Jak jsme nakupovali (Lucia23)

Co se týče nakupování u nás v rodině, to je taky na dlouhé povídání. Nakupování je třeba rozdělit na několik druhů. Největší přínos zpravidla mívá nakupování bez dětí, když tedy opomenu nakupování dětského oblečení a obutí. U toho je ve většině případů logicky potřebuji mít u sebe.

V případě nakupování potravin se obejdu jak bez dětí, tak bez partnera. :o) To samé platí o nakupování ošacení pro mě, s tím rozdílem, že při tom potřebuji třikrát tolik času a prostoru. :o)

Důležité je pak také zmínit, zda nakupujeme v supermarketu, nebo v nějakém menším obchodním středisku, v malém obchůdku, nebo v nákupním centru. Do butiků zásadně nechodím z několika prostých důvodů….za prvé nemám na to, co oni mi nabízejí, za druhé oni mi nenabízejí nic, za co bych jim já chtěla platit, za třetí nemají nic, do čeho bych se vešla a i kdybych se vešla, tak mám obavu, že bych se z toho už nevysvlékla a za čtvrté na to, abych zjistila, že se jim do většiny oblečení nevejdu, nepotřebuji strohé odpovědi kostnaté vychrtlé prodavačky s ironickým úsměvem.

Tak asi toliko k úvodu…

Inzerce

Většinou nejméně nebezpečné, finančně nenáročné a s hladkým průběhem probíhající bývají pak návštěvy místního obchodního střediska. A opět jsem narazila na rozmanitost mých a v posledním případě i kamarádčiných dětí, které opět dokázaly, že jedním ze základních postřehů matky by mělo být „být ve střehu“, protože včera bylo včera a dnes je dnes a dnešek přináší spoustu nových vjemů a situací, které ty ratolesti s nesmírnou dokonalostí vypilovávají a neustále přichází na nové a nové „jobovky“, kterými s oblibou častují nás (matky) a bohužel i spoluobčany, kteří ač za nic nemohou, bývají nezřídka kdy vtaženi do našich …do našich….výjevů, výlevů, nebo jak jinak to nazvat.

Tak třeba jako včera

Takový normální pondělní den, jestli teda lze pondělní den nazvat normálním. No, ale budiž…byl z části normální, tady aspoň z té části, kterou jsme trávili zavření doma, tudíž jsme nikoho neohrožovali a nikdo neohrožoval nás. :o) Zlom nastal ve chvíli, kdy jsme opustili bezpečí domova a jali se vtrhnout do víru městského dění. Cestou jsme pak vyzvedli naše přátele, čítající se z matky na MD (která tudíž nic nedělá, protože je na mateřské, jak říká moje dcera :o) a její dva potomky pohybující se ve věku průměrně 2-5 let. Je důležité sdělit, že jeden potomek ve věku 2 let byl na nemotorovém dětském kovovém odstrkovadle nepodstatné značky, druhý v témže věku byl na neznačkovém plastovém taktéž odstrkovadle menších rozměrů a potomek nejstarší z potomků mužského pohlaví se pohyboval na elektronické motorce. Nejstarší „potomčice“ pak zvolila chůzi pěšky, neb je rozumově vyspělejší a tudíž nemá tendenci se sebepoškozovat, jako mívají děti ranného věku. No a v této sestavě jsme tedy vyrazili směr nákupní středisko. Už pohled na nás musel být dostačující a okolojdoucí důchodci nás možná měli varovat, že tohle prostě nemůže dopadnout dobře. No, ale nikdo nás nevaroval a my s přítelkyní jsme věčné optimistky, tudíž jsme pokračovaly v cestě a pomalu se přibližovaly k vytyčenému cíli, za nepřeslechnutelného zvuku řinčení plastových koleček v pravidelném rytmu se otloukajících o upravovaný asfalt a jekotu dětí. Pečlivě jsme sledovaly postupně se zvětšující vzdálenost mezi dětmi a námi a vždy jsme se snažily tuto vzdálenost zminimalizovat na pokud možno co nejkratší, což se nám poměrně zdatně dařilo až do chvíle, kdy přišel menší kopeček a děti, které vždy, ale opravdu vždy tento kopeček více či méně respektovaly se najednou z dosud nezjištěných příčin vrhly na svých „strojích“ z již zmíněného kopečku střemhlav dolů. I vzaly jsme s přítelkyní nohy a všechno co nám přišlo pod ruce, na ramena a jako Emil se řítily za nimi. Nutno dodat, že přítelkyně se svojí konstrukcí těla vedla a já se s tou svojí konstrukcí :o) držela v těsném závěsu za ní. Za hlasitého povzbuzování mé dcery jsme běžely jako o život. Nejstarší z chlapců jel v čele jejich šíleného konvoje, ale u toho ještě pořád existoval předpoklad, že se mu před tím, než by vjel na silniční komunikaci vybaví zákaz vjezdu na tuto komunikaci, což jsem předpokládala, že mu jistě jeho matka vštípila do paměti již v ranném věku. Prioritou byli ti dva dvouletí, u kterých bylo jasné, že ať už jsme jim vštípily kdykoliv cokoliv, je jim to v tuto chvíli úplně šumák. :o(

A bylo…naštěstí nejprve musí vjet na chodník a až poté by se mohli dostat k zatravněné ploše a poté na silnici. Dostihly jsme je právě na rozmezí chodníku a travnaté plochy, kde byli tedy řádně zbaveni svých strojů a odměněni za neuposlechnutí „rozkazů“, což jim tedy vůbec nevadilo a mířili spokojeně ke vchodu do střediska. Už v tuto chvíli jsme si vysloužili lehce zvýšenou pozornost některých kolemjdoucích a proto jsme fyzické tresty odložily až na doma, kde samozřejmě neproběhly, neb jak já říkám…stejně už by nevěděli za co. Zlom nastal u vchodu, kde můj syn odmítal pochopit, že skutečně na odstrkovadle nakoupit nepojede a jako protest zvolil postupně se zvyšující hysterický řev prokládaný zvuky nárazu jeho těla o konstrukci obchodního domu….to už i paní prodavačky vevnitř v obchodě zbystřily a já jsem se chtěla v tu chvíli zahrabat sto metrů pod zem. Ale bylo už pozdě a nebylo cesty zpět. Tudíž jsem zvedla jak hlavu, tak toho malýho hysterika ze země a společně s přítelkyní a její rodinou jsme vešli dovnitř. V mžiku se tři děti ze čtyř rozutekly do různých světových stran a do různých oddělení střediska. Měly jsme s přítelkou výhodu, neb jsme obě poměrně dost vysoké a tudíž jsme ve chvilce vytahovaly postupně děti z chladícího boxu na jogurty, z beden z nealkoholických nápojů a z regálu s toaletním papírem…..rovnou jsem vzala jedno balení, protože upřímně, to bylo to jediné, co jsem si byla schopná vybavit z nákupního seznamu přichyceném červeným magnetem na lednici, který vždy zůstane tam a nikdy ho nedonesu sebou do obchodu. Asi nějaký můj rituál, který nevědomky provádím již léta. Moje pozornost se soustředila na to, udržet zmítající se ječící dítě v ruce jedné, v druhé pak jsem svírala maxi balení toaletního papíru a s nadšením jsem hlasitě podporovala kamarádku provádějící totéž, jen s tím rozdílem, že ona byla tak odvážná, že si dokonce vzala košík a tudíž se snažila udržet ten, což se jí dařilo poměrně dobře, neb její starší potomek jí ho soustavně zatěžoval dalšími a dalšími totálně neužitečnými věcmi, kterými ho naplňoval. Měla tu výhodu, že její mladší syn je asi o dvě kila lehčí než ten můj, tudíž se jí dařilo poměrně snadno ho zpacifikovat. V tu chvíli jsem to vzdala a rozhodla jsem se, že čím dřív opustím obchod, tím menší újmu způsobím sobě, dítěti i ostatním nakupujícím. Dostat se ke kase bylo pak už jen otázkou několika okamžiků, kterým jsem nevěnovala dostatečnou pozornost, tudíž jsem pak u kasy zaplatila přes 300,-kč a odnášela jsem si balení toaletního papíru, dvě sušenky,cigarety a časopis o poníkách v hodnotě 80,- Kč, který mi tam v nestřeženém okamžiku vhodila moje dcera…ale byla jsem venku z obchodu, což se dalo nazvat mým malým vítězstvím a čekala jsem na přítelkyni, která, jak jsem viděla přes prosklenou výlohu měla svou cestu ke kase zkříženou jejím starším synem poskakujícím systematicky před ní a tudíž jí zabraňoval ve volném průchodu….no, nakonec i ona však dosáhla svého a mohla zaplatit všechno „nutné a potřebné“, co koupila :o) a ještě mě mohla obrat o pět korun, bo si to špatně spočetla a u kasy jí právě těch pět korun chybělo. Říká se, že každá sranda něco stojí, ale není té srandy v poslední době nějak moc? :o)

Inzerce

Každopádně, jsme se nakonec domů dostali ve stejném počtu, v jakém jsme z domova vyšli, a už jen to se dá považovat za úspěch…

Příště, až půjdeme……bude to úplně to samé, ne-li horší, protože tak to prostě je a buďme rádi, že jsme zdraví a máme se rádi, protože to je to nejdůležitější :o)))

Inzerce

Uživatelce Lucia23 děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.

Inzerce

Inzerce

 

Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Související články

Jak jsme nakupovali (Lucia23) - diskuze

Vložit příspěvekČlanky s diskuzí

Poradna

Hlen ve stolici

| Veronika J | 28.03.2024, 14:31

Dobrý den, občas se nám objeví tohle ve stolici , je to hlen ? Dítě 4,5 měsíce , od 3 měsíce na um. Dítě jinak bez problému kaká, nemá žádné potíže , bolesti bříška apod, mám trošku sušší pokožku promazáváme leniens. A často ublinkáváme. Děkuji za odpověď

Dobrý den,

ve stolici je lehce hlen, ale pokud dítě prospívá, není třeba měnit mléko, doporučila bych přidat zeleninový  příkrm.

MUDr. Ludmila Vomelová | Babyonline | 28.03.2024, 18:44
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Odmítnout Další informace
×