Únor 2013/3 – Přeměřování velikosti břicha, glukózové testy, poslíčci a svatba

Lillynčino těhotenství vrcholí, už mívá silné poslíčky. Zastavila se v práci, aby se svou jmenovkyní oslavila svátek, příjemně strávila sobotu v kruhu rodiny a v neděli si vyjela na nákup spojený s obědem. Zuzka.F  absolvovala natáčení srdíčka miminka a podařilo se jí před okolím utajit pohlaví dítěte i připravená jména. Přemýšlela, jak zařídit, aby se miminko narodilo v den narozenin jejího manžela Honzy. Oslavila 6. narozeniny své dobrmanky. Antara tento týden prožila svůj Den D – jak dopadla návštěva u kadeřnice či manikérky a došla vůbec kvůli množství sněhu ve svatebních šatech a střevíčkách na radnici? Odtajnila také svatební menu a průběh svatební noci :-). MartiHy byla na glukózovém tolerančním testu a dozvěděla se informace týkající se kojení. Zhoršily se jí bolesti zad a přidaly se prudké bolesti podbříšku, takže dostala nemocenskou, na které zůstane až do porodu. Angieblack i tento týden bojovala s nemocí. Absolvovala vyšetření na cukrovku a poradnu, přičemž se stále více potýká s velikostí bříška. Dostala také nabídku jít své sestře na svatbu za svědkyni, ale moc z toho nadšená není. V závěru týdne navštívila svého dědu v nemocnici.

 

Sponzorem ONLINE projektu Rodíme společně s BOL je společnost Feedo.cz, která každé ze sedmi rodiček po porodu věnuje dárkový poukaz na nákup v hodnotě 1.000 Kč.

Rodičky rovněž obdrží NOVINKU vydavatelství Babyonline, publikaci Zdravé těhotenství.

 

Lillynka (31 let, druhorodička, 38. týden)

Finále se blíží. I když podle mé paní doktorky se zatím k ničemu nechystá, vím, že brzy to prostě přijde… není vyhnutí :). Dny utíkají hodně rychle, kolikrát mám pocit, že je pondělí a najednou neděle a co bylo mezitím, nevím.

Takže dneska trochu ve stručnosti. Přiznám se, že poslední dobou jsem už trochu línější a tak toho moc už nedělám. Ono to ani s tím břichem nejde. Snažím se šetřit a vše dělat v rámci svých možností a sil. Pondělky, ty jsou u nás pořád stejné. Ráno školka, odpoledne hudebka, knihovna, malý nákup a případně pošta. I když nechodím do práce, tak většina dní je stejně stereotypní, jako když jsem do práce chodila. Jen s tím rozdílem, že většinu dní teď trávím sama.

   

Tento týden jsme postupně dolaďovali ložnici. Bylo potřeba sestavit poslední kusy nábytku a uvést pokoj do provozu. Plán se uskutečnil a v neděli završil. Rekonstrukce je ukončena. Další nás bude čekat až v létě… snad. V úterý ráno jsem se objednala k Apolináři na první kontrolu, která proběhne 6.3. – možná do té doby porodím a kontroly se ani nedočkám. Chodím ke své gynekoložce totiž až do 39. týdne. Ráno půjdu na monitor a pak do ambulance na kontrolu. 

Ve středu jsem měla domluvenou kontrolu a monitor u své doktorky na poledne. Výhoda byla, že tam nikdo nebyl, dvacet minut trval monitor, zase prý srdíčko jelo ukázkově, což jsem ráda. Paní doktorka mi změřila tlak, schválně jsem si nevzala tabletku na snížení a udělala jsem dobře. Tlak i bez prášků jsem měla 100/70. To je jediné moje těhotenské pozitivum, vždy se můj vysoký tlak na pár let srovná. Za týden jsem přibrala kilo, což mě trochu vyděsilo, ale je fakt, že mám pořád hlad a chuť na sladké. A tak je moje váha od počátku 12 kg navíc. Paní doktorka mi změřila dělohu, říkala, že to vypadá, že mi bříško trochu kleslo. Měří a povídá, tak to máme 32 cm, kolik jsme měli minulý týden a sestřička odvětí 31 cm… takže žádné snížení, naopak…:). Pak zkontrolovala čípek, neotevírám se, a tak tedy rodit ještě nebudu. Ale kdo ví, jak to bude tento týden.

Od středy mívám silné poslíčky. Někdy se to nedá vydržet, a to je jen malinká bolest oproti tomu co bude, že? 

Ve čtvrtek jsem měla svátek stejně jako moje kolegyně z práce, a tak jsem tam na půl dne jela. Stejně bylo potřeba dodělat ještě nějakou závěrku. Jenže mně se z toho prostředí asi psychicky dělá špatně, nebo nevím, jak jinak to nazvat. Každopádně mně bylo mizerně a nakonec jsem tedy ve 2 jela domů, nemělo cenu pokračovat. To znamená, že tam ještě jednou budu muset. Nejradši bych se na to vykašlala, hlavně potom, co jsem zjistila, že mi zamítli přístup do programu, ve kterém je spousta údajů, které potřebuji.

Cestou jsem se rozhodla dojet rovnou pro Markétku a doma jsme počkaly na Roberta a jeli na nákup do Lidlu. Koupil mi k svátku nový koberec, mám z něj radost. Vypadá dobře a hlavně za ty peníze… udělal mi tím radost. 

V pátek jsem si nechala Markétku doma, potřebovala jsem se trochu vyspat a hlavně to ježdění do školky je opravdu v tomto stavu už unavující. V poledne přijel kominík, vyčistil nám komín a pochválil nás, že topíme velmi dobře, rozhodně líp, než to bylo za babičky. 

V sobotu měli po obědě přijet naši, bylo potřeba smontovat velkou šatní skříň, to by Robert sám nezvládl a na mě by to taky bylo složité. Já zvládnu menší kusy, takže část nábytku jsem si montovala sama, ale tohle už bylo náročné i pro tátu. Nechápu, jak někdo může o víkendu vstávat tak brzo.

Robert vstal v 7, šel odklízet sníh, Markétka chvilku po něm a já to nakonec vzdala a v půl 8 jsem také vylezla. Zase už v 9 ráno jsme měli i nakoupeno. A sníh se sypal a sypal a jen za dopoledne jej Robert odklízel 3x. Byla to příjemně strávená sobota, táta nám ještě trochu vylepšil počítač, nainstaloval nám nějaké systémové programy a čas utekl a naši odjížděli až v 11 večer. Spát se mi nechtělo, a tak jsem se začetla do první knížky od Beátky, kterou jsem k svátku dostala.

Protože jsem dostala i poukázku do Ikey, tak jsme si včera udělali výlet spojený i s obědem. Často tohle nedělám, obědy v restauracích si dáváme výjimečně, ale odolat masovým kuličkám v Ikee se nedá :). Potřebné jsme nakoupili, dojeli jsme domů a odpočívali. Pak jsme s Markétkou byli na zahradě, stavěli jsme sněhuláka a užívali si sněhu. Ještě že tak, večer začalo pršet a tuším, že už se dlouho sníh neudrží.

No a mě čeká 39. týden, kdo ví, jestli nebude poslední. 

 

Zuzka.F (29 let, prvorodička, 37. týden)

Co nového v tomto týdnu? Asi víc fotek než zážitků :-)

Ve čtvrtek jsme byli u paní doktorky a na natáčení srdíčka. Nejdříve jsem šla na natáčení přímo na porodní sál. Mimi nejdřív spalo, tak jsme do něj šťouchaly a pěkně jsme ho naštvaly, že začalo kopat a kreslit krásnou křivku. Děloha nic nekreslila, ale když jsem doma, tak to by určitě kreslila, jelikož poslíčci dále trvají, ale paní doktorka říkala, že si jich nemám všímat, že už to takhle budu mít, že to je normální. Jen mi přeměřila břicho, ani jsem se nemusela svlékat, prostě rychlá ambulance. Ptala jsem se, jestli se ještě dozvím váhu, a to prý už ne, jen kdybych přenášela. Váhově mám o 12 kg víc a připadá mi, že mám trošku oteklé kotníky, ale jen mírně a večer. Jinak jsem byla u holek na oddělení na návštěvě a říkaly, že mám nějaké už spadlé břicho. Asi jo, večer jsem se koukla do zrcadla a připadá mi, že není tak vysoko jako minulý týden. Ale pohyby pořád cítím silné. Holky mi říkaly, že ke konci už pohyby moc cítit nejsou, že tam má málo místa na pohyb, ale já ty kopance tedy cítím hodně silně.

Zase se mě všichni ptali na jména a pohlaví a zase jsem jim nic neřekla, vše bude překvapení. Další kontrola zase ve čtvrtek. Říkala jsem sestřičce, že doufám, že už se moc neuvidíme, že už bychom to mohly nějak zkrátit :-), i když tam jsou na mě hodní, ale já už chci výsledek :-) Tak uvidíme no…

Honza má 7. 3. narozeniny a přeje si stejné datum s dítětem, tak nevím, jestli začnu mýt okna nebo co pro to mám dělat. Přenášet tedy nechci, protože mě straší s tím velkým dítětem.

V sobotu byla velká oslava naší dobrmanky – 6 let. Je to hrozné, jak to letí, je to nedávno, co jsme si ji přivezli. A to samé asi bude s dítětem, ta rychlost. I když poslední měsíc těhotenství je snad nejpomalejší. Ale my čekáme na jaro a to už snad má být. Přikládám fotku psí oslavy narozenin, fotku akčního mimi a slíbenou fotku kočárku – ještě do něj chybí vnitřek, ten mám ve skříni. A zase se těšit na další týden na kontrolu k paní doktorce…

Antara (31 let, druhorodička, 32. týden)

Vím, že vás všechny tenhle týden zajímá jediné - naše svatba, tak přeskočím první 3 dny, kdy se stejně nic zajímavého nedělo rovnou do čtvrtka, jo? :)

Ve čtvrtek jsem tedy celý den balila, jako vždy hromada věcí a odpoledne dorazil Honza se švagrem Ericem, kterého vyzvedl na letišti po příletu z Irska. Po páté hodině jsme vyrazili směr Moravská Třebová… Vašík byl jako obvykle protivnej, že venku je tma a on sedí v autě, ale naštěstí ho Eric bavil pouštěním videí a písniček na mobilu. Myslím, že brzy nastane doba, kdy do auta pořídíme dětem přenosný dvd přehrávač, protože ve Vencově případě je to pro něj asi jediný způsob, jak přežít něco tak otravného jako cestování. :) V pátek ráno mě odvezl Honza ke kadeřnici na zkoušku účesu, celkem to probíhalo dobře, jen kadeřnice byla asi půl hodiny ve skluzu a tím jsem se dostala do skluzu i já. Ale účes jsme vytvořily. Pak jsem oběhala rychlé nákupy posledních pár maličkostí a běžela jsem domů ke tchyni uvařit oběd, který byl ten den v mé režii. Po obědě jsme museli jet na velký nákup, aby druhý den byly dostatečné zásoby jídla, co kdyby nám hosté umřeli hlady, než se dostaneme na oběd :) Po nákupech jsem měla domluvenou návštěvu manikérky na udělání nehtů, ale na poslední chvíli vybouchlo hlídání, protože tchýně musela naléhavě do práce a Honza měl zkoušku obleku… takže nehty nebyly (jsem hrozná, já vím, Naďo a Terčo :)). Navečer jsme v sestavě já, Honza, Anička (švagrová) a malá Amálka s Vašíkem vyrazili vyzvednout šaty a vybrat šaty pro družičku, protože ta malá už ve 3,5 letech má vlastní hlavu a prohlásila, že v žádných z těch šatiček, co má doma, rozhodně na svatbu nepůjde :) Naštěstí si vybrala šatičky dle svého vkusu ve svatebním centru, už jsem se viděla, jak v pátek večer objíždíme nákupní centra a sháníme šaty :) 

Sobota – den D – začala mým zíváním a studováním kruhů pod očima, protože Vašík jako obvykle, když jsme na cestách, měl noční děsy. A k tomu se nevím proč rozhodl vstávat v 5 ráno, naštěstí jsem ho asi po půl hodině přemluvila, že je ještě noc a trochu si zdřímneme. Na osmou hodinu jsem byla objednaná ke kadeřnici, která stejně jako den předtím nestíhala a vytvoření účesu se protáhlo skoro o 40 minut… nějak jsem nepochopila, že mi tedy neřekla, ať přijdu dřív. Domů jsem měla odvoz, protože venku už padaly hroudy sněhu, to už nebylo normální sněžení… U Aničky už na mě čekala kosmetička - pouhá půlhodina zpoždění, ale co jsem měla dělat… líčení bylo tentokrát menší utrpení než minule, ale že bych z toho byla odvázaná, to snad ani ne :) Po nalíčení jsem si zkoušela nalakovat nehty, abych napravila chybu z předchozího dne, ale byl to marný boj… levou ruku jsem zvládla, ale pravá… po 3 přelakování většiny prstů, protože neustále někdo telefonoval nebo někdo něco chtěl, jsem to vzdala a nehty odlakovala. Pak už jsme se s Aničkou jen rychle převlékly, nacpaly děti do oblečení, do kterého se jim nechtělo, i když si ho vybraly samy, a přesunuly se ke tchánovcům, kde už čekala moje rodina. Kluci šli už v oblecích odhazovat sníh od aut, abychom vůbec mohli odjet, protože za tu hodinu, co auta stála, velmi slušně zapadala sněhem… Takže příjezd na obřad byl s 15minutovým zpožděním, ale nějak jsem zůstávala klidná, zatímco maminky div neomdlévaly hrůzou, že to nestihneme :) Řeknu vám, že brodit se 30 cm čerstvě napadlého sněhu přes půlku náměstí k radnici ve svatebních šatech a lehkých střevíčkách byl tedy zážitek velmi zajímavý. :)

Nahoře už nás čekala paní fotografka, tak ještě rychlé skupinové focení a pak obřad. Původně mě měl vést k oltáři - říká se tomu tak i na radnici? - táta, ale vyjukaný Vašík se mě nechtěl pustit, tak jsme šli společně. Obřad - co mám popisovat - vyslechli jsme si proslov, výměna prstýnků, novomanželský polibek, podpisy, brečení všech přítomných žen kromě mě :) - bylo mi dokonce ze srandy řečeno, že jsem lehce bezcitná, když nebrečím :))), ale já jsem jen pragmatik :) - a hurá bylo to za námi. Už jsem oficiálně paní Koláčková. Poté jsme se přesunuli s Honzou a Vašíkem na focení do ateliéru a ostatní do penzionu na oběd. Měla jsem trochu obavy ze zasedacího pořádku, protože naši jsou rozvedení a nemají právě nejlepší vztah, ale než jsme přišli, tak si hosté posedali naštěstí sami, jak jim to vyhovovalo, a vše probíhalo v pořádku. Nejdříve jsme si připili, pak byl předkrm – šunkové rolky, polévka hovězí vývar a klasická svíčková. Byla jsem ráda, že u stolu panovala příjemná atmosféra, sice jsem si nestačila moc se všemi popovídat, ale byl to takový větší rodinný oběd. Děti řádily s košem plným hraček, co jim donesla majitelka penzionu, a prolézaly pod stoly a my ostatní vedli konverzaci. V 5 odpoledne jsme to zabalili, jen další problém, venku auta zapadaná sněhem tak, že nebylo možné vyjet do mírného kopečka od penzionu. Takže si kluci půjčili lopaty a opět šli v oblecích odhazovat sníh. Poté můj táta - jako profesionální řidič - se všemi auty postupně vyjel, jinak bychom to opravdu nezvládli a musel by nás vytahovat traktor jako jiného hosta penzionu, který si nenechal od mého táty poradit a uvázl… jeho chyba… měl ho poslouchat :) U tchánovců jsme se všemi rozloučili, rozdali výslužku a já konečně vlezla do sprchy a umyla ty nánosy laku z vlasů a tuny make-upu z obličeje… prý mi to slušelo, ale byla jsem ráda, když jsem zase vypadala jako já. A svatební noc... mmmm, nevím, jestli vám to mám prozrazovat :)… v 9 večer jsme už byli v posteli, jen každý v jiném pokoji, všichni úplně utahaní. Romantiku si prostě musíme nechat na doma. 

V neděli jsem myslela, že budeme odpočívat, ale jaksi jsme byli donuceni absolvovat hromadu návštěv, rozdat výslužky a poslechnout si po xté „Gratuluji“… :) Však mi to prtě v břiše taky dávalo pěkně sežrat, předchozí den byl Martínek obzvlášť hodný, ale celou neděli mně tvrdlo břicho, bolela záda a občas jsem dostávala poslíčky… opravdu už jsem toho měla dost.

Tento týden má Honza do středy dovolenou, v pondělí dopoledne se vracíme do Kostelce a čeká nás vyřizování po úřadech a mě v úterý ultrazvuk a verdikt, co tedy se mnou, jestli do rizikové poradny v porodnici, nebo ne.

Fotky ze svatby budou, slibuju, že vás neošidím, ale asi až za 14 dní. Zatím posílám jen malou ukázku, ale není to moc kvalitní, fotil tchán… prostě musíte vydržet. 

MartiHy (26 let, prvorodička, 31. týden)

Zase jsme o týden starší a bříško o týden větší. Taky šmudlík je o ten týden silnější. Už začínám čím dal víc pozorovat, že tam má čím dál méně místa, protože cítím sebemenší jeho pohyb. Jak jsem se minule zmiňovala, tak jsme ve středu byli na glukózovém tolerančním testu. Měli jsme to na 8:40 ráno a od půlnoci jsem nesměla nic jist ani pít. Dokonce ani použít pastu na čistění zubů, natož ústní vodu. Fakt hrozný pocit odejít z domu bez svěžího dechu. To ráno David přijel z práce, převlékl se a jeli jsme do nemocnice. Opět, jako ostatně všechna vyšetření a ultrazvuky, se to konalo na Antenatal Ward. Tentokrát jsme neměli problém s parkováním, protože bylo ještě brzo. Ke všemu jsme měli štěstí, že nefungoval automat se závorou, tak to bylo zadarmo. Asi už to placení někoho naštvalo, tak jim tu krabici naboural :-D

Na recepci jsme odevzdali mou těhotenskou složku. Stihli jsme si sednout možná ani ne na minutu a už si pro nás přišla laborantka. Zatím co nás odváděla do ordinace, cestou různě vtipkovala. Strašně milá pani tak okolo třiceti osmi let. Už si ani nepamatuju její jméno, ale byla hrozně ukecaná. Nejdřív mi vzala krev, jednu ampulku na cukr a druhou kvůli anemii. Pak přišel na řadu ten nápoj. Jak jsem četla na internetu v českých diskuzích, očekávala jsem odporně sladký drink. Dostala jsem však asi 400 ml energy drinku Lucozade, který je bežně k dostání v obchodech. Překvapilo mě to, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že nemusím pít nic nechutného. A hlavně jsem chutně zahnala žízeň. Celou tu dobu se nás různě ta laborantka vyptávala na šmudlíka a neustále něco povídala. Pak nás vyzvala, abychom si šli sednout do haly a že přesně za dvě hodiny nás zavolá. Jen co jsme si sedli, objevila se u nás další mladá sestřička s otázkami ohledně kojení. Toto téma je jedno ze základních, které se podle rozpisu těhotenské karty musí s budoucími rodiči probrat. Tak jsme si říkali, že aspoň zabijeme čas. Povídaní o výhodách a nevýhodách kojení nám čekání zkrátilo o dvacet minut. Nevím, jestli i v Česku se tato otázka tolik řeší a hlavně propaguje tak jako tady. Spíš bych možná řekla, že tam se to bere jako samozřejmost. Tak jako spousta jiných věcí, se kterými tady člověk musí souhlasit.

Nicméně zbytek času nám uběhl docela rychle a už nás opět volali. Upovídaná laborantka mi zase vzala krev a bylo to. Ještě si vzala telefonní číslo s tím, že pokud něco najdou, tak se ozvou. Když by bylo všechno v pořádku, tak volat nebudou. Naštěstí do dneška nikdo nevolal, tak asi to dopadlo dobře. Každopádně nám to potvrdí midwife, až k ní půjdeme. 

Zbytek týdne pokračoval pracovně. Docela dost se mi v tomto týdnu zhoršily bolesti zad. Vždycky, když jsem měla odpolední, což mívám většinou, mé bolesti docela přešly během noci. Tělo si odpočinulo a další den jsem mohla skoro normálně fungovat. Jenže v tomto týdnu to tak dobře neprobíhalo. Ráno jsem se budila rozlámaná a vůbec neodpočatá. Když jsem v noci šla na záchod, skoro jsem se nemohla zohnout, abych si zvedla prkýnko. Celé to vyvrcholilo v neděli v práci na ranní. Ráno to bylo v pohodě, ale jak už se blížila jedenáctá, píchalo mě v kyčli čím dál víc. Okolo dvanácté mě začalo bolet v podbříšku a cítila jsem divné píchání jako kdyby okolo čípku. S každým pohybem to bylo horší a horší. Šmoulík do toho strašně kopal a kvůli bolavé kyčli jsem se ani neprošla. Chvilku jsem zůstala sedět u jedné babi v pokoji a čekala, co bude. V hlavě jsem si pořád opakovala, že ještě ne, že je ještě moc brzo a Šmudlík je ještě moc malinký. Naštěstí asi během 15 minut všechno přestalo a mně zase bilo fajn. Až na ta záda a kyčel. Zbytek pracovní doby jsem chodila jak dobře nakopnutá kačena. Alison z kuchyně se mnou soucítila. V poslední době jsme se docela spřátelily. Hned mi poradila, že mám zajít k doktorovi. Měla jsem sice v plánu to přetrpět, vždyť mi zbývají jen dva týdny, nakonec jsem se ale rozhodla, že k doktorovi zajdu. V pondělí jsem si přivstala a zajela tam, objednali mě ještě ten den o hodinu později. Tak jsem se vrátila domů a aspoň jsem se nasnídala.

Doktorovi jsem vylíčila problémy, vyšetřil mě a přitom se na mě díval jak na simulanta. Dal mi nemocenskou na dva týdny a říkal, že pokud se to nezlepší, mám přijít a doporučí mě k fyzioterapeutovi na rehabilitace. Hned od něj jsem jela do práce. Předala jsem papír s nemocenskou a bylo. Naštěstí tam byla Jane, hlavní manažerka tam nebyla. Určitě by si neodpustila blbé kecy. Papír s nemocenskou jsem dala Carle, to je manažerka hned pod Jane. Snažila se na mě dívat normálně, ale já jsem vycítila, že si myslí, že jsem to udělala schválně. Nicméně teď už je mi to jedno. Práci jsem tedy ukončila o něco dřív. Hlavně, aby šmudlík byl v pohodě a nebolely mě tolik záda. Což doufám, že když budu teď doma a nebudu se tak namáhat, bolet nebudou. Byl to stejně zvláštní týden :-)
 

Angieblack (29 let, druhorodička, 26. týden)

Viróza nebo co to vůbec je se mě drží jako klíště. Trošku to polevilo až  včera večer, ale rýma je příšerná a zahlenění taky. Navíc to ode mě chytil Adámek, držel se statečně přes týden, ale v sobotu začal taky kašlat a spustila se mu rýma. Rok nemarodil a zrovna před maškarním, na které jsme se těšili, ho do dostihlo. Beru sirup na odhlenění a kapu do nosu, tak snad to tenhle týden už zmizí. Naštěstí nemám naplánováno nic speciálního.

Minulý týden bylo v plánu více věcí, ale musela jsem to přesunout nebo zrušit, protože bych to nedala. V pondělí jsem musela skousnout hrdost a dojít na úřad se skorotchánem kvůli přehlášení pobytu. Kdyby to nebyla potřeba kvůli školce, tak se mu na to vyprdnu, ale jinak mi Adámka nevezmou.

Sice ho nevezmou ani tak, odchází málo předškoláků, ale za opakovanou přihlášku budeme mít bodíky navíc. A kdoví, třeba to klapne.

Následující den jsem si chtěla dojet změnit doklady, ale když jsem se podívala do zrcadla a uvědomila jsem si, že se tak budu muset fotit na občanku, tak jsem to vzdala, to by fakt nešlo. Takže jsme byli jen doma a pak venku na zahrádce.

Na druhý den mi bylo pořád blbě a nepřestávalo to, že jsem už uvažovala, že si dojedu k doktorce, kde jsem minimálně dva roky nebyla, musím tam stejně kvůli žádance na EKG. Nakonec jsem nejela, nechtělo se mi tahat Adámka mezi nemocnější lidi než jsem já a nemohla jsem ho nikam udat, když mě druhý den čekala poradna a brzké vstávání kvůli OGTT.

On vlastně nebyl ani tak problém vstát, Adam vstává na sedmou, ale spíš se vypravit do půl hodiny, s mlíkem, oblíkáním atd. Ale naštěstí vstal o půl hodiny dřív, tak se to stihlo. Cesta byla zatím docela v pohodě, dorazila jsem do ordinace včas i s ním. Doma jsem ještě málem zapomněla, že mám být nalačno, a samozřejmě jsem si zapomněla sváču. Čaj, do kterého mi sestra glukózu zamíchala, jsem si naštěstí uvařila už večer před. Píchla mě do prstu, v pořádku, namíchala, já jsem to pomalu vypila, Adámek byl zlatíčko, jezdil si tam s mašinkama po podlaze. Přišlo mi to měně sladké než poprvé, prostě hodně oslazený ovocný čaj. I když musím říct, že kdyby mi to míchali do vody, tak to bude horší, takhle jsem si mohla vzít, co jsem chtěla. Měla jsem pak domluveno s kamarádkou, co bydlí naproti, že půjdeme k ní. Sestra mě sice nechtěla pustit, abych se třeba nesložila nebo třeba něco nesnědla, ale slíbila jsem jí, že budu hodná (zase tak blbá nejsem, abych si to celý pokazila). Chvíli jsme počkali v čekárně a šli jsme. Já jsem byla úplně v pohodě a Adámek se těšil na kamarádku. Mohla jsem celou dobu popíjet zbytek čaje, z toho sladkého jsem měla žízeň. Děti si hrály, my kecaly, dostala jsem další velikou igelitku hadříků pro Marka. Úplně jsem pak zapomněla na čas, Adámek si hrál v klidu, tak jsem se oblékla, seběhla do ordinace, tam mě zase sestra píchla, cukrovku nemám :-) a skoro hned jsem šla na poradnu.

Doktorka mi přišla trošku zaskočená z velikosti bříška, nedivím se, nejspíš každou chvíli prasknu, což mi říká každý, kdo mě vidí. Ale říkala, že to nic nebude, že v tomto týdnu bývá velký nadbytek plodové vody a ani z toho teď nejde usuzovat, jak bude dítě velké, i když s ohledem na naši genetiku se to dá teda předpokládat. Vyšetření v pořádku, ptala se, jak kope, kde kope.

Řekla jsem jí, že pořád a všude, nejspíš je to chobotnice. Jednou nahoře, jednou dole, jednou do boku. Bavily jsme se o dalších vyšetřeních, že jdeme na 3D, že pak půjdu zase na velký UZ ve 30tt a za tři týdny na krev. Ptala jsem se, jestli na tom 3D jde odhadnout velikost, nebo je to čistě pro naše potěšení, to říkala, že ne, že tam je to jen o podívání. Už mám totiž trošku obavy, jak to bude probíhat ke konci, hlavně váhové odhady a tak. Tak to říkala, že mi zjistí v tom 30tt a pak to bude více sledovat kvůli děložní stěně a jizvě. Takže další váhový odhad ve 35tt a pak asi ještě častěji. Ale upřímně jsem jí řekla, že váhovým odhadům nevěřím a jakmile to bude přes 3500 gramů, tak prostě přirozeně rodit nebudu. Že dvacetihodinový porod znova prožívat nehodlám, navíc s tím výsledkem, že usoudí, že velké dítě stejně neporodím. Tak doufám, že to bude v pořádku a nebude mě k tomu nikdo nutit.

U kamarádky jsme zůstali i na oběd, dala jsem si s ní kávu a pak jsme s Adámkem šupajdili k mojí mamce, kde jsme byli až do večera. Byla jsem teda dost vyřízená po celém dni pryč, měla jsem fakt pocit, že už není možné, aby to břicho rostlo dál, bylo těžké, dítě naštěstí klidné, tedy obě děti. Navíc se tatínek zpozdil a koupání bylo na mně. Padla jsem k televizi mrtvá. Když mě tak viděl, usoudil, že si druhý den vezme aspoň půl den dovolené.

Měla jsem původně domluvenou procházku nebo sraz ve městě s holkama z porodnice, ale zrušila jsem to kvůli mojí ségře. Pomátla se totiž na rozumu a v červenci se vdává. Já jí mám jít za svědkyni, jsem z toho mírně rozčarovaná, za prvé nejsem příznivec svateb, za druhé budu mít ještě šestinedělí, moc jí s tím ke konci nepomůžu a taky nevím, jak  na tom budu.

Taky mě můžou najít viset na stromě, že. Byli jsme i se švagrem na obědě v restauraci, kde chtějí mít hostinu, já jim to domlouvala, protože je to ta samá, kde jsem byla přes léto na brigádě. Ségra majitele – mého kamaráda taky zná, tak to chce tam. Dali jsme si oběd, vše předběžně domluvili, udělali si nějakou představu a jelo se domů. Tatínek přijel, jak slíbil, a já jsem měla relativně volno.

Víkend byl také odpočinkový, chlapi byli sáňkovat, hrabat sníh a já jsem se ometala doma. Ono se taky nic jiného dělat nedalo, chtěla jsem jet k dědovi do nemocnice, ale to bych musela vyjet z baráku, což při neustálém sněžení a absenci silničárů bylo nemožné. Vyjela jsem až v neděli dopoledne a i tak to byl celkem adrenalin, hlavně cesta zpátky, kdy jsem musela dědovi dojet pro věci. On totiž bydlí na hrázi rybníka, kde se to neodhrabuje, protože tam skoro nikdo nejezdí. No, troufla jsem si a projela jsem to s naším terénním vozem :-) I těch pár hodin ve městě samotné mi prospělo a těšila jsem se na ty svoje kluky domů.

Příběhy maminek dle podkladů zpracovala Veronika Kordasová.

Diskuze » Poradna »
Sdílejte článek
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek

Související články

Únor 2013/3 - Přeměřování velikosti břicha, glukózové testy, poslíčci a svatba - diskuze

  • Jani moc ti to slušelo.   
    Zuzbr   | 28.02.2013 07:36:18 | Reakcí: 1, poslední: 28.02.2013 16:56:23
    Reagovat | Zobrazit reakce | URL příspěvku
  • Jani, v sobotu jsem na tebe myslela cestou k nasim, kdy silnice byla fakt strasne neprujezdna, misty bila tma a rikala, ze treba u vas tak hrozne nesnezi... tak po milionte: gratuluji mlada pani  
    chezzie   | 26.02.2013 17:40:25 | Reakcí: 1, poslední: 26.02.2013 18:05:48
    Reagovat | Zobrazit reakce | URL příspěvku
    • \
      RE:
      Myslim, ze v sobotu snezilo vsude, tolik snehu jsem uz dlouho nevidela, saty jsem si musela podkasavat pomalu az ke kolenum a jednou mi v tom snehu strevic uvazl :)))
      Dekuju Luci
      antara   | 26.02.2013 18:05:48
      Reagovat | URL příspěvku
  • Leni, při zmínce o kuličkách v Ikey mi okamžitě naskočil skandál s koňským masem. Ale musím uznat, že jsou fakt vynikající.
    Zuzko, je super, že na svého 4nohého kamaráda nezapomínáte.
    Jani, ohromně Ti to slušelo, ale úplně chápu, že jsi ráda, že je to za vámi.
    Martino, přeju Ti, aby se Ti udělalo lépe.
    Veru, chápu, že Tě to svědčení na svatbě zaskočilo. Snad to zvládneš v pohodě i malým.
    tygřímáma   | 26.02.2013 16:27:47 | Reakcí: 3, poslední: 27.02.2013 08:58:44
    Reagovat | Zobrazit reakce | URL příspěvku
  • Jani moc ti to slušelo a gratuluji ke svatbě a přeji do manželského života jen to nejlepší  
    Lillynka   | 26.02.2013 15:42:24 | Reakcí: 2, poslední: 27.02.2013 08:59:16
    Reagovat | Zobrazit reakce | URL příspěvku
    • \
      RE:
      Leni moc dekuju. Mate krasnou loznici. Preju at uz se ti brzy mala princeznicka narodi a je tak uzasna jako Marketka
      antara   | 26.02.2013 18:02:37
      Reagovat | URL příspěvku
      • \
        RE:
        Já děkuju..jsem na to zvědavá, kdy to bude, zatím to vypadá, že se jí v bříšku líbí a nikam se nechystá  
        Lillynka   | 27.02.2013 08:59:16
        Reagovat | URL příspěvku
  • Hned jsem nalistovala fotky. Jani, bylas kraaaaaaasnaaaaaaa nevesta!!! Tesim se na ofiko. A jdu si to precist.
    Terča80   | 26.02.2013 14:53:14 | Reakcí: 2, poslední: 26.02.2013 18:00:58
    Reagovat | Zobrazit reakce | URL příspěvku
    • \
      RE:
      Kraaaaasa, nehty odpoustim :-) Ja na tebe tak myslela. Byly jsme s Di samy, koukaly z okna na tu hruzu a ji povidam "v tomhle se ted jedna teta brodi nekde ve strevickach". Fakt masakr. Jsem rada, ze i Vasik vydrzel a nevyvadel. A zes nebulela? Ja brecim jen na cizich svatbach ta moje me tez nedojala. Jeste jednou hodne stesti!!!  
      Terča80   | 26.02.2013 15:02:56
      Reagovat | URL příspěvku
      • \
        RE:
        To vis abych nebyla krasna, kdyz se na mne kosmeticka s kadernici tak vyradily :) Jinak dekuju, ze jste na me mysleli. S tim pocasim to bylo narocne, ale hlavne, ze jsme to zvladli a nikde nezapadli :)
        Dekuju Teri
        antara   | 26.02.2013 18:00:58
        Reagovat | URL příspěvku
  • Krásné!
    Holky, vy jste se teda vytáhly!
    Krásná nevěsta, krásná psí oslava narozenin (nechápu, jak to někteří odsuzují, my taky každý rok slavíme  )
    a opravdu krásně zařízený bejváček - do toho bych se taky chtěla narodit!   
    JitkaB   | 26.02.2013 14:17:42 | Reakcí: 1, poslední: 26.02.2013 17:58:34
    Reagovat | Zobrazit reakce | URL příspěvku
Vložit příspěvekVšechny diskuze

Poradna

krvacanie

| nany450 | dnes, 15:37
Dobrý den
Som v 9tyzdni už od nejakeho 5týždna tehotenstva krvacam moj gyn.ma poslal do nemocnice na kyretaz lebo,na ultrazvuku neukazovalo nič že by to bolo žive no v nemocnice zistily že,to žije a aj ked to je nechcene tehotenstvo tam sa interupcia nerobi.tak som sla spet za mojim lekarom a on že aby som teda sla do rakuska na interupciu lebo na slovensku mi nespravia nakolko som bola v auguste na interupcii.ale ze v rakusku by mi to spravily no od predvcerajska som zacala velmy silno krvacat a padaju zo mna velmz velke kusi zrazeniny(mäsa).Bola som vecer na pohotovosti a bez vysetrenia ma poslali domov stým že,tam nerobia tu interupciu a ze ak chcem mozem tam 2-3hod cakat na vysetrenie na ultrazvuk a nakonec ma aj tak poslu domov alebo mam ist domov hned tak som sla domov doma som sla hned do sprchy lebo som bola cela od krvi a v sprche mi znovu vypadol taky velkz kus a vela krvi do rana som este krvacala.No od rana krvacam omnoho menej no vsetci mi nadavaju ze si mam zavolat sanitku no momentalne nekrvacam tak silno a nemam ani bolesti ako vcera ked som bola na tej pohotovosti a poslali ma domov tak neviem co mam robit...

Lékař na tento dotaz prozatím neodpověděl.


MUDr. Veronika Ťápalová | Babyonline
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce