Příběhy ze života

Let me introduce myself..aneb dovolte mi představit se :-)
Jmenuji se Tereza, ale odmalička tohle oslovení nemám zrovna v lásce, upřednostňuji jiné jeho verze..narodila jsem se 6.1.1987, tedy na Tři krále ;-) V současné době mám dvě mladší sestry, mamču, tátu, veelkou supr rodinu a čivaváka Kubu :-) Mamka mě měla za svobodna, tudíž jsem s ní šest let vyrůstala v podstatě sama..první miminko v rodině, všemi obletovaná, milovaná...a taky trošku baculatá, pamatuji se, že poprvé jsem kvůli své postavě brečela asi v deseti letech, ale k tomu později. Když mi bylo šest, mamča se vdala a s mým tátou(je to pro mě opravdu táta, biologického neznám a ani po tom netoužím) mají dvě holky, jedna je o deset a druhá o sedm let mladší než já, takže jsem přestala být jedináčkem.. :-) co se rodinných vztahů týče, nemůžu si stěžovat, moje rodina opravdu drží při sobě, často se navštěvujeme a máme se rádi..:-) a teď k tomu, co vlastně stojí za vznikem těchto stránek. Jak už jsem říkala, odmala jsem patřila ne přímo k tlustým, ale k baculatějším dětem ano..když jsem přišla do věku, kdy mi to přestalo být jedno, občas jsem měla takový záchvat zdravého jedení a cvičení, ale nikdy mi to dlouho nevydrželo. Nutno podotknout, že jídlo miluji, navíc jsem byla zvyklá cpát se horami sladkostí, hodně se přejídat..a hlavně jíst večer. Ne že bych jedla vyloženě nezdravě, za mou nadváhou stály hlavně sladkosti a velké porce, jedla jsem v podstatě pořád...a samozřejmě večerní nájezdy na ledničku a zásobárnu sladkůstek. Nic mě ale nenutilo s tím něco dělat, kluci o mě stáli vždy, nikdy jsem od žádného příslušníka mužského pohlaví neslyšela, že bych měla zhubnout..to mi bylo čtrnáct, prožívala jsem první lásku, vážila asi 75 kilo (měřím 166cm) a byla šťastná. Užívala jsem si báječnou směs prázdnin, končícího dětství a počínající dospělosti..pak Vánoce, Silvestr...pak ale přišly patnáctiny a poznámky ze strany mamky a babičky (tím nedávám vinu jim, a ani jsem ji nikdy nedávala), že půjdu do tanečních a že by bylo dobré dát tak pět kilo dolů, že jsem přeci pěkná holka, tak proč to kazit nadváhou...tak jsem se zdravě naštvala a řekla si, že to dokážu. Ne že přestanu jíst nebo začnu dělat naschvály, ne, já si svoji postavu chtěla vyběhat, vysportovat a zdravě vyjíst. Začala jsem jíst tmavé pečivo, jako sladkost jsem si povolila jednu müsli tyčinku denně, jedla pravidelně 5-6krát denně, hodně ovoce, zeleniny, nepřehnané porce. Shodila jsem asi deset kilo a šlo to pěkně, sice jsem se nenápadně snažila čím dál tím víc, už jsem večeřela jen zeleninu se sýrem, ale šlo to, neměla jsem výraznější problémy...ale začala jsem pomalu, ale jistě překračovat hranici zdravé diety. Když jsem si myslela, že už musím mít nějakých 55kilo, paní doktorka na gynekologii mě zvážila..a výsledek? 60kilo...pro mě v tu chvíli obrovský šok..tolik???To přece není možné.... :-( zase jsem se cítila jako koule, ale mamka už tušila, že moje chování není v pořádku. Jenže...60kilo není nijak málo, a tak jsem ji umluvila na 58 a ona mi to dovolila. Měla jsem 58, zdálose mi to moc...šla jsem na 56...to už jsem opravdu jedla málo,začala jsem být unavená a máma mě vzala k paní psychiatričce do Prahy, měla už o mě strach..nebyla jsem vychrtlá, ale mám silnější boky, prostě celkově jsem taková robustnější, takže už mi i při téhle váze začaly vylézat klíční a pánevní kosti...nicméně rozhovor s ní nebyl k ničemu, už jsem v tom byla až po uši a jediné moje myšlenky byly na jídlo. Jsi tlustá, musíš víc, víc..víc se snažit, abys za něco stála, aby tě měli všichni rádi..54 kilo, ztráta menstruace, 52,začala mi být neustále zima,50 - dělaly se mi modřiny, byla jsem věčně neskutečně unavená..48..padaly mi vlasy, lámaly se nehty, bylo mi špatně, topila jsem se v depresích, nenáviděla jsem se za to,j ak trápím mámu a celou rodinu...ale už jsem nebyla schopná s tím něco dělat..je hrozný pocit, když víte, že jestli nepřestanete s tím, co děláte, tak že umřete...že utrápíte ty, které milujete..a zároveň vás nějaká síla nutí to dělat dál..lhala jsem, vyhazovala jídlo, podváděla při vážení....pořád se mi chtělo brečet, moji spolužáci si užívali puberťácká léta a já jen seděla doma, uplakaná, s myšlenkami na jídlo a na smrt. Bála jsem se každého sousta, bála jsem se přibrat, i když jsem věděla, že musím, bála jsem se tloušťky, bála jsem se dospělosti...nejnižší váhu jsem měla asi po půl roce od začátku mého experimentování, a to 44kilo...bylo to strašné období...bolest, nenávist, trápení...anorexia neurosa..navenek vidíte jen člověka, který je protivný s tím, jak pořád mluví o sobě a o jídle, pořád říká, že nesmí jíst a přitom z něj lezou kosti, člověka, který se neustále srovnává s ostatními a který myslí jen na sebe..ale podívejte se dovnitř..najdete tam malou vystrašenou dušičku, která jedinou svou jistotu má právě v téhle nemoci..ta dala jejímu životu strašlivý řád, ta jej řídí a ovládá a určuje, jestli jí bude jen hrozně, nebo příšerně. Duši, která se svíjí bolestí, bolestí z hladu, bolestí fyzickou i psychickou..která nenávidí sama sebe za to, co dělá a za to, že s tím neumí přestat..duši zlomeného, zničeného člověka, který bez pomoci zemře..který se bojí jídla a zároveň je pro něj potrava vším..člověka, který své skutečné problémy, se kterými si nevěděl rady, zabalil do poruchy příjmu potravy...uvidíte duši dítěte, předčasně zestárlou, trápící se od rána do večera..toužící po lásce, pochopení, objetí a pohlazení..po úspěchu..po štěstí..duši, která si zvykla na to být středem pozornosti, konečně, konečně se o ni někdo zajímá...a toho se těžce¨vzdává..Je to nemoc, která ve vás bude do konce života, pokud ji přežijete...dá se potlačit, schovat do ústraní, ale pořád tam je a čeká na příležitost k novému útoku..ten zpravidla nastává po pěti letech, teprve pak lze říci, zda má člověk jakžtakž vyhráno, nebo ne...u mě to bylo tak, že jednou zvítězil pud sebezáchovy..a já začala jíst...bylo před Vánocemi a moje nemoc se zvrhla jinam..v záchvatovité přejídání..další hrozná věc...psychicky jsem na tom byla hůř než před rokem..dva dny jíte, je to hrozné, nejde to zastavit, hlad vás žene za potravou, byla jsem schopná sníst neuvěřitelné množství jídla..dva dny přejídání, týden hladovka...a pořád dokola..akorát přes léto byl vždy klid..spouštěččem se mi staly Vánoce...takhle to pokračovalo skoro pět let..až doteď vlastně...ale je to díky Bohu čím dál tím lepší..zezačátku mi váha lítala od 50 do 60ti kilo,teď už jen mezi 60 - 63,což je pro tělo rozhodně lepší...a už se nepřejídám tak moc a tak často...asi jsem našla cestu sama k sobě..vyzkoušela jsem toho spousty, všechno možné cvičení, sporty, jídelníčky, prášky a čaje..po maturitě jsem strávila jeden semestr na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, ale během krátké doby jsem si uvědomila, že humanitní obor, ač mě psychologie, sociologie atd. velmi zajímají, není to pravé ořechové a že se chci věnovat něčemu praktičtějšímu, více zaměřeného přírodně, do zdravotnictví, biologie..tak jsem to riskla, s vysokou sekla a po půl roce v práci jsem nastoupila na Vyšší odbornou školu zdravotnickou, obor Diplomovaný nutriční terapeut. Snad zde své zkušenosti zúročím..Během prvního semestru na téhle škole jsem měla namále, studium zvládám bez problémů, ale začalo se mi opět lehce vymykat jídlo..shodila jsem 12 kilo, dostala se zase na kritickou hranici 50kg, málo jedla, zase se objevily deprese, sklony k sebepoškozování, noci probrečené zoufalstvím ze strachu, co bude, jestli už tohle všechno skončí..zase obrovská únava, střídání nálad, přecitlivělost, zdravotní problémy..je to smutné, ale před Vánocemi 07 jsem zase byla na dně..můj největší problém je, že bych se rozdala pro ostatní, vím, že umím poradit, podržet a povzbudit..proč to ale nejde u mě? A proč nikdo nevidí, že já se také trápím a také toužím být někdy ta slabá, která potřebuje utěšit? Nebo si tyhle pocity jen nalhávám a zbytečně se lituji? Nevím..do toho všeho jsem ještě hrozný idealista, stavím si vzdušné zámky a pak jsem zklamaná z toho, že obyčejný život je..jiný..naštěstí se mi povedlo získat dostatečný nadhled, štěstí přece není v euforii, ale v každodenním pocitu spokojenosti a pohody..takže vždy, když mě takové nálady přepadnou, vím, že je prostě musím přežít, že zítra bude líp..mám báječnou rodinu, která i přes chyby jednotlivých členů drží při sobě..přítele, který mě miluje takovou, jaká opravdu jsem..školu, která mě baví, nežiju v žádné velké materiální nouzi, v podstatě mám všechno, co chci..tak proč si takhle moc sama komplikuju život..abych se ale vrátila k tématu, v mém životě nastal zlom na přelomu roku 07/08, na horách, kam jsme s partou jeli na Silvestra..odjížděla jsem tam jako nešťastný, zničený člověk a vrátila se jako vyměněná..jeden večer jsem se tam totiž složila..padlo to na mě a já nemohla dál..fyzicky i psychicky jsem byla na dně..přítel mi udělal silný punč, strašně pevně mě vzal do náručí (asi jako když potřebujete uklidnit malé dítě), zalezli jsme si do pelíšku a celou noc si povídali..strašně moc mi to pomohlo..řekl mi, mimo jiné, že moc touží po miminku, a strašně si přeje, abych byla v pořádku, protože má o mě hrozný strach..něco se ve mně zlomilo, od patnácti let stále jen padám na pusu a vstávám, pořád jsem nucená odrážet se ode dna a když jsem chvíli v pohodě, zase přijde rána..bála jsem se být šťastná, hned jsem čekala zase nějakou podpásovku od života..ale hluboko v srdíčku mi tepe čirá touha po životě..obrovský hlad..hlad po svobodě, touha žít, užívat si, zhluboka dýchat, smát se..a ten zase, a já doufám, že už definitivně, vyhrál..našla jsem odvahu bojovat..zase stojím pevně na nohou a nebojím se pohledu do budoucnosti..zvládnu to..vybojuju si štěstí a budu ho šířit i mezi své blízké..toužím ze sebe dát víc, chci veškerou nahromaděnou lásku v mém srdci dát svému dítěti..co na tom, že jsem na to z dnešního pohledu ještě mladá..nemusíme být všichni stejní, to by byla nuda..udělám všechno pro to, abych se dala do pořádku a miminku u mě bylo dobře..a že si většina lidí myslí, že s dítětem školu nedodělám? J Zvládla jsem mnohem těžší boj, všechno je otázka vnitřního rozhodnutí..já vím, že to nebude lehké..ale proč to vzdávat předem? J Omlouvám se, že jsem se tu takhle rozpovídala, ale..ve spoustě z toho, co se mele ve mně, se možná část z vás pozná..chci jen říct, že vím, jak strašná umí být život, s prominutím, svině..držte mi palečky, já budu vám všem……