Naše "emigrace" do Rakouska (Spinisek)

asi začnu trochu ze široka, ale tak to prostě bylo.

Nebylo snadné odejít a zůstat v zahraničí

Nebylo snadné se rozhodnout, nebylo snadné dospět právě k tomuto rozhodnutí, nebylo snadné udělat první krok a vůbec nebylo snadné v zahraničí vydržet poté, co jsme se rozhodli, že to zkusíme! Nemohu mluvit za přítele, ale sama za sebe řeknu, že sama bych to nikdy nezvládla, netuším kolikrát jsem večer brečela potajmu do polštáře a chtěla se vrátit, ale nyní musím říci, že jsem ráda, že jsme to zvládli, že jsme to překonali. Hodně to posílilo náš vztah a přesně vím, co můžu od přítele čekat, protože tvrdím, že pokud si někdo není svým vztahem na 100% jistý, ať zkusí, jak to bude fungovat v zahraničí, protože pod tím tlakem se naprosto přesně ukáže, jaký kdo je a zda jsou dotyční dva schopní spolu být.

Co přispělo k rozhodnutí odejít?

Ale to jsem odběhla. Jak to bylo od začátku? Když jsme se s přítelem poznali, měli jsme oba stálou a na české poměry relativně dobře placenou práci. Já jsem měla v osobním vlastnictví byt, samozřejmě s báječnou hypotékou a přítel taktéž s báječnou hypotékou domek společně s rodiči. Relativně bychom si neměli mít na co stěžovat, ale postupem času jsme začali zjišťovat, že člověk taky nemládne, že jednou budeme chtít mít rodinu a s dluhy, které máme a s pracemi, kdy sice vyděláváme slušné peníze, ale téměř nemáme šanci se vidět ani my dva, natož pak ještě s dětmi, to není ta růžová budoucnost, kterou bychom chtěli.

Přítel pracoval jako dozorce ve věznici, takže jsem navíc trnula hrůzou, zda a v jakém stavu se mi vrátí domů, kdykoli odešel do práce. Já jsem dělala zdravotní sestřičku, což byla práce, kterou jsem si snad od svých pěti let přála dělat, ale realita byla trochu jiná, než jak jsem si ji představovala.

Ztráta iluzí v Česku

Na své oddělení jsem nastoupila v době, kdy se valem rušily pohotovosti, doktoři stávkovali a vyhrožovali odchodem do zahraničí, takže těch pár fungujících pohotovostí v okolí 120 km stejně pacienty neošetřovalo. A i poté, kdy již stávková pohotovost skončila a mělo se vše vrátit do starých kolejí, bylo prostě pro jisté zdravotníky pohodlnější říct pacientovi, který k nim na pohotovost přišel "Jeďte do krajské nemocnice". Neodsuzuji všechny zaměstnance menších nemocnic. Vím, že všichni jsme jen lidé a nestrkám všechny do jednoho pytle, ale nejednou se nám stalo, že přijel pacient v bolestech, ze kterých až zvracel, s vysokou horečkou či krvácející a řekl, že jede 120 km, že se stavoval na pohotovosti tam a tam a bylo mu řečeno, že musí k nám. Na náš dotaz, zda má alespoň nějakou zprávu z daného pracoviště, nám sdělil, že to s ním zdravotníci vyřešili mezi dveřmi a neobtěžovali se ani podívat, jak na tom dotyčný je a zda je schopen tak dalekou cestu zvládnout.

Ve výsledku jsme byli silně přetížení, utahaní, otrávení a já přišla o veškeré iluze s touto prací spojené. Navíc jsem si vždy říkala, při pohledu na své starší kolegyně (které už měly děti a nemohly jim dát tolik, kolik by chtěly, protože je prostě práce natolik vyčerpávala, že byly rády, když doma pak zvládly uvařit a uklidit), že takhle dopadnout nechci a pro své děti chci víc, než věčně nervózní a naštvanou mámu, která přijde z práce a padá na ústa (slušně řečeno). Sloužit dva víkendy v měsíci, po noční se, pro rodinné povinnosti, téměř nevyspat a další den jít na ranní. Domu přijít opravdu jen uvařit, uklidit a napsat s dětmi, se sirkami v očích, aby se únavou oči nezavřely, úkoly a vyspat se…? To ne.

Nabídka práce v Arábii

Jednoho dne v práci se mi dostal do ruky časopis pro sestry, kde byla nabídka práce v Arábii. Jelikož jsem se na škole učila angličtinu, rozhodla jsem se, že to proberu s přítelem, opráším angličtinu, zjistím více informací a prostě to tam rok, dva vydržím. Zaplatí se byt a bez hypotéky se zase bude dýchat lépe. Budu moci jít na méně placený post sestry třeba na obvod nebo do domácí péče, ale budu mít jen ranní směny a více času na rodinu. Přítelova reakce byla jasná "I kdybych tam měl napájet velbloudy, tak do toho určitě jdeme!"

Ale čím více jsme zjišťovali informace, tím to začínalo být horší. Pojem PŘÍTEL tam prostě neexistuje. Bydlet bychom spolu nemohli. I kdybychom byli manželé, tak by za mnou mohl jen občas přijít na návštěvu a to zřejmě ještě pod dohledem. Já bych se do ČR dostala jednou za půl roku. Navíc se to příliš nelíbilo mé rodině. Sice bychom bydleli v cizineckých městečkách, kde má být západní styl života, ale mimo hranice těchto měst je to na vlastní riziko. A i uvnitř nemůže mít člověk 100% jistotu.

Jednoho dne přítel přišel s dotazem "A co kdybychom jeli spíš do Rakouska?"

Vůbec jsem to nečekala a zareagovala dost rychle a jednoznačně. "Tak to ani náhodou! Německy neumím žblebtnout ani slovo, učila jsem se angličtinu a teď se učím italštinu, z němčiny se mi dělá špatně a tohle teda určitě NE!" Kdo mě znal, věděl, jaký odpor k němčině mám.

Přítel začal svou kariéru v Rakousku roznášením letáků

Ale přítel byl už tak nějak vnitřně rozhodnutý. Dostal nabídku na roznášení letáků. Člověk, od kterého se to dozvěděl, také pendloval z města, kde jsme žili, do města, kde se tato "práce" dělala, takže se rozhodl, že bude taky jezdit. Letáky nejsou žádné terno, ale pořád to bylo lepší, než to, co dělal před tím.
Začal tedy jezdit do Rakouska. V pondělí ráno ve tři hodiny vstávačka, dvě hodiny cesty, rychle nachystat letáky, roznést, zpátky na firmu, nachystat letáky na druhý den, padnout utahaný do spacáku, druhý den brzo vstát, roznést letáky a zpět do ČR. Doma byl tak ve čtyři hodiny odpoledne. Já většinou měla odpolední, tak jsme se ani neviděli, jen jsem mu tam nechala jídlo. Když jsem přišla z práce, už spal. Další den opět ve tři vstávačka a vše nanovo. Ve čtvrtek večer přijel vždy úplně vyřízený. A když jsem sloužila dva víkendy v měsíci, kdy jsme měli být chviličku spolu?

Ano, finančně jsme si polepšili a věděla jsem, že se v práci nesetkává s kriminálníky, ale strach jsem o něj měla snad ještě větší, než před tím, když mi popisoval, jak musel zastavit na benzině a nadopovat se několika kelímky kávy, jelikož za volantem usínal. Prakticky jsme se spolu neviděli a vztah udržovali přes SMSky.

Můj postoj k němčině a Rakousku se pozvolna měnil

Můj odpor k němčině a rezolutní zavrhování Rakouska už nebylo tak silné. Netrvalo mi ani měsíc, abych se rozhodla, podala v práci výpověď a odpočítávala 2 měsíce výpovědní lhůty, než se oficiálně přestěhujeme oba do této cizí země.

Byly to hrozné tři měsíce, kdy on pendloval, ale přišel prosinec a my se stěhovali. Když jsme přijeli do místa našeho nového bydliště, zeptala jsem se ještě v autě přítele, jak se vlastně řekne DOBRÝ DEN, jelikož jsem opravdu byla němčinou nepolíbená a se staženým žaludkem, co nás tu čeká a nadějí, že to bude lepší, než doposud, jsem vystoupila z auta.

Žádná idylka na nás nečekala

To, co následovalo, se idylce nepodobalo ani z hodně velké vzdálenosti. Dva na příjmu jednoho rakouského roznašeče letáků, v ČR velké dluhy, které se musely platit, nekonečné běhání na úřady v Rakousku i v ČR. Kvůli každé maličkosti bylo třeba, abychom u toho byli osobně přítomní, takže se týden co týden jezdilo do ČR, což také lezlo do peněz. Do toho jazyková bariéra, jelikož já neřekla nic a přítel se sice němčinu učil na škole, ale už to bylo nějaký ten pátek zpátky a navíc je německá němčina a rakouská němčina něco jako čeština a slovenština. Pokud si na vás někdo chtěl smlsnout, spustil jejich nářeční a rychlou němčinou a byli jsme ztracení oba. Do toho speciální názvy na úřadech, které se ve škole prostě neučí… Jak už jsem na začátku řekla, být tu sama, jsem dávno, dávno zpět pod máminou sukní!

Němčinu jsem se učila za pochodu a podařilo se mi i najít práci

Já se za pochodu učila němčinu. Z počátku to šlo velice těžko, jelikož jsem nejprve potřebovala překonat svůj vnitřní odpor k tomuto jazyku. Ale postupem času jsem se naučila vnímat ho jako prostředek ke komunikaci a ne jako tu pro mně dosud odpornou a neposlouchatelnou řeč.

V dubnu při mně stáli všichni svatí, když se mi nějakým zázrakem podařilo získat práci. Něco malinko jsem tou dobou už žblebtla, ale určitě bych to nenazývala znalostí německého jazyka.

Zaměstnali mě na jedné zubní klinice, kde jsem dělala takový mezičlánek mezi asistentkou a uklízečkou. Byla jsem tam pro sterilizaci nástrojů, desinfekci, úklid jednotlivých ordinací mezi pacienty a doplňování materiálu do ordinací s tím, že až se rozmluvím, tak budu dělat asistentku.

První dva měsíce jsem nespala a žila v jednom velkém stresu, kdy zase nebudu co rozumět, a kdy přijde šéf a řekne, že mu se mnou došla trpělivost a druhý den nemusím chodit. Ale po dvou měsících jsem zjistila, že nějak začínám rozumět, začala jsem i postupně něco málo odpovídat a pak už to šlo všechno lépe a rychleji. Nejprve jen pracovní věci, pak jsem se jednou přistihla, že se čemusi směji, něčemu, co některý z kolegů řekl. To pro mě bylo něco úžasného, zjistila jsem, že se dokážu i zasmát nad něčím, co je řečeno německy. Prostý smích a dokáže mít tak velký význam pro člověka.

Z dovolené jsme si přivezli překvapení

Dále už bylo vše lepší, penízky začaly přibývat, v létě tři týdny dovolené, kterou jsme strávili v ČR, po ní zase trochu strach, zda jsem vše opět nezapomněla, ale vše bylo v pořádku. Nedlouho nato jsme zjistili, že jsme si z dovolené přivezli ještě jedno malé překvapení, které v současné době už pěkně kope ?.
Díky malému jsem měla již možnost zjistit, jak to vypadá tady s nemocnicemi, protože jsem si první trimestr tak kvalitně odzvracela, že jsem potřebovala infuzní terapii. Musím konstatovat, že podmínky pro sestry jsou tu ne lepší, ale MNOHEM LEPŠÍ! Ale pro ty, co se bojí jehel a jsou v roli pacienta můžu prozradit, že české sestry umí mnohem lépe nabírat krev a napichovat flexily :-D.

Přítel už má také normální práci a jsme tu šťastní

Každopádně, nyní musím říci, že jsem velice šťastná, že jsme to všechno zvládli. Přítel už má také normální práci a těšíme se na miminko. Víme, že nám tu bude lépe, než mladým rodinám v ČR a těší mě vědomí, že budu mít prostor být svým dětem lepší mámou, než jakou bych za nemocničních podmínek mohla být v ČR. Dám jim možnost snadnějšího života do budoucna, když budou umět jako rodilí mluvčí dva jazyky (sice bych chtěla ještě přidat angličtinu pouštěním anglicky mluvených pohádek, ale češtinu a němčinu budou mít na 100%) a nebudou se to muset horko těžko učit. My, i přes veškerou snahu, nikdy nebudeme mluvit jako rodilí mluvčí, naše děti ano.

Nevím jací budeme rodiče, ale už teď vím, že naše děti budou mít na výběr a budou mít usnadněný život alespoň po této stránce a za to všechny ty naše trable stály!

Příběh zpracovala Naďa Barochová.

 

Diskuze » Poradna »
Sdílejte článek
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek

Jak se žije v Rakousku - diskuze

  • Jste velmi statečná moc vás obdivuji a hlavně držím palce ať vše zvládáte.Mohu poprosit o email?Ráda bych se na něco poptala :-) A jinak Rakousko je moc krásná země :-)
    Nelly83   | 11.01.2015 20:35:56
    Reagovat | URL příspěvku
  • .
    moc hezky napsané, obdivuju všechny kdo jdou žít do ciziny :-)
    jajda69   | 19.05.2014 13:38:30
    Reagovat | URL příspěvku
  • Mam z Vas radost a co pises,tak ti uplne rozumim, pred 8lety jsem prijela do IRL a anglicky jsem neumela zblepnout. Jakmile jednou vyejdes z CR tak mas jiny pohled na vsechno. Nas tedkon asi kolem vanoc bude cekat velka zmena a do do Rakouska. Uplne si me tvym terminem vytvorila usmev na rtu. Hodne mame podobne. Me se narodila holcicka v unoru 2012. Napis mi mail jestli mas cas a chut, rada bych nasla nakou spriznenou dusi. Treba budeme i ve stejnem meste :) Drzte se  
    Hanybunny   | 23.09.2013 00:33:08
    Reagovat | URL příspěvku
  • To jste teda fakt dobri!
    U nas momentalne probiha odliv cizincu a jejich rodin zpet do jejich puvodni vlasti a kdyz bych o tom teoreticky uvazovala ja, rada bych sice byla s rodinou, ale nedokazu si predstavit, jak bychom to zvladli v momentalnich ceskych podminkach. Z toho co se v CR deje mam dost hruzu... ale to ma asi vetsina lidi z Egypta taky    
    Drzim vam palce, at se vam dari! 
    Tris   | 27.05.2013 23:32:20 | Reakcí: 2, poslední: 14.06.2013 22:27:03
    Reagovat | Zobrazit reakce | URL příspěvku
    • \
      RE:
      Já si nedovedu představit, jak to může mladá rodina v ČR zvládnout! Když slyším, s čím museji vyjít, a jak se jim jen hážou klacky pod nohy...! A pak člověk slyší, jak si vláda jela zahrát fotbal někam do tramtárie a padlo na to tuším půl milionu...? Ale "Češi, utahujte si opasky!" Je mi z toho špatně. 
      Pochopím, že když peníze nejsou, tak se musí šetřit, ale proč mají šetřit jen ti dole a těch nahoře se to netýká, ti můžou dál rozhazovat?
      Mně rodina taky chybí, ale není to tak daleko, jako Egypt.., sednem do auta a za chvíli jsme tam. A nejbližší rodinu, přítele a dcerku, mám tady, takže jsem v pohodě.
      Drž se!
      spinisek   | 14.06.2013 13:29:50
      Reagovat | URL příspěvku
  • Mockrát děkuju, ale v současné chvíli spíš já obdivuji všechny mladé rodiny v ČR, které mají sílu na ty věčné škrty naší vlády. Myslím, že si zaloužíte poklonu za to, že zvládáte fungovat v tomto systému a přitom dát vašim dětem vše, co potřebují, smekám!
    Já si vytrpěla půl roku, to je doba, která uteče jako voda.. a moc fandím všem, co se rozhodnou, ať pro sebe, nebo pro své děti, utýct za lepším.. Začátky jsou těžké, ale začátek nikdy netrvá věčně..;-)
    spinisek   | 24.05.2013 12:42:44
    Reagovat | URL příspěvku
  • Mate muj velky obdiv! S nulovou znalosti jazyka se vydat do zahranici..klobouk dolu. S partnerem uz dlouho uvažujeme prave o Rakousku,konkretne o Vídni,ale ja se stale dokazu rozhoupat:) muzete mi prosiiiim napsat Vas email,abych se mohla zeptat ba nejake konkretni info a postřehy? Budu moc rada,diky Lucka
    LucPridallini   | 22.05.2013 22:33:15
    Reagovat | URL příspěvku
  • Klobouk dolů. Jste odvážní a moc vám přeju, že se vám daří 
    tygřímáma   | 20.05.2013 18:57:42 | Reakcí: 1, poslední: 24.05.2013 15:03:51
    Reagovat | Zobrazit reakce | URL příspěvku
    • \
      RE:
      Děkujeme, ale motivovalo nás spíš znechucení a naštvání, než odvaha..;-)
      spinisek   | 24.05.2013 15:03:51
      Reagovat | URL příspěvku
  • moc pěkně napsáno, máte můj obdiv, že jste se do toho pustili       jak dlouho tam vlastně jste?
    kacato   | 20.05.2013 08:39:57 | Reakcí: 1, poslední: 24.05.2013 15:04:51
    Reagovat | Zobrazit reakce | URL příspěvku
Vložit příspěvekVšechny diskuze

Poradna

PPM - doba určitá

| IvikR | 04.12.2016, 21:46
Dobrý den paní magistro, ráda bych se Vás zeptala, pokud mám smlouvu na dobu určitou do 30.6.2017 a termín porodu stanoven na 15.6.2017, budu mít nárok na PPM, když jsem v posledním zaměstnání od 1.11.2016 a předchozí zaměstnání trvalo od 1.12.2015 do 31.10.2016? Sčítá se tato doba z obou zaměstnání?Děkuji za odpověď. Iva

Lékař na tento dotaz prozatím neodpověděl.


Mgr. Věra Tautová, DiS. | Babyonline
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce