Prosinec 2013/4 – Vánoční svátky

Aktualita ze dne 13. 1.: Buik se 9. ledna 2014 v 10:20 h narodil syn Lukáš! Moc gratulujeme!

 

Aktualita ze dne 6. 1.: Dominikakolarova porodila 4. ledna 2014 tříkilového syna Vašíka.

Moc gratulujeme!

Jak prožily maminky vánoční svátky?

  • Sylviecucy prožila vánoční svátky plné klidu a pohody v rodinném kruhu a prozradila čtyři vánoční ponaučení,
  • Dominikakolarova se kvůli těhotenství necítila moc dobře, Vánoce pro ni byly náročné a je ráda, že hlavní svátky už skončily,
  • Buik měla problémy se svým zdravotním stavem, absolvovala společnou štědrovečerní večeři s manželem, maminkou i tchýní a užila si snídani do postele.

 

                                                                                                                                                                

Sponzorem ONLINE projektu Rodíme společně s BOL je společnost Feedo.cz, která každé z pěti rodiček po porodu věnuje dárkový poukaz na nákup v hodnotě 1 000 Kč.

Rodičky rovněž obdrží publikaci vydavatelství Babyonline Zdravé těhotenství.        

 

Které maminky se projektu účastní?

 

Sylviecucy (27 let, prvorodička, 35. týden)

Je neděle večer... vysedávám u notebooku s čajem, mandarinkou a čokoládou a konečně si na chvíli užívám toho, že se nic neděje. Myslím, že nikoho nepřekvapím tím, že tento příspěvek bude hodně o vánočních svátcích :-) Letos byly opět hektické, daly mi víc než zabrat. Ale znamenaly pro mě i hodně poučení, se kterými se chci podělit.

Týden před svátky byl ve znamení velkých příprav... dárky, jídlo, úklid, výzdoba, pečení... to všechno bylo potřeba zařídit. Kuba mi v tom bohužel moc nápomocen nebyl, protože jeho plán na kratší dovolenou před svátky nakonec padl. Takže pochůzky, které jsem ještě mohla zvládnout, jsem během týdne obešla sama... vše ostatní, na co se už téměř v 9. měsíci opravdu necítím, muselo vydržet až do víkendu na muže. V této části pro mě ponaučení č. 1 – Vánoce nejsou o dokonalosti, ale o trávení času s našimi nejbližšími... v budoucích letech strávím předvánoční čas více tím, že s kamarádkami zajdu na vánoční trhy, s malým prckem se pobavíme nad strojením stromku a s mužem u oblíbeného filmu vypijeme vánoční baileys a nebudu řešit, jaké cukroví ještě napéct, zda jsou na stromečku ozdoby rovnoměrně a jestli je dostatečně naklizeno. Bude mě to stát hodně sil, protože odjakživa jsem detailistka, ale vynasnažím se více si to všechno užít a ne přežít.

Svátky jako takové byly letos hodně rodinné... viděli jsme snad všechny a to v rekordním čase. Vánoce jsme v podstatě začali slavit už 23. večer, ale nepředbíhejme. 22. téměř v noci jsem začala s přípravou bramborového salátu, tzn. uvařila jsem brambory, celer, mrkev, nakrájela jsem cibuli a okurky. Vše jsem nachystala tak, abych na druhý den ráno jen dokrájela zeleninu a vše smíchala dohromady. Kuba měl 23. ráno tendenci mi pomáhat, ale když zjistil, že nedělá vše dle mých představ (to je ta neskutečná závislost na perfekcionismu), raději se vzdálil s vánočkou zpět k televizi. Salát se povedl, i přesto že jsem celou dobu sprostě nadávala na nehoráznou (ne)kvalitu brambor! Ve chvíli, kdy se už salát chladil v lednici a losos rozmrazoval na lince, jsme s Kubou vyrazili na místní matriční úřad vyřídit jednu maličkost pro naši malou, a to její příjmení. Ne, že bychom o tom nějak extra doma debatovali, automaticky se od začátku počítalo s tím, že malá bude nosit příjmení svého otce, ale samozřejmě jsem si neodpustila poznámku o tom, že kdyby se můj milý drahý vyjádřil s prstýnkem už dávno, mohli jsme si tuto návštěvu úřadu odpustit. Nemyslím to zle, jen se tak škádlíme. Během dne se Kuba vzdálil sehnat poslední vánoční dárky a já jsem tak využila čas na malé scuka s kamarádkou v našem bytě... u cukroví, pohádky Anděl páně a domácího Baileys jsem tak oficiálně odstartovala vánoční čas. Večer jsme s Kubou poseděli nad předvánoční večeří a následně u našeho stromečku si rozdali i dárky. Nebudu vás zdržovat výčtem, co všechno jsme si dávali, podělím se s vámi jen o jeden dáreček, který mě potešil nejvíce, a to naušničky pro naši hvězdičku, které jí Kuba koupil. Nejen, že jsem nečekala, že by koupil takovýto dárek, ale už vůbec ne to, jak krásné vybral... a sám. Jsem na něj pyšná.

Štědrý den a další následující dny byly hodně o rodině. 24. prosince jsme se se sestrou, jejím partnerem a malou Claudí potkali už na hřbitově, abychom zapálili svíčku, a poté všichni vyrazili k našim rodičům, kde jsme strávili celé odpoledne a večer. Zde ponaučení č. 2 – svátky ve velkém rodinném stylu se dají v klidu a spokojenosti zvládnout jen tehdy, když nebude vše dělat jen jeden člověk, ale zavede se dělba práce. Letos si totiž naše mamka nedala říct a vše nechala na svých bedrech... došlo to jen k tomu, že byla neustále v běhu, aby vše bylo včas a v nejlepší kvalitě, až vyřízeně klesla na pohovku s jazykem na vestě. Den jako takový byl tak vánoční, jak jsem si jej pamatovala z dětství... velmi dobré jídlo, taťkův proslov o zdraví a štěstí naší rodiny v dalším roce, zvoneček, mnoho dárečků a pohádka na České televizi. Bylo tam vše.

25. ráno jsme nabalili tašky a vyrazili ke Kubově rodině... tímto dnem odstartoval maraton obědů a večeří v podobě salátu a řízku... přísahám, že toto jídlo nechci vidět minimálně do Velikonoc! U Kubových rodičů jsou Vánoce trochu o něčem jiném než jsem zvyklá. Příliš se nelpí na tradicích, důležité je v úzkém rodinném kruhu krátce posedět nad dobrým jídlem :-) Ve Šternberku jsme strávili čas až dodnes, tedy 29. prosince... viděli jsme obě babičky, tetu, strejdu, bratrance a téměř všechny přátele a známé. Bylo mi tolikrát hlazeno bruško, až mi to bylo nepříjemné. Zde ponaučení č. 3 – Vánoce nejsou o tom, že musíme někoho navštívit, ale že si je chceme s někým užít dle našich představ. Další svátky bych opravdu nechtěla trávit tím, že se budeme trmácet každý den z místa na místo a až 30. prosince si vlastně uvědomíme, že je konec. S Kubou jsme mluvili o tom, že návštěvám věnujeme všechny tři sváteční dny, ale 27. vyrazíme s malou do hor, kde si pár dní budeme užívat naší tříčlenné rodiny, protože kdy jindy se nabažit našeho taťky, než když má volno... třeba zrovna na Vánoce :-)

Ježíšek byl bohatý, ale co se mi na něm líbilo nejvíc, že letos byl klasický a konzervativní... měla jsem radost z těch knížek, kosmetiky, spodního prádla a zimních čepic... těšila jsem se z každé malé hračky pro malou, oblečku a zavinovačky. Letos to nebylo o honosnosti, ceně nebo dárcích, o které jsme si sami řekli... bylo to o radůstkách! Zde ponaučení č. 4 – Ježíšku, přesně takto i příště... děkuji :-)

Těhotenství pokračuje až moc rychle, už jsem si na ten neposlušný čas zvykla. Bříško je zase o něco větší, malá živější. Čím dál více si uvědomuji, že se blíží čas, kdy přijde hvězdička na svět, a přizpůsobuji tomu i svůj život – ordinuji si stále více klidu a odpočinku, abych měla na porod dostatek sil, a chystám náš byt na příchod malého človíčka. Bože, jak to uteklo!

V následujicím týdnu nás čeká kontrola u pana doktora, sbalení tašky do porodnice a taky Silvestr, který historicky poprvé strávíme doma... sami... programem bude filmový maraton, prokládaný chlebíčky a nealko šampáněm :-)

Mějte krásný konec roku a do toho nového vám s malou přejeme, ať se vám splní vaše sny.

Dominikakolarova (20 let, prvorodička, 37. týden)

Jsem ráda, že už jsou Vánoce za námi... plno návštěv, hory jídla a vše s tím spojené mně na celý rok zase stačilo. Mám problém vydržet někde sedět pár hodin a tvářit se, že je vše v pořádku. Vždyť není, břicho mě tlačí, záda bolí, už nevím, jak si sednout, a přiznám se, že nejsem ten typ, co si u tchýně jen tak lehne na sedačku k televizi (bohužel). Teď vážně lituju těhulky, co musely lítat kolem cukroví, stromečku, dárků atd... já jsem cukroví dostala od mamky a tchýně, stromeček jsme vůbec nemuseli řešit, ten jsme měli objednaný a můj nevlastní otec nám ho přivezl až domů a dárky jsem nakoupila den před Štědrým dnem. Nic jsem prostě neřešila, to si nechám na příští rok. Asi bych se s vámi měla podělit o to, co jsem našla pod stromečkem... klasika jako každý rok... akorát letos jsme rozbalovali dárečky hlavně pro prcka. Máme pro Vašíka tolik oblečení, že opravdu nevím, co s tím budeme dělat :-D

Do termínu porodu nám zbývají tři týdny a já nemyslím na nic jiného, proto jsem taky zapomněla poslat příspěvek včas, jsem to ale ostuda. Mám plnou hlavu toho, jestli vše stihneme, teď máme navíc byt zase plný věcí, protože v šatně přítel dělá věstavěnou skříň, takže třeba části kočárku máme úplně všude, jelikož je trojkombinační :-D Vánoční svátky jsme vůbec neprožili doma, jen jsme jezdili po návštěvách, teď už máme ale naštěstí vše za sebou a já už můžu jen ležet doma a čekat. Musím říct, že už mi není vůbec dobře, dostavili se problémy s dýcháním (a to nemusím jít ani do schodů), bolesti podbřišku, zad a mírně oteklé nohy... zkrátka jsem ztratila veškeré pohodlí. Sama sebe se teď ptám, jestli nejsem až moc hysterická, ale nebudu ze sebe dělat hrdinku, ano, mám opravdu strach, jsem čím dál tím víc nervóznější a mám pocit, že mě nic nemůže uklidnit.

V pátek jsem byla na kontrole u pana doktora, vzala jsem s sebou i přítele, aby viděl, jak ten náš kluk v bříšku roste. Byla jsem objednaná na 10:50 h, ale než jsem se dostala na řadu, bylo snad půl 12. Sestřička si mě snad zapomněla zapsat nebo co, dokonce mě pak předběhla taková (budu slušná) postarší paní. Byla v ordinaci tak rychle, že jsem jí ani nestihla nic říct, měla štěstí,protože pěkný by to opravdu nebylo. Nechápu to, byla jsem tam dřív než ona, navíc objednaná a ještě k tomu těhotná a baba se prostě zvedne a vlítne do ordinace jen tak, někteří lidi jsou opravdu odporně lhostejní a sobečtí :-/ Pak jsem se tedy dostala konečně na řadu já a šla rovnou na monitor, kde jsem strávila tak tři čtvrtě hodiny, protože buď ten přístroj nešel, nebo netiskl, pak se zase malý hýbal, takže jsme nic neslyšli. No byla to hrůza, ale nakonec se to přece jen podařilo, i když pan doktor nebyl moc spokojený, srdeční činnost byla dost nízká. Naštěstí jsme na ultrazvuku zjistili, že prcek je v pořádku, že jim ten přístroj opravdu jen zlobí. Bylo mi oznámeno, že vše je tak, jak má být, miminko je hlavou dolů (ale to už je delší dobu), má všechno, co má mít, a nic mu nechybí, mám jen trošku míň plodové vody. Bude to asi vážně prcek, jak už mi řekl bývalý pan doktor ze Zlína (když viděl přítele, byla to jeho první reakce, nejsme totiž ani jeden nějak extra vysocí). Tím líp pro mě, porod bude přece jen lehčí, zatím má totiž Vašík 2,5 kg a já mám prý taky menší bříško, nevypadám podle nikoho na to, že bych za 3 týdny měla rodit :-D

Jsem zvědavá, jak ostatní holky/bolky prožili tyhle „šílené“ svátky a jak se mají, doufám, že dobře, a přeju nejen jim, ale i všem ostatním vše nejlepší do nového roku :-)

Buik (32 let, druhorodička, 38. týden)

A máme tu další část a z mého pohledu se pomalu, ale jistě finišuje :o), jak mám napsáno ve zprávě z porodnice: „Do porodnice kdykoliv“.

Celé pondělí jsem v podstatě dodržovala klid na lůžku. Ne, že by mě to tak moc bavilo, nebo že bych chtěla odpočívat, ale jak jsem psala v předchozím díle, v neděli po oslavě jsem se nemohla vůbec chodit, myslela jsem si, že až se vyspím, bude všechno v pořádku. Nebylo – stále jsem nemohla chodit, bolelo mě v podbříšku, každý krok vyvolával slzy, „chodila“ jsem a opírala se o nábytek. Babča si naštěstí vzala Máru a tak jsem opravdu mohla odpočívat a doufat, že se to zlepší.

Ani v úterý mi ovšem nebylo lépe. Sice jsem měla pocit, že ty bolesti už nejsou tak strašné, ale prostě to stále bolelo. Uvažovala jsem, co mám dělat a z čeho by to mohlo být. Manžel měl ještě jako bonus celý týden noční, takže kdyby se něco dělo, nebyl by doma ani jako podpora. A jelikož to stále nebylo prostě OK, zavolala jsem si na gynekologii a domluvila si kontrolu. Když jsem to paní doktorce popsala, tak div že nechtěla, abych si volala sanitku, ale já ji řekla, že se k ní prostě nějak dopravím. Uznávám, že cesta k doktorce mi trvala skoro půl hodiny, než jsem „došla“ k autu, tak to prostě trvalo. Marečka si opět vyzvedla babička, takže jsem měla aspoň o jednu starost míň. U doktorky byla ohromná fronta, sestřička také nebyla informována o mém příchodu, a když mě ještě jako bonus poslala na WC s tím papírkem, tak jsem se tam normálně rozbrečela, protože jsem neměla sílu se ze záchodu vrátit. Po návratu mě sestra hned nahnala na monitor, dostala jsem kolem sebe deku a začaly jsme natáčet malého. Jako tradičně nespolupracoval, utíkal nám, takže jsem tam místo 20 minut opět seděla půl hodiny. Taky se mi v jednu chvíli udělalo špatně, nafasovala jsem tedy vodu a sedla jsem si tam. Při měření tlaku ještě zjistily, že ho mám vysoký – už jsem to viděla, že mě určitě pošlou do nemocnice, ať tam se mnou něco udělaj. Holky, nebudete mi to věřit, ale když jsem pak vstávala ze židle od sestřičky, strašlivě mi křuplo v zádech, nejdřív jsem myslela, že je to totální konec, ze začátku to tak fakt vypadalo, ale po chvíli se dostavilo takové příjemné uvolnění. Sice to stále bolelo, ale já mohla z ničeho nic docela dobře chodit. Paní doktorka mě prohlédla, konstatovala, že z genetického hlediska je naprosto vše v pořádku a začala uvažovat, co jiného by to mohlo být. Měla hned dvě varianty – slepák a nebo záda. Slepák mě vyděsil, ale jelikož jsem neměla žádný další příznak, byla jsem docela v klidu. Ale ta záda, ta by to opravdu dost dobře mohla být, že, zvlášť po tom křupnutí před chvílí. Nicméně poslala mě k praktické, aby mi v prvé řadě přeměřila tlak (nafasovala jsem opět dopegyt a mám ho brát ráno a večer) a v druhé řadě se mi podívala na ty záda a když tak mi něco píchla na uvolnění – tedy jestli se odváží a kdyby ne a mě to nepřestávalo bolet, ať jedu na porodní ambulanci a tam ať to nějak dořeší. U praktické jsem měla stále stejně vysoký tlak, takže mi bylo doporučeno začít brát prášky opravdu co nejdříve. Na záda mi teda nic píchnout nechtěla, ale doporučila panadol, teplé zábaly, nějakou mast na záda, ale příliš nemasírovat. Když jsem se konečně dopravila domů, bylo už po obědě. Babča mi zrovna dovedla Máru, pomohla s obídkem, ale především, namazala mi záda a to byla opět ohromná úleva. Fakt mi bylo o hodně líp.

Ve středu jsem se měřila, protože ve čtvrtek měla opět proběhnout kontrola v diaporadně. Velice mě překvapilo, když mi z gynekologie volaly, aby se zeptaly, jak to se mnou vypadá. Měla jsem z toho takový dobrý pocit opravdu. Tak jsem jim sdělila, že je mi opravdu o hodně lépe. Na noc jsem si opět namazala záda, zabalila se do bonusové deky a cítila se opravdu dobře. Dokonce jsem se odvážila na chvíli vyjít s Márou a babčou ven. Ale opravdu jen před barák ke kolotoči, kde jsem si stejně sedla na lavičku.

Ve čtvrtek jsem se tedy vypravila do diaporadny. Měla jsem tam být po ránu. Chtěla jsem zaparkovat v areálu nemocnice, ale prostě se mi nepodařilo najít žádné vhodné místo. Proto jsem opět vyjela ven a zkusila nejbližší parkoviště. Měla jsem opravdu velkou kliku, protože na mě čekalo poslední místečko. Cesta do budovy mi teda trvala taky hezky dlouho, ale měla jsem časovou rezervu. Taky jsem zjistila, že tam budu poměrně dlouho čekat a tak jsem si chvíli četla a pak zavolala kamarádce, která tam pracuje, jestli se nechce za mnou zastavit. Dorazila, tak jsme si hezky popovídaly, popřáli si krásné Vánoce a pak jsem šla na kontrolu. Všechno proběhlo naprosto v pořádku – tedy z hlediska těhucukrovky. Za hodnoty jsem dostala pochvalu, bylo mi řečeno, že dieta je až do porodu. A také mi byl vyplněn předávací dokument. Zároveň mi bylo navýšeno množství prášku na tlak – mám brát třikrát denně, protože jsem opět měla vyšší tlak. Když jsem odcházela, potkala jsem zrovna Máru s babčou, který si zatím šli zařídit něco ve městě. Byla jsem z toho tak mimo, že jsem zapomněla jít na odběr krve a tak jsme se tam museli ještě vrátit. Nicméně, tím byly všechny bojové úkoly splněny a my mohli opět vyrazit domů. Zase bylo už po obědě, tam prostě ten čas tak rychle letí.

V pátek byla kontrola na gynekologii. Na monitoru pro změnu opět utíkal prcek, nedal se naměřit, takže nám to opravdu trvalo dlouho. Vlastně nakonec jsem tam zůstala jako poslední pacient :oD. Nicméně z gynekologického hlediska bylo opět všechno v pořádku – až na to, že se zdá, že prcek nic nepřibral za ten týden. Jinak jsem otevřená na prst, prcek v pořádku, děloha nepracuje, jen tedy jsou na ní již vidět nějaké degenerativní změny (což může souviset jak s vysokým tlakem, tak s tou mou těhotenskou cukrovkou). Také jsem dostala nakázáno, objednat se na pondělí do nemocnice na přeměření tlaku. Paní doktorka mi vypsala velice podrobnou zprávu pro porodnici, protože mě tak také tím dnem předávala. Hned, jak jsem se s ní rozloučila, došla k autu, volala jsem do porodnice. Kdyby mi v tu chvíli někdo měřil tlak, tak by dosahoval neuvěřitelných výšin, protože jsem se opravdu hodně rozčílila. Nejdřív mě nechtěla vzít vůbec, pak mi řekla, že mě tedy vezmou v pondělí, ale vyškrtnou v pátek (což mi teda kladla moje paní doktorka na srdce, ať určitě nedám dopustit) a nakonec to v podstatě uzavřela tím, ať se s nima v pondělí prostě domluvím a práskla mi telefonem. A to na mě bylo fakt moc :oD. Musela jsem to chvíli v autě rozdýchávat. Odpoledne k nám přišla na návštěvu teta Angie, takže Mára měl o zábavu postaráno. Teta sice taky neměla moc dobrou náladu, ale asi po půl hodině se jí zlepšila a tak to bylo prima odpoledne.

V sobotu jsme s babičkami a tátou vyrazili dokoupit poslední dárky. Chtěla jsem ještě pro Máru velkého medvěda a babče něco na klouby. Babičkám jsme nechali Máru a vypravili se do hračkářství, ale nic tam neměli dle mého přání. Proto jsme se vrátili do krámu a odlovili babičky. Martin šel koupit to na ty klouby. Byla jsem tak uťapkaná, že jsem velice rychle naši nakupovací akci ukončila. Stále mě pobolívají záda, ale to už k tomu konci těhotenství prostě patří. Babči si nakoupily potraviny, co potřebovaly domů a pak se davově jelo domů. Ještě dopoledne se u mě zastavila kamarádka Lenča, která mi dovezla odsávačku. Měla ji doma a už ji nevyužije, a tak jsem se jí zeptala, jestli by mi ji nepůjčila. Nevím, jestli ji využiju, ale říkala jsem si, že je lepší ji mít doma a nevyužít, než nemít a potřebovat ji. Večer jsem se pustila do zdobení dárků. Už jsem měla všechny zabalené, jen jim chyběly ty moje ozdobičky – ta moje piplačka :o) – to co mám na balení snad nejraději. Když nad tím tak uvažuji, tak každý večer v tomto týdnu byl věnován právě balení dárků – zítra mají dorazit oba bráchové k babče na rodinnou oslavu, tak abych jim rovnou dárečky předala.

V neděli dopoledne jel Martin pro pana „fotografa“, měli jsme domluvené focení pupíčku. U nás doma vládlo takové nepříjemné napětí, a když pak teda společně dorazili, ještě s nimi byla bráchova dcera, která nám mezi tím pohlídala Máru, i to focení bylo takové divné – v divné atmosféře (ani ty fotky snad nechci vidět). Hned po obídku jsme vyrazili k babče. Jak jsem psala, byla tam už celá rodina. Marečka jsme šoupli do postýlky u babči a konečně jsme si mohli se všema dobře popovídat. Byla jsem překvapená, jak dlouho jsme u babči vydrželi – dokonce ani Martin se nehnal domů. Když bráchové odjížděli, tak jsme jim rovnou do aut dali krabice s dárky, jeden velký úkol tím byl splněn. Ještě večer jsem dozdobila dárky pro Máru, babičky a Martina. Medvídka nakonec donesla Martinova mamka, která ho už nějakou dobu měla koupeného, ale úplně na něj zapomněla, takže i tento úkol byl splněn.

V pondělí jsem se ještě v rychlosti ráno zastavila na poště, protože jsem tam měla ještě jeden dáreček. Pak jsem jela odvést dárky jedné kamarádce. Velice mě překvapil telefonát z porodnice, ve kterém mě žádali, ať na tu kontrolu přijdu už dopoledne. Všechno mi šrotovalo v hlavě – auto si bere Martin, aby nakoupil dárky. Když pojedu tramvají, nemám hlídání pro Máru, bude muset jet se mnou a to už mi minule říkali, že ho sebou brát nemám. Tak jak já to udělám. Neviděla jsem to moc růžově, ale řekla jsem, že dorazím a oni slíbili, že pohlídají Máru. Do hodinky jsem tam byla i s Márou a měla jsem ohromné štěstí, že jsem dokonce cestou potkala babču, takže mi nakonec v porodce pohlídala malého. Nicméně – nezměřili mi pouze tlak a nepustili mě do (tak jak to dělali u Máry), ale rovnou mě posadili na ten monitor a v průběhu měření mi měřili tlak. Přiznávám, že se mi ty hodnoty opravdu nezdáli – naměřili mi dokonce nejnižší hodnoty za celé těhotenství 120/70 to jsem opravdu nikdy neměla. A to ještě mě nenechali ani vydechnout a měřili mě hned, jak jsem tam dorazila. Hodnoty jak z gynekologie, tak od praktické, tak z diaporadny byly ve výši 150/80 či 150/90, tak fakt nevím. Také všechno uzavřeli tím, že toho 27. nemám chodit a že mě prostě objednávají na 30. (takže přesně tak, jak nechtěla moje paní doktorka – hlavně z toho důvodu, aby se hlídala ta placenta). Marně jsem jim to tam všechno vysvětlovala a přeříkávala, co mi říkala moje paní doktorka. Marně jsem tam ukazovala zprávy jak z gynekologie, tak z diaporadny. Prostě bylo rozhodnuto a já jí říkám, že teda prohlídka bude po 10 dnech a ne po sedmi a paní doktorka mi řekla, že to není pravda, že bude vlastně po sedmi – jenže když už jsme u toho, tak mě vlastně nedali na monitor a vůbec nekontrolovali ty placentu. Když jsem pak četla zprávu od této doktorky, tak jsem byla naprosto překvapená, co všechno mi tam napsala – a na co se vůbec nezeptala, ale uvedla tam, že jsem jí to řekla. Jen dodatečně jsem si tak říkala, že jsem jí měla požádat, ať do té zprávy také napíše, že jsem trvala na tom, aby prohlídka byla toho 27. a že ona to prostě přehodila na 30. Ale člověk nechce dělat potíže a teď prostě jen doufám, že to bude OK. Odpoledne jsme se s babčou a Márou vypravili ještě k tetě, protože je Eva a měla svátek. Táta s námi nejel, říkal, že má hodně práce doma a že se to nedá stihnout všechno (taky když všechno nechává na poslední chvíli – a když mu něco připomenu, tak dostanu ještě vynadáno, že ho komanduju). Ale je fakt, že doma opravdu všechno moc hezky připravil, uklidil, přerovnal, prostě měla jsem z toho radost, to by mohl dělat častěji :oD

Vánoce – ano, už je tu Štědrý den. Hned po ránu jsme vyjeli s Márou na hřbitov. Je to taková naše tradice – měla jsem nové větvičky do váz, svíčky a tak. Martin se nechtěl přidat. U hřbitova jsem dokonce potkala mamču, takže si to s námi obešla ještě jednou. Společně jsme zavzpomínali a pak vyrazili k Angie, které jsem ještě nedala dárečky pod stromeček. Pak jsem odvezla mamču domů, dojela k nám domů a doma rychle udělala obídek. Po obídku jsme si šli na chvíli všichni lehnout, babči měly dorazit kolem druhé hodiny, takže bylo dost času. Hned musím prásknout, že je Martin vyzvedl až ve tři, protože jsme normálně zaspali :oD. Potom, co dovezl babči k nám (musel pro ně jet autem, protože u nás nebyly ještě všechny dárky od nich), začaly ty správné přípravy. Martin než odvezl auto, jel ještě ke své mamce – koupili jsme jí jako dárek novou matraci do postele a tak jí tam šel připravit. Mára nám udělal čáru přes rozpočet tím, že se probudil dřív (i když on se probudil normálně, to my jsme zaspali, že :oD). Úkoly byly rozděleny – jedna babča zdobila stromeček, druhá dělala řízky a klobásky a já jsem připravovala chlebíčky. Salát donesly obě babičky, protože každá ho dělá jiný. Po asi dvou, dvou a půl hodinách bylo vše připraveno a Štědrý večer mohl nastat

Naše společná večeře byla supr, Mára nejdřív nechtěl jít ani do židličky a nechtěla ani baštit, ale když viděl, že všichni sedí a všichni baští, pustil se do toho taky. Koukal při tom na pohádku a občas mu očička zabloudila ke stromečku, který ovšem byl jen ozdobený, ale dárky pod ním zatím nebyly.

Když jsme všechno zbaštili a Marečka propustili ze stoličky, uklidili jsme po večeři, dali stůl na své místo a pak prcka nahnali do pokojíčku. Sice se mu vůbec nelíbilo, že nemůže být v obyváku, ale tam „Ježíšek“ ukládal pod stromeček dárečky. Hned jak byly dárečky pod stromečkem, ozval se zvoneček a mohlo se vyrazit. V obyváku bylo zhasnuto, jen stromeček svítil, všude spousta dárků a já jsem čekala s foťákem v ruce, abych mohla vyfotit ten první Márův pohled. Sice je fotečka trošku rozmazaná, ale povedlo se.

Pak nastalo vlastní dlouhé a dlouhé rozbalování. Nebudu popisovat, co všechno jsme dostali, co všechno dostal Mára a jak se to líbilo, protože to by bylo pravdu na dlouho. Nicméně prozradím, že i Lukášek (jak se zdá, tak asi máme jméno pro našeho druhého syna) dostal pár dárečků, nejspíš proto, že je to hodné budoucí miminko :o).

Ve středu se dlouho odpočívalo, protože vánoční večer byl opravdu dlouhý. Na první svátek většinou chodíme k mojí mamině na obídek, ale jelikož nám toho hooodně zbylo z Vánoce a k ní měl dorazit brácha, nešli jsme k ní na obídek, ale dorazili až po obídku. Máru jsme opět šoupli až u ní do postýlky a vlastně jsme tam byli celé odpoledně, skoro až do večera.

Ve čtvrtek jsme se objednali na obídek k druhé babče. Babča však rozhodla, že obídek donese k nám. Byl to vlastně velice dobrý nápad, protože po obídku a po tom, co se Mára vyspí, jsme se měli zastavit u jedněch příbuzných a toto nám velice usnadnilo uložení Máry do pelíšku a zkrátilo časovou náročnost. Hned, jak se Mára probral, naložili jsme ho do auta a vyrazili směr příbuzný. Moc příjemné odpoledne. Nakonec jsme se ještě zastavili u bráchy, který bydlí kousek od těchto příbuzných, abychom viděli jejich stromeček.

V pátek dopoledne jsme se flákali doma, protože jsme měli náročný plán na odpoledne. Nejdřív jsme se stavili v Chrastavě na koupališti – chtěli jsme se vykoupat :oD. Doufám, že chápete, že je to jen legrace. Naši známí si pronajímají toto koupaliště, a jelikož je v jeho rámci i hospůdka, tak jsme je šli pozdravit. Je to tam velice útulné, mají tam krb, bylo tam teploučko a co víc, ve venkovních prostorách jsou houpačky a kolotoče, takže si to i prcek moc užil. Mě tam nejvíc pobavila manželka majitele, když se mě zeptala, jestli neuvažujeme o druhém mimi. Podívali jsme se s Martinem na sebe a začali jsme se strašlivě smát. Hned potom jsme jí oznámili, že termín máme na začátku ledna, že už jsme na sourozenci zapracovali. Při zpáteční cestě jsme se ještě zastavili v několika elektrech, protože nám normálně odešly dva CD přehrávače, takže bychom klukům do pokojíčku jeden nový koupili, aby si mohli poslouchat pohádky.

V sobotu šel dopoledne Mára s tatínkem na procházku a já si mohla odpočinout, což bylo pravdu moc prima. Odpoledne jsme se zase zastavili u babiček. Na jednu něco lezlo, tak tu jsme pozdravili jen skrz okno a u druhé jsme se zastavili asi na půl hodinky, protože jsme zjistili, že je tam i brácha s rodinou (a o to se Mára nechtěl nechat ošidit).

V neděli na mě ráno čekala snídaně do postýlky. Bylo to moc prima, je fakt, že jsem si ji tak nějak objednala, ale nečekala jsem, že k tomu opravdu dojde. Na druhou stranu teď si toho opravdu dlouho neužiji :o). Dopoledne jsme se ještě vypravili na krabičky. Podařilo se nám jich najít šest. A pak jsme si jako bonus došli na obídek. Byla jsem mile překvapená, jak byl Mareček neuvěřitelně hodný i v té restauraci. Dostal hranolky a byl nejspokojenější prcek na světě. Odpoledne (tedy po tom, co se prcek vyspal) jsme se ještě zastavili u známých – bylo to prima odpoledne – zvlášť, když dom jsme dorazili až v půl deváté. Ty jo, byla to náročná doba … a už se nám to opravdu všechno krátí.

Doufám, že i ostatní maminky si užily tyto dny klidu a pohody, že stihly objet svoje nejbližší a nebo prostě dělaly to, co se jim zrovna chtělo – třeba hodně odpočívaly – protože, co si budeme říkat, krátí se nám to krátí :o).

Příběhy maminek dle podkladů zpracovala Veronika Steidlová Kordasová.

Diskuze » Poradna »
Sdílejte článek
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek

Související články

Prosinec 2013/4 – Vánoční svátky - diskuze

Vložit příspěvekVšechny diskuze
Vložit příspěvekVšechny diskuze

Poradna

dobry den, bol mi zosteny hematom 17mm x 12mm, (som v 8.týzdni- ktory dnu krvaca, na vysetrenie som bola v centre fetalnej a gynekologickej diagnostiky kdeže moj gynekolog nevedel to za utvar mam při plode tak ma poslal tam. tam mi predpisali lieky utrogestan 2x denne (jednu rano, jednu vecer vaginalne a duphaston dva tabletky na obed. ale dnes som bola při mojom gynekologovi a on mi napisal -to som zjistila az v lekarni kde mi hovořila jako ich mam brat- ze mam brat ten duphaston tiez jednu rano jednu vecer jako aj utrogestan. moja otázka nie: ked to budem brat takto -obidva naraz rano aj vecer - bude to mat rovnaky ucinok jako ked by som ich brala tak jako mi to predpisal doktror v tom centre? bojim sa a chcem aby to malo taky ucinok aky ma mat. dakujem za odpoved

Lékař na tento dotaz prozatím neodpověděl.


MUDr. Veronika Ťápalová | Babyonline
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce