10. září – 9 dní do porodu Naďule

Co dělám?

Tak včera večer jsme to s taťkou nějak natáhli. On potřeboval dodělat propagační leták, který měl jít ráno do tisku, já zatím probírala fotky z dovči. Aspoň jsem je stihla protřídit. Ten digitální foťák je na jednu stranu super, ale z druhé strany je to mor. Člověk přiveze 300 fotek ani se nenaděje. Kdo to má pak probírat. :-)))

No zkrátím to – do postele jsme se dostali o půlnoci a to jsme ještě zdaleka neusnuli, protože jsme ještě jako vždycky bůhví do kolika kecali. A pak jsem se ráno mohla divit, že se mi nechtělo vylézt z postele. A to jsem ještě čekala studentku na půl osmou, takže jsem musela vstávat v sedm, přestože Kubík ještě spinkal.

Když jsem se vykopala z postele, tak jsem se oblékla a po návštěvě koupelny šla do kuchyně. Mrknu na telefon a tam zpráva od Katčiny maminky, že se hrozně moc omlouvá, ale že Kačka nepřijde, protože má nějakou exkurzi a zapomněla to nahlásit. Přiznám se, že mě to spíš pobavilo, i když bych mohla být i naštvaná, že jsem vstávala zbytečně. Beru to jako trénink na pubertu vlastních dětí. Třeba mě to pak tak nerozhází, až do tohohle stádia taky dorostou.

Tak jsem si sedla k počítači a začala vkládat ty fotečky z dovči, asi třetinu jsem jich měla už od večera a zbytek jsem nahrála ráno, pak ještě zbývalo je popsat. Do toho se vzbudil Kubík, takže jsem musela činnost přerušit a šla mu udělat snídani. A sobě taky.

Zatímco jsem popisovala fotky, Kubík si skládal puzzle. No to je trochu silné slovo, ale tak hrál si s tím. On vlastně dneska celej den nedělal prakticky nic jiného. Skládal si to u snídaně – ještě v pyžamu. Skládal si to dopoledne i odpoledne. Hrozně se mu to líbí. On to rozloží a pak mi kousky podává – nejdřív to zkouší sám, ale když mu to nejde, tak zavolá máma, dá mi puzzlík a já ho musím ložit. Je to docela sranda. Když to netrvá tři hodiny :-))).

Dopoledne jsme ještě čekali návštěvu. Měla přijet moje kamarádka – spolužačka ze základky. Domlouvaly jsme se, že dorazí po deváté, abychom mohli jít s Kubíčkem spát jako vždy po jedenácté. Jenže kamarádka se cestou zdržela, kvůli objížďce a dorazila až v jedenáct.

Kubík už byl tou dobou docela protivka – měla jsem v plánu mu dát oběd, že si zatím s Petrou popovídáme a že jídlo Kubíčkovi zvedne náladu. Náladu mu ale zvedla Baruška – což je Petry fenka – respektive ještě štěně ridgebacka. Kubíkovi se hrozně líbila a je na děti zvyklá, takže byla strašně hodná a v pohodě. Jedinej problém jsem tak měla já se svojí alergií, ale na tu chvíli se to dalo vydržet.

Když se Kubík vyblbnul s pejskem, tak jsem mu dala ten oběd a pak už se Petra zvedla, že půjde. Ani jsem jí nepřemlouvala, protože už bylo půl jedné a Kubík i já jsme měli dost. Hned jak jsme jí vyprovodili, tak jsme zalehli do postele a spali. Kubík se vzbudil už ve dvě a byl vyspinkanej. Já bych teda zvládla spát i dýl, ale co se dalo dělat.

Tak jsem vstala a šla udělat svačinu. Sobě kafčo, protože bylo potřeba trochu se probrat – cestou jsem ještě stihla spořádat celou bílou čokoládu. Byla moc dobrá. Po svačině si Kubík opět přinesl puzzle...

Naštěstí ve čtyři přijel taťka domů a osvobodil mě od Kubíka i od puzzlí. Kluci odjeli pryč a já měla čas jen na sebe. Tak jsem si dala konečně tu teplou vanu, co si slibuju už pár dní a pak se vypravila na tancování.

Holky mi říkaly, že prý mám bříško níž. Je to možný, já se tak nesleduju :-)). Jediné, co jsem zaregistrovala, že mi vylézalo z trička víc než minule :-))). Dneska byla poslední hodina tancování a musím se přiznat, že jsem na začátku vůbec nečekala, že se dotancuju až k ní.

Když jsem přišla domů, tak Kubík už spinkal. S taťkou jsme si dali večeři a já se vrhla na sepsání deníčku.

Jak se cítím?

Teplá koupel a tancování skvěle pomohly proti bolestivým zádům. Už jsou zase jako nová. :-)))

Jediné, co mě dneska trápilo, byly dotěrné dotazy, zda jsem ještě celá, jestli jsem ještě neporodila a podobně. Jako kdyby nevěděli, že až se mim narodí, tak pošleme zprávu. No počítám s tím, že bude hůř a dotazů tohoto typu bude přibývat.

Diskuze: maminka/rodime-online/rodime-v-primem-prenosu/nadule1

9. září – 10 dní do porodu

Co dělám?

Tak včera už se fotečky z dovči probrat nepodařilo. A zatím ani dneska ne. Ale noc je ještě mladá, tak to snad ještě zvládnu. :-)

Kubíček ráno vstával po čtvrt na osm a hned se slovy „ham, papat“ běžel do kuchyně. Já nechápu, že on je hned nastartovanej. Mě trvalo dýl se vyklubat z postýlky. Nějak jsem ta svoje záda přechválila a dneska mi teda dávala zabrat. Bolí mě dole v kříži – a stojí to za to.  Tak konečně taky nějakej těhotenskej neduh :-))).

Po snídani a klasických ranních rituálech jsme se s Kubíčkem vrhli na úklid. Bylo potřeba sundat prádlo ze sušáku, složit ho a uklidit. A pak nás čekalo vybalit věci z dovči – protože včera jsem se do toho nedokopala – a prádlo jsme pak v koupelně roztřídili podle barev a dali první várku do pračky.

Ještě jeden rest jsem dneska zvládla a to probrat šuplík s ponožkama a spodním prádlem. Rozdělila jsem to do připravených košíčků – moje a taťkovo zvlášť a tím pádem uvolnila ještě jeden šuplík v komodě na věci pro děti. Košíčky přijdou do skříně na chodbě, ale tam bude taky potřeba trochu zaúřadovat. Jsem zvědavá, jestli to ještě do porodu zvládneme. Mluvíme už o tom dobře tři roky – a čekáme na tu správnou „vyhazovací“ náladu. Určitě víte, co mám na mysli. Jsou tam věci, které jsme za celou tu dobu nepotřebovali, nenosili a tak...ale někdy je těžké to vyhodit.

Když jsme měli šuplík vyklizený, tak jsme šli připravovat oběd. Kubík mi podával brambory, já loupala a docela nám to šlo od ruky. K bramborům jsem připravila pangáska na zelenině a musím se pochválit – povedlo se to a oba jsme si s Kubíkem pochutnali.

Než se oběd uvařil, stihli jsme ještě pověsit tu první várku prádla a dali jsme do pračky další. Prádlo jsme tentokrát věšeli doma, tak doufám, že stihne brzy uschnout, abych ještě dovyprala ten zbytek a nestrašilo to tu.

Po obědě jsme si šli lehnout a usnuli jsme prakticky hned. Spali jsme do dvou. Já bych bejvala vydržela i dýl, ale Kubíček se vzbudil a měl vyspáno. Naštěstí mě nechal ještě asi čtvrt hodinku k dobru a já se mohla v klidu probrat. Pak už mě vytáhnul z postele – a to doslova – a dovlekl mě do kuchyně, že prý chce papat. Tak jsme si udělali sváču. Já měla dneska taky docela hlad a tak jsem to uvítala.

Pak jsme si chvíli hráli – četli knížky, jezdili s auty, kreslili a hlavně skládali puzzle s krtečkem, které jsme dostali od Renči jako dáreček. Kubíkovi se to moc líbilo. Teda hlavně se mu líbilo je rozebírat. Naučil se u toho nové slovo: kytí. On teď vůbec se snaží hodně opakovat a každou chvíli se mu podaří nějaké nové slůvko.

Ve čtyři dorazil taťka a chvíli po něm paní na němčinu. Měly jsme dneska poslední hodinu, dokončily jsme učebnici a mě to bylo skoro až líto. Domluvily jsme se, že si promyslí, zda bude chtít pokračovat v příštím roce – až zase bude mít nárok na příspěvek od zaměstnavatele – a že se kdyžtak ozve. Po ní pak ještě přišla jedna paní – tentokrát na angličtinu a s tou byla hodina veselejší.

Když odešla, šli jsme ještě s taťkou a Kubíkem na chvíli ven. Dneska jsme nepotřebovali nakoupit a tak jsme se vydali na hřiště. No bylo vidět, že už je podvečer, protože se tam začali slejzat místní teenageři – v rukou cigaretu a láhev piva....okolo nich nenápadně obletující děvčata. No asi jsme taky byli takoví. :-)))

Naštěstí se nepohybovali u naší oblíbené mašinky, tak jsme si to na hřišti mohli chvíli užít. Kubík už umí krásně vyjít po schodech na mašinku a i se sám sklouznout dolů. Když to srovnám s tím, když jsme tam byli cca před měsícem s Bárou, tak je fakt vidět pokrok.



Pak už bylo vidět, že je Kubík unavenej a tak jsme se vydali zpátky domů. Taťka Kubíčka nesl a tak jsme si mohli popovídat, protože jsme nemuseli Kubu usměrňovat a honit.

Doma jsme si udělali večeři a taťka pak ještě musel na chvíli odjet. Chtěl si vzít Kubíka s sebou, ale řekla jsem, že si ho nechám doma a zatím se vykoupeme. Přeci jen už bylo po půl osmé. Jenže Kubík ještě našel Říkačky a tak před koupáním jsme si ještě museli číst. Pak jsem to usmlouvala, že zbytek dočteme až po koupeli a myslela jsem si, že mám vyhráno. Ale on  si vzpomněl a fakt jsme ještě prohlíželi a četli. Jemu už se klížily oči, mlíčko už měl vypité, ale pořád ukazoval a listoval. Já to říkám, že on tu knížku prostě miluje. Když už byl úplně grogy, tak jsem knížku rezolutně sebrala a šla zhasnout, protože to bychom taky mohli číst do rána. Za pět minut – možná ani ne – byl tuhej. :-)

Já mám teď před sebou teplé kakao, skoro dopsaný deníček a ještě se vrhnu na ty fotečky, ať ta práce trochu ubejvá. :-)

Jak se cítím?

Dneska zlobí ta záda, ale snad to brzy poleví. Možná ještě půjdu zkusit teplou koupel. Uvidím, jak se mi bude chtít.

Diskuze: maminka/rodime-online/rodime-v-primem-prenosu/nadule1

8. září – 11 dní do porodu

Co dělám?

Noc byla nádherná. Zlatá moje postýlka!!! Žádná bolavá záda – sláva. Dokonce jsem ani v noci nemusela na záchod a spala na jeden zátah. Paráda.

Taťka  odcházel někdy kolem páté do práce, ale to jen, že jsem to zaregistrovala, tak jako z veliké dálky... a spala jsem dál.

Kubík se vzbudil v 7 a ještě jsme se chvíli váleli v posteli. Protože mě dnes čekala kontrola u doktora, musela jsem za chvíli zavelet, že se bude vstávat a šla udělat snídani. Po snídani jsme to měli tak akorát, že jsme se oblékli a vyrazili k doktorovi.

Už včera jsem psala kamarádce Nikole, zda by mohla přijet a Kubíka pohlídat – respektive povozit v golfkách než si to u doktora vyřídím. Bylo jasné, že Tom se z práce nebude moct urvat kvůli té naléhavé pracovní záležitosti a nechtěla jsem ho ještě stresovat tím, že ho potřebuju na hlídání. Kubík to s Nikolkou zvládnul parádně.

U doktora vše probíhalo podle klasického scénáře. V poradně jsem se zvážila – 91 kilo – inu po dovolené je to raz dva. To bylo samé grilování a mlsání v cukrárně :)))) Zvláštní je, že mě to netrápí. Když jsem byla těhotná s Kubíkem, tak jsem při devadesáti kilech už byla „na prášky“. A hlavně bych to ani nikdy nepřiznala, že už vážím tolik. :))
Pak mi sestřička změřila tlak – 111/64 a zkontrolovala moč. Pak přišlo napojení na monitor a dneska Hanička spolupracovala a nespala. To jsem byla ráda. Přesto mě tam sestřička nechala celkem dlouho – vyřizovala si totiž něco po telefonu a neměla čas... No darmo mluvit.
U doktora byla prohlídka příjemná jako vždy. Prohmatal bříško, na ultrazvuku zkontroloval polohu – Hanička je pořád hlavičkou dolů a symetricky, zkontroloval množství plodové vody a uložení placenty. Všechno je tak, jak má být. Dokonce i udělal fotečku. Je na ní profil – pootevřená pusinka a nos. To co je nad pusinkou a končí u nosu je placenta. Pak jsem se ještě doktora zeptala, jestli ví, kolik malá váží. Tak jí velice ochotně přeměřil a tak vím, že má Hanka přibližně 2,7 kg. Prý pokud se narodí na termín, tak by mohla být zhruba stejně, jako měl Kubík (3,12 kg) – tak jsem zvědavá. Jsem hlavně ráda, že nevypadá na žádného obříka. :)
Další kontrola mě čeká za týden.



Od doktora jsem se dostala před 11, takže jsme se vydali na cestu domů. Po cestě jsme nakoupili a doma něco málo pojedli a šli do pelíšku. Usnuli jsme tak nějak ve dvanáct a ve dvě se Kubík vzbudil s pláčem a volá „není, není“. Něco ošklivého se mu muselo zdát a byl docela dlouho k neutišení. Nakonec přestal plakat, tak jsem ho ještě položila a přitulila se k němu a v ten moment on ještě usnul. Já už nespala, ale povalovala jsem se u něj.

Před třetí přišel domů taťka a Kubík akorát začal procitat. To bylo radosti, že má doma parťáka na blbiny. Dali jsme si společně sváču a pak poklidili v kuchyni. Byl tu bordel jako v tanku. Všechny hračky rozházený, drobky po zemi... no fakt hrůza. A ve čtyři měli přijít studenti na angličtinu. Jenže pán mi volal, když jsem spala... nevím, co chtěl, protože jsem se mu už nedovolala nazpátek, ale odhadla jsem, že asi nepřijdou. :-) Nepřišli. :-)))

To vůbec nevadilo, alespoň jsem mohla jít na procházku s taťkou a Kubíkem. Zjistila jsem, že je potřeba Kubíkovi koupit nějaké kalhoty. Všechny, co má už jsou mu krátké. Nějak nám roste jak z vody. Pořídila jsem mu hned troje. Tak mám radost, že má zase co na sebe. A sobě jsem koupila noční košili do porodnice... je rozumně dlouhá a má zavazování mezi prsama, takže se v ní bude dobře kojit. A za 89 korun jsem jí tam nemohla nechat. :-)))

Cesta zpátky domů nám trvala poměrně dlouho, protože Kubík měl zase moře práce. Sranda byla, když si začal hrát na takové prašné cestičce a taťka mu povídá, ať toho nechá, že bude špinavej. Tak on poslušně pustil ten zaprášenej kamínek a pak si do toho prachu sednul. Hrozně mě to pobavilo – což nebylo výchovné, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Myslím, že teď se tomu místu budeme muset pár dní vyhýbat, jinak se tam bude Kubík chtít zase válet, když to byla taková legrace. :-)



Doma jsem udělala večeři a kluci si pak chvíli hráli. Pak šli do vany, já připravila mlíčko a šli spinkat. Už je tam celkem dlouho klid a taťka pořád nikde – tak je možné, že usnul taky. Já si tu u sepisování deníčku povídám s Janney a Tygřímámou – to víte, už jsem měla absťák. A ještě bych chtěla probrat fotky z dovči, tak uvidíme, zda se mi to podaří.

Jak se cítím?

Už je mi to skoro blbý pořád psát, že se mám dobře. Ale je to tak. Takové těhotenství bych přála každé nastávající mamince.
Je pravda, že když se Hanička rozhodne, že se začne protahovat, tak už je to nepříjemné a občas šťouchne bolestivě, ale to je snad jediné, co mě tak nějak „trápí“ pravidelně.
Záda mě dneska vůbec nebolí – za což vděčím své postýlce – a ani bříško netvrdne, spí se mi dobře. Jen doufám, že to tak vydrží i nadále. :-)

Diskuze: maminka/rodime-online/rodime-v-primem-prenosu/nadule1

7. září – 12 dní do porodu

Co dělám?

Kubíček se vzbudil v sedm ráno a vstával vyloženě levou nohou. Celé ráno byl na zabití. Kvůli všemu se hned vztekal a řval... My s taťkou jsme mezitím balili věci, abychom se pomalu připravili na odjezd.

Chata měla být vyklizená do 10 hodin. I když nakonec pan správce říkal, že když to bude později, tak nevadí, že nečekají další hosty a tak nemusíme spěchat. My už ale měli domluvené rande u Renči v Benecku a tak jsme neměli v plánu se zdržovat v Harrachově déle.

Po snídani jsme zabalili všechny věci, poklidili chatu a taťka nanosil věci do auta. Balili se i ostatní členové výpravy a tak byl chvílemi pěkný mumraj. Nemám tohle balení moc ráda...navíc, když se nás tam takhle motalo víc a do toho řvoucí Kubík... Byla jsem na nervy.

Další věc, co nám trochu zkazila náladu, byla jedna pracovní záležitost, která se nečekaně vyskytla, a kterou musel manžel vyřešit, a kvůli které bude muset zítra velice brzy vstávat a jít do práce. Bylo na něm vidět, že ho to pěkně štve – z mnoha důvodů, které tady nemůžu a ani nechci ventilovat. Nicméně jsem měla trochu obavu, aby se nám nepokazila ta návštěva u Renči. Znáte to... Ale celou záležitost jsme probrali v autě a bylo to dobře, protože se z toho manžel vypovídal a viditelně se mu ulevilo.

Cestou nám v autě Kubík usnul, což bylo další pozitivum, protože za jedno konečně přestal řvát a za druhé bylo jasné, že si odpočine a pak zas bude líp. Byl holt nějakej unavenej. Cesta do Benecka se nám trochu protáhla, protože jsme narazili na uzavřenou silnici, ale nakonec jsme dojeli. Trefili jsme dobře – tedy hlavně díky tomu, že Renča s manželem a Františkem stáli zrovna před penzionem a tak jsme poznali, že jsme na místě :-)))).

Nejprve si kluci chvilku hráli venku – František se hned Kubíka ujal a ukazoval mu pískoviště a houpačky. Taťkové klukům asistovali a my s Renčou měly čas si trochu popovídat. Byla jsem zvědavá i na Vašíka, který byl v kočárku. A tak jsme se šly podívat. Dokonce byl Vašík i vzhůru, což nás překvapilo, protože byl tichoučko jako pěna – jen se kolem sebe rozhlížel. A tak ho za chvíli Renča vzala, že ho půjde nakrmit a já šla nahoru s nimi.



Renča mi cestou ukázala jejich penzion a musím říct, že mě vyloženě nadchnul. Pokoje jsou útulné a velice vkusně zařízené, jídelna je také velice příjemná, a když si k tomu přidám Renču jako hostitelku, tak to prostě nemá chybu. S manželem jsme se shodli, že je určitě brzy poctíme návštěvou – no tedy tak brzy, jak nám to děti umožní :-)), takže reálně tak někdy kolem příštího léta.

Když Renča nakrmila Vašíka, tak se pustila do ohřívání jídla, aby mohla nakrmit i nás. Dostali jsme výborný kuřecí vývar a plněné papriky s fantastickými knedlíky. Musím říct, že jsem si doopravdy moc pochutnala.

Po obědě jsme šli na krátkou vycházku. Kubíka jsme vzali do kočárku, protože to vypadalo, že by mohl i usnout... ale nakonec nespal. Jen se vezl jako pán. :-)



Když jsme se vrátili zpátky, tak jsme dostali kafčo a čaj a k tomu měla Renča napečené domácí mňamky. Pěkně nás rozmazlovala – a my se rádi nechali. Zatímco jsme se občerstvovali, tak si kluci hráli a musím říct, že byli fakt hodní. Vůbec se o hračky nepřetahovali a ani se nijak nepostrkovali. Všimla jsem si, že padlo i pár pusinek, ale nestihla jsem je zachytit.

I k Vašíkovi se Kubík choval moc hezky. Jednou to teda vypadalo, že mu hodí na hraní plastovou popelničku, ale podařilo se mi ho včas zarazit. Ale jinak ho jen hladil a dával mu pusinky. Vašík je hrozně hodné miminko. Za celou dobu skoro nezaplakal. To se moc často nevidí. Líbilo by se mi, kdyby Hanička byla taky taková. :-)

Kolem půl páté jsme se začali balit a připravovat k odchodu a v půl šesté jsme skutečně odjeli. Byl to moc příjemný den a jsem strašně ráda, že se nám podařilo ho zrealizovat. Renča je další fajn holka Bolka, kterou jsem mohla poznat, a se kterou jsem měla pocit, že se známe už jakou dobu. Měly jsme si pořád co povídat.

Cesta domů byla v pohodě a celkem i rychle utekla. V osm jsme byli doma. Kubík dostal večeři a pak jsem s ním šla do vany. Taťka ještě vyřizoval nějaké maily a tak jsme si dneska vyměnili role. Já koupala a taťka pak připravil mlíčko. Z vany si ho pak už vzal a šel ho s mlíčkem uspat. Kubík spal hned.

Já mezitím sepsala deníček a už se taky těším do pelíšku. Ještě si dáme něco k jídlu a půjdeme si lehnout. Ani nevíte, jak se už těším do svojí postele.

Jak se cítím?

Je mi fajn, ale jsem unavená z toho cestování. Zítra mě čeká kontrola v poradně, tak se těším, že zase Haničku uvidím. Jinak žádné známky toho, že by horský vzduch Haničku nějak povzbudil k cestě ven, se neobjevily.

Bříško mi občas ztvrdne, ale určitě to není víckrát než 3x – 4x denně. Akorát se mi teda udělalo pár strií i přes to, že taťka poctivě každý večer maže. Ale ono to bude tím, že ty svaly jsou povolenější než při prvním těhotenství a bříško je prostě větší – a to asi žádnej krém nezachrání :))).

Diskuze: maminka/rodime-online/rodime-v-primem-prenosu/nadule1

6. září – 13 dní do porodu

Co dělám?

Kubík nakonec usnul chvíli před desátou. Spal dobře a vstávali jsme opět až v půl osmé. Udělala jsem Kubíkovi mlíčko, a když ho vypil, tak jsme se oblékli a šli na snídani. Po snídani jsme se trhli od zbytku party – ti šli zkusit znovu štěstí s Mumlavskými vodopády – a vydali jsme se směrem na Čertovu horu.

Plán byl takový, že dojdeme k Mamutímu můstku, tam si dáme nějaké občerstvení v restauraci a pak se vrátíme dolů. Cesta byla celkem dobrá, i když místy náročná. Ale šli jsme pomalinku a hodně odpočívali. Taťka dával velikej pozor, abych to nepřeháněla. Cítila jsem se ale výborně a tak jsme stoupali.



Když jsme dorazili k Mamutímu můstku, zjistili jsme, že tam žádná restaurace ani občerstvení není. To byla trochu zrada, protože jsem s sebou nebrala svačinu pro Kubíka – jen pití. Spolehli jsme se na informace z mapy, kde byla restaurace zakreslená. Poučení pro příště.



Naštěstí Kubík ještě papat nechtěl a tak jsme šli dál. Cesta se hodně zlepšila a tak jsme se rozhodli, že zkusíme pokořit vrchol a že nahoře uvidíme, zda využijeme cestou dolů lanovku. Problém je, že já mám hroznej strach z výšek, takže lanovka je pro mě noční můra. Ale řekla jsem, že to omrkneme a uvidíme, zda to půjde nebo ne.



Poslední úsek cesty byl zase trochu náročnější, ale těsně pod vrcholem už bylo otázkou cti to dojít :-). Dokonce u lanovky byl i stánek s občerstvením. Ovšem nabídka bagety a sekané mě nikterak nenadchla. V tu chvíli akorát spouštěli lanovku, která jezdila každou půl hodinu a tak jsme se šli zeptat, kolik stojí lístek a já že omrknu, zda to zvládnu.



Přišli jsme tedy k dvěma mužům, kteří pomáhali pasažérům se „nalodit“ a říkáme, že nemáme lístek a co s tím. Ten jeden povídá – to nevadí, stoupněte si sem na značky... a už jsme jeli... Ani jsem nestihla vydat hlásku. Chvíli ve mně byla malá dušička, ale za chvíli jsem se otrkala a dokonce i vytáhla foťák a udělala pár fotek z cesty lanovkou. Byla jsem na sebe pyšná. Protože ač se to nemusí zdát, tak pro mě byl tohle daleko větší výkon než vyšlapat ten kopec pěšky...

Bez problémů jsme zvládli i výstup z lanovky a musím říct, že i Kubík to zvládl parádně. Byl teda trochu vykulenej, ale moc hodnej. Za odměnu jsme mu koupili párek v rohlíku, což ho naplnilo neskutečnou radostí a vesele si výskal na celý Harrachov, čímž budil veselí a smích u ostatních pocestných. :-))

Pak jsme se připojili k našim, kteří už měli za sebou zdárný výlet k Mumlavským vodopádům a seděli v Mexické restauraci na obědě. Sice neměli moc výběr v nepálivých jídlech, ale to co jsme měli, bylo výborné, takže u nás vládla veliká spokojenost.

Kubík už začal být protivnej a bylo jasné, že potřebuje spinkat. Na to jsme byli připravení a vezli s sebou v autě kočárek. Tak jsme Kubíka naložili do kočárku a vydali se na procházku po Harrachově. Za chvilinku usnul. My se stavili v turistickém informačním centru pro turistickou známku. A pak se vydali procházkou směrem k bobové dráze. Chtěli jsme omrknout, kolik ta sranda stojí a jak mají otevřeno, že bychom tam odpoledne zašli a taťka s Kubíkem, že se svezou.

Kubík to asi nějak vyčuchal, protože v momentě, jak jsme k dráze došli, tak procitnul. A tak jsme na nic nečekali, koupili lístek a kluci jeli. Jedna jízda je za osmdesát korun, což se celkem dá. Ale ani Kubíkovi jedna nestačila a po dojezdu se dožadoval repeté. Jenže my jsme rodiče krkouni a tak jsme si prosadili, že už další jízda nebude. :-)))
Bylo nám jasné, že to bychom tam mohli taky jezdit do zavíračky...



Pak jsme se vydali zpátky k autu, kde jsme měli pro Kubíčka koupenou sváču s tím, že pak půjdeme do cukrárny na zmrzlinu. V cukrárně se k nám přidali ostatní členové výpravy, kteří mezitím byli na výletě na Čertově hoře. Jsou pořád krok za námi :-)))).

Cukrárna byl veliký zážitek. Výborný sortiment, nadstandardní obsluha a přijatelné ceny. Co víc by si mohl člověk přát. Já si dala kafíčko, protože absence poledního spánku už mi dávala zabrat a k tomu zmrzlinový pohár. Mňam.

Po návratu na chatu – to už bylo po šesté hodině – jsem okamžitě šla do sprchy, protože bylo fakt nutné smýt prach a pot z cest. Bylo to nesmírně osvěžující. Pak už se večeřelo. Dneska byly grilované klobásy – takže další mňamka. Myslím, že až půjdu v úterý k doktorovi, tak váha ukáže o něco víc než minule. :-)) No ale co, je to posledních pár dní, co si můžu užívat, tak toho musím využít.

Po večeři jsem si vzala noťáska a foťák a vrhla se na stahování fotek a sepisování deníčku. Taťka mezitím vykoupal a obstaral Kubíčka. Dneska Kubíček usnul bez problémů.

Jak se cítím?

Cítím se dobře. Dneska mě bolí nohy a v noci se můžu spolehnout na bolest zad, protože ta postel je fakt děsná. Ale už je to poslední noc, tak to nějak přežiju. Těším se ale na pohodlí domova.

A strašně moc se těším na zítřek. Jedeme se podívat na Renču a kluky do Benecka.

Diskuze: maminka/rodime-online/rodime-v-primem-prenosu/nadule1

5. září – 14 dní do porodu

Co dělám?

Noc byla fajn. Kubík tu spí s námi v posteli a spinkal celou noc krásně. Vstávali jsme až v půl osmé, což bylo příjemné vzhledem k tomu, že jsme šli spát tak pozdě. V noci jsem musela jednou na záchod a to jsem myslela, že nedojdu – mají tady dost měkké postele a to je teda něco na moje záda. Jsem úplně rozlámaná a trvá mi pěknou dobu, než jsem schopná vůbec udělat krok.

Dnešní den nás přivítal slunečními paprsky a tak jsme si optimisticky mysleli, že bude pěkně. S taťkou jsme se vydali do pekárny a do obchodu pro snídani a pár drobností. Nakupovali jsme pro celé osazenstvo a jeli jsme autem. Když jsme se vrátili, tak jsme všichni vydatně posnídali... a mezitím začalo lejt jako z konve. Tak jsme se po „válečné“ poradě rozhodli, že půjdeme na exkurzi do místní sklárny.

Z chaty je to kousíček a tak jsme vyslali dobrovolníka, aby zjistil, zda mají otevřeno, kolik je vstupné a další podrobnosti. Vrátil se v půl desáté s tím, že exkurze je od desíti a že to musíme stihnout, protože pak mají nahlášené nějaké skupiny a tam už se nevejdeme.

Překvapilo mě, že jsme to všichni celkem bez problémů zvládli. Na to, kolik je tu dětí, to byl fakt výkon. Exkurze byla moc zajímavá. Měli jsme možnost vidět skláře při práci a mezitím nám paní průvodkyně popisovala jednotlivé fáze výroby skla. Nakonec jsme měli možnost vidět ukázku výrobků, navštívili jsme muzeum skla i místní prodejnu. Kubík byl celou dobu moc hodný, ale ke konci už na něm byla znát únava.



Krátce po jedenácté jsme se rozhodli, že půjdeme na oběd. Domluvili jsme se tedy s ostatními a rozdělili se na dvě skupiny – část šla s námi a zbytek šel na oběd do chaty. Měli navařeno z domova.

My si vyhlídli restauraci už ráno, když jsme projížděli městem a musím říct, že jsme si vybrali dobře. Vařili výborně a ceny byly přijatelné. Obsluha byla rychlá a příjemná a dokonce měli i dětskou sedačku, což jsme velmi ocenili.

Po obědě, ke kterému si Kubík dal půl talíře bramboračky a dva knedlíky se svíčkovou (samozřejmě s téměř celým plátkem masa), byl Kuba ve velmi přítulné náladě, což se líbilo Kačce a bavili celou restauraci. To bylo objímání, pusinek a hlazení. :-))) Kubík byl prohlášen za největšího milovníka. Ale nás už to nepřekvapilo.



Po obědě jsme se vrátili do chaty a hned zalehli do postele. A všichni tři jsme usnuli. Vzbudili nás až ostatní kumpáni, když se přišli zeptat, zda s nimi pojedeme na výlet na Mumlavské vodopády. Vzhledem k tomu, že jsem byla v pyžamu a oni už nastartovaní v bundách, domluvili jsme se, že tam za nimi dojedeme. Nakonec jsme byli oblečení a připravení tak rychle, že jsme měli ztrátu jen asi 2 minutky. Ostatní odjížděli, když jsme Kubu poutali do sedačky... Ještě na nás z auta volali, že se sejdeme na parkovišti kousek od těch vodopádů, jestli víme, kde to je...

Mysleli jsme, že víme, ale když jsme tam dojeli, nebylo po kamarádech ani vidu, ani slechu. Hmmm. Tak jsme jim volali a zjistili jsme, že parkují někde jinde. Když jsme při hledání neuspěli, řekli jsme si, že na to kašleme, zaparkovali jsme tam, kde jsme byli původně a zavolali jim, že se sejdeme u vodopádů.

K vodopádům jsme došli za strašně krátkou dobu – snad to nebylo ani 15 minut. A tak nám bylo jasné, že jsme si oproti ostatním cestu pěkně zkrátili. No co, říkali jsme si, že to nevadí, že aspoň budeme mít čas udělat spoustu fotek. Nesli jsme s sebou stativ, aby si mohl taťka pěkně pohrát. Kubíček se nesl v krosně taťkovi na zádech a moc se mu to líbilo.



Když už jsme měli vodopády nafocené, přemýšleli jsme, co dál. Naši stále v nedohlednu a do nás se začala pouštět zima. Přeci jen celou dobu pršelo, a i když jsme měli deštník a bundy, tak už to nebylo úplně ono. Právě jsme procházeli pod Mumlavskou boudou a tak jsme se rozhodli, že se stavíme na čaj a koupíme Kubíkovi něco k jídlu. Nějak jsem ho podcenila a vzala mu s sebou jen banán. Jenže ten on snědl už cestou tam a dožadoval se přídavku.

V boudě jsme byli sami. Kluci si dali čaj, já výjimečně kafčo a Kubíček dostal domácí meruňkový koláč. Když jsme měli téměř dopito, přišel pan vrchní s dotazem, zda si budeme ještě něco přát, že už končí. Tak jsme zaplatili a vydali se dolů. Mezitím nám volali naši, že nedojdou, že nějak netrefili cestu. A tak jsme nakonec byli jediný, kteří dnes vodopády viděli.

Měla jsem s sebou notebook, protože v té restauraci, kde jsme byli na obědě, měli wifi připojení k internetu a tak jsme toho chtěli využít a poslat včerejší deníček. Měla jsem sice v plánu posílat deníček přes bluetooth a mobilní připojení, ale nějak se to nepodařilo rozchodit. Noťásek se seknul a odmítl spolupráci. Naštěstí přes wifi vše fungovalo a tak snad další porce deníčku budou odeslány včas. :-)

Pak jsme se vrátili zpátky do chaty a začalo grilování masíčka k večeři. Pro děti, těhotné a kojící matky bylo kuřecí maso, ostatní dostali krkovičku. Po dobré večeři jsme ještě chvíli poseděli a já pak šla psát deníček. Za chvíli přišel taťka s tím, že už udělá Kubíčkovi mlíčko, protože už byl Kubík protivka. Tak jsem si vzala noťáska a přestěhovala se s psaním deníčku do společenské místnosti. Snad než dopíšu, tak bude Kubík spinkat. Chlapi si tu zatím pouští fotbal, což by mi nevadilo, ale televize má signál na houby a oni na to přesto koukají, takže to zrní, šumí a komentář není slyšet přes to „šššššššš“, které se z repráků line. Na druhou půli prý půjdou do hospody – skoro bych byla radši, aby šli hned. :-)))

Mezi psaním deníčku se dětem podařilo vběhnout do našeho pokoje a Kubíčka vzbudit... A to to vypadalo tak nadějně... No, jsem zvědavá, kdy se mu teď podaří usnout. Je jasné, že by raději řádil s ostatníma.

Jak se cítím?

Cítím se dobře. Záda prozatím přestala bolet, ale obávám se, že přes noc se to zase díky měkké posteli zhorší.

Diskuze: maminka/rodime-online/rodime-v-primem-prenosu/nadule1

4. září – 15 dní do porodu

Co dělám?

Dnešní noc byla dobrá. Kubíček hezky spinkal a my taky. Jediná vada na kráse byla, že jsme se dostali do postele až po půlnoci. Ty taneční čtvrtky jsou náročné – než se po tancování dostanu domů, je čtvrt na deset a je pak těžké stihnout pelíšek v rozumném čase. :-))

Ráno se Kubík vzbudil v sedm a vstávali jsme kolem půl osmé, udělala jsem snídani a přemýšlela, jak uspořádat den, abychom stihli zabalit, najíst se a nešli spát po obědě... Dobalit věci byla celkem makačka. Kubík dneska odmítal spolupráci a neustále mi vše z tašky zase vyndaval. Jelikož nepomohla ani důrazná domluva, dostal jednu na zadek. Tak se na mě naštval a šel si hrát do rohu s traktorem. No a já měla klid a vše dobalila.

Kolem jedenácté už byl Kubík pěkně protivnej a tak jsem vymyslela, že po jídle půjdeme do vany – tam se snad probere. Ve vaně se mu líbilo a poctivě jsme se umyli, abychom jeli do hor čistí. Nechala jsem Kubíčka, ať se cachtá a já už z vany vylezla a jen jsem hlídkovala. Pak už to i Kubíka přestalo bavit, tak jsem ho vzala ven, osušila a oblékla.

Bylo vidět, že ho voda trochu oživila a naštěstí se ozval i taťka, že vše jde podle plánu a že bude v půl jedné doma. Hned jak přijel, tak začal nosit věci do auta a v jednu hodinu jsme už byli na cestě do Harrachova. Já dostala pochvalu, jak jsem to všechno zvládla zabalit a připravit – to mě moc potěšilo. Jen doufám, že jsem nic zásadního nenechala doma. ;-)

Cesta byla příjemná a docela rychle utekla. Kubík usnul hned, jakmile jsme vjeli na dálnici, vzbudil se v Praze, kde jsme chvíli popojížděli v koloně. To zpomalení ho vždycky probere. Až do Harrachova už byl pak vzhůru, ale naštěstí se zabavil hračkami a koukáním z okna, takže byl moc hodnej.

Mile mě překvapilo, že ani v Harrachově jsme nebloudili a hned našli chatu. Teď už jsme ubytovaní a čekáme, až nám pan správce přijde ještě na večer zatopit – to by mělo být každou chvíli – a pak se ještě chystáme s taťkou do města. Trochu ho prozkoumat a hlavně najít obchod, protože je taťka chlap... Včera dostal za úkol koupit chleba, abychom měli co jíst dnes k večeři, ale přeci ho nebude kupovat, když už bychom dneska jedli vlastně včerejší.... Mě se samozřejmě zapomněl se svým geniálním nápadem pochlubit – to jen, že jsem se před chvílí zeptala, tak kápnul božskou. Naštěstí je nás tu dost a tak při nejhorším od někoho kousek chleba vyžebráme :-)))

Podrobnosti o chatě a okolí napíšu zítra, až to tady trochu víc prozkoumáme. Dneska asi -kromě povídání se všemi účastníky - žádná větší akce nebude. No a já osobně půjdu do postele hodně brzo – asi hned s Kubíkem, protože toho mám jak buchet. Polední spánek chybí a to balení všech věcí a tak mě taky poměrně vyčerpalo.

P.S. Chleba jsme nakonec sehnali ve večerce ve městě, což byl nakonec jediný obchod, který měl ještě otevřeno. Tak to taťkovi vyšlo. :-))

P.P.S. Tak to spaní brzy neklaplo. Nakonec bylo posezení a povídání tak příjemné, že jsme seděli do půlnoci. Když jsem pak s hrůzou zjistila, že už je tolik hodin, tak jsem zavelela, že se jde do pelíšku.  Moje těhotenství je neustálým terčem vtipů. Je tu s námi totiž jeden člověk, který pracuje na částečný úvazek u záchranky a tak ho ostatní pořád straší, že mě bude rodit. On se to snaží přehrát na svoji partnerku, která u záchranky pracovala před mateřskou taky – a tak se pořád popichují. Je to legrace. Ale já se tedy zatím rodit nechystám. :-))

Diskuze: maminka/rodime-online/rodime-v-primem-prenosu/nadule1

3. září – 16 dní do porodu

Co dělám?

Dnešní noc nebyla zrovna dobrá. Kubík se vzbudil kolem třetí a ne a ne znovu zabrat. Bylo na něm vidět, že by spal, ale nešlo to. Vlezl si k nám do postele, ale ani to nepomáhalo. Člověk se na něj ani nemohl zlobit, protože každou chvíli rozdal pusinku a pohladil nás po tváři. Takže jsme si to svým způsobem i užívali. Ve čtyři hodiny jsem to nevydržela a šla mu udělat mlíčko. Vlastně teď jak o tom přemýšlím, tak on asi vyrazil do kuchyně první. :-))

Doufala jsem, že vypije mlíčko a usne a naštěstí se tak i stalo. Okamžitě jsem usnula také. Vzbudil mě taťkovo budík – zase si zapomněl přepnout profil na telefonu a ono mu to pak i vibruje. Když jen hraje písnička, tak už mě to nebudí, ale ty vibrace mě ze spánku proberou celkem spolehlivě.

Kubík byl tuhej a ani se nehnul. Tak taťka vstal a šel do práce – teda nutno říct, že dneska se z postele dostával těžko. Nejhorší bylo, že mě čekalo vstávání za půl hodiny, protože ráno měla přijít jedna holčina na angličtinu. Začínají ve škole až druhou hodinu, tak chodí předtím ke mně.

Samozřejmě, že Kubík chrněl celou dobu, co tu Katka byla. No aspoň jsme měly klid na učení. Kubíček přišel akorát, když jsme se s Katkou loučily a tak jí udělal pápá a nahlásil mi, že chce papat. Tak jsme si udělali snídani a pak jsme se vrhli na balení věcí.

Zítra totiž odjíždíme ještě na krátkou dovolenou do Harrachova. Chtěla jsem toho, co nejvíc stihnout dneska, protože zítra nebude čas. Sice jedeme až po obědě, ale máme od taťky nakázáno nespat, takže počítám, že budeme protivný. :-)) Celkem se nám balení i vydařilo, i když jsme se jako vždy s Kubíkem přetahovali o to, co do tašky dáme a co ne. Nakonec jsem tedy vyhrála a propašovala vše potřebné. Zítra ještě doladím drobnosti. A snad nic nezapomenu.

Pak už byl čas na oběd. Kubíkovi dneska obzvlášť chutnalo a dokonce si vyžádal přídavek. Po jídle jsme šli do postele. No já byla už úplně hotová a usnula jsem snad i dřív než Kubík. Jenže za hodinu jsem se vzbudila a chtělo se mi hrozně na záchod. Jak jsem vylejzala z postele, tak se probral i Kuba a to jsem se bála, že máme tím pádem po spánku... Řekla jsem mu, že jenom musím na záchod a hned přijdu, ale on si sedl a začal pobrekávat. No na záchod jsem musela, takže jsem šla. Když jsem se vrátila, tak jsem si lehla ke Kubíkovi, ten se uklidnil a během minutky zase usnul. Mě to trvalo o chvilku dýl, ale ještě jsem to zalomila. A vzbudili jsme se až v půl čtvrté. Myslím, že to byl jeden z rekordních časů.

Stihli jsme se tak akorát nasvačit a přišel taťka. Šli jsme na chvíli ven a kolem páté jsem pak kluky poslala nakoupit. Já jsem si připravila věci a vydala se na hodinu tancování. Musím teď chodit v „civilní“ sukni, protože všechny ostatní oblečky už jsou mi malé. No ale hlavní je, že mám trochu pohybu. :-))

Tam už se holky dost divily, že jsem ještě přišla, ale když mě nic nebolí a nemám žádné neduhy, tak nevidím důvod, proč si nezatancovat. I když přiznávám, že dneska jsem to už ke konci hodně šidila. Děláme choreografii se závoji a je tam halda otoček a to mi teda nedělalo dobře. Ale jinak to bylo v pohodě a trochu jsem roztancovala má bolavá záda. Jak jsem si teď dva dny libovala, že vůbec nebolí, tak dneska teda dávají zabrat. Asi jsem po obědě nějak blbě ležela.

Jak se cítím?

Cítím se dobře a moc se těším na nadcházející dovču v Harrachově. Doufám, že se mi podaří posílat pravidelně deníček i tam odsud – nevím, jak to bude s internetem.
Každopádně mám i vyhlídnutou porodnici v Jilemnici – ale doufám, že nebude potřeba. Mám jiné plány. Mimo jiné se těším, že poznám další holku Bolku a její rodinu. Ale to je v plánu až na pondělí....

Diskuze: maminka/rodime-online/rodime-v-primem-prenosu/nadule1

2. září – 17 dní do porodu

Co dělám?

Včera jsem usnula, jako když mě do vody hodí. Bez těch bolavých zad to šlo raz, dva. Kubík spal taky klidně a tak jsme se ráno vzbudili vyspinkaní do růžova.

Dnešní den se nesl ve znamení práce. Nějak se to na mě nahrnulo. Potřebovala jsem něco dodělat na počítači, udělat fakturu, v 10 přišla studentka na angličtinu a do toho mi ještě volala asistentka z firmy, pro kterou dělám překlady, že mi poslala na mail překlad, který potřebují celkem rychle přeložit.

Naštěstí se nic nejí tak horké, jak se to uvaří a tak jsem to všechno zvládla. Hlavně díky Kubíčkovi, který jako by to vycítil a byl dneska obzvlášť hodnej a prakticky nevyžadoval mojí pozornost. Stačilo mu, že jsme spolu v jedné místnosti a že čas od času mrknu, jak mu to hraní jde. Jezdil si s autem, prohlížel knížky, stavěl kostky. Takže než přišla studentka, měla jsem hotovou všechnu administrativní práci a na odpoledne mi zbyl ten překlad. Naštěstí na to zas až tak nespěchali – stačilo by jim to do pátku.

Když přišla Markétka, tak byl Kubík chvíli protivka. Ale měl nárok. Chápala jsem, že už ho štve, že si ho nevšímám a ještě k tomu se věnuju někomu cizímu. Tak jsem jí dala práci a vzala si Kubíka na klín a ukazovala mu učebnici. Než Markéta udělala cvičení, byl Kubík zase spokojenej, slezl z klína a šel si hrát. Holt jen potřeboval vědět, že jsem tu v první řadě pro něho.

Jsem ráda, že si to takhle občas vyzkouší, protože až tu bude Hanička, tak se bude muset o mojí pozornost taky dělit. Ono je to dobré i pro mě, protože už tak trochu vím, co na něj v takovém návalu žárlivosti zabírá. Snad to tedy pak budeme mít jednodušší.

Když studentka odešla, dali jsme se do přípravy oběda. Dneska jsem dělala jen takovou hustou zeleninovou polévku. Kubík mi chtěl pomáhat a pořád mi ze špajzu nosil ingredience. Ještě neví, že med a zavařené třešně do polévky nedáváme. :-) Dokonce někde stihnul i najít dudlík – a tím mi dal jasně najevo, že mám zpoždění, že už se mu chce spinkat.

Taky hned po obědě zalehl do postýlky a usnul. Zato já usnout nemohla, protože mě honila mlsná. A jak. Tak jsem se vydala do kuchyně, do tajné zásobárny oplatek. Snědla jsem tři na posezení. No hrůza. Ale pak se mi ulevilo, zahnala jsem chutě a šla si taky zdřímnout. Usnula jsem hned a vzbudil mě až Kubík, když mi dělal malá, malá. To je stejně krásný probuzení. Ještě chvíli jsme spolu laškovali v postýlce a pak už chtěl Kubík papat.

Dneska teda svačinu neodbyl a snědl rohlík a půl se sýrem a k tomu celé velké rajče. Ještě se dožadoval dalšího, ale rajčátko už nebylo. Když jsme dojedli, tak už rachotily klíče ve dveřích a přišel taťka.

Chvíli jsme si povídali a pak si vzal Kubíka ven, abych se mohla věnovat tomu překladu. To bylo super, protože jsem na to měla klid a tím pádem to bylo i rychleji hotové. Naštěstí toho nebylo moc, jen něco přes dvě stránky. Hned jsem ho tedy i odeslala, abych na to ještě nezapomněla. Než se kluci vrátili, stihla jsem i pročíst pár příspěvků na BOLu.

Taťka dostal za úkol cestou koupit rohlíky k večeři, takže když kluci přijeli, vrhli jsme se na jídlo. Pak už bylo na Kubíkovi vidět, že je unavenej, tak ho vzal taťka do koupelny, já připravila mlíčko a Kubík ho pak vypil a usnul.

Já si zatím za odměnu pustila na netu Ordinaci a ještě řešila pár pracovních drobností. Dnešek byl skutečně od rána prací nabitý, ale přiznám se, že mi to udělalo dobře. Prostě se mi líbí pocit, že mám i jiné využití než se „jen“ starat o dítě. No a upřímně je to díky podpoře manžela, protože kdyby se Kubíkovi tak bezvadně nevěnoval, tak bych já těžko mohla odpoledne trávit překladama a učením.

Jak se cítím?

Cítím se moc dobře. Vůbec si nepřipadám, že bych měla za nějaký dva týdny rodit.

Záda ani dnes nebolí. Jen mě zase začala pobolívat stydká kost. Ale to jsem měla i s Kubíkem. Ke konci už mě bolela pekelně, takže zatím je to ještě dobrý. :-)))

Diskuze: maminka/rodime-online/rodime-v-primem-prenosu/nadule1

1. září  – 18 dní do porodu

Co dělám?

V noci spal Kubíček moc hezky a já taky. Dneska jsem snad ani nebyla na záchodě. Ráno jsem se vzbudila před sedmou a to byl akorát čas vstát a přichystat se na cestu k lékaři. Čekala mě pravidelná kontrola.

Kubík ještě spinkal a tak jsem měla chvíli času pro sebe. V klidu jsem se oblékla a v rychlosti pročetla mail a koukla do diskuze tady na BOLu. Za chvilinku se Kubík vzbudil a přišel za mnou. Tak jsem mu udělala mlíčko a on ho chtěl pít v kuchyni. Tak jsem mu pustila písničky na youtube a využila čas k tomu, abych se oblékla a trochu zkulturnila.

V 7:40 přišel taťka a já mohla vyrazit na kontrolu. Byla jsem tam akorát na osmou a sestřička nemarnila čas a hned mě vzala do poradny. Váha ukázala o půl kila míň než posledně, ale to bylo nejspíš tím, že jsem se nestihla nasnídat. Tlak jsem měla opět nižší 100/64. A při ozvách Hanička zase usnula. Tentokrát jí ale stačilo vzbudit jednou a pak už spolupracovala.

U doktora mě čekaly výsledky stěrů na streptokoka a další breberky. Všechno je v nejlepším pořádku. Výsledek 1A – prý nic lepšího jsem nemohla mít. Pak mně doktor prohmatal bříško a udělal ultrazvuk. Zkonstatoval, že Hanička je pořád hlavičkou dolů a má ji tam pěkně symetricky uloženou, takže nepředpokládá, že by hrozilo, že se ještě otočí. No ona už tam ani nemá moc místa. Plodové vody je dost a srdíčko tluče krásně pravidelně. Nakonec udělal doktor i fotečku – dneska se mu podařila prakticky hned. On je vážně šikovnej. Další kontrola mě čeká za týden.

Cestou domů jsem koupila koblížky k snídani a rohlíky k večeři. Kubík dostal koblihu s marmeládou a my s taťkou měli s čokoládou a s pudinkem. Mňam. Myslím, že příště zase váha ukáže o pár deka víc. :-)))

Pak už taťka musel do práce a já chtěla jít s Kubíkem ven. Kuba ale nechtěl. Byl nějakej unavenej a mně to nedávalo smysl. Je teda pravda, že ráno ztratil dost krve, protože se při pádu ze židle kousnul do rtu, ale že by ho to tak zmohlo? Až odpoledne jsem zjistila, že v době mé nepřítomnosti Kubík s taťkou vrtali do zdi a přidělávali poličku..., no tak to pak bylo jasný, že byl Kubík utahanej.

Tak jsme místo procházky zůstali doma. Dneska mě Kubík nutil zpívat. Má jednu takovou knížku s piankem a tu vyštrachal a už to jelo. Vydrželo mu to snad hodinu. Pak jsme si ještě hráli s nákladními auty a převáželi kostky po pokoji.

Čas nějak letěl a za chvíli jsem zjistila, že je půl dvanácté a tedy nejvyšší čas na oběd. Vařeno bylo od včerejška, tak jsem nám to jen přihřála. Po jídle jsme šli do pelíšku. Já bych to zalomila hned, ale Kubík měl nějak moc práce a ještě musel nanosit do postele snad všechny své knížky. Nakonec si k nim lehl a usnul... a já je opatrně dala zase dolů... protože zvlášť ta s tím piankem je zákeřná. :-)))

Spali jsme do půl třetí a pak se ještě chvíli povalovali. V tom nám přišla SMSka od kamarádky Domči, že se po třetí zastaví a přinese věci, které pro nás měla. Úplně jsem na ni zapomněla. Tak jsme se honem oblíkli a čekali. Mezitím ještě volal pán, co měl přijít na angličtinu, že nestíhá, že je na cestě z Brna. Tak jsem měla nečekaně volné odpoledne.

Když Domča dorazila, šli jsme s Kubíkem dolů a chvíli si popovídali. Kubík omrknul Domči auto – ale nějak zvlášť ho nenadchlo, protože když jsem mu řekla, ať vyleze, tak bez řvaní vystoupil a nechal se odvést na chodník. To se jen tak nevidí.

Pak jsme se vrátili domů s tím, že počkáme na taťku a uvidíme, co podnikneme. Mně úplně ta chvíle venku  stačila, a tak jsem byla ráda, že kluci šli nakonec ven sami. Taťka potřeboval něco v železářství a vzal Kubíka cestou na zmrzlinu.

Já si zatím zalezla s noťáskem do postele a věnovala se pracovním záležitostem. V leže v posteli mě to moc bavilo. :-)

Když se kluci vrátili, udělali večeři a zavolali mě ke stolu. Pak vzal taťka Kubíka do koupelny a já mezitím připravila mlíčko a ještě taky uklidila nádobí z myčky, aby se neřeklo, že nic nedělám. :-) Kubík usnul prakticky hned.

Já ještě večer pracovala a i taťka využil klid v domácnosti k práci na počítači. Tuším, že si hrál se síťovým harddiskem, který dostal od kamaráda Péti k narozkám.
Až odešlu deníček, tak už půjdeme do hajan. Přeci jen je už deset hodin a než se zase vykecáme...

Jak se cítím?

Cítím se fajn. Hlavně mě dneska vůbec nebolela záda. Většinou mě aspoň chvílemi pobolívají a dneska vůbec nic. Krása.

Diskuze: maminka/rodime-online/rodime-v-primem-prenosu/nadule1

31. srpna – 19 dní do porodu

Co dělám?

Dnešní noc teda nebyla nic moc. Večer Kubík nemohl usnout (ale to jsem se ani moc nedivila, vzhledem k tomu dlouhému spánku po obědě). Naštěstí byl ale hodný a tak jsme mohli pěkně všichni ležet v posteli.

Usnuli jsme kolem desáté, což by bylo dostačující, kdyby se Kubík v noci nebudil. Mám podezření, že mu rostou zuby. Ještě mu 4 chybí, tak si myslím, že to můžou být oni. Uvidíme.

Ráno jsme vstávali s taťkou v půl sedmé. Dneska si Kubík nechal donést Sunar do postýlky a pil ho tam. Rozloučili jsme se s taťkou a ten odešel do práce. My pak pokračovali klasickými rituály.

Přemýšlela jsem, co budeme dnes s Kubíkem dělat. Venku začalo svítit sluníčko, tak se mi tam moc nechtělo, proto jsem naplánovala procházku až na odpoledne s taťkou. Ráno jsme si tedy hráli doma. Hodně jsme si četli. Oblíbená je teď knížka „Co se děje na statku“. Je plná obrázků zvířátek a zemědělských strojů. Dneska se Kubík naučil nové slovo: PÁV. Sice úplně nechápu, co dělá páv na statku, ale to není podstatné. :-))

Po deváté jsme se vrhli na přípravu oběda. Kubík podával brambory, já loupala, myla a krájela. Pak jsem ještě chtěla oškrábat okurky na salát.... Kubík mi také asistoval. To spočívalo především v ochutnávání již oškrábaných okurek. Snědl mi takhle třičtvrtě salátovky. Salát dělám vždy minimálně ze tří, protože ho máme doma všichni rádi, takže i po Kubíčkovo nájezdu zbylo na salát dost. A Kubík byl nasvačený.

Těžko jsem mu vysvětlovala, že je nastrouhám sama. Moc mi chtěl pomáhat a nechápal, proč mu to nechci dovolit. Ale nakonec jsem ho zabavila knížkou a mohla dokončit přípravu oběda. K bramborám jsem udělala kuřecí plátky – jen tak přírodně. V půl dvanácté jsme už obědvali a na Kubíkovi bylo vidět, že mu chutná. Snědl půlku kuřecího plátku, tři brambory a kopu okurkového salátu (zálivku dělám citrónovou, takže to klidně může).

Po obědě jsme šli do pelechu a celkem rychle usnuli. Já se vzbudila v půl druhé a úplně mi zatrnulo, protože ve dvě měly přijít holky na angličtinu. Jsou naučené, že jen prozvoní na telefon – kdyby náhodou Kubík spal, tak aby ho nevzbudily. A já měla telefon v kuchyni a ještě vypnuté zvonění. Spát o něco déle, tak je propásnu. :-))

Tak jsem vstala, oblékla se a šla si pro telefon. Mezitím se vzbudil i Kubík, ale než jsem ho stihla oblíknout a přebalit, tak už holky prozváněly. Tak jsme jim šli dolů otevřít. Holky chodí na angličtinu spolu, aby jedna mohla hlídat Kubíka a druhá se mezitím učí a pak se prostřídají. A tak Terka dostala za úkol přebalit a oblíknout Kubíka. Jenže on s ní vůbec nespolupracoval, tak jsem musela zasáhnout. Tedy se mnou nespolupracoval taky, ale já si na něj troufnu víc a nakonec jsem zvítězila. :-)

Holky tu byly dvě hodiny a Kubík si to s nimi moc užil. Hlavně ta mladší to s ním umí a vždy si krásně hrajou. Ona se nebojí s ním dělat různé kraviny a to se mu líbí. Navíc mu samozřejmě projde víc, než by mu prošlo se mnou. A také jsou to zase jiné podněty, které holt ode mě nemá.

Když holky odcházely, přišel akorát taťka z práce. Tak jsme se oblékli a vyrazili všichni na procházku. Šli jsme do nákupního centra, protože jsem potřebovala dokoupit pár věcí v drogerii a taky něco k večeři.

Cestou Kubík krásně cupital. Dneska jsme šli trochu jinudy – kolem obchodů, to bylo něco pro Kubíka. Je tam jeden vietnamskej krámek – tak tam jsme byli snad 15 minut. On se ještě ten náš modrookej blonďák těm vietnamcům líbí a lákají ho na hračky a podobně. Takže si vyzkoušel různá hopsadla a pohrál si s větrníky... Až mi to už bylo nepříjemné.



Úžasné bylo i nakupování v drogerii. Kubík se okamžitě chytnul malého vozíku a už jsme jeli. Člověk ho musí hlídat, protože jinak je schopnej ho během chvilky zaplnit nákupem. Naštěstí ještě pořád si nechá vysvětlit, že to a to kupovat nebudeme. Kritický okamžik přichází v době, kdy máme nákup zaplacený a je potřeba vrátit vozík na místo. To se nikdy neobejde bez řevu a slziček.



Po drogerii jsme ještě navštívili potraviny, kde jsme si Kubu udobřili rohlíkem. (Zatím se nám ještě daří ho rohlíkem opít. :-)). Nakoupili jsme večeři a vydali se zpět domů. Kubíka už bolely nožky a tak se nechal od tatínka nést a já nesla tašky s nákupem. Uf uf. Bylo to docela těžké. Nějak mě nenapadlo při tom nakupování, že s sebou nemáme kočár a tak jsem se rozjela víc, než bylo nutné.

Když jsme přišli domů, tak jsme si dali večeři a na Kubíkovi už bylo vidět, že je unavený. Taťka ho tedy vzal do koupelny, já mu zatím uvařila mlíčko a Kubík prakticky ihned po jeho vypití usnul.

Ještě se mi podařilo poklidit v kuchyni a pak jsem si sedla k počítači, že sepíšu deníček. Až ho odešlu, čeká mě ještě jeden pracovní restík, tak na něm budu chvíli pracovat a pak už půjdu do pelíšku. Zítra ráno mě čeká kontrola u lékaře, tak se docela těším.

Jak se cítím?

Dneska se cítím dobře. Konečně jsem dohnala své spací resty a mám dobrý pocit z pracovní činnosti. :-))

Diskuze: maminka/rodime-online/rodime-v-primem-prenosu/nadule1

30. srpna  – 20 dní do porodu

Co dělám?

Včera jsem vůbec nemohla usnout. Do postele jsem se dostala někdy kolem půlnoci, ale ne a ne zabrat. Po tom dni, nabitém zážitky, se mi vůbec nedařilo uklidnit myšlenky a mozek pořád pracoval. Hrůza.

Aby toho nebylo málo, tak jsem ještě courala na záchod a někdy k ránu mě chytla taková křeč do nohy, že jsem myslela, že budu křičet bolestí. Musela jsem vstát z postele a nohu protáhnout – ale stejně mě to lýtko pobolívá do teď. Předpokládám, že na vině budou botičky na podpatku, které jsem měla během obřadu na noze. Sice jsem si je pak přezula, ale i tak jsem nutila nožky, aby byly docela dlouho v poloze, která jim nevyhovuje. Tak to mám za to. :-)

Kubík se vzbudil v 6:45. Zjistila jsem, že taťka už je pryč. Vstával dnes brzy, protože ještě musel odjet a vyřídit nějaké pracovní resty. Doufala jsem, že se cítí líp než já, protože já byla jak opařená. Šla jsem Kubíkovi uvařit mlíčko a doufala, že si ho dnes vypije v posteli. Ale on ne. Chtěl ho ke stolu. Tak jsem se vzdala naděje na povalování v pelechu a udělala si taky snídani.

Stejně jsme celé dopoledne proflákali. Tedy hlavně já. Akci byste ze mě dneska nevymáčkli. Chvíli jsme s Kubíkem koukali na písničky na youtube, pak si Kubík hrál s vrtačkou – já ho jen hlídala, aby nic neztratil nebo s ní moc neblbnul. Po desáté už bylo vidět, že je Kubík unavený, tak jsem dala honem vařit rýži a v 11 už jsme byli v pelechu.

Já pořád říkám, že mám nejhodnější děťátko na světě a dneska se to zase potvrdilo. Spali jsme 3 a půl hodiny. To mi zachránilo život. Já se vzbudila chvilinku před Kubíkem – bylo půl třetí. Ve tři jsme čekali Honzu na angličtinu. Zítra maturuje a potřeboval ještě trochu potrénovat. Doufám, že zítra vše bez problémů zvládne.

Ačkoliv se Kubík „učil“ s námi, bylo to fajn – Kuba dostal svačinu a tak neměl čas „povídat“ místo Honzy a rozptylovat ho.

Kolem čtvrt na pět se vrátil taťka. Dneska jsme ani nikam nešli. Byli jsme nějací zdecimovaní všichni tři. Taťka se totiž ptal Kubíka, jestli chce jít ven, a on řekl, že ne. Tak jsme zůstali doma a hráli si tady: s autem, četli knížku, hráli si s vrtačkou, s aku šroubovákem...

Před chvílí byl Kubík ve sprše a až si ještě trochu pohraje, tak dostane večeři, udělám mu mlíčko a půjdeme si lehnout. Dneska zalehneme brzy všichni tři. Nedovedu si představit, jak bychom vypadali, kdybychom na té svatbě ještě popíjeli alkohol, když i takhle nás ta akce dokázala odrovnat.

Jak se cítím?

Nic mě nebolí a s únavou je to mnohem lepší než včera, ale pár hodin spánku ještě chybí. Doufám, že dneska to zvládnu bez neustálého courání na záchod. :-)))

Diskuze: maminka/rodime-online/rodime-v-primem-prenosu/nadule1

29. srpna  – 21 dní do porodu

Co dělám?

Ráno jsem se vzbudila, protože se mi chtělo na záchod a cítila jsem se nezvykle čilá. Tak jsem se šla podívat, kolik je hodin a zjistila jsem, že je půl šesté. Proto jsem se rozhodla, že už se do postele nevrátím a šla jsem si udělat snídani. Uvařila jsem si kafčo a dala rohlík. Zvažovala jsem rychlou sprchu, ale nechtěla jsem vzbudit Kubíka, který ještě spinkal s taťkou v ložnici. Proto jsem očistu odložila na dobu, až se kluci vzbudí a zapla si počítač.

Kubík se vzbudil chvilinku po sedmé hodině a vzbudil si i taťku. Za chvíli přišli za mnou do kuchyně. Udělala jsem jim snídani a šla do sprchy. Taťka se chtěl jít taky umejt, a jak to zjistil Kubík, nakýbloval se mu do vany taky :-)))


Po sprše se kluci vydali ještě zařídit pár věcí – vyzvednout dopis na poštu a zajet s autem do myčky, abychom na svatbu nejeli jako čuníci. Já jsem tím pádem měla čas a prostor se připravit a obléknout.

Domů kluci dorazili v devět a akorát se před vchodem potkali s babičkou a dědou, kteří přijeli Kubíčka pohlídat.

Podle plánu jsme vyrazili v půl desáté a v jedenáct byli na místě. Byli jsme jedni z prvních svatebních hostů, což bylo fajn. Protože jsme si stihli popovídat s nevěstou a s kamarády a také doladit poslední organizační věci ohledně svatebního daru a překvapení pro novomanžele.

Postupem času se byt začal plnit přijíždějícími svatebními hosty. Největší mumraj nastal, když si pro nevěstu přijel ženich. Nejprve musel předvést krájení koláče (příborovým nožem), pak bylo potřeba, aby nevěstu vykoupil. Přesto se mu nejprve dostalo nevěsty falešné. Ale prokoukl to a začal hledat tu pravou. Docela mu trvalo, než jí našel a byla to velká sranda.

Bylo nutné dozdobit svatebčany a tak jsme my – již ozdobení – uvolnili místo a „utekli“ počkat ven. Za krátko jsme již nastoupili do aut a svatební kolona se vydala směrem k hradu Velhartice, kde se konal svatební obřad.

Obřad byl moc pěkný. Snad vůbec poprvé jsem viděla obřad, kde hlavní slovo měla paní oddávající – tedy žena. A bylo to moc hezké. I když jsem se držela a uronila jen pár slziček. Po svatebních gratulacích nastalo focení a pak už přišlo na řadu naše překvapení. Měli jsme radost, že se líbilo. (Nebudu vás nudit detaily – bylo by to na delší vyprávění.).

Pak se jelo na hostinu. Bylo už poměrně dost hodin a přiznám se, že jsem měla hlad jako vlk. Během slavnostního jídla jsem pomáhala hlídat malou Lucinku – je jí pět týdnů a je úplně kouzelná. Je to miminko naší kamarádky Gábiny, která na svatbě svědčila.

Poté se již začali připravovat hudebníci a s nimi večerní program. Já už byla hodně unavená a tak jsme se v devět hodin se všemi rozloučili a vyrazili zpátky domů. Cesta nám trvala něco přes hodinu.

Doma mě čekalo překvapení. Babička vyžehlila všechno prádlo, které jsem tu měla. Tím mě teda úplně dostala a nesmírně potěšila.

Ještě jsme s babičkou a dědou pokecali a v půl dvanácté jsme je vyprovodili. Potřebovali jet domů, protože zítra mají ještě spoustu práce.

Už se těším do pelechu. Mám toho dneska dost. Sice to byl krásný den, ale nesmírně dlouhý a vyčerpávající.

Jak se cítím?

Hrozně unavená. Ale zatím mě nic nebolí, tak doufám, že to tak i zůstane.

Diskuze: maminka/rodime-online/rodime-v-primem-prenosu/nadule1

Další díly příběhu:

Sdílejte článek
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce