Prosinec 2013/2 – Mikulášský týden

Mikulášský týden prožily všechny maminky aktivně:

  • Sylviecucy se musela vyrovnat se smrtí svého dědečka, navštívila dvě kamarádky a prohlédla si místo porodu, s nímž byla velmi spokojená,
  • Dominikakolarova se stále potýká s pocitem nudy, vyrazila ale s rodiči na bráškovu mikulášskou besídku, navštívila kosmetičku a pomáhala své nemocné mamince,
  • Buik se naplno vrhla do pečení vánočního cukroví, s Márou navštívila mikulášskou nadílku a nevyhla se komplikované komunikaci s úřady.

 

                                                                                                                                                                

Sponzorem ONLINE projektu Rodíme společně s BOL je společnost Feedo.cz, která každé z pěti rodiček po porodu věnuje dárkový poukaz na nákup v hodnotě 1 000 Kč.

Rodičky rovněž obdrží publikaci vydavatelství Babyonline Zdravé těhotenství.        

Které maminky se projektu účastní?

 

Sylviecucy (27 let, prvorodička, 32. týden)

S bruškem jsme zažili bohatý týden... ostatně jako vždy, mám takový pocit :-)

Bohužel týden nezačal úplně tou nejšťastnější zprávou, protože nás navždy opustil můj děda, který v posledním roce čelil zákeřné rakovině, až jí bohužel podlehl. Trochu jsme se na to psychicky poslední týden připravovali, protože nás doktoři upozorňovali, že stav se výrazně zhoršil a moc času tak dědovi nezbývá, doufali jsme ale v poslední Vánoce. Trochu jsem si tuto zprávu obrečela (tím hůř, že jsem pod vlivem hormonů), nejvíc je mi na tom ale líto toho, že mimo nás už tady taťka nikoho jiného nemá... o jednoho bratra přišel tragickou násilnou smrtí před téměř osmi lety a o maminku následkem nemoci o pár let později. Zbyli si už jen s nejmladším bratrem, který ale dlouhodobě žije v Anglii a v republice bývá málokdy. Jsem ráda, že náš úzký rodinný kruh drží tak pevně při sobě, snad se nám tak aspoň trochu daří taťkovi vykompenzovat zbytek rodiny, kterou už nemá. Protože si děda přál jen skromné rozloučení, rozhodli jsme se jej uspořádat až v novém roce, aby tak stihl dorazit i strejda s rodinou z Anglie.

Ale aby to nebylo jen o špatných zprávách... v pondělí jsem vyrazila opět navštívit kamarádku Mariku a jejího (teď už šestitýdenního) synka Viktora. Otevřela mi s mimčem v ruce a větou „Jsem na Opavu“. Abych to vysvětlila – v Opavě se v našem kraji nachází jedna z nejznámějších psychiatrických léčeben, tzn. výrok „Jsem zralá na Opavu“ znamená, že jsem se už úplně zbláznila a zasloužím si nechat se zavřít na léčení. Ale myslím, že v případě Mariky to nebude zase tak horké, je to zkušená a velmi dobrá matka, jen si na to vstávání, přebalování a trápení s prdíky zvyká stejně jako asi všechny ostatní matky, protože její první dítko už chodí do první třídy a navíc je výrazně šikovné a samostatné. Po téměř třech hodinách návštěvy musím Mariku spíše ocenit, jak krásně to zvládá, i když jí samozřejmě věřím, že to náročné je... i na psychiku. Vyprávěla mi, jak je to po těch letech jiné, jak se změnil její a manželův přístup, když jsou teď starší, jak mají méně sil než s prvním dítětem, ale i více starostlivosti. Má pocit, že v mladším věku některé detaily matky zase až tak neřeší, nejsou přecitlivělé a nad mnoha věcmi dokáží mávnout rukou. Taky mi povídala o tom, jak dělá věci, o kterých si myslela, že v životě nedovolí – nosí malého celé dny na rukou, protože si zvykl být klidný jen v jejím náručí, bere si jej v noci nebo k ránu do postele, protože jen tak malý ještě na chvíli usne... podle mě to jen dokazuje to, že ať už v případě porodu nebo starostlivosti o dítko si můžeme naplánovat cokoliv, ale realita může být nakonec úplně jiná, a taky fakt, jak takové malé stvoření změní nejen nás, ale i naše chování, názory a chod celé domácnosti. Snažím se na to částečně připravit, ale upřímně – vám to jde ? Mně ne. Spíše si v podstatě užívám toho, že se po obědě zabalím do deky a lenoším klidně celé odpoledne, protože mám před sebou necelé dva měsíce, kdy se mohu zařídit, jak já sama budu chtít. Pak se celý můj život, mé tělo, mé srdce, má hlava bude řídit tím, co bude chtít naše malá.

S Marikou jsme mimo malého Viktorka probraly i věci do porodnice, chtěla jsem z její čerstvé zkušenosti načerpat, co si doopravdy nutně sbalit a co například vůbec není důležité, jaké poporodní vložky si koupit a tak podobně... odcházela jsem s nabalenou taškou, protože mě obdarovala skvělými věcmi, na kterých zase ušetříme něco málo peněz – např. poporodní kalhotky, kojicí kloboučky a dvě parádní zimní kombinézky na malou, které měla v neutrální barvě a malý už jí z toho vyrostl. Je fajn mít v okolí někoho blízkého, se kterým můžeme takto pár věcí „vyčenžovat“ a kterému můžu vždycky zavolat a zeptat se na věci, které potřebuji vědět.

Aby těch návštěv nebylo tento týden málo, ve středu jsem vyrazila za druhou kamarádkou, o které jsem již určitě psala. Má doma téměř dvouletého synka a momentálně je ve druhém očekávání, dnes to bude tuším 11. týden. Zmiňovala jsem se o tom, že její průběh těhotenství nepatří mezi ty klidnější, trpí na nevolnosti a pravidelně užívá tabletky na udržení, protože má zvětšenou dělohu, která jí způsobuje lehčí krvácení. Po středeční návštěvě ale musím říct – a sama se tak i cítila – že vypadá mnohem lépe a uvolněněji než naposledy. Nevolnosti se zmírňují a objevují se už jen občas, vrátila se jí chuť k jídlu, vitalita i barva v obličeji :-) Jsem za to ráda. Očekávám napjatě, co nosí v brušku, protože už při prvním těhotenství si moc přála holčičku... snad se jí to tentokrát poštěstí. Dlouho jsme mluvily i o jménech. Docela mě vyděsilo, že my za necelé dva měsíce rodíme a na jméně jsme se v podstatě ještě pořádně nedohodli, a Zuz s manželem ještě ani neví, co čekají, ale ve jménech mají téměř jasno :-D Některé věci nám s Kubou prostě trvají déle než ostatním.

Pátek byl odpočinkový a domácí, to znamená, že jsem v podstatě nevytáhla paty z domu. Dopoledne u mě strávila na kávičce a zákusku kolegyně z kanceláře, se kterou jsem se při svém odchodu nestačila rozloučit. Dostala jsem (další) nádhernou kytici a dárek v podobě andělíčka, kterému svítí křídla, sama si takového koupila, když čekali na podrobné testy na Downův syndrom u svého Danečka, který jim při prvním vyšetření genetiky hrozil. A protože je Daneček úplně zdráv, obdarovala mě stejným andělem, aby nad námi s malou držel ochrannou ruku... je fakt, že když rožnu jeho křídla, svítí opravdu nebesky :-) Celkově to bylo moc příjemné dopoledne.

Na víkend vyrážel Kuba do rodného města, Šternberku, kde ho mimo rodinné návštěvy u rodičů čekal v sobotu sraz ze základní školy. Já jsem s ním tentokrát nevyrazila, protože jsem se rozhodla v sobotu vyrazit na oslavu 30. narozenin svého kamaráda. Loučení bylo kruté, ač bylo jen na dva dny... ano, hormony opravdu pracují na 100 procent a hází se mnou stejně jako puberta v 15 :-) Ale víkend uběhl jako nic. Sobotní dopoledne jsem si udělala holčičí, vyrazila jsem do nákupního centra, kde jsem koupila nějaké narozeninové a vánoční dárky, a pak hodinku strávila v kavárničce u perníkového latte se šlehačkou a výborné knihy. Po obědě jsem vyrazila na návštěvu k rodičům, kde jsme se sešli i se sestrou, jejím přítelem a malou Claudí... s malou jsme oslavily Mikuláše, to byla taková krása dívat se na tu nefalšovanou dětskou radost z mikulášských dárečků, až jsem měla opět slzy v očích. Krátce jsme se spolu vyblbli a k večeru vyrazili se sestrou a jejím přítelem na narozeninovou oslavu. Původně jsem si myslela, že posedím maximálně dvě hodinky, protože déle už nevydržím, ale zábava a dobrá nálada mě udržela na oslavě téměř 5 hodin, což mě extrémně mile překvapilo. Některé známé jsem neviděla opravdu dlouhé měsíce a bylo fajn s nimi opět posedět, zasmát se a pobavit. Domů jsem odjížděla v tak rozverné náladě, že jsem ani usnout nemohla... ráno tím bylo trochu komplikované, hlava mě bolela stejně, jako kdybych s partičkou pila panáky celý večer (a přitom jsem posilnila tělo jen meruňkovým džusem a jedním nealko pivkem). Abych se trochu probrala, strávila jsem nedělní dopoledne venku na krátké procházce. Ostrava se totiž probudila do zimy a sněhu a já ten čerstvý sněhový vzduch jednoduše zbožňuji :-)

V neděli večer jsme s Kubou vyrazili do porodnice na prohlídku oddělení a porodního sálu – byla to v podstatě má poslední lekce předporodního kurzu, která ve finále byla úplně nejzajímavější. Na prohlídce jsme se sešli jen dva páry, takže jsme měli plnou pozornost paní asistentky a spoustu prostoru na dotazy. Kacato o přístupu vítkovické porodnice již psala a já s ní souhlasím už teď, protože jen to, že o rodičkách nemluví jako o pacientkách, ale o klientkách, vypovídá o tom, že ke své práci přistupují profesionálně, ale přesto lidsky. Při naší návštěvě měli v běhu jeden porod, ale kdyby nás na to sama asistentka neupozornila, ani bychom to nezjistili, protože paní byla opravdu velmi klidná :-) Viděli jsme všechny části porodního oddělení (až na jeden sál, kde probíhal zmiňovaný tichý porod) a i jeden z pokojů na novorozeneckém, abychom měli představu, v jakých prostorách se budeme nacházet. Byli jsme příjemně překvapeni, jak jsou všechny pokoje pěkné, čisté a v pozitivních barvách. Na modrém porodním sále se malá v břichu rozkopala, tak uvidíme, jestli si zrovna tento sama nevybrala :-) Po prohlídce mi Kuba řekl, že budu v dobrých rukou a je tak úplně klidný... to mu docela závidím, když jsme čekali na paní asistentku před prohlídkou, stála jsem na chodbě nervózní z toho, že uvidím TO místo, kde proběhne TA bolest, o které si povídáme už několik týdnů a na kterou často myslím... nakonec jsem se ale na místě cítila tak uvolněně, že mě strach a obavy přešly a troufám si říct, že jsem se snad začala těšit :-) Snad to nezní až moc divně. Byla jsem i mile překvapená, že Kuba sám rozhodl o tom, že odložíme peníze stranou na to, abych 4 dny po porodu mohla strávit na nadstandardním pokoji (pokud bude volný) a měla tak své soukromí a klid, už jsem o tom sama přemýšlela, zda do toho půjdeme, protože přece jen jsou to zase peníze (a ne malé) navíc, ale ráda bych to soukromí, vlastní sprchu a možnost dlouhých návštěvních hodin měla... čekala jsem, co na to Kuba, a jsem ráda, že sám přišel s tím, že do toho investujeme, tak budeme mít s malou šanci, že tatínka uvidíme, protože s jeho prací by nebylo možné stihnout návštěvní hodiny od 15 do 18 hodin

Koukám, že jsem se rozepsala až moc, ale já jsem říkala, že tento týden byl opravdu bohatý. Snad vás to příliš nenudilo a děkuji, pokud jste dočetly až sem :-)

Opět jsem mírně zanedbala Vánoce, takže následující týden bude o dárcích, pečení cukroví, stromečku a vánočních trzích, protože i ke mně se už vkradla vánoční náladička :-)

Těším se na ostatní příspěvky. Mějte se krásně a pohlaďte pupíky!

Dominikakolarova (20 let, prvorodička, 34. týden)

Jsem ve 34. týdnu těhotenství a mám pocit, že celé ty mé „prázdniny“ probíhají stejně. Jasně, každý rok jsem se těšila, až skončí škola a budu dva dlooooouhý měsíce doma, ale teď už je to víc jak půl roku a mám pocit, že jestli se nezačne něco dít, zblázním se tu.

Závidím těhulkám, co mohou normálně chodit do práce... mě to zakázali hned dva doktoři a je to prostě jedna velká nuda. Navíc tím, že bydlíme tam, kde bydlíme, a nemám tu kamarádky tak jako na Moravě, se kterými bych si mohla pokecat, je to ještě o něco horší. Když už jsme si šli s pár kamarádama někam sednout nebo někoho navštívíme, nemáme moc o čem mluvit, protože jsou většinou v našem věku a mají na práci úúúplně jiné věci než my. Když vám někdo hodinu vykládá o tom, kde byl pařit, jak se strašně opil, že si nic nepamatuje a potkal toho a tamtoho... nuda... sedíte tam a přemýšlíte nad tím, jestli jste tohle neměli dělat taky, jestli na vaši hlavu nepadlo najednou nějak moc starostí v tak mladém věku anebo jestli by se ten dotyčný, co vám tak vzrušeně vypráví zážitky z víkendu, neměl nad sebou zamyslet a trochu dospět. Když si vezmu, že ostatní holky/bolky jsou o tolik starší, mají toho víc zažitého, pracovali několik let, některé dokonce čekají druhého potomka, a já jsem vlastně zvládla jen dokončit školu (díky bohu úspěšně), je to pro mě dost deprimující. Jak byste se na mém místě cítili vy? A proto, že jsem se do teď tak strašně nudila, rozhodla jsem se, že si ten poslední měsíc, kdy jsme ještě sami, užiju, mám na to přece taky nárok, no ne ? :-D

A začala jsem hned dneškem... na třetí hodinu jsem objednaná na kosmetiku, protože chci být přece jen na té fotce v novinách, kam fotí právě narozené děti s jejich maminkami, hezká. Sice mám termín až za měsíc a pár dní, ale pochybuju, že budu mít týden před tím náladu někde lítat. Těším se, až se tam natáhnu a budu jen ležet a nechám se opečovávat. Po víkendu mě dost bolí záda, protože jsem v sobotu hlídala bráchu, a to je někdy fakt za trest, a v neděli jsme byli na návštěvě u mé tchýně a tam jsem asi tři nebo čtyři hodiny seděla v jedné poloze (málem jsem pak ani nevstala :-D). Takže dnešek snad bude takové odreagování.

Včera mě taky neskutečně potěšil můj nevlastní otec, který je truhlář... konečně budeme mít skříň, na kterou tak dlouho čekáme, to je snad ta poslední brzda, co mě nedovolí nastěhovat sem postýlku a díky které tu máme pořád nepořádek. Navrhli jsme si ji s přítelem sami, tak doufám, že to nebude až taková fantazie z naší strany a půjde zrealizovat :-D

Ve čtvrtek jsem jela s našima do bráchovy školky, na jejich mikulášskou besídku. Když jsem viděla, jak umí zpívat, říkat básničky, tancovat, uvědomila jsem si, jak rychle vyrostl. Před nedávnem jsem ho držela v porodnici v náručí, takovej malinkej uzlíček, a teď už je z něj předškolák :-) Večer jsme čekali, až ho příjde navštívit mikuláš s čerty... a brácha si to kupodivu dost ulehčil, když řekl, že čerti prostě opravdoví nejsou, že mají jenom masky a snaží se ho postrašit... těžko říct, jestli tomu sám věřil, nebo tak jen zlehčoval situaci :-D

     

Jinak se u nás nic nedělo, celý týden jsem jen chodila za mamkou, která je teď nemocná (prdla jí v práci záda), že jí aspoň s něčím pomůžu, ale ona je natolik aktivní člověk, že má všechno hotové i přes to, jak velký problém to pro ni je. Chodí shrbená (divím se, že vůbec chodí) a pořád něco někde dělá. Samozřejmě využila volného času a peče cukroví, což si myslím, že není nejlepší v jejím stavu. Má práci, při které je 8 hodin na nohou a nemůže si byť jen na pár minut sednout, do toho doma 5letýho kluka a na víkend sem tam zavítá moje pubertální sestra, která jí s ničím moc nepomůže, spíš naopak... proto se ani nedivím, že je tak hotová, já jsem čekala každým dnem, kdy to přijde. Tak si tak říkám, abych takto nevypadala taky za pár let :-D Ono přece jen se starat o dva chlapy asi nebude moc sranda. A to přítel přišel s tím, že by chtěl tak za dva, tři roky další dítě, aby prý mezi nimi nebyl velký věkový rozdíl. No to si tedy nedokážu představit! Pak mi zase oznámil, že by byl radši, kdybych nechodila vůbec do práce, ale byla doma a starala se o ně. Tak tohle asi neklapne, pánové! Neplánuju ani nadělovat Vašíkovi za dva roky pod stromeček sourozence ani sedět doma, čekat, kdy přítel přinese výplatu, abych si mohla něco pěkného koupit, nebo čekat, kdy nám zaplatí dovolenou atd. Mám celkem jasný plány do budoucna, ale ty jsem měla i do té doby, než jsem otěhotněla... :o)

Přeji hezký, ničím nerušený týden a ať děti jak v bříšku, tak ty, co už jsou na světě, maminky moc nezlobí ;) 

Buik (32 let, druhorodička, 35. týden)

Teď si tu tak přemýšlím, zda je možné, že by toto byl 35. týden, a mám pocit, že rozhodně ne! Ale asi to tak vážně bude, což mi připomíná, že bych si teda mohla zabalit tašku, aby se neřeklo. No, necháme to až na příští týden, že :oD.

V pondělí jsem byla na kontrole u paní doktorky. Ani nevím, jak to v rychlosti shrnout, ale opět mě tak trošku vyděsila, a to hned dvěma věcmi. Když mi kontrolovala čípek, tak mi s takovým vyjukaným pohledem oznámila, že jsem na prst otevřená, zároveň uklidňovala sebe i mě, že u druhorodiček je to normální (jo, už jsem to taky od holek slyšela, takže mě to fakt až tak moc nevyděsilo). Ta druhá zpráva už se mi tak nelíbila. Když mi měřila prcka, tak konstatovala, že je menší, než by měl být. Sice jsme zatím ještě v normě, ale kloníme se k dolní hranici. Za ty víc jak tři týdny přibral méně jak 400 gramů (měl přibrat aspoň 600). Hned se ptala, kolik jsem přibrala já a jak je to s tou dietou. Přiznala jsem barvu, že za těhotenství jsem přibrala dvě kila, a to druhé od posledně. Tak zase říkala, že to by mělo být v pořádku, že teda uvidíme příště. Jsem objednaná za 11 dnů. Já si občas říkám, že se vůbec nedivím, že malý nepřibírá – když cítím, jak se tam celý den protahuje, cvičí, přesouvá, kope… prostě nemá šanci přibrat, vždyť to všechno zase spálí svou aktivitou :oD.

V úterý jsme s babčou a Márou vyrazili do celního skladu. Vždy zde mají velký výprodej vánočních věcí a já to tam naprosto zbožňuju. Je tam tolik blbostí, ale samozřejmě i spousta opravdu hezkých věcí. Nicméně já si tam nakoupím vždy nějaké věci, kterými pak zdobím dárečky. Bohužel, když jsme tam dojeli, žádný výprodej tam nebyl a dveře byly zavřené – což mě mrzelo (ale už mám přesné info o tom, kdy výprodeje mají probíhat). Pak jsme se stavili na obídku a udělali nákup. Odpoledne bylo věnováno procházce.

Procházkování byla také věnována středa, ale nerada přiznávám, že mě stále častěji tvrdne bříško a je to už opravdu docela nepříjemné někam pochodovat. Nedej bože, když mi začne Mára utíkat – ještě, že na něj mám ty popruhy (sice se tomu lidé i smějí, ale já na ně fakt nedám dopustit!).

Běhání po úřadech nám zabralo čtvrteční dopoledne. Teda po úřadech, stihla jsem pouze jeden, a to úřad práce. Opět jsem si tam asi 45 minut počkala, než na mě přišla řada, a pak jsem šla k jiné paní než posledně. Hrdě jí předávám papír, který mi řekl pán, že mám vyplnit, a říkám si, jak jsem dobrá. Ale opak byl pravdou. Paní se vytasila s jiným papírem a se slovy, že mám jít na sociálku, aby mi ho tam vyplnili. Také mi oznámila, že bez tohoto papíru mě prostě ze systému nevyřadí. Chtěla jsem se rovnou vydat i na tu sociálku, ale stejně na pracáku zavírali za 15 minut, takže bych to stejně nestihla donést zpátky a taky jsem měla jiné plány. Odpoledne jsme vyrazili do nákupního centra, protože tam chodil Mikuláš (letos jsme ho ještě neobjednávali, protože Mára z toho nemá rozum, kamarádí se s čerty :oD). Dlouho jsme je tam hledali, a když jsme je konečně našli, byla jsem docela zklamaná. Mikuláš byl očividně naštvaný a čert s andělem odbíhali za svými známými, aby je mohli obdarovat. I jen vlastní vyfocení s čertem nebo andělem se ukázalo jako ohromný problém, ale nakonec se přece jen podařilo, tak aspoň fotečku máme :o). Následně jsme se vypravili za kamarádkou. Mára se tak strašlivě styděl, že si to nedovedete ani představit. Byla jsem ráda, že s námi byla babča, a tak ho po chvíli vzala ven na procházku. Já jsem si dobře popovídala a babča Máru tak utahala, že usnul hned po tom, co jsem ho doma okoupala.

V pátek jsem se tedy vydala na sociálku – zde mě opět nepotěšili. Stejně, je docela náročné tam dojít, teda spíš se dokulit v tom nečase vůbec. Naštěstí tam aspoň nebyla fronta! Nicméně výsledek byl takový, že mi paní oznámila v prvé řadě, že zaměstnavatel nedodal žádné podklady (zaměstnavatelovi jsem je donesla už v listopadu, tak nechápu), dále, že první platbu obdržím v lednu, takže mi ani dříve žádný dokument nevyplní a že mám smůlu. Bylo mi fakt do breku – tam mě nevyřadí a tady mi dokument nevyplní :oD. Takže mi přijde jak rodičák, tak mateřská nebo bůh ví. Nicméně chci na obě instituce napsat email, abych tyto informace měla i písemně a byla pak krytá! Odpoledne dorazila druhá babička a přinesla Márovi Mikuláše. Jako bonus přišla ještě kamarádka, kterou malý zbožňuje, takže to ve své podstatě byl prima den.

V sobotu dopoledne jsem vyrazila na těhotenskou jógu, byla jsem moc zvědavá, zda ještě dorazí maminka, která má TP 11. 12. A představte si, dorazila! :o) Byla to prima hodina, taková spíš soukromá, protože jsme tam byly tři. Po obídku jsem vyrazila na Event (sraz lidí, kteří se věnují geocachingu). Tentokrát to bylo v bowlingové hale, ale já jsem se do hry nepřihlásila, jsem sama jako koule a ještě tam koulet, ne??!! :oD. Tak jsem si tam aspoň dobře popovídala a jako bonus jsem mohla sledovat sedmitýdenního Maxíka – tak nějak jsem zapomněla, že miminka jsou tak malá :oD. Pak jsem rychle vyrazila domů pro dárky a vyzvednout Marečka k babičce. Spolu s babičkou jsme pak vyrazili k bráchovi, protože jeho syn měl narozeniny, dcera a manželka svátek. Martin s námi nemohl jít, protože měl firemní večírek.

Neděle byla věnována pečení cukrovíčka. Nejdřív jsem dělala nepečená, protože jsem se bála zápasit s troubou, když by tam měl běhat Mára. I tak dostal separé do židličky, ale je fakt, že tam dlouho nevydržel. Naštěstí si pro něj přišla babička a vyrazili ven. Mně to ale nedalo a po chvíli jsem za nimi vyrazila i s foťákem. Chtěla jsem udělat pár foteček Márovi a pak nějaké naše společné, ale co se nestalo, došly mi baterky :oD. Takže mám jen nafoceného Máru. Jak jsme přišli domů, strčila jsem Máru spát a pustila se mezi tím do lineckého. Odpoledne se ještě na chvíli zastavila druhá babča, pohrála si s Márou. Večer jsem se ještě pustila do slepování toho lineckého, ale dlouho mi to nevydrželo, protože nám došla marmeláda :oD.

Tak to byl náš týden. Jinak mě docela dost pobolívají záda, když si špatně sednu nebo lehnu, tak nemůžu vůbec vstát. Bříško teda tvrdne fest, ale stačí si dřepnout a je to lepší. V příštím týdnu jdu myslím na kontrolu na gynekologii a zase si budu muset měřit ten cukr, ale to by mělo být snad to jediné. Musím se pustit do balení dárků, hlavně pro bráchu do Děčína, protože chtějí o víkendu přijet. To už je opravdu všechno, myslím :o). Vlastně se chci zastavit na tom celním výprodeji – opravdu se těším :o).

Příběhy maminek dle podkladů zpracovala Veronika Steidlová Kordasová.

Diskuze » Poradna »
Sdílejte článek
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek

Související články

Prosinec 2013/2 – Mikulášský týden - diskuze

  • Lucko, koukej si boha jeho zabalit už tu tašku!!!    

    Dominiko, s podobnými pocity jako máš ty, bojuju i já a to jsem o deset let starší. Někdy vůbec nezáleží na věku, já když jsem se jako těhotná scházela s kamarádkami, řešily to samé, co tví přátelé, bylo jsem z toho dost mimo a připadala jsem si blbě, že já snad dělám něco nepřirozeného, že čekám dítě, ale neboj, tyhle obavy se s prckem rozplynou a hlavně, spoustu věcí člověk pak přehodnotí a kdo bude chtít, najde si k tobě cestu, i když už nebudeš taková "pařmenka" 

    Sylvi, s tvým vyprávěním se vždycky strašně ztotožňuju, to je taková pohodička, fakt se vždycky zasním a zavzpomínám, jaké to bylo. Paráda, užívej si to dál.
    danicka84   | 11.12.2013 20:38:37 | Reakcí: 2, poslední: 14.12.2013 21:39:14
    Reagovat | Zobrazit reakce | URL příspěvku
    • \
      RE:
      Dekuji  
      sylviecucy   | 11.12.2013 21:54:36
      Reagovat | URL příspěvku
    • \
      RE:
      Náhodou, dneska jsem na té tašce začala pracovat :oD. Jen jsem hned zjistila, že nemůžu sehnat vložky nějaký silnější :oD oni je snad už nevyráběj ... nebo teda vyráběj, ale rozhodně neprodávaj tam, kde chodím nakupovat, nebo co :oD. A jen tak mezi námi, když jsem to říkala Martinovi, že si ji konečně sbalím, tak mi řekl - a není to nějak brzy :oD. Takže takhle
      Buik   | 14.12.2013 21:39:14
      Reagovat | URL příspěvku
  • Sylvo, mám děti poměrné velké a na Opavu (u nás na Lnáře) si připadám celkem často 

    Dominiko, máte s bráškou mezi sebou docela velký věkový rozdíl, že? Zase měla maminka chůvu k ruce, co?

    Lucko, Tvé aktivity jsou úžasné. Odpočíváš vůbec? 
    tygřímáma   | 10.12.2013 18:49:50 | Reakcí: 3, poslední: 12.12.2013 16:32:26
    Reagovat | Zobrazit reakce | URL příspěvku
    • \
      RE:
      Mno jak se to veme, někdy jsem z toho fakt utahaná. Třeba jsem si teď všimla, že jsem tam zapomněla napsat o středečním cvičení - já jak si to nenapíšu rovnou :oD, tak to pak dávám horko těžko dohromady. Ale strašlivě nerada sedím doma na pozadí a nic nedělám ... mno ne, že bych si někdy nedala říct :oD, ale to se to malé zvíře tak chruje, že nemám ani možnost si odpočinout. Taky když se chci přes den třeba natáhnout, tak mě tak šíleně bolí záda, že pak nemůžu vstát :oD, což je pro zlost a o život. A nedej bože, když v tu chvíli na mě vleze ten starší. To nevím, jestli mám brečet, křičet na něj, ať sleze a nebo prostě jen bezvládně zůstat ležet :oD.
      Buik   | 11.12.2013 07:12:39
      Reagovat | URL příspěvku
    • \
      RE:
      15 let mezi náma je,já si bráchu vždycky přála,dokonce jsem prej říkala ségře když se narodila Matýsku :-D no a po dlooouhé době čekání se mi to vyplnilo :-) Já ho celkem ráda hlídám,mi si rizumíme ,ale někdy umí pozlobit tak jako každý dítě :-)
Vložit příspěvekVšechny diskuze

Poradna

dobry den, bol mi zosteny hematom 17mm x 12mm, (som v 8.týzdni- ktory dnu krvaca, na vysetrenie som bola v centre fetalnej a gynekologickej diagnostiky kdeže moj gynekolog nevedel to za utvar mam při plode tak ma poslal tam. tam mi predpisali lieky utrogestan 2x denne (jednu rano, jednu vecer vaginalne a duphaston dva tabletky na obed. ale dnes som bola při mojom gynekologovi a on mi napisal -to som zjistila az v lekarni kde mi hovořila jako ich mam brat- ze mam brat ten duphaston tiez jednu rano jednu vecer jako aj utrogestan. moja otázka nie: ked to budem brat takto -obidva naraz rano aj vecer - bude to mat rovnaky ucinok jako ked by som ich brala tak jako mi to predpisal doktror v tom centre? bojim sa a chcem aby to malo taky ucinok aky ma mat. dakujem za odpoved

Lékař na tento dotaz prozatím neodpověděl.


MUDr. Veronika Ťápalová | Babyonline
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce