Znáte to, nejlépe se hodnotí situace tzv. „u sousedů“. To vždycky víme, jak se správně zachovat, co kdo udělal špatně a jak jsou oni nemožní.
Jako každoročně, i letos s probíhajícím létem bohužel přibývá zpráv o více či méně bolestivých zraněních dětí. Kromě nich jsou neméně bolestivé i některé „dobře míněné rady“ v komentářích pod zprávou ve stylu „měli si to dítě lépe hlídat“.
Opravdu se dá v životě všemu zabránit? A co znamená dobře dítě hlídat? Stát za ním? Chodit za ním na každém kroku? Do jakého věku?
Asi nejlépe toto hodnotitelské úsilí ostatních znají rodiče tak trochu netradičních dětí, kdy zvláště ty hyperaktivní jsou na úrazy jak dělané.
Tady mohu nabídnout vlastní asi jinde nenapodobitelnou zkušenost, které bych opravdu neuvěřila, kdybych nebyla jejím přímým aktérem.
Přesně před 11 lety jsme doslova v průběhu 3 měsíců postupně řešili jeden nepěkný úraz a 2 život ohrožující stavy. Synovi byly čerstvě 4 roky a jako dárek nám osud připravil:
Květen 2008 – díra v hlavě – i když se to stalo 5 m od nás, samozřejmě to nikdo neviděl
Večer před nedělním srazem Babyonline roku 2008 jsme zavítali k jedné z holek Bolek na zahradu. Posezení nám neplánovaně zkrátil Ríša, který za námi přiběhl s pláčem a nepřehlédnutelnou dírou v hlavě. I když se úraz přihodil kousek od nás, nikdo jej samozřejmě neviděl. Naštěstí Ríša zachoval chladnou hlavu a přesně nám popsal, jak se vše přihodilo. Při svém akčním pobíhání po zahradě narazil čelem přímo na okraj dlaždice. A dodal, že si zapomněl dát ruce před obličej.
…co má syn společného s Petrou Kvitovou? Přece operatéry!
Pro úraz si syn nemohl vybrat lepší místo. Stal se ve Vysokém nad Jizerou, kde díky dřevařskému průmyslu a častým pilám mají v nemocnici špičkové oddělení plastické chirurgie. Přesně to, na kterém o 10 let později operovali tenistku Petru Kvitovou. Jsou na něm nejen úžasní operatéři, ale i celkově příjemní lékaři a sestřičky, a také rychlí. Zašití v místním umrtvení proběhlo do půlhodiny od úrazu. Ríša s ošetřujícím lékařem skvěle spolupracoval.
Obdržel velkou pochvalu a hračku (viz foto z nemocnice těsně po šití). Během ošetření se dokonce udržel nemluvit, ale ihned po opuštění ordinace jel zase jako natažený.
Pan doktor na něj opravdu zapůsobil jako velká autorita.
Syn šel spát pod tíhou úrazu i dojmů až o půl jedenácté a vstával o půl sedmé ráno. To jsem si neodpustila poznámku: „Kdyby tak pan doktor věděl, jak málo jsi spinkal, určitě by Tě nepochválil."
„Tak mu to, mami, radši nebudeme říkat, jo?" reagoval syn.
Červen 2008 – topení na zahradě kamaráda
Tohle byla úžasně naplánovaná a zorganizovaná akce – narozeniny kamaráda, na které si i maminky měly dopřát klidu a pohody.
Pro mě, jak jinak, klid trval pouze krátce…
Seděli jsme u bazénu, děti dováděly uvnitř, Ríša střídavě s kruhem uvnitř, nebo venku. Můj mozek čas od času vyhodnotil, že vidí růžové sponky do vlasů (dcera) a červené plavky (syn).
Bylo teplo, člověk musel dbát na pitný režim. Zatímco si ostatní matky dávaly úžasné drinky s alkoholem jeden za druhým a byly čím dál veselejší, já zůstávala u nealko. Asi jsem věděla proč. Zrovna jsem se chystala pro pití, které bylo umístěno asi 15 m od bazénu. Při posledním pohledu do něj zřejmě mému mozku něco nesedělo, a tak jsem se ještě na cestě po chvíli otočila zpět k bazénu. A ejhle, Ríšova hlava nikde.
Přijdu blíže a u schůdků vidím hlavu pod hladinou, nohy šlapou vodu. Kolem asi 5 dětí namačkaných na sobě, ale nikdo si topení syna nevšiml. Až jsem rychle začala konat, přidali se i ostatní a Ríšu jsme společnými silami vytáhli. Vše nemohlo trvat déle než 5 s.
Následoval úder 3x do zad, Heimlichův manévr – zmáčknutí v oblasti žaludku, aby z dítěte vyšla ven voda, kterou většinou zprvu polykají. Ríša si trochu ublinknul.
Zjistili jsme, že jej do vody strhl automaticky zapínaný protiproud. Po promluvě věděl, že do vody už příště pouze s kruhem. Moje vyprávění možná působí harmonicky, ale věřte, že tato příhoda, tak blízká tragédii, mě na dlouho psychicky destabilizovala.
Člověk si v těchto chvílích, nebo spíše po nich, uvědomí, jak blízko byl od skutečné tragédie. A sám sebe se ptá: „Mohla jsem něco udělat jinak? Lépe? Nezměnil by se pak život v jednu velkou paranoiu?“
Červenec 2008 – do třetice to nejlepší – odvoz ze školky Rychlou
Ríšovy prázdniny měly původně začít akčně, a i pro maminky idylicky: a to pobytem tatínků s dětmi v Beskydech. Všem ostatním dětem takto skutečně začaly. Ríšovi bohužel ne. Jednoho dne, kdy jsem zrovna pracovala v naší domácí kanceláři, volá školka. Paní učitelka mně vyděšeně popisuje právě prodělaný synův stav, kdy na zahradě upadl do minutového bezvědomí. Doporučím jí, aby ihned zavolala Rychlou, já naskakuji do auta, po cestě vyzvedávám Ríšova dětského lékaře a směřujeme ke školce. Tam už naštěstí stojí Rychlá. A s ní i vysmátý syn, který na nás s lékařem mává nafouknutou chirurgickou rukavicí.
Při cestě houkající sanitkou byste rozhodně netipovali, že pacientem s akutním stavem je onen chlapec ležící v sanitce se spokojeným výrazem v obličeji. Zatímco syna evidentně cesta houkající žlutou dodávkou nadchla, já sinala kilometr po kilometru jízdy stále více až to v jednu chvíli vypadalo, že si budu muset vyměnit místo se synem na lehátku.
V nemocnici syn strávil asi týden vylučováním jedné ošklivější diagnózy za druhou. A co se to vlastně v té školce přihodilo? Byl dusnější den, možná méně ve školce pil a zřejmě se s někým srazil při běhu na zahradě, upadl, lekl se a přestal dýchat. Ale opět, jak už to v těchto chvílích bývá, nikdo náhle vzniklou situaci pořádně neviděl. Po pádu upadl do minutového bezvědomí. Poté, co se naštěstí žádná z ošklivých diagnóz nepotvrdila, jsem jej přímo z nemocnice i s Holterem sledujícím činnost srdce odvezla domů. Následující den jsem ze syna elektrody doslova strhla a mířili jsme za tatínkem a sestrou do Beskyd aspoň na zbytek pobytu.
Akorát jsem v tom rozrušení, že už máme vše za sebou, zapomněla na přístroji před uvolněním elektrod zmáčknout Vypni.
Vyděšený personál hodnotící Ríšovu křivku po shlédnutí rovné čáry na konci záznamu v dalších dnech volal s dotazem, zda to dítě ještě žije.
Jak jsem sama poznala, k dětskému věku a akčním dětem úrazy a nebezpečné situace zřejmě patří. Také to, jaký kousek se můžeme ocitnout od opravdové tragédie – zvláště u toho topení.
Možná byste mi doporučili, jako to dělaly některé hyperprotektivní babičky na pískovištích, abych tomu dítěti seděla za zády.
Jablko nepadá daleko od stromu
Přitom mě naopak mrzí, že si syn nemohl v dnešní pro děti až sterilní a přeorganizované době prožít stejné objevovací dětství jako já. Možná to pamatujete taky. Celý den jsme lítali po venku, rodiče ani v předškolním věku mnohdy netušili, kde jsme. Já to předškolní období z větší části projezdila na kole, bruslích, proseděla a prolezla na stromě, skákala do potoka, hrála po venku nejrůznější odvahu vyžadující hry nebo se v zimě brodila v závějích v rantlu u čerstvě vybudované silnice.
I když jsem na rozdíl od syna neměla žádnou diagnózu, tak jsem byla v dětství také pěkně neposedné kvítko. S tím pochopitelně souvisely časté úrazy.
Po mém druhém šití hlavy nás již na opavské chirurgii znali jménem. Ale i přesto jsme je vždy dokázali překvapit něčím neočekávaným a novým. Nejvíce zírali, když k nim moje maminka nepřijela pouze s jednou akční dcerou, ale rovnou oběma (tedy ta druhá, ta v tom byla nevinně, ta akční nebyla ani trochu).
Ráno, při vypravování do školky a školy, jsme se klasicky sourozenecky se sestrou šťouchaly. Tentokrát se nám to ale vymklo kontrole a sestra omylem při tom šťouchání spadla na topení a o ostré žebro radiátoru si rozbila hlavu. To si samozřejmě nenechala líbit a na oplátku se mnou také „mrskla“ o radiátor. Maminku, která scházela ze schodů v domnění, že pouze „posbírá“ oblečené děti a půjde s nimi do školky, školy a do práce, čekal pohled na 2 krvácející hlavy, které musela částečně ošetřit, převléct a odvézt na chirurgii. Vyčištění koberce zůstalo na odpoledne.
A mimochodem, šesté narozeniny jsem dokonce strávila v nemocnici s otřesem mozku. To když jsem spadla ze schodů po několikaminutovém točení na točícím křesle.
Holt tohle je život. Nevím, jak určuje, co se komu stane a jak to dopadne. Vždycky se dá určitě něco udělat jinak a lépe. Ale myslím, že bychom se stejně připravovali jen na ty minulé úrazy. Ten následující bude stoprocentně jiný.
Jestli tedy mohu něco vzkázat všem „hodnotičům“ z diskuzí, kteří by své dítě uhlídali lépe, pak jedině: „Nerouhejte se, prosím.“ Vážně. Vím, o čem mluvím. Nedokážete si představit, jak mně před narozením syna přišli rodiče všech hyperaktivních dětí neschopní.
… do doby, než jsem se tím neschopným rodičem stala já sama.
Související články
Jednotné státní přijímačky: Jsou opravdu takovým zlem?
Nebo odhalí skutečné znalosti dětí? Co na ně říká matka, která zažila s dítětem jejich první ročník?
Jak si představuji efektivní školství? Aneb pokračování Proč všichni rodiče chtějí své děti dát na gymply a VŠ?
Odpovídají skutečně znalosti absolventa délce vzdělání? Jaká je to pro nás ekonomická zátěž? Máme právo mluvit do organizace vzdělávání?
Zákaz vstupu dětem do hotelů. „Proč ne?“ říkají matky
Kde nestačí decentní popis cílové klientely a zaměření hotelu, tam je nutno důraznější upozornění pro některé natvrdlé jedince, v tomto případě rodiče.
Mají se vrátit dílny a pozemky? Samozřejmě, že ano!
Víte, jak dlouho pedagožka učila děti rozklepnout vajíčko? 3 hodiny. Krájení křížal pak bylo o kriminál. Proč se bráníme získání manuálních základů u svých dětí?
Mick Jagger (75) vs. Miloš Zeman (73) a Axl Rose (56) aneb anti-aging v podání Rolling Stones – rockové turné a dovolenkový klid v Drážďanech
Ne ženy, ale muži nevědí, co chtějí, žádají normální ženy, ale zkuste jim je přivést
Ano, pánové, éra vše i pro vše obětujících se „trubek“ skončila. Dnešní slečny již přemýšlejí, zda a jaká oběť jim za to stojí. A naopak. Přesně vědí, co chtějí. A jsou to dnes právě muži, kteří nevědí, co hledají. A když najdou, co chtěli, strašně se nad tím podivují.
Baví ženy vyhrávat? Nebo raději perou ponožky a žehlí košile?
Měly by ženy přestat vrcholově sportovat? Znamená uchování si ženství podřízení se potřebám muže, rodiny a domácnosti? Nad tématem se zamýšlí jeden promarněný sportovní talent.
Dítě a elektronika, „vědecký“ výzkum vs. zjištění matky
Unschooling – je schopno si dítě samo určit co se učit?
Je unschooling schopen dítě vybavit potřebným know-how, aby dítě bylo schopno rozhodnout, co jej bude v životě nejvíce bavit, naučit jej kritickému myšlení a schopnosti společného bytí – v manželství a v komunitě? Je unschooling metoda s úspěchem aplikovatelná na celou dětskou populaci, a to bez rozdílu finančního a intelektuálního zázemí? Co když v životě přijde situace, kdy dítě prošlé unschoolingem bude např. muset bránit svou vlast? Bude toho schopen? Bude jej to bavit? Najde k tomu vnitřní motivaci?
Babiš nebo Johnson? Kdo má boj s koronavirem vymyšlen lépe?
Móda podzim 2018 aneb jak se „baby“ kolem 50 stanou modelkami
Všechno to začalo ryze žensky: „Nemám co na sebe!“ pronesla žena, která nesnáší nakupování a oblečení zvlášť. Trochu neženské, viďte?
Čí právo je na dětské JIP větší? Lékaře, rodiče, ostatních dětských pacientů?
Vzpomínáte si na ten případ z března letošního roku? Kdy bylo na dětskou JIP přijato 6týdenní dítě se zápalem plic? Jeho matka tehdy odmítla opustit JIP. Každý se domáhal svého práva. Mohly strany najít společnou řeč?
Zážitková gastronomie v nově zrekonstruovaném Hraničním zámečku
„Cože, David bude dělat cyklistům smažák?“ neskrývala jsem rozpaky nad rozhodnutím jednoho z našich nejlepších českých šéfkuchařů.
Komplexní péče o zdraví, psychosomatika a vykadění rakoviny
Překvapuje vás, že ti, kteří příliš nemluví o tom, co pro tělo dělají, vypadají daleko lépe, zdravěji a spokojeněji než ti, kteří denně hlásají, co všechno dodržují a co bychom podle nich měli dodržovat i my ostatní?
Na migranty Němci platit musí, ale jakých zločinů se dopouští, vědět nesmějí
Jak se daří činčilímu miminku v naší „kuchyňské farmě“?
Za kým přijdou děti, když chtějí domácího mazlíčka? U nás za matkou. Komu pak za souhlas manžel vynadá? Matce. A kdo je nejslabší článek řetězce, který zvířata nenechá chcípnout hlady? Samozřejmě maminka!
Kdypak nám znárodní Google?
„Pohled vlády na ekonomiku by se dal shrnout do několika krátkých frází: Pokud se to hýbe, zdaň to. Když se to stále hýbe, reguluj to. A když se to přestane hýbat, dotuj to.“
Proč všichni rodiče chtějí své děti dát na gymply a VŠ?
Je u nás skutečně od roku 1989 4x více lidí, kteří mají intelektově na studium vysoké školy? Nebo šla jejich úroveň tak dolů? Nemělo by si dítě vybrat obor nebo vytvořit profesi, která jej bude naplňovat, než se honit za titulem?
Měla by být víceletá gymnázia zrušena?
Malíři tvoří rozmanité krajiny, byť jsou sami zavřeni v temné místnosti, náctiletí hudebníci zpívají o hrůzách války, přestože žádnou válku nezažili, promiskuitní básníci píší o nehynoucí lásce. A do toho se nám politici, kteří sami nikdy nevykročili ze své vlastní společenské bubliny, snaží namluvit, jak víceletá gymnázia rozdělují společnost.
Kam povede nošení roušek na školních chodbách?
Edukací proti agresorům a válce
Konec pediatrů v Čechách
Ordinace dětských lékařů zavírají jedna za druhou. Proč jich dříve z každé fakulty vycházelo 80 ročně a dnes by se dali spočítat na prstech jedné ruky? Kdo bude léčit naše děti a vnoučata? Že by léčitel po rekvalifikačním kurzu?
Stát by měl odškodnit děti s následky po očkování
Dokážete si představit svou rodičovskou bezmoc, když máte doma najednou úplně jiné dítě? Jak se změní péče o něj a celkový chod rodiny? Neměl by se přece jen stát k důsledkům očkování postavit čelem? A co výrobce vakcín?
Koronavirus: Po chemoterapii bychom již mohli začít s cílenou biologickou léčbou, co říkáte?
Dosud si vláda v čele se zdravotními experty počínala v této nepředložené situaci velmi dobře. Červený diplom by pak měli obdržet všichni zdravotníci. Nicméně žádné řešení není úspěšné neomezeně dlouhou dobu, každá situace se v čase vyvíjí.
Strategie Ministerstva zdravotnictví k odlivu kvalitních lékařů z ČR
Co udělá instalatér s netěsnící trubkou? Dokážete si představit, že místo opravy protékajícího potrubí pouze zvýší průtok vody? Ministerstvu netěsní trubka a lékaři mu utíkají ze systému ven, co udělá jako správný instalatér?
JAR: Jak to dopadá, když dáte podíl na moci méně schopným, ale o to více zakomplexovaným jedincům
Propastný rozdíl v prosperitě dříve nejrozvinutější země Afriky pod vedením pracovitých bílých Afričanů a současného stavu v čele s většinovým obyvatelstvem snad vidí celý svět. Ale najdou se tací a je jich poměrně hodně i v tzv. dobrých politických kruzích, kteří se tváří, že se nic neděje.
Patří 2leté děti do školky? Ne, když do zařízení, tak do jeslí!
Kdo jiný má větší zkušenost s touto problematikou než matka, která všechna zařízení vyzkoušela na vlastní kůži? A kůži svých dětí? Co o tom soudí? Umístila by 2leté dítě do školky?
Svobodnou volbu zdravotnického zařízení lze ovlivnit i jinak než zákazy a nařízeními
Nevěříte? Pak čtěte další z Blogů Jany Martincové. Zamysleli se vůbec iniciátoři zavedení spádovosti nemocnic, proč se veřejnost nechce nechat ošetřit v jí nejbližším zařízení?
Jak by média informovala, kdyby na summitu NATO dělal Trump co Juncker a opačně?
Je zvláštní, jak média některé politiky šetří a jiným nemohou přijít na jméno. Nezdá se vám? Mezi ty druhé jmenované již třetím rokem patří Donald Trump. I když právě u něj bych slovo politik nikdy nepoužila. Myslím, že to byla právě média, která mu jako nepolitikovi pomohla vyhrát volby. Nemusí se nám Doník líbit, ale jeho nesporným pozitivem v dnešním hyperkorektním světě, kdy ani bělocha nemůžete nazvat běloch, je, že právě Trump umí nazývat věci pravými jmény.
Podobnost řízení epidemie a ADHD dítěte
Nakolik jste znalí problematiky ADHD, tedy dětské hyperaktivity? Hyperaktivní dítě nejdříve koná, a pak teprve myslí. Dítě neposedí, je zvýšeně pohyblivé, tedy hyperkinetické. Trpí poruchou soustředěnosti a posledním a asi pro rodiče i okolí nejnáročnějším rysem je impulsivní jednání.
Ambiciózní vs. přísný rodič
Jak zanechat stranou vlastní nenaplněné ambice při výchově? Že se přísnost a důslednost vyplatí? Jak neplést přísnost s nezdravou rodičovskou ambiciózností?