Veru-beru po roce

Jak se nám žije? Nemohu napsat MNĚ, protože už se nedokážu myslí odpoutat od toho, že mám dvě děti a s manželem jsme celá rodina.

Měla´s nějaké představy před porodem, jak to bude vypadat se 2 dětmi? Pokud ano, jaké?

Před porodem jsem měla určitou představu o dvou dětech. Třeba si pamatuji, že jsem obdivovala všechny své kamarádky se dvěma dětmi, to když jsem sotva stíhala s tím jedním. Pamatuji si na různé rady a úsměvné poznámky zasloužilých, to když jsem si stěžovala, jak mi jedno dítě dává zabrat. Ach ano, bylo to úsměvné, teď bych se smála také.

Někdo mě utěšoval, že když je první holčička, bude z ní chůvička a bude mi pomáhat atd. Byla jsem napnutá, trochu se bála a byla zvláštně vzrušená z toho očekávaného dobrodružství.

Druhé těhotenství jsem proplula, miminko v bříšku si pořádně neužila, a proto jsem se na něj moc těšila a slíbila si, že si ho maximálně užiji, až bude se mnou. Ano, užila jsem si ho dostatek, když jsme byli spolu v porodnici, doma už na mě čekala Anička, manžel, a neodmyslitelná domácnost.

Jaká byla po porodu realita? Lišila se od očekávání? Liší se od života před porodem?

Po porodu se ale Štěpánkovi zhoršil zdravotní stav a hospitalizovali nás v nemocnici. Nečekala bych, že se mi po Aničce bude tak stýskat, bylo to zvláštně smutné období. Měla jsem oči plné stesku po Aničce a při tom v náručí to největší štěstí. Pozitivní na tom bylo, že si Anička nejvíc užila tatínka.

Doma jsem pak měla miminko u sebe v ložnici, přes den usínalo samo a já mírnila Andulku, aby byla potichu, to s sebou přinášelo postupné reakce, až to došlo tak daleko, že začala dělat naschvály, pokakávat se, bouchat s hračkami, vztekat se atd. Některé dny byly přímo plnotučné na zážitky, myslím, že manžel si to do dneška neumí představit, protože on byl vytočený po prvních minutách doma. A moc nenaslouchal, když jsem si „stěžovala". Byla
jsem někdy zoufalá a brečela, a taky se uklidňovala s holkami na Bolu. První dva měsíce byly nejživější, pak jsme si zvykli a dále to bylo jen lepší a lepší.

Hodně jsem se připravovala na kojení, nakoupila vše potřebné, jen ať mě nic nezaskočí! Přes to všechno se dařilo jen po určitou dobu a několik měsíců jsem jen odsávala a mléko podávala v lahvičce, to přinášelo pár situací, na které si vzpomínám. Když jsem miminku poprvé lahvičku dala a ségra tomu nemohla uvěřit „Mami, to nejde, ty mu přece musíš dát prso, nebo já mu dám?" Pak taky manželovy unavené oči, to když jsem si vedle něj v noci odsávala po třech hodinách a budila ho tím „Už zase, už néé!!??", ale přežili jsme.

Změnilo se něco během roku od narození druhého dítěte? Zavedli jste si nějaký režim?

Abych zvládala, bylo důležité nastavit pravidla. Místo toho, že se Andulka vzbudila a celé dopoledne dojídala snídani a svlékala se z pyžama, naučila se přijít z postýlky rovnou převlečená, vyčistit si hned zuby a sednout ke stolu. Ulevilo se mi, že jsem jí to nemusela stokrát opakovat a ještě tajně doufala, že si to vše Štěpánek osvojí. Po obědě se naučila být tak půl hodinky sama v pokoji a já jsem si v počátcích po unavených nocích mohla lehnout v obýváku, byla jsem vděčná i za 20 minut spánku. Večer jsme už netrpělivě čekali na tatínka a společně se starali o miminko, změnilo se to, že Andulka si musela počkat s koupáním i večeří a tak chodila a chodí spát později než by měla, až okolo osmé. Ale je zase starší a tak to možná k tomu patří. Změnilo se i to, že po pár měsících začala být na brášku hrdá, režim a rituály se zažily a všechno se zdá být bezvadné.

Liší se nějak od sebe obě děti?

Protože jsem si při Aničce vše zapisovala, vytvářela deníčky a fotoalba, dost často jsem obě děti porovnávala. Ale určitě všechny potvrdíme, že to nejde, kromě podoby si nejsou v ničem podobné, jsou úplně jedinečné. Možná mohu říci, že obě brzy začaly chodit a mluvit (Štěpánek se zatím jen pokouší, ale dobře řekne asi deset slov). Aničce jsem dávala jen předepsané potraviny, vhodné hračky, sterilovala dudlíky. Štěpánek v 11 měsících ochutnal šunkofleky, mléko od krávy, cucá autíčka a dudlík jen oplachuji. Hrozné?

Co na to tatínek? Jak se těšil na druhé dítě, jak si dětí užívá, dělí mezi něčas? Jakým aktivitám s dětmi se nejraději věnuje?

Manžel byl u prvního těhotenství i porodu vystrašený, podruhé vše zvládl mnohem lépe a říkal, že vidí i na mě, že z druhého dítěte nejsem tak vystresovaná a že si to nějak víc užívám. Je to pravda, Andulku jsme stále hlídali, poslouchali a skoro jí nenechali chvilku v klidu, dokonce i tep jsem jí chodila měřit (ale ona byla také moc nemocná po porodu, a možná proto jsme se tak chovali). U Štěpánka jsme věděli, že vše má řešení a případně, že máme pohotovost za rohem. Věděla jsem, že to bude piplačka, ale byl zlaté miminko, jen chtěl spát a jíst. Manžel se do něj podle mě zamiloval a to říkal, že neví, jaké to bude tulit se s klukem?? Myslím, že to je jeho životní láska. A opravdu to co se říká, platí i u nás, koukají spolu na auta, dokonce i od něj dostal auto k narozeninám, dělají skoro až kaskadérské kousky a hodně spolu řádí. S Andulkou manžel chodí hlavně na kolo, občas jí bere s sebou do práce a ona si to hodně užívá (pamatuju si, že jsem i já byla vděčná, když jsem s tátou třeba štípala třísky, asi to tak holky mají) a pak mi vypráví, co všechno mohla dělat a jak důležitá činnost to byla. Já s Andulkou hlavně maluju a tancuju, co budu vytvářet se Štěpánkem, nevím.

Co je pro Tebe v současné době nejnáročnější a co nejradostnější?

Když je jedno dítě hodné a druhé zlobí, je těžké být spravedlivým rodičem, musíme být neustále ve střehu, abychom Štěpánka neupřednostňovali a Andulku jen nekárali. A to je asi pro mě i manžela nejnáročnější, strašně rádi bychom se tulili se Štěpánkem, kdy chceme, hráli si s ním, kdy a kde chceme, jeli s ním na výlet, ale musíme brát v potaz, aby Andulka nebyla odstrčená, nežárlila. Je někdy složité vydat se na výlet, hlavně když mnohokrát tam Andulka dělá scény a z pěkného dne se vracíme všichni podráždění. Mě občas vytočí, když si potřebuji něco zařídit a než se Andulka vypraví, tak Štěpán usne... Už ani nevím, kdy naposledy jsem si s někým domluvila schůzku a přišla na ní včas. Nejradostnější jsou pro mě chvilky, kdy slyším, že se Štěpánek řehtá, když si hraje s Andulkou, když se ke mně Štěpánek přitulí a Andulka mi řekne, že jsem její láska. Vzácné jsou pro mě chvilky klidu a ticha. Ať se snažím, jak nejlépe umím, stejně se mi všechno nedaří, jak bych chtěla a na to žádná rada neexistuje, jako rodič asi nebudu nikdy spokojená a jestli jsem to alespoň trochu zvládla, to se dozvím za desítky let, až moje děti budou o mé rady stát.

Máš nějaký tip, radu, vychytávku pro ostatní maminky. Něco, co by Ti určitě usnadnilo život, kdybys věděla před tím, než jsi zjistila?

Sama jsem hodně četla a diskutovala na netu a rozhodně mi pomohl článek od Renči s úplatky do porodnice - také jsme koupili Andulce hračku a dali jí miminku do postýlky, jako že je od něj pro ní. Hodně jsme na návštěvách mluvili o Aničce, až jsme na miminko kolikrát zapomínali, a pak jsem si vždycky řekla, že nebudu blázen, že teď musí mít miminko přednost, že kvůli Andulčiným náladám ho nemůžu nechat hladovět atd. To bylo hodně ze začátku, snažila jsem se vcítit do ní, bylo mi jasné, že je zmatená, celý život nás měla jen pro sebe, všichni jsme se starali jen o ní... Ale v průběhu toho roku zvládla odložit pleny, dudlík i mlíčko v lahvi. Všechno, co jsem slýchala, je pravda a mohu to jen potvrdit, mít jedno dítě je záhul, mít dvě je jednodušší. Cítím se báječně a šťastně, že je mám. A na okamžiky, kdy jsem cítila bolest porodů, kdy jsem viděla Štěpánka poprvé, když ho Andulka viděla poprvé, na ty nezapomenu a ničím se nedají nahradit. A teď už musím jít, Štěpánek mi dal hodinu a teď na mě volá z postýlky, a Andulka si hraje v pokoji, ale jak ho uslyší, přiběhne k němu a začne "No ahoj, ty kloučku náš, mamííí, pocém já už to sama nezvládnu." A já se vrátím do koloběhu dne s dvěmi dětmi.

Za pokračování příběhu Veru-beru děkujeme a přejeme hodně radosti s dětmi.

Diskuze » Poradna »
Sdílejte článek
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek

Veru-beru po roce - diskuze

Vložit příspěvekVšechny diskuze
  • Veru - nevim ani co napsat..uplne jsme to hltala.
    snad jen hodne sil a trpelivosti do dalsich mesicu a let.Ja myslim,ze jsi uzasna maminka a jsem rada,ze Anicka se po nejake dobe lepe smirila.Jsou oba krasni.Hodne zdravicka 
    janney   | 30.09.2010 08:05:47
    Reagovat | URL příspěvku
  • Teeda, jeste se mi nenarodila ta prvni a uz si docela dovedu predstavit dve.  Veru parada, jen tak dal.     
    mihra   | 23.09.2010 11:28:10
    Reagovat | URL příspěvku
  • Krásné - úsměvné ☼
    Veru, některé situace jsou mi hodně blízké  
    Jj, někdy je to s dětmi boj a musí se vymýšlet různé strategie, aby vše klaplo . 
    Ale myslím, že ony za to rozhodně stojí      
    Small   | 23.09.2010 09:21:24
    Reagovat | URL příspěvku
  • Veru, jako u nas pred trema roky. Probehlo to uplne stejne, to zarleni, postupne prijeti, nemoznost si poradne uzit miminko, protoze Anicka zarlila a je to tak vlastne dodnes. Priprav se na to. Akorat ted uz o mazleni bojuji oba. Kdyz se mazli jeden, druhy si hned pripada odstrceny, asi to tak jeste nejakou dobu bude, nez na nas prestanou byt zvedavi      Ale je pravda, ze se dvema detma jsem se uklidnila, spoustu veci uz vubec neresim a jsem mnohem vic v klidu. Veru, uzivej si to, co muzes, mne to teda strasne uteklo. A ted mi zivot tak nabral obratky, ze mi je to nekdy az lito, ze uz si ty deti vubec nemam moznost uzit. Tak krasne dny spolu     
    janasmile   | 22.09.2010 21:28:03
    Reagovat | URL příspěvku
  • Veru,jsi naprosto úžasná maminka  . Ve spoustě věcí jsem se v tvém vyprávění poznala a naprosto souhlasím s tvými postřehy. Je to nádhera mít dvě zlatíčka a i přes to ,že bych je někdy někomu nejraději půjčila..vždy usínám s tím jak moc je miluju a jak jsem štastná že je mám. Přeji at jste zdraví a štastní. 
    jasko   | 22.09.2010 20:58:05
    Reagovat | URL příspěvku
  • Dobryyy
    to je aspon reality show 
    zajic   | 22.09.2010 14:20:03
    Reagovat | URL příspěvku
  • Milá Veru, moc krásně to zvládáš a přeji ať je vše dle tvých představ. Ať jste zdraví a moc šťastní.     
    Stáňa   | 22.09.2010 12:39:53
    Reagovat | URL příspěvku
  • Veru,moc hezky jsi to napsala a u tvého vypravění jsem si vzpomněla na to jak jsem něco podobnýho prožívala před 16lety s Tomem a Adélkou.Přeju vám všem moc zdravíčka. 
    Adelinka   | 22.09.2010 12:04:44
    Reagovat | URL příspěvku
Vložit příspěvekVšechny diskuze

Poradna

Dobrý den paní doktorko.
Můj problém začal po vysazení hormonální antikocepce injekcemi. Vysadila jsem ji před 4 měsíci. První měsíc bylo vše v normalu, ale pak se dostavila menstruace a uz me neopustila. Mám to už 3 měsíce v kuse ( maximálně jeden den jsem byla bez ní ). Nejdříve jsem to připisovala stresu z maturity a přijetím na VŠ, ale už dva měsíce jsem v klidu a žádná změna. Moje ddoktorka mi stroze sdělila ,, To se stává. To přejde samo. To je z toho jak jste hubená." Je pravda, že mám lehkou podváhu. Každopádně je to zničující a já jsem zoufalá. Proto se obracím na vás. Kdyby jste měla nějakou radu, budu nadšená. ( Jak říkám, s mou lékařkou už jsem se radila a je mi trapné ptát se jinde. Bojím se stejné odpovědi... jeste bych zduraznila, že žiji zdravě, nepiji, jsem mladá a nikdy jsem neměla podobný problém). Moc děkuji za odpověď!

Lékař na tento dotaz prozatím neodpověděl.


MUDr. Veronika Ťápalová | Babyonline
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce