Fireangel: Deset měsíců od porodu...jak jsem na tom?


V první řadě bych Vám všem ještě jednou chtěla moc poděkovat za všechny reakce na první část příběhu, moc mě to potěšilo a všech si velmi vážím.

Deset měsíců uběhlo jako voda a Nelli  bude za chvíli slavit rok. Musím přiznat, že vzhledem k tomu, že po šestinedělí mi zbývalo pěkných deset kilo navíc, tak přestože jsem se situací byla smířená, stejně někde v hloubi duše dřímala obava, co bude…co když se mi nepodaří vůbec nic shodit, dokážu se smířit s tím, že je ze mě prostě mamina s pár kily navíc? Jaký bude pocit, že jsem to nedokázala? Nevynoří se zase ta příšera a nebude mě nutit týrat se tím, jak vypadám? Nepřestanu se Jirkovi líbit? Nebudu muset poslouchat poznámky typu: „No jo, dítě zkazí postavu každému, i já bývala skoro modelka...“? Nebo naopak, co když se mi povede dostat se na původní váhu a najednou zase nebudu mít chuť hubnutí zastavit? Je dítě dost silná vnitřní motivace k tomu, aby člověk přestal včas ničit sám sebe? Co když zhubnu jenom kojením a až kojit přestanu, všechna kila se mi zase vrátí?
Díkybohu mě Nellinka zaměstnávala tak, že na podobné myšlenky nebylo mnoho času, tak jsem to moc neřešila s tím, že pro sebe i pro malou dělám maximum (5-7 menších jídel denně, pestrá strava, důraz na ty zdravější potraviny, lehké omezení těch nevhodných, 4x v týdnu rotoped, obden pár minut posilování, co nejčastější procházky s kočárkem a plné kojení do půl roku, s příkrmy kojím doteď a do roku bych ráda vydržela, pokud bude Nelli souhlasit).

Inzerce

Teď to určitě vypadá, že se tu vlastně jen chlubím, ale každá máma mi jistě dá za pravdu, že snad neexistuje mateřství bez jediného obláčku, krizových situací bylo a je samozřejmě plno, byla jsem i v stavu, kdy jsem si říkala, že jsem ještě dítě mít neměla, protože na to nemám. Problémy s bříškem, noční pláč, bojkot kojení, záněty prsu, málo mléka, moc mléka, únava, problémy s krvácením po porodu, Nelli byla párkrát nastydlá a i když to nic nebylo, taky člověk trpí, když je dítěti špatně, pak problémy s příkrmy, zoubky, vztekání, pády, boule, modřiny…prostě klasika :-)
Na konci první části příběhu jsem zmiňovala, že si nemaluji nic narůžovo – omyl, vymalováno jsem měla doslova jako Barbie, a až Nellinka mě uvedla do té správné reality. Ale zvykáme si, zvládáme a každým dnem ji miluji víc a víc, pokaždé mám slzy v očích, když vidím nějaký pokrok, novou dovednost...už je to paráda, dá se říct, že už je s Nelli řeč, je pěkně tvrdohlavá a vzteklá, ale ví dobře, co se po ní chce, i Jirka už se začal mnohem víc zapojovat a vydrží si spolu hrát, už to není jen bezmocné miminko, ale jsou docela parťáci :-) (díkybohu). Už to i reálně vypadá, že v létě 2010 se opravdu přestěhujeme do vlastního baráčku se zahradou, na to se moc těšíme. Do školy jsem nastoupila a zatím pokračuji, je to náročné, ale s pomocí rodiny to jakžtakž zvládám – až se přestěhujeme, asi budu muset přestoupit na dálkovou formu, ale to je ještě ve hvězdách.

Inzerce



Tak jsem vás trochu uvedla do děje – potřebovala jsem se malinko rozepsat, aby se mi o následujícím psalo lépe…jak to tedy vypadá se mnou:

Momentálně jsem na váze kolem 56 – 57 kil, už to víc neklesá a ani se o to nesnažím. Na tuhle váhu jsem se dostala celkem přirozeně, neříkám, že to bylo zadarmo, kromě kojení a lehce korigované stravy za tím stojí hodiny pohybu a hory propocených triček, takže mírně úmyslné to hubnutí samozřejmě bylo, ale nijak jsem netlačila na pilu, šlo to sice pomalu, ale šlo. Když bylo Nelli půl roku a začaly jsme s příkrmy, byla jsem na váze kolem 59 kil a už jsem byla sama spokojená, jen to chtělo ještě trochu zpevnit i bříško bylo znát, tomu jsem ale dala čas do roka od porodu, přeci jen, kůže se musela roztáhnout pořádně a hned to v původním stavu nebude, že.
S tím, jak jsem postupně kojila míň a míň, pokles váhy se začal zastavovat a od šestého do desátého měsíce jsem vlastně zhubla „jen“ další asi tři kila, teď už mi váha stojí, ale pomalu se začíná spravovat „to všechno vytahané“, tedy, až na prsa, bohužel – to už zachrání jen push-upka :-)

Inzerce



Pro mě to ale už není jen o váze. Sem tam se sice zvážím, abych věděla, ale pokud by váha lehce stoupla, vím, že to pro mě nebude žádná hrůza. Poprvé v životě pro mě jídlo není strašák, je to prostě jen příjemná součást života, nemám potřebu se přejídat – proč? Vždyť jídlo není nic zakázaného...dřív jsem si nedokázala vzít ani kousíček něčeho „nezdravého“ – protože mě okamžitě přepadl pocit, že jsem selhala a teď už je to jedno, a vždy to skončilo neuvěřitelným přejedením, razila jsem heslo „všechno nebo nic“. Teď mi nedělá problém dát si na chuť občas kostičku čokolády, ke kafi kousek koláče…tím, že se ve mně něco zlomilo a já jídlo přestala vnímat jako něco, co řídí můj život, se mi obrovsky ulevilo. Dřív jsem prostě měla pořád chuť na všechno a všechno si zakazovala, teď už dokážu klidně říct, že teď chuť na bábovku nemám, ale vezmu si kousek štrůdlu (příklad :-) ). Nebo na sladké třeba nemám chuť vůbec...prostě to, co by mělo být naprostou samozřejmostí, tedy umět naslouchat potřebám svého těla, jsem se naučila až téměř ve svých třiadvaceti letech, nebo lépe řečeno – naučilo mě to moje dítě. A myslím, že nebudu vůbec přehánět, když řeknu:

„Své dceři jsem dala život a ona mi jej za to vrátila…“

Inzerce

Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Související články

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Odmítnout Další informace
×