Inzerce
Inzerce
Inzerce

Lenunka a její andílek

Ti, kteří jsou na BOL déle, si jistě vzpomínají na velmi sympatickou dívku s nickem Lenunka. Málokdo z nás však věděl, že Lenunka má toho ve svých tehdy 20 letech za sebou více, než by k jejímu věku náleželo:

Otěhotnění o svatební noci, ale…

„S manželem jsme si moc přáli miminko. Otěhotněla jsem hned, bylo to ideální, dozvěděla jsem se to pár týdnů před svatbou... ale šťastnou zprávu předčila ta špatná... potratila jsem. Bolelo mě to, ale to jsem ještě nevěděla, co nás čeká.
Protože byl potrat opravdu v prvních dnech těhotenství, mohli jsme se snažit hned... Ono se opět povedlo... A co víc, povedlo se o svatební noci. Bylo to tak romantické... Tohle štěstí vydrželo o něco déle. Prožila jsem si krušné dva měsíce a pak to přišlo znovu. Tentokrát se to neobešlo bez revize dělohy. Navíc to psychicky bylo o dost náročnější...

Čekala jsem dvojčátka

Pořád jsem to ale nevzdávala a šla do toho po nějaké pauze znovu... A znovu se povedlo. Navíc to mělo být dokonce dvojnásobné štěstí. Byli jsme pyšní a všude se chlubili, že budeme mít dítka dvě... Byli jsme vzrušení, zároveň jsme se báli, ale byli jsme zase šťastní. Já jsem se děsila prvních čtyř měsíců, aby zase nepřišel potrat...

Bohužel, děsila jsem se oprávněně. Něco se se mnou začlo dít, věděla jsem, že není vše v pořádku. Jeli jsme k doktorovi a ten nám sdělil, že jedno miminko se přestalo vyvíjet... Pořád ale byla naděje, že druhé to zvládne. Modlila jsem se, aby nám aspoň to jedno zbylo... Moje prosba byla vyslyšena.
Téměř celé těhotenství mi bylo špatně, zvracela jsem, nemohla jsem nic jíst, bylo mi pořád jen zle... Jediné, co jsem pozřela, bylo sladké. Za chvíli to na mě bylo taky vidět, ale mně to nevadilo. Všechno jsem to dělala pro naše miminko
.

Bude to holčička!

Na každou kontrolu mě manžel doprovázel, byl u každého ultrazvuku. Žili jsme naším nenarozeným miminkem. Pak nám řekli, že to bude holčička. Manžel tenkrát plakal, protože to bylo jeho veliké přání. A já byla hrdá, že mu ho splním. Nakupovali jsme výbavu a těšili se z rostoucího bříška, sledovali každý kopanec a plánovali, co všechno ji naučíme. Povídala jsem si s ní, zpívala. Psala jsem jí dopisy a představovala jsem si, jak jí je dám, až bude velká.
Byli jsme na 4D ultrazvuku a pak si to pořád pouštěli dokola. Všechny kontroly byly ukázkové. Všechno se blížilo a my už jsme se nemohli dočkat. Měla jsem přečtené snad všechny knížky. Teoreticky jsem měla všechno zvládnuté. Měli jsme už všechno. Odpočítávala jsem dny. Postavili jsme postýlku, vyprali oblečení. Už jen naše holčička chyběla.“

Poslední, bohužel tragická, zpráva o Lenunce na BOL

Naposledy jsme ji na BOL zastihli 1. prosince 2007. Měla velice hektický týden ve škole a hlavně ji čekalo řešení problematického nástupu na mateřskou dovolenou.
Její poslední zpráva z 8. prosince 2007 byla velmi smutná:

"6. 12. mi byl vyvolán porod mrtvého dítěte. Jmenovala se Julie Jeřábková. Vážila 2340 g a měřila 47 cm. Udělala si uzel na pupeční šňůře. Prožívám nejtěžší chvíle svého života. Na nějaký čas se odmlčím..."

Často jsem na ni myslela. O rok později jsem obdržela od naší společné známé krásnou zprávu: "Lenunce se narodil Filípek".

Lenunka nás rok a půl po tragédii kontaktuje

V květnu 2009 se Lenunka ozvala osobně, že by ráda převyprávěla svůj příběh pro ty, co zažívají podobnou tragédii jako ona, aby jim pomohla. Jí samotné tenkrát takový příběh chyběl a dodává:
„Pořád to bolí a bolet asi bude, i když můžu říct, že je to snesitelnější. Navíc...mám už půlročního chlapečka, kterého nade vše miluju, vážím si toho, že ho mám a díky němu mám důvod žít... Kdyby nebylo jeho, tak bych dnes byla asi jinde. Chodím teď mezi andělské maminky na mimiangel.cz,  je nás tam takových spoustu, takže se tam cítím dobře, že někam patřím. Možná bys tomu nevěřila, ale spousta lidí nás zatracuje, nebo spíš popírá naší existenci. Někteří prostě řeknou: ´Hele kašli na to, už je to pryč, vždyť jsi to dítě nikdy neviděla, takže to ani nemůžeš brát, jako že tu bylo´, ale to se šeredně plete. No, to je ale na dlouhou debatu.“

Pojďme se společně s Lenunkou vrátit do osudného prosince roku 2007

Večer 4. prosince 2007 jsme se s manželem ještě milovali. Říkali jsme si, že to bude už asi naposled před porodem. Před spaním jsme ještě hladili bříško a naše holčička nám odpovídala kopáním. Byla jsem ve 35. týdnu.
Pak přišlo ráno, manžel odjel na služební cestu, ještě se s námi loučil. Ten den jsem měla nastoupit na mateřskou dovolenou. Vzbudila jsem se, došla jsem se vymočit, ... a pak jsem to začala tušit. Moje bříško bylo klidné. Bylo tak mrazivě klidné. Lehla jsem si na záda, protože to se holčičce většinou moc nelíbilo a začala řádit, ale teď nic. Pořád klid. Dělala jsem kočičí hřbet, abych ji vzbudila. Sahala jsem na břicho, píchala jsem do něj, ale odezva nikde. Byla jsem šílená strachy. Nakonec jsem sáhla po telefonu. Řekla jsem to manželovi, on znervózněl a řekl, ať jedu k lékaři. Já byla zoufalá, krve by se ve mě nikdo nedořezal. Jela jsem snad 150 km/h, v ruce mobil a pořád jsem jen brečela a prosila manžela, ať mi slíbí, že bude všechno v pořádku. Neslíbil. Čekala jsem tak 20 minut v čekárně, koukala se na šťastné těhotné maminky. Prožívala jsem muka. Pak jsem přišla na řadu.

„To nemůže být pravda!“

Lékař při ultrazvuku nic neříkal, byl vážný... Já šílená. Jen jsem se zeptala: "Že se nic neděje???"
"To dítě je mrtvé," zněla odpověď.
Zmocnila se mě tak strašná úzkost, sevřelo se mi srdce, nemohla jsem dýchat, mluvit... chtělo se mi křičet, ale nešlo to. Nemohla jsem vstát, pak jsem nemohla stát na nohou, podlamovala se mi kolena. Jen jsem říkala: "To přece nemůže být pravda, to přece nejde. To ne! Moje holčička..."
Potřebovala jsem odvoz do nemocnice. Manžel byl daleko. Volala jsem tátovi. Zvedl to s takovým milým veselým hlasem a zeptal se "Copak, Lenďo?" Já jsem začala křičet do telefonu, že je mrtvá. Ona je mrtvá! Moje dcera je mrtvá. Taťka se rozplakal. Pak jsem volala manželovi a scéna se opakovala. Jak těžké je to psát... i když už to bude téměř rok (psáno pro mimiangel.cz na sklonku roku 2008).
Odvezli mě do porodnice, kde mě nechali asi dvě hodiny zavřenou v sesterně, nechali mě na porodním sále sedět jen tak. Jen tak, ať slyším ten dětský pláč, ty šťastné rodiče, kterým se zrovna narodilo miminko. Já tam seděla sama se svou mrtvou dcerou.

Jak jsem se cítila?

Měla jsem k sobě odpor, připadala jsem si jako rakev. Bylo mi děsně, jen mi tekly po tváři slzy. Nemohla jsem na sebe ani sáhnout, jen jsem koukala na to břicho, ve kterém bylo bezvládné, ztuhlé tělíčko. Nenáviděla jsem se. Pak přijel manžel a já jsem se mu sesypala do náruče, ani on nemohl stát na nohou. A tak jsme tam seděli na chodbě celý den. Nikdo s námi nic nedělal, chodili jen kolem a nikdo nic neřekl, neudělal. Až potom, co manžel nabral sílu a řekl, ať už konečně něco udělají, se začalo.
Začali mi vyvolávat porod. Myslela jsem, že to nezvládnu. Neměla jsem sílu. Kde jsem ji měla vzít? Neměla jsem proč se snažit, proč bojovat. Nečekalo mě potom žádné plačící miminko, které bych k sobě přivinula. Prostě nic.
Po velice zdlouhavém, bolestivém a vysilujícím porodu jsem 6. prosince 2007 porodila dceru Julii Jeřábkovou. Bohužel jsem ji ale nikdy neviděla a nikdy ani neuvidím. Neměla jsem tu sílu se na ni podívat. Manžel se snažil být u mě, ale těsně před tím, než ze mě vyšla, odešel pryč.

Proč se to stalo??? Nešlo této tragédii zabránit?

Určitě se nyní ptáte. Z výsledků pitvy vyplynulo, že důvod úmrtí naší dcery byl pravý dotažený uzel na pupeční šňůře. Doktoři se dále shodli na tom, že se to nedá odhalit dopředu a bohužel se to stává. Stává se to asi jedné promile žen!
Já jako laik si to vysvětluji poněkud jinak. Protože se jednalo o uzel, tak musí být nad míru jasné, že se nemohl vytvořit v době, kdy už byla dcera velká, protože by se v bříšku takhle neprotočila. Já to vidím tak, že uzel tam byl již od prvopočátku, akorát se tím, jak rostla, postupně utahoval, až se dotáhl úplně, proto pravý dotažený uzel. Já na nikoho nechci svádět vinu, protože dceru mi stejně nikdy nikdo nevrátí, ale moje prohlídky u doktora byly vždy max. 5-10 minut, z toho ultrazvuky byly vždy rychlostí blesku, takže i kdyby to vidět šlo, tak pan doktor to neměl za tu krátkou chvíli možnost najít. Navíc to, že doktoři shodně říkají, že to z ultrazvuku nelze rozpoznat, mi vyvrací fakt, že když jsem v ten osudný den  jela za mým gynekologem s tím, že necítím pohyby, tak první, co mi řekl, když se podíval na ultrazvuk bylo, že je tam uzel. Ať mi tedy nikdo neříká, že to poznat nejde. Navíc jsem týden před tím byla na posledním "velkém" ultrazvuku, kde měl lékař vše důkladně prohlédnout. Ten trval asi 8 minut s tím, že je všechno v naprostém pořádku. Teď už je to každopádně jedno, lékaře jsem změnila.

Týdny a měsíce poté…

Následující týdny a měsíce byly děsivé. Myslela jsem, že se z toho nikdy nedostanu. Uzavřela jsem se do sebe, nechodila mezi lidi, schovávala jsem se. Jen jsem pořád dokola brečela a nevěděla, jak dál. Jak mám bez ní žít? Museli jsme zařídit i pohřeb. Dali jsme ji zpopelnit a urnu jsme dali k hrobu prarodičů, nic jiného jsme nedělali. To, co jsem prožívala, bych nikdy nikomu nepřála. Nedokázala jsem ani vyjádřit, jak prázdno ve mně bylo, jak těžko mi bylo. Nemohla jsem se pořádně nadechnout. Nešlo mi žít.
Postupně se to zlepšovalo. Po čtyřech měsících jsem se vrátila do školy. Kolik lidí se zeptalo, kde jako mám dítě. Tolikrát mi to znovu a znovu připomněli, tolikrát mě srazili na kolena. Pokaždé jsem nějakým způsobem vstala. Asi na mě můj andílek dohlíží.

S pomocí anděla

Téměř hned po šestinedělí jsem do toho šla znovu. Prostě jsem si řekla, že to prokletí zlomím, že na mě můj andílek dá pozor. Dnes ležím v nemocnici a jsem ve 35. týdnu.  Je to ten týden, kdy nám Julie umřela, a já jsem psychicky téměř na pokraji šílenství. Mám strach. Bojím se každého rána, které přijde. Bojím se, že přestane kopat. Je to kluk a má se narodit přesně o měsíc dřív než měla Julinka. Modlím se každý den, každý den prosím moji holčičku, ať na nás dohlédne.
Tentokrát už bych se z toho dna odrazit nedokázala.
Nikdy na moji holčičku - mého andílka - nezapomenu..
.

Jak probíhalo těhotenství s Filípkem?

Těhotenství s Filípkem byla po fyzické stránce nádhera. Filípek byl na mě v bříšku moc hodný, vůbec mě netrápil. Zvracela jsem asi jen jednou, navíc jsem prý zkrásněla.

6. měsíc 8. měsíc

Přibrala jsem za celé těhotenství asi 10 kilo, kdežto s Julií asi 17. No, jak říkám, po fyzické stránce to bylo super. Změnila jsem lékaře. Chodila jsem k paní doktorce, která sice nebyla nijak úžasná, ale udělala pro mě to nejlepší, co mohla, a také to, že mě "šoupla " na rizikové těhotenství kvůli předešlé anamnéze. Takže jsem chodila přímo do pardubické nemocnice, kde se o mě naprosto bezkonkurenčně starali.

Inzerce

Těsně před porodem

Na prohlídky jsem chodila každé tři týdny, ultrazvuky, ač říkali, že by uzel stejně neviděli, mi dělali taky docela často a hlavně důkladně s tím, že mi pokaždé ukazovali pupeční šňůru, abych věděla, jak to probíhá. Filípek rostl, jak měl. Já jsem podstoupila potřebné testy, které se na rizikovce dělají - takže i test na cukrovku. Nebylo to sice nic moc, ale za to jsem měla jistotu, že je vše ok.
Co se týče duševna, to bylo o dost horší. Protože jsem nechtěla zešílet, tak jsem si sama sobě zakázala připustit si, že jsem těhotná. Takže žádné těhu testy, prostě jsem dělala jako by nic. Nebylo to tak lehké, jak to tu píšu, samozřejmě. K lékařce jsem nespěchala hned, ale šla jsem až kolem 10. týdne těhotenství - tak přibližně.
Nikomu jsem nic neřekla, snad jen moje maminka to věděla, ale respektovala, že o tom nechci mluvit. Fotky z ultrazvuku jsem nechtěla, nikomu jsem se nechlubila.

Inzerce

Bohužel přišla i manželská krize

Manžel to sice věděl, ale protože jsme bohužel procházeli velmi těžkou krizí, tak komunikace mezi námi byla jen, když jsme se hádali. Co budu povídat, to, čím jsme si oba prošli, bylo pro nás pro oba děsivé, ale každý jsme to prožívali po svém. On to chtěl co nejdříve zapomenout, dělat že nic. Já přesně naopak. Tím docházelo k rozporům v tom, že on se mnou byl nerad sám, a proto začal hodně pracovat. Přijížděl jen na víkendy a ty jsme se většinou hádali.
Došlo to tak daleko, že jsem téměř celé těhotenství bydlela u rodičů a pomalu se smiřovala s faktem, že se naše cesty rozejdou. Asi si umíte představit, jak může ženě ublížit to, když ji opouští manžel, natož když je těhotná a prošla si jistým peklem - nebylo mi nejlíp.
Ani nevím, co mě drželo nad vodou, asi Filípek. Naštěstí jsme to ustáli.

Nikdy nic naštěstí není ztraceno

V létě jsme společně jeli na dovolenou, kde jsme se usmířili a zase spolu sžili.
Jak jsem se snažila nepřipouštět si těhotenství k srdci, tak jsem si to na druhou stranu hrozně vyčítala - že na Filípka nemluvím, že ho nehladím, že prostě popírám jeho existenci, ale já jsem to jinak nedokázala. Prostě to nešlo. Každopádně tímhle stylem jsem to taky nemohla dělat pořád.

Nastupuji nejhorší období

Ve chvíli, kdy jsem ucítila první kopnutí, jsem věděla, že mě čeká ta nejhorší část. Bylo to hrozné, ani to nedokážu popsat, co jsem prožívala. Od té doby jsem se vlastně pořádně nevyspala. Pořád jsem sledovala pohyby, a když byl chvíli klid, tak jsem znovu a znovu prožívala to, co jsem cítila, když jsem jela k lékaři tenkrát, když už bylo pozdě.
Měsíc před porodem jsem byla psychicky tak zlomená, že jsem si snad i z toho přivodila předčasné stahy a přijali mě na rizikové oddělení do pardubické porodnice, kde mě hlídali. Nevím, jak bych to zvládla, když bych tu dobu měla strávit doma."

V posledních týdnech před porodem si Lenunka poznamenala:

„Dnes jsem byla po dlouhých 14 dnech puštěna na celý den mezi lidi...:) V noci jsem nemohla spát, moc jsem se těšila, jak přijdu na jiné myšlenky, na to, že budu celý den s manželem a na své zvířecí dítko, které beze mě nikdy tak dlouho nebylo.
Opravdu jsem si ten den hezky užívala, i když občas mě přepadly chmury, že jsem se bála, aby se něco nepřihodilo, když nejsem pod kontrolou lékařů. Manžel mě vzal do krásné  restaurace na bezkonkurenční oběd (i když po té nemocniční stravě bych nepohrdla asi ničím), a pak jsem jela domů, kde jsem se mohla konečně pomazlit se svým pejsánkem. Protože byl dlouho beze mě, tak ke mě ze začátku vůbec nechtěl jít, bylo mi to líto, protože ho mám moc ráda a on si mě vůbec nevšímal:( Ale pak se umoudřil a celý zbytek dne chtěl jen chovat a drbat...
Doma jsem si mohla sbalit věci, které potřebuju v nemocnici, protože na manžílka se moc spolehnout nemůžu, buď mi přiveze věcí polovinu, nebo věci, které vůbec nebyly na seznamu. ...to v tom lepším případě...v horším nepřiveze nic:) No taky jsem mu musela trochu poklidit, když jsem viděla, jak tam chudáček žije skoro jako poustevník, tak mi to nedalo, i když bych se měla šetřit.
Po dlouhé době mi bylo hezky, celý den s manželem, a tak nějak podvědomě jsem si říkala, že už by to mohlo být naposledy, co budeme jen my dva...moc bych si to přála, ale zatím se bojím doufat, natož věřit...Hodiny ubíhaly moc rychle a pak se přiblížila hodina, která znamenala návrat do nemocnice:( Bylo mi smutno, tak jsem chtěla zůstat s nimi, vždyť tam je mé místo...tam, kde je můj muž a můj pejsek - náš domov. Ale kvůli našemu nenarozenému udělám cokoliv, vydržím to, musím, přece to tentokrát nedopadne zle (to mi říká jeden z mých vnitřních hlasů).

Před nástupem do nemocnice jsem si chtěla ještě koupit nějaké ty dobroty a ovoce a jiné věci, abych měla alespoň co mlsat...v tom obchoďáku jsem si připadala jako Alenka v říši divů:) Tolik lidí, vánoční výzdoba...já už 14 dní zavřená mezi 4 stěnami, divila jsem se snad všemu, jak kdyby mě pustili po 20 letech někde z vězení:) Vzhledem k tomu, že jsem byla hospitalizovaná kvůli hrozícímu předčasnému porodu, tak jsem měla mít klid na lůžku, což jsem ale dnes tak úplně nedodržela, takže mě začalo být dost zvláštně. Bříško tvrdé jako beton, chodit jsem nemohla, protože jsem měla pocit, jako když se snaží vystrčit hlavičku a kouknout se ven:) Tlačilo to tolik, že jsem opravdu mohla jen šoupat nohama, já jsem ale byla ráda. Doktorka mi řekla, že kdyby se to teď mělo rozběhnout, tak to nebudou zastavovat, protože malý je už dostatečně vyvinutý, má už ke třem kilům a to je dobré. Navíc po tom všem, čím jsem si už musela projít, mám od lékařky slíbeno, že mi porod vyvolají dřív, že už koncem příštího týdne to začnou trochu dráždit...více méně by to mělo být maximálně do 14 dnů...tak proto jsem byla ráda, že mi není nejlépe, ve skrytu duše jsem doufala, že by to klidně mohlo být už dnes...ale když jsem si v nemocnici lehla, tak se to zase uklidnilo“


Poslední dny se veškeré Lenunčino prožívání smrsklo na strach spojený s neustálým hlídáním pohybů miminka, prožívala jeden úzkostný stav za druhým.

Posledních 14 dní byly nekonečná muka

Lenunčin pobyt v nemocnici provázel velmi osobní přístup personálu, který ji maximálně vycházel vstříc a projevoval vůči ní až překvapivou dávku empatie.  Paní doktorka říkala, že udělá všechno proto, aby se jí narodilo zdravé miminko, ...že tentokrát se to povede. Poslední víkend Lenunku pustili před porodem domů.

Filip je na světě!

„ 25. 11. ve 23:58 se nám narodil Filípek. Vážil 3140g a měřil 49cm. Porod byl, ačkoliv jsem druhorodička, velmi zdlouhavý a bolestivý, ale vše bylo zapomenuto, jen co jsem spatřila to krásné stvoření, které mě potřebuje tolik, jako já jeho. Zamilovala jsem se do něho hned, jak jsem ho spatřila, milujeme ho všichni, jsme konečně rodiče:) Náš andílek Julinka na nás všechny dává pozor...
V porodnici jsme museli zůstat trochu déle, protože se náš miláček musel opalovat pod světýlkem kvůli žloutence, ale jinak je v pořádku. Krásně papá a je moc hodný, skoro nepláče. Ani neumím vyjádřit ten pocit štěstí, který po tak dlouhé době opět můžu naplno prožívat....
Nevím, jak teď budu zvládat časově školu a všechno kolem, ale to jde teď mimo mě... Stala jsem se opravdovou mámou a jsem šťastná!“

Filípek

Inzerce

Leni, jak se daří Filípkovi?

Filípek je můj život. Miluju ho celým svým srdcem. S ním jsem zase šťastná. Teď mu bylo osm měsíců-už osm, to je neuvěřitelné, jak strašně to letí. Už má 4 zuby a začíná lézt. Je to kus chlapa, váží totiž téměř deset kilo a měří 71cm. Papá všechno a má moc rád koupání.  Na Julinku nikdy nezapomenu, je moje prvorozená, ale díky Filípkovi je to snazší a vzpomínka na ni už tolik nebolí. Obě své děti jsem si nechala zvěčnit tetováním. Mám děti dvě, jedno je se mnou a druhé na nás všechny dohlíží…

Léto je parádní, akorát by mohlo být lepší počasí. Filípek se hrozně rád koupe, takže využíváme každého pěkného slunného dne a koupeme:)

Jak se daří tobě, manželovi?

Jsme konečně rodina a oba nás to naplňuje. On se k nám rád vrací z práce a je mu s námi dobře stejně tak, jako je dobře nám s ním.
O Filípka se od narození vzorně staral, i když jen chvíli, pak už ho to moc "nebavilo", protože
Filípek jen papal, kakal a spal:-) Ale teď, když už je větší, tak ho má rád čím dál víc a hraje si s ním každou chvíli. Nejraději se spolu koupou:-)

Inzerce

Za sepsání příběhu děkujeme Lenunce

Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Lenunka a její andílek - diskuze

Vložit příspěvekČlanky s diskuzí
  • ach, úplně se mi svíralo srdce když jsem to četla   a věřím, že kdo nezažil, neumí si to ani představit....máte můj veliký obdiv, že jste to ustáli     Filípek je krásný klučina - teď už musí být veliký chlap   přeju ať vás v životě potkávají již jen samé dobré věci    
    kacato   | 05.09.2011 14:12:51
    Reagovat | URL příspěvku
  • vzkaz pro Lenku...
    Milá Lenko, moc mi pomohlo, když jsem si mohla přečíst Tvůj "příběh"... dnes je to přesně měsíc, kdy jsem porodila mrtvého chlapečka Marečka... umřel ve mě v bříšku ve 33. týdnu těhotenství...příčinou byla trombóza v pupečníku a infarkty placenty :-( Nemůžu se s tím, co se stalo vyrovnat...moc mě to bolí! Tolik jsme se s manželem na miminko těšili... a najednou je všechno pryč... místo postýlky mám teď v ložnici vedle postele urničku obloženou plyšáčkama... Pořád na něho myslím, vidím ho všude, bojím se jít spát... Tolik bych si přála, abych se jednou ráno z toho hnusného snu konenčně probudila, sáhla si na bříško a bylo tam   Pořád dokola si pokládám otázku: Proč se to muselo stát? Proč já? ...lékaři nám tvrdili, že na to z ultrazvuku ani vyšetření krve přijít nešlo...ale já si stejně přesto pořád myslím, že věda je v dnešní době tak moc vyspělá a je tolik vymožeností, že by se takovéto věci přece neměly dít... V nemocnici jsem hodně trpěla...museli mi vyvolat porod - dlouhou dobu se nic nedělo. Jen mě dali ležet na pokoj a čekala jsem... to čekání bylo tak příšerné! Čekání na "konec" ...cítila jsem se tak strašně poraženě, zoufale... Manžel byl v porodnici celou dobu semnou, držel mě za ruku a dodával mi sílu...nebýt jeho, asi bych tam rovnou vyskočila z okna...to příšerné čekání...Rodila jsem na druhý den - potom co mi píchli nějakou injekci se porod rozjel téměř hned...Tolik jsem plakala, do poslední chvíle jsem si říkala, že to všechno není pravda, že můj chlapeček přece nemůže být mrtvý... Pořád ve mě zůstávala jiskřička naděje, že až ho porodím začne přecejen plakat a položí mi ho do náruče... ale nastalo jen příšerné TICHO...nikdo nic neříkal...miminko mi odvezli pryč...viděla jsem jen jak ho odvážejí na vozíčku pryč ode mě... to bezvládné malé tělíčko...

    Kdo tohle neprožil nemůže to nikdy pochopit! Nikdy jsem si ho nemohla pochovat, vidět ho se smát... nikdy mu nebudu moct říc jak moc ho miluju! Tolik to bolí!!! Marečku, andílku můj, nikdy na Tebe nezapomenu!!!
    kattinka   | 03.11.2009 00:04:14 | Reakcí: 12, poslední: 16.11.2009 11:07:18
    Reagovat | Zobrazit reakce | URL příspěvku
    • \
      RE: vzkaz pro Lenku...
      to je hrozný,bulím tady jako želva,drž se a přeju hodně sil aby se ti podařilo se z toho dostat a mít další děťátko. Osud je krutý
      lucie73   | 03.11.2009 10:08:38
      Reagovat | URL příspěvku
      • \
        RE: vzkaz pro Lenku...
        To ano, osud je krutý... A smůla se mé rodině stále lepí na paty... 2 dny po tom, co jsem sem napsala svůj příspěvek zemřela manželovi babička, kterou měl hrozně moc rád :-( a pár dnů na to mi moje maminka oznámila, že musí na operaci s bulkou v prsu... Asi se brzo nadobro zblááznííím!!!  
        kattinka   | 16.11.2009 11:04:38
        Reagovat | URL příspěvku
    • \
      RE: vzkaz pro Lenku...
      nevím co napsat,přes slzy nevidím..proč se tohle musí stát?je mi to moc líto     
      lendy   | 03.11.2009 10:19:11
      Reagovat | URL příspěvku
    • \
      RE: vzkaz pro Lenku...
              je mi to moc líto
      nadule1   | 03.11.2009 10:22:07
      Reagovat | URL příspěvku
    • \
      RE: vzkaz pro Lenku...
      No tak to je strasny! Ach jo. Bulim jak zelva.Moc na tebe myslim, drz se. Je mi to lito..
      sazicka   | 03.11.2009 11:41:45
      Reagovat | URL příspěvku
    • \
      RE: vzkaz pro Lenku...
      Moc si přeji, aby se vám miminko podařilo co nejdříve a aby už to mělo ten správný happy end. Myslím na tebe   
      Ifča   | 03.11.2009 12:29:58
      Reagovat | URL příspěvku
    • \
      RE: vzkaz pro Lenku...
           
      Small   | 03.11.2009 13:22:39
      Reagovat | URL příspěvku
    • \
      RE: vzkaz pro Lenku...
           
      ivanna   | 03.11.2009 19:33:31
      Reagovat | URL příspěvku
  • Holky, nedejte se!
    Milá Lenulko! Moc te obdivuju, jak vsechno zvládáš a žes to tady dokázala všechno svěřit, aby i ostatní maminky, které nemají to štěstí porodit zdravé děťátko věděly, že v tom nejsou samy... A taky jsem ráda, žes napsala jak se k tobě v porodnici chovali - snad konečně všem na porodních odděleních dojde, jak zoufalá je maminka, která má porodit mrtvé dítě a jak ji nezájem a zbytečné čekání na porod ničí, ty vzpomínky zůstanou na dlouhou dobu. Prožila jsem si něco podobného, když jsem musela porodit chlapečka v 21.týdnu kvůli těžké VVV srdíčka, celý den čekání, nezájmu a poznámka sestry, že na toto nemají vůbec čas mě zdeptaly a ze smutku a zoufalství proč se to stalo zbylo jenom nekonečné čekání v bolestech, které byly čímdál nesnesitelnější.. Nakonec už jsem to nemohla vydržet a zhroutila se před sesternou, další čekání na sále, kde si mě nevšímali, ikdyž jsem zvracela bolestí, sestra mi jenom vynadala, že jsem pokrčila celé prostěradlo a odešla.. Porod byl dlouhý, dvakrát narkóza, málem jsem nepřežila, to už najednou všichni kolem mě běhali.. Chlapečka jsem chtěla vidět, říkali jsme mu Ježíšek, měl se narodit na Vánoce.. Zbyl jenom smutek, prázdnota a zoufalý pocit, že tohle už nikdy nechci zažít a hlavně - příště už nedovolím, aby se ke mě tak v porodnici chovali! Teď čekám třetí miminko, těším se a taky mám strach, ale věřím, že všechno dobře dopadne.. A všem maminkám - HOLKY, NEDEJTE SE! A nenechte se odbýt, jde o Vás a Vaše miminko!!
    jezurka   | 31.10.2009 13:00:25
    Reagovat | URL příspěvku
  • Dobre,že sa to dobre skončilo.Veľmi som si poplakala.Je to veľké šťastie porodiť zdravé deti.Prajem vám aby ste boli šťastný a veĺa ďalších potomkov
    nathalis   | 19.10.2009 11:05:01
    Reagovat | URL příspěvku
Vložit příspěvekČlanky s diskuzí

Poradna

Dobrý den,
ráda bych se zeptala, zda je pravděpodobné, že jsem otěhotněla 24.11., když na uz, který proběhl 30.1. byl vidět pouze gestační váček a 15.2. už byla potvrzena srdeční akce? Nemám pravidelnou menstruaci, ale nejsem si jistá termínem porodu.

Moc děkuji za Váš čas

Dobrý den,

datace těhotenství a od toho termín porodu se koriguje na prvotrimestrálním ultrazvukovém vyšetření, v rámci internetové poradny se více radit bohužel nedá.

MUDr. Pavla Zahrádková | Babyonline | dnes, 07:40
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Odmítnout Další informace
×