, aby nás tu bylo o jednoho človíčka víc. Nijak jsme to nehrotili, já měla ještě dobírat prášky a tak jsem si na Velikonoce vzala poslední pilulku a děj se vůle Boží.
Při návštěvě gynekoložky mi bylo doporučeno brát vitamíny a taky mi řekla, že se může stát, že neotěhotním jen tak hned. Vzhledem k tomu, že jsem brala 10 let antikoncepci, může prý otěhotnění trvat půl i celý rok. S tím jsem odcházela z ordinace.

První měsíc byl ten tam a menstruace dorazila, ale já to neřešila, však jsme to nechávali na přírodě. Ale v hlavě už jsem měla miminko a hrozně jsem chtěla, aby už to bylo. Moje kolegyně v práci čekala miminko a já to s ní hrozně prožívala. Druhý měsíc po vysazení jsem opět čekala, kdy se dostaví menstruace a týden zpoždění. Nevěnovala jsem tomu pozornost, neb ta pravidelnost po vysazení HA je přece taková nijaká. Bříško mě bolelo, takže jsem čekala další týden a pořád nic. Kolegyňka mi říkala, že taky měla bolení jako při menstruaci a přitom byla těhotná.

Dárek k narozeninám

Byl pátek 19. června a já si ráno řekla, že si udělám těhotenský test. Tak jsem čekala, ale objevila se jen jedna čárka. Bylo mi to líto, ale já měla jen druhý měsíc po vysazení, tak co bych čekala. Když jsem chytila test, že ho vyhodím, tak mě polil pot. Objevila se tam slabounká druhá čárka. Tak jsem honem zkusila jiný test a tam byly dvě čárky vidět ihned. Sedla jsem si na vanu celá zpocená a nevěděla, zda se mám radovat nebo brečet. S třesoucíma nohama jsem došla do ložnice a povídám mému spícímu chlapovi, že mám pro něj dárek k narozeninám (měl je zrovna v ten den) a on, že jestli se to dá jíst a já, že moc ne. Tak jsem mu řekla, že budeme mít miminko.
On se na mě podíval, usmál se a řekl, že je to pěkné a spal dál. Tak já šla zpět do koupelny se chystat do práce, když v tu chvíli přiletěl za mnou a jestli je to pravda. Začal mě objímat a já se stěží ubránila slzám.

Jak tvé těhotenství probíhalo?

Ještě ten den jsem šla ke svému gynekologovi, který mi řekl, že tam je malý váček a mám přijít za měsíc. Já byla celý den jako ve snu. Cítila jsem se parádně a těšila se na další vyšetření. Uplynulo 14 dní a já si libovala, jak je mi fajn a že se mi těhotenské nevolnosti určitě vyhnou. Ale to jsem byla na omylu. Ráno mi bylo hodně zle, tak tak jsem odřídila do práce a v práci přežívala, jak se dalo. Snažila jsem se to mírnit lízátky, jíst po troškách, ale nic nepomohlo.

Nekonečné nevolnosti

Jednou v pátek na poradě se mi udělalo zle, hodinu jsem seděla a snažila se dělat zápis, bohužel jsem jen vnímala, jak mi teče pot po zádech a jak se vidím na záchodě. A taky že jo, omluvila jsem se a valila na záchod a prvně zvracela. Práci jsem nějak přežila a těšila se na víkend, že se dám do kupy. Ale to byl další omyl. Od toho pátku jsem jen zvracela a zvracela. Za celý víkend jsem do sebe nebyla schopná dostat kousek jídla a pití. Byla jsem tak vysílená, že jsem nemohla ani dojít na záchod. V pondělí ráno jsem se doplazila k doktorovi, ať mě nechá pár dní doma, že takto nemůžu jít do práce. Jenže já za ten víkend shodila 6,5 kila. Takže jsem dostala injekci a okamžitě jsem si měla sbalit pár věcí a hlásit se v porodnici. Tam jsem si poležela 4 dny na kapačkách a opravdu mi to pomohlo. Taky jsem zjistila, že v tu dobu jsem byla v 8. týdnu. Už jsem si plánovala, jak jdu v pondělí do práce. Naivka. V den návratu z nemocnice mi bylo ještě dobře, ale další den jsem se opět kamarádila se svým kyblíkem. Takže v pondělí znovu k doktorce, ta mi řekla, ať nepočítám s návratem do práce, že musím nabrat ta ztracená kila a jestli myslím na to miminko. Sklopila jsem hlavu a kála se, jak jsem nezodpovědná. Zvracela jsem nesčetněkrát za den, ani jsem nechodila na záchod, mým největším přítelem se stal na několik měsíců kyblík Vileda. Jediné, co jsem dokázala jíst byla suchá vánočka a rozmáčené piškoty v černém a hodně oslazeném čaji. Nic víc jsem do sebe nedostala. A jen jsem spala a zvracela. Nemohla jsem cítit maso, všechno mi páchlo.

Co ti nakonec pomohlo?

Jedním z úspěchů bylo nasazení homeopatik, která mi ty nevolnosti někdy zmírnila, ale opravdu jen málokdy. Horor byl pro mě se dostavit do poradny a na různá vyšetření. A dělalo mi zle být na sluníčku a loňské léto bylo plné sluníčka. Musela jsem oželet dovolenou ve Španělsku, ale abych pravdu řekla, představa vyhřáté pláže pro mě lákadlem opravdu nebyla. Takový stav jsem měla do poloviny šestého měsíce. A já se tak těšila, že si budu své první těhotenství užívat, že budu mít veliké bříško. Zatím na mně nebylo vidět vůbec nic. V práci jsem už skončila, neb u počítače jsem doma nemohla sedět a lékařka mě ubezpečila, že do konce těhotenství budu doma.

Všechna vyšetření proběhla na jedničku (sice jsem musela brát ke konci železo, ale to spousta z nás), miminko pěkně prospívalo, výsledky všech UTZ  byly v pořádku a já se těšila, že si začnu konečně těhotenství užívat. Kolem toho 6. měsíce mi nevolnosti ustoupily a já mohla začít normálně fungovat. Říkala jsem si, že jsem si to „vyžrala“ a teď mě čekají už jen samé dobré věci.

Aby toho nebylo málo…

Dobře naladěná jsem byla do té doby, než jsem šla na test cukrovky. Nepřipouštěla jsem si, že by vyšel pozitivně. Nesladím, čokoládám neholduji a myslím si, že žiji celkem „zdravým“ životem. Avšak další omyl, test mi vyšel pozitivně a já musela co 3 týdny chodit na odběry. Následovalo vyšetření na očním, které bylo v pořádku. Takže zbytek těhotenství jsem lítala po doktorech.

Jak ses tedy cítila?

Až na tu těhotenskou cukrovku jsem se cítila už v pořádku. Bříško jsem měla malé, takže mě neomezovalo v pohybu. Hodně jsme chodili na procházky, a jelikož byl čas Vánoc, tak jsem si užívala vánoční náladu. Za celou dobu těhotenství jsem neměla nějaké zvláštní výkyvy nálad, neměla jsem pocity, že to nezvládnu a už vůbec jsem se nebála porodu.

Jak ses připravovala na porod?

Začala jsem chodit na předporodní kurzy a dvakrát týdně na cvičení pro těhotné. Kurzy mi daly hodně. Měly jsme tam výbornou porodní asistentku, která nám vše vysvětlila, hrozně ráda jsem tam chodila. Dokonce i přítele jsem přiměla, aby se mnou navštívil kurz, ve kterém jsme se bavili o porodu a šli se podívat přímo do porodnice, jak to vše bude probíhat. Na porod jsem se vyloženě těšila, chtěla jsem rodit do vody a tak jsem si o tom hodně četla. Celé moje těhotenství jsem prožívala s holkama na stránkách Babyonline. Jelikož jsem byla pořád doma, bylo to moje jediné spojení se světem.

Jak probíhala UTZ vyšetření? Kdy ses dozvěděla, že je mimi otočené koncem pánevním?

Při UTZ v 21. týdnu jsme zjistili, že čekáme chlapečka (i když já tak jaksi podvědomě od začátku cítila, že tam v bříšku bude klouček). Jelikož má můj přítel dvě holky z prvního manželství, tak jsem byla pyšná, že se konečně dočká kloučka.

Čas jsem doma trávila hodně na netu, kde jsem si pořizovala výbavičku. Vše plynulo rychle a už tu byl poslední velký ultrazvuk v 31. týdnu. Hrozně jsem se těšila, mimi bylo v pořádku a bylo otočené hlavičkou dolů. Já spokojená se těšila na další poradnu. Jak se to blížilo, čas ubíhal pomaleji. Už jsem víc odpočívala, neb mi bylo po Novém roce řečeno, že bych mohla porodit předčasně. Jezdila jsem do porodnice na KTG a těšila se na miminko.


Také jsem si začala chystat věci do porodnice, dokupovali jsme poslední věci do výbavičky a odpočítávala jsem dny. 10 dní před plánovaným termínem porodu jsem šla do poradny a lékařka mi oznámila, že se mi malý otočil zpět, že si hoví zadečkem. Mně bylo teda do breku. Ptala jsem se, zda se ještě může otočit. Ona, že spíš ať počítám s tím, že ne. Já doma dělala vše možné. Lezla po čtyřech, svítila mu v noci baterkou, aby šel za světlem, vše možné, ale malému se očividně nechtělo. Byla jsem s lékařkou domluvená, že za týden uděláme váhový odhad a pak se domluvíme, co se bude dít dál.

Váhový odhad byl 3015g, což bylo pěkné, protože rodit koncem pánevním přirozeně se doporučuje s maximální váhou do 3500g. Tak já šťastná, že je to dobrý, že budeme rodit normálně. (Hodně jsem se upnula pro přirozený porod. Můj měl obě dcery císařem a chtěla jsem, aby porod zažil a tak). Nepociťovala jsem žádné poslíčky, až jednou, ale to přešlo a víc nic. Šla jsem tedy další týden do poradny a byla jsem otevřená na 3cm. Lékařka mi sdělila, že to je krásný nález a že kdyby bylo na ní, tak mě pošle na vyvolání, že je malý pěkně zadečkem. Tak já svolila, že se můžeme domluvit. Ještě mi provedla Hamiltonův hmat a volala do porodnice, jaký je tam stav. Bohužel narváno, takže jsme se domluvily, že pokud to nepřijde samo, tak mám v pátek na 7 h ráno nástup do porodnice, kdy se porod vyvolá.

Inzerce

Jak tedy probíhal porod?

Ve středu ráno v půl třetí mi začaly bolesti, ale po 5 vteřinách jsem to rozdýchala, tak jsem to neřešila. Kontrakce byly tak po 5 minutách, nemohla jsem ležet, tak jsem šla do obýváku. Pořád jsem si to zapisovala a bylo to hoooodně pravidelné. Také následovaly 3 návštěvy wc na velkou. Poté jsem svému příteli šla říct, že do práce asi nepojede, dokud se to nějak nerozhoupe. Tak jsem nachystala snídani a pojedli jsme, vždy jsem teda musela na všechny čtyři a vydýchat. No pak to jakoby na 15 minut ustoupilo a tak jsem příteli řekla, že se nic neděje, ať jede do práce, že mu kdyžtak zavolám a šla jsem k myčce, že tam dám nádobí.

Najednou jsem ucítila tak prudkou bolest, až jsem vykřikla. Můj přítel seběhl z vrchu, co se děje a to jsem už cítila takový divný tlak – praskla mi plodová voda. Teda byl to zvláštní pocit.

Musím říct, že jsem byla naprosto v klidu a to nekecám, jen můj začal být značně nervní, chudáček. Tak jsem se doplazila na záchod a v tu chvíli se mi udělalo zle, tak honem na zem a nohy nahoru, všude plodovka. Mdloba přešla a pak následovaly v pravidelných intervalech po 3 minutách ukrutné křeče. Musela jsem se vždy opřít o mojeho a vydýchat. Tak jsem seděla na záchodě a říkala mu, co má ještě zabalit. Byl vystrašený. Kvůli tomu, že kontrakce přicházely po 3 minutách, jsem nebyla ničeho schopná. Tak jsem se rychle osprchovala a snažila se obléct, ale fakt to šlo blbě. No a pak jsme teda vyrazili.

Sejít svah k autu, horor, tam mě to zastihlo asi 3x. Pořád jsem cítila, jak ze mě teče plodová voda. V autě to bylo ještě horší. Květoš valil přes město 90tkou, jen jsem se modlila, abychom už tam byli. Dojeli jsme a já byla z toho dýchání celá roztřesená, nemohla jsem stát ani na nohou. Došli jsme tam, hned nás zavedli do šatny, ať se převleču a pak mě vzali na vyšetřovnu. Prohlížela mě porodní asistentka, poté volali lékařku. Byla jsem otevřená víc jak na 6 cm. Mezitím se mnou sestřička sepisovala porodopis a já se jim tam kroutila na zemi jako tasemnice. Poté přišel lékař a udělal mi UTZ a váhový odhad 3600g, což je u porodu koncem pánevním už riziko a že se musí na mě podívat primář, jenže na něho jsme čekali dalších asi 20 minut. Nevím to přesně, pro mě to byla věčnost. Dělalo se mi zle, tak mi sestřičky pomohly na křeslo a daly mi KTG. Rozdýchávat kontrakce bylo hrozné, přicházely už po necelých dvou minutách. Když došel primář a prohlédl mě, vyřkl rozsudek - určitě císař, nebudeme riskovat.

Bylo mi hrozně. Tak moc jsem se těšila na normální porod, už kvůli mému příteli. Sestřička se ptala primáře, na kdy mě mají nachystat a on, že okamžitě, než začne malý sestupovat. Tak ještě zavolali přítele, šel se se mnou rozloučit (to jsem pořád ležela na vyšetřovacím křesle) a během chvilky jsem měla zavedenou cévku, kanylu a já nevím co, ani na klystýr nebyl čas. A už mě vedli na porodní sál. Byla to taková rychlovka, že člověk tak tak stačil vnímat mezi těmi bolestmi, co se děje.

Položili mě na stůl a já dostala silnou kontrakci, jenže jsem byla uvázaná a nemohla se nijak chytit, vím, že tam bylo hrozně moc lidí, někdo se mě pořád na něco ptal a já se snažila mezi dýcháním odpovídat. Cítila jsem, jak mi natírají pupek dezinfekcí a pak už jen vidím masku a ticho a nic...

Najednou jsem se ocitla na pokoji s ukrutnou bolestí břicha. Vnímala jsem z dálky asi toto "miláčku, máme krásného kluka, měl jsem ho u sebe a moc tě miluju". Pak už jen vím, že kolem mě pořád někdo chodil a pípal tam monitor. Ale po narkóze mi nebylo zle na zvracení, což bylo super. Když jsem se probrala, tak se mě sestřičky ptaly co a jak, a já že to hrozně bolí. Na to mi sestřička řekla, že mi píchla injekci a za chviličku to poleví. Protože to nepolevilo, tak mi daly pak ještě něco dalšího. Cítila jsem se jako by mě přejel parní válec. Nevěděla jsem, kde jsem, co malý - nic. Ale nebyla jsem schopná souvisle komunikovat a pak jsem asi usnula.

Asi kolem poledne /odhaduji/ se otevřely dveře a já viděla sestřičku s oranžovým vozíkem a v něm uzlíček a to byl můj prcínek, Nádherné miminečko, jen mě štvalo, že jsem se nemohla hýbat, tak mi ho sestřička přiložila k prsu, aby se přisál. To bylo tak krásné. Jen člověk ležel jako lazar a nemohl se ani hnout. Tak jsem ho uvítala a pak mi ho zase odvezla a já usnula. Kolem čtvrté hodiny jsem už vnímala normálně. Dovezli tam ještě jednu maminku po císaři a ona pořád naříkala, jak jí to bolí, tak jsem se jí snažila ukonejšit, že to bude dobrý. (mimochodem jsme tam spolu ležely do druhého dne, ale neviděly se, neb mezi námi byly stolky). Pak jsem si vyžádala telefon a konečně mohla zavolat svému příteli.

Inzerce

Řekl mi, že za ním došli lékaři a primář zkonzultovat situaci, s tím, že císařský řez bude nejlepší, že to nechtějí riskovat. Potom, že seděl v čekárně, asi po minutě ho zavolala sestra a tak šel do ošetřovny, kde už našeho prcíka umývali atd. Poté mu ho daly na chování. Za mnou mohl dojít až druhý den, protože na pooperačním pokoji jsou návštěvy zakázány. Na pooperačním pokoji jsem ležela do čtvrtečního dopoledne. Sestřičky nás ráno i ještě v tu středu chodily umývat, což bylo moc příjemné. Pěkně na nás mluvily a vše říkaly, fakt klobouk dolů. Nikde náznak nějakého opovržení či tak. Ve čtvrtek kolem poledne mě chytly a že jdeme do sprchy. Nemohla jsem si stoupnout, ale musela jsem. Myslela jsem, že se mi břicho rozpáře. Těch pár kroků do koupelny byl můj druhý porod a ve sprše jsem jim omdlela, ale poumývaly mě a převedly na normální pokoj, ale stejně jsem jen ležela a mohla hýbat maximálně krkem.

Inzerce

Malého mi vozili pokaždé, co se vzbudil, i na ten pooperační pokoj, za což jsem jim vděčná. Celý pobyt byl velmi milý, personál na šestinedělí i na novorozeneckém prostě skvělý. Na cokoliv jsem se ptala, vždy byla milá odpověď. Když jsem potřebovala něco ukázat, tak mi bylo vyhověno. Neustále se chodili ptát, zda je vše OK, vše vysvětlili. Prostě UH porodnice je parádní a bude radost se tam vrátit. Žádné opovržení, nebo nějaká neúčast i přes to, že byla porodnice plná. Sestřičky měly práce nad hlavu, ale na nás byly opravdu milé. Lékaři při vizitách taky.

Inzerce

Proč tě tolik mrzí, že jsi nemohla rodit přirozeně?

Jak jsem psala v diskuzním klubu, pořád mě hrozně štve, že jsem nemohla rodit normálně, prožít si to do konce, mít miminko na bříšku ihned po „vyklouznutí“. Vidět, jak přítel přestřihává pupeční šňůru a prostě se společně radovat z příchodu našeho malého na svět. Tolik jsem se těšila, představovala, jaké to asi bude. Porod císařem jsem úplně vyloučila, nenapadlo by mě, že to tak nakonec skončí. Nějak si to v sobě neustále vyčítám, že jsem selhala. Císař bolí jinak než porod, to je jasný. Ale člověk se pak nemůže hýbat, nemůže mít miminko ihned u sebe. Vidí ho jen na kojení. Hrozně mi to bylo líto a záviděla jsem mamince, co jsem s ní byla pak na pokoji, jak svoje miminko přebaluje, sklání se k němu a může si ho chovat a já ležela jako lazar, neschopná se hýbat a čekala jsem, až se otevřou dveře a dovezou mi malého na kojení. Musela jsem nabírat síly, ale stejně to nešlo, bolestí jsem nespala a jen čekala, až mi malého dovezou. Dá se to přežít, určitě ano, ale nechápu holky, co si císaře vyložené vynucují. Neví, o co přichází.

Co péče o miminko po propuštění domů?

Péče doma je mnohem obtížnější, teda já to tak cítím. Vstávání z postele bylo a ještě je pro mě utrpení. Jelikož máme domeček do patra, tak o schodech ani nemluvím. Ale už jsem týden doma a je to lepší. Bříško sice bolí a někdy si to neuvědomím a přeženu to s nějakým pohybem a pak je to opravdu bolestivé, ale jinak to prostě nejde. Všude se píše, že se máme vykašlat na úklid a tak, a že se má odpočívat. Teda já nevím, ale malý když konečně usne, tak se stihnu najíst a usnout je teda pro mě nemožné, neb se mi budí každou chvilku. Takže maximálně zaberu a už musím k němu. :-)

Teď se musíme sžívat a nastolit nějaký „režim“ a už to bude v pohodě. Hrozně se těším na procházky, zatím nám počasí moc nepřeje, ale bude to chvilka a budeme moct drandit naší károu po cestách v lese. Někdy, když malý víc jak 3 hodiny nechce spát a řve mi, tak si říkám, zda to zvládnu být matkou. Že asi něco dělám špatně. Ale velkou oporou mi je můj přítel.

Jinak kdybych měla shrnout své těhotenství. Přes všechny „problémy“ to byl krásný čas, na který ráda vzpomínám. Někdy si hladím bříško a je mi líto, že tam už nikdo nebydlí.
A co se týče porodu. Čas vše zhojí a budu na to vzpomínat jinak, bez nějakého trápení.
A nejvíc si přeji, pokud přijde i druhé miminko, tak abych rodila přirozeně a konečně zažila ty pocity, na které jsem se těšila při tomto těhotenství.

Příběh Ivulíska pomohla zpracovat Naďa Barochová
 

Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Ivulísek - diskuze

Vložit příspěvekČlanky s diskuzí
  • k miminku Vám oběma moc gratuluji !!!
    Dojímá mě jak se v dnešní době můžou maminky starat o dítě již v nemocnici. Já jsem rodila před 16-sti a 18-sti lety a první dítě jsem viděla nahé až po příchodě domů!!! Musela jsem sama zjistit jak ho mám přebalit. Hrozně jsem se bála abych mu neublížila. V té době nám ho nosili jen na krmení. Miminku jsme nemohli ani přebalovat ani koupat jako v dnešní době. Dokonce nebyly ani u nás na pokoji. Jen nám je nosily na krmení a po půl hodině nám je vždy odnesly. Takže nebuď smutná, že jsi o to taky přišla, určitě až budete mít druhé tak si užiješ normální porod se vším všudy. Já momentálně čekám třetí miminko, tak jsem zvědavá, jak to všechno bude u porodu probíhat.
    Ještě ještě Vám přeji hodně zdraví a hezké přibírání na váze    
    mirkaaa   | 24.06.2010 18:54:16
    Reagovat | URL příspěvku
  • Ahoj Ivčo, moc krásný počteníčko, děkuju za něj.
    Je fakt, že ty první okamžiky vzájemného poznávání a sbližování jsou neopakovatelné, ale víš co? Ono jde hlavně o to děťátko jako takové. Že prostě je a že je zdravé. Ty jsi sice o tyhle okamžiky přišla, ale to vaše poprvé jsi si taky prožila - i když to bylo krušné, bude to pro tebe vždycky s odstupem času jen vzpomínka krásná.
    Přeju ti, aby to podruhé vyšlo podle vašich představ.
    Moc gratuluju k miminku a přeju Květoškovi hlavně hodně zdravíčka.
    Jo - a málem bych zapomněla - to jméno je (obzvlášť v kombinaci s příjmením) absolutně úžasný            
    Renča   | 09.05.2010 23:28:24
    Reagovat | URL příspěvku
  • Když jsem četla Tvůj příběh,uplně jsem se poznávala. Můj prvorozený byl koncem pánevním a na přijmu mě napřed naladili,že to zkusíme přirozeně ,ale nakonec primář rozhodl,že je to riskantní a jelo se na sál.Cítila jsem veliká zklamání a věděla že jsem zklamala,stále jsem si opakovala,že nejsem ani schopná normálně porodit. Za dva a půl roku se mi přirozenou cestou narodila holčička,ale měla jsem veliké štěstí na porodníka,byl jediný v porodnici ,který mě chtěl odrodit přirozeně ostatní by mě hned poslali automaticky na císaře.Přirozený porod byl pro mě tím nejkrásnějším co jsem kdy zažila a císař noční můra. Po císaři mě tři měsíce bolelo břicho a o vsávání z postele a schodech jsi to popsala přesně.Přeju at druhý porod dopadne podle tvých představ.
    jasko   | 09.05.2010 21:09:27
    Reagovat | URL příspěvku
  • Klobouk dolů
    A já jsem si myslela,že nikomu už nemůže být hůř než mně,takže smekám.Mně bylo zle první 4 měsíce,dělalo se mi špatně i při nakupování a zhubla jsem 3kg.A nic nepomáhalo.Naštěstí jsem to prostála bez hospitalizace.Na rozdíl od Vás jsem ale měla pohodový porod a je to opravdu zážitek,určitě se dočkáte.Několik kamarádek rodilo císařem a následně spontánně.HOdně štěstí a zdraví Vám i chlapečkovi.
    Kree   | 09.05.2010 08:43:08
    Reagovat | URL příspěvku
  • Neboj vsechna bolest prejde. Ja rodila tak i tak. Prirozene je to samozrejme lepsi. Ty prvni dny po cisari byly fakt krusne, taky jsem porad omdlivala, protoze mi nejak hrozne klesnul tlak. Ale po tom prvnim tydnu doma, kdy se clovek trochu zabehme a zacne se to hojit, uz to bylo fajn. Tak hezke dny s miminkem 
    janasmile   | 08.05.2010 11:35:02
    Reagovat | URL příspěvku
  • Ivčo, když jsem četla tvůj porod v diskuzním klubu, hrozně mě to dojalo a říkala jsem si, že to by si měly přečíst všechny maminky, které bezdůvodně touží po císaři.

    Zvládli jste to nakonec na jedničku a já věřím, že příště si ten porod prožiješ podle svých představ. Držím palce a přeju celé rodině moc štěstí.      
    nadule1   | 07.05.2010 09:14:46
    Reagovat | URL příspěvku
Vložit příspěvekČlanky s diskuzí

Poradna

Hlen ve stolici

| Veronika J | 28.03.2024, 14:31

Dobrý den, občas se nám objeví tohle ve stolici , je to hlen ? Dítě 4,5 měsíce , od 3 měsíce na um. Dítě jinak bez problému kaká, nemá žádné potíže , bolesti bříška apod, mám trošku sušší pokožku promazáváme leniens. A často ublinkáváme. Děkuji za odpověď

Dobrý den,

ve stolici je lehce hlen, ale pokud dítě prospívá, není třeba měnit mléko, doporučila bych přidat zeleninový  příkrm.

MUDr. Ludmila Vomelová | Babyonline | 28.03.2024, 18:44
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Odmítnout Další informace
×