Rosalli a boj s nádorem sítnice

O nádoru sítnice, který se, bohužel, nevyhnul ani jejím dětem.

Všechno začalo u mě

Narodila jsem se roku 1982, jako zdravé dítě, zdravým rodičům. Byla jsem druhé těhotenství mé mamky, to první skončilo samovolným potratem.
V průběhu prvního půl roku mého života si okolí i rodiče začali všímat, že hračky a další předměty sleduji příliš zblízka. Navštívili se mnou tedy raději oční lékařku u nás v Prostějově. Té se něco nezdálo, rodičům nic bližšího neřekla a odeslala je se mnou do Fakultní dětské nemocnice v Brně.

Diagnóza a hledání léčby

Tam zněl ortel jasně a nekompromisně. Zjistili u mě oboustranný retinoblastom – nádor sítnice.
Byly dvě možnosti - buď mě zkusí ozařovat, ovšem s velmi nejistým výsledkem, jelikož nemoc už byla v pokročilém stádiu, nebo mě budou co nejdříve operovat, což znamenalo, že mi musí odstranit obě oči – enukleace.
Rodiče nejdřív operaci nechtěli, ale jeden lékař jim otevřeně řekl dost nevybíravým způsobem, že v tom případě se budou dívat, jak umírám, a že je to zvěrstvo, co mi chtějí udělat. Jiný lékař jim později vše řádně a bez emocí vysvětlil a rodiče k operaci svolili.

Pobyt v nemocnici

V nemocnici jsem si pobyla 2 měsíce, v té době samozřejmě sama bez přítomnosti rodičů. Ti však za mnou denně z Prostějova do Brna jezdili a to ke mně ani nemohli přímo, byla jsem přivázaná k postýlce za sklem, abych si nemohla sahat na operovaná místa. Personál je za toto velmi obdivoval – prý kdyby takoví byli všichni rodiče. I ode mě jim patří velký dík.

Život jde dál…

Po této době si mě rodiče odvezli domů a začali jsme se spolu učit žít, tedy hlavně oni se mnou, teď už jako s nevidomým dítětem. To mi bylo asi 9 měsíců.
Život šel dál a v mých 3 letech se narodil bratr, který byl a dosud je zdravý a žádnou takovou nemocí netrpí.
U mě to byla bohužel špatná náhoda, genetická chyba, kterou už tělo nedokázalo opravit.

Školka a škola pro nevidomé a slabozraké

V 5 letech jsem nastoupila do mateřské školky pro nevidomé děti v Brně. Taťka mě tam vozil od pondělí do pátku a na víkendy si mě zase brali domů.
Toto odloučení od rodiny jsem nesla velmi těžce, nikdy se to neobešlo bez pláče.
Bohužel se mi tím spustily migrény, kterými trpím dodnes.
V 7 letech jsem pak začala školní docházku, též do školy pro nevidomé a slabozraké děti v Brně, i tady jsem bývala celý týden a na víkend jsem jezdila domů.
V 10 letech mě rodiče nakonec integrovali do běžné školy, mezi zdravé děti u nás v Prostějově, hlavně proto, že mé migrény se nedařilo ničím léčit a také mě chtěli mít doma. Vedení i učitelky ve škole byly velmi ochotné a zařadili mě do běžné výuky. K tomu jsem však potřebovala některé speciální přístroje, abych mohla psát např. písemné práce a odevzdávat je učitelům v černotisku.
Pomocí médií se uskutečnila sbírka a peníze na vše krásně vystačily. Povinnou školní docházku jsem úspěšně dokončila a dál nastoupila, též mezi zdravé děti na Soukromé SOU Vápenice v Prostějově, obor administrativní pracovnice. Obor mě bavil a v 19 letech jsem absolvovala na výbornou.

Vážná známost

V té době jsem také chodila se svým nyní již manželem.
Seznámili jsme se přes seznamku rádia Rubi, když mi bylo 14 let. Byl to však trochu omyl nebo řízení osudu, protože můj muž byl o pět let starší než já a ozval se proto, že přeslechnul můj věk, jinak by se prý určitě neozval. To podstatné, že jsem nevidomá ale věděl.
Po pěti letech naší známosti, kdy jsem ukončila školu, jsme se zasnoubili a za další rok jsme spolu začali žít samostatně.
Práci jsem bohužel žádnou nenašla, ani s pomocí úřadu práce, takže jsem byla doma.

Mateřský pud se ozývá

Za další rok jsem zatoužila po dítěti, na rozdíl od mého přítele, který si nějak nebyl jistý, jestli děti vůbec chce.
Můj mateřský pud a potřeba byly tak silné, až jsem se z tohoto trápení sesypala. Doktoři nevěděli co mi vlastně je, na nic nepřišli. Pouze na nedostatek hořčíku, draslíku a cukru v krvi. 
4 měsíce jsem nebyla téměř ničeho schopná, ani ven jsem nechodila, měla jsem neustále pocit motání hlavy a slabosti.
V této době přišel přítel s rozhodnutím, že tedy náš vztah posuneme dál a o dítě se zasnažíme. Nijak jsme se na to nesoustředili a nechávali všemu volný průběh. Asi za 3 měsíce po tomto snažení se zadařilo a já byla těhotná, což mě vlastně vyléčilo z mých slabostí a nevolností.

První těhotenství – bude dítě v pořádku?

Za 3 měsíce po tomto zjištění jsme se s přítelem 14. února vzali.
Věděli jsme, že moje nemoc je dědičná z 50 %, ale člověk si raději takové věci nepřipouští a říkala jsem si, i kdyby, v nejhorším bude dítě nevidomé jako já a s tím se dá vcelku normálně žít. To jsem však neměla tušení, co nás čeká…
Těhotenství probíhalo v pořádku bez komplikací. V té době roku 2004 se nedalo žádnou prenatální metodou zjistit, zda plod tuto nemoc získal nebo ne.

Narodil se Lukášek

11. 08. 2004 se nám bez komplikací po vyvolaném porodu narodil syn Lukáš s váhou 3950 kg a mírou 54 cm.
Začali jsme žít běžným rodinným životem, což trvalo 9 měsíců.
Když bylo malému půl roku, poslali nás z důvodu hrozby zděděné nemoci na kontrolu do dětské Fakultní nemocnice v Brně, kde i mě před lety operovali. Tato kontrola proběhla v pořádku s tím, že se máme dostavit za 3 měsíce na další.
Tentokrát už kontrola dobře nedopadla a primářce očního oddělení se něco nezdálo.

Život neživot…

Objednali nás za týden na příjem, kdy proběhlo důkladné vyšetření pod celkovou anestezií. Výsledek zbortil všechny dosavadní naděje, že se nemoc neobjeví. Od této doby začal kolotoč častých vyšetření, lokálních ošetřování nádorů buď kryoterapií nebo laserem.
Za dalších 5 měsíců už tato léčba přestala stačit, nezabírala.
Syn neměl nemoc tak pokročilou jako já tenkrát, proto začali s léčbou a nedošlo hned k enukleaci.
Ve 14 měsících syn podstoupil první blok chemoterapie.
Časté hospitalizace v nemocnici, chvilku doma a zase zpět, to byl od této doby náš život, což vlastně žádný život ani nebyl.

Druhé těhotenství

V roce 2006 kdy se syn střídavě léčil a byl vždy chvíli v pořádku, jsem neplánovaně otěhotněla podruhé.
Lékaři na onkologii ve stejné nemocnici nám řekli, že dnes se tato má nemoc dá léčit, v nejhorším případě, že tedy moje děti skončí jako já nevidomé, v tom lepším případě jim zůstane aspoň jedno oko a mohou vést normální život.
V té době už také genetika pokročila a z plodové vody se dalo zjistit, jestli plod tuto nemoc nese.
Rozhodnutí bylo na nás... Manžel nechal rozhodnutí hlavně na mě, protože já bych musela podstoupit potrat a srovnat se s ním, což jsem si nedokázala představit.
Moje gynekoložka mi dávala dost najevo, že s těhotenstvím nesouhlasí, když se nemoc objevila u prvního dítěte.
Já se rozhodla, že podstoupím odběr plodové vody a na základě výsledků se uvidí, co bude dál a jestli se můj postoj k tomu, že dítě dát pryč nechci, nějak změní.
Výsledky vyšetření ve 20. týdnu bohužel ukázaly, že ani druhé dítě, tentokrát holčička, není nemoci ušetřena.
Můj postoj se však ani tímto zjištěním nijak nezměnil a i muž souhlasil s tím, že se malá narodí.
Od této doby začal se synem do nemocnice na chemoterapie atd. jezdit manžel, doposud jsem v nemocnici byla přijímaná s malým já.

Narodila se Bára

21. 10. 2006 se nám po opět vcelku bezproblémovém těhotenství a přirozeném porodu narodila dcera Barbora s váhou 4200 kg a mírou 53 cm.
Hned 10. den po narození nás poslali do Brna na první vyšetření pod celkovou anestezií. Předpokládala jsem, že nemoc si dá trošku na čas, a že snad prvních pár měsíců budeme trávit doma, tak jako tomu bylo u malého. Výsledek byl ale nemilosrdný - nemoc už se objevila hned po narození.

V nemocnici více než doma

Malá tedy svůj první rok života trávila se mnou střídavě doma a v nemocnici.
Možná si říkáte, jak jsme asi zvládali hospitalizace s dvěma dětmi v různou dobu dle potřeby. Po narození dcery manžel odešel ze zaměstnání, aby mohl jezdit do nemocnice se synem a já zase s dcerou. Takže svým způsobem jsme měli na starost každý jedno dítě.
Doma jsme se tedy spíše střídali, ale často se i podařilo, že jsme byli do nemocnice přijati jako celá rodina. V tom případě jsme dostali svůj pokoj a byli tak aspoň tímto způsobem pohromadě.

Stav Lukáška se zhoršuje

Během tohoto prvního roku, kdy jsme byli čtyřčlenná rodina, museli již synovi enukleovat jedno z očí, jelikož se nemoc i přes několik bloků chemoterapie stále vracela. Mysleli jsme, že už bude klid.
Vždy jsme totiž usilovali o to, aby k enukleaci lékaři přistoupili, aby nebylo jednou pozdě. Na tyto časté návrhy nám bylo stále sdělováno, že v dnešní době se takto nepostupuje, že už to není, jako když se nemoc projevila u mě před dvaceti lety, dnes že se toto léčí dostupnými metodami, chemoterapie radioterapie atd., a že k enukleaci se sahá, až když je oko plně nefunkční tudíž nevidomé, jinak, že je to neetické!
Nemohli jsme s tím nic dělat a museli akceptovat názor očního lékaře, bohužel!
Nakonec se stalo to, čeho jsme se my i onkologové nejvíce obávali, že kvůli nepovolení enukleace včas se nemoc rozšířila.
Projevilo se to po třech měsících, kdy konečně synovi oko odebrali. Nádor začal bujet velmi rychle. Byla nám nabídnuta poslední možnost léčby.
Další chemoterapie, následná transplantace kostní dřeně a nakonec radioterapie. Manžel už s léčbou nesouhlasil, já to ale nemohla nechat jen tak a nezkusit tuhle poslední možnost.

Táta se synem - spolu až do konce

Manžel tedy se synem vším tímto prošel a já osobně věřila tomu, že teď už je to nejhorší za námi. Konečně bude trochu klidu a malý bude moct být s tátou převážně doma, a bude moci užívat těch radostí, jako zdravé děti, výlety, vycházky atd.
Ano, toto období sice nastalo, ale bohužel jen na 2 měsíce. Malý se začal dost zhoršovat, stěžovat si na různé bolesti, byl unavený, přestalo mu chutnat jíst i pít.
V den prvních narozenin dcery jsme tak odjížděli všichni opět do nemocnice, protože i malá měla zrovna nějaké komplikace v důsledku chemoterapie.
To jsme ještě nevěděli, že je tohle poslední týden i když v nemocnici, který strávíme všichni společně. Během tohoto týdne se bohužel prokázalo, že nemoc se před enukleací stačila již rozšířit přes oční nerv do mozku, kde už se nedá léčit. Zasáhla centrální nervovou soustavu, takže syn přestal chodit.
O tom, co následovalo, se raději nebudu rozepisovat. Bylo to jen utrpení, jak pro malého, tak pro nás všechny.
7. 11. 2007, ve svých třech letech a třech měsících Lukášek zemřel.
Já v té době již byla s malou opět doma, manžel zůstal v nemocnici s Lukáškem až do konce. Já se musela postarat o malou, ale i kdyby mě někdo v péči o ni zastoupil, nedokázala bych tam s nimi být. Říkám to otevřeně. Nedokázala bych se se synem rozloučit. Nemohla jsem dopustit, aby mě to složilo, protože tu byla malá, která mě potřebovala. Možná si řeknete, že je to ode mě sobecké a nelidské, nerozloučit se s vlastním dítětem, ale jinak to prostě nešlo. Vím, že by mě tento prožitek zničil a já potřebovala fungovat dál, hlavně kvůli dceři.
Můj muž to ale dokázal, za což si ho velmi vážím a patří mu můj velký dík, že nenechal našeho synka v posledních chvílích jeho života samotného. I jeho však tato životní zkušenost dost zásadně poznamenala.

Přichází manželská krize

Tři týdny po smrti Lukáška nastoupil muž opět do zaměstnání.
V době, kdy byl s námi doma, žádal o příspěvek na péči na syna. Ten mu však nebyl přiznán, takže jsme se odvolávali, vše se táhlo celý ten rok, co byl muž doma. Příspěvek nakonec úřady přiznaly, bylo už ale pozdě.
Po manželově nástupu do práce jsem začala být převážně sama doma s malou, což nijak nepřispívalo k vstřebávání té zlé události. Muž, nejen že trávil dost času v práci, našel si i nové koníčky a doma moc nebýval.
Zpočátku jsem to svým způsobem tolerovala, protože jsem chápala, čím si musel v nemocnici projít, takže jsem mu jeho prostor dávala. Začalo to však přesahovat hranice mé tolerance.
Koníčkům často věnoval volné dny i víkendy, takže např. na vycházky s malou se mnou chodila babička a její manžel, protože já sama ven nechodím, pouze s doprovodem.
Také přišel muž během tohoto prvního roku po smrti syna s návrhem, že bychom asi měli jít od sebe, že bychom se měli rozvést, že je vše špatně atd… Situace se však vždy nějak zklidnila a tímto způsobem – on se svými zájmy a já s malou jsme žili dál.

Rozchod nebo přestávka?

Když tato situace trvala již téměř rok a k žádné změně k lepšímu nedocházelo, přišla jsem s návrhem na rozvod já, tedy spíš jsem dala muži na výběr. Buď se rozvedeme, protože každý stejně žijeme svým životem, já s dcerou a on v práci, nebo se začne snažit opět zapojit do chodu domácnosti a fungování rodiny.
Manžel si vybral rozvod.
Měsíc na to se odstěhoval a žili jsme odděleně téměř půl roku. Byli jsme však v kontaktu a o malou se zajímal.
S vycházkami a nákupy mi stále pomáhala babička se svým mužem. Péči o malou jsem zvládala bez problémů sama. V bytě jsem s malou žila taktéž sama. I o domácnost jsem se zvládala starat bez obtíží, běžný úklid, praní prádla atd…
Tři měsíce po našem odloučení manžel projevil zájem o návrat k nám. Já to však odmítla, jelikož mě v mnoha věcech zklamal a nevěřila jsem, že by se něco mohlo změnit. Měla jsem strach jít znovu do té nejistoty. Týdny plynuly dál. Mezi tím jsem stále jezdila s malou do nemocnice na pravidelná přešetření, i když už v delších intervalech, takže většinu času jsme naštěstí mohly konečně trávit doma. Být s malou úplně sama mi ale nedělalo psychicky dobře. Dříve za námi chodívala moje mamka, která se však po smrti Lukáška začala svým způsobem pomalu hroutit, v současné době na tom není dobře, jak psychicky tak už ani fyzicky. Návštěvy tedy nezvládala, chození na vycházky s námi jako kdysi už vůbec nepřicházely v úvahu.

Návrat manžela

Pak přišel únor, s ním svátek zamilovaných a zároveň 5. výročí naší svatby.
Rozvedení jsme stále nebyli, čekali jsme na předvolání k prvnímu rozvodovému stání.
Den našeho výročí byl pro mě už od rána velmi smutný a vůbec mi nebylo dobře, vše mi bylo líto a hlavně jsem si opět plně uvědomila, co k manželovi cítím.
Druhý den přišel muž na návštěvu za malou a mě nečekaně obdaroval sladkým srdcem, což jsem vůbec nečekala a velmi mě to dojalo. Tím mi dal najevo, že ani jeho city ke mně se nezměnily. 
Asi měsíc poté muž opět zopakoval svou nabídku, že rozvodové řízení zastavíme. Věděl, že se musí v mnoha věcech změnit, že zpět do stejných kolejí už nepůjdu.
A jak to tedy dopadlo?
Po mnoha úvahách, pocitech a myšlenkách jsem sesbírala potřebnou odvahu a manželovi dala poslední šanci, aby mi mohl dokázat, že změny u něj nastaly. Že si za dobu odloučení uvědomil, co je pro něj důležitější, jestli volnost a koníčky nebo já a dcera.
Jestli jsem udělala dobře, to ukáže teprve čas, ale udělat jsem to prostě musela, cítila jsem to tak. Zatím se taťka snaží, tak doufám, že mu to vydrží a nejlíp už napořád!!!

Další dítě už ne

Možná se zeptáte, zda plánujeme Barborce pořídit sourozence. Určitě ne, po zkušenostech, které s dětmi máme, bychom do toho znovu nešli. Navíc by to bylo možné už jen umělým oplodněním za asistence genetiky.
Po druhém porodu mi totiž lékaři u nás v porodnici, hlavně pan primář dost nevhodným způsobem doporučil sterilizaci. Navrhl mi to při velké vizitě, kdy byl pokoj plný dalšího personálu a řekl, že tento zákrok u mě považuje za velmi vhodný. Kdyby za mnou přišel, třeba sám a podal to trochu jinou formou, bylo by to pro mě určitě snazší. Připadala jsem si jako nějaký odpad, někdo kdo nemá právo mít děti.
K zákroku jsem nakonec svolila, ale dost jsem to obrečela a trvalo mi celý rok, než jsem se s tím smířila a dokázala o tom mluvit, aniž bych musela zadržovat slzy. Teď už to nebolí a jsem s tím smířená.
Jak bude můj životní příběh pokračovat, ukáže jen čas!

Dodatek – Bára:

Dcera je v současnosti již rok a půl bez chemoterapie, celkem podstoupila 8 bloků.
Od enukleace levého oka, kterou již také musela podstoupit, uběhlo 14 měsíců. Pohled na svět jen jedním očkem ji ale nijak neomezuje.
Nové ložisko se naposledy objevilo 3 měsíce po enukleaci v pravém oku, kde se ho však povedlo zničit jen lokálním ošetřením. Je tomu již také téměř rok.
Nemoc se u Báry díky včasné enukleaci nerozšířila, tak jako tomu bylo u syna.
S manželem i onkology jsme přesvědčeni, že i Lukášek by tu byl dnes s námi, jen kdyby nás oční lékaři vyslyšeli včas.  Snad už se u dcery, v nejhorším případě kdyby nemoc opět zaútočila, bude postupovat rychleji a razantněji než u syna. Ten měl za sebou celkem 15 bloků chemoterapie, následně transplantaci kostní dřeně a nakonec 25 dávek ozáření – radioterapie. Nemoc byla bohužel silnější. Snad tedy aspoň Bára bude mít více štěstí! Zatím to vypadá nadějně. Interval mezi kontrolami se prodloužil v současnosti na 3 měsíce.

Dle příběhu Rosalli připravila Věra Tautová.

Rosalli na nás nezapomíná a čas od času o sobě dá vědět. Bára je v pořádku a v září se chystá do školky.

http://www.babyonline.cz/diskuzni-klub/baby-aktualne?site=1067

Diskuze » Poradna »
Sdílejte článek
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek

Související články

Rosalli a boj s nádorem sítnice - diskuze

Vložit příspěvekVšechny diskuze
  • až dnes
    ...jsem si přečetla tvůj příběh,je to hrůza,ale jedno vím určitě jsi správná maminka a skvělá žena...Hodně sil a zdraví hlavně Tobě a Barunce.      Obdivuji tě moc
    Janinka117   | 20.08.2010 18:35:01
    Reagovat | URL příspěvku
  • Hrozně moc Tě obdivuju, i za to, že ses o tenhle příběh dokázala podělit s ostatními. Měly by si ho přečíst všechny, co si pořád naříkají, že jim něco chybí, tu peníze, tu hadry nebo podobně rozmařilosti. Z těch příběhů se mne nejvíce dotknul příběh Muchomůrky a dnes mi nad tím vaším znovu ukápla slzička... Ať už se vám daří jen a jen dobře, ze srdce přeje Mrkvička
    mrkvička   | 15.05.2009 20:35:08
    Reagovat | URL příspěvku
  • taky nějak postrdám ty správná slova co k tomu říct.......popravdě je mi z toho moc smutno,tak držím pěstičky aby alespoň malá byla ,,zdravá"   
    Pajdíček   | 15.05.2009 14:36:39
    Reagovat | URL příspěvku
  • marne hledam slova kterymi bych reagovala na vas smutny pribeh.Klanim pred tebou a opravdu si neumim tohle vse predstavit...aspon at Barunka uz je "zdrava"       
    versacek   | 14.05.2009 19:07:22
    Reagovat | URL příspěvku
  • To je tak strašně smutný příběh,že ani pořádně nevím jak a co napsat,někdy jsou slova prostě zbytečná.Lukášek je v nebi a Barunka má tu nejstatečnější maminku,jakou mohla dostat.Kéž u tebe bude tvůj muž stát a být ti oporou a pomocí v dalším životě a budeš moct jednou říct,,teď jsem šťastná,, 
    lucie73   | 13.05.2009 22:00:11
    Reagovat | URL příspěvku
  • Jsi ohromně silná ženská. Kolik toho máš za sebou a že to muselo být moc těžké období. Strašně mě mrzí, že lékaři se nedokázali rozhodnout včas v případě Lukáška - ta bezmoc musela být šílená a hlavně bych měla neskutečnou zlost a vztek.
    Aspoň, že u Báry tomu bylo jinak. Věřím, že malá už bude v pořádku, že se nemoc podařilo zlikvidovat a že teď už se vám strasti vyhnou. Držím palce, aby i manželství krizi definitivně překonalo. Drž se!
    nadule1   | 13.05.2009 21:58:44
    Reagovat | URL příspěvku
  • Pri cteni pribehu jsme mela oslova spadlou celist. Tolik narocnych situaci a utrpeni a tolik energie, ktere jsi musela vydat.Opravdu jsi moc silna a moc me mzi vse s Lukaskem - nemam vhodnych slov jak to rict.
    Preju ti aby mala byla uz zdrava a aby jste dokazali i zazehnat manzelskou krizi - precejenom jste toho ustali i hodne spolu tak je snad na cem stavet.
    Proste co nejvic stesticka aspon do budoucna 
    janney   | 13.05.2009 20:43:01
    Reagovat | URL příspěvku
  • Děkuji!!!
    Milé holky, všem vám které jste mi tu napsaly nebo ještě napíšete svou reakci na můj příběh moc a moc děkuji za projevená přání všeho dobrého, za vaši podporu a pochopení které mi tu dáváte na jevo. Vaše přání mě moc zahřála u srdíčka. Ještě jednou moc děkuji! Zdraví vás Lucka
    Rosalli   | 13.05.2009 20:37:44
    Reagovat | URL příspěvku
  • Milá Lucko,o tvé krizi s manželem jsem si taky četla v diskuzi,ale to ostatní.....
    neumím si představit kolik bolesti jste si museli vytrpět,jak velkým smutkem si museli projít   A chápu proč ses nemohla rozloučit se synem 
    Jsi neuvěřitelně silná žena   a věřím že už sis svůj díl neštěstí a smutku vybrala a teď už čeká Tebe i Tvou rodinu jen láska ,radost a hlavně zdraví!!!Držím palečky      
    Small   | 13.05.2009 20:25:27
    Reagovat | URL příspěvku
  • Máš hodně životní síly, mnohem víc než většina ostatních. Je to dar za který jsi musela hodně zaplatit. Věřím, že už se vám budou dít jen pěkné věci, moc vám to přeju.
    Hela   | 13.05.2009 18:20:27
    Reagovat | URL příspěvku
Vložit příspěvekVšechny diskuze

Poradna

Dobrý den, s partnerem jsem měla první pohlavní styk před měsícem ani ne měl kondom a neudělal se do mě. Durhý pohlavní styk s partnerem,měl kondom a pro jistotu se neudělal. Pak došlo k mazlení, penis do mě nezasunul ale jen mi přejížděl penisem od po klitorisu po otvoru pochvy(ale nezasunul) to se také neudělal. Před týdnem o víkendu. Všechny styky co jsem s ním měla nebyl ani pořádný sex bála jsem se docela tak to do mě ani moc hluboko nezasunul. Už měsíc jsem nedostala měsíčky. Mám se začít strachovat ? Mám si udělat test nebo zajít rovnou k doktorovi ? Je mi 15 let. Je to ode mne nezodpovědné ale nevím kam se mám obrátit

Lékař na tento dotaz prozatím neodpověděl.


MUDr. Veronika Ťápalová | Babyonline
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce