Inzerce
Inzerce
Inzerce

Fireangel – Jak se jí daří a co je nového?

Pro ty z vás, které příběh Terky neznají, přikládáme odkaz na původní příběh:
https://www.babyonline.cz/maminka/pribehy-z-bol/fireangel-aneb-jak-se-zije-s-mentalni-anorexii

Již dvakrát jsme se za Terkou vrátili. Poprvé to bylo v době, kdy malá Nellinka měla 10 měsíců:
https://www.babyonline.cz/maminka/pribehy-z-bol/fireangel-aneb-jak-se-zije-s-mentalni-anorexii#fireangel2

Podruhé před více než rokem:
https://www.babyonline.cz/maminka/pribehy-z-bol/fireangel-aneb-jak-se-zije-s-mentalni-anorexii/fireangel-pokracovani-zivotniho-pribehu

Inzerce

Dnes se za Terkou vracíme, abychom se zeptaly, jak se jí daří a jakým směrem se její život ubíral dál.


Ahoj, krásný den všem.
Tééda, koukám, jak to uteklo, poslední část „deníčku“ je psaná už více než před rokem.
Cítím se vám všem zavázána, když už jsem se vám s celým příběhem svěřila, bylo by nefér nechat jej bez dokončení, resp. pokračování.

Zkusím stručně shrnout události předcházející dnešnímu deníčku

Minule jsem končila přibližně tím, že jsme si s manželem dali poslední pokus – před Vánocemi 2011 jsme se sestěhovali do vlastního.
A bylo. Poslední kapka. Poslední hřebíček do rakve. Snad nikdy jsem se necítila hůř. Nejhorší svátky v mém životě. Zpětně mě to vůči manželovi trochu mrzí, on mi vlastně nic špatného nedělal ani neříkal, ale atmosféra byla buď na bodu mrazu, nebo těsně před výbuchem atomovky.
Nebyli jsme schopni spolu mluvit, přiblížit se k sobě, já jsem po nocích brečela steskem a nebyla jsem schopná to nějak rozumně držet v sobě. Pochopitelně to Nelli cítila, o to víc „zlobila“, o to víc jsme byli všichni nervózní.

Nelli

Inzerce

Někdy po Silvestru už jsem byla vnitřně rozhodnutá, že takhle to nejde a nepůjde a začala o tom s manželem poměrně na rovinu mluvit. Jeho reakce byla jasná – já se rozvádět nebudu. Diskutovat o tom nehodlám.

A začalo peklo

Není potřeba rozebírat detaily, osladili jsme si to vzájemně dokonale. Po domluvě s mými rodiči jsem sobě a dceři nechala změnit trvalé bydliště zpátky k našim a jednoho dne po obzvlášť „výživné“ hádce s manželem, kdy už došlo i na dost drsné výhružky z jeho strany, se to stalo. Byl v práci, já seděla „doma“ na zemi uprostřed pokoje, nezadržitelně jsem brečela, Nelli v náručí.
„Maminko, proč pláčeš? Neplakej …. Pojedeme za babičkou, jo?“
Vtom zazvonil telefon – máma. „Něco se stalo, viď? Mám přijet?“
Zmohla jsem se jen na – „ Mami, já mám hrozný strach, chci domů ….“

Srabácké, nedospělé, emočně naprosto nezvládnuté. Já to vím, ale emoce jsou holt silnější než rozum.
Máma přijela, pomohla mi sbalit osobní věci, oblečení a tak, plus teda obě moje kočky a Nellinčiny morčecí kluky. A jelo se.
Celou dobu, co jsme balily a odjížděly, neuvěřitelně pršelo, bahno, blátivo, černá obloha, vítr. Jen co jsme dojely k naší vesnici, skrz ty mraky se prodralo sluníčko, přestalo pršet a v tu chvíli to vypadalo jako zázrak, všechno na mě řvalo „Vítej doma!“
Přeháním, ale mně se v tu chvíli tak strašlivě ulevilo.

Inzerce

Utekla jsem

Normálně jsem prostě zdrhla, hrdá na to nejsem, ale už jsem situaci nezvládala natolik, že to hodně odnášela i dcera, s manželem se domluvit nijak nedalo. Zní to ošklivě, ale když vám na někom přestane naprosto záležet a necítíte nic než odpor, moc nejde brát na něj ohledy, a mně už bylo vážně úplně jedno „co on“, měla jsem jen strašnou vnitřní jistotu, že musím sebe i dceru dostat pryč.

Nakonec jsme se dospěli k domluvě

Nebudu to moc zdržovat, nejdřív jsme se s manželem strašně pohádali a vypadalo to, že domluva nebude možná. Podala jsem žádost o předběžné svěření dítěte do péče, přišlo předvolání k soudu – to bylo někdy začátkem února 2012, soud byl v dubnu.

Mezitím jsme se s manželem sešli a jakžtakž se dohodli, on pochopil, že já necouvnu a rozhodnutí nezměním, a pak i přiznal, že to zpětně vidí stejně. Na všem jsme se domluvili, soud svěřil dceru mně, v červenci nás na jedno stání rozvedli (dohodou). Bývalý manžel si dceru bere na víkendy, já ji mám v týdnu (nevzali ji do školky, tak chodím do práce jen na půl úvazku).

Nelli

Inzerce

Bydlíme zase u rodičů

Bydlím s dcerkou u mých rodičů, kde byla odmalička zvyklá, vlastní bydlení si bohužel finančně nemohu dovolit, dokud nebudu pracovat na plný úvazek. Přítel provozuje restauraci a má tam malý byteček, kde jsme spolu o víkendech – ale zatím o sestěhování neuvažuji, je to všechno ještě poměrně čerstvé a nechci Nelli zase vystavovat něčemu novému. Letos ji snad čeká nástup do školky a mě nástup na plný úvazek, tak uvidíme, jak to všechno letos bude a příští rok začneme pomalu hledat společné bydlení.

Samozřejmě určité problémy a konflikty jsou, kupodivu se nám hrozně vyčistil a vylepšil vztah s mými rodiči. To, že se k nim vrátíme, bylo výsledkem oboustranné dohody a souhlasu, není to vůbec nastavené tak, že by našim „nezbylo nic jiného, než mě s malou nechat bydlet u nich“.

Teď mám spíš trochu potíže s tím, že malá k bývalému nechce, to aktuálně řeším, nevím moc, co s tím.

Můj nový partner

Asi bych měla něco napsat taky o příteli, vlastně to tím všechno začalo (i když bych pravděpodobně od manžela odešla stejně).
Letos už to budou tři roky, co jsme spolu. Už opadly růžové brýle zamilovanosti a šílená vzájemná fyzická přitažlivost.
A můžu s čistým svědomím říct – Jo, tohohle chlapa miluju a můžu se na něj spolehnout.
Samozřejmě nemůžu vědět, co všechno si pro mě život ještě chystá, ale paradoxně až teď, když jsem ve vztahu naprosto spokojená, vnitřně vím, že už bych dokázala být s dcerou i sama. Za poslední rok jsem se hrozně psychicky srovnala. Já, labilní hysterka, vyklepaný uzlíček nervů, jsem najednou klidná, neuječená a milá. Zázrak? Zmizelo veškeré vnitřní napětí, neustálé vymýšlení katastrofických scénářů, útočení na všechny a všechno.
Už i přítel mi několikrát řekl, že jsem poslední dobou z 90% strašně pohodová holka, kam se poděla ta urýpaná ženská, co si vše vybrečela?
(Říkám si, že když se mnou vydržel dřív a ustál všechny mé šílené scény a výlevy, kolikrát jsem se mu složila v náručí nebo mu vyčítala všechno možné, teď mě musí naprosto zbožňovat).

Snažím se vybudovat pevné základy

Je to všechno pořád ještě čerstvé a křehké, hodně si hlídám „sama sebe“, nechci se zase do něčeho vrhnout, potřebuju teď sobě a dceři ukotvit život (školka, práce, bydlení) a když „ON“ s námi v tom vydrží, budu hrozně šťastná.
Zatím tomu vše nasvědčuje. Dcera s přítelem se mají rádi, každou chvíli někam společně vyrazíme, pro dcerku je teda největší zábava, když u něj zůstaneme přes noc a oni spolu u popcornu do noci paří na playstationu (samozřejmě hry, čas i okolnosti jsou přizpůsobené čtyřletému dítěti).

Nechci, aby to vyznělo moc idealizovaně, samozřejmě problémy jsou a budou a moc dobře vím, že jsem si k tomuhle všemu došla nepříliš šťastnou cestou, ale …. On je ten život přeci jen dost krátký a zodpovědnost za svá rozhodnutí mám jen já sama. A strávit život v sebelítosti, nešťastná jen proto, že by bylo „správné“ za svá chybná rozhodnutí trpět – na to se mám příliš ráda.

Podala jsem si přihlášku na VŠ

A víte co? Podala jsem přihlášku na vysokou …….. mám na to ? Mám. Takže pokud se prokoušu přes přijímačky, čeká mě následující tři roky třetí lékařská fakulta UK v Praze (obor Veřejné zdravotnictví). Dokopal mě k tomu přítel. Říkal, že pořád kňučím, jak jsem „jen“ diplomovaný specialista z vyšší odborné, že mě to mrzí, že jsem se na první vejšku vykašlala. Jednoho krásného dne mi řekl něco v tom slova smyslu, že nechce pořád poslouchat, jak si stěžuju, že nemám to a to, protože se stalo to a to. Že jsou to jen výmluvy, za všechno můžou jiní, jen ne já.
„Máš pocit, že něco chceš? Tak si nejdřív ujasni, co to něco je a jestli to opravdu chceš. Rozhodni se. Rozhodni se a přijmi za to rozhodnutí zodpovědnost se všemi důsledky. Ne všechny budou příjemné. Ale rozhodni se, srovnej se s tím a stůj si za tím.“
A já jsem rozhodnutá. Nemůžu házet vinu na ostatní, protože jsem třeba dala na něčí radu a ono to pak dopadlo špatně. Rady a doporučení ostatních jsou pěkná, je dobré je vyslechnout.
Ale rozhodovat se musím jen podle sebe, s ohledem pouze na dceru a nejbližší rodinu. A všem důsledkům, ať už příjemným či naopak, se hrdě postavit a přijmout je.

Trochu jsem si zafilozofovala a zabásnila. Ale ne, já jsem vážně hrozně spokojená a dcera taky. Pochopitelně si přeju, aby mi tenhle vztah a nádherná láska už vydržely, a samozřejmě si uvědomuju, jak moc to mám ulehčené tou podporou mých rodičů - ale prostě se to takhle semlelo, všem lidem se stejně nikdy nezavděčím, a ať udělám cokoliv, vždycky se najde někdo, komu to ublíží, urazí nebo já nevím co, a to bych se musela zbláznit, kdybych se měla chovat jen správně.
Mám v rámci možností práci, mám kde bydlet, mám zdravé dítě, skvělou rodinu a správného chlapa – cítím za to vše hluboký vděk a budu za to do budoucna bojovat jako lev, i když jsem kozonožka.

Terko, a jak je to s Tvým problémem s jídlem? Vůbec jsi se o tom nezmínila.

První díl příběhu byl o mém boji s mentální anorexií. Je to teď vlastně už deset let …..
Četla jsem si minulý díl, který jsem psala ….. tam se ještě to jídlo docela promítalo ……
V září 2012 jsem se přes doporučení dostala k paní, která se věnuje kineziologii a jedno sezení u ní absolvovala. Nevím jak a proč, ale pomohlo mi to. Vyřešit si v sobě spoustu věcí z minula, srovnat se se zažranými „křivdami“ z dětství a hodně se mi ulevilo.

Vážím teď něco kolem 57 – 58 kilo (166cm) a jsem spokojená. Jasně, že se naoko vztekám, když mi přítel láskyplně říká „ty můj buřtíčku“ apod., ale je to vše jen v rámci vzájemného pošťuchování. Jím pravidelně, sice menší porce, ale normálně, nic neřeším.

Mám obrovskou výhodu v tom, že jsem našla chlapa, který je ochotný a hlavně schopný mou minulost opravdu chápat, sice už o tom nijak nemluvíme, ale on prostě VÍ a nikdy bych se od něj nedočkala vážně myšlené nemístné poznámky apod., když má pocit, že jsem se u cvičení až moc nadřela, ještě mi vynadá.
On je vůbec takovej. Někdy váhám, jestli je to vůbec osoba mužského pohlaví, on fakt dokáže ocenit, když „pro něj“ něco udělám – s něčím mu pomůžu, uvařím složitější jídlo, které má rád. Mně je s ním, holky, tak hrozně dobře.

Takže náš společný večer, když u sebe nemáme malou, běžně vypadá tak, že si uvaříme, koukneme se na film. Dost jezdíme do kina, přivedl mě (to se ještě nikomu nepovedlo :D) ke sledování aktuálních filmů, a po večerech doháníme mé resty z minulosti – já fakt nic nikdy neviděla. Nebo spolu hrajeme na playstationu, vždycky hry pro víc hráčů a takové ty jednouché skákačky – jeééé, jak my se u toho nasmějeme.

A to je vlastně to, čeho si na našem vztahu vážím nejvíc – ani jeden si toho druhého zbožně neidealizujeme, samozřejmě, že se občas pěkně pohádáme, každý z nás má někdy náladičku nebo je nepříjemný. Ale neděláme si naschvály, neubližujeme si a vždycky se nakonec domluvíme. Ale v tom vztahu se snoubí strašně milá dětská bezstarostnost, dokážeme se vyblbout jako malé děti, zároveň nemáme problém hezky se obléknout a jít na večeři, zatancovat si. Jak jsem si doteď vybírala ne moc náročné chlapy ze strachu, že bych se cítila níž než oni, tak teď jsem si teda troufla na elegána. Normální, milej kluk, umí se chovat ve společnosti (to nemyslím nějak ….nevím jak, prostě se za něj nemusím stydět před rodiči ani kdekoliv jinde, co se týče chování, vyjadřování, vzhledu, oblečení … ne jako exmanžel, který chodil všude v teplákách), chová se ke mně jako k ženské a ne jako ke služce, zároveň mě umí srovnat (kdo mě znáte víc, víte, že jsem trochu manipulátor věčně zkoušející, co si může dovolit), strašně moc si ho vážím a …a vůbec.

Jo, to jídlo...

Pardon, nechala jsem se unést ……
Nevím, asi je to tím, jak jsem moc spokojená, jím normálně, cvičím a váhu si držím, dokonce mám o 1 – 2 kila míň než dřív. V týdnu jím spíš zdravě, ale oba s Petrem milujeme dobré jídlo, takže o víkendech buď jedeme někam na véču, nebo si uvaříme – nejsme líní třeba v deset jedenáct večer, když zavřeme (jak jsem psala, přítel má pronajatou malou restauraci bez zaměstnanců, je tam sám – za barmana, číšníka a i kuchaře, o víkendech mu pomáhám, je to takové dočasné, poplatí se, co je potřeba, do budoucna uvidíme – vše je v řešení), si jít uvařit – děláme si hodně indická a thajská jídla, různá pálivá kari, burgery, krevety, lasagne, vlastní pizzu a tak. Petr vařit umí, já taky – tak si tak spolu různě krájíme, mícháme, smažíme, pečeme, dusíme ……. Dáme si k tomu pivko nebo víno a je nám fajn.

Fireangel

Vyprávění Fireangel zpracovala Naďa Barochová.

Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Fireangel – Jak se jí daří a co je nového? - diskuze

  • ahoooooooj Terezko!!!!!Jsem ráda,že jsem se tu zastavila po dlouhé době zrovna ve chvíli, kdy jsem si mohla přečíst, jak se máš!páni, Nelinka je veliká, však už jsme se neviděly asi dva-tři roky?tak to hned jak se oteplí vyrazíme na chatu a doufám, že se sejdeme!!!ozvi se!
    janca11   | 27.02.2013 19:41:42
    Reagovat | URL příspěvku
  • hrozně moc ti tu spokojenost v životě přeji a ať ti vydrží hodně hodně hodně dlouho, ať se máte s Nelinkou moc fajn  
    HankaŽ   | 26.02.2013 12:05:03
    Reagovat | URL příspěvku
  • je dobre, ze jste ted obe spokojene, preju at se ti dari v zivote dal   
    jecidlo   | 25.02.2013 11:42:11
    Reagovat | URL příspěvku
  • Moc pěkně se to četlo.Konečně po tom všem máš pěkný život.
    Honafa   | 25.02.2013 10:00:29
    Reagovat | URL příspěvku
  • Tvůj příběh je skoro jako pohádka. Všechno dobře skončilo. Je mi ale úplně jasné, že to nebylo lehké a vypjatých situací bylo víc než dost. Je dobře, že jste s Nelinkou spokojené a šťastné. Jen tak dál, holky   
    tygřímáma   | 25.02.2013 08:04:33
    Reagovat | URL příspěvku
Vložit příspěvekČlanky s diskuzí

Poradna

Dobrý den,
ráda bych se zeptala, zda je pravděpodobné, že jsem otěhotněla 24.11., když na uz, který proběhl 30.1. byl vidět pouze gestační váček a 15.2. už byla potvrzena srdeční akce? Nemám pravidelnou menstruaci, ale nejsem si jistá termínem porodu.

Moc děkuji za Váš čas

Dobrý den,

datace těhotenství a od toho termín porodu se koriguje na prvotrimestrálním ultrazvukovém vyšetření, v rámci internetové poradny se více radit bohužel nedá.

MUDr. Pavla Zahrádková | Babyonline | dnes, 07:40
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Odmítnout Další informace
×