Val.J35 a její „stádo“ (Jak neplodná žena dvakrát otěhotněla)

Myslím, že z diskuzního klubu všechny dobře známe Val.J35. Její příspěvky jsou – minimálně pro většinu z nás – velmi zábavné, psané realisticky a přitom nesmírně poutavé. Proto mi doufám odpustíte, že tentokrát budu v článku používat její přímé citace. Nesvedla bych tak trefně vyprávět některé momenty. 

Jitka je z Prahy a s manželem mají dvě děti. Jiříka, který se narodil 9. 4. 2007 a Jitušku, která se narodila 23. 3. 2008. Pozornější čtenáři si už teď všimli, že se děti narodily velmi brzy po sobě a ti, kteří Jitku trochu znají dokonce ví, že je to v podstatě zázrak...

Vraťme se ale na začátek příběhu. Když se Jitka seznámila se svým manželem, šlo spíše o nezávazný vztah. Děti tenkrát vůbec neřešili. Proč? Protože je Jitka podle slov doktora mít nemohla a její manžel je nechtěl. Co se ale nestalo... Po půl roce známosti Jitka zjistila, že je těhotná. Zatímco ona váhala, tak její (tehdy budoucí) manžel to neřešil. Dítě bude. A byla i svatba. Jitka se vdávala ve třetím měsíci a začali řešit zaopatření miminka.

První porod – Jiřík

Jitčin porod byl jedno velké překvapení. Nejlepší bude, když vám bude ponechána příležitost přečíst si její vlastní popis:
„Nejdříve mě gynekolog podle posledního ultrazvuku posunul termín o měsíc dřív, takže v porodnici mě nechtěli do poradny. Nakonec jsem šla do poradny 7. 4., tam spočítali, že jsem 36. týden a pozvali mě na příští týden. 9. 4. ráno mě začala odtékat plodová voda, jela jsem do porodnice, ale neměla žádné bolesti. Po vyšetřeni mě dali na porodní sál, ale stále jsem se neotvírala. Po 12 hodinách, kdy stále průběžně odtékala voda, jsem dostala antibiotika a říkali, že ráno vyvolají porod. Okolo 20. hodiny jsem dostala bolesti a začala se otvírat. Jirka se narodil v 23.02 a nejvíc mě pobavila porodní zpráva. Narodil se podle ní v 39. týdnu. Ať je porod jakýkoli, za ten zázrak, co vám pak podají podržet, to stojí.“

Druhé těhotenství

Prognóza doktorů byla při prvním těhotenství jasná: je zázrak, že to dítě máte bez léčby. Přesto Jitka nenechala nic náhodě a vybrala si po šestinedělí antikoncepci Cerazette. Zase se jí dostalo ujištění, že pro ni je vlastně zbytečná. A ejhle – Jiříkovi nebyly ještě ani 3 měsíce a Jitce se podařilo podruhé otěhotnět. Že se něco děje, začala tušit začátkem srpna 2007, kdy jí vynechala menstruace. V diskuzním klubu se řešily možné příčiny a padly i názory na možné těhotenství, většina se ovšem přikláněla k názoru, že to budou hormony... O těhotenství Val nechtěla ani slyšet. Objednala se k lékaři, ...a o týden později už měla těhotenství potvrzené od lékaře.  Byla ve druhém měsíci. A tak museli s manželem vyřešit, co dál. Oba byli v šoku a není se čemu divit. Jaká je asi pravděpodobnost, že žena, která má od lékařů potvrzeno, že je de facto neplodná, otěhotní a to ještě přes použití antikoncepce? 
Ani Jitka ani její muž si nedovedli představit mít děti takhle brzy po sobě, zároveň ale ani jeden z nich nechtěl vyslovit slovo „potrat“. Kdo z vás v tu dobu byl tady na BOL, tak ví, jaká vlna podpory se objevila. Rozhodnutí bylo ale samozřejmě na rodičích. Po zvážení všech faktorů se rozhodli pro variantu, že Jiřík bude mít sourozence. Jak tenkrát napsala Jitka: „Když už se stalo, asi bude dobré to tak nechat. Začínám tvrdit to, co jsem vždycky tvrdila u psů – kde se nažere jeden a má se tam dobře, tak tam se dva zvládnou také.“ 

Po celém tom rozhodování si Jitka začala těhotenství „užívat“. Začátkem října musela na odběr plodové vody, protože jí nedopadly dobře výsledky krevních genetických testů (tzv. tripple test). Když se konečně dovolala na výsledky, dozvěděla se pouze, že je mimi snad v pořádku, ale že to nemohou říci s jistotou, neboť plodová voda byla kontaminována Jitčinou krví. Nebudu vás už víc napínat, naštěstí výsledky dopadly dobře a Jitka se tak na konci října  dozvěděla nejen, že je mimi zdravé a v pořádku, ale hlavně, že to bude holčička. 
A celou tuhle proceduru – kdy by se měla nejvíc šetřit – Jitka strávila balením celého bytu, protože se právě stěhovali. 
Další věc, která mě velmi zaujala, byl popis symbiózy mezi oběma dětmi – tedy Jituškou v bříšku a Jirkou. Jakmile Jiřík začal plakat, mimi začalo kopat. Podle slov Val se jednalo vysloveně o přímou úměrnost – čím víc Jirka řval, tím víc mimi kopalo. 
Během druhého těhotenství čas Jitce dlouhou dobu utíkal velmi rychle. Tak rychle, že nestíhala ani navštěvovat svého gynekologa. Tedy né, že by tam nechodila vůbec, ale většinou dorazila s nějakým tím zpožděním. Nejlépe asi situaci vystihla Jitka sama: „Snad na další kontrolu nezapomenu a do porodu tam ještě dorazím.“ A dorazila. Na další prohlídce („skluz jen jeden týden, lepším se“) už doktor navrhl mateřskou. Jitka ještě usmlouvala, že 6 týdnů před porodem stačí. Nebýt doktora, ani jí nedocházelo, jak rychle se porod blíží. „Teď mě budou čekat prohlídky v nemocnici a pak už jen samá pozitiva (porod, 2 mimina v bytě atd.).“
A jak celé těhotenství celkem uteklo, tak se konec vlekl... Jitka si kolikrát moc přála, aby už porodila. Těch posledních zhruba 6 týdnů bylo dlouhých. Měla pocit, že jí všechno bolí, braly jí křeče, do toho kopalo mimi a Jirka byl protivný, že ho mamka nechtěla moc chovat... První termín měla Val 9. března – druhý 23. března 2008. 
Ještě 20. března byla Jitka v poradně v Podolí. Dělali jí ultrazvuk, kde miminko přeměřovali, zjistili, že má kolem 3200 g a je v pořádku. Hlavičku nemohli najít s tím, že už je v pánvi. Sestra v poradně po Val chtěla výsledky z vyšetření těhotenské cukrovky, na které ovšem Jitku její gynekolog neposlal ani při jednom těhotenství. Nicméně jí aspoň dala štos žádanek na krev – kvůli protilátkám. Jitka s tím šla nejdříve k lékaři, který jí je zase hned odebral s tím, že už je to zbytečné, že se to stejně do porodu nestihne. Řekl, že se počká ještě týden a pokud nic, tak by se porod vyvolával. Jitčin manžel na to reagoval prohlášením, že mají divné děti: „Jeden se na svět dere a druhý na to s...“.

Druhý porod – Jituška

I vyprávění o druhém porodu nechám čistě na Val. 
„To, co zde popíšu, překvapilo i mě, o porodní asistentce ani nemluvím.  23.3 jsem se ráno probudila s tím, že mě trochu píchá dole v podbřišku. Nic závažného a celkem brzy to přešlo, jen jsem měla takový divný pocit. Vzhledem k tomu, že jsem byla objednaná na 10. hodinu do Podolí na monitor, nijak jsem to neřešila, jen jsem dožehlila pár věcí na malou a zabalila si konečně tašku do porodnice. Na 10. hodinu jsem odjela na monitor, kde řekli, že vše je v pořádku a pokud něco cítím (jakési dloubání zhruba po 50 - 60 minutách), můžou to být poslíčci a přijet mám, až budu mít kontrakce po 5 minutách. Spokojeně jsem odjela domů a fungovala jako vždy. Okolo 15. hodiny jsem zkonstatovala, že mě začínají bolet záda a dloubání mám tak po 20 minutách, takže možná to poslíčci nebudou. Zabalila jsem Jirku, dala si sprchu a odjeli jsme ke známým, co slíbili, že ho během porodu ohlídají. Nijak jsem nepospíchala, vyšiloval akorát manžel a vyhrožoval, že porodím v autě. U kamarádky jsme dali kafe, pokecali, a když jsem spočítala, že teď už je to asi 5 minut, vyrazili jsme do Podolí. Tam mě hodili na monitor a to už začalo být zajímavý, protože vleže jsem to nějak cítila víc a intervaly se zkracovaly. Nakonec doktor dospěl k názoru, že budu rodit (bylo 18.20) manželovi řekl, ať si zavolá tak za 2 hodinky a já šla na porodní sál. Už když jsem tam přišla, měla jsem pocit, že kontrakce mám nepřetržitě, takže převléknout se do košile začal být problém, ale všichni okolo byli v klidu. Porodní asistentka mě doporučila záchod a sprchu s tím, že pak uděláme porodní přípravu, takže jsem odešla na záchod a tam se spustila plodová voda. Jen jsem vyjekla a na její dotaz, co jako je, jí říkám, že už teda rodím. Moc mi to nevěřila, ale odvedla mě na lůžko a řekla, ať zkouším zatlačit. Tak jsem zatlačila a na její povel "přestaňte" jsem zkonstatovala, že to už nejde. Zatlačila jsem ještě jednou a cítila, jak jde miminko ven. No stihla jí aspoň chytit. Takže malá se narodila 18.54 bez jakékoli přípravy, já bez nástřihu a ani mě nepotrhala. Měla 49 cm a 3230 g, takže zas tak malé miminko to nebylo. Takhle rychlý a pohodový porod bych přála všem.“

A jak se dají zvládat dvě takhle malé děti?

Odpověď jsem našla u Jitky v blogu, kde také najdete celý článek. 
„Tak je to už 6 měsíců, co se narodila Jituška a já se tím dostala k počtu 2 mimin v domácnosti. No a teď, protože oba spí (a já doufám, že až do rána budou), přemýšlím, jak se to dalo vlastně zvládnout.
Po 14 dnech mám už zcela jasno. Buď zredukuju představy o péči o děti, nebo se zblázním. Vyhrává varianta č.1. A já najednou zjišťuji, že to jde.

Několik důležitých bodů: 

  • děti musí být nakrmené a přebalené
  • není tak nutné, aby byli úplně čistí, je zbytečné je převlékat víckrát než 2krát za den.
  • pokud se věnuju jednomu a druhé řve, tak má prostě smůlu, musí počkat.
  • je úplně jedno kdy vyluxuju, vyžehlím, umyji nádobí atd. Ono to nikam neuteče, děti mají přednost.
  • když náhodou spí oba, je dobré si lehnout taky. Nikdy nevíte, kdy se vám znova podaří urvat trochu spánku.
  • pokud si batole vymyslí nějakou zábavu, která neohrožuje jeho život, je dobré nechat ho být. Máte chvíli klidu.
  • úklid se dá pojmout i tak, že večer naházíte hračky do dětského pokojíku a zavřete dveře. Stejně je ráno zase rozmetá po celém bytě.
  • vždy to chce zachovat klid. Nikdy  není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř.
  • zvěte jen návštěvy, co mají dobré nervy a nemůže je rozházet pohled na psa i dítě oslintávající stejnou hračku, na mimino, co se plazí pokojem jak indián a v závěru jim tu hračku ukradne atd.
  • pokud se obě dítka nacházejí v pokojíčku a neozývá se tam odtud řev, je dobré tam moc nechodit. Co kdyby si vás všimli a začali něco chtít.


Tak takhle jsem se dožila 6 měsíců své dcerky. Přiznávám, teď už je to daleko lepší. Oba prospí celou noc, oba chodí spát na 2 hodinky po obědě, Jirka už začíná s Jituškou komunikovat a ona mu to vrací, dokonce to vypadá, že se ho snaží dohnat aspoň v pohybu. Já už nejsem tak uštvaná a chvílemi se i cítím jako člověk. Tak teď počkám, jak se vyvine dalších 6 měsíců. Ale myslím, že už může být jen líp.“

Když byly Jitušce zhruba 4 měsíce, začala Jirku velice zajímat. Chodil si k ní sednout, někdy i lehnout a „povídal“ si s ní. Jituška se mu odměňovala úsměvem, kdykoli ho viděla a vydáváním různých radostných zvuků. Jirka chodil Jitušku i pusinkovat – zcela spontánně. A dokonce se s ní ochotně o vše rozdělil. 
A od září bydlí Jituška s Jiříkem v jednom pokoji. Před usnutím a hlavně po probuzení si spolu "povídají", takže Val budí spokojené zvuky dětiček.

Brigáda

Aby Val pomohla rodinnému rozpočtu, vzala brigádu u koz a ovcí. Tato – řekla bych v hlavním městě celkem nevídaná brigáda – s sebou přinesla spoustu veselých historek, z nichž si dovolím pár citovat.

Kozy a šípky

„Včera došlo k nejhoršímu, očkovaly se kozy. Plán byl celkem jednoduchý, přehnat celé stádo do statku do malé ohrady, tam pochytat, naočkovat a zahnat zpátky. Veterinář měl i s pomocníkem dorazit odpoledne, tak jsem ráno vyrazila ty kozy přehnat. S kbelíkem zrní jsem otevřela ohradu, říkám "holky jdeme" a ony šly. Bohužel na úplně opačnou stranu než já. Celkem rychle jsem pochopila, co se děje. Asi 200 metrů za ohradou je stráň a na ní rostou šípky. No a ty mlsný potvory se vydaly k nim. Samozřejmě v sobotu dopoledne je tam okolo spousta lidí na procházce, takže abych zachovala tvář, vydala jsem povel "kozy jděte k šípku" a tvářila se, že jsem vlastně nic jiného ani nechtěla. Dorazili jsme ke stráni, kozy se rozptýlily a já jen přemýšlela, jak svolám 30 koz a dostanu je tam, kam potřebuju. No strávili jsme tam skoro 2 hodiny za blbého dotazu kolemjdoucích typu "oni ty kozy utekly?" Všechny jsem ujistila, že néé, že jsou na šípkách schválně, protože je to zdravý. Po 2 hodinách kozy přeply z programu šípky na program zrní a byly ochotný jít se mnou. Takže jsem stihla ty bestie zavřít, odjet domů, nakrmit a odložit děti a těšila se na odpoledne. U ohrady jsme se s veterinářem setkali v 15 hodin. A musím říct, kozy nezklamaly. Pomocník se tvářil, že kozu viděl tak maximálně na obrázku, nechápal, proč mají rohy (jak jsem pak pochopila, byl to nějaký mentál, co v rámci jakéhosi programu "pracoval") a veterinář vznášel blbé dotazy, jak udržím ty kozy, až je bude očkovat. No já celkem jednoduše. Prostě jsem vzala psí vodítka, jedno zalasovala okolo krku a kozu přivázala k ohradě, druhým jsem zalasovala zadní nohu a zvedla jí. Koza na 3 nohách toho zase tolik nedokáže. Na tupý pohled veterináře jsem prohlásila, že kovbojové tohle s krávama dělají běžně a podle mě je rozdíl mezi kozou a krávou jen ve velikosti. No těch koz jsme naočkovali přesně 11. Pak ten tupý pomocník špatně zavřel ohradu a celé stádo naštvaně vyrazilo ven. Doktor prohlásil, že očkování je jakási blbost ze zákona, že to snad brzy zruší, zapsal, že napíchal všechny a odjel. No a mě se kupodivu podařilo milé kozy ukecat, aby se vrátily do svého domova. Největší radost z toho dne měl asi Jirka - kdy jindy se mu podaří se skoro celý den někde plácat a být tak krásně špinavý.“

Je dobré míti za kamaráda politika

„A to i v případě, že jste ovce nebo koza. Tak od začátku. Kozy se popásají u Milíčovského lesa, ovce asi 3 km od něj, což znamená, že jsou na Opatově na sídlišti. Práce by s nimi nebyla tak hrozná, v podstatě jen ráno a večer nalít vodu a zkontrolovat ohradník a jednou za čas postavit nový a nějak je tam přehnat. Ovšem včera jsem si večer užívala. Začalo to v 16 hodin očkováním koz, docela dobrá zábava. Na ulovení mají ty kozy ohradu docela velkou, přivolání nemají a spolupracovat odmítají. Nakonec se po 2 hodinách zadařilo, veterinář odjel a já si říkala, že teď už jen vodu tupým ovcím a jedu domu. Zadařilo se, před 19. hodinou jsem byla doma s úplně utahaným Jirkou (to je výhoda, on se tam krásně unaví a od té doby, co dostal ránu, už ani neleze na ohradník). Už při nástupu jsem byla upozorněna na 2 ovce a 2 kozy, které jsou osobními přítelkyněmi Béma. Takže ty to mají na dožití, dokonce by se k nim volal veterinář, pokud by jim něco bylo. Před 20. hodinou telefon, ovce běhají po sídlišti. Tak jsem skočila do auta, jedu tam cca za 10 minut se nestačím divit, oni už tam byli měšťáci. Jak mně vysvětlili, mezi ovce vlítl pes, tím prorazili ohradu a oni shánějí tu ženskou se psem, protože úřad na ní může podat trestní oznámení. Takže chodili dům od domu a nakonec jí našli. Nikdy jsem neviděla naši policii takhle rychlou a pracovitou. Jak dlouho trvá, než dojedou například k bouračce? Větší problém byly ty pitomý ovce. Jsou to nějaký Romanovský ovce a mají jednu skvělou vlastnost, nezdrhají ve stádu, ale každá sama za sebe. No fakt je, že policajti i ochotně naháněli, takže za hodinku byly ty potvory všechny zpátky. Jen jsem fakt zvědavá, jak já je budu přesouvat ty 3 km na zimu ke kozám.“

Není ovce jako ovce

„Ovcím jako celku říkám tupá ovec, ovšem musím přiznat, že se tam vyskytují jedinci s vlastním názorem. O svém oblíbeném beranovi nemluvím, to je pěkná potvora, se kterou bych nedoporučila kamarádit, ale mě má kupodivu docela rád. Kdo mě ovšem vytáčí při každém přehánění, je ovce, co jí říkám Sněhurka. Na rozdíl od ostatních má skoro úplně bílou hlavu (tím je rozlišitelná na první pohled) a nemá se ráda s beranem. Nevím, co si provedli, ale fakt se moc nemusí. Tím pádem při každém přehánění jde beran a stádo celkem se mnou, jen Sněhurka ještě s jednou kamarádkou jdou zásadně jinam. U té druhé jsem si jistá, že to dělá buď z kolegiality, nebo to bere jako dobrý vtip. Takže včera klasická situace, celé stádo v nové ohradě, jen Sněhurka s kámoškou úplně jinde. A nechtěly se nechat ukecat ničím. Né, že by utíkaly daleko, motaly se tak okolo 20 metrů od ohrady, ale dovnitř tedy prý nepůjdou. To už nevydržel manžel, který s námi o víkendu jezdí. S nadávkami, které nejsou moc publikovatelné, po ní skočil, chytil jí a zalehl. Fakt je, že jediné, co mě napadlo, je vzít vodítko a do ohrady jí odvést. Takže jsem jí hodila smyčku okolo krku, manžel z ní slezl a já naivně myslela, že půjdeme. Chyba! Sněhurka prohlásila, že nemá nožičky, zatáhla podvozek a nechala se vláčet jak sáně. Je fakt, že jí to po tý vlně docela klouzalo, jen mě s tím škrťákem okolo krku začala lehce modrat. No těch 20 metrů přežila a myslím, že nakonec byla ráda, že je v ohradě a vypuštěna volně. Jo a ta druhá bestie šla celou dobu vedle ní a se zájmem na to koukala. Manža prohlásil, že ovce by se měly střílet a ještě večer si stěžoval, že ho bolí ruka.“

A jako perlička nakonec Pár dobrých hlášek

  • „Co já si při své práci vyslechnu, to je občas neuvěřitelné. Tak se s vámi trochu podělím.
  • Prosím vás, snad nepoženete ovce přes tu silnici? (silnice byla v cestě, lítat ovce ještě neumí).
  • "Přeci ty zvířata nemůžou okusovat keře, kde budu sbírat šípky?" (to netuším, ovcím a kozám moc chutnají). 
  • "Koukám, jak jim tady každý něco nosí, mám doma takové hezké odřezky z vepřového, taky jim je donesu." (chudáci ovce, masožravý fakt nejsou). "Zavolám na vás policii, vždyť ty zvířata ohrožují lidi" (při přehánění do nové ohrady).
  • "Ty zvířata by se měli zakázat, určitě roznášejí nemoci"(pravila ženská krmící v parku hejno holubů).
  • "Co jste to za matku, to nevidíte, že ten pes vám pokouše dítě? Měli by vám ho odebrat" (Jirka si hrál s Gerou hru na honěnou).
  • "Přeci tak malé dítě nemůžete pouštět mezi ovce. Vždyť jsou nebezpečný" (To se Jirka bavil tím, že vlezl za mnou a cpal jim jablka).
  • Musím říct, že to je jen malá část blbostí, co si vyslechnu. Ale jsou nezapomenutelný.“

Bohužel historky od koz a ovcí už nebudou, protože Val s nimi skončila. Zvyšování požadavků ze strany šéfa už bylo neúnosné, neboť představovalo práci pomalu na celý den.

Na závěr ještě pár dotazů on-line na Jitku:

Jak spolu vycházejí Jiřík s Jituškou? Pořád jsou velcí kamarádi? Už vymýšlejí lumpárny spolu?

Jirka si s Jitkou hraje, spolu vymýšlejí spoustu lumpáren (Jirka otevře dveře do ložnice, oba tam vniknou, Jirka zabere naší postel a brání jí před Jitkou, děsně je to 
baví. Nebo mezi dobré zábavy patří posílat si dveře. Hra končí, pokud si tam 
jeden z nich skřípne prsty).
Bezvadný jsou také ve vaně, kde se polévají vodou, stříkají na sebe a jeden druhého se snaží utopit. Ještě, že jsem je od malinka učila dávat hlavu pod vodu. Už se samozřejmě i hádají o hračky a občas si i nadávají.

Jak jsi vlastně narazila na brigádu u ovcí a koz? Měla jsi už dřív zkušenosti s hospodářskými zvířaty?

Co se týká koz, ovcí a ostatní havěti, tak zkušenosti jsem neměla žádné. Prostě s tím přišel známý, že slyšel, jak shánějí pasáka. Tak jsem to zkusila. Nikdo se mě neptal, jestli to umím, jediný dotaz byl, jestli mám maturitu.

Jitko, už víme, že máš novou práci? Jakou a jak jsi ji sehnala?

Hlídání se psem byla práce, kterou jsem brigádně dělala ještě před 
narozením dětí, takže jsem jen prostě zavolala bývalému šéfovi. Vždycky jsem 
psa měla, takže hlídám se svým, i když v současné době naše 9měsíční štěně je 
"doopravdy bojové". Ale je velké a černé, to bohatě stačí.

Co na Tvou první 24hodinovou směnu říkal manžel?

Vzhledem k tomu, že manžel už od narození Jirky se k tomu staví tak, že děti jsou naše a věnuje se jim v rámci možností maximálně, není tak velký problém mu je nechat. Jen 
někdy lehce nezvládá organizačně, 2 děti už jsou přesila. Ale stačí manželka 
na telefonu a vše jde vyřešit. Na závěr jen musím přiznat, že si svého manžela 
vážím. Chápe, že doopravdy nejsem na dovolené, neřeší, jestli stihnu uvařit a 
uklidit než dorazí z práce, pomáhá s dětmi i v domácnosti. A vzhledem k 
tomu, že oba máme lehce ujetý smysl pro humor, tak je u nás docela veselo a i 
krize řešíme s nadhledem.

Fotografie Val.J35 naleznete v jeji fotogalerii: http://blog.babyonline.cz/jak-to-vidim-ja/fotogalerie/

Připravila: Naďa Barochová

Diskuze » Poradna »
Sdílejte článek
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek

Val.J35 a její „stádo“ - diskuze

Vložit příspěvekVšechny diskuze
  • Jituš, tvé příběhy o zvířátkách jsem znala z diskuzí, ale takhle schrnuté nemají chybu. Utírám si slzy od smíchu. Začátky s dvěma dětmi nebyli asi jednoduché , ale zvládla si to s noblesou sobě vlastní   
    Ady.S   | 27.02.2009 18:01:20
    Reagovat | URL příspěvku
  •     tak jak jsem si u jinych pribehu pobrecela tady jsem se zasmala vim ze urcite chvile nebyli jednoduche ale obdivuji tvuj humor a nadhled ktery mas, co ja bych za to dala:-)mas nadherne kouzelne deti:-))myslim si ze je dobre ze je mezi nimi tak malej vekovej rozdil urcite si budou lip rozumet a myslim si ze se v zivote nebudou nudit     
    mimka   | 26.02.2009 23:00:43
    Reagovat | URL příspěvku
  • řekla bych že v tvém případě je úplně jedno co děláš,protože je to vždycky sranda,přeju ti ať ti optimismus,humor a nadhled vydrží a jsi pořád s námi na Bolu protože to občas všichni potřebujeme slyšet,že je život sranda! 
    lucie73   | 18.02.2009 21:46:22
    Reagovat | URL příspěvku
Vložit příspěvekVšechny diskuze

Poradna

Krvácení mimo cyklus

| Galeko | dnes, 15:59
Dobrý den, je mi 21 let. Beru pravidelně antikoncepci Belanette. Vždy jsem měla pravidelný cyklus. Tento měsíc jsem začala mírně krvácet týden před očekávaným příchodem menstruace. Probíhá mírná bolest, stejná jako předmenstruační bolesti. Začala jsem poslední měsíc často cvičit, mohlo by to mít spojitost? Je nutné navštívit lékaře?
Moc děkuji

Lékař na tento dotaz prozatím neodpověděl.


MUDr. Veronika Ťápalová | Babyonline
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce