Jak psycholog vstupuje do vztahu pacient/rodič-lékař, syndrom neúspěšného dítěte

Rozhovor byl pořízen 18. prosince 2019

Dále se rozhovor stočil k tomu, jak je to s tou péčí u rodin s jiným dítětem, kdy jsme se nejdříve bavili o zkušenosti v rámci mého životného příběhu. Kdy jsem zažila nejen rodinu, ze které jsem vzešla a kde bylo dítě s vážným genetickým postižením, kdy bylo na první pohled zřejmé, že je něco v nepořádku, a rodina se s tím musela tak nějak vyrovnat sama, protože žádný servis společnosti za socialismu neexistoval, pouze umístění dítěte do ústavu.

V druhém svém příběhu mám zkušenost z rodiny, kterou jsem založila. Kde dítě naopak vypadalo velmi zdravě a životaschopně, to v případě ADHD až příliš. Již existoval systém pomoci v pedagogicko-psychologických poradnách a ohleduplnost části odborné i laické veřejnosti. Nicméně se situací, že by syna i přes jeho projevený intelekt část společnosti stejně umístila do ústavu, nebo zkrátka tam, kde se s ním osobně oni nebo jejich děti nesetkají, jsme se také museli vyrovnat sami. Je však pravda, že čelit tomu nám pomohlo několik odvážných, erudovaných i emočně vyspělých a inteligentních jedinců z řad psychologů, pedagogů i rodičů spolužáků, kterým jsem samozřejmě velice vděčná a chovám k nim dodnes nezměrnou úctu.

Inzerce

Máte pravdu, že my, ač jsme byli soběstační a nikde jsme nic nežádali, tak jsem v jednu chvíli viděla, že se věnuji pořád jenom synovi, až mně začalo být opravdu líto, že nemám potřebný čas na dceru, a určitě také na manžela. Postupně jsem si to nějak vybalancovala. Ale je to samozřejmě zátěžový prvek pro partnerský vztah, kdy vy si musíte najít třeba úplně jiné uspořádání nebo fungování té rodiny, takže jsem v podstatě ráda, nebo můžeme být na sebe hrdí, že jsme to takhle všechno zvládli, i dcera že to ustála bez nějaké psychické újmy. Je k tomu nutné také přičíst, že měl samozřejmě člověk často mnohem více nervy na pochodu, nezvládal to tak klidně, jak by to třeba zvládal s dnešními informacemi a s dnešním postojem a klidem.

Je vlastně s podivem, že ze syna vyrůstá osobnost s normálním sebevědomím, doufám, že nebude trpět oním syndromem neúspěšného dítěte i přesto, že se v základní povinné fázi školní docházky hodně často potýkal s tím, že je naprosto „hrozný, nevychovaný, že všechno pokazí“ a nevím, co ještě. Můžete nám ten syndrom ještě více přiblížit?

Inzerce

No, a to je právě to, že děti, které trpí ADHD, nebo jsou to děti, které z nějakých jiných důvodů nejsou úplně v tom vyučování standardní, tak se často stává, že jim učitelé dají nějakou nálepku raubíře a začnou se na ně dívat takovým tím přísným okem. Dítě má tím pádem větší problémy vůbec projít u zkoušek, protože už je dáno, že Pepík Máchů je dacan, a ten teda zásadně neumí, a když má ze všeho čtverky, tak bych byl divný, kdybych mu dal z toho mého předmětu jedničku. Mluvíme o centraci myšlení. A ten syndrom neúspěšného dítěte vlastně spočívá v tom, že dítě to na té škole tak trochu vzdá. A začne být v ústraní. A je tam vlastně už taková ta bezmoc, takže ono rezignuje na školní úspěchy. A jde to dokonce tak daleko, že studie a statisticky ukazují, že mezi recidivisty, delikventy atd. jsou dost často právě děti, které měly tento tzv. syndrom neúspěšných dětí na škole, že tam se to s nimi začalo vést, a oni s tímhle stigmatem odcházeli do života. Rezignovali na jakoukoliv úspěšnost a začali se před společností schovávat.

Začali pracovat takovým tím podloudným způsobem, aby se nějak protloukli. Takže tohle jednání na škole do budoucna sociopatii potencuje. Jsou to samozřejmě extrémy.

Inzerce

A pracujete s těmi pedagogy, příp. těmi lékaři, kteří zase stigmatizují ty maminky s postiženými dětmi právě těmi hroznými diagnózami?

Ne, s tím teďka nepracuju. Ani s kantory, ani přímo s těmi lékaři.

To je škoda, někteří by to potřebovali.

Byť právě tohleto je jedna z funkcí Centra provázení, tak lékaři zatím o moje služby zájem nemají. Pouze s nimi konzultuji nějaké jednorázové záležitosti, ale není to tak, že by lékař za mnou přišel třeba s tím, že cítí nějakou vyhořelost nebo něco v tom smyslu. Možná na to mají vlastní psychology nebo to nechtějí řešit, těžko říct.

Inzerce

Bylo by to určitě užitečné, ale Centrum provázení tam má jednu z funkcí, že je prostředníkem při sdělování diagnózy. Je-li to vhodné, je-li to indikováno lékařem a je-li o to zájem i ze strany rodičů. Takže zkrátka a dobře, lékař chce sdělit nějakou závažnou diagnózu rodičům, přizve si nás, i mě nebo kolegyně, stojíme bok po boku těm rodičům, vyslechneme si ty informace spolu s nimi, nebo resp. možná už tu diagnózu známe od lékaře předtím, nějak tomu, co on jim sděluje, rámcově rozumíme, a jsme tam proto, abychom jim poskytli krizovou intervenci v případě, že je to potřeba, a také tlumočili sdělení lékařů do lidské řeči. Protože lékař vám, když teda pominu, že používají často cizí slova, ale oni se snaží, to zase musím říct, všechna čest, myslím, že ti lékaři se velmi často snaží mluvit česky, a to je od nich hezké, ale i tak to sdělení, když vám řeknou, je tady problém na pátém obratli, a z toho plyne to a to a my to budeme sledovat na CT, tak ten rodič neví nic. Na nějakém semináři nám sami lékaři říkali, že mají zkušenost, že si rodiče pamatují z jejich rozmluvy tak pět až dvacet procent informací. A většinou je to spíš k té nižší hranici, kdy jedna doktorka od nás z nemocnice to nazvala bílou stěnou, kdy před tím rodičem se najednou objeví jakási bílá stěna, která tam něco vypráví, ale rodič přes vzdálenost těch emocí netuší co. Protože rodiče se dozvídají něco, co vědět naprosto nechtějí, dovídají se to od člověka, který možná už dávno chtěl jít na oběd, a dovídají se to jazykem, který je jim cizí. Není to chyba lékaře, nebo chyba rodiče, je to chyba systému. Proto jsme tam my, kteří se snažíme vstupovat mezi tyto dva subjekty a nějak tu komunikaci moderovat. Takže to je jedna z krásných funkcí Centra provázení. Ale že by existovaly přímo nějaká školení pro doktory, jakým způsobem mluvit s rodiči, o tom nevím. A dokonce si troufám říct, že by u těch lékařů o to ani nebyl velký zájem. Ale nevím, možná se pletu.

Snažím se totiž přemýšlet nad těmi pohnutkami, protože je rozdíl, kdybyste tomu rodiči lhal, ale Vy mu nelžete, naopak mu lžete, když mu řeknete, že to bude tak a tak. Protože Vy to absolutně nemůžete ani jako lékař vědět, jak se stav dítěte bude vyvíjet. Přijde mně, že si trošku hrajeme na soudce, Bohy … Že tobě dám dva roky, tobě dám jeden rok, tobě čtyři a ty to budeš mít až do puberty. 

Je to tak, a to je přesně to.

Nechápu, co se tam stane, že by nešlo říct, že opravdu je to takové a makové onemocnění a v současné době opravdu více nevíme a v podstatě ten vývoj může jít jakýmkoli směrem, a čím pozitivněji jako rodič k tomu budete přistupovat, tak tím lepší prognózu může to dítě mít. Samozřejmě rodič se může ptát a Vy mu můžete odpovědět, že zrovna to jeho dítě může být mimo jakoukoliv škálu toho onemocnění. A to rodiči bude stačit, si myslím, a naopak bude v klidu, že ten pan doktor vývoji jeho dítěte taky věří. Protože on na něho tu víru přenese. 

Vy jste tam asi použila to klíčové slovo. To klíčové slovo je „nevím“. A já si myslím, že tohle lékaři strašně neradi sdělují. Nevím, my třeba na škole už jsme byli připravovaní na to, a zase, já nechci, aby to vyznělo negativně, ale byli jsme připravení na to, že mezi lékaři je velké zastoupení třeba narcismu, nebo určité disociálnosti.

Ale zase bych nechtěl, aby to vyznělo jako kritika, protože oni ti lékaři se musí hrabat ve střevech, mozcích, musí denně pochovávat x lidí, oni musí být trošku bezcitní, aby to mohli vykonávat. Vím, že to zní hrozně. Ale myslím si, že pro to máme každý z nás lidí určité osobnostní nastavení a určitou citlivost. Citlivější lidi jsou vhodnější na jiné profese než necitliví, a možná že ti necitliví a ambiciózní lidé bývají dost často mj. i lékaři. A to teď ale nemusí být vždycky jenom kontraproduktivní, myslím si, že tomu velice nešťastně nahrává náš systém, který z pacienta udělal nějaký kus, se kterým je potřeba pracovat, udělat s ním nějakou operaci, nějaký úkon, a poslat ho dál v rámci nějakého pásového, výrobního, řetězového procesu. Myslím si, že ten systém je hrozně odlidštěný, a ono ti doktoři v něm už nemají tolik prostoru na to své lidství. A proto se tam velice často uplatňují lidé, kteří se s tím prostě tolik nemažou a mají hlavně tu výkonnost. 

A není to i třeba částečně záležitost toho pacienta, který si nadělá neskutečné škody na těle i psychice, a pak takhle přijde k  lékaři a říká, „Tak, a teď se mnou něco udělejte.“

No samozřejmě. 

„Já budu od vás odcházet zdravý.“ Takže ten lékař už to a priori bere ve všech oblastech tak, že teď je míček na jeho straně, on má udělat všechno včetně jakýchkoliv rozhodnutí.

Jako kdyby se na školách učili: „Pozor na pacienty, jsou to potvory!“ Je to možný.

Přijde mi, že osobní zodpovědnost pacienta, samozřejmě se to liší pacient od pacienta, ale že je u většiny tak nízká, že lékař potom opravdu s nimi jedná jako s malým batoletem, které ještě nemá schopnost rozhodování. Řekne pacientovi, co by měl udělat, aby se jeho stav zlepšil, a on vám přijde a za těch čtrnáct dní od poslední kontroly vykouřil trojnásobek cigaret, místo aby zhubl aspoň kilo, přibral dalších pět a tak bychom mohli pokračovat. Tento pacient pak lékaři musí nutně přijít jako nesvéprávný.

Že jsme pacienti neukáznění a tzv. kompliance tam chybí, to víme, to je jasné. Na druhou stranu, vy sama víte, že každý lékař je originál a že když se tady bavíme o určité necitlivosti lékařů, tak je to trošku klišé. Je to něco, co třeba vídáme v poměrně velkém zastoupení, ale zase, nejsou to všichni.

Ale já třeba musím říct, že naše společná známá paní doktorka Gaillyová, to je někdo, koho já si velice vážím právě i pro ten lidský rozměr. A není sama. A slyším to i od pacientů, slyším to i od maminek, slyším to i od kolegů nebo od kolegyň z Centra provázení. Ale to je na tom to, že musíme říct, je to krásný, vzácný člověk mezi lékaři. A to je možná to smutné. Že takhle úžasná ženská je vzácná mezi lékaři. To je možná špatně.

Já musím zaklepat, že kolem sebe jsem většinou měla právě tyto paní primářky Gaillyové. Ale zažila jsem i návštěvu u těch „druhých“ lékařů, kdy stačily dvě návštěvy se synem, který byl ve velmi útlém věku chválený lékaři za spolupráci. Právě díky těm „druhým“ se ze spolupracujícího dítěte stalo takové, které odmítalo téměř u lékaře přejít práh a mělo panickou hrůzu z jakéhokoliv ošetření. Přitom to bylo úplně zbytečné. Na druhé straně chápu, že ten lékař si myslí, že nemá čas dítěti vše vysvětlovat, že to zvládne pouze příkazy u dítěte. To ale naopak chtělo mít vlastní zodpovědnost, potřebovalo vědět, co se s ním bude dít, a ten lékař k němu přistupoval, že na to vůbec nemá právo, protože on si teď bude dělat na tom jeho těle, co chce a dítě mu do toho nebude zasahovat.

A to je právě ta druhá věc, kdy si myslím, že se to netýká jenom zdravotnictví, ale obecně je tady zakořeněná určitá přehnaná víra nebo přehnané povědomí o institucionalizaci našich životů. Jako kdybychom prostě posílali děti do školy, aby tam s nimi něco provedli. Že chodíme do nemocnice, aby tam s námi něco provedli.

Tím jste mi teď nahrál i v té školní oblasti, protože již několikátým rokem sledujeme, že rodiče se vůbec nepodílejí na předškolní přípravě, která je také součástí naší činnosti, a vůbec nechápou, proč by měli něco s dítětem dělat: „Vždyť od toho chodí dítě do školky, ne?“

Rodiče to řeší tím, že s dítětem nechtějí mít žádné konflikty, jenže ono potom přijde do kolektivu a tam ty konflikty logicky má. Protože tam nejsou maximálně dvě děti, tam je jich třeba třicet. Nechci ty problémy házet do jednoho pytle, každý problém má svou historii a i rodiče jsou různí, ale velmi často se setkávám s tím, že rodiče tak nějak doufají, že škola vše vyřeší za ně. A není to pravda. 

I u dětí, které mají třeba tu epilepsii nebo jsou v něčem opožděné rodiče doufají, že jim ve škole vytvoří nějaký plnohodnotný a atraktivní program, na který se děti budou těšit, rodiče budou mít chvilku času pro sebe, čemuž rozumím a nekritizuji to, ale tak trochu je tam chtějí odkládat. Mám pro to lidské pochopení, protože oni si toho doma užijí docela dost, na druhou stranu je to z jejich strany pasivita omlouvaná tím, že už tak mají s dítětem spoustu trápení, tak nebudou vymýšlet ještě něco navíc, i když pěkného. Strašně často tam vidím, jako by říkali: „Já ti dám najíst a pohlídám tě, aby ses neomlátil, když máš záchvat, ale proboha, teď už jako já fakt nemůžu!“ 

Ještě jsme zamluvili, jak jste zmínil ty ADHD, jak se z nich stávají sociopati. Tak by mě zajímal Váš názor na jednu věc, protože já vidím obrovský preventivní moment, když to dítě bude mít kvalitní zázemí nebo takovou tu jistotu ve své rodině. Takové dítě se v podstatě v okolí setkávalo jenom s tím, že mu všichni říkali ty handicapy a co je špatně a my přesto, že jsme byli často pod tlakem a tíhou toho, jak jsme pořád řešili něco z té školy, tak jsme se asi snažili vyvažovat ten hendikepující přístup okolí. Překvapuje mě totiž, že ten náš syn na to, jak se neustále setkával všude se stížnostmi, si uchoval takové zdravé sebevědomí a je si třeba vědom těch svých silných stránek.

A to je úplně super, co říkáte, protože silné stránky, to je přesně to, co člověka pomáhá držet, to, co člověku pomáhá najít, si řekněme, to svoje místo tady na světě, protože do smyslu života, když to řeknu trošku vznešeně, patří neodmyslitelně vědomí, že někam patřím, a že tady mám nějaké svoje místo a nějaké svoje úkoly nebo něco, co můžu dělat. To je hrozně důležité, a pokud člověk jenom bloumá bez těchto věcí, což je úplně typické pro lidi v adolescentním věku, kdy se lidi hledají a  nacházejí se, hledají to svoje místo ve světě a v životě.

Když se toto děje dospělému člověku, je to samozřejmě problém.

Vy jste zmínila to domácí zázemí, a já bych to podepsal a kromě toho bych dodal, že domácí zázemí znamená především zájem o problémy dítěte, a ve chvíli, kdy má to dítě problémy s učiteli, tak to domácí zázemí se o to zajímá, stará, a třeba s těmi učiteli na toto téma komunikuje. Takže potom se těžko stane, že z toho dítěte se stane černá ovce školy, nebo minimálně třídy, protože rodiče se snaží aktivně proti tomu bojovat, a když se to neděje, tak se dítě dá na jinou školu. Zkrátka, teď říkám takové schéma, které možná není jednoduché, ale v principu jde o to, že vzhledem k tomu, jak je systém nastaven, tak ti rodiče někdy mají i velice důležitou roli zastávat se svého dítěte nebo resp. zajímat se o starosti toho dítěte. A když mezi ně patří komunikace se školou, tak je aktivně řešit. A hodně rodičů, jak už jsme si řekli, bývá pasivních. A v tom je veliký problém dětí, kteří jsou třeba i tou školou ostrakizovány.

To znamená, že ty problémy vůbec rodič nechce řešit, nebo jak to myslíte?

Spíš má pocit, že ani nemůže, že neumí, a víte, ano, v té pasivitě je i taková pohodlnost typu: „Já mám svých starostí dost, teď jsem přišel z práce, kluk mě leze krkem, tak co já bych ještě měl vymýšlet ve škole.“ Nevím, je to opět velice schematicky řečeno, kdy rodiče mohou mít tisíce různých důvodů, proč se školou nekomunikují, ale bohužel někteří kvůli svému pohodlí.

Protože spíše, co čtu v médiích, tak že na školu ti rodiče nastoupí, a jsou až agresivní.

No, to je další věc, že dneska se ten trend tak zvláštně přesmýkl, a někteří rodiče řeší problém agresí. Ale pořád jsme u stejného problému, pozor!

Že to nechtějí řešit, tak vynadají škole. 

Přesně tak. Že rodiče se de facto nestarají o starosti nebo problémy svých dětí, teda zase někteří, ale vyžadují, a někteří velmi agresivně a velmi asertivně po škole nějaké konkrétní řešení a: „Přece je to vaše starost!“ Takže ano, ta dominance těch rodičů se možná zvyšuje, ale to bohužel vůbec neznamená, že se zvyšuje zájem o vlastní dítě. Já se obávám, jestli to nebude spíš naopak.

 

Autor: MUDr. Jana Martincová
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Autor: MUDr. Jana Martincová
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Související články

Jak psycholog vstupuje do vztahu pacient/rodič-lékař, syndrom neúspěšného dítěte - diskuze

Poradna

Stolice u 12t miminka na UM

| Fuxinka | 27.03.2024, 19:08

Dobrý den,
dcerka 12 týdnů, plně na UM AR. AR nastaveno dle mého popisu pediatričke, kvůli ublinkávaní u dve hodiny po jídle. Máme oboustranný celkový rozštep, takže i napolykáme hodně vzduchu a trpíme kolikou.
Posledné dva dny občas začne brečet už v půlce krmení. Dnes v poledne se šponovala a byla rovna jak pravítko, tak jsem pomohla rourkou po prvních 60 ml a že prdíků teda bylo. Vykakala následne i ty dva bobky, které ale byli obalene v hlene a takové tmavě zelené části. Od kdy jsme na AR začala papat lepšie, skoro zdvojnásobila dávky. Za další 3 hodinky sme papali znovu. U krmení hned začne slyšet bříško, takové to bublání. Po krmení byla stolica, řidší, ale byli v ní černé tečky (moc se rozetřít nedali, a víc nezčerveněli), ale myslím, že to může být krev.
K pediatričke čekáme na termín, ale netreba radši jít na pohotovost?
Děkuji.

Dobrý den,

na meteorismus přidejte Espumisan, můžete do každé láhve 5 kapek. Co se týká zbarvení stolice, sledujte, pokud se bude stav opakovat, kontaktujte pediatra.

MUDr. Ludmila Vomelová | Babyonline | dnes, 08:47
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Odmítnout Další informace
×