Multifunkční žena

Můj příběh bude asi hodně dlouhý, ale ráda bych se podělila o své zážitky, zkušenosti, trápení i radosti. Než začnu popisovat, předem Vám odtajním jaké mám funkce : manželka, matka, kojná, studentka, uklizečka, kuchařka, podnikatelka, manažerka, školitelka = 9 funkcí – aleluja, ale zvládat se do dá – kupodivu. :-)

Myslím, že by bylo nejlepší psát o každé funkci zvlášť, ale pojmu to z celkového pohledu a vynechám starosti ohledně dětí, jinak by tenhle příběh měl asi rekordní délku. Vyberu Vám ty nejtěžší a nejzajímavější okamžiky mého multifunkčního období.

Předem jen musím říct, že ač se bude zdát, že jsem zažila hodně smutných věcí, musím říci, že tomu tak není a bylo mezitím i plno nádherných dní.

Manželství a první syn

Celý příběh začíná v lednu roku 2005. V té době jsem byla studentkou čtvrtého ročníku gymnázia, čekala mě maturita a bylo mi 19 let.  Člověk by si řekl, že mám na všechno ještě hodně času, ale opak byl pravdou. V té době jsem zjistila, že s přítelem Jirkou čekáme miminko.  Musím říct, že jakmile mi to řekli, tak jsem věděla, že pokud mě rodiče nezabijí :-), tak si miminko určitě nechám, i když jsem měla ambice jít na vysokou školu. Jirka se k tomu postavil naprosto úžasně a stejně tak i jeho rodiče. Za to u mých rodičů byl problém. Naši se s tím nějak nemohli vyrovnat. Vidím to jako dneska, jak je mamka v obličeji celá fialová a nadává mi. Věděla jsem, že je to pro ně těžké. Jsem jejich malá Verunka a už takhle rychle musím být dospělá. Naplánovali jsme svatbu týden po maturitě na 3. 6. 2005. Hurááááá svatba a přípravy – nikdy jsem netušila, že mě to potká a tak brzo. Žili jsme na Vysočině a bylo jasné, že tam práci Jirka nesežene, aby nás uživil.  Všechno bylo pro nás najednou těžké a to nás čekala ještě maturita. Rozhodli jsme se, že se odstěhujeme do Prahy. Bylo to těžké rozhodnutí odejít od lidí, které jsme znali, někam do neznáma. Našli jsme si byt, do kterého jsme se měli odstěhovat v den, kdy udělám maturitu. Jirka odmaturoval naprosto bravurně, za to u mě si učitelé doslova užili. Když to napíšu jednoduše – prostě mi to nedali. Dostala jsem „okno“ při dějepisu a odešla s brekem. Byla to jedna hrůza za druhou. Nevěděla jsem, co zařizovat dřív. Odstěhovali jsme se do Prahy, Jirka si našel práci jako operátor a jeho plat stačil jen na nájem. Byla to hrůza. Rodiče nám dávali peníze a já si pořád říkala, že to takhle dál nepůjde. Od gynekologa jsme věděli, že čekáme chlapečka, jméno bylo vybrané – Petr. Moc jsme se na něj těšili, byla to jediná úleva od našich starostí.  Dne 3. 6. 2005 jsme měli svatbu, byl to opravdu krásný den, na který v životě nezapomenu.

Měla jsem domluvený termín maturity na 2. 9. 2005, ale copak se nestalo – 1. 9. 2005 v 16:20 se nám narodil malý uzlíček Pétík, 3100 g a 51 cm. Bylo to úžasný, vidím to jako dneska a pamatuji si Jirkovi „hlášky“ na porodním sále. Když se Pétík narodil, Jirka prohlásil: „ jééé ty máš malé břicho“. :-) Pétík byl naprosto úžasné miminko. Dokonce se na něj chodily jiné maminky koukat. Měla jsem z něj velikánskou radost a mám samozřejmě dodnes. Maturitu jsem zvládla v prosinci roku 2005 – což mi spadl kámen ze srdce.



Od té doby to začalo jít nějak z kopce. Řešili jsme problémy s penězi, Jirka byl v práci nespokojený, vystřídal za rok 3 zaměstnání a ani jedno se mu nelíbilo a nebylo za to moc peněz. Takhle to šlo celý rok, já se starala o našeho úžasného miláčka, který nám pod rukama rostl jako z vody a manžel se trápil. To se začalo podepisovat i na našem vztahu. Měla jsme pocit, že se vzdalujeme přes všechny ty starosti. Musím uznat, že toho na nás bylo opravdu moc.

Období krize

Když byl Pétíkovi jeden rok, rozhodla jsem se k nejtěžšímu kroku. Manžel šel na rodičovskou dovolenou a já šla vydělávat peníze. Nastoupila jsem v pojišťovně jako poradce. Pracovala jsem, co nejvíc jsem mohla a skoro malého uzlíčka neviděla. Bylo to opravdu těžké, ale nebyla jiná možnost. Malého Pétíka jsme začali dávat později do jeslí a do školky a Jirka začal také pracovat. Náš vztah už docela vypadal, jako kdybychom spolu byly už snad 30 let. Místy to bylo nádherné a místy jsem chtěla utéct. Jsme s manželem naprosto odlišné povahy. Já jsem společenská, ukecaná, pořád se směji, ambiciózní a rázná a manžel – nekomunikativní, nespolečenský, klidný a na vše má milion času. Když se to tak vezme, učili jsme se spolu žít v těch nejtěžších chvílích. Nikdy jsem si nedovedla představit, jak těžké věci přede mnou ještě v té době čekají. Říkala jsem si, že snad nic horšího mě v životě nemůže potkat, než to, co jsme do té doby zažili. V práci jsem se vypracovala na manažerku skupiny. Měla jsem z toho velikou radost. Běhala jsem z práce domů, starala se o Pétíka, vařila, uklízela a připravovala věci do práce, chodila s poradci na schůzky – nevěděla jsem, co dřív. Pétík začal chodit do školky. I tam jsme řešili problémy. Stěžovali si na Pétíka, že je až moc akční, naopak chodil domu s úrazy a ani učitelky nevěděly, jak se mu to stalo apod. Takže kromě řešení práce, jsem řešila trápení našeho Pétíka. Bylo mi ho moc líto, nevěděla jsem jak mu pomoci a co udělat tak, aby zapadl mezi ostatní. Pétík je totiž osobnost a tak neuznává lidi, kteří nejsou osobností ještě větší než on sám. Pro příklad mě respektuje a manžela s jeho klidnou a pomalou povahou ne. :-) Veškerou výchovu mám na starost tedy já.  Takže můj den vypadal následovně:

6:00 –  vstávání a příprava na odchod z domu
7:00 – odchod do školky
8:00 – 16:00: práce
16:30 – Pétík ve školce
17:00 – doma: úklid bordelu z předchozího večera a rána, vaření večeře
18:00 – koupání Pétíka, vítání manžela, jídlo
19:00 – uspávání Pétíka
19.30 – příprava do práce na druhý den
20:00 – 22:00 povídání s manželem nebo schůzka s poradcem u klienta
22:00 – i já jsem se konečně dostala do sprchy
22:30 – chvíle klidu u TV
00:00 – 6:00 – spánek  juchůůůůů

No prostě jsem se celý den nezastavila, a i kdybych chtěla, nebyl čas.  Když uběhl nějaký čas, Pétík si ve školce zvykl a i učitelky si zvykly na něj. S Jirkou ale začalo období, na které bych nejradši zapomněla. Jak toho na mě bylo asi moc a nevěděla jsem co dřív, byla jsem pak i na Jirku hnusná, nadávala jsem, že mi nepomůže a že mě nepodpoří atd. Je pravda, že v té době byl hrozně moc sobecký a nezajímal se o mě. Přišel z práce a okamžitě sedal k počítači a moc se mnou ani v zápalu boje PC hry nekomunikoval. Tak nějak jsem si neuvědomovala, co se děje. Nebo spíš jsem to vidět nechtěla. Myslím, že to byla chyba nás obou. Už se prostě nedopátráme toho, kde to vlastně začalo. V srpnu roku 2008 jsme se rozhodla, že s Pétíkem od něj odejdu. Našla jsem si byt a odstěhovala se. Nechala jsem mu všechno, vybavení bytu apod. Odstěhovala jsem se na druhý konec Prahy a měla to zatraceně daleko jak do práce, tak do Pétíkovi školky, kterou měl Péťa 3 min. od Jirky. Tím se můj den prodloužil, protože jen cesta do školky trvala hodinu. Bylo to šílený. Lítala jsem jako blázen, starala se o všechno sama. Pétík mi dělal moc velkou radost, ale srdce mi lámalo, jak špatně snášel odloučení od Jirky a musím říct, že i já. Uvědomila jsem si, jak Jirku moc miluji a jaké chyby jsme udělali. Zvládli jsme spolu toho opravdu hodně. Přes pusu bych si dala za to, že jsem v té době od něj odešla. Pořád jsme se vídali, chodili do kina, na bowling atd. Dokonce Jirka s námi trávil Vánoce a pak přišlo ještě horší období. Věřím tomu, že si řeknete, co ještě mohlo být horšího, když už jsem zůstala sama se synem a musela se o všechno starat. Tak nějak jsem v té době tušila, že se něco děje s Jirkou. Najednou přestal komunikovat a nezajímal se ani moc o Pétíka. Jednou když vrátil Pétíka, byli spolu na zmrzlině, se mě Pétík zeptal: „Mami, kdo byla ta paní s miminkem?“. V tu chvíli jsme myslela, že umřu. Vůbec jsem nevěděla, co mu na to říct. No a začal boj o Jirku, který trval skoro půl roku. Nejdřív jsem zjišťovala, jestli to miminko náhodou není jeho, což naštěstí nebylo. Byla to holčička, která se jmenuje stejně jako já - Veronika. Do všech toho mého starání se o všechno, problémů v práci apod. mě trápilo to, že Jirka je s jinou. No bylo to děsný, co Vám budu povídat. Snad je hlavní jen to, že jsem vyhrála já. :-) Nechci probírat všechna úskalí, kdy jsem se rozhodla za ní jít apod., ale vytáhnu také to pozitivní.

Nevím, jestli ten pocit znáte, když si říkáte, že prostě jste si s jistou osobou souzeni a je to prostě Váš osud. Jednou jsme si s Jirkou prostě sedli a všechno probrali. Je fakt, že bez komunikace to nejde, ale jistě si vzpomenete na to, jak jsem Vám psala o tom, že je Jirka nekomunikativní, tak proto nám trvalo dlouho, než jsme všechno detailně probrali. Řekl mi, že k ní utekl jen proto, aby nebyl sám a že mě pořád miluje a ví, že máme být spolu. Netrvalo to pak dlouho a začali jsme spolu randit. :-) Nastěhovala jsem se s Pétíkem k němu zpět v září 2009 a v prosinci jsme zjistili, že čekáme další miminko. Takže mě čekalo přibrání další funkce, ufff.

Kdybych období krize měla nějak shrnout, musím Vám říct, že to bylo období, které mě toho hodně do života dalo. Opravdu není jednoduché řešit práci, syna, manžela a starat se o všechno sama. Nabrečela jsem snad nové moře slz.

Miminko a supermultifunkčka

Když konečně přešlo období slz, tak jsem začala zažívat samou krásu a klid. S manželem jsme začali tak jako nikdy. Je to moooc krásný, nehádáme se, povídáme si, smějeme se atd. prostě tak, jak to má být. Je fakt, že se na nás v tom několikaletém období podepsalo to, že jsme začínali s holým pozadím, odešli od kamarádů, rodičů do neznáma, bez peněz atd.

Nikdy bych si neřekla, kolik toho ženská zvládne.  Od začátku těhotenství mě bylo jasné, že budu muset pořád pracovat, protože manželův plat nám nestačil a nestačí. Nikdy jsem mu tohle nevyčítala a prostě to brala, jak to je. Teď musím říct, že bych asi i radši byla doma a starala se jen o naše děti, ale zase by mě to asi začalo časem nudit. Jsem hodně zvyklá na vysoké tempo.

Čekání na druhé miminko bylo krásné, žila jsem od kontroly ke kontrole u doktorky. Začala jsem pracovat u nové pojišťovny, kde jsme začala budovat novou skupinu. Opravdu není jednoduché začít s takovým úkolem, když je člověk ve třetím měsíci těhotenství. „Makala“ jsem jako o život, i přes to, že jsem byla těhotná, se můj denní harmonogram nezměnil. Lítala jsem jako hadr na holi a s Jirkou to bylo parádní. Nakupovali jsme plno oblečků, kočárek atd. řešila jsem problémy s novou prací, lítala okolo Pétíka, starala se o všechno a do toho Jirkovi psala seminární práce. No on jaksi Jirka nemá schopnost napsat smysluplný text a tak mu všechno píšu. Takže místo volné chvíle u TV pracuji na seminárkách. Pracovala jsem vyjma 2 týdnů skoro až do porodu, mateřskou jsem neměla a ani nechtěla. Je sice fakt, že mi cestování tramvajemi nedělo moc dobře, ale nevadilo mi to. V těhotenství jsem byla 2x v nemocnici s problémy, které nakonec dopadly dobře. Konec těhotenství bylo jen trápení – oteklé nohy, ruce, bolest zad, kosti, tlak, brnění, žádné spaní a tak dále. Když se nám 15. 8. 2010 narodil Jiříček, měli jsme s Jirkou velikánskou radost, protože už to vypadalo, že neporodím, jak to bylo dlouho po termínu, narodil se nám další krásný poklad po porodu, který trval cca 3 hodiny.

Do té doby jsem měla stále plný program a najednou tam byla další starost. Dá se říct, že se můj denní program nezměnil, jen je tam navíc starání o Jiříčka, který se mnou jezdí i do práce. Takže v práci to vypadá tak, že vyřizuji papíry, běžím nakojit a povozit, vrátím se, mám jednání a zase nakojit atd. Je to docela sranda, protože chybí málo a nebudu mít čas ani na WC.


Každá si asi umíte představit, co času zaberou děti. Teď mě ještě čeká psaní bakalářské práce Jirkovi na téma Manažerské vzdělávání. Což mi už totálně sežere veškeré volné chvilky. Jsem na to tak zvyklá, že kdybych najednou neměla co dělat, tak bych se asi zbláznila. Je to občas opravdu na hlavu, to vám řeknu, ale od té doby co mi Jirka pomáhá, to jde docela dobře. Teď když to píšu mi ani nepřijde, že je to tak hrozné, ale jsou dny, kdy bych se na vše nejradši vyprdla a utekla, ale ono to nejde a můj život mě baví.

Starání se o děti, práce, těhotenství atd. by bylo na samostatné příběhy. Tento příběh je asi ve zkratce tak všechno dohromady. Musím říct, že se mi jakákoliv další starost a práce do programu nevejde, to bych totiž musela už asi vyškrtnout spánek. Opravdu děkuji za to, že Jiříček celou noc spinká a je hodný, jinak bych byla už jako zombie.

S manželem jsme za celé období, co jsme spolu zažili i krásné chvilky a za ně moc děkuji. Víte, mám doma tři krásný kluky a udělám pro ně cokoliv.



Vím, že někomu se příběh bude zdát náročný a někomu třeba i ne. Někdo mě bude litovat a někdo řekne, že jsem hloupá, ale řeknu Vám jedno: „Není jediný den, který bych chtěla vymazat. Je plno chyb, které jsem udělala, ale poučila jsem se z nich a s hlavou vzhůru jdu vstříc dalším zkušenostem.“ Ráda bych, aby moje manželství bylo tak krásné dál jako je teď, aby kluci byli zdraví a já abych to dotáhla v práci na ředitelku. A třeba když bude zájem, popíšu někdy blíže každou z mých činností …

Podle příběhu Veroniky zpracovala Naďa Barochová

Diskuze » Poradna »
Sdílejte článek
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek

Multifunkční žena Veronika - diskuze

Vložit příspěvekVšechny diskuze
  • jsi dobrá
    Veroniko, jsi borka 
    tygřímáma   | 19.07.2016 17:33:45
    Reagovat | URL příspěvku
  • to znám...
    Ahoj Veroniko,

    chtěla bych ti vyjádřit svou podporu... Tvůj příběh je totiž jako bych ho vzala přes kopírák...

    Jen s tím rozdílem, že já pracuju proto, že splácíme hypotéku a spoříme na vyplacení švagrové :o(

    Oba syny jsem do roku vláčela s sebou do kanceláře - jsem účetní - a toho mladšího, půlročního, vláčím stále... od roka jim pořizuji chůvu... staršího jsem kojila 2 roky - mladšího plánuji kojit taky tak... Můj den je velmi podobný tomu tvému s tím rozdílem, že starší nechodí do školky, ale je s námi doma... Přes den už moc nepracuji (jen klasické domácí práce), do kanceláře jezdím 2x týdně... ale pracuji po večerech a nocích... spím málokdy víc jak 6 hodin :o( a to ještě v těch 6 hodinách 2-3x kojím :o(

    Nemůžu se dočkat, až mladšího přes den odstavím a bude ho taky hlídat slečna na hlídání (kterou mám už 2 roky stejnou), protože si konečně večer odpočinu a vyspím se... ale zase mi bude chybět to miminkovský období :oD

    Tak držím palce, ať se z toho obě nezblázníme a vydržíme!

    Pa Jitka
    Kytiii   | 18.05.2011 23:53:34
    Reagovat | URL příspěvku
  • Wow! Tak to mas tedy naslapane. Tak preju at jste jako rodinka stastne.
    Co se mi libi je, ze si muzes maleho brat ssebou.Co by se mi delat nechtelo jsou ty seminarky za manzela   
    janney   | 05.02.2011 07:35:23
    Reagovat | URL příspěvku
  • Bez Jiříčka bych rozhodně být nemohla takže Jiříček chodí se mnou... proto je to náročné protože mám práci kterou musím dělat abychom si mohli užívat a dobře žili protože manžel nevydělá tolik. Takže pracuju a u toho se starám o prcka. Rozhodně nemá újmy, je hrozně pozitivní vysmátej, věnuju se mu hodně protože nám od 5 měsíce sedí...není to o tom, že bych něco přelítla apak litovala jen stíhám všechno dohromady...
    VeronikaSiberova   | 04.02.2011 11:10:43 | Reakcí: 1, poslední: 06.02.2011 12:19:18
    Reagovat | Zobrazit reakce | URL příspěvku
    • \
      RE:
      víš, Veru, já nemyslím, že bys prcka zanedbávala, ale myslím, že by se měl tvůj muž do chodu domácnosti trošku víc zapojit a ty zvolnit...za dvacet let by z tebe mohla být utahaná ženská a on se veze...chápu, že studuje a pracuje, ale ty toho máš ještě víc a ještě k tomu napůl studuješ za něho...já vidím nebezpečí v tom, že ted, jak všechno děláš, se kloučci pak víc osamostatní, nebudou tě tolik za pár let potřebovat a ty se nenaučíš být v klidu, pořád budeš potřebovat žít tak rychle a je to tvoje tempo bude otravovat...vše má svůj čas.nechtěla jsem kritizovat, mít práci, kde bych mohla mít malou s sebou je nesplnitelný sen....
      janca11   | 06.02.2011 12:19:18
      Reagovat | URL příspěvku
  • tvůj příběh mě zaujal....jsi asi velmi aktivní,ale...já tvůj den považuju za běžnou nápln dne zaměstnané matky.to, že přebíráš plno věcí za manžela by se mě osobně nelíbilo, ale je to vaše věc a tvoje volba, vaše dohoda..jemu se to líbí, že vlastně studuješ místo něj?neber to jako kritiku, prosím tě, nechci se tě dotknout,jen se ptám, protože se mi zdá, že prostě řídíš úplně všechno, že tvůj muž by bez tebe nebyl schopný ani udělat školu... ale to je samozřejmě můj osobní dojem, asi je to vše jinak a jen je to neštastně napsané...
    jinak- vstávat v šest-plno z nás musí vstávat mnohem dřív, dítě do školky, práce, zas do školky, obstarat domácnost, věnovat se manželovi....to je přece normální, ne, takhle žije každá vdaná, zaměstnaná matka, nebo znáš jiné?To, žes nešla na mateřskou a mimino vláčíš s sebou do práce-fajn, že máš tu možnost, takových míst je teda minimum, kam si můžeš dítě vzít, to je výhra, pokud musíš vydělávat...

    jen si tak říkám-jak to budeš dělat, pokud onemocní děti, nebo ty...neměl by se manžel zapojit aktivněji?A není ti líto, že nejsi s malinkým doma, že na něj nemáš čas?Občas mi až zatrne, jak rychle se dnes žije.
    ty životem jen prolítáváš, jednou až se zastavíš, pokud tě k tomu okolnosti donutí se možná budeš divit...
    máš nádherné chlapečky, užij si jich trochu,čas trávený s nimi ti nic nenahradí.
    Přeji ti spokojený život, stále tolik energie a pevné zdraví celé rodině 
    janca11   | 03.02.2011 14:18:07 | Reakcí: 4, poslední: 07.02.2011 11:36:49
    Reagovat | Zobrazit reakce | URL příspěvku
    • \
      RE:
      souhlásím,mateřkou beru jako nejkrásnější období kterým taky je:) a každý den si užívám,nikdy už to takové nebude-trávit tolik času s dítětem uživám si že se můžu Radimkovi věnovat a do práce spěchat nebudu:)
      lenča88   | 03.02.2011 22:20:15
      Reagovat | URL příspěvku
    • \
      RE:
      Souhlasím s Jančou v tom co napsala. Připomíná mi to život jaký žily naše mamči...domáctnost, práce atd. přesně jak píše Veronika. Já jsem také takhle šílela, sice bez dětí, ale s hodně velkou pracovní vytížeností a partnerem, který neudělal nic(nic doma, nákupy apod.)....naštěstí bez dětí...ale nebyl to život...ted´mě baví život také prožít a né prospěchat a těším se na mateřskou, protože si také myslím že je to, to nej období v životě ženy....a mrzelo by mě kdybych pořádně nevmíla, jen proto, že pořád spěchám.....Je fajn, že ti umožní mít mimčo v práci a že Ti takový životní shon vyhovuje...proto přeji hodně štěstí a at´se vám daří jen dobře     
      Dzarinka   | 05.02.2011 21:36:23
      Reagovat | URL příspěvku
    • \
      RE:
      JJ taky souhlasím. A musím dodat, že jsem asi divná. Já mám dítě, muže, školu, domácnost občas mini práci. A vůbec nelítám jako hadr na holy  jsem taková spíš lenivá  mě by hrozně zajímalo jak v praxi vypadá mít dítě v práci já si to neumím představit. taky jsem mohla občas zaskočit do práce že by tam byl toník taky. Ale neumím si představit takové ty praktické věci kolem toho...
      Jinak teda taky neodsuzuju nebo tak, každý at si dělá co chce  já mám ráda svůj klídek 
      medox   | 06.02.2011 23:49:01
      Reagovat | URL příspěvku
    • \
      RE:
      Ano bez kojence je to běžný stereotyp zaměstnané matky... Den mám podobný, ale mám pouze jedno tříleté dítě, a občas jsem hotová (pravda jsem cca o deset let starší..). Napasovat do toho další dítě, na to už mi síly jaksi nezbývají... Proto má Veronika můj obdiv, zvlášť když ještě pracuje na plný úvazek...
      moninif   | 07.02.2011 11:36:49
      Reagovat | URL příspěvku
Vložit příspěvekVšechny diskuze

Poradna

bolest

| svetlo1 | dnes, 14:59
Dobry chcela radu v novembri 8.11 mala pohlavny styk ale hned druhy den dala tab po 24.11 dostala menzest bola u lekara ultrazvuk odbery bolo vsetko negativa j tehotensky test ?asi tri dni ako bola lekara mam bolesty pod brusku v krizoch zas odbery ultrazvuk negativ ze mam lavej strane zvedseny vajecnik chcem sa spitat mozu byt stoho bolest budem vdacna za odpoved

Lékař na tento dotaz prozatím neodpověděl.


MUDr. Veronika Ťápalová | Babyonline
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce